SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (12.část)

Shimizu:
Problém nebyl v tom, co Narumi řekl. Spíš v tom, jak to, co tu právě tak hezky prezentoval, udělat. Nevěděli jsme prakticky, kde máme začít a řeči typu -to se nějak podá- nebyly zrovna moc na místě. Za prvé je to k ničemu a vůbec nám to nepomůže a za druhé by to bylo strašně nadnesený řešení. Což se mi tedy vůbec nelíbilo… Navíc se stmívalo, prostě voprus.

Bohužel, jak pro mě tak pro Hikaru, bylo zcela zbytečné protestovat, hádat se nebo jakkoliv našeho velitele přemlouvat k tomu, aby změnil názor a soustředil se na důležitější priority. Měli jsme smůlu.
Narumi byl rozhodnutý.
A tak se nedalo nic dělat. Pousmál jsem se. Musel jsem se zamyslet a vymyslet nějaký plán na nalezení vraha… a hlavně domyslet pár důležitých bodů. Třeba, kde je naše Sakura? A kdo je náš všudypřítomný RUŠIČ? Což bylo taky potřeba zjistit. A že už bylo na čase, božská otrava.
Něco mi říkalo, že nejjednodušší a nejrozumnější bude nejdřív najít toho RUŠIČE. Pak by Narumiho radaru totiž nic a nikdo nebránil v nalezení Sakury… a zřejmě ani zjištění vrahovi polohy.

No, bude to záhul. K tomu ještě musím krotit Tajfun… podíval jsem se na Narumiho, který šel rázně sedm možná osm kroků přede mnou, něco si celou dobu mumlal a tím ventiloval svůj momentální vztek… vzdychl jsem a trochu se pousmál. Hikaru si toho musela všimnout, jelikož šla vedle mě, k mému překvapení nic do teď neřekla… já se ale teď víc soustředit na náš malý Tajfun.
Tebe fakt není dobré naštvat.
Pomyslel jsem si a podíval se konečně i na svojí krásnou partnerku. Vypadala ustaraně, to nebylo moc obvyklé v jejím výběru svůdných obličejů. Každé tři sekundy si pár pohyby urovnala vlasy, a když konečně zahlédla můj pohled, přestala a trochu se začervenala.
"Co?" zeptala se mileji, než jsem čekal.
"Nic." řekl jsem a nedokázal v hlase úplně odstranit svoje překvapení.
"Ale no tak!" řekla, chytila mě naštvaně za ruku a donutila mě zastavit. "Mluv se mnou." řekla drsněji a to po svém drsněji, což bylo ještě drsnější. Konečně jsem ji zase začínal poznávat… na to už jsem reagovat dokázal… a to s čistým štítem… Každodenní stabilní voprus.
"Co když je to spíš pro Jeho uši?" řekl jsem a pokýval hlavou k mizejícímu Narumimu, který se nám postupně vzdaloval. I přesto jsme ho stále měli na dohled. Kdo by přehlédl tu parní lokomotivu?
"Narumi zrovna upouští vyrovnávací plyn." řekl Hikaru a ušklíbla se na můj účet. "Takže jestli chceš přijít k úrazu a…" dodala, ale já jí rychle přerušil.
"Ne." řekl jsem. "To tedy nechci." dodal jsem a díval se všude možně jen ne do těch bílých vševědoucích očí, které byly jednou z mála věcí, co mě dokázala prokouknout. Hikaru se pousmála a víc stiskla mojí ruku.
"Pak nemáš moc na výběr."
"To tedy nemám." řekl jsem s úsměvem a podíval se konečně na ní. Měla dokonale upravené vlasy a čistou nezašpiněnou tvář. Vyžehlené a snobské zelené šaty z ní dělalo něco víc než mě. Z jitého úhlu vypadala jako anděl, který umí dát i pěkně bolavou ránu. Kdybych jí neznal, řekl bych o ní, že vůbec není správná kunoichi, když jí víc zajímá vzhled, než jutsu. Ale já jí znám… vím, jak moc dřela, aby dosáhla svého postavení… a taky to, že vůbec není slabá. "Ale tak nebo tak jsi moje druhá možnost." dodal jsem a pousmál se na ní. Napodobila mě… to zase taková otrava… nebyla.
"Kdyby to byl někdo jiný, urazila bych se ale…" řekla a zase jí zrudly tváře. "…u tebe je to úspěch."
Z nějakýho důvodu se mi tak strašně líbila.
...
Odkašlal jsem si, když mi došla vlastní myšlenka a rozešel se i s její rukou ve své pomalu za naším Tajfunem, který už měl před naší dvojicí slušný náskok. Hikaru měla zvláštní schopnost ze mě dostat i věci, které jsem neříkal ani Narumimu… zvláštní bylo, že to uměla od doby, co jsem jí poznal.
"Trochu mě znepokojuje naše situace." řekl jsem a trochu u toho vzdychl. Hikaru, jak se zdálo, nevadilo jít těsně vedle mě a držet mě za ruku, a tak jsem si to náležitě užíval. Aby jste rozuměli, kdy budu mít zase možnost držet tuhle krásnou vichřici za ruku, jako že u ní nikdy nevíte… voprus.
"To nás všechny." mluvila dál klidně a věcně, podívala se mi do obličeje a hledala v něm něco, co jsem se snažil skrýt. Našla to a začala jednat. "Mluv konkrétně." dodala a přisunula se až k mému rameni. Vzdychl jsem a pohlédl do jejich pevně rozhodnutých očí, které byly jen pár centimetrů od těch mých. Nevěděl jsem, co v nich mám hledat, co očekává, že v nich uvidím? Díval jsem se pozorně a přál si mít schopnost, jakou vlastní jen náš Narumi. Jak by se mi teď hodilo vidět do lidí… vidět do Hikaru. Alespoň kousek jejího pravého srdce, které jsem nedokázal přečíst… Nebo jsem si to jen nalhával? A moc nad tím přemýšlel? Třeba to nic logického není… třeba v tom nic složitého nikdy nebylo. Možná proto jsem to přehlížel a bral to celé roky za hloupou… Mrkl jsem víckrát za sebou a nemohl uvěřit, nad čím tu uvažuju? Tohle přeci není náš hlavní problém… to že nevím, co ve mně Hikaru vyvolává? Co pro mě znamená… Zní to sobecky a ledově, ale není to teď důležité. Teď musím vyřešit zásadnější věci a důležitější problémy… ukončil jsem pohled a podíval se před sebe… děsná otrava.
Tak proč se k tomu dobrovolně vracím?

