TpN: Vzduch a Písek (20.část)

Nowaki:
Hned, jak tahle hrozná situace začala, se všichni kolem nás uváděli do bojového stavu! Shiuchina matka se nás snažila uklidňovat, tedy zejména mě. Moc jsem její hlas nevnímal a soustředil se jen na bariéru a na to, že je v ní uvězněná moje Nee-san. Chtěl jsem ji tak pomoct ale nešlo to! Dospělí kolem mě zkoušeli všechno, aby se dostali dovnitř. Ale nic nezabíralo, přesto se nepřestávali snažit. Bylo mi nanic! Snad poprvé v životě…
"Už vím, proč lidi nenávidí bezmoc." řekl jsem a bouchl do sedačky, na které jsem seděl! Shuichi se mě snažila zklidnit tím, že mi dala ruku na rameno.
"Nowa-kun." zašeptala a já poznal, že má strach…nedokázal jsem však reagovat klidně nebo mile.
"Ona tam umře! Umře tam,…a já s tím nemůžu nic dělat." zakřičel jsem v tom chaosu a odstrčil jí od sebe! Nemohla za to ale já…
"Neumře! Narumi to nedovolí. Podívej!" řekla mi rázně z ničeho nic Hanabi-san a ukázala do bojového pole! Já se podíval…vskutku on jí chránil…

Narumi:
Museli jsme se chránit navzájem, i když o většinu ochrany jsem se staral já! Byla to prekerná situace. Nemohli jsme ven a nikdo nemohl k nám, což znamenalo, že posily nebudou. Ke všemu jsme oba dost vážně zranění než abychom tu předváděli prvotřídní kousky. Misaki se snažila zachovat klid, ale já v jejím obličeji už nějakou tu minutku viděl strach. Sám jsem na tom nebyl dvakrát dobře ale…chlap je chlap. My vždycky musíme hrát silný.
Už zase!
Už pár minut se nás snaží rozdělit! Bylo nám oběma jasné, že když se jim to povede, je konec. A tak nastoupila velká snaha a přemáhání. Z mé strany určitě. Měli jsme to docela pod kontrolou, než ty dva pitomci změnili strategii a tím nás totálně rozhodili. Né, že bych to tu teď veřejně přiznával.
"Narumi!" křikla Misaki a já jen taktak uhnul velké kataně, které by asi nedělalo žádnej problém useknout mi hlavu! Přiskočil jsem zpět k Misaki a opřel se o její záda svými!
"Díky."
"Na co sakra myslíš, v takový chvíli?!" vynadala mi a dál se věnovala nepříteli!
"Zase jsem tě donutil klít." ušklíbl jsem se…tohle jsem si nemohl nechat vyklouznout.
"Usuratonkachi!" křikla naštvaně a dál uhýbala se vztekem v očích! Bohužel to trochu přehnala.
"Bacha!" křikl jsem zas já a díval se, jak ten zrzek nakopává mou Misaki! Štvalo mě to a to strašně,…zas jsem měl pocit,…chuť useknout mu hlavu. Ten pocit mi prostupoval pomalu celým tělem, až stačilo jen málo…jen aby mě naštvali jednou věcí…a já je zabiju!

A pak to přišlo!
Ten zrzek chytl Misaki znovu za vlasy a párkrát s ní hodil o zem! Už jen za to jsem se rozhodl, že ho zabiju. Pak ale udělal…tohle byla poslední kapka!
Potom, co Misaki prosila, ať to nedělá,…což mě strašně překvapilo,…jí ten chlap uřízl její nádherné dlouhé vlasy a odhodil jí na zem! Chvíli vůbec nestávala, až pak si klekla a objala své tělo. Když si letmo sáhla na vlasy a zjistila, co jí udělal…začala se klepat a následně se rozbrečela…
"Slabota, ty děvko…" řekl ten chlap a začal se za jejího pláče smát!

Tak to stačí…

To, co udělal mé Misaki…! To, bylo neodpustitelné. Věděl jsem, jak moc pro ní byly vlasy důležité a bylo mi na nic vidět jí brečet…její slzy mě tak moc bolely…a jeho smích tak moc štval…

Řekl jsem, to stačí!

Najednou prostor a čas neexistoval! Zabodl jsem svůj první kunai do toho fousatýho zmetka a rychlostí, která mi připadala, až nadpřirozená, jsem se dostal k tomu druhýmu hajzlovi!
Nevnímal jsem to, ale moje oči byli ledové! Jako tenkrát…
...
Usekl jsem mu ruku, kterou tak moc ublížil Misaki…líbil se mi jeho obličej plný strachu, ušklíbl jsem se…a měl v plánu ho dodělat, než si uvědomí, kdo se tu pohybuje takovou suprovou rychlostí a tak lehce je zabijí…!

Pá centimetrů od jeho těla mi však někdo chytl ruku a donutil mě zastavit! Měl jsem v sobě ještě dost vzteku, takže jsem se chtěl z jeho sevření vyprostit! Když jsem však svedl ledový pohled plný touhy po zabíjení, koukal se do modrých zklamaných očí…
"Uklidni se, Narumi." řekl mi klidným hlasem Uzumaki Naruto.

Jak se dostal za bariéru a…jak mě dokázal vidět, jak mě dokázal stihnout?

