Stínová hra – Hra 13. – DD&D <část 2.>

*** Juta Nazo

Zíral jsem pod nohy na šklebící se obrázek. Na rozpálené poušti mi bylo děsné vedro, sotva jsem mohl dýchat. Kdybych věděl, jak ji jednou budu hrát, tak bych udělal jiné prostředí, nebo sem aspoň namaloval větrák. Setřel jsem si pot a rozepnul si první knoflíky uniformy. A když si pomyslím, že jsem sem chtěl původně dát lávové pole… Brr, už teď se vařím.
„Házej!“ vyzýval Sebastian.
Viděl jsem, jak se třese. Kostky mačkal v ruce a vyrýval si jejich hrany do dlaně. Zadíval se na mě. Otočil jsem se od něj a… vymočil se na pole.
„C-Co to děláš?“ muž nadzvedl obočí.
„Krátím si chvíli, než hodí kostkami,“ odpověděl jsem ležérně.
Ve skutečnosti jsem byl sakra nervózní. Poprvé jsem se nebál, ale teď… když jsem věděl, jak to bolí… bylo to mnohem děsivější.
Po stole skákaly kostky.
„Tři a…“ slyšel jsem ho, jak přečetl jednotkovou kostku.
„… osmdesát… Tři a osmdesát!“ vykřikl samou radostí.
Červená lebka zablikala a zhasla. Její úšklebek už nebyl tak hrozivý ani nadšený. Protivník hodil kostkou a stoupl si na zelené pole.
„Získáváte jeden život, mistře,“ oznámil bez jakékoliv radosti, zato Dark zasyčel.
Stiskl kostku a hodil.

„Jednička!“ zhrozil se, neboť to bylo to jediné číslo, které jsme nepotřebovali.
Musel jsem znovu přejít přes poušť. Deaktivovaná lebka se znovu rozsvítila a přísahal bych, že svítí jasněji než ostatní, jako by mě na sebe zvala. Trošku jsem ucouvl od okraje pole.
„Zdá se, že se odtamtud tak brzo nehnete,“ řekl sarkasticky a poslal svého mistra o pět polí dopředu.
Zatnul jsem pěsti. Tohle bylo vážně špatné. Tohle minové pole…
„Budu muset naši nabídku zopakovat, vzdejte to, nemáte nejmenší naději na vítězství. To, že jste už tak daleko je jen díky naší dobré vůli,“ Sebastian byl pořád klidný.
„Dáš už s tím pokoj?!“ vykřikl jsem.
„To je pořád 'Vzdejte to, vzdejte to'! To neznáte jiné slovo? Je to otrava!“
„Tohle tu nebude ten hlavní problém…“ Dark se zakřenil.
„To nemáte lepší slovní zásobu? Co třeba 'hodit flintu do žita', 'vhodit do ringu ručník', 'vykašlat se na to', 'odstoupit','kapitulovat','pověsit na hřebík','abdikovat'… je jich tolik!“ divoce jsem oddechoval.

„Ale i když řeknete jiné slovo, nevzdám se!“
Dark si lehce povzdechl.
„Je pěkné, že jsi odhodlaný, ale zapomínáš na jednu věc,“ řekl Sebastian a hned pokračoval: „Není to jen tvé rozhodnutí.“
Podíval jsem se na svůj druhý stín.
„On je v této hře taky a pokud se rozhodne…“
„Zapomeň!“ přerušil ho.
„Tuhle hru… nevzdám! Jako bych měl jinou možnost.“
„Máš! Ukončit ji a ušetřit se zbytečné bolesti.“
„To v mých možnostech není!“
„Tvrdohlavý hlupáku,“ zamračil se.
Najednou Dark sebou trhl a přikrčil se.
„Darku!“
„Zbytečně se namáháš,“ řekl muž.
„Sebastian uvolnil svoji auru, tedy jen část, na takový čtyřřadý stín ji skoro ani nepotřebuje, je však paličatý a slepý ke své bezvýchodné situaci. Akorát si vše dělá horší.“

*** Dark

Kurva! Má pravdu!
Zatínal jsem pěsti.
Nemůžu vyhrát! … Tak proč… Tak proč sakra pokračuju!?
Slyšel jsem Jutův hlas. Volal mě.
Sklapni! Cožpak nevidíš, že je to k ničemu?
„… Prosím, pomoz mi!“ křičel pod stromem.
„Chceš si zahrát slovní fotbálek? … Jsem Juta Nazo, rád tě poznávám. … Buďme kamarádi. … Vážně jsem se bál, že tě už neuvidím. …“
Pěsti jsem zatnul ještě víc.
Kdybych chtěl jeho duši, nemusel jsem podstupovat tuhle hru… Mohl jsem ho prostě sežrat, když se nedíval. … Mohl jsem být zpátky ve hře. … Chtěl jsem sílu… Chtěl jsem být mocný… Každý se na mě díval z vrchu… Pohrdali mnou… Chtěl jsem se jim pomstít!
Musím… teď být každému k smíchu. Krčím se tu jak vyděšená myš. Začal jsem hru, co kde nemůžu zvítězit! Jak jsem si mohl myslet, že můžu vyhrát?! Jsem d***l! Pitomej d***l!!
„Darku!“ zase mě volal.
Je to snad kvůli němu? Co si mám sakra myslet?
„Darku, dokážeš to!“
Proč mě sakra povzbuzuješ?! Chtěl jsem tě sežrat!
Lehce jsem zvedl obličej od stolu. I když jsem ho neviděl, cítil jsem Sebastiánův pohrdavý pohled. Ohlédl jsem se na Jutu a viděl ho, jak složil z prstů kruh před obličejem. Nasál vzduch a zakřičel skrz něj:

