SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (4.část)

Shimizu:
Potom, co Narumi odešel naštvaně z místnosti, se Sakura-sensei divně koukala střídavě na mě a na dveře. Asi se o něčem důležitém rozhodovala, což bylo dost otravný. Když se svými úvahami skončila, podívala se z okna a pak koutkem okem na Hikaru, která si stále listovala v materiálech od Hibari-sana. Nic podstatného v nich tedy nebylo, to mi můžete věřit. Stejnak mi tu něco nehrálo,…to je mi voprus. Jelikož brzo na to mi došlo, že nejsem jediný…
"Co uděláme s Narumim?" zeptala se Hikaru a podívala se na Sakuru-sensei. Ta párkrát zamrkala, jako že vůbec nechápe problém,…i když byl vcelku jasný.
"Co tím myslíš?" zeptala se a pousmála.
"On jediný si toho nevšiml, Sakura-sensei." řekla Hikaru a přetočila se na židli čelem k nám. Prohrábla si svoje vlasy a namotávala si jednotlivý prameny na jeden prst, to holky dělají, i když nevím proč…vždyť je to otravný.
"Myslíš?" řekl jsem a nadzvedl jedno obočí nad jejími úvahami. Ženský jsou fakt důvěřivý. Tím jsem upoutal její pohled a taky pozornost své nadřízené, která nás jen poslouchala a dál házela přemýšlivé pohledy. Což byl voprus.
"Zas tolik mu nefandím." řekla Hikaru a zase pohodila s vlasy tak, aby je dostala s obličeje.
"To je mi důvěra v partnera." řekl jsem a rejpnul si tak do její osoby. Naštvat jí bylo snad to nejsnadnější v celé Konoze.
"Jako by sis nemyslel něco podobného!" řekla a vyletěla tak rychle se židle na nohy až jí s rachotem dopadla na zem. Házela na mě vražedné pohledy a možná by mě i přizabila…
"Tak dost! Máme málo času." vmísila se do našeho rozhovoru naše nadřízená a udala tak jasné hranice naší malé roztržky. Mě ale dělal starosti obsah jejích slov. Prostě otravný.
"Co tím myslíte?" zeptal jsem se a čekal, zda mi odpoví nebo bude mlžit.
"Chtěla jsem to říct vám všem, ale zatím bude stačit, když s tím obeznámím vás dva." řekla Sakura-sensei a přešla k oknu blíž, aby se z něj mohla podívat ven.

"Co se děje, Sakura-sensei?" zeptala se Hikaru a sledovala jí stejně napjatě co já.
"Jde o to, že tu máme ještě jeden úkol…" řekla nakonec Sakura-sensei a koutkem oka se podívala na naše obličeje. Možná čekala, že si to dohromady dáme sami ale…u mě to nebylo potřeba. Něco jsem tušil už před Konohou a teď se mi to pouze potvrdilo jasným přiznáním.
"Plán v plánu. Tak o to šlo u vstupní brány. Lee-sensei vám to i naznačil." řekl jsem s klidem.
"Přesně." řekla Sakura-sensei a otočila se na nás čelem. Sledoval jsem její reakce a snažil se z náznaků jejího těla vypozorovat další věci. Bohužel nejsem Narumi a…tohle mi moc nejde.
"Tajný plán? A o co v něm jde?" zeptala se Hikaru.
"Náš hlavní úkol byl zajistit bezpečí zdejší vůdcovské tedy královské rodiny. Ale nepřítel se ještě neobjevil." řekla Sakura-sensei podezřívavě a upravila si svoje dlouhé růžové vlasy do jednoho culíku. To nevěstilo nic dobrého, to vám tedy povím… začínal to tu být voprus.
"To, že odvrátíme útok několika negramotných banditů, nemusí znamenat nic." řekl jsem. "Určitě tu jde o něco víc." dodal věcně a sledoval její uznalé přikývnutí.
"Rozdělíme se. Vy dva zjistíte, co nám uniká." řekla a navlékla si svoje černé rukavice s klidným obličejem zkušené a neohrožené ženy.
"A vy?" zeptal jsem se, jako že na to jsem měl právo. Začínalo to být víc a víc otravný.
"Zaměstnám královskou rodinu." řekla mi bez připomínek. "Nemusí vědět, že si sháníme informace." ušklíbla se, jak to dělá Naruto nebo Sasuke, a pak na nás po svém mrkla. Hikaru z jejího návrhu moc nadšená nebyla. Já v tom problém neviděl, bylo to logické a na prázdninách tady nejsme. Proto jsem její obavy moc nesdílel.
"A co když se něco…?" začala Hikaru ale rychle byla umlčena.
"Hlavně žádnou paniku." okřikla ji s klidem Sakura-sensei. Vytáhla z kapsy kus zmačkané mapy a položila jí na malý stolek. "Za dvě hodiny se sejdeme tady. Když někdo z nás nedorazí, začneme jednat." poklepala na místo a pak pohlédla do našich očí. "Do té doby moc neriskujte a buďte nenápadní, jasné!" rozkázala a zmizela v oblaku kouře. Tu rychlost jsem obdivoval, nikdo z našeho ročníku, kromě Narumiho, to ještě neuměl. Rychlost dospělých, fakt voprus.
"Jdeme." řekl jsem, vzal mapu a skočil z okna na ulici. Hikaru mě za moment následovala.

