Stargate atlantis povídka - díl sedmý, poslední

Doran sám sebe nikdy nepovažoval za trpělivého člověka. Všechno potřeboval mít hned a odmítal čekat byť jen hodiny na vyplnění svých tužeb a přání. Proto se mu také ulevilo, když do jeho města dorazil tým z očividně daleko vyspělejšího světa. Jeho plán mohl začít hned a bez dalšího prodlévání. Co se ovšem na začátku zdálo jako skvělá příležitost, se teď proměnilo v jeho osobní noční můru.

Letmo střelil pohledem po svém jediném společníkovi.

Co měl ten výbuch znamenat? A proč ještě nikdo nebyl zpátky? Co se mohlo-

Do místnosti vpadl udýchaný a odkašlávající Genii. Vypadal jako zostuzený voják, který právě utrpěl drtivou osobní porážku.

„Jdeme,“ zachroptěl na svého kolegu. Ten patrně pochopil celou situaci bez dalšího vysvětlování a vykročil beze slova ke dveřím.

„Tak moment!“ vyhrkl Doran. Tohle bylo celé špatně. Přece ho tu nenechají! „Co naše dohoda?“ Rychlým krokem se postavil mezi Geniie a jejich jediný východ.

„Ta se nás netýká.“

To byla celá odpověď, kterou dostane? Po tom všem, co vytrpěl?

Doranovi se zúžily zorničky. Jak se opovažuje? „Samozřejmě, že týká. A chci okamžitě vědět, co se stalo,“ pronesl chladným, autoritativním hlasem.

Udýchaný Genii se ošklivě zasmál a odpověděl. „Archiv se zřítil a všichni kromě nás jsou mrtví.“

Doran na něj nevěřícně zíral. Kde se to celé tak pokazilo… „A co Atlanťané?“

„Viděl jsem dva. Vypadali docela živě,“ pronesl Genii hořce.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Doran s lehkým náznakem paniky v hlase.

Všechno bylo špatně.

Genii si ho změřil pohledem. „My uděláme to, že zmizíme, dokud ještě můžeme. Co uděláte vy, je mi jedno.“ Vyrazil obloukem ke dveřím, Doran se mu ale bleskurychle postavil znovu do cesty. „Nemůžete odejít.“

„Proč ne?“ Druhý pokus obejít ho a dostat se ke dveřím. Doran zoufale vzepjal ruce. „Nemůžete mě tu nechat.“

Bylo to tak skvěle naplánované, tak kde se stala chyba? Všechno mělo jít hladce. Nemělo to skončit takhle.

„Už toho tady mám dost,“ vyprskl Genii. Něco mu pošramotilo hrdost. To Doran bezpečně poznal, neboť něco právě pošramocovalo hrdost i jemu. „Musíte tu zůstat,“ pronesl ještě jednou. Naléhavěji. Genii stojící před ním zatěkal pohledem ke dveřím a k Doranovi, jako by zvažoval své možnosti. Nakonec znovu spočinul očima na dveřích.

A Doran věděl, co se stane, dřív, než se to stalo. Věděl to, protože špatné konce takové bývaly. Věděl to, protože všechno, co se dnes mohlo pokazit, se zkazilo a protože to celé bylo špatně.

Když se Genii otočil ke svému společníkovi a vytáhl mu z opasku zbraň, zavřel oči v očekávání ještě dřív, než na čele ucítil studený kov.

xxx

Byli blízko. Už jen malý kousek.

John nervózně pobíhal tam a zpátky, od jednoho kusu sutě k jinému. Čím více se blížili, tím byl netrpělivější a tím víc pocitů se v něm mísilo. Co když to nebyl Rodney? Co když tam dole ležel jeden z Geniiů?

Ne, takhle nemohl přemýšlet. Alespoň prozatím ne. Musel mít čistou hlavu.

Dorazil k jednomu kameni, otočil se, a zamířil zase zpátky.

Lorne mu chvíli poté, co sem dorazili, zakázal jim pomáhat s odklízením. Prý si John potřeboval odpočinout a nemyslelo mu to jasně...

John dorazil k Jumperu, obešel ho a rázoval nazpět.

Jumper přiletěl přibližně dvě hodiny poté, co začali pracovat. John sledoval, jak z něj vystupuje mladý voják, kterého v paměti nedokázal nikam zařadit. Rukama ve vzduchu naznačil, jako by Johnovi házel klíčky od auta, a oznámil mu s úsměvem na tváři. „Je to vaše, pane.“

John měl chuť vymlátit z něj všechno, co by vypadlo.

Teyla naštěstí včas zachytila jeho pohled a přiběhla k nim. Obrátila se k vojákovi a poslala ho za Lornem, aby se ohlásil a mohl jim pomoct. Poté se otočila k Johnovi. „Co to bylo tentokrát?“ zeptala se.

John ji nechápal. „Jak tentokrát?“

Teyla jen vzdychla. „Co provedl, že jsi ho pohledem trhal na půl,“ vysvětlila.

John mlčel a Teyla vzdychla znovu. „Proč se neposadíš vedle a neodpočineš si?“ navrhla.

„Sednout si?“ vyjel na ni. „Teď? Zbláznila ses?“

Její pohled mu dal jasně najevo, že to samé si myslí o něm, nijak to ale nekomentovala. „Hlavně… zkus se trochu uklidnit, ano?“ řekla mu nakonec starostlivě a nechala ho na místě.

John si odfrkl, a jakmile dorazil k něčemu, co možná kdysi bývaly dveře, otočil se, a zamířil opět na druhou stranu. V zorném poli zahlédl Teylu, jak ho starostlivě pozoruje. Ignoroval ji.

