SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Stínová hra – Hra 14. – Probuzení

*** Dark

Ležel jsem a bolelo mě celé tělo. Pohnul jsem prsty, takže jsem byl jen ztuhlý. Točila se mi hlava a rozhodně jsem se nechtěl zvednout, ale nějaké tušení mě k tomu nutilo. Pomalu jsem se zvedal a protíral si oči. Cosi ze mě spadlo. Bylo to lehké a hned mi byla zima.
Taky něco bylo s mým tělem, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Na to jsem měl v hlavě až moc veliký guláš. Nakonec jsem se přeci jen přinutil zamžourat před sebe. Ležel jsem na veliké světlé pohovce a přes sebe měl deku. Zamrkal jsem a zvedl ji.
Něco tu nesedělo. Pochopil jsem, že jsem z lidského pohledu nahatý, ale to nebyl ten hlavní problém. Cosi tu… přebývalo.
„Vidím, že ses již probudil.“
Prudce jsem připlácl deku, otočil se za hlasem a zařval:
„P-Pedó!“
Zíral jsem na Sebastiana, který stál za skleněným stolkem. Odkašlal jsi. Prudce jsem otáčel hlavou na všechny strany.
„Kde to jsem? Co se stalo? Co tu dělám? Tohle je…?“
„Možná jsi vzhůru, ale tvůj mozek ještě nefunguje.“
„Drž hubu!“ ukázal jsem na něj rukou a zarazil se.
Byla světlá…

„Počkat…“ nevěřícně jsem na obě zíral.
Tohle byly… Jutovi ruce!
„Juta…!“
„Je v pořádku. Jeho duše jen spí. Jelikož jsi silnější než on, získal jsi kontrolu nad tělem, když ses probudil.“
Úlevně jsem vydechl.
„Mimochodem… vyhráli jste.“
„Eh?“
„Říkám, že jste vyhráli.“
Chytl jsem se za tváře a tahal. Nakonec jsem se ještě pořádně pleskl.
„Neděláš si ze mě prdel?“ zahuhlal jsem.
„O tomhle nevtipkuji, kdybyste prohráli, už se dávno rozkládáš.“
„A…?“
„Jami je též v pořádku.“
„Aha…“
Bylo to neuvěřitelné. Vážně jsme vyhráli…
„Doporučuji ti se vykoupat. Oba jste byli velmi zpocení.“
„Jo… Dobře…“

Trochu jsem si nebyl na nohách jistý. Nejspíš to bylo jiným tvarem a tím, že jsem byl pořád oslabený. Přešel jsem do druhého pokoje, kde mi ukázal koupelnu. Podrbal jsem se rukou ve vlasech. Vana byla spojená se sprchovým koutem. Vedle něho bylo umyvadlo a o kousek dál WC.
Tyhle věci teoreticky znám, ale…
„A?“
„Nikdy jsi nezažil lidskou koupel?“
„Prvního… jsem sežral.“
„Pravda, když stín kompletně ovládne člověka, získá jeho tělo jen potřebu stínů. Cokoliv, co je jinak lidského původu je eliminováno.“
Jednoduše mi vysvětlil, způsob mytí a důvody pro ni. Je fakt, že můj minulý hostitel dost smrděl, takže taky občas potřeboval vykoupat.
Ach jo, lidská těla jsou tak náročná na údržbu.
Odešel a nechal mě samotného. Ze začátku to šlo, ale pak jsem si uvědomil, co mi už nějakou dobu leze na nervy.
„Hej, Seby!“ zakřičel jsem skrz dveře.
„Ta… týča mezi nohama je k něčemu? Jenom se tak blbě klinká sem a tam!“
„Je to velmi důležitá část mužského těla. Chovej se k ní s citem.“
„Fakt jo?“ odpověděl jsem otráveně a vylezl z vany.

Při pohybu jsem si všiml svého odrazu v zrcadle. Musím fakt být unavený, když přehlédnu velkoplošné zrcadlo. Nevím, jak Jutovo tělo vypadá normálně, ale přišlo mi, že mám… má větší svaly… aspoň o trochu.
Každý vlas taky byl asi palec před koncem úplně černý. Ty v prostředním pruhu se lehce stáčely jako moje, ale blízko temene zase visely dolů. Pravé oko jsem měl černé, zatímco druhé bylo žluté. Taky jsem neměl brýle, ale těch jsem si myslím všiml na stolku. Rozmrzele jsem se podíval níž.
Nešlo by to aspoň zkrátit? U minulého hosta jsem si toho nevšiml… hmm, nikdy jsem ho bez oblečení neviděl. Moc jsem se o to nestaral. Uh… Lidská těla jsou fakt složitá.
Hodil jsem si na hlavu ručník. O chvilku později jsem vyšel ven a sušil si je za chodu.
„Měl by sis obvázat ručník kolem boků,“ řekl, aniž by zvedl oči od nějaké lidské knížky.
Seděl na pohovce a deku měl vedle sebe složenou. Ignoroval jsem ho a dál si třel vlasy. Přišlo mi… nepřirozené, jak tam seděl. V hlavě mám prázdno. Ani si nepamatuji, jakým číslem jsem porazil toho klauna. Ale říkal to, ne? Vyhráli jsme.
„Shledáváš zvláštní, že stále žiješ?“
Zarazil jsem se a chytil konce ručníku. Přitlačil jsem si ho k hlavě.

„Hah… A ty musíš být rád, žes nebyl součástí sázky.“
Jemně knihu přivřel a zvedl od ní hlavu. Jeden druhého jsme probodávali pohledem.
„Co teď?“ zeptal jsem se, když bylo ticho už moc dlouhé.
„Pro teď se můžeš trochu zahalit.“
„Pff,“ ale udělal jsem to, tedy až mi doporučil posunout uzel na bok.
„Jutovi šaty by tu již měly brzo být. Pak se můžeš obléknout do nich.“
„Kde je… ten tvůj člověk?“
„Mistr odešel do města.“
„Fakt jo? Já myslel, že se stín od člověka nemůže oddělit,“ podrbal jsem se ve vlasech.
„Jsem jiná třída.“
Zavrčel jsem.
„Chceš se ptát, co?“ zeptal jsem se hned na to.
„Mohu mít otázky, avšak nemám právo je vyslovit,“ zavřel ji.
„Tak uděláme obchod,“ dal jsem si ruce v bok.
„Budeme jeden druhému odpovídat na otázky. Položit jich můžeme… maximálně pět,“ ukázal jsem mu rozevřenou dlaň.
„A jestli si něco necháme pro sebe… bude naše věc. Lhaní je však nepřístupné.“
„To zní zajímavě, ale jsi si tím jistý?“
Lehce jsem se zamračil. Z jeho tváře jsem nic nedokázal vyčíst.
„Nejsi tu jediný, kdo se chce ptát.“
Zaslechl jsem potěšené hmf, což asi značilo úsměv.
„Tvou nabídku přijímám.“

