Tobiho tvář panenky: Part 12

Pátý den od doby, kdy se Orochimarův dopis dostal do Peinových rukou.
„Deidaro, posel dorazil!“ Slova, kterých se blonďatý mladík bál nejvíce teď byla vyřčena. Hidan stál ve dveřích Deiova pokoje a nevěřícně zíral na tři muže, kteří sklesle seděli na posteli a postrádali dokonce i sílu mluvit. Světlovlasý mezi nimi byl naprosto zoufalý. Přece ho nemůže nechat odejít jen tak ze svého života a zapomenout na vše. Nemožné. Byl si jist, že i kdyby moc chtěl, nedokázal by to. Nevšiml si, že tiskne Tobiho dlaň čím dál pevněji a oči se mu lesknou slzami.
„Deidaro, musíme jít.“ Pokusil se jej Itachi přimět k pohybu, avšak nezdálo se, že mají jeho slova nějaký efekt. Jakoby si blonďák odmítal přiznat samotný Peinův rozkaz a odporovat tak jeho vůli. Tobi zvedl hlavu a nepatrně se na Deie usmál.
„Nebojte se, Deidara – senpai. Vyjde to, uvidíte.“ Jako vždy, černovlásek byl optimista, jakkoli to pro něj mohlo být nebezpečné. Ani na okamžik na sobě nedal znát strach a vypadal více než odhodlaně. Takový byl Tobi, skutečný Tobi. Kdy se takhle změnil? Jashinista absolutně netušil o čem to Ti tři mluví a vpadl sem pro své tušení, že by mohl onu Orochimarovu „věc“ spatřit. Avšak neviděl nic neobvyklého. Vzpomněl si, jak Dei odvážně tvrdil, že tu „věc“ nikdy nepředá a bude o ni bojovat za cenu svého života. Kam se teď poděla jeho odvaha?
„Přijďte rychle, čekáme venku.“ Skutečně neměl na emocionálně náročné chvíle náladu, zavřel dveře a odešel za ostatními, kteří už připraveni stáli pře vchodem do Aka skrýše. Tohle byla mimořádná událost a jakkoli se mohla zdát smutná pro tři ninji, pro zbytek organizace znamenala zpestření a konečné ukojení touhy po zvědavosti. Jako první se pomalu zvedl Itachi a s pohledem upřeným na propletené ruce dvou zamilovaných chlapců sáhl po Tobiho masce. Ať ji má raději na obličeji, bez masky ho posel nemusí poznat.
„Jdeme, Deidara – senpai.“ A vytáhl Deidaru z postele.

***

Oslnilo je světlo, když konečně otevřely poklop a pomalu vycházeli na povrch. Tento úkryt byl v lese a i přes zdánlivou neprostupnost porostu sem vnikalo množství slunečních paprsků. První co uviděli byli všichni členové Akatsuki, jejichž hovor náhle utichl, když si všimli, že se Ti tři konečně uráčili přijít i s tím něčím, co zatím neviděli. Všechny zraky se obrátili k poklopu. Jako první vylezl překvapivě Itachi, který měl plášť zapnutý až vysoko nad nosem a na hlavě slaměný kuželovitý klobouk s třásněmi. Nikdo se nedivil, bylo přeci známo, že Itachi jen velmi neraz prozrazuje svou totožnost před cizími lidmi. Stanul na pevné zemi, protáhl se a přidržel víko ostatním. Za Uchihou následovala blonďatá hlava a to už všichni natahovali krky, aby spatřili, co nese, ale nic. Deidarovi ruce byly prázdné, stejně jako momentálně jeho mysl, do které nevyšla už ani myšlenka. EROR. Nakonec se z díry vyhrabala i Tobiho nemotorná postava s maskou na obličeji. Byl to najednou pro ostatní takový nezvyk, dříve vídávali jeho odhalenou tvář a teď je zase schovaný. Mnozí si museli přiznat, že jim to trochu líto, ale věděli, že až se to tu vyřeší, tak to zas bude ten starý Tobi s andělskou tvářičkou.