Než se do všeho vložil Lorne, jeden z vojáků se snažil Johnovi vysvětlit důležitost odpočinku. Nějaká blbost o tom, že byli příliš dlouho vzhůru a všichni byli jak fyzicky, tak emociálně vyčerpaní. John k němu přistoupil blíž a začal ho probodávat svým pohledem. S jistým zadostiučiněním sledoval, jak se voják pomalu scvrkává a překotně blábolí nějaké nesmysly o plukovníkově momentální neužitečnosti a že jim stejně moc nepomůže. Když se John přiblížil ještě o jeden krok a voják zacouval až do zdi, do jejich jednostranného rozhovoru se bohužel vložil Lorne a ten před Johnovými umlčujícími pohledy nikdy necouvl.

Opět další kus zdi. John se otočil a bez váhání rázoval na opačnou stranu.

„Jsme tam!“ vykřikl najednou Zelenka. Stál uprostřed všeho toho chaosu s detektorem známek života v ruce, a zatímco určoval směr odklízení, dával pozor, aby nenarazili na nějaká antická překvapení.

John se okamžitě rozběhl směrem k němu. Vedle sebe matně vnímal Teylu s Beckettem.

Ronon s vojáky pracoval na troskách. Byl natolik zastrašující, že mu ani Lornova řeč nezabránila v tom účastnit se vyklízení. Oponoval tím, že se v noci vyspal a byl naprosto v pořádku. Argument, který John kvůli svému hloupému přiznání Beckettovi o nespavosti použít nemohl.

„Rychle, vemte tohle!“ Ronon se se třemi vojáky chopil velkého kusu zdi a centimetr po centimetru ho přesunuli na stranu. Nad nimi se teď tyčila nosná zeď, která držela většinu horního patra nad jejich hlavami. O ni se opírala železná konstrukce, která byla dříve plná knih a papírů. Teď se mezi kovové police dostala suť kamenů, většina z nich byla naštěstí ale natolik velikých, že mezi nimi zůstala uvězněna nebo se o konstrukci až metrové části sutí jen opíraly.

Cestu jim zahrazoval ještě asi třímetrový kus zdi.

„Jak to dáme na stranu?“ zeptal se jeden z vojáků. „Můžeme to nějak obejít?“

Zelenka vytáhl jakýsi antický přístrojek, který vypadal téměř jako detektor radiace, a chvíli s ním obcházel v perimetru dvou až tří metrů kolem kusu zdi. „Je tu jen malá skulina, budeme ale potřebovat odstranit tohle,“ řekl nakonec a ukázal na třímetrovou překážku před ním.

„Můžeme to shodit směrem sem,“ navrhl John. „Vypadá to, že se to jen opírá.“

„Tím bychom ale mohli narušit celou tuhle strukturu. Všechno se to také může zřítit,“ namítl Radek.

„To jsem ochoten riskovat.“

„Já ne.“

John po něm střelil pohledem. „V tom případě tu nemusíte být, doktore,“ řekl chladně. Nemohl mu to vyčítat, byl už ale opravdu vyčerpaný a na pokraji jakéhosi vnitřního výbuchu z očekávání, strachu a spousty dalších emocí, a neměl náladu na nerozhodné tlachání, které nic nevyřeší.

Zelenka se nepohodlně zavrtěl a přešlápl si. Pohled měl upřený do dáli a chvíli nic neřekl.
Co má sakra za problém?

„Dobře,“ odpověděl Radek nakonec. „Potřebujeme lano. Musíme ho upevnit nahoře a pak to celé naklonit sem a stáhnout dolů.“

Opět zavládl šrumec a John tentokrát zůstal, připraven přiložit ruku k dílu. Lorne na okamžik vypadal, jako by zvažoval, zda ho má oslovit a poslat kousek dál, nakonec se ale od Johna odvrátil a šel pomáhat s lanem.

xxx

Slyšel kolem sebe šramot. Znělo to, jako kdyby někdo uklízel místnost. Slyšel slabounké kroky a posouvání věcí. Slyšel bezeslovné mumlání. Byl si jistý, že právě nastal okamžik, kdy zešílel. Jeho mozek se musel dočista pomátnout a on přestal rozlišovat věci skutečné a ty vymyšlené.

Jak se mu to jen mohlo stát…

Nedýchal.

Nedýchal a to bylo velmi zlé. Znamenalo to jistou smrt a to, že už nikdy neuvidí plukovníka. To se zdálo být daleko horší. Do příchodu na Atlantidu stejně nikdy nežil a až John mu ukázal jaké je to se nadechnout. Kéž by tu byl a ukázal mu to znovu. Rodney byl génius, tak proč si nedokázal vzpomenout, jak provést tak triviální věc, jakou bylo jedno jediné nadechnutí…

Jak dlouho bude muset trpět?

Měl pocit, že se topí. Tělo mu zasáhla křeč, pokud ji ještě dokázal správně rozeznat. Kolik, že to bylo času? Někde to kdysi četl, nedokázal si ale vzpomenout… Minuta, dvě? Pak ztráta vědomí… Tak krátká doba a trvala tak neuvěřitelně dlouho. Chtěl to ukončit. Soustředil všechny své poletující myšlenky na jediný cíl. Ukončit tohle nesmyslné trápení.

Něco ho ale nutilo vydržet. Něco… někdo…

Slyšel zvuky, byly ale tak daleko, že je nedokázal rozeznat. Vnímal je jen jako šum ve své hlavě. Ničím jiným ani být nemohly.

Byl to jen šum.

xxx

Zeď se zřítila k zemi s dunivým rachotem. Nosná část spadlého archivu se zatřásla, zůstala ale stát nehnutě na místě. Vydržela.

John s bušícím srdcem zvedl pohled od spadlé zdi výš, směrem k místu, jež původně zakrývala. Vnímal každý úder svého srdce, který cestoval až k jeho uším a ohlušoval ho svou naléhavostí. Cítil, jak se mu třesou ruce, když se konečně odhodlal a vykročil k okamžiku, který měl rozhodnout o všem.

Uviděl tělo. Jeho unavená a přesto plně pracující mysl zaznamenala dva důležité poznatky. Nehýbalo se a nebyl to Rodney. Ta uniforma patřila Geniiovi, který ho unesl. Byla zaprášená od bílých úlomků suti a na pár místech potrhaná patrně od zběsilého pokusu o útěk. Uprostřed, nad Geniiovým pravým bokem, trčela z uniformy zakrvácená kovová tyč.

