Tobiho tvář panenky: Part 6

O čtyři dny později: ***

„Ne, Tobi nechce polibek, senpai…Tobi nechce…“ Začal se černovlásek na posteli svíjet a mumlat něco, čemu přihlížející Kisame sotva rozuměl. Tobi si vzpomínal na svou poslední událost s Deidarou, na to, jak utekl a tato myšlenka ho provázela těšně před probuzením. Kisame vytřeštil oči a sledoval chlapcovi rty, zda to nebyl jen výplod jeho rybí mysli. Ale Tobi si nepřestával cosi mrmlat a tak se jeho hlídač rozhodl dojít pro Itachiho, který měl černovláska na starost. Tobi na chvíli osaměl, když se Kisame vypařil a pomalu otvíral dlouho nehnuté oči a začal pociťovat bolest v boku.
„Tos mi to nemohl přijít říct dřív, Kisame?!“ Vešel do dveří rozzlobený Uchiha s Kisamem v patách.
„Nevím jestli se probouzí, ale pořád něco mele a hází sebou.“ Odpověděl mu žraločí muž a to už oba stáli na místě, jako při kovaní. Zírali na místo, kde ještě před několika okamžiky ležel jejich zraněný pacient. Bylo prázdné.
„Sakra, kde je? Odcházel jsem a ještě spal!“ Rozhlíželi se oba kolem sebe a bylo jim jasné, že Tobi musí být ještě v místnosti, nestihl by utéct. Itachi pozorně poslouchal, věděl, že Tobiho dech musí být hodně nepravidelný a zrychlený. Proležel skoro šest dní, jeho tělo se musí pohybu znovu přizpůsobit. V tom se ze vzdáleného a špatně osvětleného kouta místnosti ozvalo něco, jako vzlyk. Kisame se tam chtěl okamžitě rozběhnout, ale Uchiha ho zklidnil rázným pohybem ruky a vražedným pohledem. Museli postupovat pomalu, Tobi bude určitě dost rozpačitý. Jejich pomalé a nejisté kroky se ošetřovnou téměř nerozléhaly, ale Tobi vycítil, kdy jsou už moc blízko.
„Stůjte!“ Vykřikl černovlásek zmateně a dál se nehnutě krčil v koutě. Ta příšerná bolest ho tolik omezovala. Měl pocit, že jestli se ještě pohne, tak se mu na těle roztrhne kůže.
„Tobi, nemusíš se bát. To jsem já, Itachi, jasné? Všechno je dobrý, vylez.“ Jenže Tobi absolutně odmítal spolupracovat, deprimován bolestí a faktem, že nemá na obličeji svou masku, nechtěl ani odpovědět.
„Tobi, prosím, vylez. Chceš.. chceš, aby přišel Deidara? Mám ho zavolat?“ Pokoušel se mu Itachi vyjít vstříc, ale na uzlíček v rohu to mělo úplně opačný efekt. Jakoby ho blonďákovo jméno vyděsilo ještě víc.
„Ne, to ne! Nechci, Tobi má strach, Itachi – san.“ Zapištěl Tobi a více se schoval do stínu. Itachi netušil, co si má myslet. Proč by měl mít Tobi z Deie strach? Kisame nějakým záhadným způsobem opustil místnost a tak s ním Uchiha zůstal sám.
„Jak chceš, v klidu. Ale říkám Ti, že se bát nemusíš, Tobi. Podívej, jsi zraněný, musí Tě to bolet. Nemůžeš si tady pobíhat, jak se Ti chce. Měl bys odpočívat, rozumíš? Aby ses uzdravil.“ Zkusil Uchiha milý tón, protože jak zjistil, Tobimu chápání trvá o něco déle. Nějakou dobu bylo ticho a najednou mohl Itachi pozorovat, jak se k němu ze stínu vynořuje postava. Tobi zřejmě dostal trochu rozumu, usmál se Itachi, ale svůj komentář rychle zavrhl, když viděl, že si chlapec zakrývá tvář oběma dlaněmi. Raději to nechal být, chytil ho za rukáv a pomalu naváděl zpět k posteli.
„Itachi – san?“ Promluvil Tobi, když opět ležel v posteli a Uchiha mu kontroloval ránu, zda si nevytrhl stehy. Bylo to v pořádku.
