Tobiho tvář panenky: Part 2

Deidara vnímal, jak se mu na záda natiskl vystrašený Tobi a jak mu kňoura do ucha. Nepříjemná situace, ale rozhodně se nechystal nechat se odbít. Nejprve to zkusil po dobrém, Hidan nejspíše přišel jen dál provokovat.

„Nech Tobiho už být, má toho dost. Už Tě nebude otravovat. A uhni, procházíme.“ Vykročil k němu Deidara rázným krokem a s rukama v kapsách, s Tobim za zády a jak předpokládal, Hidan se nehnul ani o píď. Takže po dobrém to nejspíš nepůjde, ale o co mu jde?
„To si piš, že mě už nebude otravovat. A pokud vím, Tobi bydlí na druhé straně chodby, tak co kdybych ho doprovodil, hm?“ Uchechtl se výsměšně stříbrovlasý a olízl si rty. Deidarovi se na něm něco nezdálo, ty oči, jako mlsná kočka. Hnusil se mu. Věděl, že kdyby s ním nechal Tobiho odejít, chudáček by to jistě nezvládl ve zdraví. Teď, když zvrhlý Hidan zjistil, jak krásného a přitom hloupého kanárka mají v kleci, chtěl si trochu pohrát. Deidara se rozčílil a jediné, co udělal bylo, že vyndal ruku z kapsy a posadil Hidanovi na rameno malého jílového ptáčka.
„To je v pořádku, Hidane. Potom Tobiho vyprovodím sám.“ Víc dodávat už nemusel, stříbrovlasý se mu roztřeseně klidil z cesty a opatrně se jednou rukou snažil ptáčka odehnat. Ten zatracený Deidara, proč jsem ho neprokoukl, nadával si pro sebe Hidan.
Deidara s Tobim dál klidně mířili za svým cílem. Když už byly přede dveřmi, nechal Dei své jílové umění vybuchnout, avšak v dostatečné vzdálenosti od Hidana a výbuch také nebyl nijak ničivý. Tobi se zachvěl.
„Už je to v pořádku, nikdo Ti nic neudělá, můžeš se mě pustit.“ S těmito slovy Deidara odemkl dveře od svého pokoje a vešel. Konečně doma. Místnost měl velice vkusně zařízenou, byl to přeci jen umělec. Malý dřevěný stolek v jednom koutě zářil barevnými ubrusy sladěnými s povlaky polštářů a přikrývek velké postele v dalším rohu. Na zdech visely nejrůznější obrazy a stojany se svíčkami. Jinde byla zase bohatě zdobená starobylá skříň a ze stropu se houpaly maličcí origami ptáčkové z papíru. Nad stolkem se vyjímalo obrovské oválné zrcadlo se starým pozlaceným rámem a jediná malá stolička před stolkem značila, že pokoj skutečně obývá sám. Kromě obrazů se na stěnách vyčleňovali i police s různorodými soškami a loutkami, mnohými jako dárky od Sasoriho. Uprostřed místnosti byl na podlaze velký chlupatý koberec vprostřed proleželý tak, že bylo znát, že na něm Dei často odpočívá. Měl to tam opravdu moc hezké, Tobiho srdce zajásalo, ještě nikdy neviděl tak krásný pokoj, nikdy si nemyslel, že člověk může vlastnit tolik hezkých věcí. On sám měl v pokoji pouze starou postel, stůl a vratkou nepoužitelnou židli. Tady se cítil jako v království. Zatím, co si to všechno Tobi prohlížel, Deidara zapaloval svíčky.
„Jestli jsi unavený Tobi, můžeš si odpočinout.“ Nabídl mu Dei zdvořile svou postel a maskovaný ,ač by rád zkusil měkkost pokrývek, netušil, co by měl dělat. Rozpaky na něm byly znát, i když jemná mimika jeho obličeje zůstávala skryta. Stačilo, že nemluvil, už jen to bylo špatné znamení. Opřel se zády o dveře a ruce hanbivě schoval za záda. Deidara poznal, že se stydí. Přešel k němu.
„Ale no tak, neukousnu Tě přeci. Jestli se stydíš, otočím se a nebudu se dívat. Až se přikryješ, řekneš mi.“ Deidara sám sebe překvapoval, jak najednou s Tobim uměl mluvit bez zbytečného řvaní a nadávek. Takhle to bylo mnohem lepší, Tobi jen potřeboval na všechno víc času. A teď radostně přikyvoval, že má Dei dobrý nápad a že se má otočit. Deidara se pro sebe pousmál, bylo to tak legrační.
