SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tobiho tvář panenky: Part 13

„Přiveďte sem Deidaru, musím s ním mluvit. Hned!“ Zavelel Pein, okamžitě potom, co se z toho návalu nových informací a skutečnosti, že Tobi je pryč, trochu vzpamatoval. Dlouhou chvíli přecházel po zasedací místnosti a zbylí Akatsuki na něj upírali nechápavé pohledy. Všichni z toho byli zjevně otřesení, tedy až na Kisameho, který nevypadal, že by mu černovlásek nějak chyběl. Nebyl přítomen jen Deidara a Itachi, který jej hlídal v jeho pokoji. Tedy, takhle si to alespoň mysleli. Avšak skutečnost byla docela jiná, než se zdálo. Neměli ani ponětí, že Kabuto unesl místo hloupoučkého Tobiho, Itachiho, který se za něj vydával. Takže chlapec byl nyní tam, kde být měl. V blonďákově náručí.
Jako první se zvedl Hidan, jež si vyhrazoval právo Deie přivést, neb věděl, že s ním sám musí něco probrat. Zlobil se a krev v něm jen vřela. Vzpomínal na slova, kterými potvrzoval, že Tobiho nikdy nikomu nedá. Dokonce i život by za něj položil. Stříbrovlasý nerozuměl tomu, proč se Deidara tak rychle vzdal a ačkoli nevypadal dobře, když ho odváděli do pokoje, měl vyvinout větší iniciativu na záchranu černovlasého kluka. Zdálo se mu to zvláštní. Takhle by se jinak nechoval, kdyby nevěděl víc, než oni. A on víc věděl, o tom Hidan nepochyboval. Musel zjistit, co se to sakra děje.
Jeho rychlé kroky se rozléhaly chodbou a on šel skutečně chvatně. Byl zvědavý a věděl, že i kdyby mu Deidara nic neřekl, Itachiho by přemluvit dokázal. Svou vražednou kosu nechal za sebou a už se nemohl dočkat, až se jako první dozví pravdu. Byl na místě, s klepáním se neobtěžoval a vešel.
„Deida…“ Najednou měl pocit, že tohle by ho jako jediná věc mohla skutečně zabít, neb jeho srdce skutečně několik úderů vynechalo. Stál tam jako opařený a netušil, jestli je to sen, nebo realita, která byla více než děsivá. Slušnost by mu jinak neměla dovolit dívat se, ale on tomu nevěřil, stále se neprobral. Bylo to víc, než byla jeho mysl ochotna pobrat. Ne, to nemohla být pravda. Oba chlapci ztuhli a v prvotním překvapení, avšak ne nad tím, že je prozrazena totožnost údajného Itachiho, nýbrž nad tím, v jaké situaci se nacházeli. Tobi se jako první natáhl po přikrývce, ovšem s názorem, že Hidan toho nejspíše už i tak viděl dost. Jejich spojení nebylo možné přehlédnout a i výmluva na jinou činnost, než bylo surové milování by nepřipadala v úvahu. Jména, která do té doby hlasitě sténali se ještě jako ozvěna vracela do pokoje a doznívala v Jashinistových uších. Netušil, co by měl dělat, jen tam stál a neschopen slova byl svědkem opravdové fyzické lásky mezi blonďákem a černovláskem.
„Ehm… promiň, dáš nám ještě chvíli?“ Zeptal se Dei jakoby se nic nestalo, ale to už viděl jen mizící postavu a zavírající se dveře.
Hidan se hned za nimi svezl na podlahu a vydýchával se, jakoby snad on sám byl účastníkem toho uvnitř. Bylo toho na něj příliš, co potřeboval pochopit, přesto mu to v hlavě pomalu, ale jistě necvakávalo souvislosti dohromady a on začínal chápat. Tobi je Itachi a Itachi je Tobi. Bylo až k neuvěření, že si rozdílu nikdo nevšiml, avšak všichni byli tak zabraní do přemýšlení, že nikoho nenapadlo, že skutečnost, kterou mají před sebou je vlastně klam. Ale co tedy bylo s Uchihou? Má ho Orochimaru.
Stále ještě vykolejený stříbrovlasý se pomalu sesbíral a klopýtavým krokem odcházel zpět do zasedací místnosti.

