Tobiho tvář panenky: Part 10

„Cože? Takže Orochimarovi někdo sebral gumovou kačenu do vany?“ Kakuzu zkrátka musel, tohle si nedokázal odpustit i když věděl, že legrace není na místě. Hidan vedle něj se nekontrolovatelně rozesmál a i ostatní měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Zrzek se tvářil přinejmenším pobaveně, nicméně musel zakročit. Zřejmě si nikdo z přítomných neuvědomoval, do jaké nepříjemné situace se mohou dostat. Orochimaru sice z Akatsuki dávno odešel, přesto nikdo nepodceňoval jeho schopnosti a sílu. V nádechu další věty mu do řeči skočil Hidan který už ani svůj ďábelský smích neudržel a bouchal pěstí do stolu.
„Je to jasný, Kisame, přiznej se. Žes to byl ty!“ Nepřestával se válet po stole a každou chvíli do něj praštit. Modrý muž na jeho hru přistoupil a zatvářil se více než pobouřeně.
„Jak jsi mě odhalil, Hidane? Já za to nemůžu, ta jeho byla žlutá, žlutá kačenka, byla tak roztomilá, nemohl sem odolat.“ Pronesl Kisame strojeně a Hidan se dostal do rauše.
„Už dost, už dost, už toho k***a nech, nebo se zblázním.“ Jashinista se nedokázal ovládat, jeho řev, nebo to byl smích se rozléhat po celé místnosti a nebylo jediného člena, jemuž by minimálně nezacukaly koutky. Jen Tobi, ten který by se měl smát nejvíce, byl zticha a zíral před sebe, jakoby vůbec nikoho okolo neslyšel. Připadalo mu, že je sám. Cítil, jak se ho zmocňuje panika při představě, že by se tam měl vrátit. Zpátky k Orochimarovi, do toho pekla. K bolesti a trápení, k nadávkám, ponižování a jako mnozí další, i jako pokusný subjekt.
„To stačí.“ Dvě slova pronesená klidně by v tom hluku bylo jinak jen stěží možno zaslechnout, jen kdyby nebyla vyřčena z úst jejich vůdce. Jako na povel všechno ztichlo, dokonce i stříbrovlasý se rázem uklidnil a podíval se Peina.
„A nemohl být Orochimaru, do pr**le v tom svém milostném psaní, konkrétnější? Jak máme k***a vědět, co ten zasranej slimák chce?“ Rozkřikl se Hidan a nechtěně dloubl Tobiho loktem do levého boku. Ten zakňučel a nebýt Itachiho rychlé reakce z druhé strany, strhl by na sebe pozornost.
„Hidan má pravdu, proč nenapsal, co chce? A vlastně, i kdybychom to měli, neznamená to, že mu to dáme.“ Uchihova slova zněla přísně a neoblomně. Mrkl na Deidaru naproti, který se usmál. Byl rád, že Itachi je s ním, neměl za žádnou cenu v plánu prozradit, že Orochimarovou „hračkou“ je černovlasý klouček a už vůbec neplánoval, ho kdy vydat. Seděl tiše a díval se Tobiho, Tobi se díval na něj. Jeho rudé oči byly smutné a vystrašené, možná i … smířlivé? Blonďák jen doufal, že Tobi nemá v plánu vyjevit svou minulost v zájmu dobra všech. I když by toho schopný byl. Ne, k Orochimarovi se mu vůbec nechtělo, ještě že tak. Pein se ozval.
