SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Svázán

Svázán

Společnost dává pravidla. Výchovu udává společnost. Výchova učí pravidla společnosti. Pravidla spoutávají osobu. Její život, mysl. Vše člověka ovlivňuje, rádoby mu určuje cestu. Společnost určila, že musí mít člověk vzdělání. Studoval jsem tedy. Společnost určila, že do školy se chodí řádně a přístup je zodpovědný. Studoval jsem tedy zodpovědně a nevynechával hodiny. Společnost určila, že jedinec musí pracovat, aby mohl žít. Z lásky jsou jen dobré pocity, ale ty nenaplní váš žaludek a nedá vám střechu nad hlavou, nezaplatí vaše složenky. Našel jsem si tedy po škole práci a pracoval. Stal se ze mě pracující pesimista. Proč se z něčeho radovat, radost je pomíjivá. Nestýkal jsem se s žádnými přáteli. Na co jsou přátelé. Aby se tvářili, že jste jedním z nich a při nejbližší příležitosti vám bodli nůž do zad? Takové lidi jsem ve svém okolí nepotřeboval, vystačil jsem si sám. Měl jsem krásný byt, moderně zařízený. Luxusní teplou kancelář a dobré jídlo. Spoustu peněz na účtu a povinnost plnit očekávání společnosti.

Stejně jako ten den. Rozbilo se mi auto a domů jsem musel hromadnou dopravou. Bylo to stresující, autobus se tvářil být v pokročilém stádiu rozkladu a metro snad pamatovalo Žižku, ještě když měl obě oči. Co se týkalo tramvaje, ta byla taky z roku nebreč. To bylo to očekávání společnosti. Pracoval jsem, vydělával jsem, nechyboval jsem, ale musel jsem jet domů něčím, co mě mělo poznamenat na další měsíc minimálně? Stresující. Bylo to opravdu stresující. Všude spousta lidí, tvářili se tak netečně. Tvářil jsem se stejně. Mým jediným cílem bylo prodrat se tou masou lidských těl, zmateně se pohybujících v prostorách vyhrazených pro městskou hromadnou dopravu a jakýmkoli zázrakem se dostat do správného autobusu, do posledního místečka nacpaného k prasknutí. Hnus, ten odér z lidí, kteří kašlali na společnost a bydleli raději kdesi v kartonové krabici, které tak vznešeně říkali domov. Kdybych se neučil a nenašel si práci, mohl jsem být jedním z nich. A pokud přijdu o práci, budu jedním z nich, nemám se kam vrátit. Rodina mě odvrhla, ani sám nevím proč. Jel jsem na vlastní pěst a ničím se nezabýval. Jen jsem se snažil v té džungli přežít.

Má hlava byla plná myšlenek a ani jsem necítil pohyb v mé tašce. Nebýt té malé teplé ruky, byl bych okraden. Ale ta ruka zloděje zastavila dost tvrdým způsobem. Prohlížel jsem si záškodníka ležícího na zemi a neuvědomoval si, že mé doklady a peníze byly v nebezpečí.
„Jsi v pořádku?“ Zvedl jsem oči k hlasu.
„Naprosto ničeho jsem si nevšiml.“ Odpověděl jsem naprosto klidně.
„To jsem si všiml, že jsi zahleděný do sebe.“ Drzý fracek, byl o tolik mladší, středoškolák.
„Po tom ti nic není, hleď si prosím svého. Děkuji ti za záchranu věcí, od teď si na ně budu dávat větší pozor.“ S těmi slovy jsem se otočil a díval se krz sklo na ubíhající budovy.
„Jsi horší jak kostka ledu, to ti teda povim. Co takhle trochu vděku a něco sladkého?“ Ne a nedal mi pokoj. Co se má se mnou co bavit, když o jeho společnost nestojím. Copak nevidí, že o nic a nikoho nestojím? Jen se chci dostat domů a v klidu vyspat, jít následující den do práce a vydělávat.
Odfrkl jsem si a dál si ho nevšímal.
Autobus zastavil po krátké chvíli na zastávce a já byl donucen vystoupit. Resp. jsem byl vytažen z autobusu za rukáv. Ač měl malé ruce, měl je neuvěřitelně silné a teplé, jeho dlaň mě hřála na zápěstí a dodávala mi trochu pocitu blízkosti. Možná až moc blízkosti vzhledem k tomu, že jsem byl vytažen z dopravního prostředku, který mě měl dopravit domů. Ale tak stalo se a já i s neznámým skrčkem stál před obrovskou cukrárnou.
Jako by se nechumelilo, nakráčel tam a ohlížel se za mnou, jestli ho následuji. Jako Alenka v říši divů jsem ho následoval a zaplatil všechno, co si objednal. I sobě jsem koupil dortík. Přeci jen má sladké zlepšovat náladu a ta moje byla pod veverku.