„Ano, Tobi?“
„Deidara – senpai sem nepřijde, viďte.“ Ujišťoval se Tobi s rukama přitisknutými k obličeji. Doufal, že nepřijde, netušil, co by se zase mohlo stát. Ale Itachi na to chtěl jít jinak.
„Tobi, teď mě pozorně poslouchej, ano?“ Zadíval se mu do očí, které si černovlásek nechal vykukovat mezi prsty. Ten jen krátce kývl a Itachi se k němu sklonil.
„Deidara Tě má moc rád, Tobi. Strašně moc rád. Tolik se o Tebe bál, když jsi spal. A našel Tě u Tebe v pokoji, zachránil Ti život. Nikdy by Ti neublížil, Tobi, zapamatuj si to. Každý den tady u Tebe seděl, zrovna jako já teď a čekal až se probudíš a usměješ se na něj. Ale nedočkal se. Určitě by byl zklamaný, kdybych mu řekl, že ho nechceš vidět. Bolelo by ho to.“ Itachi s ním mluvil jako s dítětem, ale zároveň věděl, že jinak na to jít nemůže. Když už Deidarovi city k Tobimu nedovedl pochopit, pokusil se mu alespoň pomoct. Tobi na něj dlouze upíral zrak, pak pomalu spouštěl ruce ze své tváře.
„Bolelo? Ale Tobi nechce nikoho zranit. Já… bojím se.“ Přikrčil se černovlásek a stulil se zpět do peřin.
„Ale čeho? Pověz, čeho se bojíš?“
„Tobi má strach… má strach…z...polibku.“ Vykoktal konečně, pak se hanbivě začervenal a sklopil oči. Tak tohle ho neustále tížilo. Itachi si vzpomínal, jak vyjeveně Tobi vypadal, když do něj mezi dveřmi vrazil a utíkal pryč i Deidarova pokoje. Rozhodl se, že jako nezaujatá osoba si o tom s Tobim promluví. No asi to nikdy nebude rozmluva muže s mužem, ale pokusí se. Přitáhl si blíže nízkou stoličku a začal.
„Tak polibek. To Tě trápí, Tobi. Ale polibek je přeci moc krásná věc. Znamená, že Tě má Dei opravdu moc rád a myslí to vážně. Polibkem Ti říká „líbíš se mi a chci být s Tebou“ a on s Tebou chce být, Tobi. Deidara by Ti nikdy nelhal. Počkej, nebo Ti Dei nějak ublížil?“ To by mohlo být příčinou jeho zvláštního strachu, avšak znamenalo by to, že k němu blonďák nebyl upřímný. Černovlásek se nadechl.
„Nikdy, to ne!“ Vyjekl, jakoby ona slova neměla být nikdy vyřčena. Deidara by násilí na Tobim nikdy nebyl schopný, to si i hloupoučký Tobi uvědomoval. „Itachi – san, jenže já nevím, Tobi by taky chtěl být s Deidarou – senpai, je na Tobiho hodný a nesměje se mu. Chtěl…chtěl bych ho mít jenom pro sebe, ale on chce polibek a já…“ Tobi se v tom začínal ztrácet a Itachi začínal čím dál víc chápat. Tobi se zkrátka bál fyzického kontaktu. Byl šťastný, když byl s Deidarou, ale stačilo mu jen to. Nepotřeboval líbat, hladit, milovat se. Nepotřeboval to, protože to nikdy nezažil. Byl to závoj jeho mysli, bál se nepoznaného, Itachi na to přišel.
„Rozumím Ti, úplně Ti rozumím Tobi. Ale to se srovná, uvidíš. Ty jsi přece už velký kluk, ne? Tak se toho neboj a zkus to. Přijmi polibek, jenom jednou, na chvilku a uvidíš, jestli se Ti bude líbit. Když ne, Deidarovi to řekneš, je to jednoduché. Ale možná se Ti bude líbit a budeš šťastný a Dei bude taky šťastný. Dává Ti polibky, protože mu na Tobě záleží, Tobi, neodháněj ho od sebe, ano?“ Itachimu už z toho všeho šla hlava kolem. Ještě, že nemám děti, pomyslel si a začal se zvedat k odchodu. Snad to Tobimu docvakne, nebo aspoň část z toho, co říkal. Zbytek je už na Deidarovi, kterého sem brzy pošle. Tobi ještě promluvil.
