Tobiho tvář panenky: Part 8

Černovlásek zabořený v peřinách si zatím spokojeně oddechoval. Vrané vlasy mu spadaly do obličeje, avšak nevšímal si toho, najednou se cítil šťastný. V hlavě měl neustále polibek, pořád a pořád se mu vracel a on si nedovedl odpustit, aby si každou chvíli neolízl rty. Jenže měl radost sám ze sebe a nebo z toho, že je šťastný Deidara? Nedovedl si odpovědět. Ano, Dei skutečně úplně zářil, když se od sebe odtrhli, ale Tobi nechápal, zda ten polibek byl přeci jen tak dobrý. Styděl se za sebe. Nikdy se s nikým nelíbal, nikdy nikoho nehladil a ani neobjímal jinak než přátelsky. Bylo to pro něj nové a neznámé. Bál se toho, jenže měl strach i z toho, že kdyby to neudělal, Deidara už mu neodpustí. Neustále o tom přemýšlel, pochyboval, utěšoval se myšlenkou, že když bude šťastný blonďák, jemu to bude stačit. Nenapadlo ho, že Dei před několika dny přemýšlel o tom samém – „Udělám Tě šťastným Tobi, i za cenu toho, že mě nikdy nebudeš milovat.“ Láska, Tobi si vzpomínal, že to slovo už slyšel, možná v dětství, možná i u Orochimara, ale tomu moc nevěřil. Itachi mu sice vysvětlil, že ho má Dei moc rád, vždyť i sám Tobi zjistil, že Deidara je jediný, s kým by chtěl být. Ale je to láska?
V tom někdo zaklepal na dveře, ne jemně, ale pevně a silně. Tobi se trošku lekl, ale potom mu došlo, že je v Deidarově pokoji a blonďáka nejspíše přišel navštívit někdo z jeho přátel. Nejspíše Itachi – san, pousmál se Tobi a odpověděl.
„Dále.“ Dveře se rychle otevřeli
„Deidaro, přišel jsem Ti….“ Hidan se zarazil při pohledu na polonahého Tobiho, ze kterého v leknutí nad stříbrovlasým sklouzla pokrývka. Vytřeštil oči na jeho obnažené tělo, samí šrám a jizva. Ano, hlídal ho sice u jeho postele, ale nikdy nebyl nablízku, když Tobimu Itachi měnil obvazy, nikdy neviděl nic podobného. Zatajil dech.
„Deidara – senpai!!!“ Vykřikl Tobi vyděšeně. Byl tam Hidan, ten, který mu strhl masku, ten, který mu neustále ubližoval, nenapadlo ho, že by u Deidary mohl klepat právě on. Ječel jako na lesy a celý se zakryl v domnění, že jen látka ochrání. Kde jen byl Deidara? Tobi byl neskutečně vystrašený, což pro jeho zdravotní stav nebylo vůbec dobré. Zmítal sebou v posteli a snažil se zjistit, kam by mohl utéct. Mezi tím, se Hidan trochu vzpamatoval.
„Ticho, Tobi, nic Ti přece neudělám. Kde je…..“
„Deidara – senpai!!!!“ Volal neustále Tobi a Hidan nasadil nudný výraz.
„Jo, přesně ten.“ Řekl potichu, když mu došlo, že Tobi z něho má nejspíš srdeční záchvat, pokusil se ho uklidnit a udělal několik pomalých kroků k němu. Tobi to ale viděl jinak, Hidan se k němu řítil astronomickou rychlostí s jediným úmyslem. Ublížit mu. Ne, přikryl si peřinou i hlavu.
„Tobi, poslouchej mě chvíli, slibuju, že Ti nic…“
„Deidara – senpai!!!“ Hidan začal nebezpečně pěnit a ten Tobiho pisklavý jekot mu začínal lézt na mozek. Neovládl se.
„Zavři už hubu, Tobi, jasný!! Bude tady k***a ticho!!!“ Zařval a to jakoby ho uklidnilo. Ušklíbl se, protože najednou neslyšel nic. Tobi ztuhl byl úplně ticho. Hidan si pomyslel, že to s ním začíná trochu umět a ušklíbl se.
