Tobiho tvář panenky. Part 9

Na ošetřovnu zvolna doléhaly zvuky zvenčí, jak se úkryt Akatsuki probouzel k životu. A zdálo se, že dnes je nějak živější, než jindy, ačkoli pro dva mladíky v jedné posteli, kteří se k sobě tulili ve snaze se zahřát, se nedělo nic neobvyklého. Oba ještě tvrdě spali. Deidara ležel na boku, zády k Tobimu a svíral jeho ruku. Tobi jej ve spánku objímal tak vroucně, jakoby si tiskl na hruď plyšového medvídka. Z pootevřených úst mu přitom kanula dlouhá slina a vpíjela se do polštáře a bohužel i do světlých vlasů. Občas si jeden z nich spokojeně zachrupkal a nechal své tělo zahřívat. V místnosti byla neobvyklá zima ale i tak se i přes přítomnost toho druhého, se občas zachvěli mrazem. Skutečně nádherný pohled – Deidarovýma očima. Dveře náhle zaskřípaly.
„Co to k***a….“ Kisame měl pocit, že mu buď na místě shoří oči, nebo se mu zvedne žaludek. Naštěstí se stalo to druhé, musel se ihned opřít o stěnu a vydýchávat se. Nedovedl tomu uvěřit a doufal, že ho jen zklamal zrak. Obrátil se tedy k Tobiho lůžku znovu a náhle měl nutkavý pocit zvracet. Odvrátil zrak a zhluboka dýchal.
„Copak je to tak těžký, Kisame? Řekl jsem vzbuď Tobiho a přijď do….“ Itachi se na tu scénu díval, jakoby se ho netýkala. Byl tam Tobi, byl tam Kisame, to bylo v pořádku. Ale co tam zatraceně dělá Deidara, domníval se, že polonahý a k tomu v Tobiho posteli? Notnou chvíli se díval a v hlavě se pokoušel dát se dvě a dvě dohromady, což se mu nedařilo. Modrý muž k němu vzhlédl, avšak v pokusu o nádech byl umlčen Uchihovými ostrými slovy.
„Nic jsi neviděl, netýká se Tě to. A teď vypadni.“
„Tak to teda ne, Itachi. Mě neumlčíš, vždyť to je… to je… nechutný.“ Poznamenal Kisame a kývl hlavou směrem ke spícím chlapcům.
„Neptal jsem se Tě, jaký to je. Budeš zticha, rozumíš? A teď už plav, přijdu později.“ Pokusil se nakonec Itachi vyznít trochu příjemněji, přestože jeho tvář tomu nikterak nenasvědčovala. Pořád si ještě rozmýšlel, co udělá. Co se tady sakra mohlo stát? Poté, co za sebou Kisame zavřel, udělal pár opatrných kroků směrem k tomu chumlu paží a nohou propletených do sebe. Zaměřil se na blonďákův obličej, který už z dálky vypadal, že dostal pár nehezkých ran. Ušklíbl se, jakmile spatřil prokousnutý ret a několik modřin, včetně monoklu, jež se začal vybarvovat do modra. Jak si to má vysvětlit?
„Tady se v noci asi pěkně řádilo, že?“ Usmál se a pozoroval, jak se právě probuzený černovlásek s leknutím posadil, zatímco Deidara jen velmi neochotně otevřel jedno oko, které následně opět zavřel. Tobi s vyděšeným pohledem zíral na Itachiho, který stál před jeho postelí a měl výraz, jež na jeho tváři nikdy neviděl. On se.. on se.. culil. Rozespalý černovlásek si dlouze zívl a zamlaskal. Byl ještě tolik unavený, nechápal, proč je buzen. Najednou ho přepadl neidentifikovatelný pocit stísněnosti. Když si do postele lehal, byla přeci větší. Vyvalil oči.
„Deidara – senpai!!?“ Vyjekl, okamžitě popadl přikrývku, pod kterou byli oba schovaní a s žuchnutím na podlahu si ji omotal kolem těla. Jeho rychlý dech a divoké srdce se neměli k tomu, svou činnost zklidnit a on se po zemi pomalu odtahoval dál, z Deidarova dosahu. Jakoby to nebyl on, kdo mu v noci nabídl místo po svém boku. Itachi se zasmál, když viděl, jak se teď Dei na lůžku zavrtěl zimou, neb ho již nehřála peřina, ani Tobi. Konečně se i on pomalu probíral, ovšem ne tak rychle, jak by chtěl. Pohled mu jako první padl na Uchihu, který si ho pobaveně prohlížel. Vychutnával si to, hlavně Deidaru ve spodním prádle. Musel uznat, že vypadá opravdu velice dobře, avšak při této myšlence prudce zatřepal hlavou. Blonďák tedy nesmyslně zamumlal.