„Itachi – san?“
„Co ještě, Tobi?“
„Jak poznám, že jsem zamilovaný?“ Itachimu se udělalo nevolno…

***

„Jdu si uvařit čaj, dá si taky někdo?“ Zeptal se Deidara otočený do společenské místnosti a rozhlédl se po přítomných, kteří nevypadali, že je čaj mohl povzbudit. Hidan se válel po pohovce, spal, ale nechrápal, svou kosu svíral pevně rukama, jakoby to byl plyšový medvídek. Deidara se musel usmát, ten si asi nedá. Kakuzu zvedl hlavu od stolu na kterém měl rozložené množství bankovek a nejméně po třetí si je počítal, prohlížel, zkoumal roky tisku a smál se obličejům na nich.
„Dám si, dík.“
Zetsu byl právě ve vášnivém sporu sám se sebou. Jeho světlá půlka měla opačný názor na velikost masožravých rostlin, než ta černá. Vůbec nevypadal, že by se sebou hodlal skončit. Zajímavá debata. Konan si lakovala nehty. Tak dnes to byla tmavě modrá, šla jí k vlasům, aspoň, že má vkus, pomyslel si Dei a už si myslel, že odejde do kuchyně, když v tom se srazil s Kisamem.
„Sakra, Deidaro! Koukej, na cestu!!“ Zavrčel Kisame a vešel za ostatními.
„Já? To tys nekoukal. Jdu vařit čaj, chceš?“ Nabídl mu Dei.
„Zbláznil ses? Ty mě asi vážně máš v úmyslu zabít. Horká voda, víš co by to se mnou udělalo??“ Valil Kisame oči nad tou stupidní otázkou a ukazoval si přitom na hlavu, jakože má blonďák hloupé nápady.
„No jo furt.“ Odsekl mu Deidara a odcházel. Kisame se posadil vedle Kakuza a chvíli ho mlčky pozoroval. Ani ho nijak nezajímalo, co a proč počítá, v hlavě měl tu událost s Tobim. Proč se ten magor, tak bál? Čeho se bál? Deidary? Jaký byl měl důvod se Deidary bát, vždyť ten blonďatej hlupáček vypadal, že by mu nezkřivil vlásek na hlavě. Vydechl. Nechal tam s ním Itachiho, snad to s zvládne i když blbeček Tobi je nepředvídatelný. Krom toho, má taky Sharingan, doufejme, že ho neumí používat. Kdyby jo, měl by Itachi celkem problém, zvlášť, když je Tobi takhle vystrašený. Kisame, neustále uvažoval.
„Tady, Kakuzu, prosím.“ Postavil Deidara před Kakuza divně vonící čaj a sám svíral vlastní šálek. Kakuzu se na něj ani nepodíval, ale poděkoval. Kisame se na židli jen nepříjemně zavrtěl.
„Je zvláštní, že máš čas na čaj.“ Prohodil žraločí muž jen tak mimochodem.
„Proč?“ Zastavil se Dei na cestě ke křesílku, kde mel v plánu se uvelebit. Kisameho kousavá poznámka ho ale vyrušila.
„Nic, já jen, že Tvoje drahá polovička se krčí v koutě a křičí „Nechci Deidaru- senpai.“ Kisame se zasmál sám sobě, jak dovedl Tobiho napodobit. Zmatený Deidara div neupustil svůj šálek.
„Tobi je vzhůru?!!“ Zeptal se naléhavě a rychlým krokem mířil ke Kisamemu.
„Tobi je nejen vzhůru, ale taky stihl říct, že Tě nechce vidět. Kdo ví, cos mu provedl. Být Tebou, vůbec bych se tam neukazoval.“ Řekl Kisame přísně s pohledem upřeným do Deidarových vystrašených a nevěřícných očí. Kakuzu a Konan zvedli hlavy od svých činností a zírali na Deidaru, jak zareaguje. Zetsu se se sebou přestal hádat. Hidan se na pohovce jen zavrtěl, mlaskl a spal dál.
„Lžeš, Kisame!“ Chystal se světlovlasý odložit čaj na stůl a vyběhnout z místnosti k ošetřovně, ale muž s modrou tváří ho zadržel. Popadl ho za ruku a přitáhl si ho k sobě, aby mu hleděl zpříma do obličeje.