Ubohý černovlásek měl pocit, že se počůrá strachy a zároveň udusí, neb pod peřinou bylo nedýchatelně. Ani necekl a z duše doufal, že Dei přijde co nejdříve. Nejvíce ho děsil fakt, že teď na Hidana nevidí a netuší, co se chystá udělat. Ten však jen v klidu přešel k malému stolku se zrcadlem a posadil se na stoličku s úmyslem, že na toho blonďáka počká. Být v pokoji s někým, kdo se třásl strachy z jeho přítomnosti by mu jistě udělalo radost, jenže tohle byl Tobi. Blbeček, který se bál skoro všeho. Hidan už jím ale neopovrhoval a nepotřeboval mu ubližovat. Za tu dobu, kdy byl Tobi na ošetřovně a i on jej musel hlídat si s ním vytvořil vztah neutrality. Pozoroval jeho nehybnou tvář a místy se i cítil provinile, když si uvědomil, že to celé je vlastně jeho vina.
Podíval se na postel, kde se Tobi pod přikrývkou odmítal pohnout. Hidan se rozhodl, že si s tím, trochu popovídá, i když mu bylo jasné, že to bude monolog.
„Chápu, že se mě bojíš, to je v pohodě. Nezlobím se.“ Začal klidným hlasem a díval se na sebe do zrcadla, jakoby ho černovlasý vůbec nezajímal. „Sorry, že sem na Tebe řval, ale víš vůbec, jak seš uječenej? Posloucháš se někdy? Je to hrůza, to Ti teda povim.“ Zakoulel Hidan očima a ani ve snu by ho nenapadlo, že jeho jekot je ještě mnohem horší. „Víš, Tobi, taky bys se sebou měl začít něco dělat, jen pomysli na to, že Deidara se o Tebe teď stará jako o mimino, myslíš, že z toho má radost? To asi těžko, je to, jakoby za sebou vláčel ještě smečku psů.“ Stříbrovlasý se rozesmál a dál se pozoroval, vůbec si Tobiho nevšímal a slova mu šla na jazyk tak nějak sama. Bez přemýšlení. Tobi to všechno pečlivě poslouchal a přemýšlel. „Dřív, no dřív.. jak se to vezme, prostě než jsem z Tebe serval tu masku, tos byl ještě celkem dobrej. Nefňukal si tolik, jako poslední dobou. Postaral ses o sebe a nebyl nikomu na obtíž. Tady k***a nejseš v dětskym domově, dochází Ti to vůbec?“ Zvýšil nepatrně hlas a pohlédl na hromadu na posteli. Tobi se pořád třásl. Až teď Hidanovi došlo, že toho hlupáčka nejspíš děsí. Zase se uklidnil. Deidara nějak dlouho nešel, tak se rozhodl ukončit svou řeč a zmizet. „Jo, eště něco mě zajímalo. Teď sem viděl, jak vypadáš Tobi. Fakt netušim, kdy Ti mohl něco takovýho udělat, ale řikám Ti, že kdyby se mi ten hajzl dostal do rukou, vymačkám z něj život, jako z citrónu. To si taky pamatuj, že Ti už nikdy nic neudělám, rozumíš, takže se nemusíš pořád schovávat.“ Pokusil se být na závěr Jashinista trochu milejší i když, no, dejme tomu. Vstal a docela bezduše opustil pokoj. Zavřel za sebou a po sobě zanechal jen dítě, které si uvědomovalo, jak moc se stalo závislým na jiných.
„Ale Tobi se změní.“ Kňučel, když si byl jistý, že Hidan už je dávno pryč. „Tobi se musí změnit, aby nebyl na obtíž. Nechci Deidaru – senpai trápit. Tobi není dítě, už není malý.“ Ujišťoval se, jakmile vystrčil hlavu z pod peřiny a ulehl tak, jak ho Dei opustil. Tobi si uvědomoval, že Hidan měl pravdu, je teď ubulený a ufňukaný. Přece nechce být pořád jenom přívěskem, o který je nutno se postarat. Zavřel oči a všechno si důkladně rozmýšlel.
Asi o deset minut později opatrně vešel Deidara, jen pomalu otvíral dveře, aby Tobiho nevzbudil, kdyby případně usnul, ale ten se k spánku moc neměl.
„Senpai!“ Vyjekl šťastně, když uviděl Deidarovu blonďatou hlavu ve dveřích. Tenhle člověk ho vždy udělá šťastnějším. Usmíval se od ucha k uchu, jakmile spatřil, jakého návštěvníka si Dei přivedl.
