Tobiho tvář panenky: Part 16

„Sasuke?“ Zaznělo jediné jméno temným prostorem jeskyně a oslovený se otočil za známým hadím hlasem. Povzdychl si, právě teď na něj neměl náladu. Přišel si jen pro jídlo a ne se vykecávat. Spěchal zase zpátky za „Tobim“, přestože mu ránu zašil, aby již nekrvácela, tak zjistil, že je s ním rád. Nechápal, proč Orochimaru považuje toho chlapce za zaostalého, když se s ním dalo celkem rozumně vyjít. Jo, byl to ťulpas, ale svým způsobem roztomilý. Zatím neměl potřebu ho týrat, nebo jej znovu znásilňovat, to všechno přijde, až ho jeho hračka zase omrzí.
„Hm?“ Ponoukl nepřítomně mladší Uchiha a nabíral na dva talíře nějaký pokrm. Kdo ví proč, chtěl jíst s Tobim. Být v jeho přítomnosti se zdálo docela uklidňující, i když maskovaný byl nervózní. To na něm Sasuke poznal.
„Všiml jsem si, že trávíš nějak moc času s Tvým novým mazlíkem. Je všechno v pořádku, doufám,“ potřeboval se Orochimaru přesvědčit o tom, zda si situaci nevykládá špatně. Sasuke byl jeho a nechtěl dovolit, aby moc přilnul k tomu magorovi. Popravdě zalitoval, že kdy dostal ten zatracený nápad, kdy mu Tobiho vůbec dávat. Měl ho zabít, když byla ta možnost. Nevadí, však on chlapeček stejně dlouho nevydrží. Překvapený Sasu se po něm podíval se vzdorem v očích.
„Tak trávím. Je s ním aspoň zábava, což se o Kabutovi rozhodně říct nedá. Užívám si ho se vším všudy. Proto jsem ho přece dostal, ne?“ Narážel na to, že už s ním spal, ale nechápal, kam Orochimaru se svými otázkami míří, což mu bylo záhy vysvětleno.
„Samozřejmě, Sasuke, samozřejmě,“ kývl hlavou hadí muž. „A už…už jsi ho viděl? Myslím bez masky.“
„Bez masky?“ Zpozorněl mladší a naslouchal. Proč by ho měl vidět bez masky? Tobi ji měl snad kvůli tomu, že byl zrůda, ne? Aspoň takhle si to Sasuke vždycky vykládal. „Ne, proč? Je to nestvůra, proto má na obličeji tu masku. Sám to o sobě dokonce tvrdí. Jestli je tak nechutnej, tak ho ani vidět nech…“
„Je to andílek!“ Vyřkl konečně Orochimaru pravdu, o které si myslel, že ji zná jen on sám, bohužel Akatsuki to věděli dávno. Sasuke byl mimo.
„Co? Asi jsem nerozuměl.“ Nahnul hlavu na stranu, jakoby se potřeboval ujistit v tom, co slyšel. Ne, ne, to není pravda, ten kluk je ošklivý, přece nosí tu masku celý život, proč by ji tedy měl? Nedává to žádný smysl, přeslechl se. Jeho mistr se však jen perverzně pousmál.
„Tobi má tu nejkrásnější tvář, jakou jsem kdy viděl. Sám jsem mu dal tu masku, aby jeho krásu nikdo nemohl spatřit, jen já. Řekl jsem mu, že je ošklivý, proto ji musí mít a ten hlupák tomu uvěřil. Nikdy se v zrcadle neviděl, takže nemá ani ponětí, kdo je ten člověk za maskou.“ Bylo to k smíchu. Jen kvůli Orochimarově žárlivosti a chamtivosti, musel maličký Tobi trpět, ve víře, že je obludný a nikým nechtěný se stále skrýval za svou dřevěnou tváří. Tolik let, nikdy se neviděl. Až Dei mu ukázal v zrcadle pravdu, jen on jediný pomohl Tobimu, aby se jeho duše uzdravovala.
