SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tobiho tvář panenky: Part 4

Tobi běžel do svého pokoje, spěchal. Bylo mu jedno, jestli ho někdo uvidí nebo ne.

Srdce mu divoce tlouklo do žeber a nerozuměl ničemu z toho, co se stalo. Vždyť on přece neudělal nic špatného, proč by mu Deidara ubližoval. Ne, Deidara – senpai by mu nikdy neublížil, ale proč to udělal? Co se to vůbec stalo? Blonďák s ním spojil svoje ústa, náhle, bez varování. Byl to nejspíš polibek. Určitě. Tobi věděl, co to je polibek, ale to mohli jenom lidé, kteří se mají moc rádi. Znamená to snad, že ho má Deidara taky tak moc rád? Musel si přiznat, že mu to nebylo nepříjemné, dokonce v jednu chvíli chtěl udělat to samé, bez přemýšlení, byl to instinkt, ale netušil, zda je to správné. Světlovlasý to ale udělal, Tobi se lekl, nezbývalo mu než utéct.
Vběhl k sobě do prázdného pokoje v takovém spěchu, že se svou neopatrností zavadil bokem o kliku a přibouchl za sebou dveře. Plíce měl v jednom ohni, zhroutil se na postel, tváří do polštáře až v tom postřehl, že mu něco schází. Jeho maska, nechal ji tam. Zpanikařil. Co teď? Má se pro ni vrátit? Připadalo mu nemyslitelné, aby ho viděl i někdo jiný, nemohl vyjít z pokoje, aniž by ji na sobě neměl. Přitáhl si kolena na hruď a pevně je objal. Stále se třásl a až nyní pocítil, jak se mu bokem začíná rozlévat ostrá bolest. Zakňučel.
„Jsem nemehlo.“ Pověděl si pro sebe, odhrnul si plášť a podíval se na zranění. Uhodil se přesně tam, kde byla stará, avšak nikdy zcela nezahojená jizva, která ho někdy dost zlobila. Tenký pramínek krve se vydal po jeho kůži směrem k propadlému bříšku a poté se vsákl do zašlé matrace. Rána byla z části otevřená, ačkoli se to nezdálo jako vážné zranění, Tobiho to opravdu bolelo. Znovu se postavil na nohy, aby našel něco, čím by tu otravnou krev přinutil přestat téct. On to zvládne, je to přeci velký kluk. Jakmile si na bok přitiskl tenký kapesník, měl pocit, že už se to zlepšilo. S tímhle přesvědčením ulehl zpět do postele, přikryl se a pokusil se všechen strach i bolest zaspat.