„Itachi – san, Tobimu už je dobře, můžu tu zůstat?“ Zaprosil a to ještě oba příchozí ani nestačili pořádně vejít. Deidara se začal smát a Itachi si v dobré náladě přisedl k Tobimu. Podíval se mu do tváře, byla plná radosti. Ano, Dei mu po cestě pověděl, že Tobiho opravdu políbil. Nemohl tomu uvěřit a Tobi se nechal, dokonce ani neucukl. Viděl, že je černovláskovi o poznání líp a jak pozoroval Deidaru u stolečku, jak maže na chleba džem, řekl si, že o Tobiho nemůže být postaráno lépe.
„Pokud Ti Dei dovolí tady zůstat, tak mi to nevadí, ale musíš být v klidu. Ještě Tě zkontroluju, Tobi.“ S těmito slovy sáhl chlapci na čelo, zda nemá horečku. Ta byla dost předpokládaná vzhledem k hojení rány a tomu, že ten černovlasý blázen už běhá jako srna. Byl trošku rozpálený, ale to by mělo přejít samo. Tobi se opatrně odkryl, vzpomněl si, jak ho Hidan viděl, ale nechtěl se o něm zmiňovat. Přeci nebude práskat. Ne, Tobi nepráská. Se zaujetím sledoval, jak si Itachi prohlíží obvaz a má v plánu se podívat i pod něj. Odvážně vyhlížející Tobi se obrátil na Deidaru, který byl zapálený do jídla a mazal pečivo střídavě marmeládou a nuttelou.
„Deidara – senpai, Tobi už je velký kluk, chci si připravit jídlo sám!“ Konstatoval pevně Tobi tak najisto, že to oba mladíky dokonale vyvedlo z míry. Itachi sebou škubl, což zapříčilo, že Tobi bolestivě sykl, když mu Uchiha trhl s obvazem. Dei ztuhl s očima přimraženýma na Tobim a nevěděl co říct. Co se to stalo? Proč na mě zvýšil hlas? Jindy by byl rád, že mu to namažu. Deidara byl maličko vykolejený a v rozpacích. Jakoby udělal něco špatně a netušil, co to bylo. Významným pohledem shlédl Itachiho, který už se ale opět věnoval zranění. Blonďák, jak byl do teď šťastný, tak se cítil, jak spráskaný pes. Vždyť Tobi ho normálně sjel. Pomalu odložil nůž, vstal, vzal do rukou tác s jídlem a odnesl ho černovlasému do postele. Bez jediného slova, dokonce ani pohled mu neobětoval.
Itachi tohle chování taky nechápal, ale budiž, Tobi se chtěl opět trochu osamostatnit, už bylo na čase, není to dítě. Jemně nadzvedl tampón přischlý k ráně. Vypadalo to velice dobře, stehy držely na svém místě a zranění se výborně hojilo, ovšem byl si jist, že stačí jen jeden špatný pohyb oním poraněným svalem a černovlasý by mohl znovu začít ošklivě krvácet.
Deidara si smutně sedl zase zpátky na stoličku, opřel se o stůl a nechápavě sledoval, jak Tobi ignoruje už připravené pečivo a sám si maže svůj vlastní krajíc chleba. Proč to dělal? Dei měl pocit, že za tu chvíli, kdy zde nebyl mu černovláska vyměnili a místo něj dali tohohle zvláštního kluka, který nevypadal, že k blonďákovi chová alespoň nějaké city. Tobi se snažil být opatrný, nikde nic nevylít ani nezašpinit, chtěl dokázat sobě i ostatním, že už je soběstačný a postará se o sebe sám. Věděl, že se na něj Dei dívá a pomyslel si, že musí být pyšný, když se Tobi tak snaží nebýt mu na obtíž. Jenže Deidara div nevylítl z kůže. Jedna jediná Tobiho věta a dokonale mu stihla zkazit náladu a jisto jistě i zbytek dne.
Itachi se opět posadil k Tobimu na postel a bez otázek si nabídl jeden z namazaných krajíců. Zakousl se do něj a vychutnával si vlastní čokoládovou pochoutku.
„Je dobrá viď… ta čokoláda.“ Prohodil Itachi a usmál se na Tobiho, když viděl, jak už hltá svou porci.