„Darků!!“ a z prázdné místnosti se vracela tichoučká ozvěna.
„Máma mi říkala, že když budu mít pocit, že někdo mi drahý je v nebezpečí, tak mám takhle spojit prsty a zakřičet jeho jméno! Dám mu tak moji sílu se nevzdávat!“
„Kolik absurdit budu muset ještě poslouchat?!“ rozkřičel se muž.
„Jestli tak moc chceš trpět, tak ti pomohu!“
Volat? … On mě volal? … To… Dark… On mě tak volá? To je… mé jméno?!
Přišlo mi pitomé, že jsem si toho všiml až teď. Proto jsem přitom slovu tak reagoval? V tomto okamžiku… jsem si vybavil jednu příhodu ze starého těla. Byl jsem v parku a vyhlížel si další oběť. Kousek dál byl nějaký hlouček lidí.
Když si mě všimli, ztišili se. Napadlo mě, že bych je mohl vyzvat na hru. Sice jich bylo víc, ale jsou to jen pitomí lidi. Bude snadné je zmanipulovat. Když jsem se k tomu zvedl, přiběhla nějaká holka a křičela na ně. Mávala přitom rukou a široce se usmívala.
Poznal jsem, že se oslovují jmény. Mluvili ještě hlasitěji než předtím. Sykl jsem a odešel. Oni… mi připomněli jednu vzpomínku, kterou jsem v sobě dlouho udupával. Ne dost… a protože vyplula na povrch… nedokázal jsem se přimět je sežrat. Nenáviděl jsem to na sobě. A teď vzpomínám znovu… ale jasněji. Běžím k veliké postavě a vesele volám její jméno.

Ušklíbl jsem se. Mělo to hořký ironický nádech. Vzpomínka, kterou nejvíc nenávidím, je také tou, které se nedokážu vzdát. Rukama jsem se zapřel o stůl. Sebastian s tlakem nepovoloval, ale nepřišlo mi to už tak tíživé. To už to na začátku bylo tak slabé? Zvedám se, ale jeho tvář se nemění.
Pořád si myslí, že jsem nic… nebo umí tak dobře maskovat své rozpoložení? Vlastně… mi je to jedno. Nezajímá mě, co si o mě myslí. Tuhle hru… hodlám vyhrát!
Zahleděl jsem se mu rozhodně do očí. Zdálo se mi to nebo… se lehce zachvěl? Sen nebo iluze? Realita či skutečnost? Vzal jsem kostku a hodil ji.

*** Sebastian

Co se stalo? Najednou zase vypadá odhodlaně. Byl jsem si jistý, že můj tlak již nevydrží. Jak mu tedy může vzdorovat? Je to stejné jako u minulého soupeře. Je na tom chlapci skutečně něco výjimečného?
„Jupí!“ trhl jsem sebou, jak zakřičel.
Kostka mu ukázala šestku. Lebkám tedy na zpáteční cestě unikl. Lehce jsem se zamračil. Nelíbilo se mi to. V téhle hře byl prvek, kterému jsem nerozuměl a to mě rozčilovalo. V dalším kole jsem poslal mistra na boj s příšerou na krásné pláži.
Objevil se před ním tuleň Walseal v mrožím kostýmu a v ruce měl pistolku na vodu, ale plnou inkoustu, který nosil v nádrži na zádech. Jeho HP bylo jen 35 bodů, takže snadné vítězství. Mému soupeři však přála štěstěna. Zelené pole jim v příštím tahu umožnilo dvojnásobný hod.
Cítil jsem, jak z obou opadá nervozita a strach. Cíl je ještě daleko. Jak mohou být tak bezstarostní?
Sevřel jsem kostku a padla mi dvojka. Samotného mě překvapilo, jak jsem s ní vlivem své naštvanosti hodil prudčeji, než jsem původně chtěl. Můj soupeř si toho však nijak nevšiml. Měl příliš velikou radost z kostky, co ho poslala o čtrnáct polí dopředu. Poprvé jsem cítil… určité ponížení. Stál jsem předním jako nepřekonatelná překážka a on… se vůbec nestaral!

Nezáleželo mu na tom. Přicházel ke mně znající mou sílu a přesto neustoupil ani o krok. Opravdu mě tím… iritoval.
Něco takového nedopustím! Nedovolím, aby se ke mně někdo tolik přiblížil!
Znatelně jsem zvýšil tlak. Shrbil se. Mé uspokojení však netrvalo dlouho, zvedl se. On se zvedl!
„Jsi na řadě,“ upozornil mě s úšklebkem.
Silně jsem se na něj zamračil.
On si dovolil mě upozornit!
Vzal jsem kostku a hodil celkem 14 a utekl přes skoro celou pláž. Lehce jsem si odfrkl a vyjádřil mé pohrdání. Vyplázl na mě špičku jazyka a padla mu pětka.
Zatím jsme již zahráli 20 kol. Překvapuje mě, jak mohou tak dlouho vydržet. Nováček jako on nemůže unést tíhu tak rozsáhlé hry. Vítězství ve hře již nebylo jen otázkou přežití ale mé hrdosti. Další dva hody mě posunuly na bílé pole, ale jeho až na červené.
„Do pr… Příští tři kola můžeš jít, jen když mi padne sudé číslo, hmf.“
O to víc mě pobavilo, když jsem získal hod navíc a posunul se celkově o 11 míst, zatímco on se plazil dvojkovým krokem. Minul jsem tak most, který mě nutil jít znovu přes pláž, avšak v dalším kole se před námi znovu objevilo monstrum. Sneslo se z nebe doprostřed kaňonu.