„Čemu se tak směješ, Itachi? Nejspíš sem se odkopal, mohl bys mi prosím podat peřinu? Je mi zima.“ A stulil se do klubíčka, přičemž si dýchal na kolena. Absolutně mu nedocházelo, kde je, co se děje a nebo co se dělo? Uchiha pohlédl na zmateného Tobiho v koutě a pochyboval o tom, že by jeho paže, které křečovitě pokrývku svíraly, byly ochotny ji vydat.
„To asi nepůjde, Deidaro. Lituji, nepomůžu Ti.“ Tahle scéna ho začínala docela bavit i když věděl, jak zoufale málo času mají. Touhle dobou by už měli být úplně jinde. Přesto toužil uzřít Deidarovo překvapení, až si uvědomí, kde je. Ovšem o minutu později byl překvapen i on sám, a na několik vteřin si přál vyměnit si s Tobim místo.
„Nepomůžeš mi? Tak vzbuď Tobiho a přiveď ho sem. Opravdu potřebuju zahřát, Itachi.“ Deidara ty slova spíše ještě mumlal ze spaní a o jeho představě, že se nachází u sebe v pokoji nebylo pochyb. Cože? Na pár vteřin si přál vyměnit si s Tobim místo? Nechápal sám sebe, jenže ten pohled, nedokázal jím uhnout z blonďákovi vypracované postavy a těsného spodního prádla. Další otázka mu mimoděk ujela ze rtů, přestože by si před Tobim zasloužil minimálně nafackovat.
„A co já? Já bych Ti nestačil?“ Černovlásek v rohu se přestal ošívat a třást, náhle ty vypadalo, že ho tenhle rozhovor začíná čím dál víc zajímat. Itachiho odpovědi jej zneklidňovali a nerozuměl jim. Proč se tak chová? Deidara se stále ještě v polospánku usmál. Vlasy mu z tváře spadly do obličeje a on se opět trochu zachvěl.
„Ty? Ty jsi Uchiha, zneužil bys mě už jenom pohledem, natož ležet vedle mě.“ Odpálkoval jeho snahu Dei a vážně to nevypadalo, že by měl v úmyslu vsávat. Itachi se cítil trochu zklamaný. Tak tohle si o něm Dei myslí, že mu v každém případě jde jen o sex a je mu jedno s kým. Za normálních okolností by se rozčílil a vyčinil Deidarovi, že ho vůbec nezná, ale teď si chtěl zkusit zahrát jeho hru. Pomalu se k němu přiblížil, posadil se na kraj matrace a pohladil světlé vlasy, které potom vzorně upravil za Deidarovo ucho. Promluvil náhle velice smyslně.
„Copak ty bys to nechtěl? Nelži. Vím, jak se na mě díváš, Deidaro. Musel si přijít se mi omluvit, nesnesl si pocit, že bych Tě nenáviděl, viď. Nedokázal bys žít s tím, že mě nemáš na blízku. Tak to řekni, dělej. Miluju Tě, Itachi.“ Tvářil se velice vážně, přestože to vše vnímal pouze jako hru, byla to zábava, nic víc. Jenže stále ještě rozespalý blonďák náhle zašeptal.
„Miluju Tě, Ita….“ V tom momentě byl Uchiha obrovským nárazem sražen z postele. Deidara se leknutím vyšvihl do sedu a to, co viděl nedovedl jeho mozek zpracovat.
