SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Stargate atlantis povídka - díl čtvrtý

A je to tu! Další díl, doufám, že se vám bude líbit Smile Upozorňuji také na slashovou scénu ke konci Wink

John naštvaně kopl do nejbližšího kamene. Pozoroval, jak přeletěl takových deset metrů, než narazil do zdi budovy.

Pohledem našel další kámen a chtěl ho také odkopnout, když ho vyrušil Teyly hlas.

„Děje se něco, Johne?“

Plukovník se prudce otočil. Teyla stála jen kousek od něj a probodávala ho svýma rentgenovýma očima. Bylo to, jakoby viděla až do něj a bylo to krajně nepříjemné.

„Nic,“ zkusil to. Hlasem ale nepřesvědčil ani sám sebe a očividně Teylu také ne, neboť jen přehoupla netrpělivě váhu na druhou nohu a čekala dál.

„Vážně. Jsem v pohodě. Naprosto.“

Teyla zdvihla obočí. „Snažíš se přesvědčit mě nebo sebe?“ zeptala se.

„To je dneska den filozofie, nebo co? Jsem v pořádku.“ Poslední slovo protáhl, aby dal najevo, že si nevymýšlí a rozhovor považuje za ukončený.

Teyla měla jiný názor. „Myslela jsem, že s doktorem vycházíte.“

„Co?“

„Ty víš, Johne, co myslím,“ naznačila Teyla. Začínala mít pocit, že by se toho dozvěděla víc, kdyby si povídala sama se sebou.

„Ne, nevím,“ odsekl plukovník, „ale ty mi to zjevně vysvětlíš.“

„Není žádný důvod být nezdvořilý, nesnažím se tě nijak rozrušit,“ řekla Teyla hlasem jemným ale přesto pevným, takže mu dala zdvořile najevo, že by se měl uklidnit.

„No jo, promiň,“ omluvil se John. „Prostě je tohle jenom naše první mise jako celého týmu. Chci, aby to dopadlo dobře, což se provádí dost těžko, když McKay osočí každého, koho potkáme.“ Znělo to uvěřitelně, takže zůstal pouze u téhle polopravdy.

„Musíš mu dát čas, Johne,“ začala Teyla.

„Jo, to určitě. Mám pocit, že časem to bude jenom horší.“

Teyla se usmála. Rodney mohl být bezohledný a chvílemi i těžko snesitelný, měla ale pocit, že když bude chtít, dokáže být ohleduplným a zábavným společníkem. Pokud by se to ovšem pokusila vysvětlit komukoli v jeho okolí, plukovníkovi, nebo dokonce samotnému Rodneymu, nevěřili by jí a možná by se jí i vysmáli.

„Půjdu za starostou. Musíme se ještě domluvit na zásobě jídla. Byla bych ráda, kdyby tímto objevem nabídka nepadla,“ řekla místo toho.

John zvedl hlavu. „Asi bych u toho měl být, že jo?“

„To opravdu ano,“ pokývala Teyla hlavou. Mohla až slyšet, jak plukovníkovi běhají hlavou myšlenky s nápady, jak z této svízelné situace ven.

„Omluvím tě u něj. Přece jen máš důležitější věci na práci, že?“ pomohla mu.

„To je pravda,“ chytl se John okamžitě pomocného lana. „Musím přece…“

„Dohlédnout na výzkum a na Rodneyho,“ dokončila za něj Teyla.

John najednou vypadal doslova jak nakopnuté štěně. „Jo, na výzkum a na Rodneyho,“ vzdychl.

xxx

„Tak jak jsme na tom?“ zeptal se Sheppard, když vstoupil do jedné z laboratoří. V místnosti postávalo několik cizích lidí. Podle oblečení je plukovník odhadl na místní vědce. Ronon se v koutě opíral o zeď a se znuděným výrazem ve tváři opakovaně vytahoval a zasouval svou zbraň. Teyla se starostou a celou městskou radou nebyli nikde k vidění.

John se rozhlédl a konečně našel osobu, kterou původně hledal. „Jak jsme na tom?“ promluvil znovu k oné osobě.

Rodney se zhluboka nadechl a vylezl zpod panelu. „Mám zpožděnej mozek já nebo ty?“ zeptal se podrážděně.