***

„Ještě vydrž, Tobi.“ Vybízel světlovlasý chlapce k tomu, aby zatím neztrácel kontrolu nad svým tělem, i když byl očividně už velice vyčerpaný. Deidara jej dovedl k vrcholu už třikrát, ale sám potřeboval více Tobiho tepla k tomu, aby vystoupal až do nebe. Zkušeně si přidržoval Tobiho zadeček za bedra výš, aby do něj měl snadnější a bezbolestný přístup. Přírazy nabíraly na rychlosti a intenzitě, ačkoli se zdálo, že chlapec tempo dlouho neudrží. Fakt, že byli vyrušeni, Deidarovi nedělal starosti, stejně už všichni věděli, že je do něho zamilovaný. Tohle byla přece také láska i když teď si jí spíše bral, než dával. Tobi byl na pokraji sil.
„Sen…senpai…..“¨
„Ššš, už to bude, už…cítím to…“
Stiskl blonďák chlapcovi půlky a natlačil si jej na sebe v několika posledních rychlých přírazech, s kterými se do něho udělal. Vždycky to bylo tak fascinují a Dei věděl, že je to pouze tím, že je to Tobi. Být to jiný, nikdy by nebyl schopný dosáhnout tak nádherného konce. Černovlasý to vnímal, každou vteřinu, každý úder srdce, všechno. A nejvíce tu pravdu, kdy byl vděčný, že ho jeho drahý senpai nenechal odejít. Za to ho vždy bude milovat.
Jakmile se jim podařilo trochu se uklidnit a zmírnit příval hormonů a adrenalinu v krevním oběhu, začal Deidara vstávat. Nechtělo se mu za žádnou cenu od Tobiho odcházet, navíc si toho měli ještě hodně co povědět, ale musel. Hidan jistě nebude držet jazyk za zuby a pokud skutečně ne, tak doufal, že se o jejich milování zmiňovat nehodlá.
„Pojď, musíme tam jít, Tobi. Vstávej, prosím!“ Pokusil se blonďák tím nejpříjemnějším způsobem dostat chlapce z postele i když odpověď předem znal. Podíval se na to krásné stvoření, jež nenuceně rozdávalo pohled na své obnažené, vulgárně roztažené tělo, světu. Nevadilo mu to, pro něj bude vždy tím nejúchvatnějším, co kdy spatřil. Chlapec na něj otočil pouze hlavu a vydechl.
„Nemůžu, senpai. Tobi je slabý, nevstanu.“ I když byl ještě schopný zvednou hlavu, tak to bylo asi to jediné, co mohl. Jeho útlý hrudníček odmítal uklidnění a v dechu se jeho dlouhé jizvy na těle neustále napínaly a opět svrašťovaly. Tak zranitelný a křehký. Deidara neměl to srdce jej nutit, když mu chlapec více než trpělivě nabídl své tělo. Zalitoval, že si jej bral tak hrubě a nedal mu více času, ale v tomhle byl sobecký, to si uvědomoval. Již oblečený a upravený se natáhl zpět na postel nad chlapce a vtisknul mu krásný, dlouhý a vášnivý polibek. Tobi jej ochotně přijal. Pomalu zapomínal čas, kdy se strachoval jakékoliv intimity. S Deidaru bylo snadné na to nemyslet. Věděl, že je chtěný.
„Omlouvám se, ale byl jsi skvělý, nemohl jsem přestat.“ Ospravedlňoval blonďák svou naléhavost a také drsnost při milování, avšak toho nebylo třeba. Za posledních pár dní od jejich prvního styku si chlapec na Deiovo tělo ve svém zvykal podstatně lépe, než poprvé. Jen potom byl vždy na odpis, dokonale vyčerpaný.
„Neomlouvejte se, senpai. Bylo to jako kouzlo. Tobi dnes necítil žádnou bolest, opravdu.“ Usmál se černovlásek, ačkoli Dei věděl, že to říká jen kvůli němu. Ve skutečnosti to bolelo pokaždé, to Dei poznal, podle výrazu Tobiho tváře, když do něj vstupoval. Nikdy nebyl statečnější než poprvé. Musel mu nějak jeho snahu splatit.
"To jsem rád, Tobi. Nechci, abys trpěl. Tohle má být krásné a nepřeji si, abych si to užíval jen já.“ Řekl posmutněle světlovlásek a uvědomoval si, že už musí jít. Chtěl by s Tobim ještě zůstat a mazlit se s ním, jako poděkování, jenže teď to nešlo. Chlapec se na něj pouze usmál a ztěžka se podepřel na loktech, aby jej políbil. Avšak jen letmo, v tomhle Tobi nikdy nebude průbojný, jeho plachost je vrozená.