Musel vykrvácet.

John vedle sebe vnímal siluety lidí. Matně se pohybovaly kolem něj, až jedna z nich přistoupila k mrtvému Geniiovi na zemi, aby mu zkontrolovala puls. Potvrdila jeho smrt. Poté se rozhlédla kolem a vyskočila. Bez otálení se vrhla vpřed. Něco zahlédla. Někoho?

John se vytrhl ze své strnulosti a rozběhl se za Beckettem, který zápasil s kusem suti. Ronon byl ze všech nejrychlejší a ve vteřině doktorovi pomohl přesunout ho na stranu.

To, co odkryli, vyrazilo Johnovi dech. Slyšel sám sebe vykřiknout něco nesmyslného a jako z dáli pozoroval své tělo, jak klopýtavě utíká dopředu.

Když dopadal na kolena a pomáhal co nejopatrněji Rodneyho otočit, málem zapomněl, jak se nadechnout.

xxx

Bylo tu víc světla. A hlasy. Nejdřív si myslel, že to byly jen nějaké nedůležité zvuky v pozadí jeho mysli, teď si ale přestával být tak jistý. Možná, že se spletl. Velký Rodney McKay se spletl.

Jenže, ty zvuky začaly utichat a světlo se opět měnilo v temnotu. Čas vypršel a jeho dvě minuty vymizely v prachu stejně neúprosně jako Zacharyho život.

Začne usínat a neprobudí se. To byl jeho osud.

V dáli zaslechl velmi slabý výkřik. Znělo to trochu jako plukovník. Rodney se sám pro sebe v duchu usmál. John pro něj přišel.

Konečně mohl v klidu usnout.

xxx

„Nedýchá!“ John zoufale zatřásl bezvládným tělem v jeho náruči. Ta část mysli, která by mu jinak radila, jak zacházet s člověkem v bezvědomí, byla v ústupu. Potřeboval udělat něco drastického, něco, co tohle všechno ukončí, a potřeboval to udělat rychle.

„Plukovníku, musíte ustoupit.“ To byl Beckett.

„Shepparde, no tak.“ Ronon.

„Johne, prosím, nech doktora, ať se o něj postará.“ Teyla.

John cítil, jak ho cizí ruce odstrkují dál, pryč od Rodneyho. Viděl, jak se Beckett sklání nad Rodneyho tělem a snaží se mu pomoct, zatímco on sám nemohl nic udělat. Neochotně se nechal odtáhnout na stranu a celou dobu nespustil oči z výjevu před sebou. Carson prováděl první pomoc a dožadoval se adrenalinu po své asistentce.

John jen stál a vnímal horký dotek Teyliny ruky na svém rameni. Očima našel pevný bod někde nad Rodneyho hlavou a nespustil z něj pohled. Nepodíval se ani výš nebo níž, ani do strany. Hleděl přímo před sebe na to jediné místo a přitom se na něj vůbec nedíval.

Trvalo to dlouho, moc dlouho.

Beckett se nakonec zvedl a očima plukovníka našel. John očekával to nejhorší.

„Zatím dýchá a je stabilizovaný, musíme se ale hned vrátit,“ oznámil doktor se značnou úlevou v hlase.

To Johna probralo. Tohle byla jeho doména a teď nastal jeho čas něco udělat. „Vezmeme Jumper. Lorne, zůstaň tu s týmem a zajisti situaci. Od Geniiů by to tu mělo být už vyklizené.“

Nečekal na odpověď a hned se obrátil na Ronona. „Pomůžeš mi s Rodneym.“

Přistoupil ke stále bezvládnému tělu na zemi, kterému se ale už pomalými a jakoby opatrnými pohyby zvedala a opětovně klesala hruď, a s Rononem ho opatrně přenesli do Jumperu. Položili ho na zem a John Rodneymu podložil hlavu vlastní bundou. Vyšetřil si chvilku, aby si ho prohlédl a okamžitě ho zalil stěží kontrolovatelný pocit vzteku. Rodney byl bílý od prachu a poškrábaný od drobných úlomků suti, která jeho a Geniie zasypala.

Najednou vypadal tak zranitelně a křehce, a bylo to tak absurdní, protože Rodney McKay byl všechno, jen ne zranitelný a křehký, a přesto…

Beckett k Rodneymu přiklekl a začal ho podrobněji prohlížet. Když zvedl jeho levou ruku, John už zoufale potřeboval něco praštit. Byla od krve a zkroucená ve zvláštním úhlu. John si toho zranění předtím ve spěchu nevšiml a teď se za to mohl proklínat. Uvědomoval si, jak byly pro Rodneyho jeho ruce důležité. Co by se stalo, kdyby-

John se rychle otočil. Už nemohli čekat ani o vteřinu déle. Potřebovali se dostat na Atlantidu. Rodney byl prozatím naživu a to bylo nejdůležitější. Mohlo to být daleko horší. John se nad tou myšlenkou otřásl, když usedal na místo pilota.

Začala na něj doléhat ohromná únava, chtěl ovšem mít věci alespoň částečně pod kontrolou a hodlal to zařídit tím, že bude pilotovat Jumper.

Spánek musel počkat.

Ujistil se, že jsou všichni na palubě a vystartoval, jak nejrychleji to šlo. Zachytil Zelenkovo zděšené vydechnutí nad prudkým startem, mohlo mu to být ale víc než ukradené. Soustředil se na jediný cíl a tím byla Atlantida.

Odmítal přepnout na autopilota, a i když už ho začínala bolet hlava od neustálého soustředění, odmítal se vzdát svého místa. Letěl dál, zaměřený na ten jediný cíl, až konečně přestal vnímat okolní hlasy, zvuky i vlastní bolest. Na okamžik pocítil vnitřní klid, který mu ovšem jednoduše nemohl být předurčený, neboť netrval dlouho.

