SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (11.část)

Narumi:
Yuuka nás všechny přejela svým zeleným pohledem a pak s vážnou tváří zaklepala na lesklé dveře, které nás měly dostat do kanceláře jejího otce. Když se po deseti sekundách ozval z vnitřku pevný mužský hlas, trochu jsem se uvolnil a zahnal myšlenku na průzkum Radarem. Náš nový spojenec odpověděl s lehkostí starší dcery významného muže a vzal za kliku. Yuuka otevřela, vešla jako první a lehce se uklonila, jak zřejmě předurčovala jejich zažitá etika. Pak když dostala pokyn rukou, promluvila s nehranou úctou v hlase,… což bylo dost divné po tom jejím výbuchu na mou osobu, kvůli tématu - rodinný vztah a jeho lapálie.

"Otče." začala. "Někdo by si s tebou rád promluvil."
"Dobrá." odpověděl nezáživně a dopsal to, na čem zrovinka pracoval. "Uveď ho."
"Prosím." řekla Yuuka a mi vstoupili s jejím svolením dovnitř pracovny. "Představuji vám Miyake Dai-dono. Hlavního hodnostáře a vědce města." uklonili jsme se, i když mně se tedy moc nechtělo. "A toto jsou Shimizu Nara, Hikaru Hyuuga a Narumi Uzumaki z Listové." dodala Yuuka a nechala prostor na to, aby nás její otec mohl pár minut zkoumat pohledem. No, alespoň jsem měl čas dělat to samé.
"To jsou ti, kteří byli najati otcem?" řekl po chvilce, a z nějakého důvodu se jeho pohled zastavil na mě. Přivřel jsem oči a detailně jsem si ho prohlédnul. Stejné světlé vlasy, místy prošedivělé. Knír podtrhoval jeho vážné postavení a jeho hnědý pohled nebyl nikterak příjemný. City upřímné však spousta z nich nevyřčená… spolehlivý, výbušný… pravák, indisponovaný… podle hole vedle jeho stolu - levé koleno nevratně poškozené. Pravidelné bolesti, nevyspalos. Přesto, strach i nenávist v normálu, bojeschopný… používá… oheň… ne moment… zemi. Jasně, zemský typ s kapkou ohně.

