Stargate atlantis povídka - díl pátý

Táákže, další díl Moc se omlouvám za zpoždění, OVŠEM! mám jedno kouzelné slovíčko na mojí obhajobu - maturita Teď mám spoustu dní volno před ústními zkouškami, takže můžu v klidu pokračovat na dalším dílu

xxx

Garin nemohl usnout. Už poněkolikáté se přetočil na druhý bok, už poněkolikáté mu to nepomohlo, takže se otočil zase zpátky.

„Trpíte nespavostí, pane starosto?“ zeptal se kdosi.

Garin vystřelil do sedu. Před postelí stáli tři cizí lidé, kteří by před jeho postelí vůbec stát neměli.

„Kdo jste? Co chcete?“ zeptal se. Byl hrdý, že si dokázal zachovat pevný tón a přes šok a strach, který cítil, nezakomíhal.

Muž, stojící nejblíže k němu, se usmál. „To vás nemusí trápit,“ řekl. Zvedl zbraň a než Garin stačil cokoli udělat, vystřelil.

xxx

Tohle nebylo dobré. Tohle vůbec nebylo dobré.

A kde byl Sheppard, když ho člověk potřeboval?

Rodney na okamžik zavřel oči, aby se uklidnil, okamžitě je ale otevřel. Zavírat oči, když měl u hlavy zbraň, nebylo nejchytřejší řešení. Hlavou mu v jediném okamžiku proletěly stovky myšlenek, dohadů, nápadů, jak z toho ven.

Všechny končily jeho mrtvolou na zemi.

Ještě jednou si prohlédl muže před sebou. Tělo mu obepínala šedá uniforma, která trochu připomínala ty z druhé světové války. Rodney měl pocit, že o něčem takovém četl v záznamech z misí na Atlantidě, nedokázal to ale zařadit. Rozhodně na to ani neměl čas. Muž před ním ho popadl za paži a vytáhl ho hrubě na chodbu.

Rodney už chtěl zaprotestovat a spustit povyk na celý dům, ačkoli se to vzpíralo veškerým rozumným řešením, když si všiml dalších čtyř mužů v uniformách. Dva z nich stáli přede dveřmi pokojů, kde spali Ronon a Teyla, očividně připraveni zaútočit a zabíjet. Dva hlídali schody.

„Počkat,“ vyhrkl, co nejtišeji dovedl. Nepotřeboval, aby se Ronon probudil a rozbořil celý dům na trosky, bez ohledu na počet mrtvých.

A kde byl sakra Sheppard?

Muž, který ho držel stále za paži, se na něj otočil. „Ano?“ zeptal se nevzrušeně.

„Nechci, aby-“ zakoktal. Kruci, potřeboval si uspořádat myšlenky. Bylo to dost těžké, když na něj mířila zbraň, která mohla každou chvíli vystřelit. Vypadala podobně jako lidská zbraň, pravděpodobně fungovala na stejném principu. To nebylo uklidňující. Ani trochu. O lidských zbraních věděl jeden velice důležitý fakt – nešlo se jim vyhnout a z téhle blízkosti okamžitě zabíjely.

…Kulka během okamžiku dosáhne průměrné rychlosti 3200 stop za vteřinu. Z téhle blízkosti nebude mít šanci se jí vyhnout. Nejprve proletí lebeční kostí, její tlak dopředu protrhne pojivovou tkáň a vláknité membrány, než se kulka ponoří do mozkomíšní tekutiny. Jelikož kulka cestuje rychleji, než se tkáň trhá, kulka mozek opustí dřív, než tkáň dostane šanci se zpřetrhat. Vlastně by měl být rád za tuhle možnost. Střelit ho do srdce, jeho mozek by fungoval dalších 10 až 15 sekund. Do hlavy by to bylo rychlejší…

Ne, počkat. Tohle vůbec nepomáhalo.

Rodney se začal třást po celém těle a cítil, jak se mu potí dlaně. Proč se musel zajímat o takové věci, jako jakým způsobem někoho zabije kulka? Kdyby si nebyl vědom všech faktů, mohl by pořád doufat, že má šanci uhnout, zachránit se. Jenže ne, neměl absolutně žádnou šanci a byl si toho plně vědom. I kdyby stačil uhnout jen trochu, přinejlepším by skončil ochrnutý ve vegetativním stavu. Druhá možnost byla smrt. Třetí možnost z takovéhle vzdálenosti neexistovala.