„Tobi?“ Černovlásek pouze v prádle klečel obkročmo na Itachim a s naprosto rozběsněnýma očima jej pevně svíral za plášť. Bylo slyšet jeho hlasité vrčení, stejné, jako když psovi seberete kost. Sharingan proti Sharinganu. Uchiha proti Uchihovi. Itachi nikdy v životě nepocítil větší momentální strach, než když se díval Tobimu do tváře, která zuřila vzteky. Mohl téměř slyšet jeho srdce, avšak neodvažoval se odporovat. To bylo vůbec poprvé, kdy se černovlasý takhle rozzuřil a Itachi se děsil toho, co přijde. Byl neskutečně překvapený, pozdě na to si uvědomit, že zašel příliš daleko. V ten moment mu blesklo hlavou - Deidara patří Tobimu. Ještě několikrát si ta slova v rychlosti přeříkal, aby jim byl schopen uvěřit. Všechno to trvalo strašně rychle, Uchiha i Deidara byli v šoku, Tobi měl všechny svaly na těle napjaté a naběhlé žíly na rukou, kterými tisknul Itachiho pod krkem. Obvaz, kterým měl převázaný ránu na boku se uvolnil a odhalil sešité zranění. Choval se jako někdo úplně jiný, majetnicky a žárlivě. Deidara svého černovláska nemohl poznat, je to skutečně on, kdo ubližuje Itachimu? Uchiha se zavrtěl.
„Tobi, co to sakra děláš? Okamžitě mě pust.“ Pokoušel se ze sebe chlapce shodit, jenže to vypadalo, že to na pohled nevinné a zranitelné stvoření mělo více síly, než vrah, Uchiha Itachi. Tobi neměl v úmyslu Itachiho jen tak propustit, ačkoli mysl měl zatemněnou, neuvědomoval si co dělá a více se sklonil. Nyní byl jen několik málo centimetrů od tváře jeho soka. Jenže Itachi byl přítel, přeci mu už tolikrát pomohl, kam zmizely tyhle vzpomínky? Když jde o lásku, přátelství je až na druhém místě. Tobiho zvířecí vrčení se stupňovalo a Itachi ztrácel energii se bránit, spoléhal na Tobiho klidnou povahu. Avšak byl to blonďákův hlas, který rozetnul ticho.
„Tobi? Prosím Tě, pojď ke mně. Je mi opravdu chladno.“ Řekl to klidně a prosebně, nezvyšoval hlas ani ve slabice. Tobi náhle od Itachiho odtrhl zrak a podíval se na polonahého Deidaru na posteli. Jako na povel povolil stisk, zvedl se a už jako skutečný „drobeček“ Tobi přišel ke světlovlasému a posadil se vedle něj.
Itachi se zatím rozdýchával, byl otřesený a ještě stále trochu mimo, nechtěl se zvednout, proto se podíval na Deie, aby mu poděkoval, jenže ten měl oči jen pro svého černovláska, kterého přemlouval, aby si mu sedl na klín a zahřál ho. Tobi bez řečí poslechl s podřízeností cvičeného zvířátka a objal Deidaru kolem krku. Kdyby měl Itachi ze své pozice množnost vidět mu do obličeje, spatřil by tam sobectví a majetnický charakter. Deidara je teď jeho, jenom jeho a nehodlá se o něj s nikým dělit. S nikým!!“
„Děkuju Tobi, jsi hodný.“ Usmál se Deidara a obětoval mu objetí o to pevnější. Následně vrhl na Itachiho vyděšený a nechápavý pohled, který jakoby říkal „Nevím, co se stalo, omlouvám se za něj, promiň mu to.“ A začal Tobiho něžně hladit po zádech, přičemž cítil jeho tělo na svém. Vzrušní se dostavovalo neobvykle rychle, pocítil nutkavou potřebu po ošacení. Ovšem nevypadalo to, že i přes malý tlak, kterým se pokusil Tobiho odstrčit se ho pustí, spíše naopak, lísal se teď o to víc. Byl jako hádě, jež se omotává kolem těla svého majitele, přestože stejné chování u něj nikdy nebylo zvykem. Dei by si jeho intimní blízkost jinak neskutečně užíval, jenže teď tady byl Itachi, který se už sbíral z podlahy a oprašoval si pomačkaný plášť.
„Tobi Vás má rád, senpai.“ Zašeptal černovlásek Deidarovi do ucha a přejel mu po těle rukama. Dei měl pocit, že zešílí, jeho erekce již byla značná a Tobi zjevně nehodlal přestat, když vtisknul blonďákovi letmý polibek na krk a neustále se Deidarovi vrtěl na klíně, chtěl cítit jistotu, že Dei je jenom jeho, že slova, která v noci slyšel byla pravdivá, že Deidara mu nezmizí. Tyhle Tobiho pohyby světlovláska dráždily až měl celé tělo rozechvělé, o rozkroku nemluvě. Náhle se však ovládl a došlo mu, že tohle není Tobi, je to jen jedno z jeho „já“, které jej chce vlastnit. Popadl Tobiho za boky a shodil ho po postele ve stejném momentě, když už si natahoval kalhoty.