Sedl jsem si vedle něj na pohovku.
„Bude lepší, když se přikryješ, lidská těla jsou velmi náchylná k nachlazení,“ podal mi deku, se kterou jsem byl předtím přikrytý.
Hodil jsem ji přes sebe až ke krku, neboť mi opravdu bylo chladno.
„Začni,“ dal jsem mu první tah.
„Jak ses setkal s Jutou, když to nebyl tvůj první hostitel?“
„Jo, nebyl… vyhlídl jsem si ho jednou jako kořist, jenže to jsem netušil, že má stín. Potkal jsem ho bez ně, Jami mě pak našel a nakopal prdel,“ detaily mu určitě nemusím říkat.
„Naštěstí jsem v Jutovi nechal kousek sám sebe, chtěl jsem mu trochu pokroutit svět Ka. Nikdy by mě nenapadalo, že mě to zachrání. I přesto mě zase našel a uvěznil a… Juta se mě zastal.“
„Cože?“
Zpod deky jsem se ušklíbl a přivřel oči. Připadal jsem si ospalý.
„Šílený, co? Těžko jsem tomu věřil, ale považoval jsem ho za naivku. Doufal jsem, že se nějak osvobodím a sežeru ho.“
„Válečné plány nikdy nevycházejí.“

„Kikiki… Mi povídej, u něho jsem se přestřelil… o tisíce kilometrů vedle. Začal za mnou chodit a povídali jsme si. Snažil jsem se mu vnutit do přízně, aby se ke mně přiblížil.
Z počátku jsem si myslel, že to vyjde, ale… on se prostě začal chovat… divně. Nechápal jsem ho a…“ nedořekl jsem, že mi připomněl něco velmi bolestivého, což bylo i ironicky nejšťastnější chvíle v mém životě.
„Jaká je tvá otázka?“
Chvilku jsem zíral před sebe, než jsem ji vyslovil:
„Jaký… byl konec hry?“
„Nevzpomínáš si?“
„Ať už mozek žhavím, jak chci, nedokážu si vzpomenout dál než na toho šaška, pak mám prostě… tmu.“
„Finále… mě taktéž překvapilo. Než jste porazili bosse, všiml jsem si… že trochu zvláštně sedíš. Měl jsi svěšenou hlavu a nesledoval jsi Jutu tak jako předtím. A to jak jsi házel kostkou… spíš si ji jen pouštěl.
A pak jsem zjistil… že jsi v bezvědomí.“
„V bezvědomí?! Ale to jsem prohrál, ne?!“
„To není podmínkou. Pokračoval jsi ve hře a ať už jsi byl při vědomí nebo ne, není důležité.“
„Ale i tak… je to šílené.“
„Má další otázka… Co jsi cítil během hry?“
„Co jsem cítil?“
„Stál jsi proti mnohonásobně silnějšímu soupeři. To tě nemohlo nechat chladným.“

„Jo, to je fakt, když řekl, žes porazil již pět set stínů, tak jsem si myslel, že dostanu infarkt. Jami byl silný, dokázal se soustředit a improvizovat. Nečekal jsem, že prohraje s někým o tolik silnějším. Ale…“
„Ale Juta…“ jemně mě popohnal.
„Když jsem ho viděl, jak se nevzdává, jak věří, tak… Jako bych měl jinou možnost! … A…“ dodal jsem tiše, „slíbil jsem mu to.“
„Slib daný člověku?“
„Pro stíny to musí znít dost blbě, co? Ale on…“
V hlavě mi vyplula jedna vzpomínka za druhou. Ten jeho úsměv… Nedokázal jsem ho vymazat z hlavy. Byl jako parazit, který dodává sílu.
„… nevzdával se a já nenáviděl to, jak ses na mě díval z patra. I když jsem věděl, že výhra je hned vedle nemožna, nechtěl jsem se vzdát.
Jestli jsem měl být sežrán, tak jsem do boje chtěl dát všechno. Aspoň bych tak ničeho nelitoval. Byla to fakt divná jízda. Jednou jsem byl na dně beznaděje a pak jsem najednou tryskem mířil nahoru a nestaral se o to, co mi stojí v cestě.“
„Je to… velmi zajímavý chlapec.“
„Teď… jsem na řadě já, ne?“
Kývl hlavou a promluvil:
„To ano, avšak mohu mít ještě jednu otázku. Maximem je pět otázek, záleží však na pořadí?“

„Myslím, že ani ne, aspoň si promyslím svoji další.“
„Jak ses stal Jutovým stínem?“
Zamručel jsem.
„Dobrá otázka. Sám si tím moc jistý nejsem, ale… můžu říct, že Jami přišel na to, že za mnou Juta chodí. Hodně ho to n*****o a Jutu vyhodil a mě nacpal do pečetícího stromu… Hej, teď trochu mimo, kams zapečetil Jamiho? Neboj, na tvou otázku odpovím, jen mě to tak napadlo,“ otočil jsem se na něj.
Po celý rozhovor se díval před sebe.
„Vytvořil jsem mu… kříž. Zanechal ve mně silný dojem a obdiv. Vyvinul jsem na něj veliký tlak a přesto pokračoval. S něčím takový jsem se ještě nesetkal.
Byl jsem překvapený, zmatený i rozlobený zároveň. K úcty k němu jsem mu chtěl dát elegantní podobu. Neměl být jen jeho hrobem, ale i oltářem“
„Klasika neumírá,“ uchechtl jsem se.
„A kam bys strčil mě?“
Zamyšleně zamručel.

„Někde blízko něj… Též jsi ve mně vzbudil silné emoce. Možná… bys rostl ze skály. … Ano, to je dobrý nápad a nebo strom. Dokážu si tě představit, jak z něj vystupuješ. Ujistil bych se, že budeš vypadat, jako by ses měl každou chvíli probudit. To samé jsem plánoval s Jamim.
Tak elengatní. Tak tajemný. Plný síly a inspirace.“
Skrčil jsem se do kuličky. Z představy, jak jsem pomalu požírán, mi běhal mráz po zádech. Neměl jsem se na to ptát, ale… má zvědavost mi nedala.
„Tak mě napadá…“ zamručel jsem rozmrzele.
„Zrovna jsem vyplýtval dvě otázky. Kruci.“
„To byly jen řečnické otázky.“
Pobaveně jsem se na něj podíval a přísahal bych, že se culí.
„Já rád řečnické otázky. Řečnické otázky jsou fajn,“ křenil jsem se ještě víc.
„Budeš pokračovat ve své odpovědi?“
„Jo, kde jsem to… Hmm, jak jsem byl ve stromě, tak jsem už neměl nejmenší šanci na útěk. Juta se taky neukázal… se nedivím, musel ho kompletně odříznout od jeho vnitřního světa. V mezičase potkal tebe a… já se dostal na pokraj smrti.
Jsem si jistý, že ze mě toho už moc vidět nebylo, ale… najednou se tam objevil. Děsně řval a prosil mě, ať mu pomůžu, že Jami je pryč. Řekl jsem mu, že to nejde, že mizím, že jsem moc slabý.