No tak, přinutil se. Musel myslet pozitivně. Vždycky byla možnost číslo tři. Vždycky. Co když… co když ho nechtěli zabít? Kdyby ano, už by to udělali, ne? Co to ten chlap říkal? „Dnes večer se stanete svědkem historické události.“ Nechtěl ho zabít! Alespoň ne teď. Takže od něj něco chtěli? Ale co? Potřeboval přemýšlet. Jakou výhodu mu to přineslo? Jak to pomůže jeho týmu, který očividně nebyl do té historické události zahrnut?

Muž před ním stál bez hnutí a čekal. Když z Rodneyho stále nic nevypadlo, sevřel ho víc a začal ho tahat směrem ke schodům. Cestou se k nim přidali dva ze zbývajících útočníků. Dva zůstali na místech a zřejmě čekali na pokyn, když se z druhé strany dveří ozval tlumený zvuk.

To byl Ronon. Rodney polkl. Musel něco udělat a rychle. „Nesmíte jim ublížit,“ vykřikl. Byl moc hlasitý a zvuky za dveřmi na utichly. Muž, který ho vlekl ke schodům, se na něj znovu otočil s pobaveným výrazem ve tváři a Rodney rychle pokračoval. „P-pokud je zabijete, nepomůžu vám. Chcete- potřebujete mojí pomoc, že jo?“ Znělo to nejistě a věděl to, musel ale něco udělat. Nadechl se. „Jestli chcete, abych vám pomohl, neublížíte jim,“ dodal sebejistěji.

xxx

Teyla otevřela oči. Ve svém spánku zaznamenala zvýšené hlasy z chodby. Popadla zbraň a potichu a elegantně se přesunula ke dveřím, aniž by způsobila jediný zvuk.

Něco nebylo v pořádku, potřebovala ale nejdřív zjistit, co to bylo, než by se bezhlavě vydala na chodbu.

„Nesmíte jim ublížit.“ To byl Rodney. Pravděpodobně je někdo přepadl, chtěl je zabít.

Potřebovala se dostat na chodbu. Jak znala Ronona, byl už určitě vzhůru a čekal na vhodnou příležitost zaútočit. Pokud by počkala a zaútočila zároveň s ním, jejich šance na výhru se zvýší.

xxx

Ronon se prudce probudil a zároveň vytáhl svou zbraň. Ze spánku ho vyrušily zvuky zpoza dveří. Hlasy, přesněji řečeno. Vstal a začal se plížit směrem ke dveřím. Jakmile ovšem přenesl váhu na starou dřevěnou podlahu, zavrzala pod ním. Ronon potichu zaklel a opatrně našlápl další krok. Podlaha znovu zaprotestovala, tentokrát ale tišeji.

Byl už v polovině své cesty, když se za dveřmi znovu ozval hlas, zřetelněji než před tím. Okamžitě se zastavil, ten hlas patřil McKayovi.

„Nesmíte jim ublížit.“

Ronon znovu zaklel. Někdo je přepadl. Ten někdo je chtěl zabít a nebyl na to sám.

Jedním rychlým pohybem se dostal na bezpečnější místo vedle zavřených dveří. Otočil se zády ke zdi a čekal, nic se ale nedělo. To nevylučovalo možnost, že byl někdo za dveřmi a jen vyčkával, až se Ronon objeví na prahu.

Nadechl se a opatrně položil volnou ruku na kliku u dveří. Otvíraly se dovnitř do jeho místnosti, což mu dávalo lehkou nevýhodu, ovšem nic, s čím by si neporadil. Zmáčkl kliku a dveře lehce pootevřel. Napočítal sedm sekund.

Tři sekundy trvá lidem uvědomit si situaci a připravit se na možné nebezpečí. Tři sekundy vydrží čekat bez zaváhání. Jedna sekunda navíc je zvyklá. Proč je nikdo nenapadl? Podvědomě povolí postoj a nakloní se ke zdroji. Chtějí zjistit, proč se nic neděje.

V tu sekundu odkopne dveře z cesty a zaútočí.

xxx

Muž, který ho držel, si ho dlouze a zkoumavě prohlédl, jako by zvažoval všechny možnosti. Nakonec se usmál. A i když na tom úsměvu nebylo nic hřejivého, Rodneymu spadl kámen ze srdce.