„Cože?“ John měl pocit, že si tohle prosté slůvko v Rodneyho přítomnosti začíná už dokonale osvojovat.

„Déjà vu?“

„Zcela předvídatelně se musím zeptat ještě jednou – cože?“

„Víš, že Déjà vu se vysvětluje jako krátkodobý výpadek pozornosti? V podstatě se ti zpomalí mozek,“ vysvětlil Rodney, jako by to bylo naprosto zřejmé.

John na chvíli zavřel oči a počítal do deseti. Třeba je tohle jen špatný sen, parodie na jeho život. Až je otevře, Rodney bude jen tichým a milým členem jeho týmu a John se bude spokojeně otáčet za vyzývavě oblečenými mimozemšťankami. Když je otevřel, McKay stál pořád na tom samém místě a zkoumavě si ho prohlížel.

To se nepovedlo. Chvíli na Rodneyho koukal, vypadalo to ale, že jen tak nepromluví. Očividně taky čekal.

„A jak to souvisí s… čímkoli?“ zeptal se John nakonec.

„Zhruba před deseti minutami jsi sem vešel a zeptal se tím svým ležérně otravně ledabylým způsobem ‚Jak jsme na tom?‘ Teď jsi to udělal znova. Skoro jako Déjà vu. Zpomalené mozky. A já se ptám čí? Ačkoli oběma nám je jasné, čí asi…“

„Promiň, přestal jsem vnímat po tom ‚ležérně otravně ledabylým‘,“ zasyčel John naštvaně.

„Kterému slovu nerozumíš?“ zeptal se Rodney. Hlas měl neutrální, jako by vysvětloval zvlášť obtížný příklad třídě pitomců.

John otevřel pusu, zase ji ale zavřel. Potřeboval se uklidnit. Zase. Zvláštní. „Proč se musíme pořád hádat?“ zeptal se tónem, který považoval za vyrovnaný.

„Já se-“ začal Rodney, plukovník ho ale předběhl, aby zamezil další nekonečně smyčce hádání se o ničem.

„V poslední době, a tím myslím od dnešního rána, když spolu mluvíme, skončíme náš rozhovor někde ve vysokých tónech. Když začneme, jsme tady,“ natáhl ruku před sebe, „když skončíme, jsme tady,“ vystřelil ruku nahoru nad jejich hlavy. „Začneme,“ dolů, „skončíme,“ nahoru, „začneme,“ dolů, „skončíme,“ nahoru.

Rodney ho chvíli sledoval. „To máš z filmu,“ konstatoval po chvíli.

„No a?“ zakřičel John frustrovaně. Tohle bylo směšné. Promnul si oči a znovu mu hlavou prostřelila ostrá bolest. Zhluboka se nadechl.

„Jenom říkám,“ pokračoval pomalu a zvláště opatrně, „že se taky můžeme bavit naprosto rozumně, jako dva dospělí lidé.“

Rodney se nadechl, John ho ale rychle přerušil. „Žádné poznámky o mém dospělém chování,“ varoval, takže Rodney pusu opět zavřel. Chvíli byl potichu, vypadal, že vše zvažuje. Pak odložil své PDA a opřel se o panel. „Co navrhuješ?“ zeptal se odevzdaně.

John si v duchu pogratuloval. Konečně se někam dostali. Jen… co teď? To, co by nejraději navrhl, nepřicházelo z morálního hlediska momentálně v úvahu. Teyla by mu poradila promluvit si o problému. To bylo moc holčičí a zahrnovalo mluvení, takže tohle východisko také rázně zamítl. Ronon by navrhl podniknout něco akčního, což ho ale vracelo zpátky k návrhu číslo jedna.

Sheppard si v hlavě promítal všechny možnosti a postupně je zaháněl zpět, když Rodney najednou vyhrkl. „Borůvky!“

Na to si John musel sednout na zem. „Cože?“

„Jako heslo!“ vykřikl Rodney triumfálně. Pár lidí kolem se na něj otočilo. Stačil ovšem jeden jeho vražedný pohled a všichni se okamžitě znovu něčím zaměstnali.

John si opřel hlavu o ruku.

„Když jeden z nás dvou bude mít pocit, že se schyluje k hádce, řekne ‚borůvky‘ a oba okamžitě zmlkneme,“ vysvětlil Rodney.

„To zní fakt moc dospěle,“ řekl John sarkasticky.

