SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: Vzduch a Písek (21.část-poslední)

Nowaki:
Zvládl to, ochránil moji Nee-san. Tím, čím mě ale rozhodil, byl jeho obličej. S té jeho ledové masky šel opravdu strach…zdálo se, že si to užívá, i když jen na chvilku! Nevím proč, ale mým tělem prošel impuls…mrazení v zádech, strach mi zabraňoval volně dýchat! Po pár sekundách to ale zmizelo. Co to bylo? Hanabi-san i Shuichi se tvářily velmi podobně a proto ve mně hlodal bobr. Kdo je sakra Narumi-san? A kde vzal tenhle pohled?
Mojí Nee-san to očividně také na malou chvíli vyděsilo, pak ale přešla do útoku, jak má ve zvyku. Hlavně, když se bojí. Podle Narumiho-sana a jeho reakce to ale zabralo a on jí bez řečí odnesl pryč. Věděl jsem, že chci za ní, jen jsem netušil jak se omluvit…jak to říct Shuichi a…

"Běž za ní." šeptl jemný hlásek vedle mě a jemná malá dívčí ruka stiskla tu mou. Podíval jsem se do jejích bílých nádherných očí a věděl, že…teď to sám nezvládnu. Přesto jsem hrál silného a pousmál se na ní. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a chtěl vyrazit. Shuichi mě však donutila znovu si sednout, když mě zatahala za stejnou ruku. Zadíval jsem se nechápavě do jejich očí a sledoval, jak nafukuje uraženě svoje růžové tváře.
"Co?" optal jsem se.
"Proč prostě neřekneš, že mě chceš sebou?" řekla mi a já se divil jejímu sebevědomému tónu.
"Já…, já nechci…víš, zvládnu to a…" začal jsem se vymlouvat s tím, že ještě můžu zachránit situaci, ale marně. Sevřela mi ruku a se stále rudou tváří mi při výdechu oznámila svou plánovanou řeč.
"Nowa-chan? Řekl si, že budu skvělá kunoichi a...že mám být víc sebevědomá! Byl to slib tobě. Teď slíbíš něco mě." řekla odhodlaně…to jsem ještě neviděl. Jasně byla veselá, dětsky roztomilá a milá ale odhodlanost jsem u ní zahlédl poprvé.
"D-dobře." zakoktal jsem, protože jsem to nečekal a tak nedokázal reagovat. Znovu se nadechla.
"Alespoň desetkrát mi řekneš, že mě potřebuješ. Že chceš, abych tě držela za ruku, slib mi to."
"D-dobře." řekl jsem a v hlavě si přebíral smysl toho slibu. Trochu nenáročná…
"Řekni to jako muž, Nowaki." řekla a znovu zatahala za mou ruku, čímž docílila toho, že můj obličej byl těsně u jejího. Já se jí zahleděl do těch křišťálů a pousmál jsem se.
"Slibuji vám to, Hyuuga Shuichi-sama." řekl jsem a podíval se jí zpříma do očí. Poznala, že to myslím vážně a tak povolila své sevření. Po asi minutě se usmála.
"Tak tohle už ti věřím." řekla a zase se tvářila jako šťastné dítě, kterému nic nechybí, jako že nechybí. Já byl s jejích slov chvíli mimo a pak mi došlo, co za blbost jsem slíbil…no blbost? Pro chlapa je to blbost, a to hlavně proto, že…je to pro něj těžko vyslovitelné…někdy i nemožné. Já se to ale rozhodl splnit, překonám to!
"Shuichi?" řekl jsem.
"Ano?" řekla a vůbec na ní nebylo poznat, že jsme před chvílí měli dost vážný rozhovor. Na osmileté děti byl dost vážnějšího rázu.
"Šla bys,…teda potřebuju tě a…" řekl jsem jen a v duchu si nadával…Tohle si musím natrénovat.
"Tak jdeme. Za tvou Nee-san." řekla Shuichi a přestala mě trápit. Místo toho mě vzala už počtvrté za ruku a táhla mě směrem nemocnice. Nebránil jsem se.