„Ale nekoukejte, Deidara – senpai. Tobi se moc stydí, je to stydlín.“ Skřehotal Tobi a svlékal si Akatsuki plášť s červenými mraky. Jak nejopatrněji uměl ho odložil vedle postele, aby nic nerozbil, vyzul si boty a poté si i stáhl kalhoty, vše pečlivě složené na hromádce. Potom se už jen podíval, zda se Deidara skutečně nedívá a zalezl si pod peřinu. Byla měkká a voňavá, přikryl se až po krk.
„Už jsem, můžete, senpai.“ Ozval se maskovaný a stále pohledem hypnotizoval Deidaru, který si zakrýval ústa, aby se nesmál, neb mu celé to divadlo připadalo komické, ale věděl, že Tobi to bere smrtelně vážně. Došel až k muži v posteli a s hraně překvapeným výrazem se zeptal.
„Ale Tobi, copak Ty spíš v masce? Nesundáváš si jí, když jdeš do postele?“ Přisedl si Dei na stoličku vedle Tobiho, měl v plánu ještě několik otázek, než ho nechá se vyspat. Sledoval, jak černovlásek vrtí hlavou s okrajem peřiny pevně přimknutým ke krku. Příšerný stydlín.
„Tobi si masku sundává, ale teď jste tady Vy- senpai. Viděl byste mě a Tobi slíbil, že už bude hodný.“ Oddechoval mírně nepravidelně Tobi, protože se hovor opět stočil k jeho tváři, jak nepříjemné téma.
„Byl bys hodný, kdybys jí odložil. Vždyť už jsem Tě přeci viděl a nic špatného se nestalo ne? Řekl jsem Ti, že jsi hezký kluk, Tobi. Nemusíš tu masku nosit, ten kdo Ti jí dal, to je zrůda. Orochimaru by jí měl nosit sám.“ Stočil téma Dei pomalu k tomu, co ho zajímalo a sledoval, jak se Tobi konečně směje. Při představě maskovaného Orochimara se zřejmě dobře bavil. Blonďáka to potěšilo, nebylo těžké Tobiho rozesmát, jen vědět, jak na to. Tušil, že už dnes svou masku neodloží, proto pokračoval.
„Pověz mi, Tobi, proč Ti dal Orochimaru tu masku?“ Začal nesměle světlovlasý.
„Říkal, že je Tobi moc ošklivý, že by měl mít zakrytý obličej, protože jinak by se mu smáli. A Tobi nemá rád, když si z něj dělají legraci. Orochimaru se o Tobiho staral, když jsem byl malý. Pořád říkal, že Tobi má dar, že je pro Orochimara důležitý, ale potom….“ Tobi posmutněl a zasekl se. Deidaru to všechno moc zajímalo, zvlášť teď, když se Tobi tak pěkně rozpovídal sám. Zdá se, že nikdo Tobiho tak dobře nezná.
„Potom, co? Pokračuj Tobi!“
„Potom, když už jsem byl starší, začal křičet, že jsem k ničemu, že je Tobi hloupý, že nic neumí a že… že.. se nestane Orochimarovým tělem. Tomu jsem nerozuměl. Pořád si prohlížel Tobiho oči, protože jsou jiné než jeho. Ale zjistil, že Tobi je taky jiný, protože není chytrý a tak mu dal tu masku, aby se na něj nikdo nedíval.“ Odmlčel se černovlasý a bylo znát, že vzpomínky ho velice tíží. Deidarovi už všechno dávalo smysl. Orochimaru vždy toužil po krvi a těle Uchihů a po jejich schopnostech a tak si našel Uchihovské dítě, které vychovával, ale když zjistil, že je Tobi zaostalý a neovládá ani základní jutsu, tak ho odvrhl. Ale co bylo s Tobim pak?
„Ale teď jsi tady, Tobi, co se stalo? Pustil Tě?“ Ptal se dál Deidara, ale Tobi jen krátce zavrtěl hlavou.
„Už jsem nechtěl, aby mi ubližoval. Tak jsem utekl.“ Maskovaný byl až neobvykle stručný.
„Kdo Ti ubližoval, Tobi, Orochimaru?“
„Hm, Orochimaru a jeho sluha. Kabuto – san. Neměl Tobiho rád, říkal mi „pánův pokus“. Díval se na mě a studoval mojí krev a ….“ Jakoby Tobi ztratil slova.