Pak mi to došlo! Je to můj táta, on je nejrychlejším mužem celého shinobi světa. Je tady a drží mě za ruku,…nic mu není…nenávist vyměnila úleva…vztek však zůstával! Oba muži, které jsem napadl, leželi na zemi a čekali se strachem v očích, co bude dál…
"Pust mě, musím…!" řekl jsem a koukl se ostře na toho chlapa s useknutou rukou. Zalekl se mě a začal se plazit, co nejdále ode mě. Než narazil do stěny.
"Pomstít Misaki?" dodal můj táta a zamračil se na mě. Teď jsem fakt neměl náladu na jeho morální výchovu, ani to ostatní, co se týká životním zkušenostem a stylu…
"A co když jo?" řekl jsem naštvaně a dál se snažil dostat z jeho sevření. Měl jsem to marný.
"Podívej se…" řekl klidně.
"Na co?!" křikl jsem, ale než jsem stačil doříct, co jsem měl na srdci, tak…
"Na Misaki." řekl táta klidně a já se uklidnil a podíval se do černých překvapených očí plných strachu…Strachu ze mě.

Ayumi:
Modlila jsem se…Vždycky jsem se modlila, aby můj Nii-chan už nikdy neměl tenhle obličej. Po tom všem, co udělal za těch pár milisekund, asi marně. Bylo to marné… dokavaď budeme milovat, budeme i nenávidět. Cítila jsem jak mi rychle tluče srdce a jak mi po tváři tečou slzy…pak jsem si vzpomněla na ten den, kdy se to stalo…

"Už nikdy nesahej na mou malou sestru!" řekl Nii-chan s ledovou tváří a přitom držel meč zabodnutý v nepříteli, který se mě snažil zabít! Začalo se mi třást tělo! Pohled na Nii-chana najednou nebyl vůbec snadný…On, on ho zabil, aby ochránil mě…Měla se na sobě krev, jak svou tak nepřítele, kterého můj Nii-chan bezcitně probodl! Dál jsem se třásla a začala vzlykat…Z mého Nii-chana šel takový strach. Jeho oči…bála jsem se ho…
"Nii-chan…" zašeptala jsem a bála se udělat nějaký pohyb navíc. Narumi-nii-chan se jen pousmál, pustil rukojeť meče a nechal mrtvé tělo dopadnout na zem…nepromluvil…podíval se na své ruce, které byly celé od krve…jeho pohled se z vteřiny na vteřinu změnil a on teď vypadal…zoufale.
"Ne,…to…ne…já…" šeptal si zmateně pro sebe a stále rychleji a rychleji dýchal…teď jsem měla strach o něj a přiblížila jsem se k němu.
"Narumi-nii-chan…?" šeptla jsem a snažila se ho dotknout, jenže on mě odstrčil a hystericky se rozkřičel…! Dívala jsem se jak buší do země a snaží se dostat krev z rukou…sedřel si kůži do krve a z očí se mu hrnula jedna slzy za druhou!
O vteřinu později ho držel táta a snažil se ho uklidnit. Mamka mě objímala…a líbala na čelo, já jsem však nedokázal dostat z hlavy, ten záchvat zoufalství svého Nii-chana… dlouho jsem ho nemohla dostat z hlavy… Nakonec ho táta uklidnil, a Narumi-nii-chan usnul v jeho náručí… pak jsem zahlédla něco, na co jsem nikdy nezapomněla… tátovi slzy.

Moje vzpomínky se rozplynuly… Sepjala jsem ruce a modlila se… znovu, teď jsem ale věřila, že to není marné! Táta je u něj, a když bude muset, zastaví ho. Věřím jim,…věřím, že to zvládnou!

Misaki:
Neviděla jsem skoro nic,… jen jeho pohled! Ledový, bezcitný, modrý pohled! Ani se netušila, že takový pohled má ve svém výběru šklebů. Bála jsem se ho,… v tu chvíli jsem zapomněla na svou bolest, na své ztracené vlasy, na zlomeninu,…na všechno. Celým mým tělem prošel pocit strachu! Strachu z toho kluka pár metrů ode mě. Nedokázal jsem tomu zabránit…
...
Jak vyslovil Naruto moje jméno, podíval se mi Narumi do očí a jeho vzteklý pohled postupně vybledl… až se jeho očím vrátila barva jasné oblohy a světlo života. Bylo jasné, že to, co udělal ho nemrzí… jediné s čím nebyl spokojen byl můj pohled… a tak jsem… přemohla jsem svou bolest a svůj vzrůstající vztek… strach jsem ignorovala a nadechla se...
"Odnes mě pryč." řekla jsem a dala mu jasně najevo, že je to rozkaz! Můj hlas byl zase plný síly, ale ještě to nebylo ono. Musela jsem překonat ten strach, to překvapení…
Čekala jsem protesty, nebo nějakou hloupou narážku na to, jak teď vypadám, ale nic neřekl. Pomalými kroky ke mně přistoupil se sklopenou hlavou a klekl si… čekal jestli mu dovolím, aby mě vzal… Dala se mu ruku kolem krku a nechala se přitáhnout do jeho náruče… v tu chvíli moje srdce zrychlilo svůj tep… strach byl ten tam… zrychlení na tu příjemnou rychlost známou jako láska mi nevadilo. Schovala jsem obličej pod jeho hlavu a opřela se o jeho rameno.
"Jak si přeješ…" zašeptal jen a odnášel mě pomalými kroky pryč. Nikdo nám nebránil ani nenadával… prostě jen šum kroků a šeptajících osob.