„Borůvky,“ reagoval Rodney okamžitě.

John zmateně zamrkal.

„Vidíš? Funguje to,“ usmál se Rodney. „Místo hádání si okamžitě přestal mluvit.“

Ačkoli to bylo víc ze zmatení, než že by borůvky fungovaly, John mu to potěšení nedokázal zkazit. „Fajn,“ přikývl. „Jenom jedna otázka.

Proč borůvky?“

Rodney se zatvářil zmateně. „Každý má rád borůvky. Borůvky jsou fajn. Kanadské borůvky jsou naprostá delikatesa.“

John na něj chvíli zíral.

Jistě. Jak si to nemohl neuvědomit?

Právě nastala vhodná příležitost pro změnu tématu. „Takže našel jsi něco zajímavého?“ zeptal se.

Rodney na okamžik neřekl nic, než mu došlo, o čem plukovník mluví. „No jasně,“ rozzářil se. Sebral zpět své PDA a začal na něm něco zkoumat. Nějakou dobu byl opět potichu a John už začínal mít pocit, že na něj dočista zapomněl, když Rodney znovu promluvil. „Je tu pět laboratoří. Je to hodně smutné, ale Doran měl nejspíš pravdu, když říkal, že mají spojitost s výrobou zbraní.“ Rodney se zadíval do dáli. „Nesnáším, když má někdo jiný pravdu,“ zamumlal pro sebe. „Každopádně,“ pokračoval opět nahlas, „tahle místnost se podle mě specializuje na výzkum technologií, ta první, hned pod budovou archivu,“ mávl rukou směrem k východu, „je na sestavování projektů a ty laboratoře nejdál od nás jsou na samotnou výrobu.“

John informace vstřebal. „Ještě něco?“

Na to se Rodney zatvářil poněkud smutně. „Vypadá to, že nic závratného nesestrojili. Vlastně většinou to, co už známe a vlastníme. Je tu pár návodů v antickém jazyce, podle kterých se dají poměrně snadno sestrojit typy zbraní, se kterými jste se už setkali. Naše zbraně ze Země ovšem stále vedou na plné čáře,“ prohlásil. „Rád bych tu ale ještě strávil nějaký čas a prohlédl to pořádně. Je tu pár nedokončených projektů, takže by z toho nakonec mohlo i něco být.“

John přikývl. „Dobře, máš tak tři hodiny. Pošlu Ronona se zprávou za starostou, počkám tu s tebou a pak si všichni půjdeme odpočinout.“

Rodney najednou znejistěl. „Nebylo by lepší nechat tu Ronona a jít se zprávou sám?“

John se naklonil dopředu. „Z důvodu?“

Rodney si mnul ruce a odmítal se podívat plukovníkovi do očí. Když o tom John přemýšlel, uvědomil si, že Rodney se od toho incidentu venku vyhýbal jakémukoli očnímu kontaktu s ním. Když spolu mluvili, pozoroval nějaký neviditelný bod nahoře nalevo od jeho hlavy. I teď, když Rodney konečně zvedl oči, díval se jen malinko vedle. I to malinko Johnovi dokázalo sevřít všechny orgány a drtit je, až se to nedalo vydržet.

„Ronon není zrovna moc výřečný a to, co jsem ti teď řekl, by ho mohlo poplést,“ řekl Rodney nakonec. Z kouta se ozvalo Rononovo zabručení. Nebo to bylo zavrčení? Ať to bylo cokoli, Rodney to zachytil a snažil se rychle opravit své původní nařčení. „Eh, teda, myslím tím, že Ronon se hodí spíš na hlídání, alespoň soudě podle těch zvuků, co vydává…“ dodal potichu. „A navíc, neměl bys probírat důležité věci s místními lidmi ty, jako plukovník?“

Na to John neměl co říct. Koneckonců, Rodney měl pravdu. Tenhle boj byl dopředu prohraný a jemu nezbývalo nic jiného, než kapitulovat. „Fajn, jdu za soudcem.“ Už jenom při pomyšlení na soudce tu chtěl zůstat. Neměl rád lidi, jako byl Doran. Lidi, kteří by pro peníze udělali cokoli, a bylo jim jedno, komu tím zničí život. Jen když měli své vyhřáté místo někde nahoře.