Křičel ještě víc a… no, slíbil mi svoji duši, když mu pomohu. Má mysl pomalu mizela, ale všiml jsem si, že padl na kolena a něco dělal. Myslel jsem si, že se vzdal, ale on… nejspíš skládal můj rébus.“
„Rébus?! Neměl se však rozpadnout v okamžiku, kdy je stín pohlcen? I kdybys jeho duši nakonec získal, nikdy bys ho nedostal zpátky,“ poprvé za celou dobu se na mě otočil.
„Si piš! Nevím, jak to udělal, ale prostě to… dokázal. Složil ho a obnovil moji sílu i podobu. Strom se rozprskl na prach a já byl volný. Nedokázal jsem tomu věřit a on… A on prostě křičel, že je tak rád, že mě vidí, že myslel, že úplně zmizím,“ zatnul jsem pěsti.
„Kurvá! Chtěl jsem ho sežrat! Pohrával jsem si s jeho vnitřním světem! Pokroutil jsem ho! Využíval jsem ho! Tak proč byl k***a šťastný, když mě viděl?!“ vyřval jsem všechny své otázky a shodil deku, kterou jsem vzápětí chytal.
Nic z toho nedávalo smysl. Od chvíle, co jsem ho potkal, nedávalo nic smysl. Vůbec nic!
„Jsou všichni lidé takový?“ zeptal jsem se.
„Věřím… že je unikátním člověkem.“
Usmál jsem se.
„Jo, to je…“
Na chvilku zavládlo ticho.
„Proč vlastně házel svoji substituci Jutovi? Vždyť jste mohli vyhrát.“
„Také si to uvědomuji, ale… nemám odpovědi. Můj mistr nikdy nic takového neudělal.“
„A—zív—Aha… mám ještě jednu otázku. Cos cítil… když jsi prohrál?“

*** Sebastian

„Připadal jsem si… jako malé dítě. Ano, je to zvláštní,“ zvedl jsem se a přešel k balkónu.
„Má hlava byla úplně prázdná. Stál jsem v pokoji, kde byl bezpočet hraček, ale žádná mě nebavila. Ležely na zemi a v policích. Náhle jsem se otočil a utíkal.
Jak jsem běžel, uviděl jsem dveře. Táhlo mě to k nim a já je prudce otevřel. Zalilo mě světlo a já vkročil do nového světa. Nic kolem mi nebylo známé… Tak jsem se cítil.
Chápu, že mé vysvětlení není příliš jasné, ale opravdu to tak bylo. Pro někoho, kdo získal nesmírnou sílu a nepoznal ani náznak ohrožení, je něco takového nemyslitelné. Dokud jsem nepotkal Jamiho, nepřipustil jsem si, že by mě kdokoliv mohl ohrozit.
Možná moji hru nevyhrál, ale ukázal mi, že jsem stále zranitelný a tys mi dal ultimátní důkaz. Doufám, že oba budete šplhat nahoru a že jednoho dne znovu poměříme své síly. Avšak tentokrát již bude vítěz brát vše,“ otočil jsem se na něj a povzdechl si.

„Neptej se, když pak usneš.“
Spal se svěšenou hlavou a tiše oddechoval. Přišel jsem k němu a položil ho. Měl jsem šanci ho… pohltit, ale má hrdost mi to nedovolila. Jejich hra ve mně zanechala hluboký dojem. Byla jednoduchá přesto komplexní.
Oceňoval jsem jeho práci. Věděl jsem, že to nemohu popřít, ale byl jsem rád… opravdu rád, že sázkou nebyla celá má existence… a to mi vrtalo hlavou. Proč chtěl jen Jamiho? Za normálních podmínek by získal víc… mnohem víc.
Pohlcení soupeře je standardní podmínkou. Jiné lze přidat podle hry a podmínek, nebo tuto základní vyrušit, pokud je nahrazena. Co mi však nejvíce dělalo starosti, byly jejich rébusy. Měl jsem možnost vidět, jak se Jamiho obnovil.
Dalo by se říct, že povstal ze svého popela. O ničem takovém jsem nikdy neslyšel. Přál jsem si, abych se o tom chlapci dozvěděl víc.

*** Dark

Mohutně jsem si zívl. Prospal jsem pár dalších hodin a teď jsem se ploužil k Jutovi domů. Nabídku ke svezení jsem odmítl. Chtěl jsem se projít a pročistit si trochu hlavu. Materiálu k přemýšlení bylo hó~dně. Ani jsem nevěděl kde začít. Mé dilema však bylo rychle vyřešeno.
„Ty bastarde, co si myslíš, že děláš s Jutovým tělem?!“
Kai mě chytil za rameno a strhl do uličky. Na odpor jsem se vůbec nezmohl. Za ním jsem zahlédl tu vysokou holku Akaki a… ta druhá bude určitě Masami. Popadl mě za košili pod krkem a přidusil.
„Kde je Juta?“ vrčel na mě.
„Je v pohodě.“
„A to ti mám věřit?!“
„Jami je s ním.“
„Může mě někdo zaučit?“ zeptala se Masami.
„V Jutově těle je teď jiný stín. Jami ho jednou porazil, když ukradl Jutovi duši. Myslela jsem si, že je po něm.“

„Legrační, já taky,“ odvětil jsem a vysloužil si menší zvednutí.
„Cožpak nevidíte ten přívěšek? Jami je v pohodě, kdyby byl mrtvý, tak by se rozpadl.“
U nohou se mi objevila Nya a Kaiovi na rameno přistála sova. Zacukalo mi v koutku úst. Nevím, zda Buddha nosí afro, ale určitě nemá kolem pasu ovázanou osušku se srdíčky a v ruce nedrží cibuli.
„Má pravdu, můj mistr je v pořádku.“ a setřel si slzu.
Pustil mě.
„Ale co tady kruci děláš?“ vrčel na mě Kai.
„Ve zkratce řečeno, Jami byl poražen a Juta mě požádal, zda mu ho nepomůžu zachránit. Toť vše.“
„Jami prohrál?“
Svůj šok rozhodně nehráli.
„A jelikož to bylo méně než sedm dní, tak je v pohodě. A můžu už jít? Mám rande s postelí.“
„Si myslíš, že tě nechám jen tak odejít? Po tom všem co jsi udělal?“
„Jsem ztrhanej, utahanej, zpráskanej… a jediný, co chci, je zalízt do postele a prospat milénium!“
Mračil se na mě.