„Dobře, pro tentokrát vyhráváte, doktore,“ pronesl a strčil Rodneyho dál ke schodům. Rodney se ohlédl a spatřil, jak se pootvírají dveře do Rononovy místnosti. S panikou v očích se otočil na svého únosce. „Říkal-“

Okamžitě ztichl, když ho ruka na paži bolestivě sevřela a nehty se mu přes tenkou vrstvu oblečení zaryly do kůže. „Máte moje slovo, doktore. Slibuju, že až nám… pomůžete, můžete se tady s přáteli vrátit na Atlantidu. Teď už ale jdeme.“ Ta slova nezněla moc upřímně a Rodney se už dávno naučil nevěřit ostatním lidem. Nemohl ale dělat nic jiného, než poslechnout a nechat se strkat po schodech dolů. A doufat. Možná ještě existovala šance, že se z toho všeho dostanou živí. Plukovník mu vyprávěl tolik neuvěřitelných příběhů a popsal mu tolik prekérních situací, do kterých se jeho tým dostal a kdy všichni mohli tak snadno umřít… a přece všichni přežili.

Byli v půli schodiště, když se chodbou rozlehl nezaměnitelný zvuk výstřelu Rononovy zbraně. Rodney se prudce otočil a úlevou vydechl. Naděje přece jen existovala. Muž před Rononovým pokojem se sesul k zemi a hned za ním následoval muž před místností Teyly.

Dva zbývající útočníci vedle Rodneyho a jeho věznitele okamžitě vyběhli nahoru a chodbou se ozvaly další výstřely.

„Ne!“ vykřikl Rodney. Muž, který ho držel, ho ale začal beze slova strkat dolů do přízemí.

„Rodney?“ ozvalo se z chodby vedle schodů. Rodney zvedl hlavu. Chtěl zakřičet, ale byl moc pomalý a plukovník se najednou objevil přímo před nimi. Berettu svíral v rukách před sebou a v obličeji měl výraz, který jasně říkal, že jeho trpělivost právě vyprchala.

xxx

Ronon se jedním rychlým pohybem vynořil zpoza zdi. Měl pravdu. Muž před ním držel zbraň jen o pár centimetrů níž. Těch pár centimetrů stačilo. Ronon vypálil a útočník se okamžitě sesul k podlaze.

Nalevo od něj zvedl další muž svou zbraň, připraven střílet. Ronon se otočil, odhodlán zkusit své štěstí a místo krytí zmáčknout spoušť. Přece jen měl šanci, že bude rychlejší. Když ovšem zamířil na svého nového protivníka, zjistil, že ho už nic neohrožuje. Teyla muže praštila zezadu do týla a poslala ho k zemi.

Když na ně ze strany někdo začal střílet, jen taktak se stačili oba schovat a opětovat palbu.

Útočníci se ukryli také, takže na ně Ronon nemohl pořádně zamířit. To mu ovšem nezabránilo v bezhlavé střelbě.

xxx

John si byl bolestivě vědom zbraně u Rodneyho hlavy a výstřelů z horního patra. Potřeboval čas. Zvedl volnou ruku do obranného gesta. „Můžeme se teď všichni na chvíli uklidnit?“ prohlásil opatrně.

Muž, který držel Rodneyho, měl na sobě šedou uniformu.

Geniiové.

John se zhluboka nadechl. Přesně tohle nepotřeboval. Po tom, co byl Kolya mrtvý, by jeden čekal, že si tahle parta dá pohov. Očividně ale stále zůstávali ti, kteří šli v jeho stopách.

Muž před ním si ho prohlédl a zrakem spočinul na Johnově zbrani, jež mu mířila na hlavu. Prsty pevněji sevřel svojí zbraň. „Přestaňte!“ zakřičel směrem nahoru.

xxx

Když se ze zdola ozvalo hlasité „Přestaňte!“, jejich protivníci na místě ukončili palbu.

Ronon odhodil veškerou opatrnost a vykoukl ven na chodbu. Během přestřelky se nějakým způsobem dostal zpět do svého pokoje a střílel odtamtud zpoza zdi. Útočníci stále mířili na něj a na vchod do pokoje Teyly, kde se chránila před palbou, a Ronon nepochyboval o tom, že by neváhali znovu střílet, pokud by jim dal záminku.