Ještě, než odešel, se John otočil na Rodneyho. „Nepřežeň to. Pokud to sem nestihnu, očekávám vás dva v soudcově domě přesně za tři hodiny,“ prohodil směrem k Rononovi. Ten přikývl. „I přes jeho mrtvolu McKaye dovlíknu zpátky v čas,“ řekl až s moc nebezpečným leskem v očích.

xxx

Rodney měl neodolatelnou chuť omlátit své PDAčko o hlavu hned několika lidem. Začal by všemi těmihle rádoby vědci, kteří měli tu troufalost snažit se mu pomáhat, nebo o co se to vůbec snažili, protože pomoc to nebyla. A jeden z nich ho chtěl jednou i opravit! Rodney se ho naštěstí dokázal zbavit úžasnou poznámkou, že až se naučí integrovat, možná pak může vyjádřit svůj vlastní názor. To vědce odehnalo.

Bohužel takovéhle taktiky neodradily Ronona od jeho neustálého vrčení a znuděnému hraní si se zbraní. Po Rononově třicáté první otázce „Kdy už to bude?“, kdy na reakci „Co bude?“ nedokázal odpovědět, se musel Rodney vážně přemáhat, aby se neuchýlil k žádnému násilí, neboť to by nemohlo skončit v žádném případě v jeho prospěch, jakkoli triumfální a překvapivý by byl jeho nástup.

Skoro až litoval, že protestoval proti plukovníkovu úmyslu zůstat zde místo Ronona. Jenom skoro, protože plukovník byl další osobou na Rodneyho seznamu lidí, kteří si zaslouží pár ran PDAčkem. Co si vůbec myslel, když po něm odpoledne jen tak z ničeho nic vyjel? A ještě ke všemu při hádce, to vůbec nedávalo smysl. Tedy, pokud si to Rodney vysvětloval správně. Lidi byli podle jeho názoru poměrně, a zcela zbytečně, moc složití, takže zůstala velká šance, že si plukovníkovo chování špatně vyložil.

Mohl se jen modlit, aby to tak bylo, protože… No prostě, nebylo to… ne, že by ho plukovník nepřitahoval, jen… vlastně od prvního okamžiku, ne možná hned od začátku, ale po nějaké době… ale to nešlo, protože… bylo proti nim tolik faktorů a… protože… protože…

„Co chceš?“ vyjel na Ronona, který posledních pár minut kroužil kolem něj a panelu, na kterém pracoval. Rodney se ho nejdřív snažil ignorovat, začínalo to být ale těžší a těžší.

Ronon se samolibě usmál. Vytáčet McKaye ho snad nikdy nepřestane bavit. „Máš pět minut, pak končíme.“

Rodney se ani neobtěžoval ptát se, co by se stalo, kdyby odporoval, a pohroužil se zpátky do práce.

Sheppard sice řekl, že možná nepřijde, mohl se ale přinejmenším ukázat. To snad nestálo tolik času a alespoň by věděli, že mu nic není. Co když zase někam zapadl? Rodney myšlenku okamžitě zahnal. Sheppard byl možná neopatrný a měl sebevražedné sklony, na té krátké cestě se mu ale přece nemohlo nic stát.

Správně, plukovník byl v pořádku a Rodney vyšiloval naprosto pro nic.

Navíc, proč by se o něj měl tak bát? Strachuje se snad o Ronona nebo Teylu? Plukovník se o sebe dokáže postarat stejně dobře jako ti dva.

To ovšem neznamenalo, že se nemohl alespoň na chvíli ukázat a potvrdit tak Rodneyho domněnku.

xxx

Po přesně pěti minutách Ronon zastoupil McKayovi cestu a čekal, až doktorovi dojde, že čas vypršel a vzpírat se nepřicházelo v úvahu.

Rodney na něj chvíli zíral, pak se ale otočil k ostatním vědcům, kteří posledních pár hodin jen nejistě postávali v koutě a očividně nevěděli, co se sebou, a rozpustil je. Vzal svůj batoh a odevzdaně zamířil k východu.

Ronon se sám pro sebe usmál. A pak, že komunikace potřebuje slova.

Do soudcova domu dorazili poslední. Jako zástupci tohohle města postávali uprostřed místnosti Doran se starostou, po boku dvě stráže a vědec, který se dopoledne ochomýtal kolem Rodneyho a snažil se ho opravovat, než ho McKay slušně odeslal do patřičných míst.