Tři mladíci teď stáli vedle sebe a dívali se na ostatní. Tobi vdechoval vůni lesa a stromů, už dlouho nic podobného necítil. Mohlo to být naposledy, když se něco pokazí. Ozval se Pein.
„Tak kde to máš, Deidaro. Dej mi to!“ Zavelel rázně a přistoupil k blonďákovi s nataženou rukou. Bylo znát, že nehodlá žertovat a opravdu to chce vidět. Náhle však zpoza stromu vystoupila postava a klidně řekla.
„Bez obav, Nagato – sama, Deidara mi to předá sám. Viď, že ano.“ Usmál se skoro ještě kluk s bílými vlasy a brýlemi na nose, které si neustále upravoval. Ve všech třech hrklo a Itachi po jednou zašeptal.
„Kabuto – san.“ Nikdo to nepostřehl, jen Deidara, jehož modré oči začaly těkat z jedné strany na druhou a cítil ohromný vztek. Obě ruce měl zaťaté v pěsti a krev v něm jenom vřela. Náhle se jeho oči střetly s těmi Kabutovými a pouze tak, aby to chápali jen oni dva, řekl.
„Nedám Ti ho, slyšíš?“ Zavrčel a jeho dech se zrychlil. Akatsuki vydechli. „ho?“ Ale koho? Dokonce i zrzek najednou ztratil slova, netušil, co se to před nimi dělo. Zdálo se to tak zamotané, blonďák v rukách nic neměl, nevypadalo to ani, že to schovává. Tak o čem to mluvili? Jediný Kisame se tvářil, že ví víc než ostatní. Bělovlasý muž se zasmál, byl to spíše posměšný škleb, který nedával najevo nic víc, než výhru. Udělal pár kroků v před, ale stále byl od nich dost daleko na to, aby se vyhnul případnému útoku.
„Nedáš? Není Tvůj, patří Orochimarovi – sama. Odjakživa byl jeho a on to dobře ví.“ Tobiho srdíčko se rozbušilo a on zavrávoral. Dei se ho jednou rukou nepostřehnutelně dotkl, aby jej ujistil, že je to v pořádku. Přestože i on sám by se s radostí odporoučel k zemi, kde by se nemusel nikdy probudit, tak to pro něj bylo náročné. Byl ale rád za Uchihu, který je oba svou přítomností zachraňoval. Hidan to už prostě nedokázal vydržet, takhle moc přemýšlení a nevědomosti ho vyčerpávalo.
„Co se to tady, kur*a děje, Deidaro! O čem to ten hnusnej brejloun furt žvaní?“ Zařval, avšak než se dočkal odpovědi od blonďáka, ozval se muž s modrou kůží.
„No přeci o Tobim, ty nechápavej idiote.“ Takže jemu to došlo. Kisame si vše domyslel už od chvíle, kdy viděl ty dva - Deie a Tobiho v jedné posteli na ošetřovně. Netušil ještě spoustu skutečností, na které potřeboval odpovědi, ale tímhle si byl zcela jist. Tobi byl Orochimarova hračka. Jeho výraz byl teď povýšený a arogantní, když se na něj Jashinista spolu s kolektivem obrátil. Deidarovi došel dech.
„Cože, Tobi? Co je to za pitomost, Kisame! Nedělej si z nás…“
„Nelžu.“ Řekl žraločí muž a kývl hlavou ke třem mladíkům. „Deidara a Tobi spolu…“
„Co ty o tom víš, Kisame!“ Zakřičel na něj světlovlasý, jemuž oči vlhly slzami. Nestál o to, aby mu někdo připomínal jeho vztah k Tobimu,sám znal své city více než dobře. Nechtěl, aby se na něj a na Tobiho dívali skrz prsty. Milují se, co je na tom špatného? Je to hřích, že chce svého černovlasého chlapečka jen pro sebe? Kabuto vyvalil oči, neb mu to jako jednomu z prvních docvaklo. Dei a Tobi byli pár. Nemožné! Nekontrolovatelně se rozesmál, i představa se mu zdála absurdní a se zvrhlou vášní se radoval, že je za okamžik rozdělí.
