Stargate atlantis povídka - díl šestý, předposlední

Maturita je hotová a no... už je asi zbytečné, omlouvat se za tu dlouhou dobu mezi dalším dílem (mám pocit, že to už ztratilo ten krásný efekt, jaký to kdysi mělo... xD), takže, bez zbytečných okolků - tady je předposlední díl

xxx

Rodney otevřel oči a zamžoural do naprosté prázdnoty. Nic neviděl. Proč… proč nic neviděl? Všude bylo černo, tma. Něco mu vlétlo do oka, takže obě oči zase pevně zavřel. Chtěl si je promnout, ale nemohl. Nemohl se pohnout. Proč-
Něco, ne, někdo ho pevně držel za paži a… nehýbal se.

Oh, ne. Ne.

Znovu oči otevřel. Pravou ruku měl zkroucenou pod tělem. Opatrně ji vytáhl a začal šmátrat kolem sebe. Ležel čelem dolů, pokud to tedy bylo směrem dolů. Ne, muselo to být směrem dolů. Když uvolnil hlavu, opřela se mu čelem o chladnou zem namísto toho, aby se zaklonila dozadu.

Ruku opatrně natáhl do strany. Na půli cesty se zarazila o zábranu. O kus studeného kamene. Okamžitě ji posunul nad hlavu a ani tam se daleko nedostala. Byl uvězněný pod sutí a… moment – pod sutí…

Autodestrukce…

„Takže v tom případě tu všichni zemřeme, protože já odsud odejít nehodlám.“

Levou ruku měl uvězněnou pod něčím těžkým a tvrdým. Muselo ji to drtit, nedokázal ale určit, jak velkou silou. Věděl jen, že s ní nedokáže pohnout a už vůbec ji nevytáhne ven. Nebolela ho. Vlastně ji ani necítil. Co když- ne to byla pitomost. Nemohl o ni přijít. Nemohl. Svoje ruce potřeboval a potřeboval je obě dvě. Díky svým rukám psal, používal počítač, opravoval a hrál na klavír. Díky nim vynikl. Měl svou hlavu a své ruce. Nic jiného neměl… Nemohl- potřeboval ji.

Prudce za ruku zatáhl a celým tělem mu prostřelila ostrá bolest. Okamžitě v pohybu ustal. Opřel si čelo o chladný kus kamene pod sebou a těžce oddechoval. Vdechl při tom prach, takže se neovladatelně rozkašlal. Při každém pohybu jím projela nesnesitelná bolest. Trvalo nekonečně dlouhou dobu, než se uklidnil a zůstal nehybně ležet na místě.

Musel se na to podívat logicky.

Kdyby tu ruku neměl, cítil by to, ne? Poznal by to. Většina lidí, když přijdou o nějakou končetinu, zažívají pocit, že ji stále mají. On ji necítil. To mohlo znamenat, že ji má, je ale jen v šoku a proto ji necítí. Mozek chrání jeho tělo před bolestí. Ano. Byl to jen šok, to proto ji necítil. Měl ji, určitě byla v pořádku, jen… ji necítil.

Teď postupovat dál v tom, co se stalo...

Všechno bylo zamlžené a daleko z dosahu. Bylo těžké vybavit si jakýkoli detail. Cítil ale, že je blízko. Stál před závěsem a natahoval ruku k jeho strhnutí. Šlo to pomalu a musel vynaložit značné úsilí, jen aby zůstal stát na místě, bylo ovšem jen otázkou času, kdy se té hebké látky dotkne a odhalí, co je za ní. Vše, co potřeboval, byl čas. Měl slabé tušení, že ho dostane, kolik jen bude chtít.

Před očima uviděl zbraň. Mířila přímo na něj a závěs začal padat pomalu dolů… nesnášel zbraně.

… „Vypněte to.“… „Ne.“

Proč to nevypnul? Proč to jednoduše nevypnul? V životě už dostal pár pitomých nápadů, tím to ale končilo. To bylo to, čím zůstaly. Nápady. Proč to tentokrát nevzdal? Mohl se vzdát, třeba by ho plukovník zachránil…

To bylo ono. To proto se nevzdal. Plukovník… John. Určitě by si o něm myslel, že je slabý, že nic nedokáže, že se nechá zajmout při první příležitosti, že spoléhá jen na ostatní a že je k ničemu. To nemohl připustit. Chtěl se jen prokázat a ukázat tak všem, že je hoden toho být tady. Být na Atlantidě. Být s Johnem.

… „Nenuť mě ti prostřelit hlavu.“… „To nemůžete.“

Někdo tam s ním byl…

Moc málo času…

Stáhl se. Přestal mu bodat zbraní do čela. Jenže…

… nestačilo to… Moc pomalu… „Musíme zrychlit.“

V hlavě slyšel zřetelně svůj hlas. Byl tak vyděšený. Skoro, jako by ani nepatřil jemu. Ten někdo ho popadl a táhl ho za sebou.

Nestihnou to.

Zachary. On ho držel za paži a… on-

Rodney ztuhl. Cítil, jak mu ruka, která ho tak pevně svírala, propaluje oblečení. Nebyla horká, byla studená. Její dotek se mu ale dostával až na kůži a zůstával tam, jako by ho chtěl označit. Silně, aby ten pocit už nikdy nezmizel, a aby s ním zůstal do konce života.

Nemohl se otočit a dát tu ruku dolů. Nemohl na ni ani dosáhnout. Jen tam ležet a čekat. Nikdo ale nepřijde. Jeho přátelé byli uvězněni a než se sem dostanou, bude už mrtvý. Jestli se sem vůbec dostanou.