„Vítejte.“ Starosta přátelsky rozevřel ruce a ústa roztáhl do širokého úsměvu.

Ronon si vyměnil s doktorem znechucený pohled a pak si šel sednout na židli. Rodney zamířil k Sheppardovi, který stál vedle starosty a vypadal stejně znechuceně. Teyla se jako vždy tvářila dokonale neutrálně s příměsí lehkého zájmu o dané téma.

Ronon si odfrkl a hodil nohy na stůl. Následující debatu moc neposlouchal, nezajímala ho. Dokud se někde nezačne střílet, není ho většinou zapotřebí. Jen sem tam zachytil slova jako „naše původní dohoda samozřejmě platí“, „jdou snadno sestrojit“, nebo „zítra odcházíme, poznámky vezmu s sebou a na Atlantidě je přeložíme“. Ty poslední dvě byly Rodneyho a byly to jen úseky z jeho neuvěřitelně dlouhého monologu. Ronona stále udivovalo, kolik toho dokázal namluvit během tak krátké doby.

Nakonec jim byly uděleny pokoje a starosta se odporoučel. Doran zamumlal něco ve smyslu „Buďte tu jako doma.“, i když to zjevně nebylo nijak upřímné, a odešel také.

„Čas spát,“ prohlásil Ronon. Na nic nečekal a než ho kdokoli stačil zastavit, ležel už na posteli v pokoji, který sdílel se Sheppardem, a spal.

xxx

Rodney vstoupil potichu do místnosti, která připomínala kuchyň. Ve středověkém slova smyslu. Uprostřed stál obrovský dřevěný stůl a zdi lemovala středověká verze kuchyňské linky.

Bylo něco po půlnoci a jakkoli moc se snažil, nemohl usnout. Hlavou mu pořád běhaly obrázky plukovníka, jak ho svým tělem tiskne ke zdi, otráveného jídla a po zuby ozbrojených vesničanů. I vidle působily dosti hrůzostrašně. Pak se vše vrátilo na začátek a on opět cítil plukovníkovo horké tělo proti svému…

Jediná pozitivní věc na jeho nespavosti byla, že ji Rodney mohl využít jako vhodnou příležitost doplnit si zásoby vody a jelikož stále nehodlal pít nic, co mu naservírovali do pokoje, pokoušel se najít nehlídaný zdroj tekutin v kuchyni. Přece tu musel být nějaký kohoutek s pitnou vodou.

Možná ji pak pro jistotu mohl dát ochutnat Rononovi a vysledovat, jestli ta voda nebude zdraví škodlivá.

„Hledáš něco?“ zeptal se kdosi za ním.

Rodney polekaně nadskočil a prudce se otočil. Stál tváří tvář plukovníkovi. „Shepparde,“ vydechl úlevou, „tohle už mi nedělej. Chceš mě zabít, nebo co?“

Plukovník na něj pobaveně mrkl. „V to bych si ani netroufl doufat,“ provokoval ho s úsměvem na tváři.

„Co tu děláš?“ zeptal se Rodney a ignoroval tak jeho pokus o provokaci.

„Nemůžu spát,“ přiznal John. „Ten dům je tak… velkej a děsivej. Mám pocit, že na mě každou chvíli vyskočí pan Gracey.“

„Strašidelný dům,“ usmál se Rodney. „Jo, mám ten samý pocit.“ Uvědomoval si, že tu byli s plukovníkem sami a že musel vypadat stejně
vylekaně, jako se cítil. Potřeboval se odsud dostat.

John se zamračil. Rodney se zase díval někam přes jeho rameno. Už si myslel, že ho to přejde, ale Rodney musel zatvrzele utíkat a schovávat se před ním, jak dlouho to jen šlo.

Ten nedostatek očního kontaktu mu připomněl něco důležitého. Plukovník se s lehkostí naklonil a vnutil se do Rodneyho zorného pole.

Tahle šaráda už musela přestat.

Rodney si zjevně všiml té náhlé změny atmosféry a nervózně si odkašlal. Očima kmital ze strany na stranu a stále se odmítal podívat Johnovi do očí. Aby odpoutal pozornost od své osoby, zeptal se: „Asi nevíš, kde tady mají kohoutky?“

John se naklonil ještě o kousek blíž. Rodney neucukl, to bylo dobré znamení. „Kohoutky?“ zeptal se téměř bez dechu.