„Zapamatuj si, chlapečku, že já nikdy nelžu!!! Je tam Itachi, zeptej se ho. Potvrdí Ti, že Tě Tobi nechce ani vidět! Nejspíš jsi mu tu ránu způsobil ty, viď a teď máš výčitky. Nedivil bych se, po tom, co jsem viděl. Jakmile Itachi vyslovil Tvoje jméno, ten kluk se rozsypal. Tak už konečně vyklop, co se….“
„Hned ho pusť, Kisame. A nebudu to k***a řikat dvakrát!!“ Za žraločím mužem stál v pozoru Hidan s kosou namířenou na jeho zátylek. Ten Kisameho řev a rámus ho probudil a ta slova, co tak lehkomyslně vypouštěl z úst, mu zježila i chlupy na rukou. Hidan, přestože nevěděl, co se jak odehrálo, vzpomínal, jak mile se Dei k Tobimu choval. Když mu sám strhl masku, Dei u něj zůstal. Když ho pomalu naváděl do svého pokoje. Ten pohled, když blonďák Tobiho vzbouzel z bezvědomí i obavy, které Dei měl, když Hidana našel sedět u jeho postele. Ne, Deidara by Tobimu neublížil. Kisame se zachvěl.
„Nepleť se do toho, Hidane. Tohle není Tvoje věc!“ Zavrčel a sevřel Deidarovo zápěstí pevněji, až blonďák bolestivě sykl.
„Neříkal jsem snad, že to nebudu řikat dvakrát? Proč mě chceš n****t, Kisame, hm? Tak dělej, pust ho!“ Hrot první čepele jeho kosy se dotkl modré kůže, která se pod tím bodnutím stáhla. Kisame povolil stisk a Deidara konečně svou ruku z jeho sevření vymanil. Prohmatal si pohmožděnou ruku a jen očima Hidanovi poděkoval. Sám byl překvapený, že někdo jako ten Jashinista, který ho neměl nikdy rád je schopen se za něj postavit. Zdálo se mu, že právě v situacích posledních dní poznává lidi okolo sebe daleko lépe.
„Už vypadni, Deidaro. Pozdravuj Tobiho… i když, no spíš radši ne.“ Mrkl na něj Hidan, když si uvědomil, že Tobi by z jeho pozdravu nejspíš moc radost neměl. Blonďák jen kývl a zmizl z místnosti.
„Toho budeš litovat, Hidane, ty hajzle. Ukážu Ti, že je způsob, jak můžeš umřít.“ Kisame se naprosto neočekávaně otočil, čímž riskoval Hidanův zásah. Překvapený stříbrovlasý se už ale nestačil vzpamatovat a rozmáchnout, jeho zbraň mu vytrhl Kisame a mířil s ní na jeho hlavu.

***

Deidara se před dveřmi do ošetřovny zastavil. Přemýšlel. Má vejít? Ale co když Kisame nelhal, co když ho Tobi opravdu nechce vidět? Možná ho nenávidí, za ten polibek, který mu dal, za to vzrušení, jež na něm bylo znát. Proklínal se. Srdce mu tlouklo jako splašené, vždyť za těmi dveřmi je Tobi, jeho malý Tobi a on se rozmýšlí, zda má vstoupit. Nechtěl, aby se ho Tobi polekal, měl strach i z těch slov, které by z jeho úst mohl slyšet. Opřel se zády o stěnu a chytl se za hlavu, rychle dýchal. Najednou uslyšel hlasy, jakoby vzdálené. Byly z místnosti za ním. Itachi mluvil s Tobim. Dei se nadechl, neměl by přece poslouchat, ne to nesmí. Ale, co když mluví o něm? Chvíli se rozhodoval, co udělá, i když nejspíše už v prvním okamžiku věděl, že nakonec stejně přitiskne ucho ke dveřím. Poslouchal.