Narumi:
Šel jsem pomalu, a pak když se mi dech příjemně zpomalil na rychlost milostného poblouznění, jsem přidal. Přece jen měla Misaki zlomenou ruku…a hlavně neměla dost svých vlasů…
Mrzelo mě to. Ne, že by jí to neslušelo ale…nechtěl jsem, aby jí někdo něco takového provedl. A už vůbec ne přede mnou.
"Narumi?" otázala se Misaki po dost dlouhých minutách ticha.
"Co? Udělal jsem něco špatně?" ptal jsem se vyděšeně a zkoumal, kam všude sahám.
"Ne. Já…" zakroutila hlavou a trochu se začervenala…na té její uslzené tváři to vypadalo docela roztomile…pousmál jsem se, na okamžik.
"Co ty?" postrkával jsem jí.
"Promiň." řekla a schovala svůj obličej zase do mé hrudi.
"Za co? To já bych se měl oml…" řekl jsem a trochu zvýšil hlas, přece jenom jí nechci vyděsit.
"Ne. Nemůžeš za to, já…kvůli mě si se naštval a…" začala taky trochu víc sebevědomě a sevřela kousek přebývající látky mého trička.
"To je dobrý." řekl jsem a dál to raději nechtěl rozebírat. Bylo mi ale jasný, že tímhle to nekončí.
"Jak to můžeš říct? Vypadal si jako, když…" zasekla se, ale já jí mile rád dopověděl.
"…Je chci zabít."
"Ty si chtěl, že jo?" řekla a podívala se mi poprvé za několik minut do očí.
"To není novinka." řekl jsem a koukal se před sebe. Přece jen nechci při svých skocích do něčeho narazit. To by mi na náladě nijak nepřidalo.
"Jako…, že si to už někdy udělal?" řekla Misaki a ujišťovala se, zda moji poznámku dobře pochopila.
"Nech to být." řekl jsem, ale dost na mě asi bylo vidět, že se trefila do černýho. Naštvaně se zamračila a trochu se odtáhla od mé hrudi, aby mi viděla víc do obličeje a očí.
"Ne! Chci to vědět! Ty si vážně někoho už…?"
"Jo." řekl jsem a zastavil se na jednom vysokým stožáru. Podíval jsem se do jejich černých očí a ona hleděla do těch mých modrých. Čekal jsem na její odezvu a ona to moc dobře věděla. V jednu chvíli ji přejel očima strach, ale po chvilce zmizel a nahradila ho víra. Pousmála se a já věděl, že to chápe a hlavně…nebojí se mě. Pousmál jsem se taky. A vydal se znovu po střechách budov.

"Asi jsme oba vypadli ze soutěže." otázala se Misaki a poprvé uvolnila atmosféru ona.
"Jo asi jo." přitakal jsem a nepřestal se šklebit. To je docela problém, na to jsem nepomyslel.
"Vadí ti to?" zeptala se a dívala se stejně, co já před sebe.
"Popravdě ani ne." řekl jsem, skočil poslední skok a přistál před dveřmi do nemocnice.
"Mě popravdě…strašně." řekla Misaki podrážděně a při vstupu se mě jen dál držela.
"To jsem si myslel." řekl jsem a uvedl veškeré potřebné informace na recepci. Pak Misaki opravili ruku a dali jí vlastní pokoj na rehabilitaci. Tam už jsem za ní mohl. I když jen na chvilku. Chtěl jsem se jen rozloučit a říct, že se stavím zítra ale,…pak mě napadlo něco jiného.
...
"Ty se nezeptáš, koho jsem před pěti lety zabil? Ani důvod nebo obyčejné proč?"
"Proč, je mi jasný. Sama jsem se přesvědčila na vlastní oči. A,…to, koho, není tak podstatný." odpověděla mi nad věcí a já jí za to musel v duchu poděkovat. Vzala to líp, než jsem čekal. Ona je vážně úžasná osoba i se vší tou její arogancí. Možná to se mi na ní líbí nejvíc.
"Ne, to opravdu není."
"Tak vidíš." řekla a otevřela nějaký dementní časopis pro dívky. Chtěl jsem se tedy vrátit k původnímu plánu alias loučení a tak, ale…než jsem dořekl žádost…
"Můžu, zítra…"
"Osm nula nula, nástup na pokoji. Chci snídani a ranní novinky. A vezmi sebou Ayumi. Teď odchod." řekla Misaki rozkazem až mě to postavilo do latě. Pak jsem se ale zasmál a hluboce se naschvál uklonil.
"Jak si přejete, Misaki-sama." řekl jsem a opustil její nemocniční pokoj.

