TpN: O mě se snažit (NE)musíš (3.část)

Narumi:
Hikaru se opět tvářila jako, kdyby snědla zkažený rámen s ledovou vodou. V tomhle stavu jsem jí strašně nerad viděl, protože jsem jí teoreticky nemohl moc pomoct a to mě dost štvalo. Holčičí problémy mi sice nic neříkaly, ale už pár let pozoruju nárůst zájmu v jejich bílých očích. Zájmu o Shimizua Naru. Mého slepého a líného kamaráda, který má, ač to nerad přiznávám, větší IQ než mi všichni dohromady.
Ale prostých a jednoduchých věcí si ne a ne všimnout.

Nikdo hold není dokonalý, snad to jednoho dne Hikaru nevydrží, jako že nevydrží a srovná si to s ním sama. Do citů ostatních by druhý neměl mluvit, zvlášť, když v tom sám lítá a neví, jak by se z toho dostal.

To moje myšlenky zavádí úplně někam jinam. K mé krásné a arogantní Misaki. Co si tak matně pamatuju, slíbila, že se vrátí, až jí dorostou její nádherně rudé vlasy. Ani jeden den, ani jednu vteřinu jsem nepochyboval o tom, že jen tak plácala do větru. Pořád věřím, že se jednoho dne ukáže v Konoze a ranní vítr si bude pohrávat z tou její hřívou, na kterou je tak pyšná a…že jejích nádherně černých očí uvidím světlo a la…
"Narumi?" řekla mi Sakura a totálně mě dostala z myšlenkových pochodů.
"Co…o?" vykouzlil jsem a u přítomných se dočkal úsměvů.
"Zase sníš s otevřenýma očima?" řekla mi Sakura a pousmála se. Asi jí to někoho připomínalo. Jako bych nevěděl koho.
"Ne, já…" snažil jsem se z toho vybruslit ale i mí parťáci mě zradili.
"Radši ani nechci znát obsah." řekla Hikaru a prohrábla si svoje hnědé vlnité vlasy. Teď už je jí dobře, holce jedný pitomí.
"To není f…" moje slovní obrana měla pořád dost děr, a toho zdá se všichni využívali.
"Je jasné, na co si myslel." řekl Shimizu a jen nepatrně mu cukali koutky. Kdy se sakra probudil? A jak to, že má dobrou náladu na misi? Vždycky plácá něco jako, že je to otrava. Zřejmě pořád sním.
Ponorková nemoc! Čtyři lidi na pokoji!
"Dejte mi pokoj!" řekl jsem a raději se šel projít ven. Shladit si hlavu, vždyť to jistě znáte.

Moje gesto bylo celkem úplně zbytečný, protože je všem jasný, že jsem myslel na Misaki a na to jak asi teď vypadá a…jak se má. Ne, že bych si myslel něco nemravného nebo tak…co si to o mě bože myslí. No nic, alespoň si to tu obhlídnu.
Šel jsem kolem pár dobře vypadajících baráků a nestačil se divit, co všechno u jednoho z nich leží na zahradě. Povalovaly se tam nejen hračky ale i balíčky bonbónů a lízátek. Takový plýtvání a určitě jen pro jednoho malýho rozmazlenýho parchanta, co má všechno a…
"Pane, Pane, Pane!" ozvalo se najednou a zpoza rohu vyběhl asi osmiletý blonďatý kluk s hnědýma uslzenýma očima. Ani jsem si nestačil uvědomit, že volá na mě…
"Pane?" řekl jsem jen a snažil se zabránit záchvatu smíchu. Ten kluk mě chytil za kalhoty a utíral si oči od zbytku slz. Byl mi asi ke kolenům, tak co…
"Pane, já…já…oni…" řekl, ale šok mu zakázal mluvit…jeho oči už byly klidnější.
"Co se stalo?" řekl jsem a sklonil se k němu. Podíval se mi do očí a mírně zrudl. Vůbec netuším, co v nich hledal, ale očividně to našel.