„Dobrá, Itachi – san. Deidara – senpai je hodný, přinesl mi, co má Tobi rád.“ Okomentoval to černovlásek mile a stočil zrak k zklamanému Deidarovi, který samým zamyšlením ani jeho nynější slova nevnímal a zíral do podlahy. Tobiho to zarazilo, vždyť se tolik snažil.
„Senpai, proč jste smutný?“ Zeptal se najednou a blonďák konečně zvedl hlavu, došlo mu, že si ho všimli. Zalitoval, že si nedával pozor na chování a dal sobě znát špatné rozpoložení. Neměl by, tušil, že to bude Tobiho trápit. Dei se rychle usmál a přešel z druhé strany k černovláskovi a přisedl si.
„Nejsem smutný, Tobi. Jen jsem se zamyslel, víš?“ Usmál se na něj Dei a Tobi mu úsměv oplatil. Černovláska možná oklame, ale Uchihu jen těžko, cítil na sobě jeho pohled, když se i on pustil do jídla.
Jedli mlčky, atmosféra se zdála napjatá, avšak ani jeden z nich netušil co se stalo. Pouze Tobi měl své malé tajemství ohledně Hidanovi návštěvy, ale s tím se svěřovat nehodlal. Bylo zvláštní, když se černovlásek z ničeho nic zeptal.
„Deidara – senpai, má Tobi ještě svou masku?“ A podíval se blonďáka, kterému při té otázce zaskočilo a nebýt Itachiho ran do zad, byl by se i udusil. To Tobiho rozesmálo a užíval si ten pocit, že sedí mez těmi, jež ho mají rádi, mezi přáteli. Přátelé, konečně měl vlastní přátele, nebyl jen někým, koho druzí využívají a ubližují mu.
„No… ano, mám jí. Vlastně, omlouvám se, rozbila se, ale já.. víš, pokoušel jsem se jí dát dohromady pomocí jílu. Není to nic moc, ale drží.“ Zakrýval Dei bezradnost nad tím, nač jí vlastně Tobi potřebuje, vždyť všichni jeho tvář už dobře znali, za tu dobu, co ho chodili střídavě hlídat na ošetřovnu. Bál se, že se Tobi opět uchýlí k jejímu nošení, neměl z toho radost. Zvedl se, přešel ke skříni, se skřípěním jí otevřel a sáhl dovnitř. Vzpomínal, jak ji viděl na podlaze, rozbitou, někdo ji rozšlápl, ale po ten čas, kdy černovlásek spal se jí pokusil spravit. Opravdu se nemohla pyšnit titulem „jako nová“, ale lepší než nic. Jen velice nerad jí Tobimu podal. Jeho oranžová maska, jeden otvor pro oko, jeho obličej po dlouhá léta. Černovlásek ji vzal a pomalu se zaujetím si ji prohlížel. Byly na ní zřetelně vyspravené praskliny tam, kde se rozlomila, ačkoli Dei si dal opravdu záležet, aby ji uvedl do tohoto stavu.
„Děkuji, senpai.“ Řekl černovlásek, aniž by se na Deidaru podíval, své rudé oči upíral na masku. Potom si ji bez varování nasadil. Itachi odvrátil zrak, bylo to tak nepříjemné vidět Tobiho zase takhle a bohužel i tušil, jaký dopad to bude mít na Deie. Byl to přeci on, kdo přemluvil Tobiho si ji sundat a najednou, jakoby to všechno bylo pryč, Tobi měl na hlavě zase tu příšernost. Deidara toho už měl dost, při tom pohledu, kdy přes nepřístupnost dřeva mohl spatřit z té andělské tváře pouze jedno oko, ho bodlo u srdce. To to všechno bylo k ničemu? Neunesl to.
„Možná bys přeci jen měl odejít, Tobi. Tady bys neměl klid, půjdeš s Itachim na ošetřovnu.“ Hlas klidný, srdce v rozběhu, mozek nestíhal, pohyby pomalé. Čekal, že Tobi bude protestovat, vždyť to byl on, kdo se jako první zeptal „Itachi – san, můžu tu zůstat?“ Jenže Tobiho, jakoby vyměnili. Obrátil na Deidaru svou maskovanou tvář a odpověděl.