"Ano." vrátila mě zpět Yuukiina odpověď. Ušklíbl jsem se ale nenápadně. Už mi stačí jen sekunda.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptal se a o milý tón se spíš snažil, než že by byl jeho přirozeností. Shimizu si všiml, že si našeho nového nadřízeného měřím svým víceúčelovým Radarem, udělal krok dopředu a raději se ujal slova. Etika mu šla vždycky líp, než mě a Hikaru.
"Bohužel mám tu povinnost vám oznámit, že Hibari-san byl dnes nalezen mrtví ve své kanceláři." oznámil a já pozoroval, co sdělení tohoto druhu s Daiem udělá. Nejdřív se nedělo nic, což značilo chvilkový šok a pak se muž před námi pomalu zvedl ze židle a opřel se o stůl.
"C-cože?!" zakoktal, ale už v tom byla známka zlosti a vzteku. Což se dalo čekat. Hikaru sklopila hlavu a snažila se nerozbrečet a já stál poslušně a bez řečí na svém místě s pěstmi sevřenými tak moc, že jsem si narušoval vlastní kůži až do krve. Bylo mi hrozně a… navíc vím, kdy mám držet hubu.
"Je mi líto." řekl Shimizu a jeho hlava taky trochu poklesla. Nemusel jsem své kolegy zkoumat tak dlouho na to, abych poznal, že se trápí možná víc, než sama rodina oběti.
"Neměli jste něčemu podobnému zabránit?!" vyjel na nás se zvýšeným hlasem Dai! To byla taky samozřejmá reakce na naší zprávu… za chvíli nás z toho začne obvi…
"Otče, oni jen…" odvážila se Yuuka o naší obranu, i když jsme ji nežádali. Koneckonců, i ona musí vědět, že je to částečně naše chyba. Přece jenom, jsme ho měli chránit….a selhali jsme.
"Sklapni!" odbyl jí Dai a praštil do svého stolu tak moc až mu na zem upadlo pár tužek a papírů!
"Dai-dono." snažil se stále s úctou Shimizu. "Máme důvodné podezření, že byl mučen." řekl a s veškerou úctou udělal ještě jeden krok ke stolu. "Nenapadá vás, kvůli če…?"
"Říkal jsem mu, že jste k ničemu!" rozkřikl se na něj Dai. "Ale ten starej blázen si nedal říct!"
"Ujišťuji vás, že…" řekl omluvně Shimizu a chtěl jen…
"To ani nezkoušej!" řekl Dai a obešel s mírně kulhavým krokem svůj stůl. "Každý vaše slovo je jen stéblo hozené do řeky!" křičel sarkasticky naštvané dojmy a pocity z naší pracovní náplně.
"Dai-dono, jsme ochotni…" mluvil stejně Shimizu a chtěl Daiovi sdělit, že máme v plánu vraha chy…
"Tak vy jste ochotni?!" křikl opět Dai a sjel nás všechny pohledem! Tak to už mě pomalu dostávalo do varu. Ten jeho pohrdavý pohled a fakt jak nám moc svým postojem dává najevo, že jsme v jeho očích jen hloupé a nevyspělé tři děti, které dostali moc velké sousto na to aby… "Proč jen poslouchám ty vaše výmluvy, které nic nezmění na to, že jste…!"
...
"Co kdybys raději zavřel hubu a poslouchal!" křikl jsem a postavil se vedle Shimizua, který už nevěděl, jak s tím blbečkem mluvit slušně a také mu zdvořile oznámit naše stanovisko! Samozřejmě se mu moje řešení vůbec nelíbilo, v tuhle chvíli s ním už ale nic udělat nešlo! Dai se na mě podíval s pohledem ledového ostří a chvíli si mě měřil, jako by mě s někým porovnával…
"Do nebe volající drzost…" řekl po dvou minutách ticha. "Tak se mluví o způsobech tvého otce." pokračoval a ušklíbl se. To, co dodal, mi zvedlo laťku vzteku! "Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu."
"Že vy jste se zakutálel až za humny." řekl jsem a ušklíbl se taky. S Hibarim se tenhle tedy rozhodně srovnávat nedá. Až na tu podobu si v ničem, hlavně ve vystupování, podobní nejsou! Líbil se mi jeho obličej… a to jak rychle mu zmizel ten jeho podělanej úšklebek.
"Tohle nemusím poslouchat." kličkoval Dai tím posledním, co tak dospělí mají v zásobě, když začnou prohrávat slovní spor. "Uvědomuješ si vůbec, že bych vás mohl všechny nechat zavřít?!"
"No a?" řekl jsem, jelikož už jsem byl v ráži! "Abych byl upřímný, je mi to fuk. To mi přišli z dobré vůle." dodal jsem a držel si svůj pevný postoj.
"Oznámení smrti jednoho člena rodiny považuješ za akt dobré vůle?" zeptal se nevěřícně Dai a nezapomněl to říct s kapkou ironie. "Taky jste ho mohli zabít vy!" dodal a znovu bouchl do stolu!
"Kdybych ho zabil, nevěděl byste o tom dřív, než bych chtěl." řekl jsem a trochu svůj hlas zklidnil, i když neubral jsem na sarkasmu. "A určitě bych vám to nespěchal vyzvonit."
"Tak co tu vlastně děláš?!" křikl Dai a sám stoprocentně netušil, co tím sleduju.
"Informuju vás o situaci." řekl jsem schválně poslušně. "To hold má každý ninja v popisu práce."
"Jistě,… informace." řekl Dai a jeho hlas se trochu zlomil. "Velice děkuji, že i když vás smrt klienta nezajímá, jste mi jí přišli oznámit!" křikl a vrátil se ke svému vzteku, který si mohl vybít jedině na nás.
"Nemáte zač." pokračoval jsem a otočil se na podpatku.
"Dovoluješ si příliš, Uzumaki!" řekl mi! "Tohle je vrchol drzosti a já nedovolím, aby takový sobecký a namyšlený dítě ještě něco pohledávalo v mém městě." řekl a vrátil se s dost pevně odhodlanými kroky zpět za stůl. "Máte výpověď! A teď se ztraťte!" řekl rozkazem a posadil se.
"Se vší úctou, to nemám v plánu." řekl jsem, ale stále mu ukazoval záda. "Byl jsem tu, informoval a teď přijde druhá část povinností." dodal jsem a podíval se na Hikaru a Shimizua. Ti jen kývli.
"O nic takového nikdo nežádal." řekl Dai naštvaně. "Navíc vám nezaplatím ani cen…"
"Na vašem hlase záleží." přiznal jsem. "Ale popravdě nemám v úmyslu nechat smrt Hibari-sana jen tak plavat ani na váš příkaz." dodal jsem a otočil se k němu čelem. "Ten, co to udělal, zaplatí."
"Po tom všem chceš souhlas?" zeptal se a vypadal, že je mým stanoviskem pobavený.
"Ať už mi dáte povolení nebo ne…" řekl jsem s vážnou tváří. "Já zjistím, co se v tohle zasran*m městě děje." dodal jsem a společně se svými kolegy opustil hodnostářovu kancelář.