"Zúžil jsem seznam podezřelých na pět lidí z hlediska pravděpodobnosti charakteru a schopností." začal jsem se svojí promyšlenou teorií, která měla jediný háček. Dál jsem se nedostal.
"Podezřelých z čeho?" zeptala se Hikaru. "Únosu Sakury-sensei nebo z vraždy?"
"Z RUŠENÍ našeho senzibila…"
"A jak nám to pomůže?" řekla, prohrábla si opět vlasy a usmála se na párek kolemjdoucích.
"Dost." pokračoval jsem a taky sem tak zahrál to, že neřešíme nic důležitého. "Buď v tom všem jede sám, anebo je komplicem někoho jiného." pokračoval jsem s klidem. "Vlivnějšího."
"Druhá možnost zní pravděpodobněji." podotkla Hikaru a já s ní souhlasil. Tak alespoň v něčem se shodneme. Přece jen Hikaru neměla nikdy tak dlouhé vedení jako Narumi. Což byl vždycky voprus.
"Taky si myslím." přitakal jsem. "Upřímně pochybuju o tom, že by Sakuru-sensei někdo zvládl sám?" pousmál jsem se a představil si jak Sakura každého, kdo se jí dotkne, zadupává do země.
"Koho podezříváš?" vrátila mě zpět Hikaru a s úsměvem si mě prohlížela. Moc dobře věděla, co mě napadlo…možná to napadlo i jí samotnou. Prostě jsme znali našeho učitele a jeho zvyky.
"Ty dva, co jste je s Narumim potkali. Toho mladýho sluhu, co nás doved défakto k Hibariho mrtvole. A Yuuku s jejím otcem." vyjmenoval jsem jí pět svých domnělých podezřelých a čekal na její reakci. Je dobré probrat to i s někým jiným. Jiný úhel pohledu se vždycky hodí, zvlášť když jste v koncích a nevíte kam se dát ve slepé uličce. Čekal jsem, že nějak zaprotestuje nebo řekne něco ve smyslu: To přece nemůže být pravda nebo: To by neudělal, ale nic takového nepřišlo.
"Nějaký favorit?" řekla místo toho. Já jen pokýval hlavou. Netušil jsem… ach, jaká to otrava.
"Všichni mají něco do sebe."
"Takže nevíš." prokoukla mě hned a pousmála se.
"Ne." přiznal jsem, i když před ženou bych se neměl takhle shazovat. Moje máma vždycky říkala, že žena je oddanější, než muž a že odvážný muž je ten, co i své ženě dokáže říct pravdu. Je vtipný, že táta mi zase jednou říkal, že je důležité říkat ženě jen to, co chce slyšet a co jí uklidní. A teď, jak se má v tom člověk vyznat. Jak se má rozhodnout, když obě rozhodnutí jsou správná… To už mi nikdo neprozradil.