Jediné, na čem v tuhle chvíli záleželo, byla příčina jeho nastávající smrti. Nabízelo se tolik možností… Nedostatek kyslíku a následné udušení. Nebo zranění. Třeba byl zraněný ještě jinde na těle, kvůli prvotnímu šoku to ale necítil. Co tu bylo dál? Jistě, mohl jen očekávat, kdy dostane první hypoglykemický záchvat. Jak dlouho to bylo, co naposledy jedl? Zatracení vidláci. Teď by snědl i to otrávené jídlo.

Dál se nabízel strach. Mohl někdo zemřít kvůli strachu? Nebyl to ani tak strach. Bylo to spíš něco jako neřízená hysterie. Zatím si vedl docela dobře, dával tomu ale jen pár okamžiků, než si plně uvědomí, co se děje.

Byl pod sutí, nemohl se hýbat a byl sám. Nic neviděl a ležel čelem dolů. Paži mu v posmrtné křeči svírala ruka jeho únosce a pomalu začínal pociťovat první vlny klaustrofobie. Mohl se jen modlit, aby na téhle planetě nebylo moc brouků.

xxx

„Rodney? Rodney!“ John zapomněl na veškerou opatrnost a ve vteřině stál před zřícenou budovou archivu. Nevěděl, co má dělat. Nemohl se dostat dál, zároveň ale odmítal stát na místě a nedělat vůbec nic. Vedle sebe zaznamenal nepatrný pohyb. Vytáhl zbraň a chladnokrevně zastřelil Geniie, který se snažil zvednout, a v okamžiku ho tak vrátil tam, kam patřil. Na špinavou zem. Necítil vůbec nic, když zmáčkl spoušť a od padajícího muže odtrhl oči ihned, jakmile uviděl, že se kulka bezpečně zaryla do jeho hlavy.

Musel se nějak dostat dovnitř a najít Rodneyho. Třeba nebyl… třeba byl naživu.

Vzpomněl si, jak mu ve volných chvílích na Atlantidě vyprávěl o různých zážitcích z misí. Vyprávěl mu, jak se sám popral s asi tak stoletým a nezdolným wraithem a jak vletěl s jumperem přímo do věže Atlantidy, a Rodney se na něj po celou dobu vypravování díval jako na nějakého hrdinu. Nikdy by se dobrovolně nepřiznal, John to ale viděl v jeho očích. Vždycky ho prozradily. A jakkoli podivně to znělo, John při tom pohledu cítil radost a v těch okamžicích byl hrdý sám na sebe. Bylo to zvláštní. Většinou se za to, co dělal, nenáviděl a koupal se v sebelítosti.

Když Rodneymu vyprávěl o jeho první misi a jak probudil wraithy a zastřelil svého nadřízeného důstojníka, Rodney na sobě nedal nic znát, jeho oči ale vyzařovaly obdiv. Proč zrovna obdiv, to John nikdy nepochopil. Vždyť zastřelil člověka a kvůli wraithům umíraly v téhhle galaxii tisíce lidí denně. Když se ale podíval Rodneymu podruhé do očí, spatřil ho znovu. Byl tam a byl určený jemu. Rodney neviděl to, že wraithy probudil. Viděl, jak se vydal do mateřského úlu, aby zachránil úplně cizí a neznámé lidi. Neviděl to, že zastřelil člověka. Viděl, jak se u toho musel cítit a jak svedl boj sám se sebou a v jediném okamžiku se rozhodl ulevit od bolesti člověku, kterému nebylo pomoci, i za cenu vlastního rozervání.

Rodney ho považoval za hrdinu a myslel, že dokáže všechno.

John přejel očima trosky před sebou. Vstřebal každý kousek, každičký detail a všechno si to uložil do paměti. Okamžik, kdy zradil někoho, kdo k němu tak vzhlížel. Okamžik, kdy mu dokázal, že není žádný hrdina a že nedokáže všechno. Nedokázal ho zachránit, nedokázal se sem dostat včas. Nikdy neměl sebemenší šanci.

xxx

Teyla cítila, jak jí po tváři stéká slza. Rychle ji setřela rukou, teď si nemohli dovolit zbytečné emoce. Čas na truchlení bude později, až se dostanou do bezpečné náruče Atlantidy.

Pohledem přelétla trosky. Tohle nemohl nikdo přežít, ale za dobu strávenou na misích zjistila, že si člověk nesměl být nikdy ničím jistý. Museli se nějak přesvědčit.

„Johne?“

Plukovník stál zády k ní a od chvíle, kdy zastřelil jednoho z Geniiů, se vůbec nehýbal. Jen stál a pozoroval trosky před sebou.

„Johne!“ Zvýšila hlas.

Sheppard s sebou lehce škubl a pomalu se otočil. „Hm?“ V očích měl tolik bolesti, jakou u něj nikdy neviděla. Rvalo jí to srdce.

„Detektor známek života. Použij ho.“ Stačilo to, aby John na chvíli ožil. Roztřesenou rukou vytáhl malé zařízení a zaměřil ho na archiv. Mačkal ho, jako by to byla poslední tenká nit, která ho spojovala se životem.

Nějakou dobu se nic nedělo, pak plukovník zalapal po dechu a ustoupil o krok zpátky. „Dvě známky života!“ vykřikl.

Přiběhl k Teyle a vrazil jí zařízení málem až do obličeje. Ronon přistoupil k nim a vytrhl mu zařízení z ruky, než jím někomu ublíží. John ho ignoroval a soustředil se jen na Teylu.

„Dvě!“ zopakoval bez dechu. „Jedna je Rodney. Určitě.“

Byl si tak jistý. Teyla mu chtěla říct, že ani jedna z těch dvou blikajících teček nemusí být Rodney a že ho do laboratoří určitě doprovázelo víc lidí, ale nedokázala to.