Sasuke na něho hleděl vykolejeně, jakoby snad Orochimaru byl cvok, co zešílel na nejhorší možnou hranici, protože se smál. Stále se smál vlastnímu nechutnému nápadu se zakrytím andělské tváře. Je to větší dement, než Tobi, pomyslel si Sasuke a obrátil se ke stolu, jakoby se ho ta záležitost vůbec netýkala. Musí si zvyknout, že Orochimaru je prostě takový i když na to si asi navyknout nelze.
„Mohl si mi to říct dřív,“ konstatoval klidně mladší z nich a konečně odložil naběračku. Jídlo bylo na talířích.
„Doufal jsem, že budeš zvědavý a podíváš se sám, jak vypadá. Nevadí. Myslím, že teď už Tě nebudu rušit. Příjemnou zábavu,“ popřál hadí muž svým oplzlým hlasem Uchihovi a vzdaloval se. Samozřejmě předpokládal, že až Sasuke uvidí chlapcovu nádhernou tvářičku, tak si ho ihned vezme. To bylo jisté. Kdo by s tím tvorečkem také nepraštil na matraci a nevyužil jej bez ohledu na jeho bezvýznamný názor. On sám však nikdy dřív Tobiho nezneužil, kdo ví proč. Možná pro něj býval příliš cenný, než uprchl, nyní měl jen hodnotu šlechtěného psiska. Sasu se chystal odejít, když jej ještě zastavil Orochimaru.
„Sasuke?“
„Hm?“
„A pozdravuj ode mě Tobiho, jistě bude rád.“
„To určitě,“ odfrkl si Uchiha a vydal se ke svému pokoji.

***

„Deidaro?“
„…“
„Deidaro, vzbuď se.“
„…“
„Tak sakra, blonďáku, prober se!“
„Co! Co! Kde je Tobi?“ Vyjekl právě probuzený světlovlásek a jakoby to tam viděl poprvé, rozhlížel se po Kakuzově pokoji. Když zjistil, že se nic neobvyklého neděje, zalehl zpátky do polštáře. „Tobi tu není, proč jsi mě budil?“ Zahuhlal do látky.
„Z rozmaru,“ prohodil sešívaný a uchechtl se.
„Cože?“ Zvedl Dei pobouřeně hlavu a zlýma očima shlédl svého spolu – zločince.
„Z Tvého rozmaru. Chtěl jsi po mě, abych Tě vzbudil, vzpomínáš? Nevim proč, ale řekl jsi: ´Kakuzu vzbuď mě v devět, jasný? Přesně v devět.´ No a máme, ehm… za minutu devět.“ Posadil se Kakuzu na židli a pozoroval Deidaru, jakoby v devět hodin měl nastat konec světa a oni měli jen minutu na záchranu. Blonďák si konečně vybavil, proč chtěl vzbudit přesně v tu danou hodinu v ten daný den. Tak zněla dohoda s Itachim. Jen doufal, že černovlasý na nic nezapomněl a vše je přichystané tak, jak má být. Kdyby totiž nebylo, tak je Uchiha v pěkným srabu a asi tak za čtvrt hodiny může být po něm. Au, dost nepříjemná představa. Možná by se měl začít modlit. Podíval se na Kakuza trochu otráveně.
„Jo, dík za sladký probuzení,“ konstatoval ironicky, když si vzpomněl jak netaktně mu zelenooký znepříjemnil vstávání. „Ty Kakuzu, máš rád Itachiho?“ Ta otázka byla uplně od tématu a Dei byl nucen se opravit, jakmile sešitý vyvalil oči. „No, ne rád, jako rád, jenom… jenom prostě… může se stát, že do deseti minut bude po něm“.
„Co?! Jak to můžeš vědět?“
„Protože když se to zvorá, budu to já, kdo Itachiho zabije.“

***

Sasuke mířil i s dvěma plnými miskami jídla do svého pokoje a přemýšlel o tom, co mu Orochimaru pověděl. Takže Tobi je ve skutečnosti… krásný? Ježíš, ten Orochimaru je d***l. Popravdě byl sám velice zvědavý na tvářičku pod maskou, ale nesmí na chlapce spěchat. Ne teď, když s ním tak dobře vychází a on mu začíná věřit. Povídali si, smáli se, hráli obyčejné hry a co je nejdůležitější, bavilo je to. Sasuke zjistil, že toho s chlapcem asi moc společného mít nebudou, kdykoli chtěl mluvit o něm nebo o sobě, Tobi zmlkl. Zřejmě se příliš styděl na to, aby mluvil o minulosti. Kdo ví, jak to s ním vlastně bylo.
