SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tobiho tvář panenky: Part 7

„Máš to marný, Kisame. Když mu usekneš palici, akorát se Ti vysměje a zas mu jí přišiju. Klasika.“ Kakuzu se pod svým šátkem pousmál, viděl už tolik Hidanových smrtí a ještě více jeho znovuzrození. Kisame byl bláhový, když si myslel, že může Hidana zabít, to nejde. Hidan se jen škodolibě ušklíbl a stál před Kisamem v klidu, ani srdce nezvýšilo svůj rytmus. Byl si sám sebou jistý.
„No tak dělej, Kisame, vybij si vztek. Vyceň ty svoje odporný tři řady tesáků a zavrč.“ Hidan měl teď rozvernou náladu, ačkoli tím jen modrého muže rozčiloval. „A jesi na to do pr**le nemáš, tak stáhni ploutve mezi půlky a vodpluj, jasný?“ Zařval stříbrovlasý a ihned po svém vražedném výrazu se místností rozezněl jeho ječivý smích. Kisame už to nemohl vydržet, pěnil vzteky, div mu od pusy netekly sliny a oči nepadaly z důlků. Rozmáchl se kosou proti Hidanovi. Bylo mu jedno jestli ten bídák přežije nebo ne, jen měl nutkavou potřebu vidět jeho krev. Svist!
Hidana rázem přešel smích, když se mu jen několik milimetrů od oka mihl hrot kosy. Snažil se zaměřit, čí že ruka ho to zachránila od momentální ztráty hlavy. Kakuzu, aniž by se zvedl ze židle, nebo k nim jen zvedl zrak, promluvil. To jeho ruka upevněná na tenkých lankách svírala opačný konec zbraně.
„To, že mu tu makovici můžu přišít zpátky, neznamená, že se mi chce. Promiň Kisame, otravoval by mě s tím. Nejsem ten, kdo by chtěl ty jeho kydy poslouchat, krom toho, jestli máš blbou náladu, zkus si zabít svýho parťáka, Hidana už jsem si zamluvil.“ Jeho hlas byl klidný a plynulý, neměl potřebu jej zvyšovat, avšak stále pevně svíral Hidanův majetek. Jashinista se v tu chvíli začal neuvěřitelně nahlas smát, že to až trhalo uši.
„No to se Ti povedlo, Kakuzu. Asi nebudeš takovej idiot, jak sem si myslel.“ Kakuzu měl v tu chvíli chuť useknout mu hlavu sám, ale znal Hidana, takže o.k.
„Šmejdi!“ Kisame věděl, že cokoliv by teď udělal by už bylo k ničemu, akorát by ze sebe udělal hlupáka. Proto se rozhodl stáhnout. Tihle dva budou držet při sobě, i když by si to nikdy nepomyslel. Nasadil svou nejpovýšenější tvář a se zlým zavrčením se odporoučel z místnosti.
„Koukej, Kakuzu, už plave. Má staženou řiť.“ Hidan neměl nikdy dost a pomalu si vzal svou vražednou zbraň zpět.
„Zavři hubu, Hidane, nebo Ti ten kokos rozmlátím sám, rozumíš?“ Věnoval se sešívaný muž opět tomu, co ho zajímalo nejvíce – penězům. Hidan se na něj podíval, vždyť Kakuzu mu zachránil krk.
„To bys neudělal, viď Kakuzu.“ Ticho. „Že ne, jsem Tvůj parťák, neudělal bys to.“
„Drž tlamu, Hidane!“
„Já to věděl, máš mě rád! Děkuju Kakuzu.“
„Vypadni ode mě, Hidane! HNED!!“

***

Jeho rychlý běh, jeho splašené srdce, jeho rozevláté vlasy, jeho uslzené oči, jeho neexistující láska. Deidara se hnal chodbami skrýše ke svému pokoji. Měl v plánu se tam zavřít a už nikdy nevystrčit nos. Proč mu jen tolik ublížili, proč to tak moc bolí? Nechával za sebou na studené podlaze slzy, jako drobečky pro hledající. Teď by ho ale nejspíše stejně nikdo nenašel, možná jen jeho tělo, ale mysl v těle neměl, byla daleko za ním, u srdce jednoho černovlasého kluka, kluka, který ho nemiloval.
