Tobiho tvář panenky: Part 17 Poslední střet

Po dlouhých hodinách spánku, kdy se snažil své tělo okysličit čerstvým vzduchem, se Sasuke konečně probral. Otevřel oči jen velice váhavě, protože silně reagovaly na ostré světlo, kterého měl za měsíce v podzemí skutečně po málu. Bolely ho od přímého Slunce, jemuž byl vystaven a raději by je znovu zavřel, kdyby si nevzpomněl na to, co se stalo. Jeho první souvislá myšlenka patřila Itachimu, přičemž okamžitá věc, co udělal bylo, že se ještě rozespalý a s pochroumaným hrudníkem vyhoupl do sedu.
„Měl bys ještě odpočívat, Sasuke,“ promluvil na něj jízlivě chraplavý hlas hadího muže, jenž se k němu skláněl a tlačil jej zpět do polohy v leže. Bylo celkem pochopitelné, že to přežil, protože hadí tělo dovedlo v podstatě pohodlně klouzat mezi sutinami a vyhledávat si ty správné cestičky. Černovlasý chlapec na to nedbal a rozhlédl se kolem sebe. Že by měl zjevnou radost z Orochimarova přežití se říct nedalo, ovšem nedával to nijak najevo. Chvíli mu trvalo, než zaostřil a došlo mu, kde leží. Odpočíval na rovné ploše většího kusu hlíny, jež se sesunula na úkryt. Ležel na jeho troskách. Nechápavě vytřeštil oči, když nikde neviděl svého bratra. Nebyl připraven na zprávu o tom, že je mrtev, nebyl připraven na to, že již nemá a nikdy nebude mít sourozence, ač si ještě včera přál jeho smrt.
Orochimaru vzal jakoukoliv snahu přimět druhého ke klidu a povzdechl si. Bylo mu jasné, proč se Sasuke tak ošívá a pohledem hledá cosi okolo.
„Přežil to, leží támhle,“ ukázal za sebe, kde skutečně nedaleko ležel Uchiha Itachi stále v bezvědomí, nehýbající se a sám. Tvář měl potřísněnou zaschlou krví, nevypadajíc to, že by někdo o jeho zranění jevil, byť nepatrný zájem. Jak by taky ano, když on byl tím posledním, koho si Orochimaru přál mít na očích a chvíli mu zabralo přemýšlení o tom, jak se tam vlastně druhý z Uchihů dostal, než si dal dvě a dvě dohromady. Mohlo ho to napadnout dříve, litoval.
I když Sasuke pocítil jakousi nejasnou a vlastně i bezdůvodnou vnitřní úlevu, uvědomil si, že by možná i mohl být raději, kdyby jeho bratr nežil. Netušil, co ho čeká, avšak jisté bylo, že s Orochimarem to nic dobrého určitě nebude. Poté mu bleskla hlavou jiná myšlenka.
„Kabuto…,“ vydechl rychle s tázavým pohledem na svého mistra. Ten sklonil pohled k zemi a zatvářil se neutrálně.
„Nenašel jsem ho a jeho chakra není patrná. Je mrtvý,“ oznámil Orochimaru tím tónem, kterým mluvil obvykle, jakoby ho onen fakt nijak nezasáhl. On žádné city ani závazky k bělovlasému klukovi nechoval. Ano, byl užitečný, ale to jeho smrt neztěžovalo. Prostě byl jen mrtvý, nic víc. Sasukeho to trochu mrzelo, protože Kabutovi lékařské schopnosti byli úctyhodné a navíc by se teď hodil někdo, kdo by se postaral o Itachiho.
Mladší Uchiha se opatrně postavil i když to Orochimaru neviděl rád a vydal se ke svému bratrovi. Krokem pokulhával, ale necítil se nikde zraněný – možná na srdci. Na rozdíl od Kabuta, by hadímu muži daleko více vadilo, kdyby přišel o svého Sasukeho, ne němž si tak zakládal. Byl to jeho žák a také nejsilnější dílo. Mohl by být rozčílený, že Itachi zničil jejich úkryt a málem je všechny zabil, jenže on již přesně teď věděl, co udělá. Stačí jen přemluvit Sasukeho. Pokračoval za ním.
Itachi zvolna a tiše oddechoval, oči zavřené, mírně se třásl. Bratr si k němu klekl, shlédl ho starostlivým, možná i láskyplným pohledem, než ho jemně pohladil po tváři tak, aby to muž za ním neviděl. Slyšel jeho kroky a přál si, aby mu dal s Itachim aspoň chvíli o samotě. Starší vypadal teď tak uvolněně, bezmocně a nevinně. Skoro jako ten samí Itachi, kterého Sasuke znal, když byl ještě maličký. Orochimaru promluvil.
„Prohlédl jsem ho a má…“
„Zlomené nohy, já to vím,“ dokončil Sasu s povzdechem a z oka se mu svezla slza. Neotřel si jí hned, nechtěl dát najevo svůj pláč před mistrem, který by jej za to nepochybně odsoudil. Tak moc chtěl bratra obejmout a tak moc nesměl.