Ayumi:
To ráno bylo velmi zvláštní. Nejen, že o včerejšku odmítal Narumi-nii-chan mluvit, ještě k tomu mi řekl, že má za úkol přivést mě do nemocnice k Misaki. Vůbec jsem nechápala, co se děje ani to, proč si vyžádala Misaki zrovna mě. Ale šla jsem. I po tom, co se stalo včera, vypadal Nii-chan překvapivě dobře a o úsměvu nemluvě. Proto jsem se rozhodla udělat, o co mě žádal, nechtěla jsem mu kazit jeho rozpoložení.
Po asi dvou hodinách, kdy se Misaki a Nii-chan třikrát pohádali, ho Misaki vyhodila z pokoje s výmluvou na ženské záležitosti a Nii-chan vzal bez řečí nohy na ramena. Teprve tehdy jsem se dozvěděla, co po mě vlastně Misaki bude chtít. Docela mě to i překvapilo, tohle totiž dovolovala jen mému staršímu Nii-chanovi. Ale vše je někdy poprvé…pousmála jsem se a dala se do díla. Už tehdy jsem věděla, že s nás budou dobré kamarádky.

Když uplynul asi měsíc, hodně věcí se v našem životě změnilo.
V prvním týdnu Táta vyznamenal vítěze turnaje vyšší hodností, což znamenalo, že se v naší partě objevil první Chunin, Nara Shimizu. Hikaru nad tím pořád vyšilovala, obzvlášť ve chvílích, kdy jí to o sobě Shimizu naschvál připomínal.
V druhém týdnu Misaki a její mladší bráška Nowaki trávili veškerý svůj čas s námi a oba se chovali, jako by mezi nás patřili od jak živa. Dokonce se Misaki omluvila svým týmovým partnerům, Toshirovi a Yorimu, kteří se na ní přišli podívat a tak nějak se omluvili i za svoje nepatřičné chování.
Ve třetím týdnu už jsme najednou všichni seděli u velikého stolu a jedli a bavili se, a smáli se nad společnými zážitky.
Líbilo se mi a i všem ostatním, jak to všechno dopadlo…proto jsme byli docela smutní, když jsme se v dalším týdnu měsíce dozvěděli, že Misaki a její společníci se musí vrátit domů. Kazekage-sama už nemohl déle prodlužovat pobyt v Konoze a tak jeho rodina i přátelé měli za úkol balit. Bylo mi jasné, že jednoho dne Misaki, Toshiro, Yori a Nowaki budou muset domů…jen sem prostě nedokázala nebrečet. Tak moc se mi po nich bude stýskat. Nám všem…