„Uchiha měl pravdu, měl jsem ho nechat být, měl jsem se ho vzdát už v první chvíli. Sakra, proč jsem u něj tenkrát zůstával?“ Šeptal si za běhu a za polykání vlastních slz. Rozrazil dveře svého pokoje, neobtěžoval se zavírat a zapadl přímo do peřin. Musel to ze sebe dostat, všechno to zklamání, které neočekával, každou slzu, která jen čekala, až se vpije do polštáře. Pažemi pevně objímal pokrývku, jakoby ona mohla být tím, kdo jej utěší. Nikdo nemohl zmírnit jeho bolest, ty rány se nedali tak snadno sešít. Krvácel zevnitř z té zapeklité srdeční tepny. Uzavíralo ho to, byl v pasti, omezený a naříkající, jako zvíře. Chtěl se přinutit zavrhnout veškerý cit, odmítnout vše, co mu nyní tak ubližovalo, ale nešlo to, pořád to bolelo stejně. Chvíli myslel na déšť, na kapky, které se snášejí z nebe na zem, Slunce by je mělo vysušit, ovšem v jeho představách nebylo žádné Slunce, žádné vysvobození, byl v zajetí nikdy nekončícího deště, který ho nechal prochladnout a umřít. Netušil, jak už je to dlouho, co tam jen tak leží, Pět minut? Dvě hodiny? Co na tom záleželo, nic se nezmění. Už neplakal, nezbyly mu už žádné slzy, nezbylo mu nic. Už jen klidně oddechoval a tušil, že každou chvíli usne.
„Dei…Deidara – senpai?“ Ozvalo se mírné zaklepání a známý, ovšem v tuhle chvíli nevítaný hlas. Deidara se leknutím otočil a jeho zrak padl na tu nejkrásnější tvář, kterou kdy viděl. Bože, já ho miluju, nemohl si pomoct. Dveře byli jinak otevřené, takže Tobi nemusel čekat za nimi. Blonďák by se měl zlobit, vyhodit Tobiho z pokoje s výmluvou, že se necítí dobře, měl by, měl by…
„Tobi, co tu děláš? Musíš odpočívat, hlupáčku, pojď sem, lehni si.“ Vstal ze své postele světlovlasý a nabídl ji černovláskovi, který jakoby váhal, zda má přijmout. Dlaň si tisknul k poraněnému boku. Jeho oči naznačovaly, že trpí, ale chce vypadat jako ten, co vše snese. Deidara už nejspíš chápal, proč nechce, no jasně, přece se ho bojí. Zakroutil hlavou nad svým nápadem, uložit Tobiho u sebe. Nejlepší bude, když odejde. Dei nasadil o poznání jinačí tón.
„Tak hele, Tobi, jestli máš v úmyslu tady jen tak stát, fajn, posluž si. Ale jestli se zhroutíš ve dveřích, nečekej, že Tě budu zvedat, jasný? Vrať se zpátky na ošetřovnu, tam teď patříš.“ Řekl to z takovou hranou arogancí, až to jemu samému bylo nepříjemné a pohled na Tobiho značil, že i on si uvědomuje, že ten, kdo pře ním stojí, se nechová jako senpai. Tobi nechápavě naklonil hlavu na stranu jako pes, co nerozuměl povelu.
„Takže, takže Vy, senpai, už Tobiho nemáte rád?“ Černovlasý chlapec se tvářil velice zklamaně, sklopil oči k zemi a vyčkával na odpověď, která ho přinutí se vrátit. Deidara stál jen kousek od něj a přesto, jakkoli moc chtěl, nedokázal k němu přijít a pohladit ho po tváři. Způsoboval by bolest jemu, i sobě.