John zářil energií a nadějí a vystřelil přímo do akce. Nejprve pokynul směrem k Teyle. „Atlantida nás má kontaktovat až večer. Teď jsou,“ podíval se na hodinky, „čtyři ráno. K bráně to je tak dvě hodiny. Řekni Elizabeth, co se stalo a ať sem okamžitě vyrazí Beckett, tým, co se specializuje na tyhle věci a kdokoli jiný bude potřeba. A chci tu mít Jumper. Očekávám vás zpátky nejpozději v sedm.“

„V sedm? To-“

„Je to moc dlouho, ale dřív to nemáte šanci stihnout,“ utnul ji plukovník.

Teyla se na něj chvíli dívala. Chtěla říct, že je to moc málo času a není si jistá, zda to vůbec stihnou. Brána byla daleko a než na Atlantidě sbalí všechno, co potřebují, a dostanou se zpátky…

„Dobře,“ řekla namísto toho.

xxx

Doranovi se zatřásla země pod nohama. „Co to k čertu bylo?“ vyjekl.

Jeden z Geniiů, pravděpodobně s nejvyšší hodností tady v místnosti, zatěkal očima mezi dveřmi, Doranem a oknem. O pár ulic dál byl vidět ve vzduchu poletující prach.

Genii se okamžitě chopil vysílačky. „Pane?“ Ozvalo se jen chřastění. „Zachary, slyšíš mě?“ Když se opět nikdy neozval, pokynul směrem ke třem svým kolegům. „Jdeme tam.“

Poté se obrátil na Dorana a na posledního Geniie v místnosti, který ještě nebyl jmenován. „Vy dva tu zůstanete. Hlídej ho.“ Doran věděl, že poslední poznámka rozhodně nebyla určena jemu.

xxx

3.141592653589793238462643383279502884197169399375105820974944592307816406286…

Jak dlouho už tu byl? Hodinu? Dvě? Celý den?

Nedokázal to určit. Ve strachu lidem čas prý ubíhá jiným tempem. Jakým to ale bylo… rychleji nebo pomaleji? Nemohl si vzpomenout. Možná pomaleji, protože neměl co na práci nebo jak se přinejmenším zabavit a vyjmenovávání čísel ho už také nebavilo. Na druhou stranu, třeba čas ubíhal rychleji. Tím, že panikařil a v hlavě mu stále neovladatelně přeskakovaly myšlenky. Mohl tu být třeba jen chvilku, i když mu to připadalo jako celá věčnost.
Taková myšlenka se mu vůbec nezamlouvala. Znamenala by, že protrpí daleko delší dobu, než tu reálně vydrží.

…2089986280348253421170679821480865132823...

Potřeboval se nutně nějak zabavit a něco mu lezlo po noze. Prokrista, něco mu lezlo po noze! Bylo to těžké akorát na velkého brouka nebo pavouka. Přimáčkl k sobě víčka, jak nejpevněji dovedl a snažil se zhluboka dýchat. Musel to vydržet. Sebemenší pohyb by mu mohl uškodit a popohnat to stvoření výš. Zatím se pohybovalo jen po spodní části nohy. Velice pomalu, mířilo ale pryč.

Snažil se představit si široké lány se zelenou trávou a s obrovským, klenutým nebem, které mu dávalo pocit volnosti. Ležel na trávě a plíce mu naplňoval čerstvý vzduch. Při každém vdechnutí ho zároveň naplnil i pocit bezpečí a klidu.
Když byl malý, a následně i v dospělosti, kdykoli měl pocit, že nevydrží jít dál a při nejbližší příležitosti se zhroutí, našel si někde venku malé a tiché místo, kde si lehl na trávu a celé hodiny zíral na nebe. Na nic při tom nemyslel, jen se díval. Pozoroval a vychutnával si ten pocit celistvosti, který při tom zažíval.

Stvoření se zastavilo u kotníku. Rodney otevřel oči a opět pohlédl tváří v tvář temnotě. Nosem nasával prach a špínu a v očích ho štípaly drobounké poletující úlomky suti. Hlavou mu sem a tam probíhala jediná myšlenka. Jestli mu ta věc vleze pod kalhoty, nejspíš zešílí. V naprostém tichu čekal bez jediného pohybu několik dalších okamžiků, než stvoření pomalu odlezlo pryč z jeho nohy a dál pokračovalo ve své cestě.  

…0664709384460955058223172535940812848111745028410270193852110555964462294895493…

xxx

John se cítil naprosto bezmocně. Po odchodu Teyly se s Rononem pustili do odklízení nejbližších trosek a vytváření cesty, která ho, jak doufal, zavede přímo k Rodneymu. Šlo to ovšem pomalu a zdálo se jako celá věčnost, než pročistili prvních pět metrů cesty.

„Víš, že to nemusí být on,“ prolomil Ronon panující ticho.

John po něm střelil nejlepším umlčujícím pohledem, jaký dokázal vytvořit. „Kam se poděl optimismus?“ zeptal se sarkasticky.

Ronon se chtěl začít hádat, když něco zaslechl a na místě ztuhl. John to taky uslyšel. Kroky, přibližující se směrem k nim. Jejich pomoc to být nemohla, Teyla vyrazila před dvaceti minutami. Museli to být zbývající Geniiové nebo někdo z téhle planety.

John pokynul směrem na Ronona a oba dva se skryli za kusem zbylé zdi. Čekali.

