SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (1.část)

Uběhlo pár let, přesně čtyři roky, kdy jsem naposledy viděl její nádherné rudé vlasy. Měl jsem za to, že to, co jsem tenkrát cítil, byla jen první dětská láska, co čas smaže…naneštěstí jsem se mýlil. Ta láska ve mně zůstala, láska k jedné a té samé dívce,…teď už nejspíš ženě. Vždyť jí je sedmnáct jako mě.
Přesto nemyslím jen na ní, mám i jiné myšlenky, třeba…Jak to dneska nandám tomu starýmu páprdovi?!

Konoha se moc nezměnila. Furt tu je mír a furt je Hokage můj super-duper táta, co mi posledních pár měsíců leze pěkně na nervy. Asi jsem v pubertě a dostávám jeden s Freudových komplexů dospívání. Fakt nevím, čím to je. Hold se dostávám do určitý fáze, kdy mě popularita a stín Uzumaki Naruta strašně štve. Ale toho jsem si na sobě nevšiml jen já…

Můj starý tým dva, se kterým mám stále mise, na mě čekal u brány i s naší sensei, která mou nedochvilnost vážně nesnáší.
"Jdeš pozdě, Uzumaki Narumi?!" křikla Sakura a mě se zatmělo před modrýma očima. To bude tou ohromnou ránou, co mi dala a po které jsem udělal velký kráter před starým Kotetsuem. Pak ke mě došla ráznými kroky a vzala mě za flígr, abych nemohl uhnout jejímu hněvu. Tenhle její obličej mě pořád dost děsí. Mamka říkala, že jestli jsem po svém otci, jako že ve většině jsem, bude mě děsit celý život. To nebyly moc dobrý vyhlídky…
"Ro-ro-rozumím, Sa-Sa-Sakura-sensei." řekl jsem koktavě. Ona se jen tak hraně pousmála, oprášila mě a postavila na nohy.
"Dobrá. Vyrážíme." řekla směrem k Hikaru a Shimizovi. Jak se zdálo, mí dlouholetí partneři se o naši malou scénku příliš nezajímali. Dělali jako vždycky ignorující postavy fungující jako křoví v dobré části příběhu. Později mi to ještě Hikaru vyčetla a pohodila svými dlouhými hnědými vlasy. Málem jsem se neudržel a něco jí řekl…

Ale naštěstí přiběhly z lesa dvě postavy a skočily přímo před nás!
"Zdravím, Sakura-san. I vás, mládeži!" vykřikl muž v první zelené kombinéze. Sakura na to slušně odpověděla a pousmála se.
"Dobré ráno, Lee-san. Gai-sensei."
"Dobré. Tady jsou ty informace, Sakuro." řekl muž v druhé zelené kombinéze. Tyhle dva tu byli hodně známá parta…parta idiotů, co neustále vyřvávají - Síla mládí! Sakura od Gaie jen převzala dokumentaci naší mise a chvíli se v ní hrabala.
"Je tam vše?" zeptala se, když po minutě přestala a koukla se Leeovi do očí.
"Ano, vše co, potřebujete vědět." opověděl za ní Gai a Lee se jen tak zvláštně pousmál.
"Rozumím." řekla Sakura, která asi byla jediná, kdo tyhle obličejové a slovní náznaky chápal.
"Sakuro?" řekl ještě Lee a vážněji se na ní podíval. Vážněji než do teď.
"Ano?" otázala se a dělala, že se nic zvláštního neděje.
"Dej pozor." řekl skoro šeptem, ale já ho slyšel. Sakura jen kývla na srozuměnou. A pak…šlo se na věc a mi vyrazili směr sběr informací.