Byli už v půli cesty, když se Rodney na okamžik probral.

xxx

Zvuky. Opět slyšel zvuky. Byla jich spousta a byly ohlušující.

Také cítil ruku na svém rameni. To bude Zachary. Nejspíš ji tam zase položil.

„… chary…“ Jeho hlas zněl tak chraplavě a slabě. Jako by ani nepatřil jemu. Nahánělo mu to hrůzu. A… nebyl Zachary mrtvý? Jak mohl mrtvý člověk někam položit ruku?

„… chary… Zach… ary…“ To bylo lepší. Silnější. Třeba ho uslyší a dá tu ruku pryč. Byla moc těžká. Ale… jak ji mohl dát pryč, když byl mrtvý…

„Rodney?“ Tak se jmenoval. To volali jeho. Ale kdo? Byl to ženský hlas. „Doktore, co se děje?“

„To bude tím adrenalinem. Probírá se.“

„Co se děje?“ Další povědomý hlas. Velice povědomý. Byl hlasitější a jasnější než ostatní a přesto se zdálo, jako by přicházel z velké dálky. Rodney cítil, jak se mu po těle rozlévá teplo a pocit bezpečí a všechno způsobil ten vzdálený hlas.

„Probral se.“ I tenhle hlas znal velmi dobře. S hřejivostí ale neměl nic společného. Naopak, vyvolával pocity chladu a viny. Proč si jen nemohl vzpomenout, komu patří… Zdálo se to být důležité… Jako by si potřeboval vzpomenout… Jako by slíbil, že si vzpomene…

Radek.

Rodney zprudka otevřel oči a okamžitě ho oslnilo intenzivní světlo. Chtěl si zakrýt obličej, ale nemohl pohnout rukou. Někdo ji stále držel a držel ji pevně. Nad ním se skláněly siluety lidí. Cítil, že je zná a měl by si je pamatovat, nijak se ale nenamáhal vzpomenout si. Očima vyhledával jedinou postavu. Potřeboval jí to říct. Slíbil to.

Slíbil to.

„Mám… mám…“ Hledal ji mezi tolika tvářemi. Bylo to ale moc těžké. Co když ji nenajde?

„Rodney, je to v pořádku, zachránili jsme tě.“ Teyla se nad ním skláněla. Rozpoznal její tvář a vlasy. Poznal ji.
Nebyla to ale ona, koho potřeboval najít.

„…kl…“

Opět se začínal dusit. Matně si uvědomoval, že už k tomu není důvod, něco jako by mu ale stále tlačilo na hrudník. A ta ruka mu nedovolila pohnout se ani o milimetr. Svírala ho se značnou naléhavostí.

„Rodney, uklidni se.“ Carson? Carson byl tady? Co tu dělal…

Támhle. Našel ji. Snažil se nadzvednout, ale ruka mu to nedovolila. To ale nevadilo. Našel ho. Radek stál mezi tolika tvářemi a splýval s okolím, že ho Rodney málem minul. Díval se přímo na něj a o krok přistoupil. Nejspíš si to ani neuvědomil. Proč by to jinak dělal? Neměl důvod s ním mluvit.
Rodney ho ale měl.

„Klaus…“ Jak to slovo bylo? Zoufale se na Radka snažil zaostřit, celé jeho tělo mu v tom ale bránilo. Bolelo ho tak, že vše splývalo v jedno až do bodu, kdy bolest přestával vnímat. Teď na ni stejně nebyl čas.

„Klaustro… fobii… mám klaustrofo… bii…“ Takhle to slovo bylo. Radkovy oči se zableskly nějakou emocí… Jakou…

Beckett mu zastínil výhled. „To my víme, Rodney. Neboj, už jsi v bezpečí.“

Rodney se začal bránit. Proč ho nenechali v klidu? Proč nechtěli, aby mluvil? Neviděl na Radka. Co si myslel? Říkal něco? „N-ne… já musel… měl… Zachary-“ Snažil se odstrčit Becketta stranou. Nemohl na něj ale dosáhnout.

„No tak, Rodney. Uklidni se. Ublížíš si.“

Proč by to dělal? Proč by se uklidňoval a proč by si měl ubližovat? Nechápali to. Ať jdou pryč, nic jiného nechtěl. Potřeboval si jen se Zacharym, ne- s Radkem promluvit. Zachary byl mrtvý…

„Ronone, pomoz mi.“

Cítil, jak ho silné ruce přimačkávají dolů, do chladného kovu. Okamžitě ho jako plášť znovu obalil pocit úzkosti. Už ne. Ne znovu. „Ne!“ Začal sebou zmítat. Chtěl se vymanit dřív, než ho ty ruce rozdrtí.

„Rodney, přestaň!“ Znělo to jako rozkaz. Proč by měl ale poslouchat rozkazy? Nebyl voják…

„Rodney, slyšíš mě? To jsem já, jsem tady… přišli jsme pro tebe.“ John?

„J-Joh… ?“ Byl to on. Určitě.

„Správně. Teď buď v klidu, nebo se zraníš. Uděláš to pro mě?“

Udělá?

Jistě, že ano. Udělal by cokoli…

Na ruce ucítil jehlu, ostrou bolest a pak nic.

xxx

„Hraješ na klavír?“

Rodney se usmál. Pravý nefalšovaný úsměv a Johnovi se po těle rozlilo hřejivé teplo.

„Teď už dlouho ne,“ odpověděl, „ale takové věci se nedají zapomenout… Stejně jako třeba Newtonovy nebo Keplerovy zákony, víš? Prostě nedá.“

„Jako fotbal?“

Rodney se zarazil uprostřed tahu se svou dámou a chvíli Johna studoval. „Fotbal?“

„Nezapomenutelný jako fotbal. U toho taky nezapomeneš, jak se kope do míče,“ prohlásil John.

Na chvíli nastalo ticho a pak se Rodney zasmál. John si nebyl jistý, zda se má přidat nebo se urazit. „Ty nemáš páru, o čem mluvím, že jo?“ zeptal se Rodney nakonec.