Vystoupil na chodbu, přičemž nezapomněl zamířit svou zbraní na jednoho z mužů, který jeho pohyby opětoval. Teyla s druhým protivníkem udělali to samé. Ani jeden z nich nesnížil svou zbraň. Čekali.

xxx

Výstřely okamžitě ustaly.

„Tak, plukovníku, všichni jsme klidní. A teď můžete odložit svou zbraň. Nemíníme vás zabít, takže není žádný důvod k panice,“ řekl Genii. John si v duchu odfrkl. Pokud je nechtěli zabít, tak proč nesložit zbraně a nepopovídat si?

Ani se nemusel ptát, co by stalo, kdyby neuposlechl a nevzdal se. I přes tvrzení, že nikomu neublíží, zbraň na Rodneyho spánku působila dosti nepřesvědčivě a muž, který ji držel, vypadal, že ji bez váhání použije, jen aby prokázal svou nadřazenost.

Pohledem vyjel na vteřinu po chodech nahoru. Zdálo se, že Teyla a Ronon byli také v ohrožení. Výstřely prozatím utichly, vždycky se ale našel nějaký šílenec, kterému ujely nervy, a který vystřelil, i když nemusel. A v téhle galaxii se mezi největší šílence Geniiové rozhodně počítali.

John na okamžik zavřel oči. Tohohle bude litovat.

„Dobře, jenom žádné zbrklosti,“ řekl a sklonil svou Berettu.

Muž pokynul hlavou směrem do horního patra. „Řekněte svému týmu, ať se vzdá.“

„Myslíte si, že mě Ronon poslechne?“ John pobaveně zakroutil hlavou.

Geniiovi před ním se to moc vtipné nezdálo. Přitlačil zbraň do Rodneyho hlavy, takže byl nucen naklonit ji víc do strany. Přes veškerý svůj strach dokázal střelit po Johnovi pohled jasně říkající ‚Jsi cvok? Proč provokuješ chlápka, co mi drží u hlavy zbraň?‘ Byl za to na sebe náležitě pyšný.

„Myslím to vážně,“ řekl John zoufale. Potřeboval získat čas a vymyslet, jak je všechny z tohohle dostat, jak dostat Rodneyho z těch špinavých rukou, které ho držely. „Má svojí vlastní hlavu.“

„Zkuste to,“ dorážel na něj Genii.

John si povzdechl. Snaha o trochu času navíc ztroskotala a rozbila se na tisíc malinkých úlomků.

„Teylo, Ronone!“ zavolal nahoru. „Složte zbraně!“

Na chvíli nastalo ticho, pak se ozval hlas: „Máme zbraně, pane!“

Genii se samolibě usmál. „Čekal jsem od… Ronona víc vzdoru,“ podotkl. Očividně se dobře bavil.

John nasadil diplomatický výraz. „Měl jste ho vidět na začátku. Dělal si, co chtěl a nic ho nezastavilo. Očividně… se zklidnil.“

Genii mu neuvěřil, ale to bylo jedno. Tak dlouho, dokud někdo nezačne střílet. John sledoval, jak z horního patra začali pomalu sestupovat Teyla s Rononem. Dva útočníci za nimi na ně mířili zbraněmi a nutili je tak jít vpřed.

Genii, který držel Rodneyho, kývl směrem k nim a sám i s Rodneym zamířil k východu. Jeden z útočníků se k němu okamžitě přidal.

Než stačil John cokoli říct, jeden z Geniiů ho odzbrojil, zatímco jeho společník hlídal zbytek týmu.

Pak už to šlo z kopce.

xxx

Rodney se cestou obrátil na svého věznitele. „Takže… jméno?“

Šli směrem k laboratořím, to bylo jasné. Tedy, šel spíš muž, který ho držel a vláčel za sebou.

Rodney panikařil. Nevěděl, co se stalo Johnovi a ostatním a nevěděl, co se stane jemu. Cítil, jak se mu tělo opět začíná třást a nemohl s tím nic dělat. Nemohl dělat nic, jen se dál nechat táhnout jako kus hadru a doufat, že jsou plukovník a ostatní v pořádku.