„S Vámi je to vždycky krásné, senpai. Miluju Vás. Už běžte, Tobi tu na Vás počká.“

***

Do místnosti ve vší své naléhavosti a zbrklosti vletěl Hidan a nejspíše si ani neuvědomoval, že na něj všichni upírají své vyplašené pohledy, když nepřivedl Deidaru. Ještě mírně rozechvěle se stříbrovlasý vydal zpět na své místo, aby se mohl zcela uklidnit. Bylo ticho.
„Hidane? Co se děje, kde je Deidara?“ Zeptal se ho Pein, který stál přede všemi a v hlavě si připravoval rozhovor s blonďákem. Měl pro něj mnoho otázek, ale náhle nebylo komu je položit, protože Hidan nevypadal, že by chtěl mluvit. Měl co dělat sám se sebou, byl bledší než obvykle. Uběhla nějaká chvíle, kdy čekali na vysvětlení, jež nepřicházelo, ale potom si Hidan přiznal, že asi nemá smysl zapírat.
„Deidara? No on…. On teď zrovna…spolu, jakože…víte, mno…tak rozumíte mi.“
„Ne!“
Vyjekl Pein a začínal zuřit, zdálo se, že morálka po dobu jeho nepřítomnosti značně upadla, když ten fanatik ani nedokázal splnit jednoduchý rozkaz. Snažil se zůstat v klidu a zhluboka se nadechl, aby si udržel příčetnost.
„To je jedno, jdu tam sám, když ty….“
„Ne!“
Vytřeštil Hidan oči a vstal. „Ne, ne, ne…nesmíte tam jít!“ Ani si neuvědomoval, že zvýšil hlas. Teď to všechno bylo ještě více podezřelé a všichni se k Jashinistovi tázavě obrátili s mnoha neznámými v očích. Zrzek se zarazil a rychle přešel k Hidanovi a popadl ho za plášť u krku. Nechápal, co se děje, proč tam nesmí?
„Tak už to vyklop. Kde je ta blonďatá slečinka?! Mám toho dost!“ Zavrčel mu do tváře zrzek a i ostatní si zoufale přáli se dozvědět, co se to s Deiem stalo. Nikdo si nevšiml, že se pootevřeli dveře a dovnitř nakoukl jmenovaný a raději by neslyšel, protože Hidan se právě přestal ovládat.
„Nemůžete tam jít, protože…protože…si to právě rozdává s Tobim.“ Vydechl a zavřel oči. Deidary ve dveřích si stále nikdo nevšiml a tak neslyšně vešel, tušil, že teď bude muset vysvětlovat víc, než říct původně chtěl. Povzdech si. Zrzavý vůdce v překvapení Hidana pustil a zalapal po dechu. Přejel pohledem všechny členy Akatsuki v místnosti a hledal u nich vysvětlení, to bylo nemožné. Tobi byl pryč. Kisame vypadal, že se každou chvíli buď zhroutí a nebo rozesměje. U někoho jako on připadaly v úvahu dokonce obě varianty najednou. Zetsu si začal se svou druhou půlkou cosi šeptat o vyšinutosti a zdali je možné páchat hříchy s někým, kdo momentálně není po ruce. Konan se tvářila, že se jí to netýká a Kakuzu se zakuckal.
„Počkej, počkej.. ne, ne… s Tobim? Ty ses z toho svýho náboženství pomátl, leze Ti to na mozek, Hidane. To, co nám tady tvrdíš, je…“
„Pravda.“
Ozval se náhle Deidara od vchodu a cítil na sobě všechny spalující zraky. Jindy by uhnul pohledem pro trapnost celé situace, ale už se nebylo za co stydět. Miloval se s Tobim a bude se s nim milovat znovu a znovu a znovu. Věděl, že musí mluvit, pomalým krokem se vydal k ostatním.
„Není to blázen, nelže. Právě teď jsme s Tobim měli, ehm, jak to říct…intimní chvilku. Chtěl bych Vám všem poděkovat za to, že to chápete a nebudeme to tady dál rozvádět, že ne.“ Podíval se po všech přísným pohledem a dříve než se stačili zeptat, tak odpověděl.