„Tobi?“ Zavolal ještě přede dveřmi, protože než odešel, nechal tam maskovanému jehlu a nit, aby si zašil potrhaný plášť, proto se musel svléknout. Nechtěl ho vyděsit, tak se raději ohlásil předem, aby se chlapec stihl obléct. Z pokoje se však neozývalo nic. Zvláštní. Zkusil to tedy znovu.
„Tobi? To sem já, jdu dovnitř, jo? Oblíkni se, nesu jídlo,“ řekl klidně a pomalu otvíral dveře. Nelíbilo se mu, že nic neslyší. Spí snad jeho hračka? V momentě však upustil obě nádoby s pokrmy, místnost byla prázdná, Tobi byl pryč. „Zatraceně!“ Zaklel nahlas Sasuke a rozběhl se chodbou dál, přičemž nahlížel do všech dceří, které míjel. Přišlo mu to celé stupidní, proč a hlavně kam by Tobi utíkal? Co tak najednou? Byl tu už delší dobu a nikdy se nepokusil uprchnout. Vždyť to tu nezná, možná se jen ztratil. Ne to ne, musel zdrhnout, neměl mu věřit, neměl. Bylo jasné, že je to vše jen hraná náklonnost, tak proč si toho nevšiml? A to si bláhově myslel, že…
„Tobi!“ Zavolal. Ticho.
„Tobi!!“
„Ty malej hajzle,“ zašeptal si pro sebe a zrychlil krok.

Itachi nebyl daleko od něj, slyšel ho, musel pryč, co nejdříve. Povedlo se mu stihnout to, co měl s Deidarou naplánované, to co společně s Tobim vymysleli dřív, než z úkrytu odešli. Kabuto netušil, že společně s Itachim unesl i hromadu malých jílových broučků, které Uchiha schovával po kapsách, proto Dei tvrdil, že Itachi zabije dvě mouchy jednou ranou. Zachrání Tobiho a ještě zatopí Orochimarovi, jen se to musí stihnout v čas. Ani jeden z nich nemohl tušit, jak to dopadne a pokud by to časově nevycházelo a Itachi neměl šanci jílové broučky rozmístit po úkrytu, Dei by jej nevědomky odpálil. Za dobu, co zde pobýval se mu povedlo většinu výbušnin položit na ta správná místa, už jich zbývalo jen pár. Už jen pár cestou ven a zpátky do úkrytu. Neustále se otáčel, zda za ním Sasuke neběží. Pravdou bylo, že jediné, co chtěl bylo ho společně vyvést ven. Byl to jeho bratr, ať mu provedl cokoliv nestvůrného tak, oba si uvědomovali to něco, co je spojuje, svoji krev. Itachi musel mlčet, nesměl prozradit ani slovo, i když chtěl, i když měl nutkání bratříčka oslovit, povědět mu o sobě, usmát se na něj, odpustit mu.
„Tobi!“ Uslyšel za sebou jeho křik, už byl blízko, už byl moc blízko. Nwebyl čas, vyházel s kapes poslední tři broučky a mířil dál, ještě zatáčka mohl by být venku. A pak se to stalo. Před sebou uviděl jen zeď, slepá ulička. Ne! Ale, ale jak to? Vždyť tam být neměla? Tohle je žert, ne, musí to stihnout. Už jen pár minut, musí to stihnout. Kudy teď? Zpátky se vydat nemohl, bylo by to přímo Sasukemu do náruče, tak kam? Zpanikařil, bylo pozdě, už to nemá smysl, co zbývalo? Sednout si a zemřít? Ne, to nemůže, takhle to přeci neskončí.