„A?“
V tom někdo zaklepal, černovlasý se lekl a spěšně se zachumlal do peřin. Deidara vstal, rozčílený, že je právě teď někdo vyrušuje. A s obavou, aby oním návštěvníkem nebyl opět ten neodbytný Hidan.
„Dále.“ Vyzval neznámého ke vchodu. Dveře se pootevřeli a vešel Itachi. Ovšem byl nějaký skleslý.
„Itachi, potřebuješ něco?“ Zeptal se zdvořile Deidara, aniž by projevil nervozitu nebo poukázal na Tobiho přítomnost v pokoji. Nikdo nemusel vědět, že tam Tobiho schovává i když díky tomu fanatickému pánbíčkáři to už jistě všichni věděli. Itachi zvedl hlavu a podíval se na Deidaru, který se snažil nehýbat.
„Promiň, otravuju, ale chtěl jsem Ti jenom říct, žes měl pravdu. Byl to blbej nápad s tou Tobiho maskou. Nedošlo mi, co všechno se může stát. Já vim, varovals mě, abych to nedělal, ale sakra, já byl jenom zvědavej, stejně jako ostatní!“ Začal Uchiha zvyšovat hlas a naprosto nepochopitelně obhajovat své chování. Deidara byl zmatený, vždyť Uchiha Itachi se mu nejspíš omlouvá. Ale proč? Itachi nikdy neprojevil větší množství jakýchkoli emocí a najednou dělá, jako kdyby se boural svět. Měl výčitky? Kvůli Tobimu? Už jen ta představa je nereálně směšná.
„Dobrý, Itachi. Už se stalo, nemůžeš to změnit, tak to nech plavat. Tobi se z toho vylíže, znáš ho, je to rebel.“ Zavtipkoval Deidara a doufal, že kluk pod peřinou se tomu nezačne smát a neprozradí se. Bylo však ticho, Tobi se vůbec nehýbal. Itachi se snad poprvé v životě taky usmál a ještě než odešel, promluvil k blonďákovi.
„Deidaro, kde je vůbec Tobi? Pokoušel jsem se ho najít a nějak rozumně s ním promluvit a vysvětlit mu to. Vypadal, že je na tom dost špatně, ale nějak ho nemůžu na…“
„Tobi je tady!!!!“ Vyskočilo černovlasé maskované třeštidlo z postele a s přikrývkou omotanou kolem těla běželo k Itachimu, který právě prožíval šok. Deidara se chytl za hlavu a říkal si, jak je možné, že vůbec doufal, že se tohle nestane. Život je tak krutý.
„Itachi – san se o Tobiho bál?“ Ptal se vyjevený Tobi a poskakoval okolo ještě vyjevenějšího Itachiho. Ten nebyl schopen uvěřit svým očím. Co dělá Tobi v Deidarovi pokoji? V jeho posteli? Nejspíš nahý?
„Počkej, vysvětlím Ti to…“ Pokoušel se to Deidara srovnat Uchihovi v hlavě, ale to by nebyl Tobi, aby to vše nevysvětlil po svém.
„Deidara – senpai mě zachránil. Řekl, že už nikoho nenechá, aby mi ubližoval. Senpai je na Tobiho moc hodný, uložil ho do svojí postýlky a slíbil, že mě doprovodí do pokoje, až se vyspím.“ Ta poslední slova už vyznívala tak, jak by zásadně vyznívat neměla. Itachi valil oči, div mu nevypadly z důlků a Deidara to poskakující individuum konečně poslal zpátky do postele s tím, že nastydne.
„Tak jak to teda je.“ Optal se o chvíli později už klidný Itachi a posadil se na roh postele, zatímco Dei seděl na stoličce. Tobi už opět pohodlně ležel v posteli a zdálo se, že každou chvíli usne, ačkoli měl masku stále na obličeji.
„No, potom, co jste odešli, nemohl sem tam Tobiho jen tak nechat. Je to můj parťák a krom toho, nejspíš mu rozumím víc, než kdo jiný tady. Nechtěl jít k sobě a zůstat tam sám, tak jsem se nabídl, že ho vezmu sem a trochu si odpočine, to je všechno. A potom jsi přišel ty…. vlastně, je tu něco, co by Tě mohlo zajímat, jde o Orochimara.“ Deidara se rozhodl, že to Itachimu poví.
„Orochimaru? Co ten s tím má společného?“ Itachi najednou začal dávat více pozor. A Deidara mu řekl všechno, co od Tobiho věděl. Maskovaný ťulpas jen přikyvoval, že je to všechno pravda.