„To se pleteš, Itachi. Znamená to úplně přesně, že mu to dáme. Ať je to cokoliv, nechci s ním mít nic společného a Vy, v zájmu naší věci, taky ne. Vrátíme mu to. Nehodlám kvůli někomu z Vás ohrozit náš plán. A teď chci vědět, kdo to má.“ Pohled fialových očí se nedal snést, Peinova trpělivost byla u svých hranic a bušila na vrata. Chtěl odpověď a chtěl ji hned. Nebylo radno mlžit. Všechny hlavy byly sklopené a zíraly do desky stolu. Tobi seděl naprosto nehnutě, jako mramorová socha. Naproti tomu Itachi se nervózně vrtěl a těkal očima z Deidary na Tobiho a obráceně, avšak jeho ústa zůstávala zavřená. Světlovlásek pod stolem nevěděl co s rukama, měl je zpocené a vlhké. Dlouhé vlasy zakryly jeho tvář, aby neprozrazovala zatnuté zuby, jež mohly v tom tichu skřípat. Nekonečně dlouhá doba.
„Tak KDO!“ Stávalo se jen zřídka, aby zrzek zvyšoval hlas. Všichni sebou naráz škubli, ale jinak byl stále klid. Nikdo neměl v úmyslu se přihlásit. Tobi se náhle silně roztřásl strachem, avšak spíše to bylo tím, že se na ně hněvala jejich nejvyšší autorita. V jeho hlavě se nyní odehrávalo dilema, má to říct a vrátit se? Nikomu se nic nestane, ale když to nepoví, ostatní budou trpět za něj. A Tobi přece nechtěl nikomu ublížit. Věděl, co je správné, nadechl se.
„Já to mám!“ Vykřikl Deidara a obrátil svůj zrak na Peina, který vytřeštil oči. Přítomní obrátili pozornost k blonďákovi. Deidara neměl na vybranou, když sledoval, jak se v Tobim pere svědomí a chce se sám udat. Nemohl to dovolit, za žádnou cenu, proto řekl to, co řekl. Nejspíš bez rozmyslu ani pomyšlení na následky. Prostě musel něco udělat, tak udělal. Itachimu s Tobim se zastavil dech.
„Ty?“ Pein nerozuměl. Nejspíš ze všech lidí co tu seděli, nejméně tipoval právě světlovlasého kluka.
„Ale nevrátím to! Za žádnou cenu se toho nevzdám!“ Deidara vstal a přísným pohledem zpražil členy organizace. Chtěl je varovat před tím, aby se mu pokusili „to něco“ vzít, přestože netušili, co skrývá. Byli jeho reakcí nanejvýš překvapení, musel poslouchat stejně jako oni, ale tohle byl odpor. Vzdoroval samotnému vůdci. Tobi konečně popadl dech a zorientoval se v situaci. Takhle to nemohl nechat, Dei kvůli němu lhal, určitě bude mít velké problémy. Avšak než stačil blonďákovi oponovat, naklonil se k němu Itachi a pošeptal mu do ucha.
„Opovaž se něco říct. Už to nezachráníš, Deidara se sám rozhodl, tak ticho. Bude v pořádku, neboj se.“ A opět si pohodlně usadil, sledujíc to falešné divadlo. Tobi se trochu uklidnil, nicméně věděl, že to co se děje, zavinil on. Pein se náhle rozkřikl.
„Neopovažuj se mi odporovat, Deidaro! Na to jsi tady ještě dítě. Co jsi mu ukradl?“
„Nic jsem neukradl. Je to prostě moje a nedám to nikomu! Jen ať si pro to přijde, zabiju ho!“ Nedal se blonďák a nebránil se ani hádce, ve kterou to nejspíše vše vyústilo. Byl pevně rozhodnutý, už nechtěl nikdy vidět Tobiho slzy, žádný zbytečný šrám navíc ani další jizvu. Už nikdy nedovolí, aby mu někdo ublížil. Postará se o něj. Černovláskovi se zdálo, že každé slovo slyší dvakrát a přesto to bylo málo na to, aby si uvědomil, že se přetahují o něj. Znělo to jako když si Dei z vlastní chamtivosti přivlastnil vzácný předmět a nehodlá se ho vzdát právě proto, jak je cenný. Jenže to byl Tobi a přesto o něm nepadlo ani slovo. Ostatní vyčkávali.