„Tobi je tady, u mě v pokoji, živý a zdravý, nic mu není, tedy kromě momentální fyzické vyčerpanosti.“ Ani netušil, proč to řekl, ale ihned se začervenal a pokračoval. „Měli jsme to promyšlené i když…nemohli jsme tušit, zda to vyjde nebo ne, ale Itachi se sám nabídl. Nemohli jsme Tobiho ohrozit, nemůže se tam vrátit. Oba jsou Uchihové a tak se vyměnili. Itachi si nasadil Tobiho masku a ten si vzal klobouk, aby mu nebylo vidět do tváře. Nečekali jsme, že…..“
„Nečekali jste???! Zbláznili jste se?!!!“
Nenechal ho Pein domluvit a jeho velké fialové oči vypadaly, že každou chvíli vzplanou. Došlo mu všechno a nedovedl si připustit, že se to vážně stalo. Oni si klidně vymysleli plán za jeho zády a prohodili se, jakoby šlo jen o výměnu jablka za ostružinu. Ovšem, že v tom byl rozdíl! Pein se to snažil vydýchat. Ne, takhle to nesměl nechat, nejen, že Deidaru potrestá, ale byl si jistý i tím, co se stane, až Orochimaru zjistí, že nedostal to, co chtěl. Deidara sklopil pohled a čekal, co se bude dít dál.
„Ty!! Ty sobeckej idiote!!“ Nařknul ho vůdce a zabodl mu ukazováček do žeber. Bylo na něm znát, že přestával být kontrolovatelný. Jeho zrychlený dech vykazoval, že má něco v plánu. Ještě neskončil.
„Podělal jsi to! Obětoval jsi Itachiho, za cenu toho….Jashine, řekni, že to je zlej sen. Ty si vůbec neuvědomuješ, cos způsobil! Doufej, že je Itachi ještě naživu, jinak Ti utrhnu hlavu, jasný? A Tobiho okamžitě vrátíme!“ Řekl tak jistě, až blonďák vyjekl, jak ta slova byla nesmlouvavá. Chtěl něco namítnout, ale Pein ho předběhl.
„Kvůli vaší neschopnosti, je to všechno v kelu! Idiote! Jdu si pro toho blbečka sám, a přitáhnu ho Orochimarovi i kdyby se měl plazit, rozumíš? Je mi z Tebe zle, Deidaro. Itachi je možná mrtvej jen kvůli tomu, že sis chtěl užít. Můžeš si za to sám!“ A to už se rozzuřený zrzek hnal ke dveřím s úmyslem navštívit Tobiho. Ne, tohle se nemělo stát, takhle to nechtěl. Z očí se mu svezly slzy. Kam se poděla jeho jistota? Cítil se příšerně a to nejenom proto, že by mu měli Tobiho přeci jen vzít, ale i kvůli Itachimu. Uvědomoval si, že má Pein pravdu a Uchiha je možná už po smrti. Na tohle nepomyslel i když měli plán dopředu. Neodmítl ho, když Itachi přišel s tímhle návrhem. Byl příliš zaslepen láskou a touhou po chlapci. Bouchly dveře a byly slyšet rychle krok směrem k Deidarově pokoji. Rozbušilo se mu srdce.
„Na co tady, k***a, čekáš?“ Vyrušil ho z přemítání Hidanův hlas a podíval se, jak na něj všichni hledí s jakousi zvláštní prosbou.
„Co?“ Netušil vůbec co by měl dělat, utřel si slzy a připadal si, že se každou chvíli sesune k podlaze s chtíčem po smrti.
„To tady budeš stát a bulet? Za takovýho ubožáka sem Tě neměl. Jestli nejdeš ty, tak já jo. A postavím se za Tobiho, srabe. Ani Itachi by nedovolil, aby se to podělalo, ne? Udělal to pro Tebe a pro něj a ty to teď chceš zahodit? Seber se do pr**le a nedovol mu to udělat. Jestli ho miluješ, tak běž!“ Hidan mluvil velice přesvědčivě, až se ostatní zachvěli a přikyvováním s ním souhlasili. Deidarovi se v žilách rozlila nová krev a usmál se. Se zcela jiným pohledem na celou situaci se postavil zpříma.
„Kdo de se mnou?“

***

„Ze mě nikdo debila dělat nebude. To si ještě schytá, buzna jedna!“ Mumlal si pro sebe Pein a ráznými kroky mířil k pokoji, za jehož dveřmi se skrývá něco, co musí okamžitě vyhodit. Jakoby Tobi byl jenom nechtěný šváb, zdroj problémů a všeho špatného ve skrýši Akatsuki. Vůdcův hněv pozná na vlastní kůži, Pein byl rozhodnutý toho smrada popadnout za vlasy a klidně s ním smýkat po podlaze až ven. Tak rozzuřený byl. Nešlo ani tak o to, že se vyměnili, spoléhal na Uchihův zdraví rozum a schopnosti, ale o to, že mu to zatajili. Měl by o tom přeci rozhodovat on, nestrpěl jakoukoliv neposlušnost a teď si to bude muset někdo vyžrat. Rozrazil dveře.