„Promiň, Tobi.“ Šeptl a odvrátil od černovlasého tvář, nedovedl se mu teď dívat do těch rudých očí, které miloval. Obrátil se k němu zády, on, ke svému malému Tobimu. Proklínal se, nenáviděl se, pro Tobiho to byl jasný signál, že má odejít, není tam vítaný. Smutně si povzdechl, tak nakonec se Itachi – san pletl, Deidara – senpai ho nemá rád. Zase zůstane sám, na všechno. Zase ho nikdo nechce, opět bude jenom přítěží o kterou nikdo nestojí. Ale najednou si vzpomněl, proč vlastně přišel.
„Deidara – senpai?“
„Hm?“
Blonďák si přál, aby ten kluk co nejdříve odešel, bál se, že se neudrží.
„Nezlobte se na Itachiho – san, Tobi skutečně čekal, až za mnou přijdete. Čekal jsem na Vás – senpai…čekal jsem….na, na… na polibek.“ V tu chvíli měl Dei pocit, že se přeslechl a Tobi, že opět něco zvoral, ale nehodlal svá slova vzít zpět, i když byla šeptaná. Stál tam jako kůl v plotě a mohl vnímat, jak se mu hruď začala kvapně vzdouvat a zase klesat. Tohle vážně řekl? Začal se třást. Deidara se pozvolna otočil, to se mu určitě jen zdálo. Ne, to není pravda, nezdálo, Tobi to skutečně vyslovil. Teď tam stál, u dveří, celý rudý a znepokojený, jako u posledního soudu.
„Tobi? Pojď ke mně, ano?“ Vybídl ho Deidara a sám si absolutně nebyl jistý, zda ho černovlasý poslechne. Chvíle napjatého ticha a strnulosti. Tobi se nehýbal, ruce měl schované za zády a tělo mírně nekloněné na bolavou stranu. Takže přece jen, přeslechl se. Jo, asi vážně začínal bláznit. V tom se Tobi pomalými, leč jistými krůčky hnul směrem k němu. Zprvu to bylo váhavé, jakoby si chtěl nechat dostatečný odstup na chvíli, kdyby si usmyslí útěk, ale za chvíli už stál jen malý kousek od blonďáka a pohledem spráskaného štěněte mu zíral do tváře. Deidarovo srdce se v ten okamžik mohlo pominout. Kdyby ulétlo, vůbec by se tomu nemohl divit. Jak byl jen blízko a sám, dobrovolně.
„Bojíš se, Tobi? Že Ti ublížím?“ Tobi měl zavřené oči, v hlavě chaos, jedna myšlenka stíhala druhou, úvaha nad úmyslem, nápad za přesvědčením. Polkl a věděl, jak mu čím dál víc hoří tváře a do hlavy se hrne krev. Kéž by jen mohl uvažovat správně, tolik chtěl utéct a schovat se. Ukrýt se před světem i s těmi pocity, které měl. Otevřel oči a první co uviděl, byl jeho Deidara – senpai, člověk, kterého měl radši, než cokoli na světě. Jeho mysl se uklidnila.
„Tobi nemá strach. Senpai by mu neublížil.“ Řekl to rázně a přesvědčivě, tak jako holý fakt. Za žádnou cenu o Deidarovi nepochyboval. Usmál se. Světlovlasý se vznášel na vrcholu blaha, Tobi mu věří, není to jen sen, Není to jen iluze? Ne, Deidara tomu neuvěří, dokud nebude skutečně cítit Tobiho rty na svých. Přiblížil se k černovláskovi na několik centimetrů, jejich těla se skoro dotýkala. Avšak tentokrát Dei nemohl spěchat, neodpustil by si to.