„Vypadá hodně unaveně,“ řekla Masami a zastala se mě tak.
„Ale…“ otočil se na ní.
„Křičením nic nevyřešíme, ale ta kočka je tvoje? Ta černá za tebou?“ usmála se.
„Jo, to je. Jmenuje se Nya.“
„To je tak roztomilé jméno. A kde chceš vlastně spát?“
„U Juty, nikam jinam stejně nemůžu,“ udělal jsem pár kroků podél stěny.
„Vážně jsem příliš slabý na cokoliv,“ zopakoval jsem.
Pořád se mračil. Jednou rukou jsem se přidržoval. Náhle se mi podlomila noha a klesl jsem na koleno.
„Kruci…“
Kai mě chytil za rameno a pomohl mi se zvednout.
„V tomhle stavu nikam nedojdeš,“ řekl jen a vyhodil si mě na záda.
Jamiho sova nám létala nad hlavami.

*** Kai Hiwari

„Vím, kde bydlí, tak tě tam vezmu, ale dobře si pamatuj. Jestli Jutovi ublížíš, nebo mu něco uděláš, tak tě zmlátím na kaši, jasný?“ otočil jsem na něj hlavu, když nic neříkal.
„Neusínej, když ti vyhrožuju!“
Jen jemně zachrápal a Masami se chichotala.
„Ale nemyslím si, že je to špatný maník,“ řekla, když jsme vyrazili.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se Akaki.
„Nevíš, co udělal Jutovi a Jamimu,“ a ve zkratce jí vše převyprávěla.
„Jami musel mít oči jak talíře, když jsi ho polila,“ smála se.
„O to tu ale nejde.“
„Já vím, ale… nemyslím si, že je špatný.“
„Pořád nevím, kdes na to přišla,“ řekl jsem, neboť jsem mu nevěřil, co by se za nehet vešlo.
„Juta mu věří, to mi stačí.“
„Neblázni,“ řekla.
„Juta je hodně důvěřivý, klidně ho mohl podvést.“
„Ale vždyť je s námi a má Jamiho přívěšek. Cožpak to jako důkaz nestačí?“
V tom měla pravdu. Jami by určitě nedovolil, aby se Jutovi cokoliv stalo. Přesto jsem mu nedůvěřoval a za vše co způsobil, bych mu nejraději rozbil hubu… ale ne když je v Jutovi. Konečně jsme dorazili k paní Nazové.

Nejtěžší část cesty. Vůbec jsem netušil, co bych jí měl říct. Zazvonil jsem, neboť krámek byl již zavřený. Během chvilky se ukázala.
„Juto…“ vydechla.
Nejdřív vypadala, že se rozbrečí a pak se usmála.
„Pojďte dovnitř.“
Sundali jsme si boty.
„Moc vám děkuji, že jste Jutu přinesli.“
„T-To je v pořádku,“ zamumlal jsem.
„Je jen hodně utahaný,“ řekla Masami.
Vynesl jsem ho do pokoje. Jakmile jsem ho položil, mohutně si zívl, zamlaskal a zase spal. Těžko bych vysvětloval, že to nechrápe Juta ale nějaký stín, co ho posedl. Sundal jsem mu aspoň kabát a přikryl ho.
Z kuchyně jsem zaslechl hlasy.
„… Nejste na něj rozlobená?“ ptala se Akaki.
„Jako jeho matka… bych mu neměla bránit touze létat. Zdálo se mi, že se k něčemu pevně rozhodl… pro někoho velmi důležitého.
Bylo by ode mě sobecké ho zastavit. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo na něj počkat.“
„To jste se o něj nebála?“

Tiše jsem vstoupil a nemíchal se do hovoru. Žena posmutněla.
„Bála jsem se… celou dobu, ale věřila jsem… že se ke mně vrátí.“
„Jste velmi hodná matka,“ řekla Masami, která byla neobvykle ticho.
„Spíše bláhová… donutila jsem ho nést takové břemeno…“ velmi posmutněla.
„Ah, už radši půjdeme,“ navrhl jsem rychle.
Rozloučili jsme se a odešli domů. Cestou mi však vrtala její poslední věta.
„Břemeno, huh?“
Co tím mohla myslet? Ví snad o stínových hrách?
Zarazil jsem se a zatřásl hlavou.
Něco takového není možné.

*** Jutova matka

Sedím u jeho postele a pozoruji jeho spící tvář. Jsem si velmi dobře vědoma, že to není Juta. Také to však nebyl „on“, tak kdo? Kolem krku má svůj narozeninový přívěšek. Cítím nervozitu. To, čeho se bál, se naplnilo.
V rukou na klíně svírám zlatou krabičku. Jednou rukou jemně odkryji deku a spatřím kovovou kouli připnutou u pasu. Musí patřit tomu druhému. Přítel nebo nepřítel? Jsem na vážkách. Usměji se však.
Musí to být ten, komu Juta věří. Vracím deku na místo a zvedám se. Potřebuje mnoho odpočinku. Nebudu jej rušit. Tiše za sebou zavírám.
Ale zdá se, že přišel čas… mu říct pravdu.

*** Jami

Kroutím hlavou a zvedám se pomalu na lokty. Celé mé tělo je těžké a ztuhlé. Hlava mi rotuje a mám zmatené vzpomínky. Nakonec však otvírám oči a spatřuji známou scenérii.
„Jutova… duše…? Ale jak…?“
„Čau.“
Pohlédnu před sebe, kde jsem spatřil stín. Seděl nohou přes nohu na jednom velikém kameni, který trochu připomínal křeslo a rukou se vzadu opíral.
„Ty!“
„V celé své kráse,“ zakřenil se.
„Juta… Cos provedl s Jutou?!“ zvednu se.
Zacpal si uši. Můj řev by se dal krájet.
„Je ve svým těle a spokojeně spí,“ ukázal palcem nahoru.
„Bastarde, jak to že žiješ?“ lehce jsem se rozkročil.
Byl jsem ve veliké nevýhodě. Další hru s ním nemusím přežít.
„Pamatuješ si vůbec, co se ti stalo?“ pohodil rukou a pohodlně se opřel.
Na okamžik jsem se zarazil.
„Já… prohrál se stínem… ale pak… Co tu dělám?“ chytil jsem se za hlavu a zíral do země.
„To je Jutova práce.“

Narovnal jsem se.
„Juta?“
„Ale lhal bych, kdybych řekl, že v tom taky nemám všech deset,“ a hrdě mi je ukázal.
„To je nemožné! Nemohl jsi ho porazit! Byl příliš mocný!“
„A jak chceš vysvětlit, že tu stojíš? Letní vánoce?“
Oddechoval jsem a snažil se vstřebat šokující informace. Juta hrál stínovou hru…?
„Jakou roli jsi v tom měl ty?“ pomalu jsem se uklidnil.
„Byl jsem jeho parťák.“
„Ale… Jak je to možné? Zapečetil jsem tě do stromu. Nemohl ses osvobodit.“
Hořce se usmál.
„To je pravda, myslel jsem si, že to mám sečtený, kdyby nepřišel Juta…“
„Co udělal?“
Pokrčil rameny.
„Nějakým divným způsobem složil moji skládačku a puf,“ rozhodil rukama, „byl jsem zpátky ve hře.“
„Ale to…!“
„Přestaň si stěžovat, už se to stalo!“ opsal rukou široký kruh.
Zatínal jsem pěsti.
„Chceš hrát hru?“ zeptal jsem se.
„Keh, ani omylem… jsem moc ztrhanej.“
Překvapením jsem prudce otevřel oči.
Mohu ho porazit? Měl bych ho vyzvat?