Rozhlédl se po pokoji a uviděl v posteli nejasnou siluetu chlapce. Bez rozmyslu k němu rozhodně vykročil, pěsti zaťaté a nervy napnuté. Srdce mu divoce tlouklo, nechtěl se na něj dívat, Tobi spal, tak se k němu jen natáhl přes postel a mimoděk z něj trochu odhrnul peřinu. Lekl se a ucukl.
„No to ne. Pro Krista, takže to byla pravda..“ Zajíkl se, když uviděl jizvu na hrudi, sice malou, ale zřetelnou. Nebyla to jedna z nejhorších, které Tobiho tělíčko skrývalo, ale o tom se Pein brzy přesvědčil. Aniž by měl v úmyslu se přímo dívat na chlapcovu nahotu, odkryl ho celého.
„Bože!!!“ Ustoupil o dva kroky vzad a vyvalit oči na černovláska, který se pokoušel ze spánku zachumlat a marně sahal po pokrývce. Pein byl v otřesený tím, co viděl. Temné skvrny, jizvy, vpichy, šrámy, nezhojené odřeniny. To křehké tělo toho muselo snést víc, než by se komukoliv mohlo zdát, tohle nedovedl pochopit ať o tom přemýšlel z kteréhokoli úhlu. Nikdo s lidskou povahou, jakkoli krutou by tohle nedokázal. To byla zrůda, která to malému Tobimu provedla, jinak to nazvat neuměl. A to ho měl vrátit zpátky. Teď už rozuměl všemu i důvodům, proč to Itachi s Deidarou museli udělat. Už jen při pohledu na chlapce se v těle probouzeli ochranitelské pudy. Vážně nebylo těžké se do toho drobečka zamilovat. Vztek mu z těla okamžitě vyprchal a díval se, jak se chlapec vrtí a chvěje zimou. Něco si pro sebe brumlal.
„Senpai…Tobimu je chladno, senpai. Kde… kde jste?“ Vypadalo to, že se probouzí a místo po přikrývce, sahal teď na druhou stranu postele, blíže k Peinovi ve snaze uchopit Deidaru jen svíral pěst do prázdna. Zrzek se po jednou usmál, naprosto nenuceně a spontánně, avšak neměl v úmyslu černovláska probudit, ne teď, když viděl padlého anděla. Natáhl se a sevřel Tobiho ruku ve své. Posadil se na postel a sáhl po peřině, aby ho zakryl.
„Ještě spi, Tobi. Přikryju Tě.“ Kdyby jen tušil, proč se tak chová, ne, nepřiznal si, že ho Tobi okouzlil. Až teď si všiml zaschlého spermatu na chlapcově bříšku, odporem se ušklíbl a odvrátil tvář od jeho rozkroku. Sevřel v dlani hebkost pokrývky a přetáhl ji přes černovláska až ke krku. Tobi se do ni ihned stulil, přičemž pevněji stiskl Peinovu ruku. Ten byl zaskočen, ale neucukl, když si ho chlapec přitáhl blíž. Věděl, že kdyby se mu vytrhl, tak se probudí, ale zatím měl zavřené oči.
„Senpai? Zlobil se na Vás Pein-sama?“ Zeptal se najednou Tobi starostlivě a úplně si přitáhl Peinovu ruku pod pokrývku, na hruď tak, že se zrzek musel položit na břicho. Jaká to nepříjemná situace, ale děkoval za to, že se chlapec nevzbudil, musel se mu ze sevření nějak vymanit a odejít.
„Ne, ne, kdepak, nezlobil.“ Odpověděl mu se zaťatými zuby Pein a pomalu se odtahoval. „Jen hezky spinkej, ano?“ Ponoukl mu zvláštním hlasem, jakoby se snažil napodobit Deidarův, ale znělo to příšerně. Doufal, že ho Tobi pustí, jenže ten se na posteli ještě víc ošil.