Po čtyřech hodinách jsme dorazili k první vesničce, která vypadala jako vystřižená z knih. Mírumilovnost nesla se vzduchem a možná proto ani jednoho z nás nenapadlo, že by to mohla být past. No, ani jednoho, spíš jenom mě ne…Všichni ostatní byli v pozoru.
Měl jsem hlad a tak jsem si to namířil společně s Hikaru k jednomu stánku s jídlem, jehož vůně se nesla pár metrů do prostoru. Zhluboka jsem se nadechl a lahodně se olízl…ne, že by měl můj milovaný rámen konkurenci, jen prostě…hlad zvítězil nad chutí. Objednal jsem si a zaplatil. Až po druhém soustu jsem si všiml, že je Hikaru vedle mě…stále, což nebývalo obvyklé.
"Děje se něco?"
"Ne." řekla jen a koutkem oka se dívala směrem k Sakuře a Shimizovi, kteří právě studovali stánky na druhé straně náměstí. Střídavě jsem hleděl na ně a zpět na Hikaru a přitom jsem ukusoval svůj příděl jídla. Pak jsem protočil oči. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, co tohle její chování znamená, koneckonců o tom věděl, skoro každý v Konoze. Bylo mi, ale divné proč to ještě nedošlo mému druhému o tolik všímavějšímu partnerovi.
Hikaru se začala chovat normálně až po další půl hodině, kdy zahlédla pár holek v jejím věku, jak se koukají na stejný objekt jejího zájmu a naštvaně odešla od mého boku k nějakým dvěma starším klukům, kteří si o dva stánky dál vybírali nějaký ten kus žvance. Balila je asi tři minuty, než jí řekli všechno, co chtěla slyšet…jo, v tom byla nejlepší.
Po páté stánkové dobrotě jsem byl konečně plný a rozhodl se pátrat po tom, po čem jsem do teď měl.

Misaki:
Konoha. Už je tomu dlouho, co jsem naposledy procházela touhle branou. Ani se mi nechce věřit, že dnes jsem jdu úplně z jiného důvodu. Koneckonců jsem to Narumimu slíbila. Nedalo mi to a prohrábla jsem si svoje nádherně dlouhé rudé vlasy. Už dávno jsem nedokázala předstírat, že je mi lhostejný ale dělat to jen na oko mě šíleně bavilo. Možná proto se všem zdálo, že jsem se vůbec nezměnila…Proč bych měla? To, že jsem zamilovaná neznamená, že se začnu chovat jako roztomilé plyšové zvíře! Stejnak to dokážou, jak jsem si všimla všichni skousnout…a to ne jen kvůli Narumiho přítomnosti.

Bože, jak já se na něj těším.
Ne! To už si nikdy nesmím říkat!
Budu vypadat jako posedlá… vždyť jsem posedlá

Řekla jsem si a moje tvář trochu zrudla. Naštěstí jsem šla před svojí partou a tak si toho nikdo nevšiml. Jediné, co mi ještě bránilo se tu svobodně pohybovat, bylo povolení od Naruta Uzumakiho. Proto jsme k němu všichni čtyři vyrazili, aby to nejtěžší bylo z krku.
...
Já, jako velitel jsem zaklepala na dveře a uslyšela jsem ten veselý známí hlas. Bez váhání jsem otevřela a hleděla nejsilnějšímu muži Konohy do modrých očí, které tak připomínaly ty Narumiho.
"Nazdárek, mládeži. Trochu jste nám vytáhli." řekl a přestal psát.
"Taky vás ráda vidím, Naruto-san." řekla jsem a pousmála jsem se.
"Zdravím, Naruto-sama." řekl Toshiro a uklonil se. Yori a Nowaki ho napodobili. Naruto si nás jen významně prohlédl, ale nic neřekl. Pak vyndal ze šuplíku nějaké papíry.
"Už to mám pro vás připravené, Misa-chan. Jen to tady podepište." řekl a podal mi je.
"Díky." řekla jsem a rozdala je mezi ostatní.
"Mám jen jeden problém, jestli se to tak dá říct." řekl Naruto a podrbal se na hlavě.
"Jaký?" zeptal se Toshiro, když jsem se podepisovala, ne, že bych nevnímala.
"Ubytovna je díky jisté záležitosti plná." řekl Naruto jakoby nic a zářivě se usmál…to už jsem nedokázala ignorovat ani sekundu.
"Co prosím? Jak si to…?!" křikla jsem a bouchla do jeho stolu! On si dal ruce před sebe a tvářil se vyděšeně. To by tedy měl.
"Hlavně mě nezabíjej. Už jsem to stejnak vyřešil." řekl na svou obranu Naruto ale ta křeč ho nepřešla.
"A to?!" řekla jsem dál naštvaně, a vůbec si neuvědomovala, s kým mluvím.
"Budete bydlet u mě. Hinata a Ayumi s tím souhlasily." Naruto na to však nic neřekl a zase se pousmál a máchal s rukama v gestu - tonevadí.
"A Narumi?" řekla jsem už trochu klidněji, když jsem nezaslechla jeho jméno.
"Řekněme, že vím, co by odpověděl." řekl Naruto a ušklíbl se na mě. To mi vehnalo trochu té červeně do obličeje…Ten parchant to řekl schválně! Pak mi došel jeho dvojsmysl, kterým často brání svou neschopnost a debilitu.
"Jak víte? Vy jste se ho neptal?" zeptala jsem se.
"Ne. Byla by to dost zbytečná otázka, když…" začal Naruto ale já ho nenechala domluvit.
"Kde je, Naruto-san?" řekla jsem a zase se ve mně začala vařit krev, jak to ten chlap dělá?
"Skoro mám strach ti to prozradit." řekl Naruto a koutkem oka se na malou chviličku podíval z okna.
"Naruto-san!" řekla jsem a tím ho vrátila k sobě. Naruto párkrát zamrkal, pak se strašně dlouho drbal na hlavě a čím víc se snažil vymyslet nějakou hloupou výmluvu, tím víc se usmíval…