„Tobi, tady jsi.“ Mladší Uchiha se zastavil a rozhlédl se. „Chtěl jsi utéct, že? To sis ale vybral špatenej směr, hračičko, měl bys radši…
„Zmlkni a sedni si, Sasuke.“ Promluvil na něj Itachi hrubě, už nebylo potřeba nic hrát, bylo pozdě. Proč? Nechtěl ještě umřít, ne takhle, ne tady. Nevyšlo to, jen to zkrátka nevyšlo. Sám se rozhodl, že půjde a s tímhle musel podvědomě počítat, i když s vlastní smrtí se počítalo těžko. Posadil se ke zdi, opřel se o ní a paže si opřel o nohy pokrčené v kolenou. Prázdným pohledem se podíval na Sasukeho, který očividně nic nechápal. „Jo ták, nerozumíš, počkej…,“ řekl a stáhl si masku z obličeje. „Je to lepší, bratříčku?“
„Itachi!“ Sasukemu se skoro zastavilo srdce. Nerozuměl, nechápal co se děje. Stál tam jako smyslu zbavený a vysloveně zíral na staršího z nich. Ale jak to? Kde je Tobi? Co tady dělá Itachi? Jeho bratr, kterého chtěl vždy zbavit života? A on si tady před ním sedí, jakoby se nechumelilo a tváří se, že za okamžik přijde apokalypsa. Bylo to tak nepravděpodobné, musí se mu to zdát, to nemohl být on, Ne, to je nemožné. Itachi se na něho lehce usmál.
„Sasuke, víš, chtěl sem Ti říct, že… sakra, za chvíli tady oba skapeme, tak to nebudu dramatizovat. Mám Tě rád, brácho. A je mi líto, co sem udělal. Už Ti to nestihnu vysvětlit, bohužel, ale měl bys vědět, že takhle jsem to…“
„Ty?“ Jakoby se mladší právě probral z transu a vůbec mu nedocházelo, co Itachi řekl. Polkl a srdce se opět dalo do pohybu společně s tělem, když k Sasuke přistoupil k Uchihovi. V hlavě měl chaos, zmate, vzpomínal si, co spolu dělali a zajíkl se. „Celou dobu jsi to byl ty? I když jsme… i když jsme…“
„Chceš říct, když jsi mě Ty znásilňoval!“ Přitvrdil Itachi, natáhl ruku, popadl bratříčka za zápěstí a stáhl si ho do náruče. Mladší vůbec nestihl reagovat. „Ano, celou dobu jsem to byl já. Pokaždé. Je mi to už jedno, nezáleží na tom. Chci Tě jen obejmout, naposledy. Prosím.“ A s těmi slovy na sebe Sasukeho přitlačil, nebránil se, byl ještě v šoku. Po tváři se černovlasému mu skutálela slza. Tak tohle je konec. Nezbývalo než čekat na smrt. „Miluji Vás, Sasuke-sama.“

***

„Takže takhle jste to měli vymyšlený,“ zazubil se Kakuzu, když si vyslechl celý plán, který Dei s Itachim měli. Světlovlásek přikývl a udělal vedle sebe na posteli více místa, aby si tam Kakuzu mohl přisednout. Zvykli si na přítomnost jeden druhého a Deovi už ani nepřipadalo zvláštní, že u sešitého muže bydlí. Spřátelili se, čemuž hodně napomohli jejich rozhovory. Dei tlachal o Tobim, zatímco Kakuzu o Hidanovi. Někdy se mu blonďák smál, že si vyhlídl chlápka, kterého bude při nejhorším nemožné zabít. Teď ale nebyl na legrácky čas, šlo o vážnou věc. Deidara se na druhé vážně podíval.
„Jo, ale teď se bojím, že to nestihl. Kdo ví, jestli vůbec žije a je v pořádku. Jednomu by z toho asi hráblo. Mám se strachovat více o Tobiho, nebo o Itachiho? Ale udělat to musím, tak zněla dohoda,“ povzdychl si a zadíval se na hodiny. Ještě dvě minuty. Dvě rozhodující minuty, kdy se buď vše podaří, nebo on zabije svého nejlepšího přítele, což by si nikdy neodpustil. Mírně se mu třásla kolena a byl nervózní.