„Zabiješ ho? To těžko. Říkám Ti, že to vrátíš, ať je to, co chce. Tvoje hamižnost nás nesmí ohrozit, jasné? Je mi jedno jak moc to chceš, nebo co to pro Tebe znamená. Na Tobě teď vůbec nezáleží, Deidaro, uvědom si to. Za tři dny je tu posel, tak tu věc předáš. A bez dalších otázek!“
„A co když to nepředám?!“ Houkl světlovlásek na Peina, který očividně považoval celou věc za vyřízenou. Ten se naposledy otočil a s naprostým přesvědčením v hlase řekl.
„Předáš!“ Konečné slovo vůdce Akatsuki. Proti tomu už nikdo nic nezmohl. „To je vše, co jsem chtěl, můžete jít.“ Rozpustil schůzi, avšak nikdo se neměl k odchodu. Všichni seděli podřízeně na svých místech, jakoby čekali, že se ještě něco stane, třeba zázrak. Zrzavý Pein v patách s Konan ovšem odešli a zavřeli za sebou dveře. Nechali je tam, všechny, aniž by tušili, že situace je zcela jiná. Pein dokonce zapomněl, že chtěl ještě s Tobim mluvit a vyzval ho, ať po ukončení zasedání zůstane na místě.
„Deidara – senpai!“ Černovlasý chlapec se ihned, jak uslyšel zavrzání dveří vymrštil ze židle a spěchal k blonďákovi. Nebral na zřetel ostatní, kteří pouze přihlíželi, jak se mu věší kolem krku. Deidara Tobiho objal a povzdechl si. Přesto byl šťastný, měl stále svého chlapečka u sebe, nikdo to ještě neví, zatím ho může pořád chránit. Sevřel ho pevněji, jakoby mu v každé vteřině měl zmizet. Pomalu k nim mířil i Itachi se zklamáním ve tváři i nevídanou starostlivostí. Akatsuki po sobě nervózně pokukovali, zda někdo neví, co je to za věc, jež Orochimaru tak postrádá. Hlupáci, netušili, že odpověď mají před nosem. Začali si tiše povídat a vstávat. Černovlásek cítil, jak mu po noze stéká tenký pramínek krve, stehy si potrhal, už to bylo jisté. Pošeptal Deidarovi.
„Tobi se chtěl přiznat, ale senpai to zkazil. Proč? Co budeme dělat, Deidara – senpai? Tobi se bojí, nechci se vrátit, už nechci zpátky.“ Škemral a přitom hladil blonďáka na zádech. Světlovláskovi zvlhly oči, přesto se mu dařilo rozmrkat slzy nad slovy „Co BUDEME dělat?“ Množné číslo. Deidara tím byl neskutečně potěšený, i přes trápení, které je čekalo. Opatrně se s Tobim zakolébal ze strany na stranu.
„Nevrátíš se tam, Tobi. Dávám Ti své slovo, že nedovolím, aby ses vrátil k Orochimarovi. Už Ti neublíží. Ber to jako můj slib, Tobě.“ Jak naivní a bláznivé, Dei si to uvědomoval, že i přes to co říká, neexistuje jistota, která by zaručovala, že jeho slib nebude porušen. Ale v tuto chvíli to byla pravda, právě teď, když měl Tobiho křehké tělíčko v náručí. Nikdy se ho nevzdá. Uchiha k nim došel a upozornil je na zvýšenou pozornost.
„Měli bysme vypadnout nebo nás sežerou. Kisame vypadá, že se každou chvíli neovládne a vrhne se na Tobiho. Mizíme, teď to nemáme čas řešit.“ Pověděl jim a opatrně je od sebe odtrhl, neb jejich objetí vypadalo značně podezřele, vzhledem k situaci.
„Jdeme, Tobi.“ Vyzval ho Dei a všichni tři společně odcházeli za doprovodů nevěřícných pohledů. Itachi vzal za kliku.