Itachi: "Ale vždyť on by Tě pochopil. Ví, že nejsi jako ostatní, Tobi.“
Tobi: „Ne, senpai by tomu nerozuměl. On chce jinou lásku, než Tobi.“
Itachi: „Láska nemůže být taková, nebo taková. Je jenom jedna, tak mu to řekni.“
Tobi: „Ne! Neřeknu, Tobi mu to nikdy nepoví. Senpai by se zlobil, Tobi se nechce milovat. Bojím se.“
Itachi: "Ššš, tak dobře, dobře. Stejně si myslím, že je s tím tak nějak smířený.“

Deidarovi oči při těch slovech nestačily rozmrkávat slzy. Takže je to pravda, Tobi se ho bojí. Itachi Tobimu nejspíš řekl, že ho Dei miluje. Teď to bylo jasné. Tobi jeho city neopětuje. Deidara se zalkl při vzpomínce. „Tobi nechce milovat.“ Jo, Itachi si myslí, že je s tím smířený, ale opak byl pravdou, takhle to blonďák neplánoval ani v těch nejhorších nočních můrách. Neustále si říkal: „Vždyť mi povídal, že mě má rád, musí ke mně něco cítit, vím to.“ Tohle otřáslo jeho vírou v opětované city.
„Bože, nedopusť abych se z toho zbláznil, ještě nechci zešílet, ale moje srdce… moje srdce.“ Sesunul se k podlaze a skrčená kolena si objímal pažemi. Sklonil hlavu a nechal své dlouhé vlasy skrýt svou uplakanou tvář. Tak tohle byl konec. Opravdový konec a on doufal, stále doufal v něco, co nikdy nemohlo být pravdou. Pravda byla tam za tou zdí, byla krutá a nemilosrdná, sahala do jeho hrudi a mačkala mu srdce vší silou. Mohl tu bolest skoro až nahmatat, jak byla skutečná. Do hlavy se mu dostávala další nevítaná návštěvnice, kterou v tuhle chvíli potřeboval nejméně, beznaděj. Šířila se mu v mysli jako mor a brala všechny ty krásné vzpomínky na Tobiho, jednu po druhé pohlcovala ve své nicotnosti a bezohledně plenila každičkou hřejivou situaci. Nikdy neměla dost a Dei vnímal, jak mu v hlavě křičí „No tak, poddej se tomu. Už nic nemáš, žádnou naději, žádnou lásku. Odevzdej se mi, je z Tebe troska!!!“ Blonďák měl sto chutí utéct, sebrat se, zahodit ten příšerný černý plášť, ani by nemusel do svého pokoje, prostě by uprchl, jako zbabělec, aby se už nikdy nemusel těmhle lidem podívat do očí. Aby už nikdy nemusel spatřit Sharingan očí těch, které měl rád.
„Deidaro? Ty pláčeš?“ Itachiho hlas probral světlovlasého z úvah. Zvedl hlavu a podíval se na něj, vůbec nepostřehl, že Itachi otevřel dveře.
„Co se stalo? Já… šel jsem zrovna za Tebou, Tobi už se probudil a čeká, že ho přijdeš navštívit a ty tu zatím pláčeš.“ Uchiha se tomu musel zasmát, sklonil se k blonďákovi, vzal ho za ruku a měl v úmyslu pomoci mu nahoru, ale Deidara mu bez varování svou paži vytrhl.
„Nedotýkej se mě!“ Zavrčel přísně. „Už nikdy. Nejsem hlupák, rozumíš tomu Itachi? Mě neoblbneš.“ [i]Itachi jeho reakci vůbec nerozuměl, něco se muselo stát, ale Dei pokračoval.
„Myslíš si, že sem hračka? Jo, jasně, Tobi čeká, až za ním přijdu, to určitě. Ten čeká, až mu dám konečně pokoj, viď!! Pane Bože, vždyť se mě bojí, chápeš to? Má ze mě strach.“ Uchiha nebyl schopen slova, jen vyděšeně zíral na Deidaru, který očividně neměl v úmyslu přestat řvát. „Nekoukej, jako bys nerozuměl. Já jsem Vás slyšel. Tobi nechce lásku, Tobi nechce milovat, Tobi se bojí! Jo, ten na mě určitě čeká a má rozpřažené ruce a usmívá se, viď. Mám toho dost!!! Už Ti nevěřím, Itachi!!“ Zakřičel a obrátil se k Uchihovi zády. Utíkal, utíkal, jak nejrychleji to šlo, hlava mu nestíhala, srdce bylo na pokraji selhání.
„Deidara – senpai!!“ Zavolal na něj Tobi, který vše díky blonďákově křiku slyšel. Ale Dei se nezastavil, neslyšel, byl moc daleko.