Tobiho tvář panenky: Part 3

„Přestaň plakat, Tobi. Ššš, nechci, abys kvůli mně brečel, nikdy, jasné? Já jsem se jenom lekl. Nevěděl jsem, že Ti tak moc ublížili. Ale už je to dobré, už to vím. Už vím, co Ti udělali, tak neplač, prosím Tě.“ Povídal mu Dei a snažil se použít co nejvlídnější hlas.

Netušil, jak se to stalo, ale Tobi najednou už nevzlykal do polštáře a byl ticho. Samotného ho to překvapilo, myslel si, že se na něj Tobi možná i víc naštve. Děsilo ho to tělo schované pod peřinou a přitom nebylo nijak ošklivé, bylo dokonce hezky osvalené s velice jemnou kůží na Tobiho věk. Jen ty jizvy a rány jej hyzdily. Deidaru to zamrzelo, když si představil, že by tak dopadl on sám, on, který o sebe pečoval jak nejlépe uměl, ihned tu představu zahnal. Tobi se na něj najednou obrátil.
„Vy se mě bojíte, Deidara – senpai? Máte strach z toho, jak Tobi vypadá, že?“ Zeptal se najednou černovlásek opravdu zamyšleně a blonďák nevěděl, co by mu měl odpovědět. Avšak nechtěl váhat, aby to nevypadalo, že má pravdu.
„To víš, že ne. Kdepak. Nebojím se Tě, Tobi. Tobi je přeci dobrej kluk, ne? A já vím, že je. Už bys měl spát, stejně bude brzy noc. Buď klidný, nic se Ti tady nestane.“ Ujistil ho Deidara a na podporu svých slov vstal a opatrně, aby se Tobi nepolekal, ho více přikryl a zabalil do peřiny. Tobi se spokojeně stulil do klubka, ale najednou ho napadlo.
„To nejde, Tobi leží ve Vaší posteli, kde budete spát, senpai?“ Byl se svojí starostlivostí roztomilý. Deidara ho obdaroval úsměvem.
„Nedělej si starosti, maličký. Ještě se necítím unavený. Nějak už se zařídím. Ty se hezky vyspi. Sladké sny, Tobi.“
„Dobrou noc, senpai.“ Špitl maskovaný napůl v polospánku a klidně oddechoval.

***

Bylo už hodě pozdě v noci, skrýš se ponořila do příjemného ticha, ze kterého Deidara vnímal jen Tobiho tvrdý spánek. Sám si nechal rozsvícené jen dvě svíce, aby viděl na stránky knihy. Četl si a ležel na chlupatém koberci na podlaze. Moc příjemně hřál, Dei na něm často lehával když si chtěl odpočinout, číst nebo tvořit své jílové broučky. Někdy pohledem zabloudil k Tobiho spícímu tělu a mile se usmál. Spíše o něm přemýšlel, než by vnímal příběh tištěný na stránkách knihy. Co vůbec ten kluk dělá tady v Akatsuki? Neměl by tu být, tady nemá co dělat, nikdo mu neporozumí a já si nemůžu dovolit, abych se o něj neustále staral. Říkal si Dei a lekl se, když se Tobi na posteli převalil a něco mumlal.
„Dei…. Dei… Deidara.. senpai…. Ehm..!“ Zachrupkal si Tobi. Deidara musel pohodit hlavou, byl překvapený, že se o něm Tobimu zdá. Už se začínal taky chystat ke spánku. Zaklapl knihu a postavil ji na jednu z polic. Pomalu si svlékl plášť, pod kterým měl jen síťovaný nátělník, který brzy plášť následoval. Na hromádku se přidali i boty a kalhoty a Dei se už jen ve spodním prádle rozhodoval, kam složí hlavu. Ano, mohl si lehnout do postele vedle Tobiho, byla dost velká na to, aby mezi nimi zbylo místo ještě pro jednoho, ale co když se černovlásek v noci vzbudí a najde ho ležet vedle sebe? Nerad by ho vyděsil. Raději tenhle nápad zavrhl a lehl si přímo na zem, na koberec a zhasl. Takhle se zdál být chladnější, když byl Deidara jen tak nalehko, proto sáhl po plášti a přikryl se jím. V momentě usnul.