„Itachi to určitě dokázal, není to amatér. Věř mu trochu,“ povzbuzoval ho Kakuzu a položil si jednu ruku na Deidarovo rameno v přátelském gestu. Nic v tom nebylo, jen jej chtěl podpořit a uklidnit. Kdo by v té chvíli dokázal mít chladnou hlavu, že? Nicméně Uchihovi věřil, znal ho dlouho a věděl, že někdo jako Uchiha Itachi bude mít navrch v každé situaci. Kdyby jen tušil, jak moc se mýlí. Deidara si hlasitě oddechl, byl čas.
„Tak jo, jdu na to. Hodně štěstí, Itachi,“ začal formovat pečetě. Myslel přitom na černovlasého a modlil se, aby se vše povedlo. Nesmí se mu nic stát, ne jeho vinnou. Co čert nechtěl, bez klepání do místnosti vletěl nevítaný návštěvník - Jashinista. Hidanovi jako první pohled padl na Kakuzovu ruku na těle světlovlasého. Netušil co, proč, jak, kdy, ale náhle ho bodl osten jakési žárlivosti. Než ovšem stačil cokoliv říct, Deidara vykřikl.
„KATSU!!!“

***

Ležel schoulený do klubka, aby se zahřál, protože mu začala být zima. Nad krajinou se setmělo a černovlasému chlapci kručelo v bříšku. Tři dny nic nejedl, ne že by si nedokázal potravu obstarat, ale nechtěl ani na chvíli přerušit své vlastní vyučování technik Sharinganu. Musel si přiznat, že mu to jde opravdu dobře, několik jich už uměl, tak přece jen nebude k ničemu, jak mu vždy říkal Orochimaru. Ne, Tobi je chytrý, není to hlupák. Také za tu dobu, co osaměl duševně vyspěl a vnímal teď spoustu věcí jinak. Všímal si děje kolem sebe, přemýšlel o věcech rozumně, střídmě, s nadhledem, už ne jako to prostičké dítě, kterým býval. Bohužel právě tak ho Deidara miloval.
„Deidara,“ promluvil si k sobě Tobi, zavřel oči a víc se stulil do sebe, přestože se mu nedařilo zachytit jakékoliv teplo. Vzpomínal na světlovlasého, jak usínali spolu. Dei si ho vždy k sobě přivinul a bylo mu hned příjemněji. Stále ho měl v paměti a strachoval se. Bude ho ještě Deidara chtít, když ho tak nejednou opustil? Stýská se mu, vzpomíná na něj? Znovu se ozvalo kručení bříška a z oka se svezla osamělá slza. Neměl by plakat, sám si vybral tuhle cestu, už nemůže být jen přívěsek, jenom panenka, už to stačilo. Věděl, že to, co dělá je správné, musel se učit, zdokonalovat se. Srdíčko mu rychle tlouklo ve snaze rozproudit krev, aby se tělo rozehřálo. Pod pláštěm byl chlapec úplně nahý a ležel na studené zemi na kraji mýtiny. V hlavě měl jen Deidarův obličej, jak se smál, jak mu šeptal, jak se dokázal mračit, jak byl ochranitelský. A ten jeho výraz, když vrcholil, to slastné přivírání očí, kousání se do rtu a zaklánění hlavy. To vše mu běhalo myslí, chtěl to celé zpátky, chtěl se vrátit za Deidarou, za tím jediným koho miloval a koho chtěl sevřít v náručí.
„Deidara – senpai, zítra… zítra.“ Už nebylo o čem se se sebou dohadovat, vše bylo jasné. Blonďák je jeho život, to jediné, za co stojí čas na světě. Vydá se zpátky a až se vrátí i Itachi, tak ho toho naučí mnohem víc. Určitě mu pomůže, aby byl plnohodnotným členem Akatsuki a ne jen dementem, co je navíc. Už nikdy nebude navíc, chtěl být jako oni, chtěl něco dokázat, něco umět, být užitečný. On to přeci zvládne, teď byl opravdu už velký kluk. Jak tělem, tak duševně, už žádné ubohé dítě, co se skrývá za masku a fňuká, ty roky zmizely. On je Uchiha Tobi, už se nikdy nebude bát, už se nesmí bát. Záleželo mu jen na světlovláskovi, hned ráno za ním vyrazí.