John se uchýlil k uražení. „Samozřejmě, že vím. Jen je to dlouho, co jsem byl naposledy ve škole a Keplarovy zákony se v armádě fakt neprobírají.“

„Keplerovy,“ opravil ho Rodney.

John přešel do útoku. „Tak mi řekni, co uděláš, když s letadlem havaruješ v poušti, jako se to mně stalo v Afghánistánu? Hm? Našel bys Keplera?“

„Našel bych malého blonďatého kluka, co mi bude dělat společnost, dokud ho tragicky nezabije had a já neodletím?“

John protočil oči v sloup. „Pokud si dobře vzpomínám, tak si Exupéry musel to letadlo spravit sám.“

„Bod pro tebe,“ přiznal Rodney. Chopil se opět dámy a postavil ji na D8. „A šach mat.“

John se i přes svou prohru usmál. „Bod pro tebe,“ odvětil.

Rodney ho obdařil dalším pravým úsměvem, který postrádal veškeré známky sarkasmu či povyšování, a John musel rychle zavést pozornost zpět na mluvení. „Takže, až si sem necháme dovézt klavír, zahraješ m- nám?“

„Možná,“ protáhl Rodney. „Nejdřív ale nade mnou budeš muset vyhrát,“ dodal se značnou sebejistotou.

To bylo dvě hry před tím, než John poprvé vyhrál.

xxx

John se podíval na spící postavu před sebou. Rodney pravidelně oddechoval do rytmu pípajících přístrojů. Oči mu pod víčky kmitaly tak rychle, jako by se snažily dohnat roky bdělosti, a čas od času se pootevřely, aby se opět uchýlily ke spánku.

John seděl vedle postele. Většinu času strávil tím, že zíral do prázdna. Lidé na ošetřovnu přicházeli a odcházeli celý den, až se k večeru rozlehlá místnost vyklidila a zůstali zde jen Beckett s několika asistenty, on a samozřejmě Rodney, který zůstal netečný všemu tomu okolnímu dění.

Po nějaké době začal John uvažovat o posteli ve svém pokoji. Tady toho stejně moc neudělá a už se opravdu, jak mu Carson nepřestával každých deset minut připomínat, potřeboval vyspat. Něco ho tu ale drželo. Nedokázal to popsat nebo pojmout, jen věděl, že pokaždé, když se nadzvedl k odchodu, něco ho přimělo sednout si zpátky.

John se natáhl blíž k ležícímu Rodneymu a po krátkém potvrzení, že jsou zde momentálně sami, vzal jeho obvázanou ruku do té své. Carson řekl, že byla zlomená na několika místech a přidat do toho kamene, který ji svíral, pár kil navíc, byla by i rozdrcena. Měla by se uzdravit, ale… John zavřel oči. Tohle se nemělo stát. Rozhodně se to nemělo stát. I když se ta ruka spraví, bude moct Rodney hrát ještě někdy na klavír? Zahraje mu někdy, jak slíbil?

„Jsi stále tady?“

John Rodneyho ruku rychle pustil a otočil se ke dveřím. Byl si jistý, že ho Elizabeth musela vidět, nijak to ale nedala najevo. „Vykázala jsem Teylu s Rononem pryč. Chtěli přijít, ale myslím, že by to bylo zbytečné, když… však víš,“ pokynula směrem ke spícímu Rodneymu. Přešla místnost a usadila se vedle Johna. „Jak ti je?“ zeptala se starostlivě.

„Jde to,“ odpověděl krátce. Nechtěl, aby to znělo tak úsečně, ale začínal už být opravdu unavený a všichni mu pokládali pořád ty samé otázky dokola a dokola. ‚Jak se cítíš?‘, ‚Jak ti je?‘, ‚Jsi v pořádku?‘

Samozřejmě, že nebyl v pořádku a samozřejmě, že o tom nehodlal každému vykládat.

Elizabeth chvíli mlčela. „Měl bys vědět, že jsme s městem obnovili obchodní vztahy. Alasin se ujala prozatímní správy, takže vyjednáváme s ní. Ujistila nás, že už se něco takového víckrát nestane.“ Odmlčela se. „Lorne a jeho tým našli mrtvého jak starostu, tak i soudce. Geniiové už byli pryč.“

John lehce kývl hlavou, aby dal najevo, že poslouchá a vyslechne si i další věci, které měla Elizabeth na srdci, i kdyby s nimi nesouhlasil.

„Také bys měl vědět,“ pokračovala, „že nic z toho, co se stalo, nebyla tvoje vina.“

Mlčel. Pohledem sjel na Rodneyho obvázanou ruku.

Elizabeth pokračovala neoblomně dál. „Vím, že tě nepřesvědčím a že si to i přesto budeš vyčítat, ale nebylo nic, co se dalo udělat jinak. Nebylo nic, co jsi ty mohl udělat jinak. Stalo by se to tak, jako tak.“

Bylo tolik věcí, které se daly udělat jinak. Nevzdat se, bojovat, být rychlejší, opatrnější… tolik, co mohlo vše změnit. Elizabeth měla pravdu. Nikdy si to nepřestane vyčítat.

„Ještě…“ začala Elizabeth.

John se na ni podíval. „To nebyl konec?“

Lehce se usmála. „Nebyl.“ Najednou zvážněla a John se připravil na nejhorší. „Teď chci, abys mě pozorně poslouchal a vryl si to do paměti.“

‚Jako Keplerovy zákony,‘ napadlo ho mimoděk.

„To, co se stalo, se stane znovu.“

John odvrátil pohled, Elizabeth ale pokračovala dál pronikavým hlasem, který se rozléhal po potemnělé ošetřovně, narážel do zdí a vracel se s ohromnou silou. „Stane se to. Bude to horší a bolestivější, ale stane se to. Rodney je teď členem týmu a to je to, co týmy tady dělají. Prozkoumáváme cizí planety a zraňujeme se při tom. Umíráme při tom. To nikdo nezmění a ty bys to měl vědět lépe, než kdokoli jiný. Je to součástí toho, kým jsme a za co bojujeme.“ Odmlčela se, a když znovu promluvila, její hlas byl jemnější a plný soucitu. „Měl by sis to zapamatovat.“

Položila mu ruku na rameno a chvíli zůstala sedět vedle něj. Nabídla mu tichou oporu a John si na okamžik dovolil ji přijmout.