Zpoza rohu se vynořili čtyři Geniiové, zbraně drželi v pohotovosti před sebou. John neváhal ani vteřinu a vystřelil po nich. Moment překvapení. První Genii padl k zemi. Ronon následoval Sheppardův příklad a jeho dobře mířená střela proťala hruď dalšího nepřítele, který se sesul k zemi vedle svého mrtvého kolegy. Bylo to rychlé, a k Rononově zklamání nijak strhující, a po krátké době dostali na kolena posledního Geniie. Měl prostřelené rameno ruky, ve které předtím svíral zbraň, lapal po dechu a odevzdaně čekal na svou smrt.

John tou dobou viděl rudě. Geniie obzvlášť nesnášel a to, že se pořád množili a bránili mu tak v odklízení trosek a záchraně Rodneyho, ho rozpalovalo jako žhavý kov. Přišel k muži na zemi a odkopl zbraň, jež ležela vedle něj, pryč z dosahu. Přiklekl blíž k Geniiovi a zadíval se mu do očí, které k němu netečně vzhlížely. Tahle ubohá, mizerná napodobenina života představovala všechno, co nesnášel. Celý včerejší den a noc byl frustrovaný, rozhozený a hrozilo, že ta tenoučká nit, která ho udržovala při smyslech, se každou chvíli přetrhne. Ta se ovšem snažila a ze všech sil pevně držela.

Do teď.

Prsty obtočil mužův krk a přimáčkl. Genii ho zoufale popadl za zápěstí, neměl ale žádnou šanci mu ruku odtrhnout. John vedle sebe cítil Rononovu přítomnost, nijak ovšem nedal najevo, že by to měnilo situaci.

„Za chvíli tě pustím a až to udělám, řekneš mi, kolik vás tu je. Pokud budu mít sebemenší pocit, že mi lžeš nebo odmítneš spolupracovat, chytím tě znova, už tě ale nepustím,“ řekl pomalým zřetelným hlasem, aby měl jistotu, že ho Genii poslouchá. Mužovy hnědé oči se setkaly s Johnovýma zelenýma a vyzařovalo z nich porozumění.

John ještě chvíli počkal a se zadostiučiněním sledoval, jak muž před ním ztrácí vědomí. Teprve potom ho pustil. Trpělivě přihlížel, jak se Genii snaží popadnout dech a odmítal pomyslet na to, že Rodney možná teď dělá to samé. Ještě ke všemu jeho klaustrofobie a… Prudce popadl Geniie za límec a napůl ho zvedl ze země. „Tak?“

„J- je… tu už jen jeden… se…“ Genii se rozkašlal. John jím hrubě zatřásl, na tohle neměl náladu. „…Se soudcem,“ dokončil muž chraplavě.

To bylo všechno, co potřeboval slyšet. Břímě odhodil zpátky k zemi, kam patřilo. „A teď mi řekni, proč bych tě neměl zastřelit,“ prohodil.

Genii na něj jen koukal, neschopen slova.

John si ho přeměřil pohledem, pak se otočil a zamířil zpátky k sutinám. „Vypadni, než si to rozmyslím,“ řekl přes rameno.

Genii neváhal ani vteřinu a namáhavě se vydrápal na nohy. Držel si svou zraněnou ruku a kmital pohledem mezi Rononem a Johnem. Nakonec se odhodlal a začal utíkat pryč.

Ronon se otočil na Johna. „Bylo to rozumný? Mohl jsem ho zastřelit.“

Plukovník na to nijak neodpověděl a mlčky se dal do vyklízení načaté cesty.

xxx

...0381964428810975665933446128475648233…

Rodney strávil několik posledních chvil snahou o vyproštění své ruky ze sutin, které ji pevně svíraly. Neúspěšně. Pokaždé ho zachvátila stejně nesnesitelná bolest, jako když to zkoušel napoprvé, a nakonec byl nucen vzdát se všech svých pokusů a smířit se s tím, že ji nikdy nevytáhne. Pusu měl od oddechování plnou prachu a špíny a oči ponechával zavřené po celou dobu. Ze začátku se je snažil na několik okamžiků otevírat, pokaždé mu do nich ale vlétl nějaký střípek drtě a tak je musel opět zavřít. Nakonec, stejně nic neviděl a touha ponechat oči otevřené vznikala spíše ze zvyku než z nutnosti.

Nevěděl, co má dělat, jak se zabavit, jak zkrátit to úmorné čekání na vlastní smrt. A přese všechno ho ani na okamžik neopustila slabounká myšlenka někde vzadu, hluboko uvnitř v jeho mysli. Myšlenka, že ho zachrání.

Naděje umírá poslední.

Jako odpověď ho ruka, která ho doposud pevně tiskla v posmrtné křeči, bolestně sevřela. Kdyby mohl, leknutím by nadskočil a snažil by se co nejrychleji dostat daleko od ní. V nynější pozici byl ovšem schopen jen nečinně ležet a se zadrženým dechem čekat, co bude následovat.

Po tom, co následovalo, si nebyl jist, zda to bylo dobré nebo zda se opět neprokázala jeho destrukční štěstěna, která ho provázela celý jeho ubohý život.

Zachary se vedle něj zavrtěl a následně rozkašlal. Byl naživu a Rodney nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

Koho může osud - nebo cokoli to je, co mu provádí všechny tyhle naschvály - nenávidět natolik, že mu k jeho posledním a bezmocným okamžikům života nadělí člověka, který mu chtěl podle jeho vlastních slov „prostřelit hlavu“?

Zacharymu chvíli trvalo, než přišel k sobě. Rodney cítil, jak se vedle něj hýbe, nedokázal ale nic jiného, než čekat. Napadlo ho předstírat smrt a jen klidně ležet. To ovšem nepřipadalo v úvahu, neboť by musel vydržet bůhvíjak dlouhou dobu bez hnutí a nevydat při tom ani hlásku. To nebyl jeho styl.