***

„Dobré ráno, Deidara – senpai.“ Otevřeli se dveře blonďákova pokoje a v nich stál Tobi s tácem, na kterém byla voňavá snídaně. Deidara se v posteli protáhl. V posteli? Vždyť pokud si vzpomínal, usínal na koberci. Nechápal a promnul si oči.
„Tobi, jak to, že nespíš.. a.. a co dělám tady… vždyť já jsem..“ Ani to nestačil Dei doříct a chlapec před něj položil tác s jídlem.
„Tobi vstává brzo, brzičko ráno a Vy jste ještě spal – senpai. Tobi Vás nechtěl budit a taky jsem se nemohl dívat, jak ležíte na zemi. Uložil jsem Vás do postele připravil snídani. Tobi je dobrej kluk, chce aby ho měl Deidara – senpai rád.“ Kýval hlavou Tobi a bylo znát, že se i pod maskou usmívá. Jeho dětinskost přiváděla Deidaru do rozpaků, až se musel červenat. Poposedl si na posteli a přitáhl si jídlo blíž. Vypadalo to skutečně lákavě, Tobi nezapomněl na nic z toho, co má Dei rád. Ani na jedinou věc. Hlavně hodně ovoce a žádné maso. Na snídani žádné maso. K pití zvolil Tobi jablečný džus, blonďákův neoblíbenější. Deidaru to dojalo, až se mu zaleskly oči slzami. Černovlásek zakňučel.
„Promiňte – senpai. Tobi určitě něco pokazil. Je to nešika. Udělám novou, když to není správně. Hned to bude.“ A už se Tobi nakláněl, že jídlo zase odnese, ale Deidara ho zarazil.
„Ne, Ne, Tobi je to správně.“ Natáhl ruku, aby ho pohladil po vlasech. „Je to perfektní! Moc Ti děkuju Tobi, jsi hodný kluk.“ Pochválil ho Deidara a znovu pohlédl na jídlo. Ještě nebyl den, kdy by si nedělal snídani sám, dnes poprvé v životě mu ji někdo donesl do postele.
„Ale, Deidara – senpai. Vidím slzu. Tady… vidíte?“ A ukázal Deidarovi k levému oku. Ten ji samozřejmě vidět nemohl, jen cítit, jak mu pomalu kane na tvář. Přesto řekl.
„Ano, vidím ji, Tobi. Ale já nejsem smutný, jsem šťastný, protože jsi na mě hodný. To víš, že Tě mám rád Tobi. Prosím, posaď se vedle mě a vezmi si taky. Určitě jsi ještě nesnídal, viď.“ A Dei mu nabídl polovinu šťavnatého pomeranče. Tobi polkl. Nečekal, že se s ním bude Deidara dělit, o to méně, že mu nabídne místo vedle sebe. Rád přijal a počkal až se světlovlasý kousek posune. Posadil se vedle něj, ale peřinu nechal stranou, byl oblečený a Dei jen ve spodním prádle. Nechtěl, aby mu byla zima. Deidara si toho všimnul, pousmál se, ale nic neřekl. Ozval se Tobi.
„Děkuju, senpai. A může Vám Tobi připravovat snídani každé ráno? Můžu? Prosííííím.“ Byl Tobi nadšený svým nápadem a rozhazoval rukama všude kolem. Deidara se nahlas zasmál, Tobi byl nejen roztomilý, ale i ohromně snaživý, aby se zavděčil.
„To víš, že můžeš, Tobi.“ Poplácal maskovaného po rameni, avšak ten se najednou zarazil.