„Mluvil jsi s ním? Tedy, než odpálil ty výbušniny?“
„Neodpálil je on. Byl to… někdo zvenčí. Itachi chtěl utéct, pronásledoval jsem ho a potom jsme zůstali ve slepé uličce. Sám jsem byl překvapený, když si stáhl masku. Nemohl sem tomu uvěřit. Mluvili jsme spolu.“ Řekl Sasuke, stále očima spočívajíc na nehybném Itachim. Tohle druhého zajímalo. Ihned věděl, kdo zvenčí odpálil nálože.
„Deidara. Měli to naplánované,“ konstatoval.
„Deidara? Není to ten Tobiho přítel?“
„Ten blonďatej zajíc to odpálil na dálku. Je to on, je to jeho schopnost. Měli to domluvené. Itachi přinesl výbušniny sebou. Sakra, měli jsme ho prohledat, jenže…“
„Jenže tenkrát to byl ještě Tobi,“ doplnil mladší Uchiha klidným hlasem a čekal na otázku, která bude následovat. Věděl, že přijde
„Spal jsi s ním?“ Orochimaru se chtěl jen ujistit, jinak si myslel, že ano.
„Spal?“ Sasu se ušklíbl. „Znásilnil jsem ho. Jako nějakou dě*ku,“ okomentoval popravdě to, co se starším provedl a schoval tvář do dlaní. Bylo mu ze sebe zle a přitom stačilo, kdyby mu sundal masku. Tak jednoduché, ovšem teď tu Itachi ležel, bezmocný se zlámanými končetinami. „Co chceš dělat?“ Zeptal se hadího muže, který se od něho odvrátil, takže on mohl bratrovi přejet palcem po rtech. Stále tak hebké, byl úplně stejný jako kdysi, až Sasukeho zamrazilo.
„Máme ještě několik úkrytů, v tom není problém. Jediná potíž, je Tvůj bratr,“ řekl a teatrálně máchl rukou ve vzduchu.
„Chceš ho zabít?“ Chlapcův tón byl prozatím stále chladný, ale kdyby se pro to Orochi rozhodl, zkusil by mu zabránit. Už si to dovedl zdůvodnit – protože Itachiho miloval, celou tu dobu, co se ho pokoušel najít. Možná už od dětství. Nenávist má jen krůček ke skutečné lásce.
„Ne.“ Znovu se na chlapce obrátil. „Byla by ho škoda, tedy zatím. Myslím, že je čas, jít naše zboží reklamovat, dostali jsme něco, co jsme si neobjednali, Sasuke.“
„Ehm… ty chceš…“
„Přesně tak. Chci skutečného Tobiho. Musí pro ně být důležitý, opravdu důležitý, když obětovali Itachiho. Vrátíme se tam,“ rozkázal Orochimaru s jasným plánem. V duchu se pousmál.
„Ale, jak víš, že Ti Tobiho dají?“
„Drahý Sasuke, mysli přece. Bude to čistý obchod, nic víc. Až uvidí, jak vážně je Itachi zraněný, přece nám ho nenechají napospas. Musíme jen doufat, že Tvůj bratr vydrží cestu a taky, že jim stojí za výměnu,“ rozhlédl se hadí muž kolem, aby určil směr, kudy půjdou.
„A taky, jestli nám ten Deidara Tobiho vydá,“ pochyboval Sasuke, při tom, jak věděl o jejich vztahu. Dei by Tobiho nikdy nedal.
„O to už se postarám,“ zasmál se Orochimaru. „Blonďák za všechno zaplatí.“

***

Dopolední Slunce se vyhouplo výš a svými hřejivými paprsky ozařovalo lesy pod sebou, kudy se již od časného rána prodíral drobný černovlásek, hledajíc cestu za tím, který je nebližší jeho srdci. Tobi se zpět vydal hodinu před úsvitem, posnídal lesní plody co našel, aby měl sílu a vyrazil. Cítil se lépe, nějak podivně dobře, že na pár dnů zmizel z úkrytu a náhle měl pocit, že již není tím ufňukaným chlapečkem, kterým býval. Ne, dokázal víc, než o co se kdy pokoušeli jeho trýznitelé a s Deidarou na výcvik neměl čas. Měl sám ze sebe radost, ze svého odhodlání a píle. Sám bez cizí pomoci již zvládl většinu technik Uchihů a jeho další velkým cílem bylo získat mangekyou Sharingan. Věděl, že k dokonalosti mu zbývá ještě dlouhá pouť, ale on vytrvá, vydrží, protože mu bude po boku jeho milovaný Deidara.
Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Zlomil se v pase a zhluboka oddychoval. Ta velká zářivá koule na nebi dnes svítila nějak zářivěji a intenzivněji a kvůli okolnímu vlhkému vzruchu se Tobimu nedýchalo moc dobře. Pak se zahleděl na oblohu a zhodnotil čas dle postavení Slunce. Do večera by mohl být u úkrytu, pokud se neztratí a bude udržovat stálé tempo. Doufal, že to stihne. V živé paměti se mu stále odrážela blonďákova usměvavá tvář s těma velkýma modrýma očima. Už chtěl být u něho, vidět ho, jak je překvapený, jak k němu běží a volá jeho jméno. Věděl, že mu u toho rozbuší srdce. A až se obejmou, tak Deidarovi potečou slzy a Tobi mu slíbí, že už ho nikdy neopustí, protože ho miluje. Ano, takhle to bude. Přál si to tak, viděl to před očima. Znovu se dal na cestu, a ještě zrychlil krok.

***

„Sas… Sasuke…,“ zadrmolil skrz semknuté rty Itachi, který pomalu nabýval vědomí. V klidném stavu by býval ještě několik hodin spal, neb byl opravdu velice vyčerpaný, ale probralo jej rytmické pohupování Sasukeho chůze. Ten měl staršího bratra vysazeného na zádech, držel jej pod stehny a jeho paže se mu pohupovaly kolem krku. Itachiho hlava se klimbala ze strany na stranu, opřená o Sasukeho rameno, který slyšel jeho proceděná slova. Zastavil.
„Orochimaru,“ oslovil muže před sebou, který ho vedl dál lesem, kam se zhruba před hodinou dostali. I ten se zarazil a ohlédl se na mladšího. „Itachi se probírá, na chvíli si odpočineme. Taky se dost pronese, takže si dám voraz,“ prohlásil rezignovaně Sasuke a opatrně se jal svého bratra pokládat do nízké trávy. Dával si pozor, zacházel s ním jemně, přeci jen jej musely polámané končetiny bolet a on mu nechtěl přivodit více utrpení. Problém byl, aby si jeho slabosti pro sourozence nevšiml mistr, který si povzdechl a přišel k nim.
„Ponesu ho, jestli chceš, ale nesmíme se dlouho zdržet, chci tam být do soumraku. Už abychom se ho zbavili. Zajímá mě, proč je pro ně Tobi tak důležitý. Musí v tom něco být,“ zamyslel se a shlédl ty dva pod sebou. Poraněný pomalu mrkal očima a dech se mu znatelně zrychlil, jak vnímal všechny bolesti. Bylo by pro něj lepší stálé kóma. Sasuke, který se nad starším skláněl se zlehka pousmál, potřeboval chvíli s ním o samotě, proto se obrátil na mistra.
„Ponesu ho já, je to můj bratr,“ vyšlo z něho. „A nezdržíme se, jen si chci oddechnout, to je všechno. Doufám, že jdeme dobře,“ začal, aby odvedl pozornost staršího. „Nechtěl bych se zase vracet.“ O Tobim neřekl vůbec nic, ten ho momentálně ani trochu nezajímal. Orochimaru podivně znejistěl, popravdě i on měl po tom výbuchu špatnou orientaci a ještě jej pobolívala hlava.
„Fajn, ale za chvíli vyrazíme. Podívám se kus napřed, abych našel nějaký záchytný bod.“ S těmito slovy se hadí muž odporoučel z dohledu, aniž by řekl kdy se vrátí, nebo jak daleko jde. Bylo riskantní s Itachim mluvit, protože Sasu netušil, kde se druhý nachází, přesto musel. Když si byl jistý, že by již neměl být slyšen, obrátil se ke staršímu sourozenci a s jakousi možná i vynucenou něžností jej pohladil po vlasech.
„Itachi? Slyšíš mě?“ Promluvil na něj naléhavě, přestože ten nevypadal, že příliš reaguje, přesto otevřel více oči a ihned si skousl ret, když se ozvaly bolesti v nohou. Snažil se prodýchávat nosem, avšak trhaně, nepravidelně. „Itachi, vím, že to bolí, ale musíš to vydržet, jasný? Prosím…,“ sklonil k němu hlavu a opřel se čelem o to jeho. Díval se mu do očí a snažil se neplakat nad jeho stavem. Nesnášel se za to, že mu nemůže pomoci, nemůže nic.
„Sasu…napít, pros…ím,“ zažádal si starší Uchiha o vodu a na sucho polkl.
„Samozřejmě, vydrž.“ Natáhl se Sasuke pro nádobu s tekutinou, druhou rukou podepřel hlavu zraněného, přidržel mu hrdlo lahve u úst a opatrně ji do něj lil. Dával si na čas, nespěchal, druhý pil zvolna, lokal jen váhavě, než mu Sasuke hlavu opět položil do trávy a zašrouboval uzávěr. „Lepší?“
„Hm,“ přikývl. „Co se… co se mnou… bude? Neměl bys… ke mně… neměl bys být tak, tak…hodný. Orochi…“
„Pšššt, ten tu teď není, lež hezky v klidu, odpočívej. Jdeme s Tebou ke skrýši Akatsuki. Orochimaru Tě chce vyměnit za Tobiho. Už tam budeme, neboj se. Tam už se o Tebe postarají, uvidíš...,“ hlas se mu lámal, když musel snášet Itachiho útrpný výraz. „Budeš v pořádku,“ opět jej pohladil, jemně přejel přes jeho vodou zvlhčené rty palcem a zadusil v očích touhu po slzách. Bratr se mu podíval do tváře a těžce vydechl.