***

Deidara celý den přemýšlel o Tobim. Nemohl toho andílka vyhnat z hlavy a zároveň se proklínal za to, že se nedokázal ukáznit a nelíbat jej. Neustále se ohlížel, jestli se Tobi někde neschovává, nebo za ním nejde, ale byl sám. Ze svého pokoje šel rovnou ven na vzduch, musel si uspořádat v hlavě myšlenky a v srdci pocity. Itachi ho nedoprovázel a tak se Dei se vzkazem, že na oběd nedorazí, vypařil do nedalekého lesíka. Co krok, to vzpomínka na Tobiho tvář. Co nádech, to pocit doteku jeho rtů na svých. Deidara zatřepal hlavou.
„Bože, řekni, že jsem se nezbláznil, řekni, že nejsem zamilovaný.“ Skuhral blonďák, když procházel jehličím a křovinami. Byl v tom až po uši a uvědomoval si to. Políbit Tobiho byla chyba, ale krásná neopakovatelná chyba. Přemýšlel, co asi jeho černovlásek dělá. Jistě je z toho všeho úplně mimo a neví, co si počít, co si myslet. Kéž by mu to dokázal rozumě vysvětlit tak, aby ho pochopil. Ale to nejspíš nebude nikdy možné, protože Tobi je dítě. Je to jenom nevinný tvoreček s čistou duší, neschopný komukoli ublížit. A možná, že i neschopný doopravdy milovat tak, jako milují dospělí lidé.
„To přece není možné, musí to umět cítit. Každý přece dokáže milovat, nebo ne?“ Při vzpomínce na Itachiho chladnou tvář o tom začínal pochybovat. Ale Tobi ne, ten je citu plný, jeho srdce přetéká city a emocemi, přičemž mnohé z nich ani nedokáže pojmenovat, natož aby je mohl naplno prožívat a uvědomovat si je.
„Ale nějak to přeci musí jít. Sakra, sakra, sakra!“ Klel Dei a kopal při tom do všeho, co bylo na blízku. Vzduchem začali létat kameny, větve, houby, spousta listí i několik lesních zvířátek. Nakonec se blonďák usadil na mýtince obklopené stromy a zadíval se na oblohu, jejíž Slunce bylo už nízko nad obzorem. Za chvíli bude čas na večeři, měl by se vrátit. Zajímalo ho, zda-li se Tobi u oběda ukázal jen tak, bez masky. Z duše doufal, že se mu nepřipletl do cesty ten hulvát Hidan a neublížil mu nějak. To on dovedl velice dobře, avšak byl si jist, že Itachi by se za Tobiho postavil. Teď už ano, věřil tomu. Horší by bylo, kdyby se Uchiha zrovna nenacházel někde poblíž. Deidara se při té představě zachvěl.
„Jestli mu ten fanatik něco provedl, přísahám, že příští jílový ptáček se usadí v jeho kalhotách.“ Ujistil sám sebe o pravdivosti svých slov i když netušil, zda by toho byl schopen a pomalu se vydal zpět do skrýše s obavami o Tobiho.