„Neboj,“ řekl, jako by mi četl myšlenky, „nemám v úmyslu tobě nebo Jutovi cokoliv udělat.“
„Opravdu? Pořád se mi můžeš chtít pomstít za svou porážku.“
Opřel se o kamenné opěradlo.
„To už mě nežere,“ a strašně si zívl.
Potlačil jsem nutkání.
„Proč jsi to udělal?“
Jen se zatvářil kysele.
„Proč jsi mě pomohl osvobodit? … A taky jak? Není možné, abys měl tolik síly.“
Uhnul pohledem.
„Chtěl jsem ti tím nakopat zadek. Byla by to pěkná pomstička.“
„Ale jak? Kdybys byl silný jako on, nikdy bys se mnou neprohrál! Co jste hráli za hru?“
„Sklapni! Jsi hlučnej!“ okřikl mě.
„Přestaň se starat o detaily a buď rád, že žiješ!“
Nohy se mi třásly.
„Ještě mám jednu otázku. Odpověz mi na ni.“
Udělal jsem několik váhavých kroků dopředu.
„Žádný stín by neslíbil pomoc jen tak. … Ne, většina by svůj slib ani nedodržela, ale… co ti Juta slíbil, když mu pomůžeš?“

Znovu se mi přestal dívat do očí.
„Máš zapotřebí se ptát?“
„Já to věděl… slíbil ti svoji duši, že?“
Prudce jsem vydechl.
„Vyzývám tě na hru! Jestli vyhraju, necháš Jutu na pokoji, pokud prohraji, můžeš si se mnou dělat, co chceš.“
Rychle jsem k němu vykročil. Jenže mé nohy mě zradily a upadl jsem. Snažil jsem se postavit, ale nešlo mi to moc dobře.
„Hej, chytej!“
Zvedl jsem hlavu a do rukou mi přistála černá koule akorát do dlaně.
„Co to je?“
„Svačina o výživné hodnotě sta stínů.“
„COŽE?!“
Zacpal si uši.
„Přestaň už konečně tak řvát!“
„Proč mi to dáváš?“
„Sklapni a sežer to.“
„Odpověz mi! Jsme nepřátelé! Tohle tě staví do obrovské nevýhody! Proč jsi je nesnědl sám?“
„Budeš si ještě chvíli stěžovat jako starý dědek?“
„Odpověz mi!“
„Nemám hosta, tak jsem mimo hru,“ zahuhlal.
„To není pravda. Mohl jsi pohltit mě i Jutu. Tak proč?“
Seskočil z kamene a snažil se utéct, kdyby nezakopl o vlastní kopyto. Natáhl se do prachu a nemohl se zvednout.
„Hej!“

Klopýtal jsem k němu.
„Nech mě být! Nepřibližuj se!“ křičel, ale neposlouchal jsem ho.
Zvedal se pomaleji než já.
„Co se staráš?“
„Budu se starat!“ okřikl jsem ho.
„Nechápu, proč jsi pomáhal Jutovi, nechápu, proč jsi nás nesežral, nechápu… hodně věcí, ale jednu věc vím jistě,“ nadechl jsem se.
„Zachránil jsi mi život a to nebudu přehlížet!“
Zastavil se. Padl jsem na kolena vedle něj.
„Jez,“ přistrčil jsem mu menší kouličku k obličeji.
„Rozdělil jsem ji napůl.“
„Zbytečně plýtváš,“ zase se díval jinam.
„Nestarám se.“
Podíval se na mě.
„Já… chci s tebou hrát ještě jednu hru.“
„To… jako fakt?“
Přikývl jsem.
„Bez tlaku, rukojmí a psychického vydírání. Hru, kde oba můžeme na konci být hrdí, ať už skončí jakkoliv.“
Chvíli mě pozoroval.

„Seš votravnej,“ ale vzal si ji a najednou spolkl.
Zamrazilo mi v zádech. Přestal se třást a posadil se.
„A kdes je vlastně vzal?“ strčil jsem ji do pusy a připravil se na mega porci hořkosti.
„Dostal jsem je.“
Zaskočilo mi a mlátil jsem se do hrudníku.
„Hej, jsi OK?“
Rozkašlal jsem se a nabral zelený odstín.
„Co je s tebou?“ odstrčil se ode mě.
„Ty to… necítíš?“ kašlal jsem.
„A co jako?“
„Tu hořkost.“
„Eh? Nikdy jsem při jídle nic necítil.“
Posadil jsem si naproti do tureckého sedu.
„To ti závidím,“ utřel jsem si sliny.
„A kdo ti je vlastně dal?“
„Soupeř, když prohrál.“
„Počkat?! To nebyl on?!“
„Ne, Juta chtěl zpátky jen tebe, takže podle zákonů speciálních pravidel přežil.“

„A…“ zvážněl jsem, „kolik jich měl původně?“
„I s tebou…“ usmál se, „rovnou pětistovku.“
Poklesla mi brada a chytil jsem ho za ramena.
„To není možné! Nedokázal jsem ho porazit já, tak jaks ho mohl porazit ty?! Je nemožné, abys vydržel pod jeho tlakem byť jen vteřinu! … A přestaň si zacpávat uši!“
„Tak přestaň řvát!“
Sykl.
„Seš jak vzteklá důchodkyně. Uklidni se, sakra.“
„A jak to mám udělat?“
„Vyhrál jsem díky Jutovi. Dával mi sílu.“
„Ale i tak…“
„Jo, jo, já vím.“
„Šance, že bys ho porazil, byla jedna ku miliónu. I míň!“
Ušklíbl se.
„V tom případě jsem trefil miliónový jackpot.“
Nevěřil jsem tomu. Nešlo to, ale… přesto jsem tu byl. Tahal jsem se za tváře, ale neprobouzel jsem se. Vyskočil jsem na nohy a rozhlížel se kolem.
„Žádný strachy, Jutovo Ka je netknuté.“
Zatnul jsem jen pěsti.
Jak nemohl být poznamenán po takové hře. Všechno kolem bylo šedivé až černé.
„Řekni mi, co jste hráli? Jak dlouho? Jak to probíhalo? Co pravidla?“

„Šíš, ty se nezatavíš, co?“
„Prosím!“
Povzdechl si a naznačil mi, ať si sednu.
„Když tak moc hezky prosíš, tak ti to řeknu, ale zhuštěnou verzi, jo?“
Přikývl jsem.
„Takže… vyzval… stará arkáda… jeho vlastní hra… dal mi jméno Dark… smrtka… substituce… bossík… A to je cirka všechno. Nějaké otázky?“
Zíral jsem před sebe.
„Juto… tak dlouho hru… Proč jsi ji hrál? Vždyť jsi mohl…“
Z očí se mi řinuly slzy. Jednu dlaň jsem si tiskl na obličej, zatímco prsty druhé jsem zatínal do písku.
„Juto… ty idiote… Proč jsi zahodil svoji šanci na normální život?“
Dark otočil hlavu na stranu.
„Protože jsi jeho kamarád a taky, že je řada na něm, aby tě ochránil.“
Zvedl jsem hlavu.
„To řekl?“
Mlátil jsem do země pěstí.
„Jami!“
Prudce jsem trhl hlavou, jak jsem ho zaslechl. Od očí mu létaly slzy a běžel k nám, divže se nezabil o vlastní nohy. Rozběhl jsem se k němu se stejným nasazením.