„Tobi… ho nedosta… nedostanete. Dei vám… ho nikdy…ne-nedá. To mě radši… radši mě zabij, Sasuke. Bude to tak… lepší. Pro oba,“ řekl posmutněle Itachi, vnímající, že opět upadá do spánku.
„Ne, ne…to neříkej. Nezabiju Tě, jsi můj bráška,“ potlačil Sasuke vzlyk.
„Brá… bráška?,“ usmál se starší, zavřel oči a zasnil se, vzpomínal. „Tak jsi mi říkal, když… když jsi…“
„Když jsem byl malý. Já vím,“ přitakal, otřel se nosem o ten Itachiho, jakoby měl chuť se mazlit. On byl přeci jediný, kdo mu zbyl, kdo byl jeho rodina a i teď vnímal to něco jiného, co cítil uvnitř sebe. Nechtěl o tom mluvit, ale možná… uvědomoval si, že je to nejspíš poslední chvíle, kdy spolu mluví. „Víš i tenkrát, už když jsme… když jsme byli malí, pamatuješ, říkal jsem Ti to stále… říkal jsem Ti, bráško, já Tě…“
„Miluju,“ dokončil tiše Itachi, stále koutky roztažené v mírném úsměvu. Vzpomínal si na to, ano. Sasuke mu to opakoval často, těšil se z toho, vnímal, že je to pravda. Ale potom, přestávali na sebe mít čas a ta slova postupně mizela, mrzelo ho to. Pozdě.
„Ano, bráško, já Tě miluju,“ oplatil mu úsměv, byl pro něj tak krásný. Stále to byl jeho bratr, ale i byl i něco víc. Sasuke si to uvědomoval, měl by se tomu bránit, ale nešlo to, možná ani nechtěl. Díval se na něj, vnímal, že bude brzy zase spát, jen mu to chtěl říct. „Pořád Tě… miluju, Itachi,“ vyznal se nejistě.
„Já Tebe… taky Tě miluju, Sasuke,“ odpověděl mu už spíše v bezvědomí a neuvědomoval si, že druhý to myslí jinak, než jako bratrskou lásku. Mladší si povzdechl, už mu to nemohl osvětlit, on už spal. Ještě jednu ho pohladil po tváři, než se sklonil a jen s lehkostí políbil Itachiho na rty.
„Děkuji Ti. Miluju Tě, Itachi,“ zopakoval a odtáhl se od něho.
O pár minut později se vrátil Orochimaru a všichni se znovu vydali ke skrýši Akatsuki.

***

„A kdy mu to chceš říct?“ Naléhal na Kakuza Deidara, ten si však jen povzdechl a složil hlavu do dlaní. Seděli na Kakuzově posteli, takhle si rádi povídali, skoro ani nevycházeli, zjistili, že si dobře rozumějí.
„Já… nevím, nevím jestli mu to vůbec řeknu. Vždyť, co by to změnilo…“
„Všechno! Věděl by to, mohl by s tím něco dělat,“ snažil se sešitého muže přesvědčit o tom, aby vyjevil své city Hidanovi, do kterého se zamiloval, jenomže tak jednoduše to Kakuzu neviděl. Nejenže měl strach, že ho druhý odmítne, ale že se mu i vysměje. Avšak tolik mu to chtěl říct, i když neznal, nevěděl důvod, proč to tak cítí, ale kdykoliv Jashinistu viděl, i přesto jaký byl, všech jeho pět srdcí se rozbušilo.
„Znám ho, nic by s tím neudělal. Je už takový, nestojí o nic z toho, co k němu cítím,“ vydechl hořce a polkl. Dei se ale nedal tak snadno odbít. Sám věděl, jak krásné to je, když někdo jiný jeho lásku opětuje a tak jen nerad slyšel, jak se Kakuzu předem vzdává.
„A co když se pleteš? Co když je na tom Hidan stejně jako ty a taky Ti to nechce říct? Sakra, tohle je přeci normální, ne? Můžete si promluvit jako dva rozumní lidé…“
„Jenže tohle není normální u nás! Copak to nechápeš? Ty… ty jsi prostě jiný, než mi, ale Hidan, on tohle nikdy nepřijme!“ Začal se Kakuzu hlasitě rozkřikovat, neb vnímal své zoufalství. Už nemohl dál, už zkrátka nemohl. Tak moc chtěl Jashinistu pro sebe, moc ho obejmout, políbit, pomazlit se s ním. A to všechno mu bylo odepřeno.
„Fajn, řeknu mu to sám!“ Rozhodl se Deidara a začal vstávat.
