TpN: O mě se snažit (NE)musíš (6.část)

Shimizu:
Už to bude šest minut… Ani v jedné části tohoto předlouhého časového úseku, který by za normálních okolností utekl strašně rychle, se neobjevil jediný znak toho, že by posily byly na cestě ke mně. Po mých partnerech jakoby se slehla zem a moji zkušení nepřátelé stáli stále spoutaní pár metrů přede mnou a s naprostým klidem čekali, až mi dojde šťáva. To je mi voprus.

Neměl jsem na výběr, musel jsem je pustit, abych zbytečně nevyplýtval všechnu chakru a porazit je jiným způsobem, než spoutáním. Což by nebylo snadný, ani kdybych o nich něco vůbec věděl. Ještě pár sekund mám na promyšlení plánu, než začne bitka, na kterou jsem samo sebou neměl vůbec náladu. Co já pro svůj tým neudělám, že? Jsem to ale blbec…
Sekunda sem, sekunda tam a já je oba pustil ze svého stínu. Jde se na věc! Oni vyběhli proti mně a já měl pro ně super překvapení. Koneckonců strategie byla zase moje doména. To, co Narumi dokázal za pár sekund vypozorovat, já dokázal využít a vytvořit plán. Bez něj to jde sice hůř, ale zase ne o moc, abych si neporadil. Hold jsem jednou Nara a tak to o sobě musím občas dát vědět ostatním i světu. Což je dost velká otrava.
"Kage Nui!" řekl jsem a hned na to mě chránily moje rychlé stíny, které se,…jako ostré bodce rychle vysouvaly ze země a zase v ní mizely,… a ze všech sil se snažily o zásah nepřítele, který jim stíhal uhýbat, což mi pomohlo jen v tom, že je dostaly z mé bezprostřední blízkosti. Rozhodl jsem se pro bezpečí všeho i případných nezvaných hostů, ustupovat dále do lesního porostu. Byl to sice dobrý nápad, ale nikterak mi to neulehčovalo mojí situaci. Dva protivníci se vyhýbali všem mým stínovým nitím a s přehledem analyzovali moje možnosti,… stejně jako já ty jejich! Jak jsem předpokládal, brzy zjistili, co a jak a rozhodli se pro vrácení útoku.
"Katon: Endan!" křikl ten, který byl ke mně blíž, a z jeho úst vyšlehly plameny! Oheň, to byl docela problém. Uhnul jsem jen taktak za pár stromů, které schytaly plnou sílu jutsu.
"Skvělý." řekl jsem si pro sebe ironicky a běžel dál mezi stromy, které alespoň částečně tlumily ohnivé útoky. Ty byly docela na vysoké úrovni, takže jsem měl vcelku problém. Tohle byl na mém žebříčku největší voprus,… za tenhle týden určitě!

Za dalších pět minut jsem pochopil, že mi nikdo na pomoc nepřijde a tak jsem se rozhodl pro únikovou taktiku, která byla vcelku útočného rázu. Přivřel jsem své hnědé oči a změnil svůj postoj s defenzivní na agresivně odvážný. Ve chvíli, kdy si oba všimli, že jim běžím naproti a přitom se tvářím jako poslední model vychytaného mrazáku, už bylo pozdě na reakce!
"Katon: Beni…!"
"Kage Kubi Shibari no jutsu!" reagoval jsem rychleji a tak jsem dokázal, zrušil nepřátelský oheň na poslední chvíli! Oba se pod mým jutsu začali svíjet a jak jsem se jim pomalu dostával, ke krku začali dokonce panikařit! Více méně mi o to šlo. Dokonalá otrava…