„Hej, Deidaro!“ Oslovil blonďáka Jashinista, který se nyní lhostejně posadil na stůl, čelem k nim. Velkou kosu opřenou o rameno a studoval jejich ustarané výrazy. Upřel zrak na světlovláska.
„Jestli je to něco, za co Ti stojí za to bojovat, počítej se mnou. Vždycky sem toho zkurvenýho hadího chlapa nesnášel. Tak mu aspoň teď nakopu prdel.“ A usmál se na odcházející. Deidara byl otřesený, vždyť stříbrovlasý mu právě nabídl pomoc. Úsměv mu opětoval.
„Díky, Hidane, cením si toho. A opravdu, stojí mi za to, o to bojovat. Ztratil bych pro to i život. Tomu věř.“ Řekl pevně a otočil se k odchodu. Ostatní strnuli, velmi dobře vše slyšeli a nyní poznali skutečnou hodnotu Orochimarovi „hračky.“ I Deidarův život, tak to bylo cenné.
Když odešli, Hidan pronesl.
„Není to dojemný, Kakuzu?“
„Zajímalo by mě, kolik bych za to dostal na černém trhu.“
„Zatraceně, Kakuzu!“ A Hidan ho praštil po hlavě.

***

„Bolí to, Tobi?“
„Ne, v pořádku, Itachi – san, pokračujte.“
„Nechci Ti ještě víc ublížit, kdyby to bolelo, tak řekni.“
„Nebojte se toho, Tobi to vydrží.“
Itachi s jehlou v ruce zápasil se stehy na Tobiho boku, aby dal vše co nejdříve do pořádku. Byli v Deidarově pokoji a zdrcený blonďák seděl zády k nim na stoličce u zrcadla a přihlouple se na sebe díval. Skoro bezduše, jakoby tam jeho odraz ani nebyl. Uchiha provedl další vpich a protahoval jehlu, promluvil k Deidarovi.
„Nejdřív sem myslel, že ses zbláznil.“ Oči stále přilepené na ráně, která chrlila krev už jen po málu, jinak bylo zranění pěkně srostlé a až se zacelí i toto, stehy Tobimu brzy vytáhne. Ovšem, jestli ještě bude v Akatsuki. Povzdechl si a černovlasý chlapec se na posteli více natočil, aby měl Itachi lepší přístup k poranění.
„Jo, to já taky, ale neměl sem na výběr, Itachi, vždyť to víš. Odnesli bychom to všichni.“ Řekl Dei a ani se na něj nepodíval.
„Aha, takže takhle to odneseš jenom Ty!“ Konstatoval doktor Uchiha a otřel z Tobiho kůže krev. „Oprava. Odneseš to Ty a Tobi. Je Ti jasný, že až dojde k předání, budeš v háji?“ Utahoval poslední steh a sahal po kunai, kterým by nit přeřízl. Tobi bolestivě sykl a dál poslouchal rozhovor, který se ho zdánlivě netýkal.
„A co sem asi tak měl dělat, hm? Udat Tobiho? No jasně, stejně pochybuju, že by mi věřili. ´Ta Orochimarova hračka je vlastně Tobi. Byl to jeho pokusný králíček. Nevěříte? Tobi svlékni se, aby to viděli.´ Takhle sis to představoval?“
„Přestaň, Deidaro!“ Zařval na něj Itachi ze vzteku. Teď se choval arogantně, přesně tak, jaký nikdy nebyl. Pro všechny to přece byl strašný šok, dozvědět se něco takového, nebyli připraveni to slyšet. A Deidarovo jednání bylo jediné, které bylo v dané situaci přípustné. Přestože nikdo netušil, co bude dál, měli ještě tři dny, ubohé tři dny, než si pro Tobiho někdo přijde. Je to tak málo, příliš málo na blízkost, kterou potřebovali. Blonďák se zarazil a pohlédl na sebe v zrcadle. Má přijít o Tobiho, o kluka, kterého miluje. Muž v odraze začal plakat, byl zoufalý. Schoval obličej do dlaní a rozvzlykal se.