„Ne, Hidan to…“ V tu chvíli se opět rozrazili dveře. Bohužel jmenovaný nikdy neklepal, což bylo zavádějící vzhledem k tomu, že mluvili právě o něm. Kdyby nebyl tak hrdý, byl by poslouchal z chodby, ale to on nedělal. Stál mezi dveřmi a díval se na dva své přátele u postele.
„Hidan, co?“ Zajímalo ho, své jméno slyšel až když tam dorazil. Došlo mu, že byl právě probírán. Kakuzu odvrátil tvář a taktéž se vyštrachal na nohy. Neměl v úmyslu se stříbrovlasému dívat do očí, nejspíše by jej zradily.
„Nic, mohl bys prosím, odejít? A příště klepej, pokus se aspoň.“ Sešitý ukázal prstem ven, ale Hidan, ještě celý udýchaný, jak běžel, měl sice jiné poslání, než vyzvídat, ale tohle ho zrovna lákalo. Rád by se dozvěděl, proč o něm mluvili a navíc byli tak hlasití. Museli se hádat, kvůli němu? Proč?
„Hidan co?“ Zopakoval znovu a daleko prudším, neoblomným hlasem. Deidara neměl ponětí, jestli by se do toho měl teď plést, i když k tomu měl rozhodně co říct svého. Rád by, ale Kakuzu by ho na místě přerazil. Bylo to sice jen mezi nimi, avšak nechtěl se na to už dál dívat. Co také mohl jeho sešívaný přítel ztratit? Nic. Odkašlal si. Kakuzu ho chtěl zadržet.
„Deidaro, běda Ti, jestli…“
„Hidane,“ začal blonďák a Jashinista mu věnoval pozornost. „víš, Kakuzu, on… on Tě…“
„Tak dost Deidaro,“ okřikl ho sešitý a poraženecky se na něj podíval. „Řeknu mu to sám,“ prohlásil. Tak dobrá, teď, nebo nikdy! Srdce mu pulsovala a tak se obrátil k Hidanovi. Bylo to pro něj těžké, chvěl se po těle a hlas mu selhával. Jak to říct? Jak? Vždyť ani neznal ta správná slova, kterými by to vyjádřil tak, jak to cítil.
„No? Co mi máš říct?“ Stříbrovlasý stále čekal nějakou adekvátní odpověď, taky se trochu třásl, nebyl si jistý, co se dozví.
„Hidane, já… já… Tě tak nějak… no…,“ ježíš kdo by řekl, že to bude tak složité? „Já Tě miluju,“ dostal ze sebe nakonec Kakuzu a sklopil pohled k podlaze. Už jen stačilo čekat na odmítnutí. To ticho v místnosti bylo v tu chvíli skoro hmatatelné, dostávalo se mu do hlavy. Slova, která následně zazněla, nebyla vůbec taková, jaká Kakuzu očekával.
„Taky Tě miluju, sem jenom hroznej d***l na to, abych to řekl,“ usmál se Hidan a v tom samém momentu druhého objal. Deidara se sesunul na postel a zaklel.
„Ach, Jashine, čeho já se ještě dočkám,“ plácl se do čela a sledoval ty dva, jak se na sebe mačkají. Ulevilo se mu, usmál se na ně. Přesně věděl, jak obrovský balvan z nich spadl a nemohl uvěřit jejich nemožnosti, že to ze sebe nedostali už dřív. Nějakou dobu je nechal, aby si pošeptali vše důležité, než se odhodlal zeptat na to hlavní.
„Hidane? A proč ses sem tedy tak nevybíravě vnutil, jestli se smím ptát?“ Oslovený líbl nejprve Kakuza na tvář, než ztuhl a vyvalil oči. Jakoby ho až nyní trklo, proč vlastně přišel.
„k***a, no to sem pos*al! Chtěl sem říct, že máš urychleně padat nahoru, je tady Orochimaru!“
„Orochimaru?!!“ Vyjekli blonďák s Kakuzem najednou.
„Jo a má zraněného Itachiho a aby toho nebylo málo, je s nima i ten malej, Itachiho brácha,“ dostal ze sebe, avšak nepouštěl svého přítele ze sevření. V Deidarovi hrklo, domyslel si, proč tu jsou.
„A co… co…“
„Moc dobře to víš, Dei,“ zamručel Jashinista. „Chtějí Tobiho.“

***

„Tobiho?“ Podivil se Pein, který stál s Kisamem už venku u vchodu do úkrytu a očima těkal z Orochimara na Sasukeho a poté k jejím nohám na Itachiho, který byl opřený o strom. Vnímal, ale jen matně, patrně vůbec nevěděl, kde je. Sasuke se k němu co chvíli shýbal, aby se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, i když ten nebyl ani s to odpovědět. Od Peina všichni tři stáli dobrých deset metrů a proto museli zvyšovat hlas. Orochimaru se zašklebil.