Zavřel oči a přemýšlel. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek a jediné, čím si byl momentálně jistý, bylo, že si je musí utřídit dřív, než se Rodney probudí.

„Půjdu si lehnout,“ prohodil a vydal se ke dveřím. Věděl, že tu Elizabeth chvíli zůstane místo něj a dá na Rodneyho pozor. Bylo by dobré, kdyby někdo zůstal hned vedle, kdyby se probudil nebo ho opět popadlo něco podobného jako v Jumperu. Beckett sice tvrdil, že mu dal dostatečně silná sedativa, John si ale chtěl být stejně jistý, že tu někdo bude.

Stát se mohlo cokoli.

Zarazil se přede dveřmi. Opět cítil to nutkání zůstat, nikam neodcházet. Bylo to silné a rostlo to někde uvnitř něj. Chtěl se už otočit nazpět, když-

„To, co se stalo, se stane znovu.“

To Elizabeth řekla. A měla pravdu. Stane se to znovu a on s tím nic neudělá.

John se zhluboka nadechl a zamířil do svého pokoje. Cestou potkával vojáky na nočních pochůzkách, pracovníky, kteří dokončovali své denní povinnosti a pak ty, kteří, stejně jako on, neměli nejmenší pomyšlení na spánek nebo se jim bezcitně vyhýbal.

Nevěnoval jim žádnou pozornost.

„To, co se stalo, se stane znovu.“

To byl fakt. Také faktem bylo, že pokud pokaždé, když se něco takového stane, ztratí hlavu jako tentokrát, bude to znamenat jen a jen problémy.

A co kdyby to příště neskončilo záchranou? Co kdyby- Co by dělal? Běhal by po Atlantidě a rozbíjel věci, obličeje, všechno, co by mu přišlo do cesty? Protože přesně takhle se teď cítil. Cítil, jak se v něm mísí zbytky adrenalinu a burcují ho udělat něco drastického. A to Rodney žil.

Vždyť chtěl vymlátit duši z toho kluka, který přiletěl s Jumperem jen proto, že se usmíval!

John dorazil ke svému pokoji a mávnutím ruky před čidlem si otevřel dveře. Nerozsvěcel a po paměti rovnou našel postel. S nestálýma rukama ze sebe shodil přebytečné oblečení a jen silou vůle se donutil zůstat a lehnout si.

Čekala ho dlouhá noc, to věděl tak jistě, jako věděl, že když se poddá své mysli, která na něj křičela, aby se pohnul a neležel tady zavřený, nevyvstane z toho nic dobrého.

Zavřel oči a zhluboka oddechoval. Nemohl si dovolit takhle znovu vyvádět. Ztratit pozornost a zaměření znamenalo ztratit život.

John nasál do plic okolní vzduch.

A ztratit v tomhle okamžiku Rodneyho znamenalo ztratit všechny ty věci.

Vydechl a jako by se mu přitom vyčistila mysl.

Potřeboval se držet dál. Potřeboval čas na ovládnutí svých emocí a to neměl šancí dokázat, pokud mezi sebou a Rodneym nevytvoří dostatečně velký prostor.

Připadal si malátný, když se nadechl znovu.

Bude si muset držet odstup.

Poslední výdech ho ukolébal do hlubokého spánku, poháněného vyčerpáním. Přepadla ho změť snů, která měla jedinou společnou myšlenku a točila se kolem ní.

Ukončí to dřív, než něco začne.

xxx

Rodney pozvolna otevřel oči. Byl dezorientovaný, měl sucho v krku a bolelo ho celé tělo.

Pohledem pátral po okolí a snažil se zachytit něco povědomého, něco, podle čeho zjistí, zda dopadl špatně nebo ještě hůř. Za špatné považoval smrt. V tom případě by tohle byla jakási verze posmrtného života, což by ho jako vědce připravilo o všechny teorie, kterých se celý život držel. Horší možností ovšem bylo, že se vrátil zpátky pod kameny, prach a špínu a to, že zemřel, se mu jen zdálo.

Na horší možnost tu ale bylo moc světla. Pálilo ho do očí a oslňovalo ho, slunce to ale nebylo.
Pootočil hlavu a našel Zelenku, jak ho pozoruje.

Takže peklo?

„Umm…“ Radek vypadal poněkud nejistě a rozhodně nepůsobil, že by jeho účelem bylo navždy smažit Rodneyho duši v pekelných plamenech.

Sundal si brýle a začal si je čistit okrajem trička. Lehce roztřesenou rukou si je nasadil zpět na nos a zdálo se, že dospěl k nějakému rozhodnutí.

„Tak už ses konečně probudil!“

Rodney sebou leknutím trhl a otočil se za hlasem. Přitom mu celé tělo zachvátila bolest.

„Opatrně, žádné prudké pohyby,“ poučil ho Carson. Přihnal se k němu a začal ho prozkoumávat. Byl moc blízko a Rodney se od něj prudce odtáhl.

Carson si zřejmě uvědomil svojí chybu a odskočil na stranu. Při tom zvedl ruce v obranném gestu. „Promiň, promiň,“ zamumlal omluvně. „Jen si potřebuju prohlédnout zorničky.“ Pomalu přistoupil a zvedl malé tužkové svítidlo tak, aby ho Rodney viděl. „Můžu?“

Rodney nijak neodpověděl, když se ale Carson přiblížil, nechal ho dělat svou práci. Doktor se systematicky přesouval od očí k jeho obvázané ruce a opět zpátky. Cestou mu prohmatával ramena a hlavu a neustále u toho hovořil. Rodney slyšel jen úryvky jeho starostlivého monologu. „Pěkně jsi nás vyděsil“ a „ještě malou chvilku a byl bys…“ a „jen pár dní… pak můžeš zase běhat kolem a terorizovat nás…“

Bylo to zvláštní. Tohle rozhodně nebylo peklo, pokud by pominul tu otravnou svítící tužku, co mu pořád mávala před očima, a také to nebyla smrt. To ho opravdu zachránili? Zdálo se to být neuvěřitelné. Byl si tak jistý, že zemře…

„A plukovník příšerně vyváděl… ještě jsem nezažil, že by…“

To chytilo Rodneyho pozornost. „John?“ zachraptil.