„A… a už napořád?“ Řekl a obrátil se na Deidaru, kterému najednou došlo, kam tím míří. Tobi se bál o svou existenci v Akatsuki, měl strach že od nich bude muset odejít, nebo že ho opustí a on zůstane zase sám. Tímhle si chtěl zajistit, že ho u sebe blonďák nechá, ale ten věděl, že to nejspíš nebude možné. Nechtěl mu nic slibovat.
„Víš, Tobi, to asi nepůjde… no já….“ Začal a už zaznamenal, jak se obavami Tobi začíná třást. Sakra, co mám asi tak dělat, říkal si při pohledu na jeho masku. Takhle to přeci nemůžu nechat. On sám neví kdo je, ošil se a v tom – myšlenka.¨
„Pojď Tobi, chci Ti něco ukázat.“ Začal se Deidara hrabat z peřin a opatrně odkládal tác stranou, aby nic nevysypal a nerozlil. Když stál konečně na zemi, uvědomil si, že je jen v trenýrkách, Ale co, on mě nevykouká, pomyslel si a začal Tobiho tahat za rukáv ke stolku se zrcadlem. Tobi netušil, co má blonďák v úmyslu a tak se jím nechal posadit na stoličku před zrcadlo a díval se na svůj odraz. Deidara si stoupl za něj a držel jej za ramena. Jen tam chvíli tak zůstali a dívali se. Potom se světlovlasý optal.
„Copak tam vidíš, Tobi?“ a hlavou pohodil k zrcadlu.
„Vidím Tobiho a Vás, senpai.“ Řekl pevně a sebejistě, protože jeho odpověď musela být správná. Řekl jednoduše, co viděl v odraze, ale Deidara jakoby zaváhal.
„Vážně? Ale já tam vidím něco jiného, Tobi. Ano, já tam určitě jsem, ale kde jsi ty? Vůbec Tě nevidím, vždyť tam nejsi.“ Mluvil Dei naoko překvapeně a jeho výraz prozrazoval, jak dobře umí hrát. Tobi se na stoličce zavrtěl. Nebylo mu jasné, proč ho Deidara nevidí, on tam byl, přímo před ním, sám se viděl skrz jedno oko masky. Natáhl ruku a ukázal na sebe v zrcadle.
„Tady jsem, vidíte? To je Tobi. Jsem to já, sedím před Vámi, senpai.“ Vysvětloval černovlásek a doufal, že ho Dei konečně spatří, avšak ten jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Tohle? To nejsi Ty, Tobi, tohle jen někdo v masce, na toho se nedívej, ten sem nepatří. To nemůže být můj Tobi. Můj Tobi má úplně jinou tvář, krásnou. Tenhle kluk svůj obličej schovává. To není Tobi.“ Hlas měl Deidara rázný a rozhodný, avšak při slovech „můj Tobi“ se mu trošku lámal. Uvědomoval si, čeho chce docílit, ačkoli tím mohl černovlasému ještě více ublížit. Tobi si sáhl na masku a pozoroval sám sebe, jak se jí dotýká. Jen seděl a nic neříkal. Snažil se porozumět tomu, co mu pověděl jeho parťák. Obrátil se na něj.
„Senpai, Vy myslíte, že Tobi má hezký obličej? Kdo jsem potom já, když ne ten s tou maskou. To musí být Tobi, je stejný, úplně stejný jako já.“ Přesvědčoval maskovaný Deidaru, aby mu uvěřil. Ale ten se nedal a odvrátil hlavu od zrcadla a vůbec, od Tobino, zadíval se jinam, jako že ho tahle maskovaná postava nezajímá.
„Jak jsem řekl. Tobi, kterého znám vypadá úplně jinak, než tenhle cizí člověk. Ten Tobi, kterého mám rád, má delší černé vlasy a rudé oči. Pleť má světloučkou a hladkou. Taky hezky nesený ostrý nosík a plné rty.“ Mluvil Dei o Tobim tak, jak si ho letmo pamatoval ze včerejška, ale nemyslel si, že černovlásek svou masku skutečně odloží.