„Samozřejmě, senpai. Tobi nebude na obtíž.“

***

„Co jsem udělal špatně? Co? Proč se takhle chová? Chce mi ublížit? Jaký k tomu má důvod?“ Otázky, na které Deidara neznal odpovědi. Bylo tak snadné si je pokládat, jednu za druhou, klást je vedle sebe do řádku a uvědomovat si, jak je tenhle vláček tažený lokomotivou „Proč?“ dlouhý. A byl setsakramentsky dlouhý. Blonďatý mladík se zachvěl, chlad mu začínal lézt nepříjemně pod plášť i kůži. Byla tma, nesvítila jediná svíce, noc a ticho. Ležel ve svém pokoji, sám na svém velkém chlupatém koberci, který jej jako jediný hřál. Tolik si přál, aby ho mohlo zahřívat i Tobiho tělo a předávat mu tak životodárné teplo. Při té představě se vzrušil.
„Sakra, takhle už to dál nejde. Už to nevydržím, nemůžu.“ Zakňoural do ticha a pevně zavřel oči, když se jeho vlastní ruka razila cestu přes rozeplutý plášť pod kalhoty a následně i pod spodní prádlo. Jen jeden jediný dotek a Dei byl nucen skousnout si spodní ret, aby nezačal hlasitě vzdychat. V hlavě měl jen Tobiho, nic jiného. Ten polibek, jeho tělo, panenkovský obličej, černé vlasy, sladká ústa i ten provinilý pohled, kterým se díval, když se poprvé v životě cítil vzrušený. Díky tichu a tmě neměl blonďák kdy se soustředit na rušivé elementy, žádné nebyly, vnímal jen své hbité prsty v podbřišku a stoupající rozkoš. Chvatně se přetočil na záda a vůbec mu nevadilo, že leží částečně na studené podlaze. Teď se jala díla i jeho druhá paže, opečovávaje mladíkovu hruď a sem tam polaskajíc jednu z bradavek. Ale jeho mozek celou situaci vnímal jinak. Byly to Tobiho ruce na jeho těle, teplé a jemné, hladily jej a občas i škrábly, aby ho mohl blonďák stále cítit. Byl to Tobi, který nasedal na jeho klín, znovu a znovu. To Tobi sténal jeho jméno, to on potřeboval víc. Jakoby ho skutečně cítil, jakoby tam byl.
„Tobi…. Ehm..“ Rychleji, Tobi, ještě, dělej. Už, už….
Udýchaný Deidara vyvrcholil a nestihl ani vnímat, že si samou slastí prokousl ret. Prohnutý v zádech s hrudí vypjatou proti temné noci se snažil rozdýchat své představy i adrenalin v krvi. V dlani svíral svou teplou lepkavou šťávičku, kterou následně otřel do kapesníku na blízku. Dýchal rychle a pravidelně, jednou rukou si prohrábl vlasy a převalil se zpět na koberec. Už mu vůbec nebyla zima, byl rozpálený, div nehořel.
„Promiň Tobi, právě jsem Tě znásilnil.“ Zasmál se svým slovům, jakkoli absurdně zněla. Byla to pravda, neb tohle byla zatím jediná možnost, jak ukojit svoje touhy a Deidara byl v tomhle směru celkem zkušený. Žít mezi tolika muži pouze s jednou ženou, která ovšem nebyla k mání by se mohlo zdát frustrující. Ale blonďák si nikdy nestěžoval. V tom na něj z nejzazšího koutku mysli bafla myšlenka. Znehybněl a nechal si jí pomalu usadit v hlavě jako písek v kalné vodě. Čím více přemýšlel, tím svůj nápad rozvíjel, měnil, imaginárně uskutečňoval. Nikdo neviděl, jak se nad tím vnuknutím pousmál. V tom rychle vstal a vyběhl ze dveří. Tedy, měl v plánu vyběhnout ze dveří, jenže když vezmeme v potaz tmu, ticho a zamilovaného kluka, který je nadšený kdejakou hloupostí, zkrátka.. no… ta velká rána, která se ozvala ihned po několika jeho krocích byl náraz Deidarova obličeje do pevné dřevěné desky dveří. Jakoby nestačilo, že mu ze rtu ukapává krev.
„Zatraceně, že jsem se na to….“ Poté ztišil svůj rozčílený hlas a pokusil se uklidnit. Velice nerad by někoho vzbudil. Potichu otevřel a vyplížil se z pokoje jako stín.