Byl to veliký dvouhlavý orel se čtyřmi křídly a třemi ještěřími ocasy. Zvířil kolem mistra hodně prachu, on se však ani nehnul. Něco takového ho nikdy nemohlo rozhodit. Trochu mě však znepokojil text na kartě.
„Některá čísla nefungují,“ a tvor měl jen 19 HP.
Další úroveň by měla mít více životů. A co jeho jméno „Bird of three Guardians“? Pokud je to podobné jako s perníkovým ptákem a medvědí rodinkou, tak… i on bude mít speciální schopnost. Jelikož nebylo připsáno nic víc, musí být další nápověda na obrázku. Pták zaskřehotal jako kohout skřížený s kočkou. V duchu jsem se usmál a hodil kostkami.
Velmi šikovný chlapec.
Na bílé hned padla nula a červená se chvilinku točila, než se zastavila na pětce a po monstru nezůstalo nic víc, než jen pár pírek.
„Tento tvor měl velmi zajímavou schopnost.“
„Vážně?“ zeptal se stín.
„Musím připustit, že máš velmi bohatou fantazii.“
Juta se jen zachichotal.
„Ani ne…“
„Co uměl?“
„Nápovědou je 'Některá čísla nefungují' a jeho HP bylo velmi nízké. Je těžké uvěřit, že by byl druhé úrovně, pokud by neměl speciální schopnost,“ řekl jsem hned.
Vzal si kartu a zadíval se na obrázek, jehož barvy časem trochu pobledly.
„Dva, tři a čtyři,“ vykoukl zpoza ní.

„Přesně tak,“ potvrdil školák.
„Možná je slabý, ale pokud ti na kostkách padne jedno z těch čísel, nemůžeš ho zničit, neboť to jsou jeho strážci.“
„Šikovný,“ vrátil kartu na odkládací balíček.
Z místa se však nehnul, neboť mu padlo liché číslo, já však postoupil o čtyřku. Můj tah mi nicméně nepřinesl nic dobrého. Přímo pod viklajícím se kamenem byla lebka. Můj pán měl celkem pět životů, nehodlal jsem s nimi však nijak plýtvat.
„Mistře!“ zakřičel jsem, když mi padlo 54.
Skála pod kamenem povolila a úplně ho zavalil. Chvíli se ve vzduchu vznášel prach a blok skály se za pár vteřin vrátil zpátky. Má reakce byla krapet unáhlená. Urovnal si pouze kravatu, oprášil sako a řekl mi:
„Pokračujeme.“
Juta se mezitím posunul o čtyři pole vpřed. V dalším kole se nehnul, já si však vylosoval velmi nepříjemnou červenou kartu.
„Další hod patří soupeři.“
Bohužel se tak stalo, že k jejich trojce přibylo ještě 16 polí a skočil tak přímo na začátek zkratky přes kaňon.
„To vůbec nemuselo být, jste tak laskav,“ šklebil se a sám hodil šest a jedna.
Ocitli se tak několik polí před námi. Hra se však dostávala teprve do poloviny a já… si pomalu všímal jisté únavy na jejich tváří. Celou dobu na něj kladu svůj tlak, ať už je důvod k jeho vzdoru jakýkoliv, rezerva jeho síly pomalu mizí. Už je jen otázkou času, kdy se zhroutí.

Po dvě následující kola se nic neobvyklého nestalo, na začátku třetího jsem poslal mistra daleko dopředu a naštěstí za šipku vedoucí k dlouhé oklice. Juta si však stoupl na červené pole a stín mu vytáhl hod dozadu.
O kolik polí ustoupí?
Na břehu rozlehlého jezera jsme však znovu narazili na příšeru. Voda se zvlnila a vylezla hrouda bahna porostlá mechem a slizkou trávou. Její pusa byla veliká a táhla se přes celý obličej. Celkem vhodně se jmenovala Swamp Tree a měla 45 HP a žádnou speciální schopnost. Další snadné vítězství.
Je dobře, že to rozprsknuté bláto je jen iluze. Nechtěl bych vidět účet za čistírnu. Soupeř již v ruce držel kostku a připravil se k hodu. Párkrát poskočila po stole. Poprvé za hru ho šestka nepotěšila a i když byla následující čtyřka menším zklamáním, získal jsem další náskok. Aktivovali však zelené pole.
„Jdi na další Z pole. Jdeš-li přes šipku, jdi podle ní. Nemůžeš-li, házej ještě jednou,“ přečetl text.
K mému potěšení se další zelené pole nacházelo zhruba uprostřed veliké objížďky. Svým způsobem se dostal od cíle ještě dál. S mojí dvojkou jsem šťastný nebyl. On se sice posunul dál, ale přímo na trojkovou příšeru.
Portál však vypadal tentokrát jako masivní kamenné dveře pokryté runami. Zařinčely řetězy a panty zavrzaly. Dveře se otevřely a vanul jimi vítr, který hnal bílá oblaka. Pole bylo brzy zahaleno jemným závojem.

Do hlíny se zaryla malá kopýtka. Vznešeně k němu přikráčel jednorožec. Na zadku měl tygří pruhy a přes hlavu též. Žíně ocasu byly dlouhé a neustále se kolem něj vlnily jako mlha. Roh byl zakroucený a rudý. Tvor si odfrkl a zahrabal.
„Uniger, má 80 životů. … A když mi na jednotkách padne jedna, tak ti vyléčí život, i když padne míň.“
To by se jim jistě hodilo. Již mohl „umřít“ jen dvakrát, třetí smrt by už byla fatální. Sevřel kostky a hodil jimi. Tiše ťukaly do stolu a otáčely se kolem osy.
„Sedmdesát tři!“
Kůň zaržál, vzepjal se a probodl Jutu. Plival krev a bezmocně visel na jeho hlavě. Pak s ní pohodil a mrštil s ním o zem.
„Jutó!“ křičel.
Chlapec se držel za ránu. Tělo mu ještě víc zprůhlednělo. Nepřipomenul jsem jim bezvýchodnou situaci. Rozhodl jsem se na ně jít opačnou taktikou. Bude-li uvažovat o vzdání se, přijmu ji. Pokud ne, nebudu ho s tím obtěžovat. Všiml jsem si, že to mu spíše dává sílu pokračovat.
Středoškolák se pomalu zvedl na vratké nohy. Oblečení měl od krve celé promočené.
„Heh… lepší než speciální efekty,“ trpce se zasmál.
„Jsem OK, Darku, můžeme pokračovat.“
„Docela to nechápu…“ začal jsem, „proč své tělo tolik namáháš? Řekl jsi, že chceš svůj původní stín zpátky? Má snad speciální hodnotu?“

