TpN: O mě se snažit (NE)musíš (5.část)

Narumi:
Bylo to dva na dva, což bylo super! V tom dobrým slova smyslu ani jedna strana nebyla ve výhodě. U Hikaru opět probíhal efekt sebe uklidňování, který v její hlavě určitě končí větou: Hlavně klídek. a následuje: Vždyť jsem kunoichi! Do toho se na konci vnitřního proslovu tak vžije do role, že potom není vůbec k zastavení a navíc působí jako profesionál, kterým bezesporu je, až na ty před stimulující bojové myšlenky. Kdo jí ale nezná, ten z jejího postoje dostane rychle strach. Ještě, že skončila na mojí straně, jinak bych byl v loji. Pousmál jsem se a vrátil se k analýze těch dvou.
Měl jsem dvě až tři sekundy…
Člověk by řekl, že mě jejich zamaskované obličeje a dlouhé hnědé pláště, budou omezovat ve sběru informací o neznámém, ale upřímně zas tolik jim to proti mně nepomůže.

Ten, kterého jsem zasáhl, ale nijak ho vážně nezranil, byl odolný. Levák, co se snaží vzbuzovat dojem praváka, bůh ví proč. A jak jsem to poznal? Lehce našlapuje na špičky, než vykročí, zaváhá a pak zvolí pravou nohu. Trvá to sice asi sekundu, ale přesto je to pozorovatelné. Jeho odolnost je vysoká, můj zásah, jak už jsem řekl, mu nic zvláštního nezpůsobil. Takže přední linie, tak dvaatřicet let, velký tvrdohlavý bojovník s menšími nedostatky, co se týká detailů. Nezlomný a poddajný zároveň, to znamená člověk se silnými cíly a jasným uctívaným vůdcem, pro kterého by zabíjel. Jeho rychlost ať už s odporem větru či nikoliv čtyřicetšest až padesát m/s… no jedním slovem je pomalej. Druh chakry, síla - ničivost - smrad spojený s kousky hlíny na jeho botách a plášti, zemní typ. No bezva!
Ty mi většinou nezaberou moc času.

Ten jeho na první pohled zkušenější a starší parťák, byl větší oříšek, ale nic, co bych ve třech volných vteřinách pozorování nezvládl. Věk jsem odhadoval na osmačtyřicet. Pravák, a to dost dobrý. Každý jeho nepatrná pohyb byl sám osobě precizní. Takže detailista, žádný zbytečný krok. Přede mnou jich udělal jen pár. Asi tři. Možná věděl, co mě táta naučil pozorovat… To mu stejnak moc nepomůže. Stačí i jeden krok, abych něco zjistil. Jeho styl nebude tak agresivní, ne… klidný...vyvážený a propracovaný. Přitom nezaváhá ani nemine. Jistý si úspěchem, mírně arogantní. Navíc z něj cítím něco, co moc dobře znám. Sám jsem to zažil a nic hezkého to nebylo. Ten smrad se mi zaryl do paměti jako, kdyby mi ho tam někdo rozžhaveným karabáčem navždy zvěčnil. Na tuhle bolest se nedalo jen tak zapomenout, i když jsem si to párkrát přál. Žádné bolesti se nejde zbavit. Obzvlášť té, kterou jste si způsobili sami. Polkl jsem a zamračil se.
Pach spáleného masa!
Náš druhý nezvaný host má rád požáry. A řev lidí v něm uvízlých. Ohňový typ! Tak to v mém případě není dobré. Nesmí hold zjistit, že jsem naše slabinka já. To by nemělo být těžké. Neznají mě a ani moje techniky. Když to zrychlím, sejmu je oba naráz a může se jít na pozdní oběd.
"Žádný slovíčkaření nebude?" řekl jsem po čtyřech sekundách, kdy mi hlavou projely všechny důležité i nedůležité informace o naších soupeřích.
"S vámi v žádném případě, Uzumaki-sama." řekl ten starší, ale žádný krok ani výpad vpřed neudělal. Co mě ale zaujalo mnohem víc. On ví, kdo jsem? Jak to? To není moc povzbudivý začátek bitky. Hikaru měla zřejmě podobné pocity a její pohled na milisekundu znejistěl. Pak se ale vrátila ke svým dopujícím frázím plných adrenalinu a odvahy. Páni, ta má nervy…
"Nepleteš si mě s někým?" zkusil jsem na oko a čekal, jestli znejistím, alespoň jednoho z nich. Bohužel nic. Asi měli dostatek informací, na to aby věděli, že přepadli ty správné. Přesto se mi na tom něco nelíbilo. Proč stále nezaútočili a drží jen svoje pozice? Ale…

Hlavně taky to, že mě oslovili jen příjmením!
Copak jsem jen stínem…?
Stínem svého otce.