***

„Tak do pr**le, kde sakra jsou?“ Rozkřikoval se Hidan u stolu a všichni přítomní už se obávali, že mu z těch nervů praskne žilka v hlavě. Byl už netrpělivý, protože by se podle pravidel nemělo začínat jíst dříve, než budou všichni řádně usazeni na svých místech. Byli, až na dva - Deidaru a Tobiho.
„Jestli si to spolu někde rozdávají, tak ať, ale taky nám to mohli milostivě oznámit, abychom nečekali, až se Deidara udělá.“ To už začínal Hidan přehánět, ozval se Uchiha.
„Zklidni laskavě hormon, Hidane. Znáš Tobiho, není to poprvé, co nepřišel k jídlu. Nejspíš se někam zašil a usnul nebo zkouší ty své rádoby justu. Ani u oběda přeci nebyl. A o Deidarovi vím, šel se projít, ale každou chvíli by měl dorazit. Tak se uklidni, sedni si na zadek a čekej!“ Poslední slova řekl Itachi rázně a nahlas, aby stříbrovlasého usměrnil a dokázal mu, kdo že tu má vyšší post. Musel mluvit tak, jak mluvil. Před ostatními nechtěl projevovat nic, než svou kamennou tvář a city ledovce. Taky se o Tobiho bál, netušil, co ten ťulpas zase provádí, neb bývá u večeře jako první a svolává všechny ke stolu. Jeho hlas tam však chyběl. Hidan se usadil a byl ticho. Něco si sice neustále mumlal, ačkoli mu nikdo nevěnoval pozornost. Uběhla další čtvrt hodina.
„Už toho mám, ale taky plné zuby. Mám hlad, co je mi do toho, že tady nejsou, přeci kvůli nim nechcípnu, ne?!“ Projevil se Kisame a bouchl pěstí do stolu.
„Nechcípneš!“ Ozvalo se ode dveří, ve kterých stál udýchaný Deidara a usmíval se nad tím, jak všichni poslušně vyčkávají jeho příchodu. Vešel do jídelny za Hidanova povyku.
„No to je dost, že ses uráčil přijít. Už sem myslel, žes nechal vybouchnout sám sebe. I když by to nebyla žádná škoda.“ Dei si našel své místo mezi ostatními a posadil se. Teď už snad bylo všechno v pořádku, ale jediný Hidan měl jako vždy jiný názor.
„Eště si měl přitáhnout na vodítku to svý štěně, co ho máš furt za prdelí, abychom se konečně mohli nažrat. Zajímalo by mě, kdes ho uvázal, že ho není slyšet!“ Deidarovi začalo docházet, o čem, že to vlastně ten idiot mluví. Jaké štěně? Že ho není slyšet? Rozhlédl se pozorně po všech přítomných, až se jeho zrak zastavil u prázdné židle. Nadechl se.
„On tu Tobi není?“
„A o čem tu asi celou dobu melu, ty kreténe? Vidíš ho snad tady někde? Jestli jo, tak já jsem asi slepej. To ty seš tady jeho páníček, tak koukej zapískat, ať ten mentál nakluše, nebo ho zabiju. Přísahám, že jo….“
Ale to už Deidara neslyšel Hidanovi výhružky a vyřítil se z jídelny jako blesk. Chodba se mu dnes zdála neskutečně dlouhá, jakoby postrádala dveře, které hledal a které se nakonec i ukázaly. Blonďák se zastavil a pokusil se vydýchat, uvědomoval si, že tam nemůže jen tak vpadnout, ale už to nemohl snést. Nechtěl, aby se ho Tobi bál, za žádnou cenu. Proto, když už si myslel, že se mu dech uklidnil, zaklepal.
„Tobi, můžu dál? To jsem já, Dei. Smím vejít?“ A počkal, avšak z druhé strany se ozývalo jen hlasité ticho plné obav. Deidara to tedy zkusil podruhé.
„Tobi, nezlob se na mě, prosím Tě. Chci Tě vidět, musím Tě vidět, prosím.“ Tentokrát zabušil silněji. Miluju Tě, sklopil Deidara smutně oči nad tím, že mu Tobi neodpovídá. Konečně si dokázal přiznat, co k černovláskovi cítí, ačkoli to bylo jen v jeho hlavě a ne s pohledem upřeným do rudých očí. Z ničeho nic mu došla trpělivost, rozrazil dveře a zrak mu padl na sladce spícího tvorečka na posteli schouleného v klubíčku a přikrytého jen tenkou dekou. Usmál se, tak proto Tobi neodpovídal, usnul. Deidara už se chtěl otočit a neslyšně vyjít ven, aby jej nevzbudil, ale nedalo mu, aby chlapce alespoň nepohladil po tváři a vlasech.