„Co mám dělat, Itachi? Řekni, co….. Přece… přeci jim ho nemůžu dát? Orochimaru ho zabije, Itachi. Dřív nebo později ho zabije, oba to víme. Takže, co mám sakra dělat?“ Jeho hlas zněl zamlženě a přidušeně, jak si kryl dlaněmi ústa. Všechno se mu zdálo beznadějné, žádná útěcha nepřijde, žádný zázrak. Uchiha vstal a přikryl Tobiho peřinou. Nechal ho odpočívat, i když on nejspíš bude stejně poslouchat, a přišel k Deidarovi. Sklonil se nad ním a pohladil jej po vlasech.
„Nebreč, nějak to vymyslíme…“
„Tohle nijak nevymyslíme, Itachi. To nejde, nebo se chceš snad Orochimarovi vydat sám? No, určitě by Tě uvítal víc než Tobiho.“ Zakňoural blonďák a otřel si uslzené tváře a oči. Věděl, že pláčem nic nespraví, přesto neposedné slzy nešlo zadržet. Podíval se na Tobiho, který se zase s postele díval na něj. Byl tak smutný, světlovlasému ho bylo líto. Mluvili tady o něm, jako by byl jen neživá věc, jenom předmět, přestože Tobiho velké srdíčko teď tlouklo jako o život. Černovlásek byl zamyšlený. Kvůli němu senpai plakal, protože ho měl rád. Ne, senpai ho miloval. A láska potřebuje oběti. Jenže oběť v podobě Deidary se Tobimu zdála nepřiměřeně vysoká.
„Něco mě napadlo!“ Vychrlil najednou Itachi, otočil se a jako blesk vyběhl ze dveří, až se za ním zaprášilo.

***

„Deidara – senpai?“ Oslovil blonďáka Tobi, který měl hlavu položenou v jeho klíně a nechal se jím výskat ve vlasech. Dei seděl na druhé straně postele a zasněně pozoroval chlapcovo polonahé tělíčko, pokryté bolestí z minulosti. Díval se. Tobi měl elegantní dívčí šíji přecházející v úzká ramena, která zdobily důlky pod klíčními kostmi. Hruď byla překrásně tvarovaná, nikterak osvalená, ale přesto dokonale přitažlivá. Dvě malé narůžovělé bradavky sváděly k doteku a polaskání, avšak Deidarovi ruce se věnovaly chlapcovým vlasům. Maličko jej znepokojovalo propadlejší bříško, které jakoby v údolí obklopovaly skály kyčelních kostí a na dně propadliny čnělo jezírko chlapcova pupíku. Od něj se vinula ladná pěšinka jemných tmavých chloupků, ztrácející se někde pod lemem kalhot, kam již jeho očím nebylo dovoleno vstupovat. Černovlásek jej tolik fascinoval, každá jeho část a právě nyní se střetl s jeho rudýma očima, jež mu připomínaly, že na něj promluvil.
„Ano?“
„Proč jste lhal, senpai?“ Deidarovi prsty se zastavily v půlce pohybu kroucení pramínků jeho vraných vlásků.
„Proč myslíš, že jsem lhal, Tobi? Něco si přeci musíš myslet.“ Opáčil mu blonďák a čekal na reakci svého roztomilého chlapečka, který teď našpulil rty v zamyšlení a ani neuvědomoval, jak je rozkošný. Zamrkal a nejistě odpověděl.
„Protože, protože… mě milujete?“ Hlas se mu lámal snad v každé slabice. Jeho slova vyznívala do ticha, kdy už se začalo šeřit. Celý zbytek dne společně s Itachim probírali jeho plán. Nutno uznat, že Uchiha měl i dobré nápady. Teď už byl večer a oba mladíci odpočívali a povídali si. Deidara se zarazil, tak přece se mu v noci vyznal. Pořád si nebyl jistý, zda to řekl, nebo se mu to jen zdálo. Teď měl jistotu, vyslovil svoje city.