Naruto by jistě řekl: "To jistě zjistíš, až půjdeš trochu déle." Ty jeho filozofický řeči o životní cestě a o tom, jak vše obaluje v metaforách, mi taky moc nepomohlo. To byl voprus.

"A nemůžou v tom jet všichni?" řekla najednou dívka, skoro žena vedle mě. "Sám si potvrdil, že jednotlivec by to nedokázal." dodala a přitlačila se na mě víc, když lidí kolem nás začalo přibývat.
"Určitě v tom jsou všichni, Hikaru." potvrdil jsem. "Jen každý má svou odlišnou roly."
"Takže chceš nejdřív zjistit, kdo má roly našeho RUŠIČE?" zeptala se věcně a já přikývl.
"Je to nejrozumnější řešení." přitakal jsem a její blízkost si zase začal uvědomovat spolu zvyšující se intenzitou tmy a s narůstajícími otázkami, na které jsem neznal odpověď a které teď nebyly důležité.
"To možná je… ale jak toho chceš dosáhnout?" zeptala se Hikaru a problém, co byl jasný jí, byl od začátku mého vyprávění, jasný i mě. "Náš senzibil je v tomhle k ničemu." dodala a pokývala hlavou před nás, kde šel stále běsnící Tajfun s cílem - ubytovna. Už by s tím mohl přestat… dochází nám čas.

Měli jsme na misi čtyři dny.
Když zpozdíme, Naruto pozná, že něco není v pořádku
.

"Možná ne…" zašeptal jsem a zamyslel se. Pouliční lampy se rozsvěcovali a mě při té příležitosti cosi napadlo,… ale netušil jsem, zda nám to vyjde. Narumi do toho ale půjde. S čím bláznivějším nápadem přijdu, tím víc je ochotnější s tím souhlasit. Dlouhodobá otrava… , i když občas se to hodí. Pousmál jsem se a pohlédl na Hikaru a její zmatený obličej dožadujíc se odpovědí.
"Co tím myslíš?" řekla a dál mě držela starostlivě za paži. Což nebylo nepříjemný. Usmál jsem se.
"Ještě svůj plán upravím a zítra vám ho oběma sdělím." řekl jsem jen. "Teď si musíme odpočinout."

Hikaru:
V pořadí třetí den v tomhle proklatém městě začal vcelku klidně. Ráno jsme všichni stali relativně pozdě, čilý a připravení do akce si vyslechli Shimizua a jeho neprůstřelný plán. Na kolik byl neprůstřelný, tak to jsem netušila. Tentokrát jsem hold nedokázala udržet svou víru u nikoho a u ničeho. Sice mě oba kluci ujišťovali o tom, že by to mohlo vyjít, ale mě na jejich falešných uklidňovacích větách přišlo cosi nejistého a neklidného.
Oba ze mě dělali idiota.
Přesto jsem neměla náladu jim nadávat nebo je mlátit. Měli jsme už tak dost problémů s nalezením tří lidí, a tak jsme si nemohli dovolit přijít o jediného senzibila… i když já mám taky slušnou praxi ve stopování lidí, v mnoha misích jsem to dokonce i dokázala. Takže mě mohl Shimizu taky víc zapojit, ale to ne… jednou si holka a tak prostě nechtějí riskovat tvůj život. Jako by měl ten můj větší váhu, než jejich vlastní! Ach jo, ty mě teda umí namíchnout! Ale co, když mám pomoci jen takhle málo, aby to, co bylo v plánu, vyšlo, tak budiž. Jednou to kvůli nim vydržím.
Ale jen kvůli nim. A jemu
Pořád nedokážu zapomenout na to, jak se na mě včera večer díval.