„Vítám tě do světa živých,“ pronesl svou uvítací větu.

Ruka na jeho paži sebou cukla a odtrhla se od něj. Za to byl Rodney nesmírně vděčný.

„C-co se stalo?“ Zachary mluvil slabým hlasem, takže ho Rodney málem neslyšel.

„Autodestrukce,“ řekl Rodney krátce. „Myslím, že jsme pod archivem. Něco nad námi muselo zadržet všechnu tu suť, která by nás jinak zasypala a s velkou pravděpodobností nás rozdrtila na tenké placičky.“

Následovalo ticho. Potom se znovu ozval hlas někde vedle něj. „Bolí mě…“

Kdyby měl Rodney sílu, protočil by oči v sloup. „Samozřejmě, že nás všechny něco bolí. Nehledě na to, že tu oba dva do pár hodin zemřeme, tak mi nech alespoň nějaký ten kyslík a přestaň mluvit.“

„Proudí sem vzduch… cítím to,“ odpověděl Zachary.

„Bezva! To je prostě bezva! Takže my jsme jen kousek od cesty ven a nemůžeme se hýbat, natož se tou cestou vydat! To je-“ Do pusy mu vlítl prach, takže se opět rozkašlal. Trvalo chvíli, než se uklidnil.

„Moc mluvíš,“ připomněl mu Zachary. Těžce oddychoval a slova ze sebe soukal jen velmi pomalu.

Rodney se pokusil otočit hlavu, hned toho ale nechal, když jím projela ostrá bolest. „Jsi v pořádku?“ Co to plácá? Samozřejmě, že ani jeden z nich není v pořádku!

„Myslím… myslím, že krvácím. Nemůžu se hýbat, ale bolí- bolí to…“

Rodneyho zaplavila vlna strachu. Předtím byl sám a bylo to hrozné. Pak se probral i Zachary a jakkoli moc toho chlapa nesnášel, pořád se na ten mlhavý okamžik cítil bezpečněji. Jestli za chvíli jeho společník ale vykrvácí - a bylo mu jedno, jak sobecky to znělo – nebyl si jistý, zda to ticho znovu zvládne.

„To bude dobrý.“ Ujišťoval víc sebe, než Zacharyho. Ten se jen rozesmál, jeho smích pomalu přecházel v kašlání a dušení. Rodney jen bezmocně poslouchal, jak těžce dýchá a snaží se popadnout dech. Trvalo to déle, než předtím.

„T-to vykládej někomu jinému…“ zachraptěl.

„A komu? Možná sis toho nevšiml, ale jsme tu sami,“ odsekl Rodney. Jednou se snažil být ten, který útěchu místo přijímání poskytuje a pán umírající si ještě stěžuje.

Možná by bylo lepší vrátit se opět k počítání. Jako odvedení pozornosti od faktu, že tu za chvíli zemře, to fungovalo stejně dobře jako tyhle nesmyslné rozhovory. Přesněji řečeno to fungovalo stejně špatně, kdo by si ale v takovéhle situaci mohl dovolit být vybíravý?

„Bod pro tebe..." přiznal Zachary potichu.

Na pár dalších minut zavládlo ticho. Rodney se ho nesnažil nijak narušit. Ani si nebyl jistý, co se v takovýchto případech sluší říkat. Nikdo se mu nikdy neuráčil sdělit, jakými slovy se člověk loučí se životem. Mluví o tom, co udělal špatně? Nebo zarytě tvrdí, že nelituje ničeho, čeho se kdy dopustil?

„Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem,“ řekl z ničeho nic Zachary. Hlas měl zastřený, ale pevný.

A nebo mluví o tomhle.

„Cože?“

„Já… když jsem byl dítě… chtěl… chtěl jsem pomáhat, ale u nás jde všechno trochu jiným směrem a…“

Nepovídej.

Rodney se snažil zavrtět se tak, aby se vyhnul bolesti. Ruka, kterou měl zaseknutou vedle sebe a která mu mezitím znecitlivěla až po rameno, o sobě ovšem dala znovu bolestivě vědět. „Proč- proč mi to říkáš?“ dostal ze sebe skrz zaťaté zuby.

Zachary byl chvíli potichu. „Nevím,“ odpověděl nakonec. „Možná proto, že to dlouho nevydržím. Možná chci myslet na něco jinýho, než na tu zatracenou bolest a možná už jsem jenom úplně mimo. Koho to zajímá?“

Pravda, pomyslel si Rodney. Takovéhle rozptýlení rozhodně fungovalo. Lidé možná na smrtelné posteli mluvili tak moc, jen aby odvedli pozornost jinam. Pryč od svého vlastního a tolik nevyhnutelného konce.

„Tím chceš říct, že to, že si mě chtěl zabít, bylo nutné a ty jsi nějaký humanista násilím navlečený do vojenské uniformy?“ zeptal se sarkasticky.

Na chvíli zapomněl, že je uvězněný pod nánosem sutě a na svou klaustrofobii. Jen na okamžik, stačilo to ale, aby se trochu uklidnil. Pomyšlení na to, že na konci svého mizerného života nebude sám, ale někdo tu bude trpět s ním, bylo podivně uklidňující.