„Ten slizkej hajzl!“ Zaklel nakonec Uchiha a bylo znát, že je rozzuřený. Nesnášel Orochimara tělem i duší. Naštvalo ho, že využil Tobiho, který byl taktéž Uchiha a chtěl jej použít jako svou schránku. Zatímco se Itachi snažil udržet nervy, obrátil se Deidara znovu k Tobimu.
„Tobi a jak dlouho jsi byl u Orochimara? Jak jsi byl velký, když Tě k sobě přivedl?“ Černovlasý se zavrtěl a snažil se si vzpomenout. Itachi už opět seděl a bedlivě poslouchal.
„Byl jsem malý, nevím, maličký.“
„A pamatuješ si na něco z předtím? Na rodinu nebo sourozence?“ Zeptal se Itachi, ačkoli on by o své rodině a sourozencích mluvil jen nerad. Překvapilo ho, že před sebou vidí dalšího Uchihu. Bylo mu známo, že poslední je on a Sasuke.
„Tobi vzpomíná, měl brášku. Byl starší než já, ale už je mrtvý, umřel ve válce. Obito Uchiha. Jinak si nepamatuju nic, nikoho. Orochimaru mě ukradl z domova.“ Posmutněl Tobi a zabořil hlavu do polštáře.
„To nic, v pořádku. Uchiha Obito? To jméno mi nic neříká.“ Zamyslel si Itachi a vybavoval si tváře a jména svých vrstevníků z jednoho klanu. Obito byl pro něj neznámým. další otázka byla položena Deidarou.
„Předtím jsi říkal, že Ti ubližovali, prováděli na Tobě pokusy?“ Dei věděl, že se dostávají k hodně nepěknému tématu a netušil jak bude Tobi reagovat, nebo jestli vůbec odpoví, ale ten ochotně spolupracoval. Byl rád, že se o něj konečně někdo zajímá a že ho jen nevyhazují z místnosti nebo mu nenadávají.
„Ano, říkali, že když budu hodný, tak mě pustí, ale Tobi nebyl hodný, moc zlobil a tak mi museli ublížit. Kabuto – san Tobiho trestal.“ Řekl černovlasý jakoby nic. Deidarovi to pořád nešlo do hlavy. Tak byl Tobi jejich experiment nebo jen ubožák, kterého se snažili vychovat.
„Jak to myslíš, trestal?“ Itachimu to také nebylo jasné, ale co chvíli měli oba s hrůzou pochopit. Tobi, aniž by cokoliv řekl, shodil ze sebe peřinu a odhalil tak své zjizvené a šrámy pokryté tělo. Deidara musel odvrátit hlavu, Itachi byl jako ochrnutý, nikdy neviděl nic tak strašného, bylo jisté, že Tobi byl pokusný subjekt. Některé rány byl amatérsky sešité k sobě, jiné s chirurgickou přesností, to se podle jizev poznat dalo. Místy byla kůže až nachově fialová a nezdálo se, že by skvrny měly mizet. Nicméně vše bylo jakž takž zahojené a Tobimu už to nejspíše nezpůsobovalo větší bolest. Tobi, když viděl výrazy obou mužů, ihned si peřinu zase přetáhl přes sebe.
„Tobi říkal, že je ošklivý, je ošklivý. Deidara – senpai se na něj ani nemůže dívat. Stydím se, ale za to Tobi přeci nemůže. Nemůžu za to…“ Rozkňoural se maskovaný a otočil se k nim zády. Deidara se nemohl z toho šoku vzpamatovat, jak je možné, že si toho nikdy dřív nevšiml. Nedokázal to pochopit. Proč by někdo ubližoval takovému blázínkovi, jako je Tobi? Vždyť co z toho měli, jenom jeho příslušnost ke klanu Uchihů, nic víc. Itachi nechal Tobiho, který vypadal, že každou chvíli bude plakat a obrátil se i Deidarovi.
„Myslím, že mi to akorát tak stačilo a Tobimu taky. Už ho necháme, já musím jít, zvládneš to tu s ním?“ Optal se najednou snad starostlivě Itachi.
Deidara přikývl. „Jo, jo běž. To bude dobrý.“ Blonďák byl stále dost zaražený z toho všeho, z těch informací, z toho, co viděl. Ale když Itachi odešel a on zjistil, že jediné co slyší je Tobiho tichý pláč, měl chuť se taky někam vypařit a uklidnit se. Jenže nemohl. Byl tady ten černovlasý kluk s více zmrzačenou duší, než tělem. Zatracený Orochimaru.