"Proč jí to prostě neřekneš?" řekl najednou ledovější typ hlasu a já se lekla! Všechny čtyři nás to donutilo podívat se za sebe. Na gauči seděl Sasuke Uchiha a pil něco co vypadalo jako kafe. Jak se tam sakra tak rychle dostal? Jak to, že si ho nikdo z nás nevšiml? Jediný, kdo na jeho příchod nereagoval překvapeným obličejem, byl Naruto.
"Zabije mě." řekl jen Naruto a podepřel si hlavu.
"To stoprocentně." řekl Sasuke a ušklíbl se.
"Tvoje podpora je fakt nedocenitelná." řekl Naruto a zamračil se na něj.
"Nemáš zač." řekl Sasuke a poprvé se podíval po nás. Naruto vzdychl a vrátil svou pozornost ke mně.
"Neuvědomil jsem si, kdy přijedeš a… no, poslal jsem ho s jeho týmem na misi." řekl pravdu.
"To si neudělal?!" řekla jsem a můj vztek byl zpět! Vždyť jsem mu posílala zprávu, že přijdu.
"Říkal jsem, že mě zabije." vzdychl Naruto jen a zavřel oči.
"Okno je ideální… až ho budeš chtít něčím prohodit." řekl mi Sasuke a pomalu s klidem Angličana se napil svého nápoje. Nezapomněl se u toho usmívat. Pořád stejný provokatér.
"Začínám pochybovat o tvé loajalitě." řekl ironicky Naruto a nadzvedl jedno obočí.
"Já někdy nějakou měl." odpověděl mu Sasuke a pousmáli se na sebe.

Už jsem se na to nemohla dívat a tak jsem rozhodla za všechny!
"Fajn! Počkám!...Koneckonců jsem nepřišla jen proto, abych se dívala, jak tu spolu flirtujete!"
"Měl by se vrátit tak…za tři, čtyři dny." řekl Naruto, když vyslechl můj návrh a podíval se do složky, které zřejmě obsahovala informace o misi, na které Narumi je.
"Výborně! To je dost času na to, abys mi ukázal můj pokoj, Naruto-san." řekla jsem a složila ruce na prsou. Pak jsem hodila ten nejarogantnější obličej, co jsem zvládla a čekala.
"Jak si přejete, krásná Misa-chan." řekl Naruto zřejmě spokojen s mou reakcí a postavil se. To, jak mi stále říkal, mě dosti vytáčelo a teď když to zase zopakoval, jsem měla chuť utrhnout mu hlavu a nacpat mu jí do zadku a…
"Nepřilévej olej do ohně, Naruto." řekl Sasuke a pousmál se mým směrem.
"Vždyť víš, to já hrozně rád." řekl Naruto a ušklíbl se. Oba jsou to parchanti!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Tohle je volné pokračování příběhu "Ti po nás" Smile Děj se odehrává čtyři roky po odjezdu Misaki z Konohy Laughing out loud Kdo je asi prvním párovým vypravěčem Smile čekaně vzduch s pískem Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)