„Tobi chce spinkat vedle Vás, senpai. Asi budete nemocný, nachladil jste se. Budeme se léčit spolu, senpai.“ Řekl tiše a zachrupal si. Pein měl pocit, že se dostal do jámy lvové, ten kluk byl poděs. Krev se mu nahrnula do tváří a začervenal se. Teď se mu snažil vykroutit o to víc. Dostal ven palec, ale to bylo si tak všechno, víc nemohl. Tiše si pro sebe zaklel a celý se položil na postel, aby si pomohl druhou rukou. Nešlo to, černovlásek měl sílu a přitom mu dlaň nikterak nedrtil. V tom se opět rozrazili dveře. Pein ztuhl a zíral k nim. Tobi se měl probudit, ale spal stále jako zabitý, opravdu jej to velice zmohlo.
Do pokoje si to napochodoval Deidara v bojovné náladě a za ním stáli všichni ostatní s identickým výrazem ve tváři. Jakoby snad zachraňovali svět před zhoubou. Zrzek si jen polkl, když uviděl, jak na něj zírají. Ležel na břiše, skoro natisknutý u Tobiho s oběma rukama pod peřinou na jeho hrudníku. Nikdo nemohl tušit, že mu Tobi ruce svírá. Deiovo srdce se div nezbláznilo, když sledoval tu scénu. Klouby mu zbělely, jak se pomocí zaťatých pěstí snažil nevypěnit a jednu mu nevrazit.
„Dei...Deidaro, počkej, vůbec to není tak, jak to vypadá. Ehm.. Konan, nic si nemysli.“ Byl v neuvěřitelných rozpacích, horší to snad být nemohlo. Konan byla celá brunátná vzteky a udělala k němu několik rychlých kroků, než se napřáhla a PLESK! Teprve ta facka dokázala chlapce vzbudit, čímž povolil stisk na Peinovu ruku a tak mu znemožnil veškeré alibistické výmluvy, že za nic nemůže. Vůdce si přitiskl dlaň na tvář a sledoval pouze ženina záda, jak se od něj vzdalují, jenže nestačil ani pořádně vstát, aby se za ní rozběhl a vysvětlil to a už u něj stál Deidara.
„Ne, počke…“ PLESK! Přes druhou tvář a blonďák měl v očích plameny hrůzy.
„Nikomu ho nedám, budeš mě muset zabít! A už nikdy se ho nedotýkej!!“ Zařval prudce, obešel Peina bez ohledu na následky a přisedl si k vyděšenému Tobimu, který netušil, co se děje. Přitáhl si ho do náruče a políbil jej do vlásků, které začal laskat prsty. Tvářil se přitom neskutečně majetnicky, že by se proti němu nikdo neodvážil říct křivého slova. Pein se na ně podíval a nedokázal se zlobit, ač by měl. Společně byli tak nádherní, skoro vnímal to němé pouto mezi nimi a nedovolil si je nyní rozdělovat. Po tom všem, co museli zažít. Uznal, že změkl. Povzdechl si a ukázal na Deidaru.
„Nedovol, aby se mu něco stalo. Dávám Ti doživotní rozkaz ho chránit a opovaž se ho někdy porušit.“ Mělce se na ně usmál, když se na něj blonďák nechápavě podíval. „Je to ještě štěně, necháme si ho.“ Po těchto slovech se otočil a i s ostatními za sebou zavřeli. Chlapci osaměli. Tobi byl stále rozrušený a hlavu měl položenou na Deidarově rameni, jinak mu seděl na klíně, zabalen do přikrývky.
„Senpai? My budeme mít štěňátko?“ Zvedl černovlásek hlavu a upíchl oči na Deidaru v radostné očekávání. Ten mu chvíli nevěnoval pozornost a přemýšlel nad tím, co řekl Pein. Byl přece připravený Tobiho vyrazit, tak proč se teď zachoval takhle? Že by to byla chlapcova zvláštní schopnost, lidi měnit a nutit je, aby toho blázínka ochraňovali i za cenu života? Těžko, Orochimara takhle přemluvit nedokázal. Kéž by jen věděl, proč Pein změnil. Že by viděl jeho jizvy? Ne, to ne.
„Co? No.. ne, ne nebudeme, Tobi. On to myslel jinak. To je jedno, pojď, musíš se umýt, podívej, máš špinavé bříško.“ Upozornil ho Deidara, položil chlapce vedle sebe a začal hledat jeho oblečení. Tobi se celý odkryl a podepřel se na loktech, aby se podíval na břicho. Lepkavá tekutina mu tam přischnula a on se jí jako dítě snažil prstem odstranit. K jeho smůle to vůbec nešlo.