„Kdybys jen věděl, jak jsi sladký.“ Stál nad Tobim Dei a pozoroval jeho nehnutá oční víčka a dokonale uvolněný výraz. „Kdybys jen věděl, kolik pro mne znamenáš.“ Věděl, že spí, tak si ta slova mohl dovolit. Sklonil se k černovláskovi, chtěl mu povytáhnout deku ke krku, aby mu nebyla zima, ale Tobi jeden její roh pevně svíral v dlani. Deidara se mu ji pokusil opatrně vymanit z ruky, když v tom si všiml krve, kterou měl na ruce. Nebylo jí málo. Rychle, v očekávání, že to byla jen malá nehoda z Tobiho strhl pokrývku a odhrnul z těla plášť, který se už za ty hodiny krví nasákl a přilepil k Tobiho ráně. Blonďák ho svou neopatrností opět strhl i s dokonale zakrvaveným kapesníkem a z rány se znovu vyvalila rudá červeň.
„Tobi!!!!!“ Vykřikl, ze všech sil. Byl vyděšený i překvapený zároveň. Popadl spícího černovláska za ramena a silně jím zatřásl. Nic se nestalo. Deidara svou akci opakoval.
„Prosím, Tobi, vzbuď se prosím Tě, otevři oči.“ Byla to jako scéna ze špatného snu. Deidarovi se zdálo, že každý jeho pohyb je zpomalený, že jakkoli cokoli udělá, Tobiho oči, už nemají šanci se otevřít. Přišel pozdě.
„Néééé, Tobi, andílku Tobi, no tak, seber se. Musíš se vzchopit. Aspoň kvůli mně, mám Tě rád!“ Deidarovi se z očí samovolně řinuly slzy, které nebyl schopen vnímat. Ta beznaděj, co mám dělat, co mám jenom dělat? Byl zoufalý, držel Tobiho křehké tělíčko v náručí a stále doufal, že se probudí. Přitiskl si ho na hruď a pevně jej objal. Tobiho paže a hlava mrtvolně viseli k zemi bez jakýchkoli známek života. Deidara se letmo podíval na postel. Nemohl uvěřit, kolik krve se do matrace vsáklo. Usnul chudáček, spinkal a vykrvácel, napadlo Deidaru, když už neměl sílu Tobiho vzbouzet a sedl si s ním na postel. Opatrně si jej posadil na klín a jeho hlavu si opřel o rameno. Slzy najednou ustaly, vždyť Tobi byl s ním. Blonďák ho pevně držel, laskal jeho vlasy a něžně ho kolébal.
K Tobiho pokoji teď dorazili i ostatní, vyrušení křikem. V prvotním šoku nad tím, co viděli a slyšeli zůstali stát ve dveřích, jako opaření. Nikdo tomu nechtěl věřit. Obraz Deidary, pevně držícího v náručí bezvládné tělo jeho odmaskovaného parťáka se jim nesmazatelně vryl do paměti. Příšerný pohled, který samotný bolel u srdce. Deidara si nikoho z nich nevšímal, patrně ani nezaregistroval, že tam je i někdo jiný. Pouze se krátce pohupoval s pohledem soustředěným kamsi mimo tento svět. Neustále si něco povídal.
„Ššš, už je to v pořádku, můj chlapečku. Už jsem u Tebe. Už nikdy nebudeš sám, zůstanu s Tebou, navždycky, Tobi. Navždycky.“ A věnoval mu polibek do vlasů.
Byl to pro všechny ohromný otřes, i Hidan se tvářil přinejmenším sklesle a byl ticho. Jen se dívali, nic neříkali. Měli teď nekonečné množství času na to, prohlédnout si Tobiho tvář, srovnatelnou s úchvatem panenky. Tu tvář, kvůli které umíral.
„Dei… Dei.. senpai?“ Jemné plné rty se pohnuly, sice jen nepatrně, ale i to stačilo blonďákovi, aby bystřil a podepřel černovlasou hlavu svými roztřesenými dlaněmi. Oční víčka se zachvěla a zpod nich začal vykukovat nenahraditelný rudý zázrak v podobě Sharinganu Tobiho očí. Usmál se.
„Tobi má.. Tobi, Vás má taky moc rád.. sen.. senpai.“ Deidara se bál, aby se mu to jen nezdálo. Ale ten hlas byl skutečný, i ty oči byly skutečné. Světlovlásek opět plakal, tentokrát štěstím. Znovu si přitiskl Tobiho slabé tělo na svou hruď. A svou uplakanou tvář schoval v jeho plášti. Byl by tak zůstal klidně do smrti, nebýt Itachiho, který se vzpamatoval a vzal mu Tobiho z náruče, míříc s ním někam pryč. Dei jakoby nic neslyšel, vzali mu ho tak rychle, nechtěl se loučit tak brzy. Vyběhl za ním, avšak těch paží, které ho zastavili bylo příliš mnoho, než aby se mohl vymanit z jejich stisku. Hluchý a snad i slepý se snažil vyprostit za neustálého volání Tobiho jména. To poslední, co viděl, byla oranžová maska, kterou někdo nedopatřením rozšlápl a která se válela na zemi jako něco, co nikdy nemělo význam. Pak omráčen padl na podlahu.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Jsem příšerná.. přidávám i 4tý dílek, kde se nám udál zásadní zvrat ve vývoji.... ou, ou ou.. moc nepříjemné pro oba hlavní hrdiny... ale buďme rádi, že už Dei není tak odmítavý...

Díky za komentáře.. ať se Vám líbí.. Smile

4.923075
Průměr: 4.9 (13 hlasů)