Nevím, zda jsem to zase trochu nepřehnal. Jistý jsem si byl jen tím, co teď musím udělat,… aby moje srdce mělo do konce života klid. Jasně, znělo to dost sobecky ale to, že řešíme cizí neštěstí a dáváme najevo svůj nesouhlas, s nás dělá v očích ostatních lidí hrdiny. Z nepochopitelných důvodů nás za naší srdeční sobeckost milují a obdivují. Ale to asi patří k normálnostem života dospívajícího Uzumakiho.
Nemůžu to přehlídnout!
Znělo mi v hlavě tak hlasitě, že i moje srdce, které křičelo něco ve stejném duchu, mělo co dělat, abych ho nepřehlédl. Zvláštní pocit. Pocit nazývaný vztek. Jo, ten je mi velice dobře známí. Právě teď prožívám dokonce dva najednou.

Misaki:
Velký Rokudaime mě táhl neznámo kam a mě celkem děsil jeho všudypřítomný úšklebek. Nevěděla jsem zhola nic ani to, proč necítím žádný stres jako před několika minutami, kdy jsem myslela na Narumiho a na to jak to s námi bude. Naruto to zřejmě vycítil už dávno a tak se, jako pokaždé, začal starat o mé,… o můj úsměv.
Blbec jeden.
Přesto jsem se nenápadně pousmála a v duchu mu děkovala za rozptýlení, od mých nevyřešitelných otázek a od nesmyslného váhání nad představami o tom, že by mě snad jeho syn mohl někdy zra…
"Už je ti líp, co?" zeptal se Naruto v chodu.
"Ano, trochu…"
"Ale, ale?" řekl blonďák a ušklíbl se. "Madam Vždydůležitá se na mě usmála." řekl a já si až teď všimla, že se na něj vážně trochu usmívám a mám rudé tváře tak moc, že…
"To bylo jen…" bránila jsem se s marným úmyslem se z toho dostat! "Neusmála jsem se! Jen se ušklíbla." vymlouvala jsem se, ale moje klička nezabrala… ani jsem nečekala, že zabere.
"Jistě, jistě, Misa-chan."
"To je jedno." chtěla jsem změnit téma a tak jsem dělala, že minulých pár vět vůbec nepadlo a soustředila se na podstatnější věci, například na otázku: "Kam to jdeme?"
"Ááá, to je překvapení." řekl Naruto zvesela a pokračoval.
"Nesnáším překvapení."
"Já vím." řekl jen a cvrnknul mě do nosu. "Ale tohle je speciální."
"V čem?" zajímalo mě.
"Uvidíš." řekl jen s moc divnou záludností, a dál mě tahal směrem k velké obvodní zdi, která obklopovala celou Listovou vesnici, jako její hlavní obranná strategie.

Dovedl mě až k nějaké budově, zřejmě jedné ze strážnic zdi, která byla postavená společně se zdí a podle mě se z ní dalo snadno projít i na ochoz. Naruto na nic nečekal a třikrát zaklepal na dveře. Pořád se u toho tvářil jako malý natěšený kluk, který zrovna plánoval tajuplnou honbu za ztraceným pokladem. To mi taky na náladě moc nepřidalo, spíš upadala moje důstojnost.
Za pár sekund mu někdo k mému překvapení otevřel a já se nestačila divit, kdo.
"Jdete trochu pozdě, Naruto-san." řekl černovlasý mladík, za kterého se po ozáření slunečními paprsky, stala mě dobře známá firma. Yusuke? Co dělal v tý tmavý kobce? Když si všiml mého překvapeně zmateného obličeje, zpravilo mu to náladu.
"No to víš…" řekl Naruto a podrbal se na hlavě. "Vichřice se špatně směruje."
"Co prosím?!" řekla jsem dotčeně. Jak si sakra dovoluje nazývat mě tak…
"Jen klídek a alou dovnitř, oba." zavelel jen Naruto, rozhlídl se a společně s Yusukem nás hekticky nastrkal za hrůzostrašné dřevěné dveře a zavřel. Pohltila nás tma a já měla namále, abych nevykřikla, když mi Naruto položil ruku na rameno.
"Co to krucinál vyvádíte?!" obořila jsem se na něj. Takhle mě děsit nebude tedy…
"Vždycky byl zbrklej, nebo si zapomněla?" řekl Yusuke klidný, zvyklý na Narutovi stavy, a zdálo se, že se dobře baví mojí nervozitou. Ani jsem se mu nedivila. Znal svého Rokudaime a jistě věděl něco i o tomhle místě a co tu děláme… Oba mě štvali!
"Už se mi to vybavuje." řekla jsem, ale spíš to byla utěšující řeč pro mě samotnou. Začalo mi lézt na nervy celé tohle spiknutí, které bylo jasně mířené proti mně. Jak jsem si jen mohla myslet, že mě chtějí jenom rozptýlit. Naruto nikdy nedělá věci jen tak a rozhodně ne napůl. Tak co teď? Myslím, že jen tak mě utéct nenechají… přece jenom jsou na mě dva a nerada to přiznávám, ale ani jeden z nich není ořezávátko a ještě…´