Muž se na něj otočil, nic ale neřekl. Rodney pokračoval. „Jenom konverzuju, to se normálně dělá… ovšem co z téhle situace je normální, že jo?“ zasmál se nervózně. Zajímavé, vypadalo to, že když mu hrozí smrt, má tendenci hodně mluvit…

Žádná reakce.

„Doktor Rodney McKay. To jsem já,“ zamával volnou rukou směrem k sobě. Zakopl a málem upadl, pevný stisk jeho věznitele ho ale okamžitě vytáhl zase nahoru. A Rodney pokračoval. „Ale to asi víte, co? Už jste mě nazval doktorem, takže o mně… o nás musíte už všechno vědět… Navíc jste zmínil Atlantidu…“

Ticho.

„Míříme k laboratořím,“ konstatoval Rodney. „To znamená, že po mě chcete… jejich zprovoznění nebo alespoň některé návody na výrobu čehokoli, co tam je.“ Opět to nebyla otázka.

Rodney se najednou plácl volnou rukou do čela. „No jasně! Geniiové! Vy patříte k té rase plné psychopatů. Chtěli jste obsadit Atlantidu, ale-“

„Zachary,“ vyhrkl muž, který ho vlekl.

„Co?“

„Říkejte mi Zachary, doktore.“

Rodney se zakuckal. „To nezní jako jméno pro vraha,“ řekl, když popadl dech.

Zachary se na něj podíval. „Rodiče zřejmě netušili, že ze mě jeden vyroste,“ konstatoval suše. „A pohněte sebou, než mi dojde trpělivost a prostřelím vám hlavu.“

Nemusel to říkat dvakrát.

xxx

„A… co bude teď?“ zeptal se Ronon.

Seděli na židlích přivázáni zády k sobě. Teyla byla stejným způsobem připoutána zády k noze stolu na protější straně místnosti. Od věznitelů to byla čistá improvizace - zřejmě nepočítali s rukojmími – byla ale dostačující.

„Teď se dostaneme z těch provazů,“ odpověděl John. Vážně, co jiného by měli dělat? Čekat celou noc a den, než je kontaktuje Atlantida a Elizabeth dojde, že je něco špatně? Tou dobou by už mohli být všichni mrtví. Potřebovali se dostat pryč hned. Potřebovali najít Rodneyho. Potřeboval ho najít.

„To mi už došlo,“ odsekl Ronon. „Jen by mě zajímalo jak?“

„Jak to mám sakra vědět?“ John zvýšil hlas a jeden z jejich dvou Geniiů, kteří zde zůstali, aby je ohlídali, po něm střelil pohledem. John se na něj zašklebil a v tom ho něco napadlo. „Ty s sebou pořád taháš nože. Máš nějaký i teď?“ zašeptal potichu.

Jako odpověď na jeho dotaz se Ronon nepatrně zavrtěl a John ucítil, jak se mu o ruku otírá studený kov. Musel mít jeden schovaný v těch obojkách, které nosil na zápěstích. John nůž opatrně vzal do svých rukou a začal neohrabaně rozřezávat první provaz, který mu pod ně přišel. Pravděpodobně to byl ten, který k němu poutal Ronona. Jejich dozorci jim naštěstí nevěnovali velkou pozornost. Byli zabráni do vlastního rozhovoru.

Když John ucítil, že provaz povolil a nůž rozřízl poslední vlákno, zvedl hlavu a zakřičel na Geniie. „Hej, mám dotaz!“

Geniiové přestali mluvit a podívali se na něj. Jeden z nich se přiblížil. Nebylo to ale dost.

„Kdo vám za tohle zaplatil?“ zeptal se John, nedostal ale žádnou reakci.

„Někdo si vás určitě najal, neříkejte mi, že jste začali dělat charitu? Někdo s vámi musí pracovat a podávat vám informace a něco z toho musíte mít. Tak kdo si vás najal a co vám slíbil za odměnu? Byl to starosta?“ pokračoval zoufale. Teyla na druhé straně místnosti zdvihla obočí. Tušila, že tím plukovník někam míří a chtěla být připravená patřičně zareagovat.

Genii, který teď stál jen kousek od Johna, se usmál. „Starosta je mrtvý,“ oznámil radostně. Se svým společníkem si vyměnili triumfální pohled, John se ale nenechal vyvést z míry.

„Fajn, takže to byl soudce? Typuju jeho, je to ten typ… však víte, peníze, peníze, peníze…“

Genii chvíli mlčel, úsměv mu ale ztuhl.