„Ano, Tobi, miluji Tě. Nechci se Tě vzdát.“ Promluvil Deidara klidně a zadíval se chlapci do tváře, která začala maličko červenat. Černovlásek uhnul pohledem, styděl se a byl v rozpacích. Dýchal o poznání rychleji a blonďatý mladík se musel nad tou dětinskostí pousmát. Vůbec si nedovedl představit, že by měl Tobiho opustit, to pro něj bylo nemyslitelné.
Pokusil se tedy o značně riskantní otázku, před kterou si napřed utvořil v hlavě drobnou skulinku pro případný pocit zklamání.
„A co ty, Tobi? Jak to se mnou vlastně myslíš? Musíš ke mně něco cítit. Pověz mi to.“ Tobi se zarazil a horlivě přemýšlel, co by měl odpovědět, aby světlovláska nezranil. Věděl co by měl říct, věděl to naprosto přesně, jeho srdce mu to dávalo znát.
„Mám Vás moc rád, senpai.“ Usmál se na Deidaru, který ale nevypadal, že by mu tato odpověď stačila, nebo mu poskytovala potěšení. Blonďák si povzdechl.
„Rád? Máš mě jen rád?“ JEN – to slovo umocňovalo bezvýznamnost vyřčeného faktu. Deidarovi z toho všeho bylo smutno. Ale co chtěl? Po tak krátké době přeci nemohl požadovat lásku, byl tak naivní, musí si vystačit i s tímhle. Je to lepší, než nic a zároveň horší než jeho očekávání. Dei pohladil černovláska po tváři a usmál se na něj.
„Senpai? Jak poznám, že Vás miluji? Co je ještě ´mít rád´ a co už ´milovat´?“ Tobiho otázky Deidaru překvapily svou upřímností. Chlapce nijak netrápilo, že nepozná rozdíl mezi dvěma podobnými city a raději se zeptal. Jenže Dei absolutně netušil, jak by mu měl poradit. On to prostě cítil, věděl, že Tobi je ten pravý, ale jak to vysvětlit černovláskovi? Nechtěl ho vyděsit a zároveň nemohl najít vhodná slova, jež by vyjadřovala definici „lásky“. Přepadla jej myšlenka.
„Posaď se, Tobi. Tady, naproti mně.“ Vyzval chlapce a ten poslušně udělal, co se mu řeklo. Přisedl na paty v kleče, přesně tak, jako seděl i Deidara a díval se mu do obličeje. Pokoušel se z něj něco vyčíst, copak mu as Dei řekne? Musí to být nesmírně důležité, když se mu musí dívat do očí. Říkal si, že by si měl zapamatovat každé slovo, aby na to nikdy nezapomněl.
Deidara se zhluboka nedechl a rozepnul si plášť, která následně položil vedle na postel. Nyní byl stejně polonahý, jako Tobi, jež se na něj díval a očima hltal veškerou nádheru blonďákova dobře stavěného trupu. Bylo to pro něj zvláštní, nerozuměl tomu, co se teď stane. Ale mlčky vyčkával, občas polknul a v konečcích prstů pocítil nepatrně chvění. Blonďák se natáhl a vzal Tobiho ruku do své, kterou si následně položil na hruď, přesně na místo, pod kterým leželo srdce. Chlapec mohl na dlani zřetelně vnímat jeho tlukot. Rytmus nebyl nijak zvýšený, spíše pravidelný a klidný. Jakoby pulsovalo přímo v Tobiho dlani, tak to cítil. Deidara jej oslovil.