Uběhla hodina a půl a mi na nic zvláštního nepřišli. Tahle země měla všechno až v naprostém pořádku, až to bylo dost podezřelé. I jejich daně byly řádně zaplaceny a některé účty dokonce i několik měsíců dopředu. Co se to snaží zakrýt? Anebo jsme jen od přírody paranoidní a hledáme zlo i tam, kde není? Nevím, čemu mám věřit. Většinou věřím informacím, na víru v instinkty jsem nikdy nebyl a navíc stačil jeden blázen v týmu s takovými schopnostmi a předpoklady. Blázen, co se řídí svým srdcem. Kde ten blbec Narumi vůbec lítá?
"To abychom pomalu šli na místo setkání." řekla Hikaru po dalších deseti minutách, kdy jsme prohlídli poslední pořádnou stopu, kde se dalo něco zjistit. Jako že jsme na nic nepřišli. Ach jo, otravný. K tomu nás pár minut někdo sleduje, musejí být fakt dobří, když jsem si jich všiml až teď. To bude zase voprus. Hra na hrdinu my moc neseděla.
"Je to otrava, ale asi máš pravdu." řekl jsem a oba nenápadně opustili místní archiv, který nebyl nijak zvlášť střežen, což taky vypovídalo o tom, že tam nic zajímavého určitě nemají. Ty oči šly za námi…
"Moc jsme tedy nezabodovali." řekla Hikaru a dál šla mlčky vedle mě směrem k místu setkání. Podle všeho naše snaha jít hezky klidně pěšky a nevzbuzovat tak pozornost, byla k ničemu.
"Mluv za sebe." řekl jsem a musel si vzdychnout. Nevšimla si toho ještě,…ale kdo by se jí divil. Ti, co nás sledují, jsou esa, o to je docela problém… Nechci nás nějak podceňovat ale je tu možnost, že je nemusíme zvládnout… ani, když jsme dva, takže co jiného zbývá než…
"Copak si na něco přišel, ty Chytrolíne?!" řekla Hikaru naštvaně a dál stejná písnička.
"Hikaru." řekl jsem trochu vážněji, aby si alespoň trochu všimla, že není něco v pořádku.
"Co sakra…?!" začala zase zostra ale ve chvíli, kdy se mi podívala do očí, zmlkla.
...
"Narumiho myšlení není nic nesrozumitelného." začal jsem s nenápadnými náznaky. Už byli jen pár metrů od nás! Jediné, co nás zachraňovalo od přímého útoku byl dav,… který ale s každým krokem pryč z centra, řídnul. Musel jsem pohnout! To je otravný.
"Co tím…?"
"Pokud vezmu v úvahu, že jednal impulsivně… nejspíš šel napravo od naší ubytovny. Tím směrem ho hledej." řekl jsem a znovu se na ní koutkem oka podíval. Hikaru začala pomalu chápat, přesto v jejich očích byly znát jisté pochyby. Propletla svojí ruku skrz tu mou, chytla se mého rukávu a zamilovaně se přisunula ke mně blíž, tak aby to vypadalo, že mě balí… Tohle taktika jí fakt šla.
"Shimizu, co se…?" začala šeptem… byla připravená k boji…
"Až ti řeknu, běž, jasný." řekl jsem a podíval se před sebe a stále udržoval pomalý klidný krok.
"Proč jen já…?" zeptala se šeptem.
"Sakura-sensei nepřijde. Bez Narumiho jí nenajdeme." řekl jsem a sledoval, jak nenápadně aktivuje svoje bílé vševědoucí oči. "Kolik jich je?" zeptal jsem se, když se zamračila.
"Dva." řekla klidně. "Shimizu. Tohle už nejsou obyčejní shinobi." dodala, když ji skenovala chakru.
"Vím."
"Tohle přeci sám nezvlá…" sevřela mi rukáv víc a snažila se mi to rozmluvit, ale…
"Mlč a připrav se!" řekl jsem a věděl, že nastala správná chvíle. "Za tři, dva, jedna…běž!" zavelel jsem a oba naše pronásledovatele, chytil rychlostí blesku svojí stínovou technikou! Hikaru, i potom všem, co nakecala a nepochopila, nezaváhala a zmizela dřív, než jsem je měl v hrsti! Nebo jsem si to alespoň hodnou chvíli myslel… To bude zase voprus.