"Oni…mě nechtějí pustit domů." řekl a ukazoval kamsi za sebe. Já sem vycítil, že někdo přichází…
"Kdo oni?" postavil jsem se a čekal. V tom se ze stejného rohu vyřítili čtyři o něco málo starší kluci. V tomhle věku se to špatně rozpoznává,…obzvlášť, když sou skoro stejně vysocí, že… protočil jsem oči a zase uvolnil své tělo. Útočná pozice neměla v tomhle ohledu vůbec cenu.
"Oni…" zamumlal mi do kalhot a schoval se za mě. Ať žije dětská zbabělost. Pousmál jsem se a pohladil ho po hlavě. Takovýhle děti,…připomínají mi mou malou sestru, když byla… no menší…
"Hej, Pane. Ten kluk nám něco dluží, nechceme mu ublížit." řekl jeden hnědovlasý, zřejmě vůdce party. Ostatní se držely za ním.
"Vypadá to spíš jako opak. Co se stalo?" řekl jsem s klidem a dal si ruce do kapes.
"On vám to neřekl?" řekl a složil si ruce na prsou, vypadal fakt roztomile, ale myslel si určitě jak je drsnej. Držel jsem se fakt hodně moc, abych se jejich problému nevysmál.
"Chci slyšet verzi druhé strany." řekl jsem a vzpomněl si na učení mého táty. Problémy řešit v klidu a nejdříve se zeptat, než prohlásit někoho za toho špatného. Obzvlášť, když jde o děti a dětské problémy…Ať žijou tátovi poučky:
Když v lese padne strom, jsou tři verze pohledu: Můj, váš a toho stromu.
"Vsadili jsme se o hrst sladkostí. Kdo se trefí nejblíže středu terče, je měl vyhrát." řekl ten hnědovlásek a ukázal palcem za sebe.
"A kdo vyhrál?" řekl jsem, i když to bylo jasné jen z toho, jak mluvil, sebevědomí narůstalo, strach s ním a chakra nebyla v klidu… hýbal rukou, zápěstí se otočilo ve směru pravo… dech se zrychlil, nohy… levá se posunula mírně dopředu, oči se zúžily…
"No já." řekl ten kluk a dostal se přesně do pozice, kterou jsem předpokládal, že udělá… měl bych s tímhle přestat alespoň u dětí a jejich pohybů a chakry… co mě to ten táta naučil pozorovat sakryš? Je to teprve rok, co jsem si začal všímat jisté schopnosti. Schopnosti navíc. Schopnosti, kterou si nepamatuju, že bych někdy měl. Jsem až moc citlivej, jestli mi rozumíte. Tak jako, že… no vycítím sílu, chakru druhých lidí a vůbec netuším, jak to dělám. Pořád se to snažím ovládat, ale nejde mi to tak dobře. Netuším, kde se ta síla vzala, ale jednu teorii bych měl. Podle mě je to díky tomu, jak mi táta tenkrát, když jsem skoro umřel, dal část ze své ohromné životní energie… něco se ve mně zvedlo jako opona a od té doby mám sem tam pocit… divný pocit, dopředu vím…cítím druhý lidi.
Upřímně jsem to ještě nikomu neřekl. Ani Yusukemu ne. Nechci ho tím teď zatěžovat. Dokud nezjistím, co to je nemusí to vědět. Navíc jsem slyšel, že to není nakažlivá nebo smrtelná schopnost takže si s tím ani moc hlavu nelámu. Prostě věřím svému srdci a instinktům,…jak mě to naučil velký vůdce Listové.
"Ale já to hrál taky. Neměl bys ty sladkosti už mít?" řekl jsem a vzpomínal na to, jak jsme hráli něco podobného. Já, Yusuke, Shimizu a Hideki. Holky se do toho nevyplatilo tahat.
"Nevím, jak jste to hrál vy, ale u nás platí, poslední vyplácí prvnímu." řekl ten hnědovlásek.
"Aha. To už smysl dává…" podíval jsem se na kluka, který se krčil u mé nohy. "Ty si prohrál, že jo?"
"Hmm…" řekl a přikývl. Pousmál jsem se a prohlédl si všechny přítomné.
"A proč se vsázíš, když tu hrst nemáš?" řekl jsem.