„Na vodu.“ Rodney měl sucho v puse. Už nevěděl, kam spočinout pohledem. Plukovník byl centimetry od jeho obličeje, jeho horký dech mu ovíval tvář. Snažil se soustředit na něco, cokoli, jiného než Johnovy oči, bylo to ale čím dál víc těžší. S námahou zvedl hlavu a zahleděl se přímo do zelených očí před sebou.

Plukovník vztáhl pravou ruku, položil ji Rodneymu na tvář a projel s ní dozadu skrz vlasy, dokud nespočinula na jeho šíji.

Rodney zavřel oči a v návalu paniky zamumlal „Borůvky.“

John svraštil obočí, pak ale zavrtěl velice pomalu hlavou a zašeptal zastřeným hlasem, který málem ani nepoznal „Promiň, dnes ne.“

Překonal zbývající vzdálenost a políbil ho. Zprvu jemně. Zkoušel, jak daleko až může zajít. Po chvíli ho Rodney ale zezadu chytil za hlavu a přitiskl se ještě blíž, co nejvíc to šlo. John začínal ztrácet veškeré koherentní myšlenky, a když Rodney do jeho úst zasténal a pokusil se polibek ještě víc prohloubit, John to ztratil úplně. Otočil je kolem dokola a vrazil Rodneyho do nejbližší zdi. Efektivně chytil obě jeho zápěstí a uvěznil je v pevném sevření, jejich těla sražená dohromady. Rodney se pod ním vzepřel a chvíli to až vypadalo, že spolu bojují.

John už si nebyl jistý ničím, zda spolu bojovali, zda jejich boj byl poháněn víc chtíčem nebo něčím hlubším, zda to tu stále bude, až se odtrhnou. Ne, nechtěl se odtrhnout, a pokud to bylo vůbec možné, přitiskl k sobě Rodneyho ještě víc. Větší silou, brutálněji. Pohánělo ho něco naprosto základního, něco, co už dlouho nezažil a něco, čeho se odmítal vzdát.

Rodney zasténal znovu a na malý okamžik se poddal tomu vzrušujícímu pocitu. Opustil veškeré své myšlenky a podvolil se Johnovu tělu. Nevnímal nic jiného než Johnův dech, než jeho rty, jeho jazyk, jeho ruce, prsty, které mu držely zápěstí. John mu palci jemně kroužil na tepnách a Rodneymu v uších hučely zvuky vlastního pulsu. Pokud by mohl, zůstal by tak navěky. Bylo to naprosto nelogické a absurdní, ale udělal by to. Jenže... v hlavě mu stále zůstala jedna myšlenka. Chvíli na ni nedokázal zaostřit a ani nechtěl. Pronásledovala ho celý život, a když už se s ní smířil a vypadalo to, že mu dala pokoj, vrátila se v plné síle. Tedy, spíš na něj byla v plné síle vypálena. Tak jako tak tu ale teď byla a dožadovala se pozornosti a Rodney jí to nemohl dovolit. Ta myšlenka by ukončila tohle všechno a to on nechtěl.

Jenže v jediném okamžiku ho udeřila. Potřeboval se nadechnout a na okamžik nad ní ztratil kontrolu.

Bobby.

John podrážděně zaprotestoval, když se mu Rodney vytrhl ze sevření a odstrčil ho kousek dál. Opět.

Rodney vypadal zřízeně. Nateklé rty, lehce zrudlé tváře a těžce oddechoval. John měl pocit, že on sám nemůže vypadat o nic líp.

„Já- promiň, ale… eh-“ vykoktal Rodney a odstrčil plukovníka stranou. Než se John stačil vzpamatovat, byl pryč.

„To se povedlo,“ zabručel John a odolával silnému pokušení něco praštit. Ruku měl už zničenou po předchozím nárazu do zdi, nepotřeboval si ji zlikvidovat ještě víc. Touha něco praštit byla ale velmi silná, natolik, že alespoň bouchnul dlaní do stolu. S vnitřním uspokojením sledoval, jak předměty na něm nadskočily a hned spadly zpět.

xxx

Rodney panikařil. Ne, to nebylo správné slovo, byl naprosto vyděšený a žádné slovo v celé galaxii nedokázalo popsat míru jeho zoufalství.