„Tak to je teda dobrý.“ Smál se nahlas tak, že se tahle bolest zarývala do srdcí dvou utrápených lidí. Zabíjelo je to, oba dva. Nemohli nic dělat, jen stát a dívat se, na pospas všem pohledům, které už chápali o co tady běží. Avšak jen omezeně v rámci možností každého člena. Avšak fakt, že k sobě Ti dva patří, došel už všem. Pein se zarazil.
„To nemyslíš vážně, Deidaro, že ne.“ Zeptal se, i když by odpověď raději neznal. Bylo ticho, Kabuto také čekal na ujištění svého tvrzení. Deidara si povzdechl. Nedokáže Tobiho zapřít, ani svoji lásku k němu. Neuměl by to. I přes zoufalství se dovedl postavit hrdě tomu, co má přijít. Pohlédl vůdci do fialových očí beze strachu a studu před realitou. Jeho city byly naprosto čisté.
„Miluju Tobiho.“ Tiše, přesto to bylo slyšet. Hidan si myslel, že na ně Jashin sesílá apokalypsu. Kisame se pouze ušklíbl, dávno to věděl. Kakuzu zřetelně vnímal, jak se každé z jeho pěti srdcí pomalu zastavuje a opět rozchází. Nebýt šoku, tak by se Zetsu začal hádat sám se sebou, zda se ta druhá půlka nepřeslechla. Konan si pouze pomyslela něco o tom, že Dei je stejně holka, tak to není nic neobvyklého. Zrzek se nadechoval, ale byl přerušen Kabutem.
„Miluješ Tobiho? Kecy! Viděl jsi, jak vypadá jeho tělo? Je to malá nestvůra, že Tobi? Vždyť ten ubožák neumí víc než kňourat, pochybuju, že má vůbec nějaké city. Je to jen…“
„Tos mu udělal Ty!!!“ Zařval zuřivě Hidan. Vzpomněl si, že Tobiho zraněnou, zjizvenou a pohmožděnou postavu viděl, když jednou vcházel k Deiovi do pokoje. Ten hrůzný obraz v něm stále zůstával. Pamatoval si i na svá slova: „Kdyby se mi ten, kdo Ti to udělal dostal do rukou, vymačkám z něj život, jako z citrónu.“ Právě tohle se chystal Kabutovi provést. Nechoval sice k černovlasému kdovíjakou náklonnost, ale rány na jeho těle nesměl odpustit. Ubližovat někomu tak nevinnému a nezkaženému, jako byl Tobi, považoval Hidan dokonce i za hřích proti Jashinovi. Napřáhl se a se zatnutými zuby kosou máchl proti bělovlasému, aniž by myslel na následky. Nehodlal odpouštět. Kabuto měl co dělat, aby se útoku vyhnul. Nepředpokládal, že by napadení mohlo přijít od někoho jiného, než od jednoho z těch tří.
„Ty zasranej hajzle! Zabiju Tě za to!!“ Jashinista byl bez sebe a znovu napřahoval zbraň. Zastavil ho ten, od něhož by se to očekávalo nejméně.
„Přestaň Hidane, nedělej to. Není proč ho zabíjet, Tobi je přeci….krásný.“ Deidara to nezvládl, zhroutil se na zem mezi oba chlapce, kteří se nad ním teď skláněli. Nepřestával mluvit. „Tobi je přeci krásný, je to můj chlapeček.. můj.. můj chlapeček..“ Schoval tvář do dlaní a bylo znát, že je opravdu vyčerpaný. Už nemohl, nevydržel tu nejistotu, posměch, už to nechtěl dál snášet. Itachi ho něžně pohladil po vlasech a něco zašeptal do ucha. Deidarův smutný úsměv naznačoval, že se ho Uchiha pokoušel utěšit.
Teď byla správná chvíle. Kabuto už odmítal čekat déle, krom toho, Orochimaru-sama byl už jistě netrpělivý. Zatímco se pozornost věnovala Deidarovi, Tobi stál jen o pár kroků dál od něj a se skloněnou hlavou sledoval, co nastane. Nebyl vyděšený, ani se nesnažil utéct, jen bezmocně stál a přihlížel. Jako nezaujatý divák, kterého se scéna netýká, byl jiný než obvykle, tichý, zatím nepromluvil. Muž s brýlemi se v nestřeženém okamžiku dostal ta něj a chytil jej pod krkem. Deidara vykřikl.