Misaki:
"Ale no ták, přestaň laskavě bulet!" řekla jsem.
"Když já,…nechci, aby si odešla…Nikdo z vás." řekla mi Ayumi a pevně mě objala. Její uslzená tvář mě na jednu stranu strašně potěšila…nikomu jsem až do teď nechyběla. Ona byla mou první opravdovou kamarádkou.
"Já takýýýýý!" křikla Sayuri a skočila na mě z levé strany. To byla moje druhé kamarádka.
"Skupinové objetíííííí!" křikla Hikaru a skočila na mě z pravé strany. A to byla třetí. Bože. Nechtěly mě ani jedna pustit se svého objetí až mě to trochu dojalo…a musela jsem je s rudou tváří taky obejmout.
"Jde jenom domů, holky, ne spáchat sebevraždu." řekl Yusuke a já se nad jeho poznámkou musel pousmát. Parchant jeden provokatérská. Konečně mě pustily a já mohla chytnout druhý dech.
"Děkuju." kývla jsem a nepřestala se usmívat.
"Stav se někdy, a ty pitomce vezmi sebou." řekla Mayu a pousmála se na mě. Já se ušklíbla a kývla na souhlas. Můj bráška se loučil s malou Shuichi a tak jsem je nechala být. Kluci si jen poplácali navzájem po zádech a pošklebovali se. Dementi, si myslí, že takhle se maskuje lítost? Blbina.
Loučili se mezi námi i dospělí, i když bez zbytečných slz nebo vyznání. Asi věděli, že svět je malý a že se ještě určitě uvidí. S čím jsem počítala i já. Přesto mi bylo dost smutno. Obzvlášť, když jsem věděla, že se budu muset rozloučit i s ním.
Nevěděla jsem jak začít a jistou částí své osoby jsem se tomu chtěla vyhnout ale…Pak jsem ale v tom hloučku zahlédla jeho pohled a bylo pozdě. Narumi směrem ke mně udělal pár kroků a chvíli tak jen stál. Možná mu po chvíli došlo, že to nezvládnu…jako začít rozhovor a proto se mě ujal.
"Tak a je to tady. Vůbec nevím, co mám říct?" řekl Narumi a podrbal se na hlavě. Takhle vůbec neměl začínat, protože mě tím vytočil.
"Třeba to, že ti budu chybět, Usuratonkachi." řekla jsem a složila si ruce na prsou.
"Budete mi chybět, slečno Bublino." řekl, když si prohlédl můj úročný postoj. Myslel si, že mu to snad nějak ulehčím…popravdě mi to ulehčoval on.
"To ujde. Ale zapracuj na tom, já nejsem…" začala jsem, ale nečekala sem to, co udělal. Vzal mě za obě ruce a podíval se mi do očí.
"Budeš mi chybět, Misaki." řekl mile a pousmál se. Nedokázala jsem nezrudnout a tak sem se podívala jinam. Bylo to dost hloupé gesto. Obzvlášť, když mě zase viděl Yusuke.
"No já…, probouzím u ostatních pocity, které sami nechápou a…" začala jsem a podívala se zase s pevným odhodláním na Narumiho ale…
"Já je chápu." řekl a tím mě vážně odzbrojil. Nedokázala jsem z něj spustit oči a v hlavě jsem přemýšlela, co udělat ale…jediné nad čím jsem uvažovala, byly jeho úst…
"Tak to je…bezva. Já…" zakroutila jsem hlavou a snažila se ten nápad zavrhnout ale jak jinak mu mám poděkovat za všechno, co pro mě udělal…

"Misaki, musíme jít."
"Jistě, tati. Dej mi minutu." jak jinak žena řekne, děkuju, když toho tolik dluží muži před sebou.
"Takže ty co…?" řekl Narumi a čekal. A mě v tu chvíli bylo jasné, co musím udělat. Co chci udělat.
"Já…" jen takhle mu můžu poděkovat. Řekla jsem si a chytla se jeho trika, pak jsem se přitáhla k němu a svými rty se dotkla těch jeho. Byl to můj první polibek a upřímně jsem věděla, že patří jen jemu. Tomuhle pitomci z Konohy. Mému Uzumaki Narumimu. "Děkuju." zašeptala jsem nakonec a pousmál se. Pak jsem se odtáhla a vydala se za ostatními svými společníky a rodinou. "Jo, a abys věděl, nevrátím se dřív, než mi dorostou vlasy, protože tohle je hrůza!" dodala jsem a poukázala na krátký sestřih upravený Ayumi. Narumi se jen pousmál.
"Budu se těšit."
Ani trochu jsem toho nelitovala…Narumiho obličej byl stejně rudý jako můj i dlouho poté, co jsem mu zamávala na rozloučenou. Pousmál se na mě a zamával mi také. Všichni ostatní, které jsem v Konoze poznala, křičeli a radostně mávali také,…a až v tom okamžiku mi začaly proudit slzy po tváři a mě se zmocnila touha vyskočit z kočáru taženým koňmi, který matka objednala…a vrátit se k nim. Otec mi však v tom okamžiku položil ruku na rameno a pousmál se na mě.
"Žádný strach, zase je uvidíš. Teď sdílej jejich radost a nezklam je." řekl a koukal se pln radosti tam, co já po celou dobu svého zhroucení. Utřela jsem si oči a odhodlaně je přivřela. Pak jsem se pousmála.
"Ano, otče. Já je nezklamu."

Konec

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Tohle je závěr druhé série Smile Ještě se můžu pochlubit, že mám napsanou třetí, takže rozhodně toho příjde více on nové generace Laughing out loud
PS: Třetí série nese název - "Ti po nás: O mě se snažit (NE)musíš." a můžete si klidně typnout o které páry v celém příběhu půjde. Napovím, že budou dva Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)