"Já…" šeptal ten blonďák a pořád si schovával obličej do mých kalhot.
"On jich má… Copak jste neviděl tu jejich zahradu?" řekl další kluk, zrzek a ukázal na zahradu přecpanou hračkami a sladkostmi. Ta, na kterou jsem tak koukal.
"Tak proč jim nedáš, co chtějí?" zeptal jsem se.
"Nee-san mi to zakázala." řekl blonďáček a zklamaně se mi podíval do očí.
"Aha…" řekl jsem a donutil ho, aby mi pustil kalhoty.
Pak jsem vzdychl a jedním skokem překonal vysoký plot a sebral tam hrst lízátek a něčeho dalšího. Asi za minutu se skočil zpět a klekl si před partu oslněných kluků. Nastavil jsem nevzrušeně ruce a jen se usmál. "Stačí tohle?"
"J-jo." řekl hnědovlásek a přikývl. Vzal si ode mě nesměle všechno, co jsem měl v ruce a dál na mě ohromeně koukal.
"Stalo se vám něco?" zeptal jsem se, protože byli už moc dlouho mimo.
"To bylo naprosto super!" řekl ten zrzek a nadšeně se nacpal před svého šéfíka.
"Nic to není." řekl jsem a podrbal se na hlavě. Jeden můj normální skok obdivuje parta dětí. Dostalo mě to na chvíli do rozpaků…
"Má pravdu, tohle je pro ninju nic." řekl hlas za námi a já věděl, že je to od toho blonďatého kluka. Už neplakal ani se nebál. Mračil se a co bylo divné, mračil se na mě. Slovo ninja, řekl tak zvláštně.
"Buď z ticha, Kami!" řekl zas ten hnědovlásek a zamračil se taky. Jak se situace rychle obrátila. Najednou se na mě parta usmívá a blonďák… teda malej Kami se na mě mračí, jako kdybych mu zamordoval mámu. Svět je vážně zvláštní místo, tati. Ale jak si říkal, za každým úsměvem je důvod stejně tak za každou zkřivenou tváří. Co se stalo tomuhle? Určitě to nějak souvisí s ninji. Do doby než jsem se k tomu tím výskokem jaksi přiznal, byl v pohodě… ale teď. Určitě je to začátek důvodu.
"Ty si ninja?" zeptal se hnědovlásek a začal sdílet nadšení svých kamarádů. Ne, že by se mi to nějak zamlouvalo. Ale co.
"No, už to tak bude." řekl jsem co nejskromněji a podrbal se na hlavě. Znovu.
"Pááni, takže znáš Uzumaki Naruta, toho největšího ninju na světě?" řekl zrzek a všichni při tom jméně ztuhli a čekali, jak jim odpovím. Ach jo, mám jim lhát…? Když jim řeknu pravdu, tak se jich asi nezbavím. No co, stejnak se nudím.
"Jo no,… On je můj…"
"Narumi!" zaslechl jsem křik z dálky a podíval se tím směrem! Něco se děje i moje kosti to cítily. No kosti,…lepší přirovnání jsem fakt dohromady dát nemohl. Asi za pět sekund vedle mě a mých nových řekněme malých kamarádů, přistála Hikaru.
"Co se děje?" zeptal jsem se a snažil se soustředit na to, že jsou kolem děti. Hikaru si jich zase vůbec nevšímala. To znamenalo jediné: Hodně vážný!
"Máme dost velkej problém!" řekla a já z ničeho nic pocítil změnu u Sakuřiny Chakry!

Misaki:
Dostala jsem docela velký pokoj v samotném srdci Uzumaki domu. Byla jsem na jednu stranu strašně šťastná, protože jsem mohla poznat místo, kde Narumi vyrostl a stále ještě žil. Jediný háček v mém barevném snu, který se stával realitou, byl fakt, že tu Narumi není. Ten Naruto je ale hlupák! Proč jsem se vůbec obtěžovala mu něco sdělovat dopředu, když to stejnak nezařídil dle mých představ!
"Budeš s námi večeřet, Misaki-chan?" zeptal se mě milý hlas ode dveří, které jsem nechala otevřené.