Když jsem je oba pár minut držel svým stínem pod krkem a celkově je vlastně dusil, byla jen otázka času, kdy začnou zpívat, anebo… se nechají z čisté tvrdohlavosti a ctnosti zabít… mě osobně je to fuk.
"Pře-staň…" řekla popadajíc dech ta první… Řekla? Sundal jsem jim obou kapuci a nedokázal udržet svoje překvapení. Že já zase schytal baby!
"Důvod?" řekl jsem nezaujatě, to byla moje silná charakterová vlastnost, a sledoval je dál. Jak mi takový fakt mohl uniknout. Vždyť mají obě postavy ženský rysy,… i když tedy nejsou moc vyvinuté, jestli mi rozumíte. Ve srovnání s Hikaru ve svém věku dost zaostávají v evolučním vývoji a to ve všech směrech, které považuju za ženské přednosti.
"Ře-řeknu… t-ti… c-co… chce… ššš…" začala ta samá s pořád přidušeným hlasem.
"A co když nic vědět nepotřebuju?" zkusil jsem a nadzvedl jedno obočí. V jejím staženém obličeji se objevilo něco jako úšklebek.
"T-to… so-sotva…" řekla jen. Neměl jsem v úmyslu je zabíjet, ale nehodlal jsem povolit sevření jen proto, že jsem v duši dobrák s nadprůměrným IQ, které mi radilo, že smrt je irelevantní.
"Fajn. Kdo jste a proč jste mě napadly?" zeptal jsem se a usoudil, že upřímnost bude asi nejlepší.
"Ro-ro… rozkaz… od…" začala ze sebe soukat pořád ta samá a já trochu povolil jejich krky…
"Od koho?"
"Yu-Yu…" začala namáhavě ale já nero…

"O to-tom… si nech zdát!" vykřikla najednou ta druhá a dostala se z mého sevření! Uskočila kousek od své kolegyně a složila rychlostí blesku pár pečetí! Pak bojovně vykřikla. To nebylo dobrý.
"Doton: Tsuchi Kairou!" po jejich slovech se pode mnou a pět metrů kolem mě probořila zem a já se probadal kamsi do hlubin! Všechny kusy kamenů a skály létali kolem mojí chytré hlavy, která z nějakého důvodu nedokázala na nic rozumného přijít. Páni to je mi zase voprus.
Přesto jsem zůstával klidný.
Obě nevyspělé postavy obou mých sokyň se mi ztratily z dohledu už před minutou a šutry nade mnou i pode mnou snižovaly jakoukoliv snahu o únik nebo jen hloupou záchranu jednoho života. Zajímavé jutsu, to se musí nechat. Ještě, že jsou mojí specialitou stíny…
Čím hlouběji jsem byl, tím větší tma se mi naskytovala k použití. Proto jsem se nechal unášet gravitací a čekal na vhodnou příležitost na únik z tohoto smrtícího úderu jedné hyperaktivní ženský! Ještě kousek mi zbýval k rozplácnutí o zem a následného rozdrcení kamenů a tak jsem uznal, že je čas.
"Kage Mane no jutsu!" řekl jsem a v jednu chvíli se soustředil na hned tři životně důležité věci! Na zachycení sebe sama, na kameny nade mnou, co by mě mohly každou chvíli rozdrtit a taky na to, jak tohle všechno vysvětlím své tak klidem oplývající nadřízené. Nakonec jsem všechno zvládl na jedničku. Jen poslední bod jsem musel ještě promyslet. Když jsem se postavil na pevnou zem a bezpečně pustil i kameny, co mě měly zabít, do míst, kde spadnout mohli, věděl jsem, co nyní s volným časem samoty. A tak jsem vyrazil za svým tak spolehlivým týmem, což byla v danou chvíli ta nejmenší otrava… ze všech.

Jak se ze sběru informací stala taková sledovačka s válečným podtextem? Nakonec bylo docela fajn být sám, dalo mi to prostor na přemýšlení. Toho nebylo nikdy dost. Nejsměrodatnější teď pro mě bylo spojit se se zbytkem svého týmu, což nebude zas tak lehké. Neměl jsem vůbec páru, kam se vydali, když se oba našli a sdělili si všechny informace, jestli se tedy vůbec za tu dobu našli.
"Voprus." šeptl jsem si pro sebe.