*** Dark

Vypadalo to na dojemné setkání, tedy dokud mu Jami nevrazil velikou facku. Až jsem sebou trhl. Juta spadl na zadek, ani nehekl.
„Idiote!“ zakřičel Jami a vrhl se mu kolem krku.
„Proč jsi to dělal?! Vážně jsi mohl umřít! Chtěl jsem, abys žil normální život! Nikdy ti to neodpustím, ale… jsem rád, že jsi v pořádku,“ pevně Jutu objímal a on mu to oplácel.
„Promiň, když já se bál, že zmizíš.“
Ještě pevněji ho sevřel.
„Je mi to moc líto! Nechtěl jsem ti to říct! Byl jsem naštvaný, že… Vím, že jsem porušil slib, ale… já… ale já…“
Pohladil ho jemně po vlasech.
„Rozumím, nemusíš mi to vysvětlovat, když nechceš.“
„Ne, já ti to chci říct, jen nevím jak! … Byl tu ten pocit.“
„Budu věřit tvému srdci, tak už nic neříkej. Udělej to, až se na to budeš cítit.“
„Dobře.“
Podrbal jsem se ve vlasech.

To je ale potížistická dvojka.
Zvedl jsem se, oprášil a měl se k odchodu.
„Darku!“ zavolal mě.
Ohlédl jsem se na něj přes rameno. Od Jamiho udělal několik kroků. Zavál jemný větřík.
„Děkuji, že jsi mi pomohl zachránit Jamiho a jak jsem slíbil, dám ti svoji duši.“
„Juto!“
„Jami…“ sevřel pěsti a prudce se na něj otočil, „ne, že si večer zapomeneš čistit zuby a vstávej včas do školy. Postarej se o mámu, ať není smutná, jo? Ale hlavně to nepřeháněj s matikou, jo? Všeho s mírou.“
Pozoroval ho s otevřenou pusou a já se neubránil úšklebku.
Jde se nechat sežrat a myslí na čistění zubů? Tomu klukovi fakt chybí pud sebezáchovy… nebo spíš pár koleček?

Znovu ke mně vykročil. Jami se na mě díval a zatínal pěsti. Jeho rozpolcení bylo prakticky hmatatelné. Na jednu stranu mi dlužil život, na druhou jsem mohl sežrat Jutu. Jestli se pustíme do hry, výsledek bude nejistý.
V současnosti jsme měli stejnou sílu. Ale… bylo by fajn, si dát ještě jednu, tak jak říkal.
Usmál jsem se.
„Není to legrační? Nějak si nevzpomínám, že bych s tím souhlasil,“ bezradně jsem pokrčil rameny a lehce rozhodil rukama.
Juta nejdříve zamrkal a pak vykřikl:
„Eh? To jako vážně?“
„Stávají se případové mnozí.“
„Ty!“ rozběhl se ke mně a mlátil mě malými pěstičkami.
„A já… A já vážně přemýšlel jestli se nemůžu nějak přikořenit, abych ti aspoň trochu chutnal!“
Nervózně jsem se zasmál. Tohohle kluka fakt nikdy nepochopím.
„Tak se mějte,“ lehce jsem zamával a odcházel.
„Kam jdeš?“ zeptal se Juta.
„Mizím, svůj stín máš zpátky, na mě je tu už moc narváno.“
„Ale… to už tě neuvidím?“
Proč musí nasadit tak smutné oči.
„Hele, jeden stín je OK, dva stíny jsou problém. Pořád jsme ve hře, na to nezapomeň.“
„A nemohli byste se třeba střídat?“

„Hele, jsme nepřátelé, dřív nebo později budeme stát proti sobě.“
Ohlédl se na Jamiho, jako by hledal podporu.
„Juto, co říká, je pravda. Jednoho dne se znovu setkáme. Velká hra může mít jen jednoho vítěze. Dokud bude existovat víc než jeden stín, hra nikdy neskončí.“
„Ale…“
„To neřeš,“ přerušil jsem ho, „prostě moji skládačku rozdělej, šoupni do pytlíku a někde pohoď.“
„Něco takového udělat nemůžu!“
„Ale můžeš,“ drbal jsem se malíkem v uchu.
„Nikdy! Nechci, abys byl zase osamělý!“
Zarazil se a pak lehce udeřil pěstí do otevřené dlaně.
„No jo.“
S Jamim jsme jen nechápavě zamrkali.
„Už vím, proč jsem tě bránil.“
„Fakt, jo?“ zeptal jsem se až trochu otráveně.
„Víš, když jsi mě probodl, bylo to tak náhlé, že jsem nevěděl, co se děje.“
„Kdyby to nebylo, tak bys uhnul…“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Ale cítil jsem to… tu samotu… stejnou, kterou jsem poznal i já.“
Zaklonil hlavu a zahleděl se na tmavé nebe.
„Dlouho… jsem byl sám v davu. Kolem mě bylo hodně lidí… Ale ať už ve škole, nebo ve městě… nikdo se nestaral. Pro nikoho jsem nic neznamenal. Většina světa pro mě byla šedá.

Občas jsem si i myslel, že by bylo lepší umřít. Máma by měla o starost míň a možná by si našla i nového manžela. Můj táta totiž zemřel při autonehodě, takže na mě byla úplně sama. Kdybych nebyl, určitě by jí bylo líp.
Jenže když jsem našel kamarády, našel jsem i spoustu barev. Pochopil jsem, že mám taky hodnotu, že je tu důvod, proč žiji. A věřím, že takovou hodnotu máš i ty. Chci ti pomoci tak, jak mi pomohli moji kamarádi a Jami.
A proto… tě nepustím. Složil jsem tvůj hlavolam, takže jsem tvůj host a nevzdám se tě. Dokud pro tebe nenajdeme vhodného člověka, zůstaneš u mě, ano?“
Podrbal jsem se ve vlasech.
S ním je fakt těžká dohoda.
„Pořád to nechápeš, co? Ten nový člověk bude zatažen do víru stínových her. Vážně chceš do nich někoho takhle strčit?“
Sklonil hlavu.
„Ne,“ hlesl.
„Vsadím se, že Mňamík s tím taky souhlasí.“
„Ano, je to-?!“ vytřeštil oči.
„Jak jsi mi to řekl?“
Jutu poléval studený pot.
„Juto, tys mu to vyzradil?“ cukal mu levý koutek rtů.
„Tak trochu,“ nervózně se zasmál.
„Tak trochu?!“ zařval a Juta se neohlížel a utíkal.
„Jak jsi mi to mohl udělat?!“
Ruce držel nad sebou jako dravec, co se vrhá na kořist. Juta je měl zase před sebou, jako by se snažil něčeho chytit. Běhali kolem mě do kolečka. Tiše jsem se smál. Tohle bylo lepší než v mých představách.