Carson ho přestal prsty šťouchat do ramene. „Jo, plukovník. Chvíli jsem zvažoval, že mu taky píchnu nějaká sedativa. Jenže to bych potřeboval Ronona, aby mi ho podržel, a i ten vypadal poněkud nesvůj.“ Carson zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, nahnal jsi nám všem strach.“ vyčítavě ho šťouchl do ramene svou svítící tužkou, jako by to celé byla jeho vina.

„Takže… takže jste mě zachránili?“ dostal ze sebe Rodney chraplavě. Chtěl slyšet odpověď?

Carson se na něj podíval, jako by znovu zvažoval rentgen mozku a odpověděl. „Samozřejmě, že ano. Proč myslíš, že vězíš na ošetřovně?“

Rodney se poprvé pořádně rozhlédl kolem. Lůžka, známé zdi, strop. Atlantida. Byl na Atlantidě.

Zalil ho nepopsatelný pocit štěstí a úlevy. Nebyl to sen. Přišli pro něj a zachránili ho. Nevěděl, zda se má smát, brečet, jásat, nebo co jiného by mohl udělat, aby vyjádřil, jak vděčný jim všem je.

Žil. Myslel si, že zemřel, ale přežil.

Carson zřejmě vytušil, co se uvnitř něj děje. Položil mu ruku na paži a jemně stiskl. „Jsi doma.“

Rodney k němu vzhlédl.

Doma… byl doma.

Carson se usmál, a když se konečně rozhlédl po svém okolí, spatřil Radka, jak potichu sedí vedle na židli. Předtím si ho v zapálení vůbec nevšiml. Vypadal poněkud napjatě a vyzařovala z něj nervozita. Carson se rozhodl, že mu dá prostor a nechá je tu chvíli o samotě. „Beru to tak, že zůstaneš tady s Rodneym?“ zeptal se.

Radek přikývl a Carson se naposledy otočil na Rodneyho. „Kdybys něco potřeboval, tak řekni. Teď si odpočiň, moc se nevyptávej, rozhodně nepracuj a tak za třicet minut sestra přinese nějaké jídlo. Pak se na tebe přijdu znovu podívat.“ S tím se vytratil zpátky k ostatním povinnostem.

Nastalo ticho. Teď, když si byl Rodney vědom toho, že tohle není sen ani posmrtný život, si byl zároveň i bolestivě vědom toho, že ostatní domnělé sny také nemusely být nutně sny. A to, jak se zoufale snažil najít Radka mezi ostatními tvářemi a vyplnit tak slib, který dal Zacharymu, se zdálo být poměrně živé. Teď, když byl částečně při smyslech, toho litoval, tehdy se to ale zdálo jako důležitá a neodkladná záležitost.

Byl stále unavený a rozbolavělý a opravdu netušil, co by měl říct a upřímně mu to začínalo být i jedno. Se sebetrýzní se vypořádal už dávno, jen si to plně neuvědomil do včerejší noci. Nebo to byla předvčerejší? Kolik dní uběhlo?

„Jak dlouho?“ zeptal se.

Radek chvíli přemítal, o čem mluví, než konečně odpověděl. „Dva dny tady. Kolem deseti hodin zasypaný pod budovou.“
Deset hodin? Tak málo? Znělo to skoro neuvěřitelně. Byl si jistý, že tam strávil celé dny, týdny, celou věčnost…

Ale také si byl jistý, že tam zemřel…

Přikývl.

„Poslyš, já…“ Radek začal, nevěděl ale, jak pokračovat. Nemluvili spolu tak dlouhou dobu. Na okamžik se odmlčel, než se rozhodl, co řekne. „Projel jsem ten projekt na vylepšení efektivity ZPM a myslím, že bychom to měli vyzkoušet.“ Znělo to pateticky, ale byl to začátek.

Rodneymu spadl kámen ze srdce. Pousmál se. „A co ty ostatní projekty?“

Radek protočil oči v sloup. „Ty jsem si prohlédl taky, teď ti ale nehodlám ještě víc zvětšovat ego.“

„Škoda,“ prohodil Rodney.

Radkovi přelétl po tváři lehký úsměv. „Nezměnil ses…“

„A ani neplánuju,“ odpověděl Rodney bez přemýšlení. Zarazil se. Bylo to dobře nebo špatně?

Radek se zvedl k odchodu.

„To je dobře,“ pronesl, než se vytratil skrz dveře a ušetřil tak oběma rozpačitou chvíli ticha.

xxx

Rodney celý zbytek dne trávil ležením, jedením, spaním a úmornou snahou nepracovat. V polovině svých muk podlehl a snažil se jednu ze sester přemluvit, aby mu přinesla jeho tablet. Už ji skoro přiměl souhlasit, když se ze své kanceláře vynořil Beckett a opět ho vykázal ke spánku.

„Tyrane,“ zamumlal Rodney, když předstíral, že zavírá oči, aby opravdu spal.

„Ještě mi poděkuješ,“ odsekl Carson.

„Jo, město ti bude vděčné, až se to tu beze mě zhroutí,“ zavolal Rodney za odcházejícím doktorem. „Vážně, co byste tu beze mě dělali?“

Carson se otočil, místo odpovědi se ale jen usmál a pokračoval v cestě.

Rodney se rozhlédl po ošetřovně. Co teď bude dělat? Carson měl pravdu, spánek by byl na místě. Rozhodně se cítil vyčerpaný a unavený, ale kdykoli jen zavřel oči, byl opět zpátky v temnotě. Cítil, jak se kolem něj všechno uzavírá a naslouchal Zacharyho posledním výdechům.