Byl ve své přiřazené místnosti pro hosty a nervózně přecházel ze strany na stranu. Plukovníka nechal dole bez jediného slova vysvětlení. Určitě byl naštvaný. Co naštvaný, musel přímo zuřit a rozzuřený plukovník rovná se špatný plukovník. A rozzuřený plukovník se zbraní u pasu je naprostá katastrofa. Jistě ho nemohl zastřelit, i kdyby chtěl, že ne? Nebo ano? Mohl to následně svést na nehodu nebo cokoli jiného…

Rodney zavřel oči a zhroutil se na postel. Založil hlavu do dlaní a snažil se uklidnit. Moc to nepomáhalo. Měl v sobě příliš energie na rozumné uvažování. Ah, jak by si dal kafe! Potřeboval kafe…

Rodney spěšně vstal a začal znovu přecházet po místnosti.

Potřeboval se na vše podívat z logické stránky, pokud taková existovala. Co to plácá, jistě, že existovala.

Logická stránka existuje vždycky, jen ji většina lidí nevidí.

Jediné, co musel udělat, bylo položit si základní otázky. Jako u psychologa. Samozřejmě kromě té „Jak se cítíte?“ Jak by se asi mohl cítit? Frustrovaný, nervózní, zoufalý, vyděšený a mohl by pokračovat celou noc. Tím by si psycholog moc nepomohl.

Důležitá otázka zněla naprosto jasně a primitivně: „Chcete to?“ Tím by psycholog trefil do černého. Bylo důležité na tu otázku odpovědět, než by sezení pokračovalo. Bez odpovědi by nemělo smysl.

Takže, chtěl to?

Rodney si znovu sedl na postel, tentokrát pomaleji a opatrněji. Zavřel oči.

„Budeš tam jen tak stát a zírat celou noc?“ vyštěkl Rodney.

Plukovník rozzářil obličej úsměvem, který Rodney začínal proklínat. Před pěti minutami se z ničeho nic objevil ve dveřích laboratoře, pozdravil a od té doby neřekl ani slovo. Jen tam stál a pozoroval Rodneyho při práci. V ruce držel balíček, nijak ho ale neokomentoval.

„Možná,“ odpověděl Sheppard tajemně.

Rodney protočil oči v sloup. Plukovník zřejmě neměl co na práci. Koukl na hodiny.

Samozřejmě, co jiného dělat v jedenáct večer než otravovat mě.

„Něco důležitého, na čem pracuješ?“ zeptal se Sheppard.

„Jinak bych tu nejspíš nebyl,“ odbyl ho Rodney. „Nemít nic důležitého na práci, ležel bych teď v mojí úžasné, tvrdé posteli, na které by se vyspal snad jen Ronon, a užíval bych si pocitu, že nemám nic důležitého na práci, a hlavně bych si vychutnával tady tak vzácný klid.“ Na poslední slovo se snažil dát zvláštní důraz. Očividně se to nepovedlo, protože plukovník stál pořád na místě a stupidně se na něj křenil.

Rodney vzdychl. „S čím ti můžu pomoct?“ zeptal se s předstíranou zdvořilostí.

Pokud možno, plukovník se usmál ještě víc. Vypadalo to, jako by vyhrál nějakou soukromou sázku. „Přinesl jsem jídlo.“

Rodney párkrát zamrkal. „Jídlo?“

„Koláčky,“ prohlásil Sheppard hrdě. „Nějaké jsem schoval při obědě.“

Rodney na něj chvíli zíral. Sheppard odpoledne schoval pár koláčků, aby mu je pak v noci přinesl?

Plukovník mezitím přistoupil ke stolu, kde Rodney pracoval, a položil balíček na stůl. Rodney ho otevřel a spatřil v něm sedm koláčků.
Sheppard se na něj usmál, pyšný sám na sebe, a otočil se k odchodu.

„Počkej,“ zavolal za ním Rodney. Když se John otočil, měl ve tváři vepsané tolik naděje a nadšení, až to Rodneyho zaskočilo, takže se chvíli nezmohl na jediné slovo. Pak konečně vykoktal. „J-je jich… eh, hodně. Nechceš, no… dát si taky?“

Plukovník se rozzářil a než si Rodney stačil uvědomit, co se děje, už seděl u stolu z druhé strany, nohy hozené nahoře, a spokojeně se zakusoval do prvního koláčku.