"Zase máš sebou mateřskou školku?" ozvalo se ze tmy. Ten ledově klidný arogantní hlas mi někoho strašně připomínal. Jak se rozhovor rozvíjel… přestala jsem pochybovat o tom, kdo se to opírá o stěnu naproti nám.
"Vždyť máš děti rád." řekl Naruto.
"Jen když mlčí a ignorujou mě." řekl hlas příkře. Nebyl nadšený z Narutových provokací.
"Ty si tak sladkej." řekl Naruto a i v té tmě bylo vidět, jak se červená. "Že je sladkej, Yusuke?"
"To on vždycky." opověděl tázaný bez okolků a pousmál se do tmy. Čekala jsem, že ještě padne minimálně jedna výměna názorů, které ve své podstatě byly nepodstatné, ale bylo ticho. A tak jsem se chytila šance na svůj teď už desetiminutový nesouhlas.
"Může mi někdo říct, co tu děláme?" optala jsem se. "A proč už někdo nerozsvítil?!"
"Máš sebou i vichřici, jo?" ozval se opět ledový hlas z druhé strany tmavé místnosti a já v něm poznala jistý druh výsměchu. Naruto se pousmál.
Neptejte se mě, jak to vím, viděla jsem kuloví.
"Vždyť víš, že mám pro ni slabost." řekl blonďák poprvé vážnějším tónem a pohladil mě po vlasech, které mu připomínaly dávnou minulost… minulost, která se nezmění.
"Proč mě to jen nepřekvapuje." dodal hlas ze tmy. Ale už nezněl tak ledově.
"Přivedl si je, Yusuke?" zeptal se Naruto a vrátil se ke své původní šíleně šťastné náladě.
"Jasně." odpověděl Yusuke a krátce se podíval na mě. "Čekají nahoře." řekl stále pobaven mojí situací.
"Dobrá, tak jdeme do světla." zavelel Naruto zvesela a vzal mě za ruku. Tentokrát jsem se nebránila ani kouskem svého těla. Musel vědět, že jsem jediná, komu výstup po tmavých schodech bude dělat menší problémy a tak mě vedl, zatímco dva Uchihové nás bez větších problémů následovali.