Juta si utřel špinavou ruku o kalhoty a odpověděl:
„Ano, má. … Tu nejspeciálnější.“
Zavřel oči.
„Je to můj kamarád a… chránil mě i mé spolužáky… Cítím, že díky němu jsem se stal silnějším, tak… je teď řada na mě ho chránit. Kdybych to neudělal… litoval bych toho do konce života.“
„To nemusí dlouho trvat,“ neodpustil jsem si jedovatější poznámku.
Jeho reakce mě však překvapila. Zakřenil se a zhoupl na patách.
„Není to tak, že bych chtěl umřít jako starý mrzutý dědek.“
Opravdu… zvláštní.
„Házej,“ vyzval mě stín.
„Již se stalo.“
Zamrkal a podíval se na mého mistra. Hodil tedy kostkami.
„Možná jsem lhal.“
Zaplácl je v rotaci.
„Cože?!“
Jen jsem však tiše seděl. Mrzutě si mě prohlížel. Juta se škrábal ve vlasech a přemýšlel, zda mluvím pravdu. Protivník nakonec pokrčil rameny a hodil jimi
„Jsi si tím jistý?“
„Mé~h, podvody nejsou tvůj styl.“
Kostky jim tentokrát přály a Juta vytáhl z kapsy mrkev a podrbal koníka za ušima, než se za ním zavřely dveře.

*** ???

Hra se pomalu blížila do poslední třetiny. Přede mnou byla veliká tmavá jeskyně. Vzduch v ní byl studený a světlo poskytovaly křišťály trčící ze skály. Pokud tento svět vymyslel ve svých sedmi, musí se nechat, že měl dobrou fantazii. Pravidla byla slušně propracovaná a připravil již bezmála padesát příšer, možná i víc.
Zelených ani červených karet také nebylo málo a na herním plánu jich nebylo tolik. Jedna karta se tedy mohla znovu objevit až za několik her. Využití dvou druhů kostek bylo také zakomponované. Podíval jsem se za sebe. Chlapce jsem však za zatáčkou neviděl a od jeho stínu jsem necítil žádný tlak, přesto pokračoval dál.
Velmi mě to znepokojovalo. Něco takového se nikdy předtím nestalo. V mé rodině se tradoval deník, který popisoval různé stíny a jejich taktiky. Pečlivě jsem jej od dětství studoval a připravoval se na své poslání jako lovec stínů.

S touto tradicí začal již můj pradědeček před skoro sto lety. Mezi ním a Sebastianem byla uzavřena speciální smlouva. Svojí silou chránil naši rodinu a sloužil i jako zaměstnanec a mužští potomci mu poskytovali vhodného hostitele.
Přesunul jsem se na zelené pole a v rukou se mi objevila slaměná panenka, co se mi nápadně podobala. Takhle vypadá substituce do bojů. Strčil jsem si ji do podpaždí a čekal, až odehraje soupeř.
V dalším kole nám oběma přálo šestkové štěstí, Jutovi se to však vymstilo dalším soubojem. Jak jsme se blížili k cíli, všímal jsem si před námi zvýšené koncentrace nepříjemných polí. Sám jsem stál před smrtkou a Juta byl jen několik polí za mnou.
Země se otřásala, jak po ní kráčel veliký golem. Nad sebou držel dva veliké kameny a připomínal tak písmeno Y.

*** Juta

Trochu jsem se přikrčil. Obr měl oči naznačené tlustým obočím, z tlamy mu trčelo pár tupých stoliček a na čele měl vyrytou římskou čtyřku a rudě žhnula. Tělem byl docela zavalitý.
„A kruci…“ špitl jsem a Dark přečetl text:
„Mountain troll, HP 50, po neúspěšném zabití mu stoupá HP o 10 až do 90,“ sykl, ale 50 není vysoké číslo, to půjde.
Dark vzal kostky, zamíchal jimi v dlani a hodil. Červená spadla přímo na špičku a poskočila. Bílá se kutálela a brzo se zastavila na dvojce… červená však taky.
„k***a!“ vykřikl a podíval se na mě.
Golem dunivě zařval, vyhodil kameny do vzduchu a já se za nimi díval. Obr udělal krok a kopl mě palcem do břicha. Vyrazil mi dech a poslal proti neviditelné stěně kolem pole. Rozplácl jsem se jako žába a spadl čelem k zemi. Stará rána se mi otevřela. Svět se přede mnou rozmazal do barevných fleků a své tělo jsem skoro neviděl.
Tak tohle je stínová hra? … Tohle vždycky podstupoval? Vůbec necítím tělo… Hýbu se vůbec? Musím se zvednout! Dark mě potřebuje!

*** Dark

„Jutó!!“ křičel jsem, zapřel se rukama o stůl a sledoval jeho padající tělo.
Na kamenným obrem se objevilo číslo 50 a to se záhy změnilo na 60 a zase zmizelo. Dunivě oddechoval a nehýbal se. Padající kameny znovu chytil.
Kousl jsem se do rtu. Tlak kolem mě sílil… ne… to já slábl! Byl na tom fakt špatně. Tahle hra na něj byla moc. Vážně… jsme nikdy neměli šanci na vítězství?
Zaryl jsem nehty do zašlého laku.
Nic neříká… Neříká mi, abych se vzdal… Čeká… čeká až to sám řeknu! Parchant! Bastard! Ale neřeknu to… ale když to neudělám, Juta… Když teď přestanu… přežije… Co vlastně od svého života chci?
Chtěl jsem sílu… takovou, se kterou se můžu každému postavit?… S-Sílu… postavit se… komukoliv? Ale… vždyť jsem slabý, ne!? A přesto… tu stojím! Už jsem tak daleko…!
Otočil jsem k sobě ruce dlaněmi. Netřásl jsem se. Necítil jsem strach… Byl jsem… naštvaný? … Ne, rozhořčený? … Taky ne! Tak co?