John se na okamžik rozzářil. „Jasně. Je to soudce. Já věděl, že mám toho parchanta zabít hned. Typuju, že chce peníze nebo pozici starosty, když je teď mrtvý, a vám za to slíbil…“ Oh, to nebylo dobré. „Ale stejně ho dostaneme.
Hned potom, co se zbavím vás,“ pokračoval sebevědomě.

Muž před ním se zasmál a naklonil se k němu. „A to chceš udělat jak?“ zeptal se výhružně.

John na něj mrkl. Vítězství.

Vymrštil obě nohy a smykem jimi srazil Geniie na zem. Ozvala se dutá rána, když padající muž udeřil hlavou o podlahu. Ztratil vědomí. Druhý Genii k nim okamžitě přiskočil a vytáhl zbraň. To už byl Ronon ale na nohou. Vyrazil mu zbraň z ruky a jedním pohybem ho poslal dolů. Paži mu zkroutil za zády a opřel se o něj kolenem.

John se naklonil nad muže pod nohama. „Takhle,“ prohlásil vítězoslavně.

xxx

Zachary Rodneyho hrubě vstrčil do jedné z laboratoří. Venku se k nim přidal další Genii. Dva teď stáli na obou stranách východu.

Rodney přistoupil k panelu a jemně se dotknul jeho povrchu. Okamžitě se mu pod rukou rozsvítil displej a antické zařízení ožilo.

Otočil se. „Takže?“

Zachary zdvihl obočí, jako by bylo zřejmé, co po něm žádá. „Chci všechno, co mi můžete dát a říct.“

„To je dost široký pojem,“ namítl Rodney.

Mohl jim dát všechno, co chtěli? Samozřejmě, že mohl, jenže… Jenže jakou měl záruku, že ho a jeho tým následně propustí? Tohle byli Geniiové a ze zápisků na Atlantidě Rodney pochopil jedno. Nedalo se s nimi vyjednávat a nedalo se jim věřit. A navíc…

„Jste génius, doktore. Na něco určitě přijdete. Nebo se mám vrátit a zastřelit všechny, kteří s vámi přišli?“

A navíc… nebylo v těch papírech na Atlantidě něco v tom smyslu, že s jinými a zvláště zákeřnými rasami nevyjednáváme a za žádných okolností jim neposkytujeme návody na výrobu zbraní, které jsou ještě ke všemu stejně účinné, jako ty ze Země? Alespoň něco v tom smyslu?

Musel se z toho dostat, ale především jim musel za každou cenu zabránit k přístupu do laboratoří. Zároveň to musel udělat tak, aby ho nezabili. Především ne hned. Co bude dělat dál, to už nechá budoucnosti a náhodě… Výborně… fyzik a spoléhá na náhodu, ačkoli… většina objevů byla uskutečněna stejně náhodou, ne? Co třeba takový penicilin?

Rozdíl byl jen v tom, že teď šlo o jeho život. Jen…

„Fajn, dejte mi chvíli.“ Rodney přesměroval svou pozornost k panelu.

Něco ho napadlo. Bylo to šílené, ale mohlo by to fungovat. Do takovéhle situace se v životě nedostal, takže nevěděl, co bude fungovat a co ne, byl to ale jediný nápad, který měl šanci vyjít.

A pokud to nevyjde… no, tím si teď plést hlavu nebude.

xxx

Doran přecházel po místnosti. Byl nervózní, ale snažil se to nedat najevo. Vedle něj stáli tři Geniiové. Nebyl si jistý, zda tu byli, aby ho chránili nebo aby ho hlídali, teď na tom ale nezáleželo.

Jediné, na čem záleželo, bylo, jestli vše vyjde tak, jak má.

Dohoda zněla jednoduše. Pozice starosty za zbraně. Jemu na technologii nezáleželo. Na téhle planetě ji ani nepotřeboval. Jediné, po čem kdy toužil, byla moc nad lidmi, kteří zde žili. Být nahoře a rozhodovat podle svého uvážení. Kdyby starosta zemřel, pozice by byla automaticky jeho. On sám ho ale zabít nemohl. Kdyby ho někdo začal podezřívat, skončil by dřív, než by začal. Geniiové mu nabídli moc a případnou ochranu, dokonce i vojenskou pomoc, kdyby na to přišlo. To vše za zbraně.