"Zajisté ne. Na to jste až moc podobný svému otci." mluvil dál ten starší v klidu s nenucenou dávkou úcty v hlase, což mě pochopitelně štvalo.
"Keci. O co vám jde?" řekl jsem a snažil se zachovat také klidný tón, i když už byl na hraně. Oba se ani nehnuli, vůbec ničím… prostě se nezhoupli ani z nohy na nohu, nic. Jen mluvící sochy…
"Už vám jistě došlo, že jsme nepřišli bojovat." promluvil znovu ten starší. Začal jsem se uklidňovat a Hikaru se mnou. Přesto jsme byli oba v pozoru. Nejsem blázen…
"Proč bych tomu měl věřit?" zeptal jsem se a čekal nějakou tu odpověď bez úrovně. Bohužel jsem se spletl. Nejen, že jeho odpověď měla úroveň, ale ještě jí dal ten správný tmavý odstín, kterého jsem si měl všimnout jen já. Tyhle keci mě už pár let dohánějí ke ztrátě kontroly. Bezmoci z pravdy a návalu vzteku, který proudí z jediného a stálého, nikdy nezměnitelného, faktu.
Jsem syn Uzumaki Naruta.
"Měl jsem za to, že Uzumaki věří jen tomu, co mu říká srdce." řekl mi starší muž, ale stále si nijak nehýbal ani mi nijak nenaznačoval, že si v mé přítomnosti dovolí něco nevhodného. To mě dost štvalo! Úcta dávaná člověku jen proto, že je příbuzný někoho, koho si váží a uznává celý shinobi svět, je ta největší blbina, kterou jsem měl tu čest zažít. Bohužel s tím nic nemůžu udělat. Obzvlášť, když jsem zdědil povahu a podobu svého přeslavného otce, který je teď za vodou. Jediné, co mě uklidňuje, že nejsem blonďák. To už by mě položilo. Přesto to ostatní není možné změnit, i když mi je pořád dokola opakováno, že můžu změnit, co jen chci, když budu fakt chtít… Jako bych nechtěl!
"Jediný, co mi srdce říká, je že jste nepřišli na čajový dýchánek." řekl jsem a na chvíli se vysvobodil ze své každodenní rutiny, která představuje hru s názvem: Najdi deset rozdílů mezi Narumim a Narutem Uzumaki. Je to zvláštní, ale s každým dalším dnem mi to přijde těžší a těžší.
Ten starší muž jen uznale přikývl, ale jinak mi nikterak nedal najevo, zda se mýlím anebo…
"Nepřišli jste bojovat ani mluvit. Tak co chcete?" řekla už pěkně naštvaná Hikaru. Vůbec jsem se jí nedivil, takhle nás napružit a pak si nakonec jen povídat o filosofických kravinách.
"Nic vás nenapadá?" řekl z ničeho nic ten druhý muž a poprvé za celou dobu se přehoupl z leva doprava. To byl v jeho případě pokrok, i když se ho snažil udělat nenápadně, stejnak jsem si ho všiml.
"A pak že nebude slovíčkaření." rýpnul jsem si a ušklíbl se.
"Vaše věty se vzájemně tlučou." pokračovala Hikaru a byla připravená k boji. "A třetí možnost není."
"Opravdu?" řekl ten starší muž a já zahlédl jeho úsměv. "Podle koho?" dodal. Co tím sakra myslí?! A proč nad tím zase tak šrotuju? Bože, naučený zvyky nepředěláš.
Zadíval jsem se na staršího muže a snažil se alespoň trochu vyčíst nějaký výraz zpod masky, která mu zakrývala půlku obličeje. Když si toho všiml, trochu se mu zvedli koutky ale jen na malý okamžik. Pak se opět zadíval zcela formálně a bez citu či nějaké reakce. Přesto jsem z toho něco vyčetl… Vzdychl jsem a upoutal pozornost Hikaru.
"Kdyby si je nebrala jako nepřátele, co by tě napadlo?" zeptal jsem se a čekal, zda jí to taky dojde. Bohužel se zatvářila ještě víc zmateně, než před minutou a dost jí děsilo, že zase vím víc než ona.
"Narumi?" přiznala nakonec a stočila na mě své bílé oči. "Já nechápu…?"
"Mají nás zdržet, to si trefila ale…" zaváhal jsem, zda to můžu objasnit před nimi.
"Co ale?" dožadovala se Hikaru odpovědi. Neměl jsem na vybranou.
"Zdá se, že nám nesmějí ublížit." řekl jsem a sledoval, jak naším protivníkům přejel lehký úsměv po tváři, ze které jsem právě viděl jenom jejich ústa. Což mě dost vytáčelo!
"Jak jako nesmějí…? Proč by to dělali?" řekla Hikaru a trochu jí můj tón vyváděl z rovnováhy.
"Říká se tomu rozkaz, Hyuuga-san." řekl ten mladší a opět se zhoupnul z nohy na nohu.
"Jste nějak moc informovaní." řekl jsem a ušklíbl se. Tohle nejsou obyčejní ninjové…
"Máme své zdroje." řekl mi ten mladší a pořád se zdálo, že zachovávají jistý druh ústy.
"A ty jsou dost spolehlivé, jak to tak vypadá." poukázal jsem do smutně na daný fakt.
"To ano." přitakal starší a dál nehnutě stál. Přivřel jsem své modré oči.
"Nesnažíte se nás nakonec jen dostat po jednom?" zeptal jsem se na věc, co by byla dost logická.
"Ne. Vašemu týmu se nemá nic stát." vyvedl mě z omylu starší muž.
"Tak proč nás sakra nepustíte, abychom…?" bránila nás Hikaru a udělala krok k nim, aby…
"Váš velitel a Nara Shimizu to musí zvládnout sami. Teď už pro ně nic udělat nejde." řekl starší muž.
"Co si to o sobě sakra…?!" řekla Hikaru naštvaně a chtěla na ně zaútočit! Já ji však zastavil!
"Klid, Hikaru." řekl jsem šeptem a dál jí držel za paži.
"Ale, Narumi. Oni…!" protestovala Hikaru, ale nesnažila se vysmeknout.
"Já vím." začal jsem. "Poslouchej, nechce se mi tu čekat stejně, jako tobě ale…" podíval se jí do očí plný jistoty. "Přemýšlej, Shimizu je dost chytrej a silnej na to, aby je porazil sám." pousmál jsem se a další větu o drama dost odlehčil. "A o někoho jako je Sakura-sensei, bych si vůbec starosti nedělal."
"To, se mě snažíš uklidnit…" řekla a přestala být tak napnutá. S klidnějším postavením se narovnala.
"Spíš sám sebe…" řekl jsem a stejně jako ona sledoval naší společnost. Stále je cítím, bude to v poho.