„Jedeš z práce?“ Zahučel na mě, jen co do sebe nasoukal první zákusek.
„Hmm..“
„Máš náročnou práci?“ Už měl v sobě půlku druhého zákusku.
„Hmmm...“
„Jak se jmenuješ? -HMM- asi ne, viď.“ Usmál se na mě, když dojedl druhý zákusek a zapil to pořádnou dávkou limonády.
„Hiro.“
„Ty nejsi moc sdílnej člověk, co, Hiro.“ Usmál se a začal tam soukat další zákusek. Kolik si jich sakra koupil? Napočítal jsem sedm kousků. Otesánek! Doufám, že mu bude pořádně blbě!
„Ne...“
„Kde bydlíš?“
„Daleko.“
„Až tak daleko ne, autobusu zbývaly poslední dvě stanice, navíc na tenhle autobus jiný nenavazuje, neměl bys kam přestoupit. Proto si myslím, že nedaleko.“ Byl jako osina v zadku a tvářil se u toho jako sluníčko na hnoji.
„Hmm..“
Zobnul jsem si svého zákusku, ale nechutnal mi, byl přeslazený a já sladké nevyhledávám. Zato ten mladík se pouštěl do předposledního kousku. Soukal to tam rychlostí blesku a apetit se mu rozhodně nezmenšoval.
„Doprovodím tě domů.“ Hlaholil s plnou pusou.
„Nedoprovodíš. Dojíš a půjdeš si svou cestou.“
Neřekl ani slovo a zhltl i poslední zákusek. Podíval se na můj, jednou uždíbnutý kousek.
„Ty už nebudeš?“
„Ne.“
„A můžu ho sníst já?“
„Posluž si.“
„Nejsi tak zlý, tak se tváříš.“
Zvedl jsem k němu oči. Tvářil se bezelstně.
„Už jsi dojedl? Rád bych odešel.“
„Jop, můžeme jít.“
Vstal jsem, a vydal se k východu. Ten usmrkanec mi dělal ocásek. Evidentně šel mým směrem.
Těsně před mým domem mě chytil za ruku.
Snažil jsem se cuknout, ale měl snad stisk ze železa.
„Můžu u tebe přespat?“
„Ne!“
„Naši mě vykopli, nemám kde spát.“
„To není můj problém.“
„No tááák, stačí mi deka na chodbičce, budu nenáročný na prostor i stravu.“
Si dělá srandu? Teď spořádal osm zákusků a nevypadá, že má dost.
„Na to rozhodně zapomeň.“ Snažil jsem se vykroutit z jeho sevření, ale on náhle mou rukou trhnul a přitáhl mě k sobě. I když byl o trochu menší než já, dokázal se mi přisát na rty jako přísavka na sklo. Co to sakra dělá, vždyť jsme stejného pohlaví! Nesmí mě takhle líbat a už vůbec ne na veřejnosti. Vždyť co si lidi pomyslí? Že jsem svedl nevinného studentíka? Ještě toho trochu...

„Moc tě prosím, nech mě u tebe přespat.“ Podíval se na mě očima nakopnutého štěněte. Přemýšlel jsem, že bych si kopnul taky, ale moje svědomí mi to nedovolilo, ba ho dokonce pozvalo do bytu.