„Tobi!!!! Hned ho pusť, dělej! Jestli mu ublížíš, zabiju Tě, rozumíš?!“ Vrčel a vstal. Najednou měl dost sil na to, aby mohl zatnout ruce v pěst a vykročit k únosci, který ale neměl v úmyslu chlapce vracet. Zasmál se blonďákovým slovům a více tiskl jeho hrdlo, až byl zřetelně znát přidušený vzlykot. To už ani nikdo z Akatsuki poslouchat nehodlal. Takhle to být nemělo, Tobi byl jejich parťák, ať byl jakýkoliv. Patřil k nim, přestože to byl ťulpas a neskutečný otrava, nemohli se dívat, jak mu někdo ubližuje.
„Hidan Tě měl vážně zabít. Ihned Tobiho pust, nedáme ho tomu slizkýmu zmetkovi. Tobi není hračka, jasný?“ Bylo k podivu, že se za Tobiho přimluvil i Kakuzu, který hovořil jen velice zřídka a zatím nedával najedno své stanovisko ohledně toho, zda chlapce vydat nebo ne. Ale teď bylo jasno. Kakuzu neměl úmyslu mu černovláska přenechat. Deidara byl potěšený, přesto doufal, že nikdo nezaútočí. Jinak by jejich plán neměl šanci vyjít. Tobi se nezmítal, nekřičel, jen držel. Ostatní měli za to, že je mírný pouze proto, aby nezpůsoboval bolest blonďákovi, kdyby křičel o jeho pomoc.
„Hlupáci!“ Podíval se na ně bělovlasý kluk s vítězoslavným úsměvem a jeho oči potom stanuly na bezmocně vyhlížejícím Deidarovi. S ironií v hlase na něj promluvil a stále pevně tisknul Tobiho hrdlo.
„Ale, ale, slečinka se rozčiluje, vzali jí pejska.“ Zasmál a poté už zvážněl. „Je to jenom zaostalý idiot, k ničemu by Vám nebyl. Neumí ani jednu z technik Sharinganu. Jak by se řeklo u zboží – zmetek. Nicméně i tahle závada…“ Podíval se na Tobiho. „Má pro Orochimara - sama význam, který ale i mě zůstává tajemným.“ Neustále couval, věděl, že už se nemůže zdržovat a měl by rychle zmizet. Ještě, že byl Tobi tak klidný, jinak by nevěděl, jak tohle všechno může dopadnout. Jeho představa předání toho černovlasého mentálka byla zcela pokojná. Ovšem takovouhle scénu nečekal.
„Přestaň tak o Tobim mluvit, kur*a! Vůbec nic o něm nevíš, ty idiote! Tobi je…..“ V tom se Hidan zarazil, neb nebylo ke komu mluvit. Zmizeli. Oba. Kabuto i černovlasý chlapec s ním. Akatsuki se rozhlíželi kolem sebe, netušili, co se stalo.
„Tobi!“ Vykřikl zděšeně Deidara a přiběhl na prázdné místo, kde ještě před okamžikem stál maskovaný mužík. Nikde nic, ani stopa. V hlavě se mu zatemnilo a myslel, že se opět zhroutí. Netušil, co se stalo, proč zmizeli? Začal volat. Místem se rozeznělo chlapcovo jméno. Jednou, podruhé znovu a znovu, jakoby se mělo vznášet vzduchem donekonečna. Křik začínal být zoufalý a prosebný, slza následovala slzu. Nikdo se však ani nehnul, všichni sledovali ubohého a zmateného světlovláska, jak mu selhávají hlasivky. Přesto se dál snažil vykřičet do světa slovo, které pro něj znamenalo celý život.
„Deidaro, on… už je pryč.“ Přistoupila k němu Konan na popud samotného Peina, který ač tyhle city nechápal, nemohl modrookého nechat v takovém stavu. Bylo po všem, konečně znali pravdu a nyní s ní nemohli nic dělat. Bylo pozdě na vše, dokonce i na sliby, že mu pomohou Tobiho zachránit. Ne, nikdo se nezmínil. Deidara se podíval na modrovlasou dívku očima, které samým pláčem krvavěly.