Rodneymu celá ta situace přišla tak absurdní, milá a směšná zároveň, že se začal hlasitě smát. Plukovník na něj chvíli zíral, pak, aniž by věděl čemu, se rozesmál taky.

„Šachmat,“ prohlásil John triumfálně.

Rodney nevěřícně zíral na hrací pole mezi nimi. „Jaks to-?“ dostal ze sebe.

Plukovník zkřížil ruce na hrudi a samolibě se opřel o opěradlo židle.

„Určitě jsi podváděl,“ řekl Rodney.

„Génius jako ty by mě nachytal,“ opáčil John.

Na to Rodney neměl odpověď. „Hrajeme znova. Málo jsem se soustředil, to bude tím,“ prohlásil tvrdohlavě a začal figurky stavět zpět na výchozí pozice.

„Filmový večer?“

„Je co?“ zeptal se Rodney.

Plukovník se napřímil a slavnostně prohlásil. „To je Firefly nebo Star Wars. Podařilo se mi je propašovat, když jsem byl naposled na základně.“ Naklonil se k němu a zašeptal mu spiklenecky do ucha. „Nikomu neříkat, je to tajemství.“ Rodney se neovladatelně zachvěl, Sheppard byl moc blízko. O krok odstoupil a odkašlal si.

„To by šlo.“

„A konečně je vše, jak má být.“ Rodney vzal svou královnu a posunul ji na šachovnici s triumfálním „Šachmat.“

Plukovník se na něj z protější strany zašklebil. „Nedával jsem pozor, hrajeme znova.“

Rodeny si odfrkl. „A co ti nedovolilo se soustředit?“ zeptal se rýpavě.

Sheppard se na něj zadíval a usmál se. „Něco se přece jen našlo.“

V jednom okamžiku měl Rodney nelogickou chuť vyskočit a udělat radostný taneček po místnosti. Tu chuť rychle potlačil a začal překotně sesbírávat figurky z hracího pole. „Znova,“ řekl krátce.

Rodney oči otevřel. Ano, chtěl to. Tím by se tahle záležitost dala považovat za vyřešenou. Jenže…

Jaká by byla psychologova další otázka? Ah, jistě. „A co Bobby?“

Tohle bolelo, jenže on byl mrtvý a to už nikdo nezmění.

Bolelo to hodně, ale co se stalo, stalo se. Minulost už nezmění, co ovšem změnit dokáže, je budoucnost. Celý život si vyčítal, co se stalo, a celý život předpokládal, že se tím bude trápit dál. A to nejspíš bude, jenže dřív nikdy nepotkal nikoho, pro koho by byl ochotný zkusit se s tím vyrovnat. Zkusit začít znovu. Pro koho by byl ochotný jít dál.

Teď ho našel.

Rodney vstal a vyrazil ke dveřím. Potřeboval se vrátit dolů, potřeboval najít plukovníka, Johna, a pak si s ním klidně i promluvit, když bude třeba. Byl připraven mu říct všechno, co po něm John bude požadovat. Takhle se ještě nikdy necítil, ale místo toho, aby měl strach, začalo ho naplňovat něco hřejivého. Cítil skoro až euforii a ohromnou úlevu. Jako by z něj spadlo ohromné břímě, které s sebou vždy tahal, jen si to nikdy plně neuvědomil.

Cítil se šťastný. Jediné, co potřeboval, bylo najít Johna. Ať už se stane cokoli, potřeboval ho najít, být s ním. Pak to bude v pořádku.
Najednou vše dávalo smysl.

Dorazil ke dveřím a otevřel je. Přivítal ho pohled přímo do ústí zbraně.

„Zdravím vás, doktore. Dnes večer se stanete svědkem historické události,“ pronesl muž, který zbraň držel, ledovým hlasem, který Rodneym v okamžiku protnul a roztříštil ten hřejivý pocit uvnitř.

Nezbylo nic, jen strach.

Dodatek autora:: 

Výborně, další díl u konce. Doufám, že jste spokojeni, to mi vždy udělá největší radost Laughing out loud

4.875
Průměr: 4.9 (8 hlasů)