„O tom to není… To… to, že jsme na jiné straně, neznamená, že mé přesvědčení je na rozdíl od toho tvého zákonitě špatné.“

Byla to naprosto jednoduchá věta. Rodney měl ale pocit, že si ji s sebou odnese až do hrobu. Oba dva na okamžik utichli a v jejich malém vězení se znovu ozývalo jen chraplavé oddechování.

xxx

Když Teyla doběhla k bráně, sotva popadala dech. Běžela celou cestu, a i když byla vytrénovaná a větší fyzická námaha jí nedělala problémy, s připočtením dnešních událostí a nedostatkem spánku měla víc než právo na to být vyčerpaná k padnutí.

Na místě neváhala, okamžitě aktivovala bránu a poslala svůj kód. Trvalo jen několik vteřin, než se z vysílačky ozval Elizabethin naléhavý hlas. „Co se stalo? Měli jste o sobě dát vědět až za několik hodin.“

Teyla se snažila co nejrychleji a nejpřesněji vylíčit vše, co se stalo.

Elizabeth byla chvíli potichu. „Dvě formy života?“

„Ano.“

„Okamžitě pošlu specializovaný a zdravotnický tým. Myslím, že budete potřebovat i technickou pomoc. Někoho seženu.
Počkej u brány.“ Mluvila rychle a jasně. Elizabeth se dokázala přepnout do plného velitelského módu během okamžiku a Teyla před sebou živě viděla, jak Elizabeth vydává rukama pokyny lidem kolem sebe, zatímco mluví.

„Dobře,“ vydechla a posadila se na nejbližší kus kamene.

„A Teylo?“ ozval se ještě Elizabethin hlas. „Ostatní jste všichni v pořádku?“

Teyla se usmála nad starostlivostí, proudící z doktorčina hlasu. Elizabeth se přepínala do mateřského módu stejně rychle jako do toho velitelského. „Jsme v pořádku,“ odpověděla.

xxx

Rodneyho se opět začala zmocňovat panika, vzniklá z pronikavého ticha. Bylo až zajímavé, jak hlučné ticho může být. Dotíralo na jeho ušní bubínky a drtivě na ně tlačilo. Bylo to k nevydržení.

„Tahle situace vyvolává vzpomínky,“ pronesl zoufale do ticha, jen aby ho zahnal pryč. „Naposledy jsem byl takhle zavřený v miniaturní napodobenině školního sklepa.“ Na chvíli se zaposlouchal, a když si byl jistý, že ho Zachary poslouchá, pokračoval. „Nějací pitomí studenti mě tam zavřeli… asi si mysleli, že to bude sranda.“

„Zní to jako sranda,“ prohodil Zachary. Nejspíš byl rád stejně jako Rodney, že se může zaměřit na něco jiného než bolest, stísněné prostory kolem a především na něco jiného než umírání.

„Trpím klaustrofobií.“

„Oh,“ Zachary se zarazil. „A… teď?“

„Zatím se držím. Myslím… myslím ale, že ještě pár hodin a…“ Rodney to raději nedokončil. Nechtěl na to myslet.

„Naposledy to bylo dost hrozné. Tehdy, když mě zavřeli v tom sklepě… Já… vážně jsem to… nezvládl jsem to… a-“ Tohle ještě nikdy nikomu neřekl. Nevěděl, proč si na svěřování vybral zrovna tenhle okamžik a proč to vykládal člověku, kterého vůbec neznal, který ho unesl a hlásil se k nepřátelům Atlantidy, jeho nutkání po jakémkoli kontaktu bylo ale tak silné, že si nedokázal pomoct. Tahle situace přinášela tolik vzpomínek.

„Jak dlouho jsi tam byl?“ zeptal se Zachary.

„Pár hodin… ale stačilo to.“ Nejspíš nebyl dobrý nápad mluvit zrovna o tomhle, napadlo ho příliš pozdě. Namísto něčeho, co mu přináší pocity stísněnosti a bezmoci, měl přemýšlet o něčem veselém. Měl se zaměřit na ty šťastnější okamžiky svého života. Ne, že by jich bylo hodně, nějaké se ale vždycky našly. Opět se ve vzpomínkách vrátil na čerstvě vonící ranní zeleň. Nad ním se klenulo blankytně modré nebe a všechno kolem bylo tak klidné, tak vyrovnané, tak-

„Kdo tě odtamtud dostal?“

„…Nikdo.“ Prsty jeho volné ruky se zaryly do špinavé země. „Tedy, ráno přišel správce budovy, takže prakticky on.“

„To tam nikdo nebyl? Neměls jak někomu dát vědět?“

Rodney se na chvíli odmlčel. „Byl tam telefon… zavolal jsem svému... kamarádovi, nikdy pro mě ale nepřijel.“

„Parchant,“ odvětil prostě Zachary.

Rodney se pomalu nadechl. „Nemohl za to. Cestou se srazil s jiným autem… On… on to nepřežil.“

xxx

Radek prošel bránou jako poslední. Před ním v horizontu událostí zmizel Carson Beckett, Lornův tým a demoliční četa. A důvod celého toho povyku nebyl nikdo jiný než Rodney McKay. Radek přemýšlel, kdo z nich bude muset umřít, aby ho mohli zachránit. Jeden člověk už kdysi jeho zachraňování nepřežil, tak proč nenásledovat ve stopách tradice? Určitě ani nepotřeboval zachránit a jen se opět někde omylem zamkl a začal vyvádět. Kdo stejně potřebuje zachránit z pitomýho sklepa uprostřed noci? Mohl jednoduše počkat jako každý normální člověk a nedělat kolem toho takový povyk. Bobby mohl žít…

Radek potřásl hlavou a vykročil směrem k bráně. Přivítal ho dobře známý pocit stlačenosti a neschopnosti nadechnout se. Když se mohl znovu volně pohnout a dýchat, byl už na jiné planetě. Spatřil Teylu, jak uspěchaně zdraví Becketta a ostatní. Lorne jí právě vysvětloval, že na Atlantidě neměli momentálně k dispozici žádný Jumper, takže to budou muset zvládnout pěšky. Jakmile se ale naskytne první příležitost, Elizabeth sem jeden za nimi vyšle.
Teyla krátce přikývla a poté přistoupila k Radkovi a oslovila ho. „V pořádku, doktore?“

Usmál se na ní. Teyla byla za každé situace zdvořilá. „Ano, jen si na to cestování asi nikdy nezvyknu.“

Teyla ho obdařila soucitným a chápavým úsměvem, pak se prudce otočila a vyrazila pryč od brány. „Musíme jít. Už teď mám obavy, že to do sedmi nestihneme.“

Všichni se za ní beze slova vydali. Lorne a Beckett s ní chytili krok.