"Jistě. Pokud to nevadí, Hinata-san." řekla jsem a snažila se o stejný tón. Do toho jsem ještě trapně upravovala polštáře, které jsem nervy rozkopala po místnosti.
"Nevadí. Už jsem pozvala i tvůj mužský doprovod." řekla žena Uzumaki Naruta nevzrušeně. Vůbec jí nevadilo, že jsem zbořila půlku pokoje…usmála se.
"Doufám, že si moc nestěžují, že musí spát spolu." optala jsem se, když jsem jí následovala do kuchyně. Přece jen jsem tu pár hodin a nevyznám se tu. Zatím.
"Jestli jim to vadí, tak to na sobě nedávají znát. Jsou slušní a pořád jen děkují." řekla Hinata a já nepochopila, co jí na tom přijde tak legračního, že se usmívá.

Po pár odbočení jsme přišly do jídelny, kde už seděli Toshiro a Yori. Vůbec mě nepřekvapovalo, že můj bratříček se zase někde toulá. Možná šel pozdravit to své děvče. Nedalo mi to a pousmála jsem se. Posadila se dokonce bez řečí naproti klukům a čekala jsem, co bude teď. Hinata odběhla do vedlejší místnosti a já slyšela cinkot talířů.
"Jak dlouho tu chceš na něho čekat?" zeptal se Toshiro očividně ne moc nadšení mým výběrem opačného pohlaví.
"Nešla jsem takovou dálku, abych to tu otočila při první překážce." bránila jsem svoje úmysly a nehodlala to dál rozebírat. Někdo byl ale opačného názoru.
"Ta překážka je ale dost vysoká." podotkl Yori a napil se vody před sebou.
"Yori má pravdu. Co když to potrvá déle než Naruto-sama předpokládá?" řekl Toshiro a mě jeho otázka nepřišla nesmyslná. Je to dost možné ale…já…
"Pak můžete jít klidně napřed. Ale já tu zůstávám." řekla jsem rozhodnu tě a podívala se obou do očí.
"Misaki, to…" řekl Toshiro a já poznala v jeho narudlém obličeji, že ho něco trápí ale…
"Nazdárek, lidí…" vypískl jemný hlas a někdo mě za zadu se vší láskou objal. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kdo by to v tomhle baráku mohl být.
"Ayumi, slez ze mě." řekla jsem a sledovala dlouhovlasou blondýnku, jak si sedá vedle mě.
"Nemusíš hned útočit. Myslím, že klukům by nevadilo, kdybych je…" řekla, natáhla se přes stůl a roztáhla ruce směrem ke klukům…oba zrudli a jen čekali na objetí…
"Ayumi…" řekl hlas dospělého muže a na Ayumině hlavě přistála ruka. Trochu zrudla a nechala se posadit zpět.
"Ahoj, tatí."
"Naši hosti nejsou zvyklí na to, že jim někdo bere kyslík." podotknul Naruto a posadil se do čela stolu. Kam jinam, že…nevypadal ale že by mu na tom záleželo, spíš to udělal instinktivně…ať žijou zvyky a rodinné tradice.
"Když já…jsem ráda, že tu jsou." řekla Ayumi a podívala se nesměle vedle sebe na mě.
"A kdo ne." řekl Naruto a pousmál se na mě…Měl to promyšlené,…jako dvojsmysl. Rejpe mě tam, kde by rejpat neměl, protože je to jeho viny, že tu Narumi není a já tu takhle musím otravovat jeho rodinu i s…
"Ke stolu, budeme jíst." zavelela Hinata a všichni se posadili.
"Misaki-chan, tvůj bratr jíst nebude?" zeptal se Naruto, když zjistil, že tu někdo chybí.
Jeho pozorovací schopnosti se někdy rovnají nule.
"Nedělejte si s ním starosti. Asi se šel porozhlédnout." řekla jsem a nenápadně se pousmála na Ayumi. Taky jsem ráda, že tu můžu být. Poznala to a vzala mě za ruku. Ona moc dobře věděla, co myslím tí, že se můj bratr šel porozhlédnout. Určitě se už nemohl dočkat, až uvidí tu svojí princeznu. Roztomilou a naivní Shuichi Hyuuga. Třeba přijde a bude zklamaný, i když na to moc nevsázím… vzhledem k tomu, jak se na mě Ayumi ušklíbla, bylo jasné, že její sestřence jen tak nikdo neodolá.