***

Ošetřovna byla až příliš nezvykle zapovězeným místem, kam popravdě nikdo nechodil rád. Bohužel ani na návštěvy. Měla svou nepřátelskou atmosféru a to nejen díky skutečnosti, že tam leží někdo zraněný, či nemocný, ale i kvůli svému nezaměnitelnému pachu dezinfekce. Ta vůně bila do tváře, ještě než blonďák stačil vzít za kliku. Je těžké něco vidět ve tmě, ale ještě těžší vidět něco v úplné, neprostupné, smradlavé a černočerné tmě. Už když za sebou Deidara zavíral mu bylo jasné, že je krajně nemožné projít k Tobiho lůžku, aniž by nic nerozbil, nezranil se, nevzbudil Tobiho a nezpůsobil rozruch typu atomového výbuchu, protože jestli Tobiho vůbec najde, zaručeně mu způsobí šok. Hlasitě vydechl a zamyslel se.
„Jestli se tady nezabiju sám, tak mě zaručeně zabije Tobi s výkřiky, že ho napadlo strašidlo.“ Nežertoval. Začal opatrně postupovat malými krůčky středu místnosti a rukama přitom šátral před sebe do prostoru. Z duše doufal, že nic nerozbije. Jeho pohyby byly pomalé a váhavé, avšak zároveň chtěl být co nejrychleji u svého cíle. Věděl, že už je blízko, musí být blízko. Už jen kousek.
„Zastavte se, senpai.“ Ozval se šepot ze tmy jen kousek od Deidary, který vyděšeně i překvapeně vyvalil oči a zatajil dech.
„Před Vámi je malý stůl, vrazil byste do něj, pojďte, víc nalevo. Čtyři kroky.“ Navigoval jej známý hlas a blonďák byl rád, že tím vyřešil problémy. Tobi se vzbudil, nebude mít šok, naviguje ho, takže se nezraní a nic nerozbije, což znamenalo, že nikoho nevzbudí. Deidara udělal, co mu Tobi poradil a to už cítil, jak ho černovlásek bere za ruku a pomalu stahuje dolů, k posteli. Dei si přisedl a pevně Tobiho dlaň sevřel ve své. Ano, byla teplá a hladká, tak ji měl v hlavě. Najednou bylo znovu ticho, Tobi slyšel, jak blonďák oddechuje a čekal. Musel sem přece přijít, aby mu něco řekl. Určitě něco důležitého a tajného, když to bylo tak pozdě v noci a tak nenápadně, že ani svíčka nemohla posloužit. Ale nedočkal se žádného slova, jen stálého stisku své ruky. Ozval se proto.
„Deidara – senpai, proč jste přišel?“
„Já…“ Dei nevěděl co říct. Proč přišel? „Chtěl jsem být s Tebou, Tobi, nezlob se, vzbudil jsem Tě.“ Omluvil se mu a zavrtěl se zimou. Byla tady větší kosa, než v jeho pokoji.
„Tobi ještě nespinkal, nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem.“ Odpověděl tiše černovlásek.
„O čem jsi přemýšlel, Tobi? Nemáš starosti, viď.“ Chtěl se světlovlasý ujistit.
„Nemám, senpai. A Vy? Vy máte starosti?“ Zněl Tobiho hlas poněkud zbrkle.
„Proč si myslíš, že mě něco trápí? Jsem šťastný, když jsem s Tebou. Vždyť víš, že Tě mám rád a těší mě se o Tebe starat.“ Bohužel černovlásek nemohl vidět usměv, kterým jej Dei obdařil.
„Tobi nechce, abyste se o mě staral, senpai. Jsem velký, zvládnu to sám. Nechci Vám přidělávat těžkosti. Každý si o Tobim myslí, že je hloupý, že nic nezvládne, že je dítě. Ale to není pravda. Jsem dospělý!“ Razance se kterou mluvil byla Deidarovi cizí, vůbec to nechápal. Jak to, že se Tobi tolik změnil? Co tak najednou? Proč? A ta poslední slova „Jsem dospělý.“ Nikdy ještě z jeho úst neslyšel. Najednou opět bylo ticho, možná by měl Dei něco namítnout, bránit své názory, chtěl zpátky svého starého parťáka, trhlého a dětinského, kterého je nutno mít stále na očích a pomáhat mu. Tohohle ne! Při tom pomyšlení se zachvěl. Černovlásek se ihned ozval a na posteli se posunul.