„Juto!“
Kluk se zvedal na nohy… spíše se o to tedy snažil. Lapal po dechu jak ryba. Zvedl se na čtyři, ale ruce se mu podlomily a svalil se na bok. Chvíli oddechoval a pak se opřel o loket. Druhou ruku zarýval do hlíny.
Zvedá se… i když je tak zraněný.
Po stole se kutálela soupeřova kostka. S každým krokem… s každým polem byl nepředstavitelně daleko. Nedokázal jsem ho vidět. Kam zmizel? Koho jsem to honil? Proč tu jsem? Vůbec nic nevidím.

*** Juta Nazo

Zvedni se! Zvedni se!
Přitáhl jsem se s pomocí svazku trávy. Byl jsem na čtyřech. Ruce se mi podlamovaly. Zatínal jsem nehty do půdy. Všechno bylo rozostřené.
Musím… posunout nohu… pod sebe.
Kolenem jsem ryl do hlíny. Nahrbil jsem se. Jestli se jen na okamžik přestanu dotýkat země, tak spadnu! Nezvednu se… Ne! Musím se zvednout!
Hni se! Hni!
Jednou nohou jsem už stál. Druhou… Ne ruce… narovnat se… potřebuji se narovnat. Proč se nehýbu? Nebo se zvedám? Já nevím… nevím!
Na tváři jsem cítil mokro…
Pláču? Prohrál jsem… Ztratil jsem… Co jsem ztratil? Něco důležitého? Bylo to tady… vedle mě… tak dlouho… přehlédl jsem to? Kam to odešlo? Je mi… zima. Jsem unavený… Chci… chci domů. Je to těžké… nedokážu to…

Můžu to zkusit jindy… až budu silnější… jo, to je ono… až budu silnější… příležitost… přijde znovu? Přijde ne… zase někdy…
Všechno utichlo… všechno zmizelo…
…
„… synku…“
„Eh?“ nadzvedl jsem hlavu.
Přede mnou seděl nějaký muž. Sotva jsem rozeznával jeho obrysy. Za mnou se ozývalo žvatlání… slovům jsem nerozuměl. Kolem mě proběhlo dítě se světlými vlasy. Něco drželo v rukou. Kostku?
„… úžasné… má krev…“ řekl muž.
Dítě poskakovalo kolem něj. Najednou mu vyklouzla a odkutálela se ke mně. Rozmazané fleky mi řekly, že má barevné stěny, ale jen jedna byla jednolitá.
„Rubikova… kostka?“ hlesl jsem.
Dítě ji zvedlo a obraz se rozplynul. Všude se objevovaly fialové plameny, hořely, ale nepálily. Byla z nich cítit silná emoce. Zachvátily i mé tělo. Byly všude… planuly ve mně. Cítil jsem… samotu… hledání… ztracení… smutek… otázky… Mnoho myšlenek mi plulo myslí, ale žádnou jsem nezachytil.
Nebyly mé… Koho tedy?
Postupně uhasly, zůstal jen jeden přede mnou. Byl tak malý. I větříček ho mohl sfouknout. Natáhl jsem k němu roztřesenou ruku.
Pojď… ochráním tě.
Jenže se vzdaloval… byl pořád dál a dál… Nahnul jsem se víc dopředu… mizel pryč… do daleka… k tomu kříží… z kamene… Ukřižovaný? Kdo je to? Visel tam… nehýbal se. Plamínek tančil v něm.
Ty…!
Zatnul jsem zuby.

Musím se zvednout… Nemůžu tu zůstat… Nesmím se zastavit.
Buch… buch…
Srdce?
Tamta… tamtata…
Tak veselý rytmus… Masami?
Tumm… tamm… tutumm…
Tichá melodie… Akaki?
Tata… tdn-t…
Kai… silný a divoký…
Tud… tud… tun…
Proč… je tenhle zvuk tak nesmělý? … Bojí se být zaslechnut?
B-Bum… B-Bum…
Přes sebe? … Dva stejné zvuky? … Proč je jeden tak vzdálený?
Sáhl jsem si na hruď.
Jeden… jsem já… ten druhý…?
…
Tady nemůžu… zůstat… musím jít dál… nesmím se zastavit… tuhle cestu… jsem si sám zvolil…

*** Dark

Co je… to za pocit? Něco ve mně buší… Můj dech… je klidnější?! Juto?!
Zvedal se… plynule se zvedal. Jeho tělo bylo sotva vidět… tak jak…
„Ty, Darku…“ řekl tiše.
„Hm?“
„Nevadí ti, že ti tak říkám?“
„Co-… A to se ptáš teď?“
„Promiň, já jen… že jsem ti chtěl nějak říkat a… vystihuje tě to jako Jamiho… tedy, když se na to podíváš z té správné strany.“ Stál ke mně zády.
Naklonil jsem hlavu do boku a zvedl levé obočí. Tohle znělo zajímavě.
„Jak to myslíš?“
„Se všemi jsem se shodl, že Jami potřebuje jméno. Nemohli jsme na něj volat jen tak něco. Tak první nápad měla Masami a to bylo… Poči.“
Zamrkal jsem.
„Ale to nejde, to je jméno pro psa,“ zvedl ruku do úrovně hrudi a zakroutil hlavou i zápěstím.
„Hned na to vymyslela Moči, ale to taky nejde, to je jídlo.“
Zacukalo mi v koutku, jestli tohle byly první varianty… Co může znamenat ta poslední?
„Finální jméno však napadlo Akaki a to Jami, což v našem jazyce znamená temnotu, ale… Masami byla trošku zklamaná, protože myslela, že to má jiný význam.“

„A?“ začínal jsem být nedočkavý.
„Když to vezmeme podle výslovnosti, tak to v angličtině znamená…“ poslední písmeno protáhl.
„Že je…“ otočil se na mě se širokým úsměvem.
„… že je úplně k sežrání.“
Zamrkal jsem. Jeho úsměv trošku pohasl.
„Řekl jsem to blbě, co?“
Zacukalo mi v ústech. Stiskl jsem rty a roztřásl se. Nešlo to zastavit. Prskal jsem smíchy, až jsem si ústa zakryl paží.
„… K sežrání. …“ nedokázal jsem přestat.
Pořád jsem se chichotal.
„Tvé jméno je zase anglický výraz pro temnotu, napadlo mě… že ti bude slušet.“