"A jak se má Gaara?" zeptal se Naruto na mého otce, kterého má fakt rád. Hodila jsem nudný obličej.
"Dobře. Největším problémem, co v poslední době řešil, byly tři zatoulané kočky." řekla jsem.
"Chápu. Nuda i u vás." poukázal na fakt Naruto a mě se docela líbilo, jak uvažuje. I když…
"To je snad dobře ne?" řekl Yori a zatvářil se překvapeně, že něco takového vypustil z pusy Hokage.
"Jasně, že je." řekl Naruto a pustil se do jídla.
"Od vás to tak nevyznělo." řekl Toshiro a nikdo z nás se jídla nedotkl…chtěli jsme slyšet jeho odpověď a tak jsme nedělali rachot. Naruto ale normálně dojedl a pak se podíval po nás a našich talířích.
"Vy nemáte hlad?" zeptal se překvapeně a párkrát zamrkal.
"Jak jste to myslel?" řekla jsem a tvářila se dost vážně. Z tohohle by si legraci dělat neměl. Tak nějak jsem ale cítila, že si legraci nedělá… To mě děsilo asi nejvíc.
"A co?" řekl a stále dělal, že nechápe.
"Víte, co myslíme." přidal se ke mně Toshiro a očividně měl stejnou myšlenku, která se mu, stejně jako mě, ani za mák nelíbila. Naruto si prohlédl naše vážné obličeje a tak jen vzdychl a vzdal ti svojí hru na praštěného dospělého.
"No, řekněme, že jsem byl zvyklý na to, že se pořád někde něco děje." začal z lehka i když jeho obličej vypovídal něco jiného. Jako bych zahlédla v jeho přívětivých modrých očí…led…
"Nemáte rád mír, nebo co?" zeptal se Yori překvapeně…Toshiro ho ale vyvedl z míry.
"Blbost. Mluvíš tu s někým, kdo za něj celý život bojoval…" řekl a možná proto jsme ani já ani on nechtěly věřit tomu, co řekl. Jen ten fakt, že se vlastně celý život snažil o zachování míru mezi vesnicemi. Mezi hlavními pěti velkými národy… a povedlo se mu to… tenhle fakt…to přeci zaručovalo jistotu v tom, v co on věří a…
"Tak proč řekl, že je to nuda…" poukázal na zmíněný hlavní problém celé diskuze Yori.
"Asi proto, že je." ozval se Naruto jakoby nic a pousmál se. Všichni, včetně jeho dcery Ayumi, jsme na něj překvapeně hleděli a snažili se pochopit vyšší smysl, který v té myšlence stejně nebyl.
"Já to nechápu." přiznala jsem nakonec.
...
"Když celý život cvičíte a učíte se být silný…je pro vás tou nevětší hrůzou fakt, že až dosáhnete svého velkého cíle, tak se začnete nudit..." řekl úplně klidným hlasem a napil se.
"Proč?" řekla jsem a stále mi nedocházelo, co z toho vyplývá.
"Protože pak všichni a všechno je slabší než vy. Začne to svádět." řekl Naruto a ušklíbl se takovým tím, chtěl bych něco zničit - stejně mě nikdo nezastaví.
"Vy snad…" řekl Toshiro a trochu jsme se všichni vyděsili...

Za asi sekundu se Naruto rozesmál a ukazoval přitom na naše obličeje.
"Jen vás lakuju." řekl mezi smíchem. "Měli byste se vidět. Žerete mi všechno tak snadno z ruky." to, co dělal, se ale nelíbilo jeho ženě a jednu mu bez zábran vrazila pánvičkou! Stejnak mě ale ten zvláštní pocit, co mi způsobil, přešel až po jídle.
Jak to jenom Uzumaki Naruto dělá? Tak moc ovlivnit naše názory.
"Narumi…" zašeptala jsem a přikryla se dekou. Už abych tě držela ve svém náručí.