První paprsky světla, které se objevily po otevření dveří, mě na pár sekund oslepily a tak jsem hned nepostřehla, kdo všechno tu na nás čeká. A že některé jsem tu nečekala ani náhodou.
V strašně malé místnosti na jedné starší židli seděl Yori a kreslil opět něco z lásky pro svého staršího bratra. Toshiro stál u jednoho ze dvou oken a sem tam se na něj nenápadně podíval a pousmál se. A jako poslední se na zeleném gauči rozvaloval hnědovlasý muž, kterého jsem znala, ale v tu chvíli jsem jeho tvář nedokázala rychle zařadit ke jménu. A tak jsem raději dělala, že ho nevidím.
"No to je dost." řekl a posadil se. "Čekám tu už dvě hodiny." dodal podrážděně a podíval se na mě.
"Taky si mi chyběl, Konohamaru." řekl Naruto ironicky a pustil mojí ruku.
"Mám práci, takže to zrychli." řekl muž a naštvaně sjel Naruta pohledem, ten na to nereagoval.
"Nepamatuju se, že bych ti nějakou zadal." řekl Naruto a podrbal se hraně na hlavě. Muž se ušklíbl.
"Nejsi jediný, kdo rozdává úkoly."
"To, že ti Hanabi-chan dává čočku, si přece nemusíš vybíjet na mé maličkosti." bránil se Naruto.
"Co potřebuješ?" přešel Konohamaru k věci a svým postojem mi trochu připomínal Sasukeho, který stál jen o metr dál a s pobaveným úšklebkem je sledoval.
"Vždyť to víš." vzdychl Naruto a na sekundu udělal takový ten pohled prvotřídního hajzla.
"Tak proč je nás tu tolik?" poukázal na fakt Konohamaru. Naruto se jen zase idiotsky usmál.
"No, prý když už něco plánuju za zády Rady starších, měl bych alespoň znát názor: Jednoho lékařského ninji. Dvou nepodstatných Jouninů. A třech plenkových Chuninů." odříkal poučku a přitom si při každém bodě sáhl teatrálně na jeden z prstů. Jako kdyby počítal… To, co řekl nás doslova všechny naráz zvedlo ze židlí, gauče a vlna vzteku vzrostla!
"Nepodstatných Jouninů?!" Naráz řečeno! "Třech plenkových Chuninů?!" Křikly jsme všichni přes sebe tu frázi, která nás vytočila ze všeho nejvíc, a která byla mířená na naší osobnost! Udělali jsme naštvaný krok blíž k Narutovi, který dal, jen jako malý nevinný medvídek, ruce před sebe a ublíženě kulil oči.
"J-jen klid, to byl v-vtip." řekl koktavě. "Vy taky na všechno skočíte."
"Jednou ti za tyhle tvoje vtipy fakt rozbiju hubu." řekl Konohamaru a mě to vzal přímo z úst.
"Zkusím tomu i uvěřit. Moment…" řekl a zamyslel se. Chvíli bručel a… "…Ne. Nepovedlo se."
"Ty jeden…!"
"Co kdybys už radši vyklopil, co tu děláme?" vrátil nás věcně Sasuke zpět k tématu.
"Dobrá připomínka." přitakala jsem, složila si ruce na prsou a tvářila se skoro stejně jako on. Naruto si nás jen chvíli zvláštně prohlížel… jakoby trochu váhal ale… hned to zase zmizelo.

"Konohamaru, udělej to." řekl vážným tónem, skoro to znělo jako rozkaz.
"Najednou zase váženě?" zeptal se provokativně, ale jakmile se na něj jeho Rokudaime podíval, přestal se šklebit, vzdychl a podrbal se na hlavě. "Fajn." zvedl se na nohy a přistoupil ke zdi naproti. Udělal pár pečetí a pak něco šeptl. Nečekala jsem nic velkého ale tohle.
Ve chvíli, kdy se jeho pravá ruka dotkla zdi, se kameny začaly drolit a postupně se několika metrová tloušťka zdi v jednom místě úplně rozsypala na jemný písek! I potom, co klidně poodstoupil a ukázal nám svůj výtvor, jsem nedokázala pochopit, co se to tu…
"Co si to…?" vyšlo mi z úst, i když jsem jasně hleděla na dveře ven z Konohy!
"Misaki." řekl mi vážně Naruto. "Vezmi svůj tým na tyhle souřadnice." řekl a podal mi modrý svitek.
"Proč?" řekla jsem, ohromená výkonem jeho podřízeného. "Co tam najdu?" přesto jsem ho přijala.
"To, co hledáš." řekl jen Naruto. A pak se podíval na les, který byl vidět přes otvor. "A možná víc."
"Víte, že bych neměla plnit vaše rozkazy?" řekla jsem spíš naschvál, než že by se mi nechtělo.
"Proč si myslíš, že se tu všichni mačkáme v tři na tři?" řekl Naruto a ušklíbl se.
"Rozkaz." řekla jsem a podívala se po svých partnerech. Půjdou semnou? "Toshiro, Yori. Jdete?"
"Máme na výběr?" řekl Toshiro, trochu zaskočen tím, že se ptám na názor. Přesto se usmál.
"Ne." řekla jsem rozhodně. A usmála se taky.
"Tak proč se tak hloupě ptáš?" řekl, k jeho boku se postavil Yori a jen na mě zvesela kývl.
"Dejte pozor." řekl Naruto a naposledy mě pohladil po hlavě. Přikývli jsme a vyběhli ven z Listové!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Krev Uzumaki se vaří, co nemůže za žádnou cenu ignorovat jeho sobecké srdce Smile Hokage vydá tajný rozkaz nečekané partě, kam je to posílá ze svého malého rozmaru Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)