„Tak, jako tenhle – senpai?“ Ozvalo se od zrcadla. Deidara se vyděšeně otočil, zda ho neklamal sluch, avšak nikoli. Z odrazu na stěně se na něj díval překrásně vyhlížející mladý chlapec, který na sebe zíral, jakoby se viděl poprvé v životě. Byl přesně takový, jak o něm Deidara mluvil a Tobi vypadal, že není schopný uvěřit svým očím. Rukou si neustále sahal na tvář, zda se mu to nezdá a je to skutečně on, zatímco v té druhé pevně svíral svou masku. Zrychleně dýchal a vypadal, že každou chvíli uteče, avšak toho se chtěl blonďák vyvarovat. Přešel k němu ze zadu, sklonil se a něžně ho objal kolem krku. Bradu si položil na jeho rameno a díval se s ním před sebe. Cítil, jak se černovlasý chvěje.
„Ano, tohohle už poznávám. Je to on, to je můj malý Tobi. Že je krásný, viď? Jsi to ty.“ Pošeptal mu do ucha a čekal, jak zareaguje. Sám byl šťastný, že to Tobi konečně dokázal, měl obrovskou radost a přitom stačilo se chlapci jen věnovat. A ne mu násilně vnucovat své názory, křičet na něj nebo mu ubližovat. Tobi pomalu zvedl paži a dotkl se svého nového obličeje na zrcadle a poté doopravdy.
„To jsem já? Tohle je Tobi? Jsem…. Jsem jako…loutka, jako figurka….jako..“ Tobi hledal správné slovo, Deidara přesně věděl, jaké.
„Jsi jako panenka, Tobi. Tak jsi dokonalý.“ Pronesl tiše, uchvácen jeho vzhledem a pak se to stalo. Poprvé v životě mohli oba sledovat, jak se černovlásek usmál. Koutky úst se mu rozšířily a tváře utvořily mělké dětské ďolíčky. Byl to upřímný, půvabný úsměv někoho, kdo objevuje něco nového a líbivého. Deidara se toho pohledu nemohl nabažit a tak, aby si i on ověřil skutečnost okamžiku, pohladil Tobiho po tváři, jemně a opatrně. Nečekal, že když bude mít v úmyslu paži stáhnout zpět, Tobi mu ji pevně sevře a přitiskne opět na obličej. Tobiho oči se střetly s těmi jeho. Deidara nechápal, ale svou ruku mu nevytrhl a jen se mu díval do těch rudých drahokamů. Jeho srdce najednou zrychlilo svou činnost, skoro ho mohl slyšet v tom tichu. Cítil, jak ho polévá příjemné horko a žene mu krev do líček. Otázka vteřiny, nepřemýšlel. Přemožen touhou a chtíčem se hrubě vpil do Tobiho měkkých, poddajných rtů s úmyslem si je jen na chvíli přivlastnit. Jednou rukou zajel do jeho vraných vlasů, aby si jej přitáhl blíže a polibek prohloubil, avšak než to stačil, Tobi se od něj vyděšeně odtrhl. V dokořán otevřených očích měl strach a chvatně přeběhl ke dveřím, o něž se opřel a zrychleně dýchal. Neuvědomoval si, že mu Dei nechtěl ublížit, ale netušil, co to mělo znamenat i když vnímal stejnou horkost. Blonďák se konečně probral a chytl se za hlavu. Bože, co jsem to za blázna, asi už magořím. Vždyť já jsem políbil Tobiho, ten chudák je z toho víc vystrašený, než já. Ale jak to mám napravit, nejspíš už mi nikdy nebude věřit a nasadí si na obličej zase tu příšernost. Jsem to ale k****n, nadával si pořád dokola v duchu světlovlasý, než se rozhodl uklidnit nechápajícího Tobiho.