„Ale já…. ho musím najít, Konan. Je můj, oni mu ublíží. Ublíží Tobimu.“ Rozvzlykal se a padl na kolena. Když si představil, že by jeho malému chlapečkovi někdo působil bolest, že by ho někdo zraňoval, měl chuť vraždit. Akatsuki mlčky, bez jediného utěšujícího slova odcházeli zpět do úkrytu, ale nemohli tam Deidaru jen tak nechat. Konan ho opatrně podepřela a pomohla mu na nohy. Avšak její místo brzy obsadil Itachi, který se blonďáka ujal bez slova a odváděl jej zpátky do jeho pokoje.
„Postarej se o něj, Itachi. A až trochu přijde k sobě, řekni mu, že je mi to líto.“ Tak Kisame. Žraločí muž měl teď v očích víc bolesti, než Deidara s Uchihou dohromady. Bylo jasné proč, prozradil to, co být prozrazeno nemělo. Věděl to, co vědět nikdo neměl A dovolil to, co nesmělo být dovoleno Aby Tobiho ukradli. Itachi, jež měl stále na hlavě svůj slaměný klobouk s třísněmi jen přikývl. Samozřejmě, že se o Deidaru postará. Otevřel dveře jeho pokoje a navedl ho dovnitř. Zavřel.
Bylo ticho. Deidara se najednou sebral a jakoby se nic nestalo si lehl na postel. Setřel si z tváře hrané slzy a klidně oddechoval. Takže hra? Všechno to bylo jen naoko? Blonďák přemýšlel o tom, co se stalo. Opravdu to bylo hodně rychlé a řekli se skutečnosti, které měli zůstat utajené. To ho trochu vyvedlo z míry. Pak se podepřel na loktech a podíval se na postavu u dveří.
„Proč tam tak stojíš? Pojď ke mně.“ Usmál se, když si muž sundal z hlavy klobouk a rozepnul plášť.
„Deidara – senpai? Bude Itachi – san v pořádku?“ Zeptal se starostlivě černovlasý klučík, jež si vlezl k Deiovi do postele a lehl si vedle něj. Hlavu si jako vždy položil na jeho hruď a poslouchal. Tohle miloval. Trochu se bál o Itachiho, nebyl si jistý, zda je to správné, když jim Uchiha nabídl tenhle plán, ale Deidara sobecky neváhal. Vydat Tobiho by bylo nemyslitelné. Navíc, Itachi bude u Orochimara ještě užitečný. Pokud vše vyjde, může jim ušetřit spoustu problémů. Schován za Tobiho dřevěnou maskou byl explozivním rukojmím, s jílovými broučky v kapsách. Deidara se pousmál a políbil Tobiho do vlasů.
„Budeme doufat, že se mu nic nestane, Tobi. Musíme mu věřit.“ A přitáhl si Tobiho blíž k sobě. Pevně ho objal. Měl ho u sebe, nikdy by ho nevystavil nebezpečí. Když si uvědomil, že teď už s ním nemusel být, chtělo se mu znovu plakat, tentokrát upřímně. Ale jakmile pohlédl do jeho andělské, usměvavé tváře, neodolal se natáhnout pro polibek. Tobi se k němu lísal a cítil stejnou potřebu po blízkosti jako Deidara.
„Tobi má rád Itachiho – san.“ Zašeptal chlapec a z oka se mu svezla slzička, kterou ovšem rychle Deidara olízl.
„Jo, to já taky, Tobi. Když na něj budeme myslet, vrátí se k nám. Uvidíš." Pokusil se ho blonďák uchlácholit i když měl sám o Uchihu obavy. Nechápal, proč se nabídl a obětoval i když byl vlastně jediný, kdo to udělat mohl. Černé vlasy, skoro stejně velký, v očích Sharingan. Zachránit Tobiho, to byl jeho plán. Když ale odcházel, netušil, že právě zachránil životy dva. Deidara zavřel oči a cítil Tobiho vedle sebe.
„Tobi na něj bude myslet pořád, senpai. I ve spánku.“