*** Sebastian

Sledoval jsem jeho záchvat smíchu. Před chvílí byl jen krůček od porážky a teď z něj spadl veškerý tlak. Tomu… nešlo uvěřit! V očích mu hrála jiskra tam, kde doteď byla nejistota a beznaděj. Ten chlapec nemůže být obyčejný!
Na začátku hry jsem o něj tolik zájem nejevil, avšak ukázalo se, že jsem ho vážně podcenil. Stín, jež tedy získal jméno Dark, si utíral slzy. Během hry se jeho pocity měnily od naděje po beznaděj a teď se smál?! Něco takového je absurdní!
Tuhle hru musím vyhrát. Všiml jsem si, jak sevřel desetihranné kostky.
„Chceš jimi házet? Je to tvůj poslední pokus.“
Zadíval se na mě. Myslel jsem si, že bych ho mohl ještě zviklat, ale… minul jsem se účinkem. Kostky vyhodil vysoko nad nás. S leknutím jsem je pozoroval, zatímco v jeho očích nebyl ani náznak strachu.
On věřil… Věřil, že mohou vyhrát! Jejich bláznovství… je přijde draho!

Kostky se špičkami zarazily stolu a poskakovaly po něm. Přišly mi také hlasitější. Ale to nemůže být možné. To bude jen tou ozvěnou… tato hra je také hrána již dlouho. Poskočily, srazily se a spadly.
„Devadesát devět?!“ vykřikl jsem.
Nebyl jsem šokován číslem, ale… to načasování, ten dopad. Je snad náhoda, že jim padlo zrovna teď? Zrovna v tomto okamžiku? Podváděl snad? Ne, ty kostky… mohly snad odpovědět… jejich vůli…? Ne! Musí to být jen náhoda!
Musím se uklidnit, tenhle hod mě jen rozrušil. Před sebou mají ještě dost překážek. Není možné, aby je v tomhle stavu překonali.
Golem cosi zahučel a odešel. Dveře se za ním se strašidelným skřípáním zavřely.

*** Dark

Podíval jsem se na Jutu, který mi ukázal zdvižený palec. Zakřenil jsem se. Ještě zdaleka nejsem z téhle hry. Ale dokážu to dotáhnout až do konce? Cítím… velikou únavu… všechno se to… muselo nahromadit… K čertu… Kašlu na to… Jdu do toho…
Sebastian poslal svého hostitele na pole před bosse. Před ním se objevila ruleta, která se sama roztočila. Obsahovala zelená a červená pole. Je jasné, co znamenají. Přál jsem si, aby mu padla červená. Hlavní příšerák bude mít určitě tuhý kořínek.
Kolo se pomalu zastavovalo, až jeho šipka na vrcholu zůstala v zeleném poli.
Chjo!
Před sebou však měl jedno se 100% šancí a další dvě, takže ho ještě pořád mohl zdržet. Hodil jsem kostkou a… zatnul pěsti. Juta už po třetí stál na lebce a co víc, šel fakt pomalu. Setřel jsem si pot z čela. Nějak se na něm začal častěji objevovat.
To nebylo dobré. Ani trochu. Sevřel jsem v dlani kostky a hodil jimi. Pohledem jsem je hypnotizoval.
„Jo, devadesát!“
Otravné světlo lebky pohaslo. Juta byl v bezpečí. Sebastiánovi však kostky nepřály a poslaly ho přímo na bosse. Lehce jsem se ušklíbl. Snad se tomu políčku vyhnu. Poslední příchod monstra byl fakt efektní. Prostor se roztrhl a sálala z něj rudá energie. Jako by chtěla hráče vtáhnout do sebe. Muž si však urovnal kravatu a čekal.

„Crann,“ přečetl stín jméno.
„Speciální schopnost: Jeho HP je rozhodnuto hodem 10-hran kostek mínus 9.“
Prostorem se rozneslo hrozivé řvaní. Země se pod každým krokem otřásala a skrz trhlinu svítily rudé oči. Okraje díry popadly veliké ruce s drápy a rozšířily ji. Na zem padaly kusy… „prostoru“ a rozpadaly se na prach. Nakonec otvor zabral celou protější stranu. Skoro tím říkal, že nemůžeš projít.
Boss zafrkal a konečně vystoupil na světlo. Nejdřív mě zaujala jeho velikost. Na výšku mohl mít tak deset metrů a když přidám i složité paroží, tak směle překročí patnáctku. Část obličeje mu překrývaly husté vlasy, které hrály všemi tmavšími odstíny zelené a z pod nich vykukoval kratší koňský čumák s ostrými zuby.
Anatomií odpovídal kentaurovy, „lidská část“ však měla modrou kůži s tmavými fleky. Přední nohy byly pokryté dračími šupinami s odstíny od zelené po modrou a sem tam nějakou hnědou, ale to se mi mohlo jen zdát. Zadek patřil koni, ale kopanec jeho mohutnými kopyty nebude dobré brát na lehkou váhu.