„Ššš, ničeho se neboj, Tobi, klid. Nic zlého jsem Ti přece neudělal, nebo ano? Bolelo Tě to?“ Snažil se na to jít Deidara logicky, aby Tobimu vyvrátil přesvědčení, že se toho má bát. Tobi jen zavrtěl hlavou a upíchnul oči pod blonďákovým bříškem. Dei si toho všiml.
„Zatraceně!“ Zvýšil hlas v úleku Deidara, když si konečně všiml svého nabuzeného rozkroku, který se tísnil v látce trenek. Stačilo mu málo, aby se vzrušil, ale tohle byla situace, kdy setsakramentsky litoval, že se neoblékl. Nyní chápal Tobiho reakci. Okamžitě přiskočil k posteli, čapl přikrývku a omotal si ji kolem pasu. Už se nadechoval, že něco řekne, když v tom se někdo ani neodvážil klepat a otevřel dveře. Tobi odskočil.
„Brý ráno, Deidaro, tak jak….“ A než to Itachi stačil doříct, vyřítil se proto němu Tobi s odhalenou tváří, přirazil ho ke zdi a utekl pryč. Uchihovi překvapeně došla slova a díval se za prchajícím chlapcem.
„No, to Ti teda děkuju, Itachi. Neučili Tě nejdřív klepat, než vejdeš?!!!“ Byl blonďák rozčílený a bezmocný zároveň, už nemohl nic dělat. Zlobil se na Itachiho, ačkoli věděl, že hlavní podíl viny na Tobiho útěku má on. Smutně se posadil na postel a schoval tvář do dlaní. Itachi se rozhlédl po pokoji. U postele spatřil sotva tknutý tác s jídlem, jednu hromádku oblečení, očividně Deidarova a na podlaze se válela oranžová maska ze dřeva s otvorem pro jedno oko. Pomalu k ní přišel, zvedl ji ze země a prohlédl si ji, než se posadil vedle Deidary a čekal, než mu to vysvětlí. Ten se však k ničemu neměl, jeho hlava byla plná otázek. Proč jsem ho políbil? Copak jsem na kluky? Co si teď o mně asi myslí? Vrátí se ještě? Prosím, Bože, ať se vrátí.
„Dei, co se stalo?“ Nevydržel už Uchiha déle snášet to mlčení. Světlovlasý se na něj podíval a strhl ze sebe pokrývku.
„Co se stalo? Tohle se stalo, přesně tohle!“ Ukázal na své stále naběhlé mužství ve spodním prádle a znovu se zahalil. Itachi na něj nevěřícně zíral, než se ještě zmateněji zeptal.
„Tys ho chtěl….“
„Proboha, ne!“ Zarazil ho Deidara, když si domyslel, si má Itachi na jazyku. Nikdy by Tobiho do ničeho nenutil, natož, aby ho chtěl zneužít. Pochyboval, že by něco takového Tobi vůbec psychicky přežil.
„Ne, vážně jsem ho nechtěl znásilnit. Já jen… no.. konečně se mi podařilo ho přesvědčit, aby si sundal masku. Nikdy bys nevěřil, jak je krásný.“ Mluvil blonďák jakoby sám k sobě, Uchihu nevnímal. „Je nádherný, ty jeho oči a rty. Úplně mě uchvátil, nedokázal jsem se udržet. Prostě to nešlo, musel jsem ho políbit.“ Obrátil se nakonec k Itachimu. „No a bylo to.“ Tím „to“ poukázal Dei opět na svůj rozkrok a sklonil hlavu. Itachi se nad tím zamyslel, nikdy by do Deidary neřekl, že je schopný políbit kluka. Avšak musel uznat, že Tobiho tvářička má nejspíše uhrančivé účinky. Pohodil hlavou a poplácal svého kamaráda po zádech.
„To bude v pohodě, uvidíš. Určitě se vrátí.“ Ujišťoval Deidaru Itachi jakoby v myšlenkách vyčetl jeho obavy.
„Doufám, že máš pravdu.“ Odpověděl smutně Dei, vstal a začal se oblékat.