„Tobi, tohle je ´mít rád´.“ A v zápětí, aniž by pouštěl jeho ruku na svých prsou s ním spojil své rty. Hladově a vášnivě, i když to Tobi nečekal a musel se z kleku vyhoupnout výš. Prsty Deidarovi druhé paže se zapletly v Tobiho černých vlasech a přitáhly si jeho hlavu blíž. Prohloubil svůj polibek a vnímal, jak se mu horkost usazuje v podbřišku. Jazykem něžně olízl chlapcovi jemné rty a znovu jím vnikl do jeho úst. Tolik naléhal, spěchal, jakoby ta touha mohla pominout. Cítil, že Tobi nemůže dýchat, přesto se neodvážil přestat. Přitiskl si Tobiho dlaň více na hruď, aby vnímal co se děje uvnitř.
„Cítíš to?“ Zeptal se zatímco nádech střídal výdech a jeden polibek druhý. Deidara byl divoký a když mu začal Tobi jeho snahu oplácet, nenechal si převzít iniciativu. Pocítil jemný tlak na prsou, Tobi jistě zjišťoval to, co on už dávno věděl, jeho srdce bylo úplně splašené.
„Cítím, senpai. Vaše srdce, bije tak rychle, strašně rychle.“ Konstatoval černovlasý a maličko se od blonďáka odtáhl, aby měl možnost se trochu vydýchat, nicméně svou paži z jeho těla nestáhl. Díval se právě na ni.
„To už je ´milovat´, Tobi. Moje srdce mi říká, že Tě miluju.“ Vysvětlil mu Deidara a šťastně se na něj usmál. Dělalo mu potíže se jen dívat a nevrhnout se na toho drobečka před sebou. Tolik teď potřeboval jeho blízkost. Nedovolil si pospíchat, pouze vyčkával. Chlapec s černými vlasy se mu zahleděl do modrých očí.
„Ale, Tobiho srdíčko takhle nemluví, já asi….“
„A ptal ses, ho? Zkus to, jen si sáhni.“ Dei se stále culil a ze své hrudi přesunul Tobiho teplou dlaň na tu jeho. Jakmile se oba dotkli kůže na chlapcových prsou, uhodil je do hmatových smyslů, tlukot jako zvon. Tobiho nitro bylo ještě horlivější a nespoutanější. Buch, buch, buch, buch, buch, pořád a stále rychleji. Černovlasý vytřeštil oči a nebyl schopen jediného slova. Koutky Deidarových úst se roztáhly v překrásný nevinný úsměv nad tím, jak jeho drobný chlapec právě poznával nový, nepoznaný cit, o kterém ani nevěděl, že jej má. Tak skutečně, byla to pravda. Věděl, že v Tobiho hlavě se nyní odehrává něco, čemu on nikdy neporozumí, neb to poznal už jako dítě a v tomto věku si již dokázal uspořádat city i myšlenky. Nicméně černovlásek právě nacházel sám sebe, nikdy nic podobného nezažil, byla to další část jeho samého.
„Takže…..“ Tobi nebyl sto dopovědět svou myšlenku, sám netušil, jak formulovat slova. Bylo to na něj příliš rychlé. Deidara upustil jeho ruku a přiblížil se k němu na vzdálenost nosíků, kterými se dotýkaly. Zřetelně viděl, jak chlapcovi červené zornice těkají ze strany na stranu, neschopné přímého pohledu do očí. Nevadilo mu to, Tobi byl vyplašený a zmatený, přesto ale musel vědět, co cítí. Blonďák se čelem opřel o čeho svého chlapečka, opatrně jej objal kolem hrudi a tichounce zašeptal.
„Řekni to, Tobi. Dělej, chci to slyšet.“ Polkl a pochyboval, že se vůbec ovládne než mu do uší proniknou slova, o kterých už nikdo nemohl pochybovat.
„Já… miluji Vás, senpai.“ To Deidarovi stačilo, zapřel se o Tobiho ramena a i s ním padl do měkkých peřin.