„To máš takhle velkej byt sám pro sebe?“
„Jo.“
„Kde máš nějakou tu deku, půjdu se uklidit do chodbičky.“
„Tady je pokoj pro hosty i s koupelničkou, ať o tobě nevim, nepleť se mi pod nohy a zítra vypadni do školy dřív, než vstanu já.“
„Děkuju ti, Hiro.“ Zahřálo mě to trochu u srdce, ale nedal jsem na sobě nic znát a pro výstrahu, že to myslím vážně, jsem třískl dveřmi a s dupáním, na kterém jsem si dával záležet, odešel do své ložnice. Unavený celým dnem jsem usnul oblečený, natažený na ustlané posteli.
Vzbudil mě šramot. Opravdu velice nerad jsem rozlepil oči a díval se přímo do očí tomu studentíkovi. Párkrát jsem zamrkal a začal zjišťovat situaci. Byla dost bledá, neměl jsem kalhoty, sako, kravatu a košile držela už jen silou vůle a že moc silná nebyla...
„Co děláš v mé ložnici?!“
„Pes, co štěká, nekouše. Je to i tvůj případ.“ Líbal fantasticky, nemohl jsem nic vytknout. Žádná žena, kterou jsem kdy poznal, takhle nelíbala. Poddal jsem se tomu polibku.
„V obleku by se ti nespalo dobře.“ Zašeptal, když rozpojil naše rty. Zrychleně jsem dýchal a upíral na něj pohled. Zbavil mě košile a rozestlal mi postel. Bez jakéhokoli protestu jsem se zavrtal do peřiny a stulil se do klubíčka. Jen se pousmál nad mou přípravou na spaní a vlezl si pod moji peřinu.
„Co to děláš?!“
„Byla mi samotnému zima.“
„Vypadni z mojí postele.“
„Nehnu se od tebe ani na milimetr, Hiro. Jsi milý člověk, i když to schováváš za tou netečnou maskou.“
„To ale není důvod k tomu, aby ses mi cpal do postele, vypadni.“
„Mám jméno.“
„Cože?!“
„Mám jméno, ale ty ses mě na něj nezeptal, i když jsi mi dovolil tu přespat.“
„No jo, no jo, jaké jméno?!“
Vytáčel mě vším, co řekl. Nabourával můj život, mou mysl, kterou jsem tak složitě uzavíral před světem a také narušoval můj osobní prostor tím, že se mi prostě nacpal pod peřinu a omotal se kolem mě jako anakonda kolem své nebohé kořisti.
„Tatsu.“
„No super, hezký jméno a teď se jde spát.“ Zhasl jsem lampičku na stole a nevšímajíc si jeho blízkosti jsem se snažil usnout. Jeho teplo mi ale nedalo spát. Nejde říct, že to bylo nepříjemné. Naopak to bylo až moc příjemné a ten polibek na začátku mi v zachování chladné hlavy rozhodně nepomohl.
„Hiro, chci tě.“
„Coooooo?!?!?!!“
Dál jsem se nedostal, protože stejně jako anakonda zesílil svůj stisk a já bez jediného hlesnutí pozoroval, jak si začíná přivlastňovat moje tělo. Nebylo to nepříjemné, dotýkal se mě tak, že mě to vzrušovalo a spíš než bych se bránil, jsem spolupracoval.
„Jsi hodný chlapec, Hiro.“
Ještě abych nebyl hodný, když on je k mému tělu tak pozorný a já tak dlouho neměl žádné uvolnění.

Stalo se to a já s ním prožil noc. Velice krásnou noc. Probudil jsem se vedle něho, ale on ještě spal. Byl tak roztomilý, když spal. Zvedl jsem se z postele a došel do schránky pro noviny. Pak jsem si udělal snídani a u novin jsem přemýšlel o svém mizerném životě.
Do očí mě uhodil hned úvodní článek. Se zájmem jsem ho začal číst, ale na konci jsem byl bledý, že i bledule by závistí nezbledla víc. Otočil jsem se směrem k ložnici, ale dveře byly otevřené a postel prázdná. Stočil jsem pohled zpět přesně ve chvíli, kdy se ve vzduchu zaleskl nůž.
Neminul svůj cíl a já klesl k zemi, která se velice rychle barvila mou vlastní krví.
„Neměl jsi to číst, Hiro. Neměl ses to dozvědět.“ Slyšel jsem nad sebou plačtivý hlas.
Tak alespoň, že jsem toho mladistvého vraha našel, i když o tom asi nikomu neřeknu.
„Tatsu...“ Zaznělo z mých slov s posledním výdechem. To, že mě políbil na rozloučenou, jsem již nevnímal, z mého těla vyprchávaly zbytky života.
Ten den z mého bytu odešla postava s rukama od mé krve a s mým srdcem vrytým do toho svého.
Alespoň nějaká vzpomínka na mě zůstala.
„Hiro...“
„Tatsu...“

Dodatek autora:: 

Nevím co k tomuhle dodat...snad je - neukamenujte mě na hodnocení.

4.65
Průměr: 4.7 (20 hlasů)