Misaki:
Druhý den jsem se vzbudila se stejnou myšlenkou, se kterou jsem usínala. A to myšlenkou na Narumiho. Nedokázala jsem na něj nikdy pořádně zapomenout, až jsem si prostě řekla, že se za ním vydám a uvidím, co se mnou udělá pohled do jeho nádherných modrých očí a celá jeho blízká přítomnost. Chtěla jsem ho vidět a taky ho uvidím, jen pak si budu jistá, co bude dál.
Kdo by ale čekal takový zádrhel…
Narumi není v Listové.

Vstala jsem a rozčesala si svoje vlasy a upravila je do jednoho velkého culíku, už dávno pro mě nebyly to nejdůležitější na světě, ale bavilo mě hrát si na to, že to tak stále je. Navíc, Narumi je miloval. Oblékla jsem se do krátké sukně a vysokých podkolenek a alespoň trochu jsem si chtěla zpříjemnit den čekání malou procházkou po vesnici. Můj bratr se opět v brzkých ranních hodinách někam vypařil a já tak mohla být sama a rozjíma…
"Jestli jdeš ven, jdu s tebou." řekl mi Toshiro, který se jen tak ležérně opíral o futra.
"To nemůžu být ani pět minut sama?" řekla jsem naštvaně a složila si ruce na prsou. Měl to být jasný signál toho, že bych ráda trochu toho vytouženého soukromí, kterého se mi poslední dobou příliš nedostávalo. Můj týmový partner to buď nechápal, anebo se rozhodl mě štvát každým svým hloupým nápadem, který jaksi ani nebyl z jeho vlastní hlavy.
"Buď já a nebo Ayumi. Vyber si." řekl a snažil se zakrýt svůj vítězně laděný úšklebek, který jasně křičel - vyhrál jsem. Teď si moje. Zamračila jsem se a nevěřila vlastním očím i uším!
"To neuděláš." vyjela jsem a sledovala toho mazanýho kluka, který využívá všeho, co může, aby se mnou mohl být sám, byť jen na procházce po Konoze. Schválně vzdychl, pousmál se a chvíli si na oko prohlížel nehty na ruce, což dělá jenom vychytralej hajzl, co ví, že vyhrál.
"Není žádný problém, jít jí vzbudit a oznámit jí, že bys jí ráda vzala na procházku. Určitě bude štěstím bez sebe až…" chtěl se otočit a opravdu jít vzbudit Ayumi, já ho však chytila za ruku.
"Fajn, fajn. Hlavně tiše." svolila jsem a nechala ho pro tentokrát ve své blízkosti. Chvíli trvalo, než jsme našli východ z toho velkého bludiště Uzumaki domu, a vylezli ven na ulici. Tam jsem se bez přemýšlení vydala doprava,… živou ulicí plnou lidí a malých stánků a obchodů. Chtěla jsem se dívat a rozjímat, možná si i něco koupit, něco ochutnat. Něco, co u nás není a tak.