„Jak vážné to je?“ zeptal se Carson.

„Sesypala se celá budova. Detektor ukázal dvě živé osoby pod sutinami, nemáme ale tušení, zda je Rodney jednou z nich. Plukovník ovšem trvá na tom-“

„že přijdeme a celé to tam rozkopeme, dokud ty dva přeživší nevytáhneme,“ dokončil za ni Lorne. „To zní jako Sheppard.“

Teyla se na něj za chůze podívala. „Musím říct, že i já trvám na tom, abychom se přesvědčili. Je pravda, že v podzemí mohlo být mnoho lidí, přece jen ale existuje jistá šance, že to Rodney přežil.“

Lorne zvedl jednu ruku do obranného gesta. „Já neříkám, abysme to nedělali. Sám bych na tom trval, kdyby to bylo na mně. Navíc, a nerad to přiznávám, doktor McKay je na Atlantidě dost užitečný. Bez urážky,“ prohodil k Zelenkovi.

„Také to nerad přiznávám, ale máte pravdu, majore,“ odvětil Radek. Jeho celé tělo křičelo, ať něco takového neříká, byla to ale pravda. A jako vědec byl veden k tomu, aby pravdu hledal a přijímal ji. McKay byl pro expedici skutečně velmi užitečný a Radek nepochyboval, že ho do měsíce nahradí jako hlavní vědecký pracovník. Bylo to srdcervoucí, ale bylo to tak a on to přijal.

Další část cesty strávili v naprostém tichu. Radek kolem sebe slyšel jen hlasité oddechování a sám se snažil potlačit své funění na minimum. Trasa byla náročná a dlouhá a ještě ke všemu vedla lesem. Dokázal si živě představit, jak moc to muselo McKaye naštvat. Určitě udělal scénu hned, jakmile vkročili jednou nohou do města.

Ke vší své hrůze zjistil, že mu ta představa vyvolala na tváři lehký úsměv. Okamžitě se ho zbavil, nijak to ale nepomohlo tomu rostoucímu, neurčitému pocitu uvnitř něj.

Samozřejmě, že měl Rodneyho kdysi rád. I když to odmítal přiznat, byla s ním zábava a dalo se s ním mluvit o věcech, jako byla jaderná fyzika nebo teorie relativity, a proč by se jednou dala vyvrátit. Ne jako s ostatními studenty, kteří ani na univerzitě občas nechápali, o čem to Radek vůbec mluví.

Jenže Bobbyho smrt v něm zanechala dutý, prázdný pocit, který nešel ničím zaplnit. Jeho znal od dětství. On byl jako velký, ochranářský bratr. A ztratil ho. Ztratil ho kvůli tomu, že se Rodney zasekl ve sklepě a nedokázal se vypořádat s tím, že by tam strávil jednu jedinou noc. Od té doby, co si k Rodneymu přisedli na obědě, se Bobby zajímal víc o něj, než o Radka. Sotva spolu strávili nějaký čas, a když si pro něj konečně vyhradil jeden večer po době, která trvala snad celé roky, Rodney zavolal a vše skončilo. Bobby byl najednou na cestě pryč za ním. Na cestě, ze které se už nikdy nevrátil.

Bylo těžké cítit k Rodneymu něco jiného, než nenávist, když ho druhý den ráno potkal. Vypadal naprosto v pořádku a člověk by při tom řekl, že ho noc předtím žralo něco zaživa, soudíc podle jeho naléhavého hlasu doléhajícího z telefonu. Dokonce to vypadalo, že je na Bobbyho naštvaný. Vždyť mu přeci nepřišel na pomoc! Když mu Radek dutým hlasem oznámil, co se stalo, pronesl jen slabé „aha“ a byl pryč.

Celý týden se neviděli a Rodney nepřišel ani na pohřeb. Když se po nějaké době opět setkali v jídelní hale, usadili se každý na jinou stranu místnosti. To bylo všechno. Už nikdy spolu nemluvili, pokud to nebylo nezbytně nutné, a když byli donuceni pracovat na stejném projektu, říkali si jen to nejdůležitější. A Rodney se mu při tom nikdy nepodíval do očí.

Radek je nepotřeboval vidět, aby věděl, co tam najde. Byl si jist, že kdyby se na jediný krátký okamžik jejich pohledy střetly, neuviděl by nic jiného, než vinu. Hlubokou a nikomu nepomáhající vinu.

xxx

Zacharyho opět zachvátil prudký kašel. Chvíli nemohl popadnout dech a bojoval o každý ubohý nádech zaprášeného vzduchu. Jeho hlas byl každým okamžikem slabší a vždy, když se zarazil uprostřed věty, aby nabral energii k pokračování, Rodney zadržel svůj vlastní dech a s napětím čekal, dokud se Zachary opět nerozmluvil. Bylo to ubíjející.