Když jsem se dostal z lesa a kolem mě se začaly objevovat první známky lidské populace, zahlédl jsem něco znepokojivého. Lidé s dětmi i bez nich se nenápadnými rychlými kroky snažili dostat z určitého místa daleko přede mnou, které pro ně asi bylo dost nebezpečné.
Něco se tam určitě děje.
Neváhal jsem a vyskočil na střechy domů, abych měl větší prostor a přehled. Ostatní si mě nevšímali, udržovali pořád stejný směr pryč z centra, což byla jasná známka toho, že není třeba nějak dbát na rychlost. Pokračoval jsem a brzy před sebou uviděl prázdnou křižovatku, od které ty davy tak vehementně utíkaly. Co bylo dost zvláštní… nikdo v jejím středu či okolí nebyl.
Co se to tu sakra děje?
Přistál jsem kousek od středu a rozhlížel se všude kolem. Nikde nikdo. Poslední pár lidí zmizel za prvním rohem do jiné ulice a já znovu osaměl. Nechápal jsem, co je tu tak vyděsilo. Ať jsem se koukal sebelíp a zkoumal každou malou nebo velkou prkotinu, nic závratného, co by vyděsilo člověka, jsem nenašel. Začala to tu být dost velká otrava.
Po pěti minutách jsem se rozhodl, že raději najdu svoje zbývající členy týmu, což bylo důležitější než nějaký nevysvětlitelný úkaz tohohle města a jeho obyvatel. A tak jsem se rozeběhl směrem, kam jsem poslal Hikaru hledat Narumiho. Nebylo to sice to nejlepší řešení, ale nic jiného mi bez vysílačky či senzibilních schopností stejnak nezbývalo. Já jsem to ale klikař.

Boleli mně záda a měl jsem žízeň, ale to byly jen triviální problémy celého tohohle problémového dne. Navíc už se pomalu stmívalo, což taky nebyl zrovna kladný bod, a já pořád nemohl najít svoje partnery. Po dlouhých úvahách, které trvali asi minutu, jsem se rozhodl počkat na ně v našem přiděleném noclehu od Hibari-sana. Bylo to logičtější řešení,… oproti pobíhání sem a tam po tomhle zvláštním městečku,… o hodně. Nechápu, proč mě napadlo tak pozdě… Snad Narumiho nebo Hikaru napadne něco podobného a snad i o pár minut dřív.
Kde proboha jste?
Říkal jsem si a stál dál u přivřeného okna se sklenicí vody v ruce. S ubývajícím světlem jsem pomalu ztrácel jistotu a začal mít menší obavy o kolegy, kteří se ještě z nepochopitelného důvodu neukázali.

Hikaru:
Chvíli jsem nechtěla věřit svým uším, ale o další minutu mi došlo, že má Narumi nejspíš pravdu! Tahle celá situace se mi ani v jednom bodě nelíbila, ale musela jsem uznat, že nejlepší řešení je vyčkat. Což bylo jasné i našim přátelům nepřátelům. Po pár minutách stání v těžkém stresu a napjatosti, jsem dostala strašnou chuť na zmrzlinu,… nejradši mám jahodovou s pěknou porcí šlehačky a rozmanitým druhem ovoce, které roste poblíž Listové, a které jsme jednou večer šly bosé s Ayumi očesat k tomu blbečkovy do severní uličky, abychom ho mohly druhý den věnovat naší sestřence Shuichi. Škoda, že nás přitom chytila Ino-san a nahlásila to Narutovi. Nikdy nezapomenu na ten jeho úšklebek, který se s ránou loktem od Ino-san změnil na dost hrané pokárání. Nakonec jsme tam dvě léta musely chodit na brigádu a odpracovat si svůj trest tvrdou a špinavou prací. Jediná výhoda toho všeho byla ta, že jsme zjistily o majiteli, že je to docela milý a štědrý chlapík.
Něco mi říkalo, že někdo chtěl, abychom to zjistily.