Kůže tam přešla do hnědozelené, i když to mohl být zase mech. Ocas na druhou stranu vypadal sakramentsky obyčejně, i když se sám od sebe vlnil, ale to není nic zvláštního.
Šéfík zahrabal nohou a poznamenal zemi několika hlubokými škrábanci a zafrkal. Jsem fakt rád, že jsem si ho nevybral.
Sebastian vzal kostky a hodil jimi.
Jestli mu padne malé číslo, má to v kapse.
Kousl jsem se do rtu. Ťukání kostek mi přišlo věčné, než se ukázal šokující výsledek.
„Devadesát devět?!“
Nejvíc však zařval Crann. Zvedl se na zadní a zpětným dopadem zatřásl celou zemí. Cítil jsem, jak se mi klepe židle pod zadkem. Jeho paroží se na určitých místech rozsvítilo. Na první pohled to vypadalo jako náhodné, ale pak mi přišlo, že to vypadá jako písmo.
Poprvé jsem si však na něm všiml frustrace. Šance, že zase hodí nad devadesát byla nízká. Už jsme tak daleko. Tady se nemůžeme vzdát.
Vzal kostky a hodil jimi.
„Šedesát tři.“

Vzduch se pod jeho řevem vlnil a ocas ukázal svoji pravou podobu. Na konci každé žíně se objevila malá podlouhlá hlavička s řadou ostrých zubů. Všechny se mu zakously do těla. Tentokrát však řval. Bolest způsobená bossem musela být větší, i když vždy přijde jen o jeden život. Hlavy ho však nepustily a rvaly z něj kusy masa.
Na co Juta myslel, když tuhle potvoru tvořil? Určitě ne, že ji uvidí živou. Sakra. Snad není takových víc.
Bílý oblek byl zlikvidován a ten zbytek byl potřísněn krví.
V mém tahu jsem se k němu dostal hodně blízko. Juta se držel za bok a kulhal.
Prosím, ať nemusí na bosse!
Na třiceti procentním poli nám však padla zelená. První hrozba byla zažehnána. Soupeř na tom však nebyl dobře… což mě přirozeně těšilo. Přišel o další život. Kentauří obluda ho zadními kopyty přišpendlila k neviditelné stěně kolem pole.
Ale… proč nepoužije substituci? Šetří si ji?
Pokrčil jsem rameny a házel… hned na to jsem hlavou praštil o stůl. Juta se postavil vedle zraněného muže. Nervózně se na něj zašklebil.
„Marion… Hej, tenhle má 20 HP!“ zavolal jsem nadšeně.
Nemůžu věřit tomu, že mám tak skvělou kartu!
Před Jutou se s pufnutím objevila krabička s klikou na boku. Sama se točila a pak se prudce otevřelo víko. Vyletěly z ní dvě věci. Roztočená káča a veliká dýně. Ta spadla na zem s žuchnutím a na ní se postavila káča, ze které se vyklubal šašek. Byl oválný a končetiny roztahoval do podoby hvězdy.

Na hlavě měl tradiční klobouk s rolničkami. Oblek měl rozdělen do pěti úseků, kde každý měl jinou dvojici barevných kostek. Na břiše však měl veliký bílý kruh s modrou šipkou směřující dolů. Obličej měl taky kulatý. Oči měl jen naznačené obloučky a ústa se široce usmívala.
„Tohle máme v kapse!“
Rozzářeně jsem vyhodil kostky do vzduchu.
„D-Darku, počkej!“ vykřikl Juta, ale to už kostky spadly na stůl a ukázaly výsledek.
„Šedesát tři!“
Šaskův obličej se najednou hrozivě rozšklebil. Seskočil z dýně a nakopl ji. Juta se jen bezmocně kryl.
„Hej!“ křičel jsem, když ho zahalil kouř a rozprsknutá dýně.
„Vždyť mi padlo víc!“ nechápal jsem to, ale… prohráli jsme?!
Kouř se usadil a ukázal Jutu.
„Jak?“
Marion se zamračil a vyskočil na novou dýni. Před chlapcem se vznášela slaměná panenka.
„S-Substituce?“ podíval se na soupeře.
„Mistře?“ zněl velmi nevěřícně.
„P-Proč jste to udělal?“
Oddechoval. Byl jsem si skoro jistý, že to udělal impulzivně. Neříkal však, že své soupeře nešetří? Co to má znamenat?
„Jestli tuhle hru budeš déle protahovat… zničíš svoji duši. Opravdu ti za to stojí? A také z tebe chci informace, takže tě držet v použitelném stavu má pro mě určitou prioritu.“
„Už jsem to říkal. Jami je pro mě důležitý. Cožpak Sebastian pro vás není důležitý?“
Chvíli si ho prohlížel. Copak se mu asi honilo hlavou? Sakra, ať už hraje!

„Mezi námi existuje jen smlouva. To je vše.“
Hodil kostkami a přišel o další život. Tentokrát ho však nerval Crann na kusy, ale rovnou ho předními tlapami zašlápl. Skoro jsem tu bolest taky cítil. Už jen ten pocit, že jsem si ho mohl vytáhnout já. Nemusel jsem však hodit vysoké číslo, ale…
Zahleděl jsem se znovu na kartu. Hodil jsem víc a přesto to měl Juta schytat.
„Méně je více…“ zamumlal jsem text.
„Darku,“ zavolal mě, „Marion… U Mariona musíme hodit míň.“
Zaskřípal jsem zuby.
„To jako fakt?“ zatvářil jsem se kysele.
To nebylo o moc lepší než jeho situace. Oba jsme museli hodit číslo v malém rozsahu. Soupeř už mohl „umřít“ jen jednou. Já ty lidi fakt nechápu. Zahodil vlastní substituci pro jiného. No, na druhou stranu… už ani nechápu sám sebe a dost mi nám to pomohlo.
Sebral jsem kostky a hodil. Zakutálely se od sebe pěkně daleko.
„Nula a… a… dva.… Dvacet.“
Marion se zašklebil, seskočil za dýni a nakopl ji. Jenže se mu rozprskla u obličeje a potřísnila ho šťávou. Vztekal se tak, až ze sebe všechnu šťávu setřásl. Pak si znovu vyskočil na novou a tvářil se vesele, jako by se nic nestalo.
Tohle bylo poprvé, co se zdráhal hodit kostkou. Jeho mistrovi zbýval už jen jeden pokus. Jsem si skoro jistý, že ho Juta lituje a nadává si za takovou příšeru. I když ví, že je to nutné, že se tomu nelze vyhnout… On je prostě tak hodný kluk…
Crann najednou zaržál a pohodil hlavou. Napřímil jsem se.
Útočí?!