„Tohle už nikdy nedělej, jasný? Ještě jednou Itachimu, nebo komukoliv jinému ublížíš, nechci Tě vidět.“ Rázná a ostrá slova, přesto tolik lživá a falešná. Deidara Tobiho miluje a i kdyby se ho snad černovlásek pokoušel zabít, nechal by se, pouze z vášně. Ale věděl, jak tento názor na Tobiho zapůsobí, vezme jej velice vážně.
„Omlouvám se, Itachi – san. Tobi už bude hodný, napořád. Slibuju.“ Jeho okamžitá reakce značila, že mu na Deidarově náklonosti velice záleží. Politoval svých činů se smutkem v hlase i tváři, kterým se nedala upřít pravdivá podstata. Itachi se na Tobiho podíval jedním ze svých ledových pohledů, ačkoli jej o chvíli nechal roztát, neb si uvědomil, že Ti dva opravdu patří k sobě.
„V pořádku, Tobi.“ Řekl smířlivě a pak se zarazil. Jak dlouho se tu zdrželi? „Rychle se obleč Tobi, musíme vypadnout. Všichni už jsou v zasedačce. Pein se vrátil!“ Poslední věta všem jim dech. Takže šéf je zpátky, žádné dobré zprávy. Po celou dobu se zašil neznámo kam, nechal Akatsuki nic nedělat a najednou je zpátky? Něco se muselo stát. Zůstali jako opaření a zírali na Itachiho, jakoby doufali, že se začne smát. Jenže ten je ještě okřik.
„Jestli nepohnete, nechám Vás tady. Vůdce ráno opravdu nevypadal, že by měl náladu na někoho čekat. Tak honem!“ Beztak jim bylo jasné, že se čeká jenom na ně. Mezi oblékáním se smiřovali s tím, že je ostatní členové probodnou pohledy a po schůzi si své zpoždění pěkně odskáčou.
„Můžeme?“ Zeptal se Deidara Tobiho, který už si plášť pouze zapínal.
„Ano, senpai.“ Přikývl černovlásek a to už se řítili chodbou přímo na místo setkání. Všem jim vířilo v hlavách nespočet scénářů toho, co se mohlo přihodit, že se Pein tak narychlo vrátil a to dokonce bez ohlášení. Nedávalo to žádný smysl. Blonďák po boku Itachimu uháněli kupředu, ovšem udýchaný Tobi, který si tisknul dlaň k poraněnému boku zůstával pozadu. Ztrácel s nimi krok a každou vteřinou se mu vzdalovali. Pokoušel se vytrvat s jedinou myšlenkou „Tobi to zvládne, nebude na obtíž.“ Jenže opak byl pravdou, když se mu oba mladíci ztratili z dohledu, zastavil a zlomil se v pase. Rychle oddechoval a cítil, jak rána začíná být opět horká, běh opravdu naordinovaný neměl. Přesto se přemáhal ze všech sil. Podíval se před sebe, nikdo se pro něj nevracel. Opět se dal do nejistého klopýtání vpřed, jakkoli nebezpečný jeho stav byl. Když v zuřivosti klečel nad Itachim, obvaz se uvolnil a spadl, teď měl pod pláštěm obnažené zranění. Začali se mu dělat mžitky před očima a když si začal uvědomovat, že padá k zemi, někdo jej na poslední chvíli zachytil.
„Ale no tak, maličký, seber se. Zvládneme to. Opři se o mě.“ Tobi uviděl Deidarův starostlivý pohled. Vrátil se pro něj, nezapomněl. Jeho srdce náhle zvýšilo svůj výkon a podpírán blonďákem mířili k cíli. Černovlásek se uklidňoval a ujišťoval se, že Dei by na něj stejně nemohl zapomenout. Miluje ho přeci, sám to slyšel.
„Deidara – senpai?“ Oslovil jej Tobi ztěžka.
„Copak? Bolí Tě to viď, potom se Ti na to Itachi podívá. Teď to vydrž, musíme tam jít.“ Zatnul Deidara zuby, aby Tobiho udržel. Už jen kousek, je to za rohem. Oddechl si.