Ani nevím, proč mě to teď napadlo, ale usmála jsem se a trochu uvolnila svoje napjaté svaly. Narumi si toho všiml a nadzvedl nechápavě jedno obočí.
"Docela rychle si přijala naší patovou situaci." řekl mi s úšklebkem na tváři a hodně se snažil se, abych ho slyšela jen já. Ten se snad nezmění…
"Kdo říká, že jsem jí přijala?" řekla jsem a ušklíbla jsem se trochu taky.
"Tak proč ses tak uvolněně usmála?" zeptal se a hodil po mě jeden ze svých uvolněnějších úsměvů, které mají jediný úkol a to dostat vás za pár minut do příjemné pohody.
"Tobě taky nic neujde, co?" řekla jsem a dala jsem si hodně záležet na tom, aby to nevyznělo jako kladné hodnocení jeho nadmíru pozorných pozorovacích schopností. Narumi se jen usmál a vzal mě za ruku, a jako pravé princezně jí následně políbil. Přesto nespouštěl naší návštěvu z očí.
"Já se specializuji pouze na úsměvy, krásná slečno." řekl na oko sladce a krátce se na mě podíval.
"Tak to by ledacos vysvětlovalo." řekla jsem a pousmála se nad tou jeho komedií.
"Takže už začínáš být trochu v klidu?" zeptal se a ruku mi pustil.
"Dá se to tak říct." řekla jsem a trochu mi zrudly tváře nad tou vzpomínkou, jak Ayumi při útěku zakopla a její sukýnka se vyhrnula až nad pás, takže vcelku do mokrého záhonku spadla polonahá.
"To musela být ale opravdu stimulující myšlenka." řekl mi Narumi a šklebil se nad mojí rudou tváří.
"Sklapni! Ne každej myslí na prasárny jako…" začala jsem se bránit ale… než jsem to stačila doříct, Narumiho oči se zúžily a on pohlédl za sebe. Pak si oddechl jako by mu spadl kámen ze srdce a…
"Shimizu dobojoval."
"Co-že?" řekla jsem, i když mi bylo jasné, co to znamená. Celým mým tělem najednou projela vlna radosti a já na malý okamžik zapomněla na ty dva hlídače před námi. Ještě, že se sami připomněli ne moc šťastně řečenou větou.
"Zdá se, že je konec." řekl ten starší a uznale si pro sebe pokýval hlavou. Pak se otočil i se svým kolegou na podpatku a šli od nás pryč. Narumi si k mému hloupému štěstí nemohl odpustit poslední narážku, narážka na rozloučenou, jak tomu sám pyšně říká.
"Opouštíte nás, a tak brzičko…?"
"Bohužel." řekl starší muž a ještě na chvíli se zastavil. Přesto se neotočil.
"Už bylo na čase." řekla jsem a upřímně se divila, kam se poděl můj stres.
"Nemusíte tak útočně, Hyuuga-san. Rozkaz je rozkaz." řekl ten druhý jemněji, než před tím a pak krátce kývl na svého kolegu a oba zmizeli v oblaku kouře.
"Jasně, tak už padejte." řekla jsem si naštvaně pod vousy a kopla do nějakého kamene.

Bylo jasný, kam se vydáme! Narumi se s tím svým šestým smyslem znovu zamyslel a pak nám udal směr. Vyběhli jsme dost rychle a tak bylo jen otázkou času, kdy na toho našeho unuděného parťáka narazíme a vyslechneme si zase nějakou tu otrávenou frázi. Narumi se stále soustředil na místo, kde by Shimizu měl být a skoro se zdálo, že bloudí stejně jako mi. To, co jsem ale nečekala, bylo náhlé škubnutí v Narumiho obličeji a následnému zastavení na místě. Když jsem doskočila vedle něj a podívala se na něj, vypadal zmateně!
"Co se děje?" zeptala jsem se s mírnou obavou a chytila ho za rukáv.
"Zmizel…" šeptl jenom vyděšeně Narumi a hned na to jeho pohled zvážněl. To se mi vůbec nelíbilo! Co se proboha v tomhle městě děje? První den a my skoro neměli ani chvilku na rozkoukání.
"Jak to myslíš? Lidé jen tak nemizí." podotkla jsem.
"Právě proto…" řekl a udělal dva kroky vpřed. "Tohle se mi ještě nestalo." řekl a snažil se uklidnit.
"Třeba si jen přestal dávat pozor…" řekla jsem a nemyslela to zle… Narumi se na mě otočil.
"Možná…" přiznal, ale jistý si tím nebyl. "Zkusím to znovu v klidu. Ty hlídej okolí." dodal jen a otočil se ke mně zády. Zhluboka se nadechl a zase vydechl…
"Dobře." šeptla jsem a zkontrolovala celé naše okolí.
Doufám, že ti nic není, Shimizu.
Taková chvíle a já se tu rozplývám nad klukem, který o mě skoro ani nezavadí pohledem.Ach jo! A to mi ten zelenej komplet, co jsem měla na sobě tak moc slušel. Co jsem komu udělala? Můžu mít, koho jen chci a ani bych se nemusela moc snažit, abych si ho udržela. Tak proč jsem se zamilovala do takovýho ignoranta, který všechno bere s logického hlediska a běžný lidský věci mu přijdou jako nuda,… láska je pro něj ztráta času. Ale pro mě je to celý život…