Hikaru:
Nechtělo se mi nechávat ho v tom samotného, ale jeho řešení bylo vždy logické a tak jsem ho nemohla neposlechnout jen kvůli tomu, že mám pro něj slabost. City musely jít stranou! Narumi, kde sakra si? Utíkala jsem po střechách a podle Shimizovy rady se vydala v Narumiho stopách, nad kterými moc neuvažoval. Běhala jsem sem a tam a můj klid se pomalu vytrácel s každou minutou navíc, kterou jsem ztratila. A to si říkám kunoichi, sakra!
Trvalo to sice jen šest minut, ale ty mohly být na konec rozhodující. K mému štěstí jsem v dálce zahlédla tu hledanou tmavě modrou kštici a moje srdce se rozeběhlo rychleji. Mám tě! Když jsem doběhla blíž, všimla jsem si i pár rozjařených dětí, kteří zdá se ho za něco strašně obdivovaly, což mě ale vůbec nezajímalo, ne teď.

"Narumi!" zakřičela jsem, aby o mě věděl dřív...stačil na mě svoje modré oči a překvapeně na mě zamrkal, blbec jeden! Doskočila jsem a vůbec nebrala ohled na ty malý špunty.
"Co se děje?" zeptal se a bral jako vždy ohled na to, že kolem něj stojí děti.
"Máme dost velkej problém!" řekla jsem a viděla jeho změnu v obličeji! Prudce trhl hlavou a koukl se někam směrem k obrovskému domu, kde přebývala královská rodina.
"Sakura-sensei…" zašeptal a jeho oči začaly pomalu nabírat ledový nádech! Trochu mě to zmátlo a vyděsilo, ale hned jsem zase byla ve své ráži.
"Nechtěl bys mi něco říct?" obořila jsem se na něj a sledovala jeho pohled. Chvíli mě klidně sledoval a pak, jakoby mu projel tělem elektrický impuls, se podíval za mě… tam odkud jsem… to snad…?
"Ne." řekl a podíval se zpět na mě. "Kde je Shimizu?" řekl, ale zdálo se, že se ptá spíš z principu, než že by to nevěděl. Co se to sakra děje? Jak může Narumi…?
"Přepadli nás. On odlákal pozornost, abych tě mohla najít." řekla jsem a snažila se mluvit klidně a vyrovnaně. Hysterku ze mě tedy rozhodně neudělají! V tom se Narumi ušklíbl…co to…?
"Takže on o tom ví,…parchant jeden." přišlo mi, že to říká spíš sám sobě ale…
"O čem to sakra…?"
"Později. Teď musíme pomoct Shimizovi." zavelel, jako by byl do teď v obraze a pak se pousmál, jak to často dělával, když pochopil stupidně lehkou situaci. "Tedy ne, že by jí potřeboval."
"Nevím přesně, kam se on a jeho protivníci přesunuli ale…" začala jsem, když se zase podíval za…
"Dál za hranice města." řekl Narumi a zdál se soustředěný. Pak se ušklíbl. "Jsou dost rychlí."
"Jak víš…?" zeptala jsem se překvapeně.
"To necháme na později." řekl mi a otočil se zpět na ty děti, které tu poznal. "Musím jít, děcka. Zatím a moc se nehádejte." řekl a pousmál se, jakoby se nic nedělo.
"Uvidíme tě ještě?" řekl nějaký hnědovlásek, zřejmě vůdčí typ.
"No, doufám, že jo." usmál se Narumi a pohladil ho po hlavě. Pak jsme oba co nejrychleji vyrazili!