Bohužel se místním vědcům nepodařilo aktivovat hlavní přístroje v laboratořích. Podle Geniiů bylo zapotřebí, aby člověk vlastnil speciální gen, který ovšem, zdálo se, nikdo tady neměl a ani mezi Genii to nebylo nic běžného.

Pak plukovník Sheppard objevil laboratoře a hrozilo, že si Atlantida vše přivlastní. Doktor McKay přístroje dokázal zprovoznit a za jediný den přišel na víc věcí, než zdejší vědci zjistili za celé měsíce zkoumání. A zítra chtěl odejít i s poznámkami a nechat se nahradit větším počtem vědců a vojáků.

To nepřicházelo v úvahu.

Jestli měli někdy zaútočit, muselo to být dnes večer.

Doran dal Geniiům veškeré informace, které mohl. Řekl jim, kde kdo spí, kde všechno najdou a teď nezbývalo nic jiného než čekat. Paradoxně, čekání na tom bylo nejhorší.

xxx

Rodney zmáčkl tlačítko.

Ze stěn začala doléhat přerušující se siréna a brzy její hlasitý zvuk zaplnil celou místnost.

„Co to k čertu je?“ zakřičel Zachary. Přistoupil k Rodneymu a přiložil mu k čelu zbraň.

„Autodestrukce,“ odpověděl Rodney. Snažil se přehlušit sirénu, šlo to ale dost těžko. I Zacharyho křik se na té krátké cestě ztratil v ohlušujícím řevu sirény.

Zmíněný muž přitlačil bolestivě na zbraň. „Zastavte to,“ přikázal.

Teď nastala chvíle couvnout. Rodney si až moc dobře uvědomoval, že jiná chvíle už nepřijde. Pokud si to někdy v blízké budoucnosti bude chtít rozmyslet, tohle byla jediná možnost. Nikdy nebyl hrdina a bylo nesmyslné si teď na jednoho hrát.

Autodestrukce hlasitě odpočítávala. Byla nastavena na čtyři minuty. Déle to nešlo. Neměli moc času.

„Ne,“ řekl zatvrzele.

Zachary se usmál. „Takže v tom případě tu všichni zemřeme, protože já odsud odejít nehodlám.“

Rodney stál, nic nedělal a snažil se působit sebejistě. Všichni lidé chtěli žít a na to Rodney sázel. A nemohli ho tu ani nechat. Byl pro ně užitečný.

„Vypněte to, doktore.“

Autodestrukce stále odpočítávala a odměřovala jim zbývající čas. Čas před tím, než tu všichni zemřou. Musel si pospíšit.

„Ne.“

Zachary se na chvíli zarazil. Trvalo to jen chvíli. Zúžily se mu zorničky a přiblížil se k Rodneymu natolik, že byl jen pár milimetrů od jeho obličeje. „Nenuť mě ti prostřelit hlavu,“ zasyčel. Hlas měl i přes sirénu jasně čistý a zřetelný.

Rodneymu se začala třást ruka. Chytil si ji druhou, aby třas zastavil. Nepomáhalo to. „To nemůžete,“ řekl, jak nejpevněji dovedl.

Siréna ječela s pauzami dál. Tímhle tempem to nestihnou. Potřeboval zrychlit.

Kolik zbývalo času? Dvě, tři minuty?

„Proč?“

Moc málo času.

Rodney na okamžik zaváhal, hned ale pokračoval. S každým slovem, které prošlo jeho ústy, si byl jistější a jistější. „Tu- tu autodestrukci nevypnu a jsem jediný, kdo to dokáže. Mám ATA gen… a… vy mě nezastřelíte. Přemýšlejte. Rozkaz určitě zněl vrátit se přinejmenším s plány z těhle laboratoří. Jediné plány, které existují, jsou tady a… tady…“ Ukázal si prstem na hlavu. „Nebude váš šéf naštvaný, když se vrátíte s prázdnou? Nemůžete mě zastřelit a ani mi vyhrožovat tím, že mě tu necháte, protože… mě tu nemůžete nechat.“

No tak. Rodney ho v duchu pobízel. Nechtěl zemřít, nechtěl přijít o život kvůli hraní si na hrdiny. „A přemýšlejte rychle, nemáme moc času. Za malou chvíli to tu všechno vyletí do povětří a je jen na vás, kdo vyletí s tím,“ dodal překotně.