„Proč jsi mu to říkal?“
„Když jsem mu začal říkat Dark bez dovolení a měli jsem těžkou chvilku, tak mě napadlo, že by to mohlo pomoci.“
„A proč jsi musel být tak detailní?“
„Vždyť by tomu pak chyběla pointa!“
Hlasitě zavrčel a zahnal ho na strom.
„To sis nemohl vymyslet něco jiného?“
Kluk se nahoře držel větve a možná přemýšlel, jak se tam dostal. Ale bezprostřední nebezpečí dělá s člověkem divy. Kousal jsem se do palce, abych se nesmál moc nahlas.
Jami se zarazil.
„Řekl jsi to, když jste hráli hru… takže… i soupeř…“
Juta se jen nervózně zasmál.
„Jutó!!“ šplhal, aniž by se dotýkal kůry.
„Darků, pomóc!“ žebronil, když ho chytil za nohu.
To už jsem nemohl a válel se na zemi smíchy.
„Já už to nevydržím!“
Kopal jsem kolem sebe kopyty.
„Já z vás fakt… Gahaha~!“

*** Jami

Udiveně jsem ho pozoroval. Bylo to poprvé, co jsem u stínu viděl smích. Když se trochu uklidnil, utíral si oči, jak slzel. Nad sebou jsem zaslechl křupnutí a než jsem se ohlédl, zřítil se na mě a pohřbil pod sebou. Pro mě to bylo extra tvrdé přistání.
Juta se rychle zvedl a utíkal, neboť můj hněv zdaleka neuhasl. Vážně naštvaný jsem nebyl, to zase ne, ale když to řekl, musel jsem podlehnout touze ho praštit. První věc, co jsem ve svém životě chtěl ututlat a on ji musí rozhlašovat! A ještě před tak silným soupeřem!
Skryl se Darkovi za zády a tomu zajiskřilo v očích. Na okamžik jsem se lekl, že mu ublíží, ale vyhodil si ho na záda a dal se na útěk.
„Hej, co tak pozadu, Mňamíku?“ houkl na mě přes rameno a já přidal.
„Jen počkejte!“ vyhrožoval jsem jim pěstí.
Juta výskal a mával rukama nad hlavou. Nerad to přiznávám, ale Dark byl pěkně rychlý. I mezi stíny se dal najít jedinec s lepší fyzickou kondicí a stálejším tělem. Nejspíše bude jedním z nich.
„Sleduj tohle!“ vykřikl a vyskákal jako kamzík až na vrchol skály.

Nebyla ani moc vysoká, ale dost na to, aby mi hodně ztížila pronásledování.
„To bylo naprosto hustý!“ držel se ho kolem krku.
„Eh, jo?“ nechápavě se na něj lehce otočil.
„Jen počkejte, až se mi dostanete do rukou,“ funěl jsem a šplhal za nimi.
Občas mi to trochu podklouzlo, ale stále jsem mířil dopředu. Stín se nahoře mezitím rozhlížel po okolí a Juta taky. Konečně jsem vyšplhal. Přes okraj jsem přehodil jen horní polovinu těla. Pak jsem se musel vydýchat. Podíval jsem se nad sebe a Dark se na mě extra sladce usmál.
„To nemůžeš myslet vážně-?“ hlesl jsem a pozoroval, jak elegantně seskakuje a klouzá dolů.
Touha někoho praštit přibrala další cíl. Pustil jsem se a snažil se dolů sjet co nejrychleji. Jenže jsem se nohou zarazil, zlomil se v koleni a padal hlavou napřed.
„Jami!“ vykřikl Juta.
„Kruci!“ Dark proti mně vyskočil, přibrzdil můj pád kolenem a chytil kolem pasu. Dopadl, aniž by mě upustil.
„Díky, už jsem si myslel, že mě pustíš.“
Udělal to a já hekl.
„Já věděl, že jsem na něco zapomněl,“ zakřenil se.
Juta seskočil na zem a pomohl mi se zvednout.

*** Dark

„Hele, nemáš náhodou tělo k okupování?“ nadhodil jsem.
„No jo! Já zapomněl!“ zhrozil se a mě povolila kolena.
Budu určitě první stín, kterého potká infarkt. Utíkal, mával nám a pak se vznesl do vzduchu, kde pomalu zmizel.
„A ne, že se sežerete!“ napomenul nás z dálky.
Ušklíbl jsem se a rozvalil se.
„Jsem utahaný,“ zívl jsem.
„Já též,“ sedl si vedle mě.
Chvíli jsem takhle zíral do nebe, když se zeptal:
„Proč tohle místo nepůsobí depresivně?“
„Eh?“ zvedl jsem se na ruce.
Ale měl pravdu. Všechno tu je černé a šedivé. Necítil jsem však žádnou sklíčenost ani smutek.
„Teď když to říkáš…“ taky mi to uniklo.
Zvedl se.
„Tohle není moje práce,“ ohradil jsem se.
„To neříkám.“

Vydal se po neviditelné cestě. Následoval jsem ho, neboť mě to taky zaujalo. Nepopírám, že jsem Jutu předtím trochu neinfikoval, ale tohle bylo moc rozšířené. Kráčeli jsme mlčky krajinou a moc toho k vidění nebylo. Sem tam jsem však zahlédl jako by zbytek po civilizaci.
Rozbořené domy a sloupy. Některé stromy byly veliké a rozvětvené, ale neměly ani lístek. Občas zafoukal vítr, ale jinak nic. Obloha byla pořád světle šedá. Pluly po ní tmavé mraky. Jami se nakonec zastavil před velikou plochou stromů.
Mezi kmeny se choulily větvičky křoví a dokonce i suchá tráva, to mi byla novinka. Nějak mi to místo však přišlo povědomé.
„Tenhle les… Tady se mi ztratil Juta.“
Zacukalo mi v oku.
Aha, tak už to vím. Svedl jsem tu svůj zoufalý boj o přežití.
„Ale proč vypadá tak divně?“ pleskl jsem se za to čela, to byla fakt pitomá otázka.
Netoulali bychom se okolím, kdybychom to věděli.
„Proč ses zúčastnil velké hry?“ zeptal se náhle.
„Proč? No proto, abych získal větší sílu, ne? Každý ji chce,“ pokrčil jsem rameny.
„Když se mě na to ptali, nedokázal jsem přesně odpovědět. Mám ze světa stínů mnoho vzpomínek, ale některé se během mého pobytu ve skládačce ztratily.“
„Jasně že jo, nejsi encyklopedie,“ nad mou poznámkou se pousmál.
„Ale teď už si na svůj cíl vzpomínám.“
Otočil se na mě s takovým podivným výrazem ve tváři. Byla to neurčitá směsice otázky, smutku, zmatení a klidu. To jsem potřeboval, dalšího magora.