Po cestě jsem řekla Narumimu všechno, co se stalo od doby jeho odchodu. O plánu dvou hodin i o tom, jak jsme nic nezjistili. A nakonec to sledování a přepadení, při kterém jsem měla najít jeho samotného. Poslouchal mě a přitom jakoby mě nevnímal. Na co se to sakra tak soustředí?
"Narumi? Posloucháš mě vůbec?" řekla jsem a strhla na něj jeho pohled.
"Jo." přikývl, ale moc jsem mu nevěřila.
"Tak se u toho netvař jako bys byl duchem mimo!"
"Promiň. Pořád mi to nejde." vzdychl a zamračil se. Skoro to vypadalo, že se na sebe zlobí.
"Co ti nejde?" zeptala jsem se. Pořád jsem byla zmatená jeho reakcemi a výroky.
"Soustředit se na dvě věci najednou." řekl a kousl se do rtu.
"Tos přece neuměl nik…" chtěla jsem zavtipkovat a trochu si zase dobírat… Jenže on najednou začal zrychlovat! Takhle mi uteče, blbec!
"Říkala jsi, že byli dva?"
"Jo, proč se…?" přikývla jsem a nechápala tak náhlou změnu v jeho chování a zaujetí pro věc.
"Tak kdo je ten třetí?" řekl a dál mi připadal jakoby, byl se mnou i někde jinde.
"Třetí? Žádný třetí s nimi nebyl!" řekla jsem vyděšeně. Tohle Shimizu nemůže…! Narumi se mi podíval do očí a přivřel je. Otočil se zpět a zase se soustředil na cestu před sebou.
"Takže Shimizu o něm neví."
"Narumi, co se to děje…?" řekla jsem a upřímně toho začala mít dost! Chtěla jsem se sice zeptat v klidu, ale on by mě zase jen odbyl a tak jsem přešla do útoku.
"Jak to mám sakra vědět?" obořil se na mě se stejným tónem hlasu a podíval se na mě. Jsem to ale blbka, vždyť on to ani vědět nemůže. Do plánu jsem ho zasvětila teprve před několika sekundami, takže je pravděpodobně ještě zmatenější, něž já… a místo, abych mu nějak pomohla, se tu teď na něj utrhuju a jsem podrážděná. Bože, teď by naše spolupráce neměla jít do kytek.
"Promiň." řekla jsem už s klinou a vyrovnanou tváří. Jsem přeci skoro dospělá a navíc nejsem sama, takže klídek, klidek…
"Nemusíš se omlouvat. Taky jsem nervózní." vzdychl Narumi a pousmál se na mě. Chtěla jsem od teď být k užitku a tak jsem aktivovala své bíle oči a rozhlédla se. Prohlédla jsem všechny světové strany, aniž bych hnula hlavou a dál běžela vedle svého partnera, který nás vedl tak jistě, až mi nad tím zůstával rozum stát. Ovšem už jsem neřekla ani slovo, věřila jsem mu a jeho intuici.

Znovu jsem projela stejný parametr a zarazila jsem se na 253°! To není dobré.
"Narumi, někdo…" řekla jsem nenápadně a…
"…nás sleduje." dodal za mě. "Ještě, aby ne. Běžíme tu jak o život a ještě se u toho dohadujeme." po ušklíbl se a běžel nezáživně dál. Stále mě jeho věcné věty překvapovaly. Už jsem se ale nechtěla dál zatěžovat s otázkou, jak to, že to ví a pokračovala dál se svojí informací.
"Jsou dva." řekla jsem taky nezáživně a naladila se na jeho bojovou vlnu.
"Další manželský pár útočí?" zeptal se Narumi a byl zase chvíli v klidu.
"Budou nás chtít zdržet." řekla jsem a stále sledovala nenápadně dva stíny za námi!
"No, zkusit to můžou." ušklíbl se Narumi, tyhle jeho silácký řeči. "Cvičení mi prospěje." řekl, a než jsem se nadála,…zrychlil svoje pohyby, skočil na jednu stěnu z postraních budov a rychlostí blesku změnil svůj dosavadní poklidný směr! Nepřítel nečekal takovou agresivní reakci a tak jeden, ze zamaskovaných mužů, dostal přímou ránu do břicha od Narumiho pravačky! Odletěl pár metrů od nás a já mezitím dopadla nohama na zem a postavila do útoku se vedle Narumiho! Druhý muž dopadl na zem, chvíli po mě, a měřil si nás. Očividně byl starší a zkušenější než mi, to bylo špatné znamení. Ten první se namáhavě zvedl a přešel ke svému kolegovi. Trochu si mnul místo, kde ho Narumi udeřil, ale jinak na sobě nedal nic znát. Tohle nevyhrajeme jen tak. Ale klídek. Pořád je to přeci dva na dva.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Co a jak se stane dál Smile Kdo bojuje a kdo zdržuje pomocnou sílu pro našeho nedobrovolného hrdinu Smile Uzumaki a jeho první známky mírné arogance plus naivní Hyuuga po jeho boku Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)