„Chvěješ se, maličký, ještě si to můžeš rozmyslet a odejít.“ I když to bylo to poslední, po čem by Dei toužil, musel Tobimu připomenout tu možnost. Musel mu dát na výběr. Kdyby jen jedinkrát slyšel výčitku, že v této situaci neměl Tobi na vybranou, nedávalo by nic z jeho lásky smysl. Doufal, že se chlapec nehne, ačkoli někde ve svém nitru věděl, že Tobiho odchod by byl tím nejsprávnějším. Byly to dva upřené pevné pohledy do očí, ani jeden neucukl a nezaváhal, Deidara už byl se svou trpělivostí v koncích. Přiblížil se k Tobiho plným rtům a ještě než nechal modř svých očí zmizet pod víčky, spatřil, jak si černovlásek svá ústa jemně olízl jazykem. Prázdnota mezi nimi zmizela, prostor světa se zúžil pouze na tu jedinou místnost, kde se blonďák opatrně dotýkal rty těch černovlasého, jen jemně, jakoby nechtěl poranit motýlí křídla. Snažil se vychutnat si onen kouzelný okamžik, tu chuť, tu vůni, tu blízkost. Jeho dech se mísil s nerozhodným Tobiho oddechováním a Dei se pokusil být mu ještě blíž. Jednu paži položil Tobimu na záda, pohladil jej a přitáhl si ho do náruče, velice něžně protože si uvědomoval, že černovlásek je plachý. Avšak náhle strnul v příjemném překvapení, kdy cítil, jak mu Tobiho ruce tisknou boky, ačkoli i to nebylo nijak výrazné, Tobi byl bojácný stydlín, ale Dei mu chtěl ukázat, že strach není na místě. Svou druhou ruku přemístil na svůj bok, kde vnímal Tobiho stisk. Možná trochu násilněji mu v návalu touhy přejel po paži a donutil ho, aby ho sevřel pevněji. Ano, přesně tak. Když Tobi němě poslechl, Dei se přestával ovládat, jeho rty teď byly hladovější a vášnivější, jazykem se dobýval do černovláskových úst a znovu a znovu si je bral. Dech obou byl zrychlený, avšak Tobi se najednou zavrtěl, Dei to ihned postřehl. Přestal jeho ústa plenit a stáhl se k jemnému zakončení souhry jejich rtů. Rozdělil je. Vzrušením se třásl po celém těle. To, že byl v pozoru tak, že ho rozkrok skoro bolel na sobě nedával znát. Jediný polibek a on vnímal, jak tvrdne. S výdechem otevřel oči a v uších mu bubnovalo jeho zdivočelé srdce.
Chlapec jakoby tomu všemu stále nevěřil. Vážně se to stalo? Opravdu dovolil, aby ho směl Deidara políbit? Ale ta horkost, jeho tělo, které na ty doteky reagovalo tak poddajně a chtivě. Skutečně se to stalo, Tobi se Deidarovi podíval do tváře, viděl tam radost, štěstí, jeho modré oči zářily jako nikdy. I on sám byl až nezvykle rozechvělý, tlak v podbřišku pociťoval poprvé, to ho vylekalo. Odstoupil několik kroků od blonďáka a díval se na něj vyděšeně. Co se mu to stalo? Co je to za pocit?
Deidara se zarazil, ne, přece Tobi teď neuteče. Vždyť se k němu choval dobře, jak nejlépe mohl, co se stalo, že se od něj odtáhl? Možná neměl tak spěchat, možná měl být opatrnější, ale…. Nechápavě zíral, co to Tobi provádí.
Černovlásek to brnění nemohl vydržet, už to nešlo, rozepnul si plášť a pohlédl dolů na svůj rozkrok který se tísnil v kalhotách a zoufale volal po pozornosti. Vzpomínal si, tohle se stalo Deidarovi, když ho políbil poprvé, ale co to je? Co s tím bude dělat? Měl pocit, že vybouchne. Kňučel nevědomostí, ale jeho obavy rychle zažehnal příjemný hlas. Blonďákovi už to docvaklo, v čem je problém, přiblížil se k Tobimu a pohladil ho konejšivě po černých vlasech a nadzvedl bradu, aby mu viděl do obličeje.
„Neboj, jen se uklidni, přejde to, uvidíš.“ Usmál se na něj, ačkoli ani jeho problém nevypadal, že by chtěl jen tak sám přejít. Světlovlasý se zamyslel, jo on by věděl co s tím, ale v tuhle chvíli by si za nic na světě nedovolil na Tobiho vztáhnout ruku jinak, než jako na kotě, jež poznává samo sebe. Tobimu srdce málem vyskočilo z hrudi, ještě více zčervenal a omluvným pohledem se podíval na Deidaru. Opět si spěšně zapnul plášť, přestože jeho počínání bylo dosti zbrklé.