„Ne, nebolí to. Já jen… totiž…“
„Už jsme tady. Vzchop se a zkus se postavit sám. Musíš!“ Podporoval ho Deidara, jež nevědomě přerušil Tobiho řeč. Nakonec byl Tobi schopný sám, avšak nejistě jít. Otevřeli dveře a vešli. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni členové Akatsuki upíraly své pohledy na dva příchozí a jak bylo předpokládáno, pohledy to byly vražedné. Každý jeden z nich seděl na svém místě u velkého stolu, v jehož čele byl nyní posazen zrzavý muž s mnoha kovovými šperky v obličeji a uších a nevěřícně zíral na Tobiho. Chvíli to dokonce vypadalo, že dočista zkameněl. Pein poprvé v životě uzřel Tobiho bez masky, nebylo divu, že mu došla slova. Přesto náhle dokázal své překvapení ovládnout.
„Deidaro, kdo to je? Neříkal jsem Ti snad, že tady nikoho nechci? Jestli je to nějaký Tvůj poslíček, zbav se ho hned ať můžeme začít!.“ Tím „zbav se ho“ nepochybně myslel – zabij ho, nikoho takového tu nepotřebuji. Pein byl vždy přímočarý, přesto, jak málo toho o něm všichni věděli. V momentě se místností rozlil Hidanův přidušený smích, který nedokázal skrýt ani dlaní před ústy. Deidara sklopil smutně oči, když v tom ucítil, jak jej Tobi vzal nenápadně za ruku. Měl strach, že se ho nakonec opravdu zbaví. Dei se na něj obrátil a jen se usmál, stisk paže mu byl opětován na důkaz toho, že bázně není třeba.
„Je tu snad něco k smíchu, Hidane?“ Zeptal se zostra Pein a obrátil zrak k Jashinistovi, který nevypadal, že mu přes svůj vysmátý stav něco objasní. Ale Konan, která seděla po jeho levici se k němu naklonila, aby mu přítomnost neznámého černovláska vysvětlila.
„Ten kluk vedle Deidary je Tobi.“
„Cože? Tobi? Ten blbeček?“ Znovu se podíval na chlapce u dveří, jež stál skoro celý schovaný za blonďákem a čekal, co se stane. Ale viděl mu do tváře, nezdálo se, že uvěří tomu, že tenhle roztomilý černovlásek je to příšerné třeštidlo, které znal, než odtud odešel. Jenže to byla pravda. Tobi se za Deidarou krčil a dýchal mu na krk. Ovšem, když se blonďák rozhodl tohle nedorozumění ukončit a vykročil ke svému místu u stolu, zůstal tam Tobi stát s očima dokořán a vyděšenější než kdy jindy. Všichni se na něj teď dívali, přestože jeho skutečnou tvář dávno znali. Možná čekali, že něco řekne, cokoliv, avšak on jen stydlivě sklonil hlavu a schoval ruce za záda. Zřetelně na sobě vnímal jeden zrak, který jej spaluje, ačkoli netušil, proč patří právě Kisamemu. Náhle byl osloven.
„Tak Tobi, pojď sem.“ Vybídl ho Pein, jež měl v úmyslu si jej lepe prohlédnout. Byl zvědavější více, než horlivější zahájit dnešní schůzi. Zajímalo ho, kdo že je vlastně ten vždy maskovaný ťulpas. Tobi se jen nejistě pohnul a vykročil pomalu k čelu stolu, sledován zraky přítomných. Jakoby každý jeho krok byl pečlivě střežen. S hlavou skloněnou a mírně chvatným dechem došel až před zrzka, kde zůstal stát, ani nevzhlédl. Jedním okem u stolu vyhledal Deidaru, aby se ujistil, že je vše v pořádku.
„Podívej se na mě.“ Přikázal černovláskovi vůdce a ten znejistěl. Moc dobře věděl, že je jiný a i když ostatní jeho původ už znali, obával se právě zrzkovi reakce nejvíce. Vzhlédl a uzřel jeho tvář, která se rázem ani nesnažila skrýt překvapení.
„Uchiha!“ Vydechl Pein. Tobiho rudé oči jej probodávaly a snad už nedokázal snést jejich pohled, odvrátil tvář. Byl ohromený, tohle by ho nikdy nenapadlo, dokonce ani ve snu. Jeden z klanu už v organizaci je a je až moc velkou náhodou, že Tobi je stejné krve. Pein obrátil svou pozornost k Itachimu.