"A kam že to chceš jít?" zeptal se po patnácti minutách Toshiro a už teď se zdál být znuděný.
"Jen se projít. Neurčila jsem si cíl." řekla jsem jen a vůbec nebrala ohled na to, že jemu se tato myšlenka očividně moc nezamlouvala. Přesto jsem se nestačila divit, jak moc zapíral sám sebe a následoval mě bez jakékoliv narážky či stěžování si na nákupní horečku některých obyvatel Listové.
"Tak jdeme." řekl a já jen mrkala nad tím, kolik věcí ho v jedné ulici zaujalo.

Šli jsme kolem známých míst, které jsme si pamatovali z doby chuninské zkoušky, ale taky jsme občas zabloudili a přeptali se na směr. Bylo to celkem klidné odpoledne, sluníčko svítilo, na obzoru žádný mrak a lidé se zdáli být klidní a šťastní… Tahle vesnice sama osobě v sobě nesla tolik známek po zásahu Uzumaki Naruta, až jsem se vžila do všech těch míst a věcí , kde ho více či méně bylo cítit. Jeho sílu míru, štěstí a pokoje… místo, kde se plní sny a… naděje.

"Mi-saki?" řekl zmatený za to velmi známí hlas za mými a Toshirovými zády. Oba jsme se otočili a nestačili se divit, jak moc tu někdo vyrostl a dospěl. Nedalo mi to a ušklíbla jsem se.
"Tváříš se dost překvapeně." řekla jsem a mladý Uchiha se ušklíbl také.
"Taky se tak cítím." řekl Yusuke a podrbal se v těch svých havraních vlasech, které teď byly o něco delší. Rozhlédl se a pak se podíval na Toshira. "Nevěděl jsem, že si tady,… i se svojí věrnou stráží?"
"To mě dost udivuje." řekla jsem. "Myslela jsem, že to Ayumi hned každému vyžvaní." dodala a složila ruce na prsou, což dělám poměrně často. Yusuke se pousmál a znovu se rozhlédl po okolí. Pak mu cosi přišlo vtipné a tak se nahlas rozesmál.
"Tak proto jsem jí už několik dnů neviděl." řekl si spíš pro sebe. "Hlavní celebrita si teď ty." dodal a ukázal na mě ukazováčkem s nehraným výsměchem a lítostí.
"Ani mi nemluv." řekla jsem smířeně. "Schovávám se, jak to jen jde." vzdychla. "Hlavně před Ayumi."
"Takže útěk." usmál se Yusuke a znovu se rozhlídl. "Dobrej tah. Žádnej s Uzumaki rodiny nestává brzo,…tedy, když pominu Hinatu-san." dodal a podíval se zpět na mě.
"Co tu vůbec děláš ty takhle brzo?" zeptal se Toshiro, aby se taky zapojil do konverzace se starým známým. Byla jsem docela ráda, jak to mezi námi všechno dopadlo a taky, že jsme potkali zrovna jeho a ne jeho sestry, které by nakonec strašně chtěli jít s námi.
"Jsem ranní ptáče." odpověděl stroze Yusuke.
"O tom dost pochybuju." odpálkoval ho Toshiro a oba se měřili takovým tím klučičím způsobem, který normální ženě vůbec nic neřekne. Navíc nám to přijde uhozený.
"Když to musíš vědět, dvojčata chtěly na dnešní trhy." přiznal neochotně Yusuke a zatvářil se, že ho to vůbec nebaví. Ještě, aby to chlapa bavilo, že. "Bohužel jsem jako vždy schytal hlídání." dodal.
"Počkej. Není jim už… řekněme dost, aby mohli lítat sami?" řekla jsem a snažila se v duchu spočítat, kolik uběhlo času asi tak od té doby, co byly osmileté. Moc to sice nebylo, ale dobrala jsem se k číslovce, která se shodovala s naším věkem, když jsme tu byli naposledy. A to už je přeci dost.
"Když vysvětlíš mojí matce, že dvanáct let je dostačující na běhání po vesnici…" řekl mi smutně a rezignovaně Yusuke, na což jsem z jeho výrazu usoudila, že se už mockrát snažil o to, aby z něj při každé příležitosti nedělali jeho rodiče chůvu.
"Chápu. Mamka nemá pochopení." řekla jsem nakonec a docela ho litovala. To já se o bráchu tak starat nemusím a to je ve stejném věku, jako jeho sestry dvojčata.
"Spíš nemá slitování." opravil mě Yusuke nevesele a pousmál se.