„To je vážně v pořádku, Tobi. Nemusíš se za to stydět, popravdě… mi to dost lichotí.“ Prohodil Dei a konečně zastavil Tobiho neohrabané ruce, které stále netušili, co se sebou. Tobi se na něj podíval, Dei se na něj nezlobil. Opravdu se nezlobil. Černovlásek se na něj náhle usmál a bylo to to nejkrásnější, co mohl udělat. Ten úsměv byl smíchem anděla potěšeného lidskou laskavostí a láskou. Tobi byl skutečně nevinně čisté stvořeníčko bez hříchu.
„Deidara – senpai, musím teď odejít?“ Zeptal se Tobi smutně.
„Ovšem, že nemusíš, Tobi. Ale jestli tu chceš zůstat, budeš odpočívat, ano?“ Pohladil ho Dei po vlasech a užíval si jeho blízkost. Tak přece… byl s Tobim. Nečekaně však černovláskovi zakručelo v bříšku. Vždyť od probuzení vůbec nic nejedl, musel být pěkně hladový. Blonďák se díval, jak se Tobi opět zastyděl. Je tak bojácný a nesmělý.
„Máš hlad viď, pojď lehni si tady do postele a já Ti přinesu něco k jídlu.“ Navedl Tobiho ke svému velkému lůžku, které už měl ozkoušené a ještě než ho uložil, svlékl mu plášť, takže černovlásek zůstal jen v kalhotách a botách. Ty mu pomohl vyzout, ale stáhnout nohavice si již nedovolil. Koutkem oka zaznamenal, že Tobiho chlouba se ještě nestačila zcela zklidnit z toho nečekaného návalu emocí, proto na něj nijak nenaléhal, když si kalhoty omítl svléknout. Prohlédl si taky jeho obvázanou ránu, zda krev neprosakuje skrz, ale vypadalo to, že Itachi odvedl svou práci dobře. Usmál se na něj, když ho přikrýval peřinou a viděl, jak se do ní Tobi spokojeně zachumlal.
„Děkuji, senpai.“ Šeptl Tobi a úsměv mu opětoval.
„Rádo se stalo. Teď hezky lež a já jsem za chvíli zpátky. Vlastně.. co máš rád, Tobi?“ Dei se zahanbeně začervenal, když si vzpomněl, jak mu černovlásek donesl snídani se vším, co mu chutnalo. Nevynechal jedinou věc, tak byl všímavý. A blonďák totálně neměl tucha, co by měl Tobimu donést.
„Marmeládu a čokoládu!!!!“ Vyhrkl nadšeně chlapec a celý zářil při pomyšlení na sladké. Deidara se začal smát, Tobi byl neuvěřitelně roztomilý.
„Tak dobře, budeš mít marmeládu a čokoládu. Jen vydrž.“ Nechal natěšeného černovláska v pokoji a šťastně mířil směr kuchyň.

***

„Ale my vážně nemáme nuttelu, Deidaro, dívala jsem se dvakrát a pořádně.“ Hrabala se rozčílená Konan v policích spíže a marně se pokoušela vysvětlit blonďákovi, že žádná čokoládová dobrota se v prostorách skrýše nevyskytuje.
„Musí tam být, slíbil jsem to, stačí mi trochu.“ Nedal Dei pokoj, vždyť Tobi čeká na marmeládu a čokoládu, obojí mu přinese, když to slíbil. Dodrží to.
„Vždyť už jsem Ti dala ten džem, to ti nestačí?“
„Když já potřebuju i to i to. Je to pro Tobiho, prosím Konan, podívej se ještě.“
Zaprosil Deidara a Konan nezbylo nic jiného, než zakoulet očima a znovu se vrhnout do hledání vzácné sladkosti. Světlovlasý už měl vše připravené, dva nově uvařené šálky čaje, nějaké ovoce, několik krajíců chleba, zmiňovaný džem, jen čokoláda stále nebyla k nalezení.