Zatřepala jsem hlavou a snažila se soustředit na práci! V našem okolí nikdo nebyl, nikdo nebezpečný a relativně se nic nedělo. Už se stmívalo, a tak se všichni přesouvali do svých domovů a připravovali se do postele. Taky bych si lehla… začíná mě bolet za krkem a navíc…
"Zase se objevil." křikl Narumi najednou!
"Kde?"
"Pojď." řekl mi a já se za ním rozeběhla!
"Cos myslel tím, objevil?" zeptala jsem se po pár skocích po střešních krytinách starých i nových domů tohohle zvláštního města. Narumi se zamyslel a snažil se najít to nejjednodušší řešení odpovědi, jako by dokázal přijít na něco složitějšího.
"No, předtím mi zčista jasna zmizel a za pár minut se úplně stejně objevil."
"To, přeci není možný." řekla jsem a stále následovala jeho kroky.
"Možná je…" řekl Narumi a koukl se na pár sekund do míst, kde bydlela královská rodinka. "Nevíme, co se přihodilo." dodal a otočil svou pozornost před sebe.
"Začíná mě to štvát." přiznala jsem a raději si ani nepřiznávala, jak začínám být z toho běhání sem a tam unavená. Jako by nestačilo, že Sakura-sensei se nám ještě neozvala…
"Ani se ti nedivím." řekl Narumi a párkrát zamrkal. "Proč tě vůbec posílal za mnou?"
"Protože…" zarazila jsem se. "Protože říkal, že bez tebe Sakuru-sensei nenajdeme." řekla jsem a docela mě překvapilo, jak rychle mi unikl hlavní důvod mého útěku od…
"Sakura…!" křikl překvapeně Narumi. "Úplně jsem na ní zapomněl!" řekl popravdě.
"To mě nepřekvapuje!" řekla jsem a podívala se mu do modrých očí. "Víš, kde je?"
"Teď když si to zmínila…" řekl Narumi a zamyslel se. Chvíli byl mimo, než… "Necítím ji. Vůbec."
"Nechceš mi říct, že je…" začala jsem s tou první možnou alternativou pro…
"To, že jí necítím, nemusí nutně znamenat, že je mrtvá." opravil mě Narumi a s dost vážným obličejem mě sjel očima. Jak jenom mě to mohlo napadnout… Přesto to bylo zcela pravděpodobný, tak co ho na tom tak naštvalo? Možná si myslí, že jen nedával pozor… nebo jen možná…
"Myslíš, že to má souvislost s tím, jak se ti Shimizu ztratil a pak se zase objevil?"
"Je to možný…" řekl a přivřel svoje vážné oči. "Třeba mě něco ruší?" řekl jako výstřel od boku.
"Něco takovýho existuje?" zeptala jsem se pochybovačně. Jasně, že neexistuje, ale jistí si nejsme.
"Zas takovej premiant jsem ve třídě nebyl." Narumi se ušklíbl a snažil se udržet svůj klid.
"To říkáš ty." řekla jsem, když jsem si vzpomněla na jeho prospěch na škole. Nerada jsem to přiznávala, ale on měl vždycky lepší výsledky a celková hodnocení, než já.
"Dvojky nejsou vyznamenání."
"Ale na dojem stačí." řekla jsem a sledovala jeho vzrůstající usměv. V tomhle ohledu měl Narumi vždycky jasno, podle mě ani neměl na výběr. Tak nějak se to vždycky od něj očekávalo. Syn světově proslaveného shinobiho přece nemůže propadat ve škole. To byl názor. Můj názor,…kdysi…
Neměla jsem ani páru o tom, jak moc byl špatný.
Narumi,… po cestě zpět na ubytovnu, kde na nás podle něj Shimizu dávno čekal..., se ještě chvíli snažil zaznamenat jakoukoliv formu přítomnosti Sakury-sensei. Bohužel se nic v jeho vnímání nezměnilo.

Překlad Jutsu:
Kage Nui - stínové nitě
Katon: Endan - ohnivá bomba
Kage Kubi Shibari no jutsu - stínová škrtící technika
Doton: Tsuchi Kairou - země:zemní koridor