Rodney pokračoval v povídání i přes Zacharyho stále častější dušení a snažil se nemyslet na nevyhnutelné. „Jeho kamarád mi to do dneška vyčítá…“

Zachary se sípavě nadechl. „Ví přesně, co se- co se stalo?“

Překvapivá otázka. Překvapivější odpověď. „Já nevím… myslím, že ne. Nikdy jsme o tom nemluvili a já si to… stejně vždycky vyčítal, takže by se asi nic nezměnilo.“

„Ví- ví o té tvé klaustrofobii?“

„To jsem u psychologa?“ Rodney se odmlčel. „Ne,“ pokračoval po chvíli. „Nejspíš ne. Mění to něco?“

„Nevím… možná,“ zachraptěl Zachary. „Až ho příště potkáš, řek- řekni mu to,“ dodal slabě. Docházela mu enerie a stejně tak mu každým jeho výdechem vyprchával čas.

Rodney se krátce a bolestivě zasmál. „Žádné příště nebude.“

„Jsi snad vševědoucí?“

„Ne.“

„...Tak drž hubu a nedělej před… předčasný soudy...“ Času bylo málo. Cítil to.

Rodneymu se zvedl koutek rtů do lehkého úsměvu. Přesně tohle potřeboval. Nesmyslné hádání a myšlení na něco jiného.
„Chceš slyšet, jak to vypadá v Kanadě?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Zachary jednou hlasitě zakašlal. „Poslouchám,“ řekl potichu a byla to jeho poslední slova, která od něj Rodney uslyšel.

xxx

A Rodney povídal. Povídal o všem možném, co ho napadlo. Povídal o svém dětství, o školském systému, který byl u nich zavedený, o pokrocích ve vědě za posledních padesát, sto let. Zachary ze začátku vydával slabé mručení na důkaz toho, že poslouchá. Rodney dál povídal o svých klavírních hodinách a svém dospělém, nevydařeném životě a mezi jednotlivými zamručeními byly stále větší mezery. Rodney povídal bez přestání dál a se vzrůstající naléhavostí, až se ozvalo poslední, nejslabší zamručení, a poté zvuky zanikly úplně. A Rodney pokračoval. Cítil, jak se mu po tváři řinou horké slzy. Některé z nich stekly přes špičku jeho nosu, až nakonec dopadly na špinavou zem. Pomalu se dostával ke dni, kdy ho unesli na velitelství a od základu změnili celý jeho život. Částí své bytosti si byl vědom toho, že už nemá pro koho povídat, přesto v tom ale usilovně pokračoval a dál ignoroval palčivou chuť vlastních slz. Vzpomínal na čísla, rovnice a fyzikální zákony, které se kdy naučil a nahlas je Zacharymu odříkával. Odříkával je pro sebe a pro něj, i když už tam vůbec nebyl, a nemohl přestat. Kdyby přestal, byl by konec. Věděl to.

xxx

Lorne byl první, kdo se dostal k troskám. Ostatní následovali hned za ním, on byl ale první, kdo spatřil tu spoušť.

„Prokrista,“ pronesl nahlas. Kromě spadlé budovy, která musela být opravdu majestátná, napočítal po zemi roztroušených tak osm mrtvých lidí. Geniiů. Neměl čas vstřebat zbytek okolí, když se k němu přihnal plukovník s Rononem v patách. Byl zaprášený a špinavý a vypadal skrz na skrz naštvaně.

„Lorne!“

Evan lehce polkl. „Ano, pane?“

„Je osm.“

„Ehm ...? Pane? “

Sheppard se naštěstí obrátil na Teylu, která se mezitím postavila vedle nich. „Měli jste tu být v sedm.“

Teyla po něm střelila nabroušeným pohledem. Vypadala dost uříceně. Celou cestu zpátky ani na okamžik nezpomalili a Teyla musela běžet už i cestou k bráně. Lorne byl překvapený, že se stále držela na nohách. „Dostali jsme se sem, jak nejrychleji jsme mohli,“ řekla pevným hlasem.

Plukovník se nadechl a chtěl odpovědět, když je přerušil Ronon. V ruce držel detektor života. „Jedna tečka zhasla,“ oznámil pečlivě neutrálním hlasem.

Sheppard mu přístroj vytrhl z ruky a zadíval se na něj. S panikou v očích se otočil na Teylu. „Musíme začít hned,“ řekl se značnou naléhavostí.

xxx

Byl tu opět sám. Nakonec vždy tušil, že na konci zůstane sám. Jen netušil, že společnost mu budou dělat temnota, špína a strach. Tři skvělí společníci, kteří ho teď obklopovali a pronikali do jeho bezmocného ležícího těla. Celý svůj život doufal, že zemře ve spánku v teplé posteli a nejlépe až za dalších sto let. Namísto toho byl tady, vyprávěl své příběhy mrtvému člověku, kterého nemohly zajímat méně, a měl pocit, že ho ty kusy kamenů za pár chvil rozdrtí. Přibližovaly se k němu neuvěřitelně rychle a zamezovaly mu přístup k tolik potřebnému kyslíku. Široká otevřená pole už ztratila svůj účinek a jeho mozek odmítal lovit v poletujících a chaotických myšlenkách nějaké příběhy. Bylo toho příliš. Nevěděl, na co se má zaměřit dřív, a každý nádech byl těžší a těžší. Snažil se uklidnit a dýchat zhluboka a uvolněně, bylo to ale, jako by zapomněl, jak se to dělá. Nedokázal si vybavit, jak se správně nadechnout, aniž by se mu do plic nedostal prach a nezačal se dusit. Bylo to, jako by zapomněl dýchat úplně. Začal se dusit a zapomněl, jak se nadechnout.