A tak se mýtinou rozžehnul oheň, aby zahřál dvě bosé nožičky a vykouzlil úsměv na tváři černovlasého andílka. Je pravý Uchiha, dědic jména i vůle.

***

„Itachi? ITACHI!“ Prostorem se usazoval prach, bylo slyšet padání kamínků, tíha hlíny a sitin byla nesnesitelná. V první chvíli nechápat, co se to stalo. Jeho starší bratr ho objal a než se okolo ozval ten ohlušující výbuch, který trhal uši, tak s ním zalehl ke zdi a přikryl jej vlastním tělem, jakoby ho snad sám očekával. On to věděl? Nastalo peklo, vše se bortilo, stěny padaly jedna přes druhou, skála okolo se lámala a zemina se sypala v lavinách z nesouvislého porušeného stropu. Ten hluk byl nesnesitelný, tlumil smysly, vytvářel v hlavě bariéru, aby se úsudek a vůbec vědomí toho, co okolo odehrává dostalo k těm správným buňkám, jež by to mohli zpracovat. Ne, tohle nemohl chápat, nešlo to. Proč se to stalo? To Itachi, musel nastražit bomby, ale proč? Proč by se tu nechával zavalit. Zatraceně, vždyť Sasuke ani nevěděl, co tam vůbec dělá! Trvalo to ještě dlouhou, velice dlouhou donu, než zavládlo aspoň nějaké ticho, nebo se to mladému Uchihovi jenom zdálo? Z dálky se ozývalo sypání země, celý jejich úkryt byl zničen. Všechno! Byla tma, neviděl vůbec nic, jen nad sebou cítil tíhu těla svého bratra. A potom i něco teplého, tekutinu, která kapala na jeho obličej. Sasukemu stačilo, aby si olízl rty a neomylně rozpoznal chuť krve. Nemohl se hnout, už tam mu připadalo, že je pomalu ale jistě drcen pod všemi troskami a zpanikařil.
„Itachi?“ Kéž by mohl natáhnout ruku, dotknout se ho, ujistit se, že žije. Byl to jeho bratr, nehledě na vše, nehledě na to, že jej sám měl v úmyslu zabít. To vše šlo teď stranou, přece ho zachránil. Byl jeho krví, měl ho rád. Byl to přeci on s kým si za posední dny tak rozuměl, byl to on, komu omýval tělo.
„Itachi! Slyšíš? Mluv se mnou!“ Pokusil se zvýšit hlas, ale kvůli prachu a tíze na své hrudi pro něho samotného bylo těžké vydat z úst nějaké zvuky. Spíše chraplal, netušil, co bude teď. Jestli je Itachi mrtvý, jestli jsou všichni mrtvý, on také zemře. Z tohohle se nemá jakoukoliv šanci dostat i kdyby použil veškerou svou zbylou chakru, tak to nedokáže. Jediné, co by jej zachránilo, by bylo mít zemní podstatu, potom by snad byla naděje, ale takhle? Zkusil se pohnout, nešlo to, vůbec, byl přimáčknutý tak moc, až jej všechno bolelo. Nad nimi překážel velký kus stěny hlíně, aby je zasypala, ale její tíha tlačila na Itachiho a ten zase na Sasukeho. Uvědomoval si, jak málo kyslíku má, děsilo ho to. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než je to oba pohřbí.
„Sasu…,“ pohnul Uchiha tiše rty, aby zformoval jméno toho jediného, na kterém mu teď záleželo. Uvědomoval si příšernou bolest v nohou, bohužel nejspíš na několikrát zlámaných a to nemluvě o ráně na hlavě v týlu, odkud mu krev stékala na tvář a na nos a poté odkapávala na mladšího. Nesnesitelně ho bolela záda, popravdě by byl raději, kdyby již nežil. Všechno by bylo o tolik snazší. Sasuke zbystřil.