„Pokud nejsi slepý, tak jistě vidíš, že tohle není Tobi,“ ukázal Orochi na Itachiho. „Podvedli jste mě, ty a ten blonďák. A aby toho nebylo málo, nechali jste vyhodit do povětří mou skrýš. Ne, že bych pro ni truchlil, ale jistě si dovedeš představit, jak bylo nepříjemné plazit se ze sutin, že ano,“ jeho hlas se pozvedl do arogantní roviny a bylo znát, že se nehodlá příliš moc vybavovat. Pein stočil pohled jinam a chvíli byl bezradný. Mohl by mu říct, že s nimi Tobi není, jenže potřeboval zachránit Itachiho a to bez Tobiho nešlo. Když se na sedícího Uchihu díval, poznal, že má jistě horečku a potřeboval naléhavé ošetření. Musel jednat.
„Takže co?“ Zeptal zrzek se a za ním právě vyrazili ven zbylí členové Akatsuki v čele s Deidarou, kterému oči přistály na jeho zraněném příteli. Okamžitě se k němu chtěl vrhnout, byl překvapený, zmatený, ale Pein jej pohybem ruky zadržel. Světlovlasému ten pohled trhal srdce. Ještě netušil, že za to může on se svým výbuchem a nešlo mu do hlavy, proč by někdo Itachiho mrzačil. Poznal ten handicap, kvůli podivně zkrouceným nohám. Bolelo ho to, že mu nemůže hned pomoct. Poté shlédl na Sasukeho, kterého viděl poprvé v životě, sourozenci si byli podobní. Klečel vedle Itachiho a podpíral mu hlavu. Byl by jej bral jako nepřítele, ale všiml, si, jak mladší je k bratrovi pozorný a zachází s ním opatrně. V tu chvíli mu bylo jasné, že Sasuke má pro Itachiho slabost, to byla Deiova výhoda. Mohl alespoň doufat, že Sasuke svého bratra ochrání, jestli se hadí muž rozzlobí. Trochu si oddechl, ale po těle mu bylo divně. Orochimaru se zvláštně sladce pousmál, když uviděl Deidarův šok, promluvil na něj.
„Áá, blonďák,“ oslovil ho, ale obrátil se znovu k raněnému. „Tak Deidaro, jak se Ti to líbí, co?
„Co prosím?“ Nerozuměl Dei.
„Má zlomené obě nohy,“ konstatoval Orochimaru. „Stalo se mu to, když jsi nechal vybouchnout náš úkryt. Musím uznat, že to bylo chytré, celý ten plán, jenže byl tak trochu nedomyšlený. Itachi už nestihl utéct a trosky mu zpřelámaly končetiny. Měl bys na sebe být pyšný, skoro se Ti to povedlo.“ Na hadím muži bylo znát, že se vyloženě baví tím, jak v tu chvíli světlovlásek vypadal. Jak měnil výrazy, jak mu docházelo, co způsobil. Kochal se tím, jak mu začaly téct slzy a Pein ho musel držet za ramena, aby se pro Itachiho nevrhnul. Smál by se tomu, ale měl jiné rozpoložení. Očima hledal Tobiho, ale ten s nimi nebyl, proč? Podle jeho teorie ho Deidara ukrýval uvnitř, aby ho chránil. „Dost té komedie! Uděláme obchod, výměnu. Itachiho za Tobiho. To je fér, ne?“
Dei se v sobě pokoušel posbírat poslední kousky důstojnosti. Takže to on? On za to mohl? Teď už se nedokázal dívat Uchihovými směrem, cítil se jako zrádce, jako někdo, kdo málem zabil svého nejlepšího přítele. Zraňovalo ho to, tohle přeci nechtěl, mělo to vyjít. Oni předpokládali, že to vyjde, ale možná měli více myslet, než do toho šli. Teď už bylo pozdě litovat, mohl být rád, že je Itachi vůbec naživu. Pein se ošil, když slyšel Orochimarův návrh. Nemohl říct, že to nebylo fér, ovšem, že bylo. Něco za něco. Problém byl v tom, že Akatsuki Tobiho neměli, ten byl pryč a nikdo netušil kde. Byli vydáni na pospas rozhodnutí hadího muže a nejvíce jim bylo líto Itachiho, který za nic nemohl.
„Fajn, dostaneš Tobiho!“ Vyhrkl z čista jasna Hidan, ke kterému se všichni obrátili.
„Co?“ Reagoval na něj šeptem Pein. „Ty blbče, ale my Tobiho nemáme.“
„Já vím,“ usmál se Jashinista. „Ale oni to neví,“ mrkl na ně.
„A co tím chceš získat?“
„Čas,“ opověděl stříbrovlasý.
„Čas na co? My stejně nemůžeme…“
„Máš pravdu, my nemůžeme. Ale Tobi může.“
„Co to plácáš, Hidane? Tobě fakt asi hráblo,“ nechápal Deidara nic z toho o čem druhý mluví.