„Je Vám zima, Deidara – senpai? Tobi tu má místo. Tobi je dobrej kluk.“ A odkryl peřinu tak, že blonďák na tváři ihned pocítil, jak stoupá teplo z pod ní. Uvědomoval si, že záměr sem přijít měl zcela jiný, i že by teď bylo nejvhodnější se stáhnout, ale srdce má větší moc než rozum.
„Děkuju, Tobi.“ Světlovlasý si ve spěchu svlékl plášť, který odložil vedle postele, vyzul si boty i kalhoty a jen v trenýrkách si vlezl pod vyhřátou přikrývku. Překrásně voněla, přes tak, jako Tobi, jež se právě tísnil na druhém konci postele a doufal, že z toho kraje nespadne. Byl také jen v prádle a momentálně se celý klepal strachem z toho, co se bude dít. Okamžitě zalitoval svého rozhodnutí, nabídnout Deidarovi místo po svém bok. Netušil, že se blonďák svlékne.
„Tobi, prosím Tě, neboj se mě. Nechci, abys měl strach. Šoupni se dál od kraje, nebo spadneš. Já Ti slibuju, že Ti nic neudělám. Věř mi to.“ Ujistil ho Deidara klidným, milým hlasem o kterém nešlo pochybovat, že je upřímný. I když by se světlovlasý na Tobiho nejraději vrhnul, dovedl se ovládat. Zvlášť teď, když už své vášně částečně zkrotil u sebe na koberci. Tobi se jen velice neochotně posunul k Deidarovi a srdce mu zrychlilo, když cítil jeho nahou kůži na své. Studil. Tobi maličko ucukl, aby se jej nedotýkal a otočil sek němu zády. Tolik se styděl, taková situace byla pro něj opět nová, a neznámá, znovu zažíval něco nepoznaného. Když už si myslel, že je vše v pořádku, Dei ho znovu oslovil.
„Tobi? Smím… smím Tě obejmout?“ Hlas se mu lámal, přemlouval se něco takového vyslovit. Co když ho černovlásek odmítne? Bolelo by to.
„Hm.“ Dostalo se mu v nepříliš přesvědčivou odpověď, která zněla spíše jako by si Tobi rozmýšlel, zda nemá blonďáka vyhodit. Dei se rozhodl, že to zkusí. Pomalu, aby černovláska nepolekal, sunul svou ruku pod peřinou, až se ho konečně dotkl. Pod tím dotekem Tobi ucukl, ale hned se zase uklidnil. Poté se Deidara nerozpakoval se k Tobimu přiblížit více a přehodit mu svou paži přes bok. Hrudí a bříškem se jemně natiskl na jeho záda a užíval si to příjemné teplo Tobiho blízkosti. Cítil sice, jak černovláskovo srdce bije splašeně a dech je skoro trhaný, ale tuhle chvíli prožíval ve snech, tu měl v představách, teď byla skutečná. Uvelebil svou hlavu na polštáři.
„Dobrou noc, Tobi.“ Zašeptal a přál si, aby tenhle okamžik trval věčně.
„Dobrou, senpai.“ Odpověděl mu černovlasý a něžně přejel prsty po Deidarově zápěstí na své straně. Ač se cítil nesvůj, musel přiznat, že tohle je příjemnější, než spát sám. Před tím nemohl usnout, bál se tady, poprvé tu byl sám, při vědomí. Teď věděl, že se mu nemůže nic stát, je v dokonalém bezpečí. Oddychnul si a zavřel oči.
Uběhlo několik desítek minut, Deidara stále neschopný ponořit se do sna poslouchal, jak Tobi už klidně, pravidelně oddechuje. Pousmál se. Sklonil se k jeho nahému rameni a ozdobil jej letmým polibkem. Věděl, že to co dělá je zakázané, slíbil, že nic podobného dělat nebude. Aby byl to jen jeden polibek na Tobiho tělo.. jen jeden z milionu, které mu chtěl dát.
„Miluju Tě, Tobi.“ Bylo to spíš jen zoufale němé otvírání rtů, než náznak hlasu, avšak černovlásek náhle smutně odpověděl.
„Já vím, senpai. Už spěte, je pozdě.“