„Itachi?“ Zkusil to Sasuke potichu, protože měl bratrův obličej hned vedle svého. Zaposlouchal se a pokusil se soustředit na všechny smysly. Ano, po chvíli již vnímal, že Itachi mělce oddechuje do jeho tváře. Ovšem opravdu jen velmi slabě, zřejmě na tom nebyl dobře.
„Sasu…si v poř.. dku?“ Slova byla nesouvislá, zmatená, přesto krátkovlasý přesně věděl, co se druhý snaží říct. Nejspíš by se měl on zeptat na totéž. Někde uvnitř těla se mu rozlil zvláštní radostný pocit, že je Itachi naživu. Možná to byla jen radost z toho, že není sám, že nebude sám umírat, že tam bude někdo s ním. Zvláštní, nikdy takový nebyl, nezáleželo mu na lidech, neměl je rád a najednou tolik potřeboval něčí blízkost. I přes absurditu situace v jaké se nacházeli, byl Sasuke skutečně najednou šťastný, že má blízko sebe svého bratra, který jej stále objímá.
„Nic mi není, Itachi, jen se mi špatně dejchá,“ šeptal. „Ale co ty? Krvácíš.“ Kde se v něm jenom brala ta starost, to sám nevěděl. Snad si stále představoval Itachiho jako ubohého malého Tobiho, kterého musí chránit. Bylo to celé moc uspěchané, nic z toho se takhle stát nemělo.
„To… to… nic,“ hodně se zadrhával a ani se nepokoušel pohnout. Váha nad ním mu jasně dokazovala, že je to zbytečné. „Asi mám… asi, zlom..ené nohy,“ zachraptěl tak tichounce, že ho mladší sotva slyšel. „Promiň.“
„Za co se omlouváš?“ Na omluvy bylo příliš pozdě. Nebylo zač se jeden druhému ospravedlňovat. Žili jen takové životy, jaké si sami zvolili, nic víc. Co mohl jeden druhému vytýkat, když každý si hřešil po svém a neznali navzájem ani sami sebe, natož druhého.
„Za… za všechno. Je mi… to… líto, Sasuke.“ Itachiho stálo ohromné přemáhání, aby mluvil, aby se vůbec přinutil mluvit, když chtěl křičet, řvát nelidskou bolestí, která jej požírala od pasu dolů. Slzel, nikdo to však nemohl spatřit a že se slzy mísily s krví, krátkovlasý to nepoznal.
„Nestojím o Tvé omluvy, Itachi. Celý svůj…,“ odmlčel se, aby nabral dech. „… život jsem snil o tom, že Tě najdu a… a zabiju Tě. Mělo to tak být. Nenávidím Tě, bratře. Nenávidím Tě tak moc, že…,“ věděl co řekne, bál se toho. „… že nechci, abys teď umřel, Itachi. Jasný? Proč mě k***a zachraňoval, ty jeden hajzle! Já jsem… neprosil sem se Tě, snad.“ Cítil, že sám pláče. „Tak se teď opovaž chcípnout, rozumíš? Nedovolím Ti to!“ Sasuke se zajíkl. Opravdu to vyslovil, nemohl jinak. Shodil masku stejně jako Tobi. Najednou to byl člověk, který cítí a umí plakat tak, jako každý jiný.
„Budu… budu Tě asi… muset zkla… zklamat, bráško.“ Itachiho hlas byl už jen tak slabý, že skoro ani neotvíral ústa. „Mám Tě… mám Tě moc…“
„Ne, neříkej to! Povíš mi to… potom, jasný? Tohle ještě není konec, Itachi! Takhle to přece nedopadne… Slyšíš?! Čekal sem tak dlouho, tak moc dlouho a teď se chceš loučit? Ne! Itachi?“ Ticho. „Itachi?“ Nic se neozývalo, jen krev dál kapala na Sasukeho tvář. „Ne… Itachi… ne, tohle ne,“ bylo to zoufalé, tiché, bylo to plné citu, který dřív neznal. „Itachi, bratříčku, prosím…“
Když je o několik hodin později nalezl Orochimaru, leželi k sobě přitulení, objímající se a chránící navzájem jeden druhého. Co bylo ovšem důležité, oba žili.