Zahrabal lehce nohou a s dusotem se otočil. Pomalu prošel skrz trhlinu, která se za ním zavřela. Sebastian si hlasitě oddechl. Na kostkách bylo devadesát jedna. A to to vypadalo tak slibně. Kdyby to nevyšlo, nemusel jsem teď házet. A ještě lepší by bylo, kdyby Juta nevypadal šťastně.
Cožpak neumí cítit aspoň ždibeček nenávisti? Hned by s ním bylo lepší pořízení. A teď musím házet já. Poprvé Jutu zachránila náhoda. Dokážu hodit míň než dvacet?
Cítil jsem velikou nejistotu a navíc… všechno kolem mě bylo rozostřené. Musím být na hranici svých možností.
Kruci! Co se má stát, ať se stane!
Kostky… mi z ruky napůl vypadly.
Sakra! … tohle jsem… zvoral…
Marion se zatvářil mrzutě a i s dýni skočil zpátky do své krabičky.
„Vy… hráli jsme… můžeme dál…“ zašeptal pomalu Juta.
„Fajn…“ ani nevím, jestli to byla myšlenka nebo má slova.

*** Sebastian

Cítil jsem velikou nejistotu. To jak mistr obětoval vlastní substituci. Nechápal jsem to. Musel pro to mít jistě dobrý důvod, ale… pokud jí nechtěl použít… Měla snad skrytý význam? Se svým mistrem jsem již skoro sedmnáct let.
Nikdy jsem však nebyl svědkem tak nelogické chování. Vymykalo se to mým zkušenostem. Ale teď… bylo důležitější přejít dvě následující pole. To je jediný cíl, na který se musím soustředit. Zbytek budu řešit později.
Když mi padla trojka, myslel jsem si, že jsem za první vodou. Jenže na poli se rozsvítil modrý kruh a přenesl mistra přímo před první políčko s výskytem bosse.
„Cože?! Teleportace?“
Byl to pro mě veliký šok. Každé pole teď hrálo velkou roli a navíc jsem stál před minovým polem. Tohle byla poslední obrana. Sevřel jsem pěsť. Soupeřovo chování mi přišlo podivné. Jsem si jistý, že by měl jedovatou poznámku. Něco ve smyslu „A zpátky na strom.“.
Jenže mlčel. Ruka se mu třásla a spíš kostku na stůl pouštěl, než aby jí házel. Byl lehce shrbený, takže jsem mu neviděl do tváře. Ale musí být unavený. Sotva se může hýbat a jeho mistr též, neboť mu trvalo věčnost, než přešel čtyři pole.
Musím to skončit!

Rozdíl jsem však rychle doběhl šestkou a jedničkou. Mistr si stoupl na stejné pole co on. Chlapec jen stál. Nijak nereagoval.
„Co jeho stín?“ zeptal se.
Sklonil jsem se, abych se mu podíval do tváře. Pokud jsem myslel, že mě již nemůže nic překvapit, tak jsem se mýlil.
„On je… v bezvědomí?!“
Výraz v jeho očích byl prázdný.
„To znamená, že jsme-“ zarazil jsem se, neboť se jeho ruka pohnula.
„Háže… kostkou? Ale jak?“
„Zdá se… že jeho vůle pokračovat je silná.“
Mistr zatnul pěsti, i když to přes jeho průhlednost bylo špatně vidět. Kostka poskočila a ukázala dvojku. Museli jsme čekat, než tam dojde a pak jsem hodil to samé. Jutovu tvář jsem neviděl, ale bylo očividné, že je také v bezvědomí. Starosti mi však dělal mistrům zkoumavý pohled.
Bylo snad něco na jeho tváři? Přemýšlí, proč se může ještě hýbat? Světlo z krystalů mi přišlo hrozivější. Když však soupeř hodil kostkou, nehýbal se.
Takže musíme hodit přesně do cíle. Potřebovali jsme dvojku. Kostka se kutálela po stole a mě přepadla jistá nostalgie. Vrátil jsem se k Jamiho ukřižování.

***

Zrovna jsem dokončil tvorbu kříže. Byl jsem na své dílo patřičně hrdý. Zacukaly mu prsty a probral se.
„Kde…?“ otázku nedokončil.
„Věřím, že není potřeba podávat veliké vysvětlení.“
Sykl.
„Juta… Kde je Juta?“
„Tvůj hostitel je teď na cestě do nemocnice.“
„Cože?“
„Zdá se, že si o něj děláš starosti, ale mohu tě ujistit, že jeho Ka neutrpělo žádnou škodu. Během několika dní se probudí.“
„To je… dobře.“
„Znovu mě překvapuješ. Nejen, že jsi dokázal hrát pod tlakem, ale ještě ses probudil. Něco takového bych očekával u silnějších soupeřů. Jak jsi to udělal?“
Stín mlčel.
„Nechtěl jsem se jen vzdát,“ řekl však.
Vznesl jsem se do vzduchu a zanořil mu moji monstrózní ruku do hrudi. Řval bolestí, jak jsem ho zkoumal. Nic zvláštního jsem však v něm neshledal. Porazil jen jeden stín a… opravdu žádná lidská duše?
Vytáhl jsem ji. Snažil se skrčit do kuličky, ale pouta mu to nedovolila.
„Bastarde, cos to…?“ cedil skrz zatnuté zuby.
„Jen jsem prozkoumal tvůj vnitřní svět. Ale nebylo tam nic zajímavého.“
Vrčel na mě. Otráveně jsem ho opustil.

***

Žádný z našich hodů hru neukončil. Dostal jsem i šestku, ale protože jsem se nemohl pohnout, nešlo znovu házet. Stále jsem na soupeře kladl tlak a rozhodl jsem se ho zvýšit. Zatřásl se.
Donutím ho padnout. Nenechám je zvítězit. Tahle hra bude patřit nám!
Ze zvednuté ruky mu vypadla kostka. Poskočila, ukázala číslo a Juta… …