„Ale za to Tobi nemůže, senpai. Ono samo.“ Začal se naprosto nesmyslně hájit a díval se, jak Dei hledá jeho věci. Schoval je, když blonďák odešel, aby se už nikdy nemusel hnout z postele. Ten se zoufale snažil nalézt alespoň chlapcovo spodní prádlo, ale vnímal ho.
„Kdybys nekecal. Prej, ono samo. To těžko, samo.“ Povzdychl si a promnul si kořen nosu. Zdálo se, že černovláskův oděv vysublimoval do éteru. Prohledával zásuvku po zásuvce, skříň a díval se i pod postel. Absolutně ho nenapadlo, že by se mohl porozhlédnout i pod chlupatým kobercem. Kdo by se taky díval pod koberec, že jo. Tobi se náhle zamyslel, jakoby prozřel.
„Ale Vy nemáte špinavé bříško. Chci si to vyměnit, nejsem malý. Taky chci, abyste mě cítil uvnitř.“ Deidara ztuhl v půli pohybu a pomalu se na chlapce otočil. Opravdu to myslel vážně? Ne, že by ho ta myšlenka nenapadla už dřív, ale bál se o tom černovláskovi říct, třeba by vůbec nebyl ten typ, co by se měl potřebu aktivně zapojit. Možná by ani nechtěl ze strachu, že by to Deidaru bolelo, ale jak se zdálo, chlapce to napadlo až nyní a Deie ta představa neskutečně vzrušovala. Zapomněl na nějaké oblečení, přešel k chlapci, posadil se vedle něj na postel a pohladil ho po tváři. Tobi měl zvláštní pohled.
„Vážně bys to chtěl zkusit?“ Zeptal se ho s něžností v hlase a usmál se na něj. Viděl, že chlapec náhle znejistěl, proto se naklonil, aby si od něj ukradl polibek.
„Chtěl. Ale Tobi Vám nechce ublížit, senpai. Asi to neumím.“ Odvrátil od něj Tobi tvář a oči se mu zaleskly. Věděl, že to vzdává, ačkoli by si přál vědět, jaké to je. Měl jen strach, aby blonďáka neporanil. I on si musel dávat pozor, když vstupoval do jeho těla. Se svojí zbrklostí to nikdy nedokáže. Světlovlasý jej ale jemně chytl za bradu a opět jej donutil se na něj podívat, přičemž se příjemně usmíval.
„Já Ti věřím, Tobi. Neboj se, zvládneme to společně, ano? Taky Tě chci cítit uvnitř sebe. Bude to v pořádku, neublížíš mi.“
O chvíli později se Dei začal svlékat.

***

„Je tady, Orochimaru-sama. Přivedl jsem ho.“ Promluvil do ticha a rozetnul ho svým klidným hlasem. Kabuto stál před Orochimarem a u nohou mu klečel Itachi, schovaný za Tobiho maskou. Neměl z téhle situace radost, i když věděl, že přijde. V hlavě měl myšlenky typu: Jestli si to spolu teď rozdávaj a já tu tvrdnu, sou mrtví. Musel hrát Tobiho a nikdy si nemyslel, že bude tak těžké hrát ukňučeného chlapce, přestože jeho povaha byla zcela jiná. Musel se podřídit všemu a raději se pokoušel nemluvit. Dost mu také vadilo, že má výhled na svět jen skrz jeden otvor v masce, což značně znemožňovalo orientaci a vzdálenost věcí v prostoru. Sklopil pohled k zemi i když si přál na toho hadího zmetka vidět. Jak rád by vstal, odhalil svou identitu a rozprášil je oba svýma očima. Jenže nemohl, plán zněl jinak, krom toho, netušil, kolik lidí se po tohle úkrytu pohybuje. Byli v podzemí, o tom nepochyboval, stěny osvětlovali svíce a dlouhé chodby se mnohdy zdály bez konce. Oro promluvil.
„Výborně, Kabuto. Ztracený syn se mi navrátil.“ Řekl jízlivě, vstal z tvrdého křesílka a přešel k Itachimu. Hrubě ho popadl za vlasy a zvrátil mu hlavu na zad, aby se mu podíval do maskované tváře. Uchiha by pro tu bolest nikdy neknikl, ale jako Tobi si dovolil uniknout z úst sten. Krev v něm vřela, ale neodporoval.