„Na, vem si to.“ A Deidarovi v rukou přistála sklenice s kakaovou pomazánkou. Nuttela! Podíval se, kdo byl ten dobrák, ale to už mohl spatřit jen Itachiho vzdalující se záda. Tak Uchiha. Deidaru najednou přepadly výčitky, pohodil hlavou při vzpomínce na svá ošklivá slova vyslovena neprávem. „Už Ti nevěřím, Itachi!“ Sakra, tak to se nemělo stát.
„Itachi!! Hej, Itachi, stůj.“ Vyběhl za ním Deidara i se skleničkou v ruce a pokusil se ho dohonit. Litoval toho, co udělal, musel se omluvit, na Itachim mu skutečně záleželo, byli přátelé dlouho a on to teď odkopl ke kytkám.
„Itachi, zastav se, prosím.“ Konečně stál před ním, Uchiha Itachi tak, jak ho znal. Ledové oči a kamenný výraz, žádné emoce, ani vztek, ani pohrdání, pochyboval o lhostejnosti. Jenže tenhle Itachi byl pro všechny stejný, ale on věděl ještě o jednom Itachim, o jeho příteli, se kterým se dovedl smát, bavit se dlouho do noci, flámovat. Tohle ale on nebyl, to byla nepřístupnost sama.
„Chceš ještě něco, Deidaro?“ Řekl stroze a poukázal tak na sklenici v jeho rukách. I ze samotného tónu hlasu šla zima a strach. Itachi byl vážně rozzlobený, avšak jeho herecké schopnosti byly geniální.
„No, totiž já… chtěl jsem…“ Zadrhával se Dei, než vydechl a spustil znovu. „Promiň, Itachi, promiň. Je mi to vážně líto, nemyslel jsem to tak, opravdu. Už vím, jak to je. Řval jsem, na Tebe neprávem, jsem idiot, odpust mi.“ Pokusil se světlovlasý o úsměv, ale při pohledu na Uchihovu nehybnou tvář si pomyslel, že se raději smát nebude.
„Seš blonďák, je jasný, že budeš idiot, Deidaro!“ Zavrčel Itachi. Dei měl sto chutí něco namítnout a bránit se, jenže nemohl. Tohle je cena za usmíření, bude si to muset vyžrat i z úroky, být ticho a snést kritiku. Tvrdý úděl zbrklosti.
„Jo dobře, sem idiot, a taky k****n a jak by řek Hidan i ubulená slečinka. Fajn! Přiznávám, to všechno možná sem. Ale vím jistě, že sem Tvůj kámoš.. nebo teda aspoň sem byl… tak se na to vykašli. Pojď se mnou za Tobim, no tak Itachi… nedělej Uchihu.“ Jo, Dei uhodil hřebíček na hlavičku, tímhle spojením Itachiho vždycky dostal. Ale bude to fungovat i teď?
„Ty jeden… jak já Tě nenávidím Deidaro, ty zmetku.“ Začal se Itachi smát a šťouchnul Deie do žeber, ten nestačil uhnout a též se rozesmál. Zabralo to.
„Taky Tě nemám moc rád, Itachi, pamatuj si to.“ Drcnul do něj na oplátku a ve spěchu si to mířili zpátky za unaveným Tobim do pokoje.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Díl číslo sedm. No neříkala jsem, že bude stát za to? A to jsme teprve na začátku Tongue Tobi tak sladký, až se obávám o Vaše zdraví (cukrovka v tak brzkém věku?) Dei je zase neskutečně ochranitelský typ.. ovšem nemůže být u Tobiho neustále. Konečně snad mezi nimi přeskočila ona jiskra, jenže u Tobiho si nemůžeme být jisti ničeho, že? Itachi nedělá Uchihu a konečně se odfoukl, eště že tak.... příště se těšte na Hidana.. ten fanatik zase něco zvorá XD

Děkuji a komentujte!! Smile

P.S: Díl věnovaný Nefrit Smile Animacce, Widličce a Barushce... moc díky, že "TTP" čtete Smile Pro Vás....

5
Průměr: 5 (12 hlasů)