„Co o tom víš?“ Krátká úsečná otázka přesně mířená na Itachiho hlavu.
„Nic, byl jsem stejně překvapený, jako ty. Neznám jeho, ani nikoho z jeho rodiny. Už jsme o tom mluvili.“ Odpověděl Itachi a vzpomněl si na Tobiho vyprávění.
„Dobře.“ Kývl Pein na souhlas a očividně byl potěšený, neb mít dalšího Uchihu byl neskonalý přínos. Bláhově si domýšlel, co vše teď může dokázat, když vlastní dva Sharingany, ovšem netušil, že malý Tobi není schopný jej ovládat. Promluvil k němu.
„Až skončíme, zůstaň tady, jasné? A teď už si padej sednout, chci konečně začít.“ Zavrčel na černovláska, jehož poslušnost i tentokrát vyhrála nad strachem. Usadil se a čekal. Jen nerad slyšel, že tu po skončení celé téhle akce musí zůstat. Peina neměl nikdy moc rád, šla z něj hrůza i respekt. Přesto se zdrží, aby jej vyslechl, musí, to on je podřízený a pokud tu chce setrvat, nesmí být za nikým pozadu.
Jeho místo bylo z levé strany obsazeno Hidanem, zprava Itachim. Přiznal si, že to mohlo být i horší a opět ucítil, jak jej Kisame propaluje pohledem. Provedl jsem něco? Ptal se sám sebe, ale to už se Pein ujal slova.
„Takže, abychom to neprotahovali, je jasné, že jsem nepřišel jen tak. Tobi? Opravdu jsem se nevrátil proto, že by se mi stýskalo.“ Uvolnil trochu atmosféru, která se zdála být svým napětím neudržitelná. Černovlásek se zasmál a dětské dolíčky na tvářích působili u ostatních členů uklidňujícím dojmem. Zrzek se znovu nadechl.
„Nemám dobré zprávy.“ Jednou rukou zašmátral v kapse pláště a na stůl předložil malý, možná i trošku zmačkaný papír od toho, jak často jej četl a opět skládal.
„Dostal jsem vzkaz, ale říkejme tomu spíše výhružný dopis. Je od někoho, koho moc dobře známe, ale to co píše, mě opravdu zneklidňuje. S někým jako je on, nemám nejmenší chuť soupeřit, takže prosím, až Vám přečtu co je uvnitř napsané, chci ihned vědět, kdo z Vás mi k tomu má co říct.“ Řekl stroze, avšak nijak přísně, očekával maximální podřízenost. Ostatní se po sobě dívali nechápavými pohledy a bylo jasné, že to musí být nějaký blázen, kdo se opovažuje psát Akatsuki výhružky. Ovšem když i Pein má obavy, bude to spíše šílenec schopný čehokoliv. Muž v čele stolu si stoupl a začal číst. Tedy, začal by číst, kdyby se nedostal do rozpaků.
„Přečtu Vám jenom to hlavní, zdvořilostní fráze i hrubé jednání si necháme na jindy. Tak tedy:
Organizace Akatsuki si velice neslušně přivlastnila něco, co patří mně. Jsem si jistý, že víte, co „to“ je a abych byl upřímný, neměl jsem v plánu „to“ postrádat, protože jak už jste jistě zjistili i Vy, je „to“ naprosto k ničemu. Přesto, mám jisté záměry, které mě vedou k tomu, požadovat svůj „majetek“ zpátky a za žádných okolností nejsem schopen ustoupit. Pokud odmítnete, berte na vědomí, že si to, co náleží mně, vybojuji silou. Jsem si jistý, že bude našimi společnými úmysly se vyhnout konfliktu a raději vyjednávat rozumně. Takže, pokud mi nevydáte moji „hračku“ do deseti dnů, budu považovat Vaši odpověď za negativní a přijdu si pro ni sám.
Za pět dní vyšlu posla.
Orochimaru“

Při vyslovení toho jména se přesně třem lidem v místnosti rozbušila srdce - Itachimu, Deidarovi a Tobimu. Dva z nich dostali nutkavou potřebu se obejmout a ujistit se, že se neopustí. A jeden těch dvou ucítil, jak se mu strachem a třesem těla trhají stehy.
„Nuže?“ Zeptal se Pein a vyčkával.