Rodney se otřásl. Ne, spánek neplánoval minimálně na další desetiletí.

Teď nutně potřeboval něco dělat, nějak se zabavit. Přes den se tu vystřídalo několik návštěv, mezi nimi i Teyla s Rononem. A díky bohu za to. Bez nějaké alespoň částečné stimulace mozku by tu do hodiny zešílel.

Jediné, co ho trápilo, byla plukovníkova absence. Vůbec se na ošetřovně neukázal. Rodney se tomu snažil nepřikládat velký význam. Přece jen, byl to plukovník a plukovníci musí mít všeobecně hodně práce… I když Elizabeth se tu ukázala a ona byla vedoucí celé téhle expedice.

Znamenalo to, že s ním nechce mít nic společného? Znamenalo to, že si rozmyslel… cokoli to mezi nimi bylo? Nebo si myslel, že Rodney s ním nechce být. Vůbec spolu nemluvili od té doby, co Rodney tak zbaběle utekl.

Zavřel oči. Bezva, připomínej si to.

Chtěl si s ním o tom promluvit, opravdu chtěl. Sebrali ho ale cestou dolů a pak už z toho byla jedna velká rozmazaná změť vzpomínek. A Zachary umřel těsně vedle něj. Bylo to zvláštní truchlit nad člověkem, který ho unesl a chtěl mu vystřelit mozek z hlavy, nemohl si ale pomoct. Těch posledních pár hodin dole…Prostě nebyl sám. Díky němu.

Také ho prakticky usmířil s Radkem.

Rodney se pro sebe usmál. Za poslední dobu se staly opravdu zvláštní věci.

Rozhodl se, že ať už se od teď stane cokoli, ať už se John rozhodne jakkoli, nebude se tím trápit.

„Ahoj,“ ozvalo se ode dveří.

Rodney vzhlédl. „Ahoj.“

John chvíli nejistě přešlapoval ve dveřích a Rodney musel protočit oči v sloup. Plukovník v tu chvíli vypadal jako dítě, které se nemůže rozhodnout, zda si má dárek od Santy Clause rozbalit večer nebo poctivě čekat až do rána.

John se zřejmě rozhodl rozbalit si dárek už teď, neboť přešel místnost a usadil se na židli vedle Rodneyho postele.
Chvíli na sebe jen zírali.

„Tak… jak ti je?“ prolomil Rodney konečně ticho.

John se zasmál. „Na to se mám ptát já, ne?“

„Nevypadal jsi, že by z tebe něco vylezlo dalších pár hodin.“ Rodney pokrčil rameny, přičemž se snažil ignorovat bolest, která ho tím pohybem přepadla, a víc se uvelebil na posteli. Z nějakého důvodu teď, když tu plukovník byl, si mohl konečně odpočinout. Cítil, jak z něj mizí všechno napětí.

Chvíli seděli v tichosti, než se John odhodlal a promluvil. „Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ začal.

Rodney na něj vykoukl ze své pohodlné polohy na posteli. „Hmm… A to je jediný důvod, proč tu jsi?“

John rychle zavrtěl hlavou. „Ne, to ne! Samozřejmě jsem tě přišel zkontrolovat… a ujistit se, že neterorizuješ Becketta.“

Rodney se zasmál. „Kéž by. Mám pocit, že si se mnou vyměnil roli.“

John se usmál a na okamžik opět nastalo ticho.

„Tak o čem jsi to chtěl mluvit?“ zeptal se Rodney nakonec. Měl tušení, o co půjde a cítil se najednou nervózně. Neměl ponětí, co z plukovníka vypadne, a neustále si v duchu připomínal, že se ničím už nebude trápit.

John chvíli hledal slova, než promluvil. „O tom, co se stalo těsně předtím, než tě ten parchant unesl.“ Řekl to rychle, jako by měl strach, že mu dojde hlas dřív, než dokončí větu.

„Zachary,“ opravil ho Rodney.

„Cože?“

„Jmenoval se Zachary.“

John se zatvářil zmateně, ale dál se nevyptával. Prozatím. Později na to bude dost času. „Jo, jasně,“ protáhl, „přesně ten.“ Když chtěl Rodney pojmenovávat vrahy, tak je budou pojmenovávat.

Rodney chvíli těkal pohledem po místnosti, než se očima usídlil na své obvázané ruce. „A co máš teda na mysli?“ Hlas měl tichý, takže ho málem nebylo slyšet.

John se nadechl. Proč byla tahle část tak těžká? „Chci… chci to zkusit,“ dostal ze sebe nakonec.

Nemusel nic upřesňovat. Rodney vzhlédl s tak čistou nevinností v očích, což bylo naprostým opakem všeho, co s ním John doposud zažil, že mu to vyrazilo dech. Trvalo to ale jen malý okamžik a Rodney místo toho nasadil předstíraně prohnaný výraz.

„Plukovníku,“ zazubil se, „nemáš ani ponětí, do čeho ses to právě uvrtal.“

Johnův úsměv se ještě víc prohloubil. Jak ho jenom na vteřinu mohlo napadnout, že by tohle ukončil? Jak si mohl jen na okamžik myslet, že by zvládl držet se stranou? Bylo to od něj tak hloupé a krátkozraké. Někde uvnitř ovšem věděl, že ho to už nikdy nenapadne a byl si tím tak jistý, jako ještě nikdy. A to ho uklidňovalo. Ať už se v budoucnu mělo stát cokoli, bude tady. S Rodneym a pro Rodneyho.

Nejisté pošlapávání kolem dárku měl za sebou. Teď si ho mohl konečně rozbalit a vychutnat.

Rodney sledoval, jak se John rozhlédl kolem ošetřovny a pak se přiklonil až k němu, nebezpečně blízko, a zašeptal mu do ucha.

„Ne, to ty nemáš ani ponětí, do čeho ses to dostal.“