Náladu mi trochu spravil i fakt, že jsem se včera dozvěděla o seznamu podezřelých. A vůbec jsem se neostýchala nějak zakrývat svojí zlomyslnou radost, když jsem se dozvěděla, že naše milá Yuuka je taky jednou z nich. Jako že opravdu byla v určitých chvílích podezřelejší, než všechno kolem města.
Hned jak jsme se najedli a naposledy domluvili, vyrazili jsme směrem k domu, kde Yuuka a její malý bráška žili společně se svým otcem. Vypadal pořád stejně. Všude po zahradě se váleli sladkosti a hračky a dokonce mezi nimi tentokrát seděl i malý Kami.
"Nazdárek." řekl Narumi a posadil se vedle něj. "Ty tu trucuješ, nebo co?"
"Ne." řekl Kami a dál v ruce svíral nějakého plyšového zajíce.
"Takže trucuje." řekla jsem a pousmála se na Narumiho. Kami se na mě zamračil.
"Řekl jsem, že ne!" řekl ten drzý prcek. "Jsi snad hluchá?" tak to mi úsměv rychle zmizel z tváře! Postavila jsem se do rázné pozice a zcela vážně na něj ukázala ukazováčkem.
"Tak hele, nebuď drzí!"
"Nebo co?" řekl Kami. "Stejně tu nemáte co dělat." dodal. "Otec vás včera vyrazil." ale nezdálo se, že by to myslel zlomyslně, vždyť se ani neusmál ani nikterak jinak nereagoval na náš příchod. Narumi se k němu naklonil trochu víc a vykulil na něj ty svoje velké štěněčí modré oči.
"Zlobíš se na nás hodně?" řekl smutně a sledoval každý Kamiho pohyb a to nejen v obličeji. "Jestli jo, nic ti vyčítat nebudu." pokračoval v klidném a pravdivém ražení. Narumi si opravdu bral na svá ramena celou zodpovědnost za vraždu Hibari-sana. Nehrál to. "Tak nějak to byla moje chyba a…"
"Jasně, že to byla tvoje chyba!" křikl najednou Kami! To už se zapojil i Shimizu, který stál do teď klidně vedle mě a jen pozoroval naší snahu, něco z Kamiho dostat nenásilnou formou.
"Poslyš, možná nechápeš, co…" začal Shimizu, ale bohužel mu nedocházelo, že malý kluk je malý kluk.
"Ššš…, teď ne, Shimizu." oponoval Narumi a dal si dokonce i prst přes pusu. Jako kdyby hodně malý hyperaktivní školák dostat důtku od svého hodného učitele.
"Ale, Narumi…" vzdychl Shimizu a protočil svoje hnědé oči. Ty, o kterých se mi včera tak hezky zdálo a taky o tom, že…no to bych si raději nechala pro sebe. Narumi se obrátil s úsměvem zpět na Kamiho.
"Možná si rozhodnutý nic mi neříct, ale já se stejně zeptám." začal a tím upoutal Kamiho pozornost. Z nepochopitelných důvodů to dokázal. "Pamatuješ si, že by tvému dědečkovi někdo vyhrožoval?" zeptal se Narumi a čekal. Díval se na malého blonďatého kluka a snažil se přečíst něco z jeho roztomilých upřímných očí. Já a Shimizu jsme čekali, jestli z toho jeho způsobu něco bude.

"…Nee-san, ř-říkala,… že se s t-tebou nemám vybavovat." zakoktal Kami a hodně se přemáhal, aby před námi neupustil byť jen jednu kapičku slz. Tváře měl od toho tak roztomile zarudlé, že jsem se musela snažit, abych se nerozesmála.
"A neříkala proč?" řekl Narumi s klidem a dál si prohlížel jeho pohled a i každý detail.
"Jo, že prý…" řekl Kami a podíval se na Narumiho tak zvláštně. "…vidíš do lidí." pokračoval, ale nezdálo se, že by ho to nějak znepokojilo. "Že, i když ti neřeknou nic…" spíš, jako, kdyby ho ta schopnost fascinovala. "Tak v nich stejně najdeš všechno." dodal a skoro ani nezamrkal, jak ho zaujala vlastní vyřčená věta. Narumi se na něj chvíli koukal tím svým dementním výrazem vše-uzumakijské zmatenosti. Pak zamrkal a nakonec hodil jeden ze svých idiotských úsměvů.
"To, že řekla." řekl a podrbal se v tom modrém vrabčím hnízdě. "No, tak to měla celkem pravdu."
"V-vážně?" zakoktal překvapeně Kami a Narumi ho zdá se začal fascinovat dvakrát tolik. Proč? Tak to jsem neměla nejmenší tušení. A to jsem nebyla jediná… Shimizu se už hodnou chvíli snažil přijít na to, co se jeho kamarád snaží zjistit. Byl docela roztomilý, když byl stejně na vážkách jako já.
"Jop." řekl jen Narumi a usmál se od ucha k uchu. Kami na něm stále vysel pohledem, než zcela vážně polkl a sklopil hlavu k zemi. Pak trochu víc sevřel toho velkého králíka a znovu se podíval na Narumiho, který ho pozoroval s veškerou svou vřelostí.
"A-a jak, jak to děláš?" zeptal se Kami a čekal.
"Já ani nevím… Prostě je to součástí mě samotného."
"Vy v rodině, žádnou takovou schopnost nemáte?" zeptala jsem se.
"N-ne." řekl jen Kami a mě začínal tenhle rozhovor nudit. Z tohohle prcka nic nedostaneme, Nechápu proč se Narumi tak snaží a usmívá se jako d***l. Pak se ale k mému překvapení zvedl a protáhl se. Pohladil stejně zmateného Kamiho po vlasech a pousmál se.
V tu chvíli mnou projel pocit… Co víš a my ne?
"Chápu." řekl jen a vydychl. "No nic, mi už musíme." pokračoval a kývl na nás. "Rád jsem tě viděl." řekl a vřele se usmál na Kamiho s naprostým pochopením jeho situace. "Jo a neboj, mi vraha najdeme." jen jsem si na okamžik nebyla jistá, zda pochopil jeho ztrátu… nebo něco jiného. "Slibuju."