„Tobi, můj překrásný chlapče, konečně jsi doma. Nejsi rád?“ Zeptal se chvíli čekal na odpověď. Itachi znejistěl, nechtěl mluvit, Tobi měl hlas pisklavý a vysoko posazený, takový se jeho hrubému hlasu nikdy nepodaří napodobit. Mlčel, s hlavou zvrácenou za zad a jedním rudým okem hleděl Orochimarovi do tváře. Ve své vlastní kapse si přitom zřetelně uvědomoval přítomnost jílových broučků, které mu dal Dei. Jak rád by teď jednoho donutil hadího muže spolknout. Ticho trvalo příliš dlouho, ale nakonec někdo promluvil.
„Copak nevidíš, jak jásá blahem, žes ho dotáhl zpátky? Musí být nadšenej.“ Ten hlas, ten tón, ta arogance. Itachimu se sevřely všechny vnitřnosti v těle, když si uvědomil, kdo to vešel, ačkoli mu pro stisk vlasů nebylo dovoleno se podívat. Orochimaru ovšem jeho názor jen potvrdil.
„Uchiha Sasuke.“ Pronesl a podíval se na Sasukeho, kterého Itachi stále nemohl vidět. Nepochyboval, jeho bratr. Jeho malý bráška, který se ho snaží zabít, je tady a on si sem napochodoval, jemu přímo do náruče. No začínalo to být pekelně zajímavé, přestože Uchiha o žádné rodinné shledání nestál. Promluvil Sasuke,
„Pusť už toho chudáka, nevidíš, jak je vyklepanej? Stejně nechápu, k čemu toho debila potřebuješ, měl´s ho nechat, ať si de. Je k ničemu, sám´s to řikal.“ Itachiho na výsost překvapilo, jak s Orochimarem Sasuke mluvil. Naprosto bez úcty a uznání a přesto za to nebyl kárán. Musel mít zajisté nějaké výsadní postavení, či byl snad hadovým mazlíčkem. Konečně Orochimaru jeho vlasy pustil a ten dříve, než si stačil prohlédnout bratra sklopil pohled na důkaz podřízenosti. Kabuto za ním si povzdychl, aby dal najevo nelibost Sasukeho projevů.
„Je k ničemu, ale je to Uchiha. Krom toho, je to dárek, Sasuke. Je pro Tebe…“
„Chceš se mi vysmívat?!“
Křikl na jeho slova náhle mladší z bratrů a to ne proto, že by nepřijal takový dárek. Mohl si z „Tobiho“ udělat cokoliv, sluhu, hračku, milence, mazlíčka, otroka. Jenže Sasukemu bylo proti mysli, že by takto hluboko měl klesnout další Uchiha. Byl to přeci člen klanu, i když ubožejší, než kdo jiný. Orochimaru náhle zvážněl.
„Je zdvořilé poděkovat, když je Ti něco darováno. Myslel jsem, že budeš potěšen.“
„Potěšen? Vlastnit Uchihu jako nějaké psisko, které přiběhne, když si písknu. Směšné. Uchiha nikdy nebude sloužit Uchihovi, to nedovolím.“
Řekl přísně Sasuke a Itachi se pousmál nad tím, jak chlapec ctí klan. Konečně se k němu opovážil otočit tvář. Pěkně vyrostl a zmužněl, už to není žádné dítě a také se podle toho choval. Nikterak nevěnoval situaci pozornost a leštil si svoji krásně tvarovanou katanu. Orochimaru si vzdychl nad Sasukeho rozmařilými názory.
„Byl pro Tebe. Zabiju ho, mě k ničemu není.“ Itachi vytřeštil oči, nechápal jak se někdo může takhle chovat. Ten chlap byl vážně zrůda. Nepochyboval, že kdyby tady teď místo něho seděl Tobi, už by byl po smrti. Jak bezohledné jednání s lidmi. Rozmařilé a bezcitné. Teď ho mohl zachránit jen jeho nevědomý bratříček.
„Lepší smrt, než ponížení. Dělej si s ním co chceš, já ho nechci.“ Itachimu se zastavilo srdce.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Tak a je tu 13ka!

Je to tedy nějaká doba, co jsem přidala poslední díl, ale slíbila jsem, že tuhle povídku dopíšu, tak jí dopíšu.
Snad nebudete zklamaní.....
Přeji hezké čtenía počkejte si na další díl....
Jen se zeptám... bude Vám vadit, když nastíním více pobit Itachiho s Orově krytu?
Nevím, jestli by Vás to zajímalo.

DĚKUJI MOC Smile

5
Průměr: 5 (11 hlasů)