„Možná sem blázen, ale na rozdíl od vás sem všímavej. Pravej Tobi, náš Tobi je tady s námi. Zahlídl sem ho vpravo od Orochimara. To on teď může něco udělat a mi mu musíme poskytnout čas, aby…“
„Tobi je tady?“ Nekrotil svůj hlas blonďák a vypadal, že se každou chvíli rozběhne do lesa, aby černovláska našel. Vyvedlo ho to z míry a zároveň se v sobě zaradoval, že se mu jeho přítel vrátil. Srdce plesalo, chtěl ho mít v náručí.
„Klid, Deii, klid,“ utěšoval ho Hidan a pohledem přejížděl po ostatních. Bylo na nich znát vzrušení z toho, co přijde. Hlavně fakt, že netuší, co má Tobi v úmyslu, protože oni ho měli stále za toho přitroublého blbečka, co nadělá spíš víc škody, než užitku. „Uvidíme, co Tobiho napadne.
„Blázníš?“ Odvětil světlovlásek. „Tobi se spíš sám bojí. Copak si nepamatuješ, co mu udělali? Ten těžko něco…
„TOBI JE TADY, OROCHIMARU-SAMA!“ Ozval se všem známý hlas o kus dál od obou skupin. Všichni bez rozdílu se na ním otočili, protože ten hlas postrádal jakoukoliv bázeň. Byl rozhodný, pevný a neoblomný. A zatím tam stál ten samí, krásný andělský chlapec s černými vlásky, jakého si pamatovali. Dei se k němu div radostí nerozběhl, ale byl sám přimražen na místě tím zvláštním, jiným tónem, kterým jeho milenec mluvil. Takhle ho neznal, tohle byl zcela nový Tobi. Sasuke byl vyjevený, nechápal. Nikdy neviděl nikoho tak hezkého, přímo úchvatného, ta tvář byla natolik bezchybná, že už nepochyboval o tom, jak se Dei do někoho takového mohl zamilovat. Všichni museli Tobiho zbožňovat, byl tak nevinný a křehký, a zároveň teď vypadal nebojácně. Byl na něj zcela jiný pohled. Pobavený Orochimaru se uchechtl, ale v duchu si už pohrával s myšlenkou, jak se toho drobného Uchihy zmocní. Opravdu mluvil jinak, než jak si ho pamatoval.
„Tobi,“ usmál se na chlapce hadí muž. „Pojď ke mně,“ vyzval ho.
„Ne!“ Deidara se neovládl a ač zůstal stát, tak aspoň vznesl protest. Černovlásek se na něj otočil, aby ho mohl pozdravit očima. I on měl nutkání jej obejmout, přivítat se s ním, ale to bylo teď podružné. Musel pomoci Itachimu, vykročil směrem k menší skupině. Měl vlastní plán.
„Půjdu,“ přiznal hoch. „Ale až bude Itachi-san v pořádku. Tobi není hloupí, chci, aby ho Deidara-senpai vzal k sobě, potom půjdu k vám,“ vznesl své požadavky. Překvapený Orochimaru si olízl rty jazykem, chvíli uvažoval, zatímco u Akatsuki vřely nervy. Chtěli i Itachiho i Tobiho, ale zdálo se, že získat obojí je nemožné. Byli semknutí a čekali, jak se ten hadí sliz rozmyslí.
„Uděláme to takhle,“ nadhodil náhle Orochi, udělal několik rychlých kroků ke shýbnutému Sasukemu, vzal mu Itachiho z náruče a za vlasy jej vytáhl do stoje, i když ten se na nohách neudržel. Jeho bezvědomí teď bylo výhodou, jinak by řval bolestí. Orochimaru ihned na to vytáhl kunai a přiložil ho Itachimu k hrdlu. Nejspíše měl v úmyslu ještě něco říct, kdyby se Sasuke nerozhodl jednat.
„To Ti nedovolím!“ Oponoval mu křikem mladší Uchiha a vrhnul se na mistra. Dei v tom okamžitě viděl příležitost a taktéž se rozběhl jejich směrem. Nikdo ho už nestihl zadržet. Vše se zdálo tak zpomalené a zároveň tak příliš ukvapené, že žádný nestačil přítele chytit za ruku. V tom momentě hadí muž svého učence odstrčil stranou, pustil Itachiho a kunai, co svíral v dlani, mrštil po přibíhajícím blonďákovi. Tobimu se zatmělo před očima a cítil, že tohle je přesně jeden těch okamžiků, kdy se mění svět a tvaruje se nová budoucnost. Budoucnost, jakou sám nechtěl. Stalo se to ve zlomku vteřiny a hrot kunaie projel pláštěm, kůží, svalstvem, vtěsnal se mezi žebra a usídlil se u srdce. Dei se zastavil a jen nevěřícně zíral před sebe. Šok. Bolest. Překvapení. Chuť krve v ústech. Pohlédl na Tobiho a několik málo chvil ještě stál na nohou, než pal k zemi.