V tom mě cosi napadlo.
"Moment! To znamená, že jsou někde poblíž?" řekla jsem a chtěla se prozatím vyhnout setkání se dvěma rozpustilými, totožnými zrzkami. I když… toužila jsem je alespoň vidět z dálky, když nic jiného. To jak vyrostli ve dvě krásné dlouhovlasé slečny, mě fascinovalo.
"Jo, přímo… támhle…" vzdychl. "Musím se prý držet v uctivé vzdálenosti." řekl s úsměvem na rtech a dodal s jistou ironií. "Jako by nikdo nevěděl, že jsme příbuzní."
"Neumím si představit, že by za mnou brácha dolejzal?" řekla jsem po pravdě a ta představa se mi dost příčila. Obzvlášť proto, že i já tak Nowaki jsme spíš samotářský typy lidí.
"To já si neumím představit, kdyby nedolejzal." řekl Toshiro a já konečně pochopila důvod toho, proč se občas podívá vedle sebe a trochu znejistí. To je mi bratrská láska.
"Co bych dal za bráchu." řekl Yusuke a těžce vzdychl. Musela jsem uznat, že on je na tom z nás tří nejhůř. "Přesto si neumím představit život bez těch dvou."
"Dost vyrostly." řekla jsem a pousmála se.
"Jo, jsou hezčí a odvážnější než minule,… to se musí…" začal Toshiro.
"Ruce pryč!" řekl Yusuke a na oko přivřel svoje zelené oči.
"Jen se neboj. Ruce používat nebudu." řekl naschvál Toshiro a ušklíbl se.
"Moc neprovokuj nebo ti zlomím vaz." řekl Yusuke ale stále si držel svojí pozice klidný gentleman.
"Jen klídek, Yusuke." řekla jsem jen pro jistotu. "Stejnak nemá šanci." řekla a upravila si jednu stranu neposedných vlasů. "Ony jsou úplně jiná liga." dodala jsem s jistou arogancí.
"Co tím chceš jako říct?" řekl Toshiro, kterého jsem se jaksi nevědomky dotkla.
"Chceš to přeložit do opičiny?" nabídl se Yusuke a držel svůj smích na uzdě.
"Sklapni, Yusuke!"
"Jen jsem chtěla uklidnit Velkého Bratra." řekla jsem a nedokázala se taky dlouho vyhýbat úsměvu.
"Povedlo se." přiznal Yusuke a začal se smát trochu víc od srdce.
"Ty si mi opora." postěžoval si Toshiro a odfrkl si. To rozesmála i mě.
"Copak jsi slepej? Na tyhle nemá jen tak někdo." řekla jsem a ukázala na dvojčata v stejně krátkých šatech, které se lišily jen barvou a tím, že byly stranově převrácené. "Vidíš, kluci jsou z nich mimo."
"Jo, a hodně už se snažilo o jejich přízeň." přitakal Yusuke a pokýval uznale hlavou. Toshiro se ušklíbl.
"Když každýho odeženeš pod pohrůžkou zlomeného vazu, tak se nedivím, že…"
"Sis to špatně vyložil. Já nemusím dělat vůbec nic." opravil ho Yusuke. "Ony jsou jako živel." dodal.
"Proč mě to nepřekvapuje." řekl Toshiro a dál hleděl na dvojčata, z nichž jedno se otočilo naším…
...
"A sakra! Zahlédla nás!" řekla jsem poplašeně a sledovala jeden černý překvapený pohled.
"Která?" zeptal se Yusuke a nechal mě, abych se za něj trochu schovala. Já se zamyslela…
"Ma…, Sa… no?" nevěděla jsem, která… pak mi došel ten vtip! "Jak to mám sakra vědět?"
"Tahle otázka mě nikdy neomrzí." usmál se Yusuke a začal se přihlouple smát mojí zmatenosti.