*** Juta Nazo

Horko těžko jsem se nutil zvednout z postele. Musel jsem však za mámou. Potřeboval jsem jí říct, že jsem v pořádku, omluvit se jí a… prostě jsem ji chtěl vidět. Hnal jsem se po schodech do obchodu.
Našel jsem jí za pultem. Trhla sebou, když jsem se vyřítil ze dveří a skočil jí kolem pasu. Rozplakal jsem se a ona mě hladila po vlasech.
„Vítej zpátky,“ zašeptala.
„Jsem doma, mami.“
Notnou chvíli jsme se objímali.
„Je mi to moc líto,“ utíral jsem si slzy a kousek odstoupil.
„To je v pořádku, vrátil ses a to je důležité.“
Pohledem jsem zavadil o krabičku na pultu.
„Tak tady je, už jsem se bál, že zmizela.“
Matka ji vzala do ruky a pohladila její víčko. Vypadala přitom velmi zasněně. Cítil jsem se velmi provinile. Měl bych jí říct pravdu, ale… jak to ponese? Možná ji vystavím i nebezpečí… ne, bude lepší jí to říct. Bude lepší, když se to dozví ode mě než od nějakého stínu.
„Um, mami… je tu něco, co bych ti rád řekl… i když to zní šíleně…“ hrál jsem si s prsty.
Zvedla hlavu a usmála se:
„Jde o stínové hry, že?“
„Jo, přesně ta- EH?! Ty o nich víš?“ vybalil jsem oči.
Přikývla.
„Ano, už nějakou chvíli.“
„A-aha, to hodně usnadňuje,“ podrbal jsem se ve vlasech.
„A víš… taky je tu něco, co ti chci říct,“ znovu přejela prsty po truhličce.
„Týká se to tvého otce.“
„Táty?“
„Ano, pravdy o něm.“

Otevřel jsem pusu a zavíral ji jako ryba.
„On-“ přerušil jsem jí gestem ruky.
„Počkat!“
Vyběhl jsem ke dveřím, rozhlédl se venku na ulici, zaběhl zpátky, zamkl a otočil cedulku na „Zavřeno“.
„Mám takový divný pocit, že si u toho budu potřebovat sednout. Pojďme do kuchyně. Uděláme si tam i čaj,“ navrhl jsem vesele.
Matka šla za mnou a sedla si ke stolu. Do rychlovarné konvice jsem nalil vodu, pustil ji a připravil do velkých šálků po jednom pytlíčku. Za pár minutek jsem ho už zaléval. Sedl jsem si naproti a ohříval si ruce nad páru.
„Opravdu se svému otci hodně podobáš.“
Zahleděl jsem se na fotku, co byla postavená na jedné z poliček. Já tam byl skoro dvouletým prckem. Táta mě držel v náručí a máma mu stála po boku. Momentka krátce před autonehodou.
„Nejen vzhledem ale i povahou.“
Přikrčil jsem se. Tohle je poprvé, co si o otci více povídáme. Dřív jsem si myslel, že když o něm budu vyzvídat, že bude smutná.
„Když se k něčemu rozhodl, nepřestal, dokud to nedokončil. Také byl spravedlivý a dokázal odhadnout charakter druhých lidí. Byly doby, kdy se choval chladně, ale to jen proto, aby ochránil ty, na kterých mu záleželo.“

„Musela jsi ho mít moc ráda. Škoda, že si na něj nepamatuji.“
„Možná… ho ještě můžeš potkat.“
„Eh? Ale…“ vytáhl jsem pytlík z čaje a vzal si i její a hodil je do koše, „on je mrtvý, ne? Říkala jsi, že zemřel při autonehodě,“ sedl jsem si zpátky.
„To byla lež.“
Po tváři mi stekla kapka potu.
„Takže táta žije?“
„Nejspíš ano.“
„A kde je? Proč není s námi? Je pryč kvůli práci?“ prudce jsem se opřel o stolek.
„Tvůj otec… není člověk, ale stín.“
Postupně jsem valil oči, jak mi docházela poslední slova.
Můj táta… je stín?

*** Jami

Sledoval jsem před sebou holý les. Definitivně to bylo místo, kde jsem se s Jutou poprvé setkal. Proč však vypadá tak divně? Jsem si jistý, že jeho Ka bylo světlejší, tak proč je najednou tak tmavé? Kdy se to stalo?
Vracel jsem se ve vzpomínkách. Jsem si jistý, že Dark částečně pokroutil jeho duši, ale ne v takovémto měřítku a už vůbec ne tak, aby se to rozšířilo dál. Když jsem ho tu poprvé načapal, tak tu pořád bylo listí a jinde louky. Teď je tu jen planina, kamení a zbytky staveb.
Můj stínový kolega přišel k jednomu stromu a zvědavě si ho prohlížel. Kůra byla černá s různými odstíny šedi naznačující její povrch a zvrásnění. Dokonce jsem si všiml i několika listů bílé barvy, ale ty byly jen ojedinělé.
„Já nic neudělal!“ zařval a uskakoval.
Strom se z části rozpadl na prach, ale větve, které už nic nedrželo, přesto zůstávaly ve vzduchu. Přišlo mi to zvláštní, ale v Ka to může být možné. Přišel jsem k němu blíž a natáhl ruku.
„Juta?“
„Neříkej mi, že ho to bolelo.“
„Ne, on… nás jen volá.“
Rozhlédl se po nebi.
„Seš si tím jistej, já nic necítím,“ pokrčil rameny, ale následoval mě.
Juta seděl v kuchyni a hleděl na svoji matku. Cítil jsem z něj napětí a zmatení. Uprostřed nich stála má truhlička.
Řekl jí Juta o stínových hrách?
Dark se vznášel na druhé straně.
„Tvůj otec byl stín,“ řekla a oba jsme ztuhli.
„Si dělá srandu?“ vydechl a dokonale vystihl mé myšlenky.
T-To nemůže být možné, ne? Jutův otec… je stín?!

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Je po velké hře a zdá se, že ji Juta s Darkem ve zdraví přežili, nebo ne...? Dva stíny v jednom těle? To může odstartovat velmi zajímavé změny a je na ně Juta připraven? Prozatím to však vypadá, že bude muset přežít Jamiho hněv a skutečnost, která mu byla celé roky skrývána!! Pokud jste mysleli, že vás už ničím nemohu překvapit, tak se znovu zamyslete Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)