„Senpai!!“
Tobi si ještě stihl všimnout, že se skupina Akatsuki pohnula, popohnána tím, co viděli a vztekem. Všichni naráz následovali Deidarova příkladu a zaútočili na nepřítele. Byl slyšet křik, nadávky a řinčení zbraní, ale to už chlapec nevnímal. Měl oči jen pro mladíka se světlými vlasy, ležícího bezmocně na zemi, hledícího jeho směrem. Zdálo se, že se usmívá, přestože mu ze rtů unikal tenoučký pramínek krve. Trhaně dýchal a zmítal sebou, jakoby se pokoušel získat ztracené ovládání svého těla. Neuvěřitelně ho to bolelo, ale černovlásek, jenž se k němu lehkým, omámeným krokem blížil mu dával na několik okamžiků možnost nevnímat ta muka a věnovat pozornost té nádheře před sebou. Zdál se mu tak překrásný, snad ještě jako nikdy. Po tváři jim oběma stékaly slzy a přece to u blonďáka bylo jiným důvodem, než u druhého, on plakal z bolesti. Snažil se zůstat v klidu, doufal, že to bude dobré, že se to zpraví, vždyť teď už má svého maličkého chlapečka u sebe. Konečně už je tu, vrátil se mu. Ano.
„Dei… Dei, senpai…,“ procedil Tobi skrz pootevřené rty a přiklekl si k Deidarovi. Shlížel na něho smutnýma, oplakanýma očima, toužící po zázraku. Kunai v Deidarově hrudi se hýbal s každým jeho mělkým nádechem. Tohle se nemělo nikdy stát, vždyť Tobi měl plán, vyšel by, kdyby… bylo pozdě si říkat, kde se stala chyba. Zvedl ruku a pohladil světlovlasého po tváři. Tolik jej miloval, tak proč mu teď utíká? Vzdaluje se, jakoby cesta, kterou mají jít byla pro každého z nich jiná, ačkoli oni si přáli kráčet společnou.
„Tobi,“ oslovil ho Dei a v tom jméně bylo nesčetně lásky, jenž měl v úmyslu svému milému dát a mnohem víc. Byla tam touha, představa o životě, který by žili spolu, představa o místech, kam by zabloudili, o přátelích, které by potkali. Jemně se na chlapce usmál, klidně a pokojně. Věděl, že teď už bude maličký v bezpečí.
„Senpai, už jsme… už jsme spolu. Slyšíte? Už je to v pořádku… jsem s vámi, tak mi… prosím neutíkejte mi pryč. Už tu budu na pořád. Už tu zůstanu, Tobi slibuje, jen… jen mi neumírejte…,“ škemral tichounce černovlásek, z rudých očí se mu samovolně řinuly slzy a skrápěly tělo pod sebou. Vzal Deiovu ruku do své a mazlivě se s ní otřel o svou tvář. Potřeboval, aby blonďák cítil jeho přítomnost, aby se nevzdával. Ne teď. Ne takhle, když už by mohli konečně žít tak, jak nikdy nesměli. Zraněný se stále usmíval se zrakem na milencově obličeji. Bylo mu tak dobře, už skoro nevnímal žádnou bolest, už skoro ani neslyšel, co se kolem děje. To jediné, co chtěl, bylo smět se na tu bezmeznou krásu dívat stále, až do konce světa. Dech mu slábnul a v hlase se zadrhával.
„Jsi tak… doko-nalý, Tobi. Jsi jako… jako…loutka, jako figurka…jako…“
„Jako panenka, senpai,“ doplnil jej měkce druhý, nepřestávaje plakat. Také cítil, co se stane, věděl to. To Dei ho tenkrát tak nazval, když se spolu poprvé v životě dívali do zrcadla. Deidarův úsměv se rozšířil a náhle pevně sevřel chlapcovu dlaň, když se mu naposledy všechny svaly na těle napjaly.
„Ano… jako… pa-panenka…“ vydechl světlovlasý a jeho jiskrné modré oči pohasínaly. Stisk povolil a jeho hruď se přestala vzdouvat.
„Senpai?“ Tobiho mysl nejprve odmítala pojmout fakt, který se před ním odehrál. Nedokázal, nechtěl, nemohl uvěřit tomu, že ten, koho miloval nejvíce ve svém životě, už není. Zopakoval to slovo ještě mnohokrát, šeptal ho, křičel ho, prosil v záchvatu zoufalství a třásl s nehybným tělíčkem před sebou, než ho od něj kdosi odtrhl a pevně jej objal. Tiskl ho k sobě ve snaze ulevit od vnitřního utrpení, které ale ještě dlouho neodezní. Ne, Tobi nezůstal sám, měl přátele, kteří ho milovali a vzpomínku. Jedinou vzpomínku na muže, který mu dal svou duši i své srdce. Nikdy nezapomněl na to, co mu druhý řekl a pokaždé, když se na sebe díval v odrazu, znal Deidarův poslední pohled. Tobiho tvář panenky.

*KONEC*