Zachary si ho naštvaně prohlížel a chvíli to vypadalo, že ho zastřelí jen pro ten potěšující pocit.

Pak se stáhl.

„Jdeme.“ Popadl ho za paži a začal ho tahat skrz laboratoře směrem ven. Geniiové u vchodu se okamžitě sebrali a zamířili za nimi.

Moc pomalu.

„Musíme zrychlit,“ vykřikl Rodney. Zachary se na něj na okamžik otočil, pak se mu rozšířily zorničky. Prudce se obrátil zpět a začal uhánět ven, přičemž tahal Rodneyho hrubě za sebou. Geniiové jim byli v patách.

Siréna ohlašovala poslední vteřiny před jistou smrtí. Rodney na okamžik zavřel oči.

John mu palci jemně kroužil na tepnách a jemu v uších hučely zvuky vlastního pulsu. Nevnímal nic jiného než Johnův dech, než jeho rty, jeho jazyk, jeho ruce, prsty, které mu držely zápěstí.

Nestihnou to.

Byli už v budově archivu, když se za nimi ozvala ohromná rána a tlaková vlna je strhla k zemi. Rodney si byl matně vědom suti, kusů dřeva, které padaly kolem, poletujícího papíru a Zacharyho ruky na jeho paži, když ztratil vědomí.

xxx

John běžel, jak nejrychleji dovedl. Někde vedle sebe cítil přítomnost Ronona a Teyly, nic z toho ale nevnímal.

Soustředil se na jediný cíl, který měl před sebou.

Rodney.

Musel ho najít, musel ho zachránit, než provede něco stupidního a pak ho musel donutit mluvit, protože… vážně, co je to za zvyk utíkat uprostřed-

Silná ruka ho popadla zezadu za límec a strhla ho do uličky, kolem které probíhali. John se napřáhl a chtěl útočníka udeřit, když si všiml, komu ta ruka patřila. Rononovi.

Teyla stála zadýchaně vedle nich a probodávala Johna pohledem. „Zbláznil ses?“ vydechla.

John se na ni nechápavě podíval. Ukázala směrem ven z uličky, a když vykoukl, spatřil přede dveřmi archivu postávat pět ozbrojených Geniiů.

„Málems tam vběhl, blbče,“ obvinil ho Ronon.

Tak přesně tam šla úcta k nadřízenému…

John mu to ovšem neměl za zlé. Koneckonců, na co proboha myslel? Vůbec nekontroloval cestu a nebýt těhle dvou, už by ležel rozstřílený někde na zaprášené zemi. Tedy, samozřejmě věděl, na co myslel, to ho ale neomlouvalo. Jako velitel týmu by měl odkládat city stranou a jednat naprosto chladnokrevně.

Bohužel, nebo naštěstí, tohle mu nikdy pořádně nešlo. Většinou to skončilo dobře, právě před chvíli to ovšem mohlo dopadnout naprosto katastrofálně.

Potřeboval se uklidnit. Nejprve ztlumit dýchání, pak vyčistit mysl. Nádech… výdech… nádech… těla sražená dohromady, Rodney se pod ním vzepřel a chvíli to až vypadalo, že spolu bojují…

John otevřel oči. Nebyl čas na meditaci.

Podíval se na Ronona, který netrpělivě čekal na jakýkoli rozkaz.

No, vždycky se mohli jednoduše prostřílet…

Najednou se ozvala ohromná rána a zem pod nimi zaduněla. Část archivu se začala sesouvat k zemi a úlomky suti zasáhly Geniie, kteří hlídkovali před vchodem. John si zakryl uši, aby je ochránil před tím hlasitým rachotem. Když kolem nastalo ticho, rozhlédl se. Nejprve zkontroloval Teylu a Ronona. Stáli vedle něj a oba se tvářili naprosto zděšeně. Pohledy mířily přes jeho rameno.

John ztuhnul. Velice pomalu ty pohledy sledoval. Jakoby měl zlé tušení, tušení, které mu bránilo otočit se. Ten jeden pohyb trval tak neuvěřitelně dlouho, přesto se ale nakonec ocitl čelem k budově archivu.

Tedy toho, co z budovy zbylo.

Rodney…