První ze seznamu jsme vyřadili, i když jsem moc dobře nechápala proč. Yuuka prostě nemohla být RUŠIČEM, když jsem se ptala proč, bylo mi řečeno jen: Protože by neriskovala život svého bratra. Na jednu stranu v tom jistá logika byla, ale na tu druhou jsem tomu nechtěla věřit. Vždyť už jsme viděli tolik lidí, kteří ublížili i svým nejbližším. Tak proč by to teď najednou nepřicházelo v úvahu? Bohužel k mojí smůle dal Shimizu na Narumiho instinkty a můj zaujatý názor nebyl vyslyšen.
Já to ale přežiju. Protentokrát.
Neměla jsem ani moc na výběr. Vzdychla jsem a soustředila se dál a vážně na náš další úkol.

Druhý podezřelý byl Dai-san, otec Yuuky. Upřímně jsem z něj taky při našem posledním setkání neměla dobrý pocit, ale to z něj ještě nedělalo vraha nebo zrádce.
Shimizu rozhodl, že bude nejlepší, když Narumi počká venku a bude zatím hlídat. Sám náš pan senzibil ani příliš neprotestoval, a tak jsme vešli do budovy jen já a Shimizu.
"Myslíš, že tu vážně je?" zeptala jsem se.
"Copak?" řekl Shimizu a trochu se pousmál. "Nevěříš Narumiho radaru?"
"Už ho párkrát někdo oblafnul." bránila jsem se. Podíval se na mě a dál šel dlouhou chodbou.
"Už dlouho jsem tě neviděl tak vyděšenou."
"Nejsem vyděšená, jen… nejistá." přiznala jsem radši. Nechci, aby si myslel, že na to nemám.
"Něco mi říká, že to není jen naší situací." řekl a podíval se do mých očí. Já jsem trochu zrudla.
"A čím jiným?" odpověděla jsem otázkou a možná se trochu zamračila… Tak moc je nedutý!
"Já nevím." pokrčil rameny. "O holčičích problémech přehled fakt nemám." a podíval se před sebe.
"Ty nemáš přehled o holkách obecně!" ušklíbla jsem se a trochu zrychlila naštvaně krok!
"Co tím jako myslíš?" řekl, ale stále se držel za mnou. Ani reagovat správně neumí, blbec!
"Že si jako pařez!" křikla jsem trochu víc, než jsem chtěla a otočila se!
"Pařez?" pousmál se, tak tím mě vytočil. "V čem?"
"Ve všem!" řekla jsem. "Kirikabu-sama!" dodala naštvaně a pokračovala až před dveře, kde jsem zaklepala na krásné dubové dveře.
"Tak promiňte, že dýchám, Milost-slečno." řekl mi, když došel ke mně a čekal na otevření.
"Takže teď za tvojí nevšímavost, můžu já?!" bránila jsem se sarkasmem. Tak to je od něj vrchol!
"O čem to sakra mluvíš?" řekl zmateně. "Jsem všímavý až moc, sice ne jako Narumi ale…"
"To jsem nemyslela!" dupla jsem na místě a otočila se čelem k němu. On mě napodobil.
"Tak co si myslela?" řekl jen. "Víš, že nesnáším tohle chození okolo horký kaše." díval se na mě a já na něj. Tak moc jsem ho v tu chvíli chtěla políbit. A tak jsem udělala krok k němu, chytila ho za ruku…
"Ty si hroznej hlupák, Shimizu…" a zavřela pomalu oči, stoupla si na špičky, abych dosáhla na jeho…

A v tom se z ničeho nic otevřely ty velké dubové dveře!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Hikaru rozdává novou přezdívku, ke komu je tak štědrá až to bolí Smile Jak se pomalu vyvíjejí pocity našeho Kirikabu neboli Pařezu Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)