SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (7.část)

Narumi:
Nikdo z nás nevěděl, co bude následovat. Tak nějak jsme se do toho všichni tři zamotali.
Kdo byly ty dvě, co přepadly a málem zabily našeho stratéga?
Kdo byli ti dva, co mě a Hikaru museli zdržovat?
A kdo byl sakra ten třetí, který zmizel hned, jak se objevil
?
Moc otázek na jednu noc, a to se v mý hlavě objevovalo ještě pár další. Například to, jak je možný, že se mi na chvíli Shimizu ztratil z citové frekvence? A taky proč Sakuru-sensei necítím vůbec? Očividně před námi bylo hodně neznámých, které k mému překvapení nedokázal vysvětlit ani Shimizu, to znamenalo, že někdo jako já je bez šance. Možná to mě štvalo ze všeho nejvíc.

"Co takhle poslat zprávu?" navrhla Hikaru, která jako jediná dokázala sedět. Shimizu stál u okna už od doby, co jsme dorazili a tak mě vůbec nezarazila jeho znuděná nálada.
"Blbost. Zjistili by to a byli by jsme nahraný." řekl na to Shimizu a vypadal jakoby něco důležitého promýšlel. Nemusel jí to říkat tímhle způsobem, ale hold on se nikdy nenaučil rozumět holkám. To ho bude brzo něco stát a bojím se, že to bude právě naše krásná Hikaru.
"To už jsme." řekl jsem a neodpustil si tu trochu ironie. Shimizu nadzvedl nezaujatě obočí a hned na to zpustil svoje pravdivé znuděné argumenty…
"Já nevím, kdo tu ztratil našeho velitele a místo toho se…"
"Neházej to na mě!" bránil jsem se a trochu zvýšil hlas. "Já se to dozvěděl poslední!" dodal jsem a sledoval, jak na mě stáčí svůj hnědý přemýšlivý pohled.
"To má být omluva?"
"Vcelku jo." řekl jsem a došel si pro něco studeného k pití. Alespoň že servis je tu prvotřídní. Otevřel jsem plechovku a pořádně se napil. Shimizu jen smířeně vzdychl a klidným zaujatějším tónem znovu promluvil s pravou grácií čtyřicetiletého učitele historie.
"Jsi senzibil, ne nějaká vysílačka." začal s kázáním… "Ty nemůžeš ztratit spojení ani tě nemůže něco rušit." …ale já věděl, co jsem cítil. A taky to, kdy jsem nic nezaznamenal.
"Stalo se." řekl jsem a pohlédl na něj s dost vážným obličejem. "Bohužel." v tomhle neustoupím. Shimizu nadzvedl zase jedno obočí, a s tím nejklidnější sarkasmem, aniž by si to uvědomil, mi řekl něco… ten blbej logickej holej fakt.
"V tomhle si se tedy moc nepotatil." jak to dořekl, tak se ve mně začal z ničeho nic vařit krev. Dobře věděl, že tyhle keci nesnáším. Taky si za pár sekund uvědomil, co právě vypustil z pusy… možná proto jsem se tak rychle uklidnil a nedal na sobě znát, že jsem totálně…
"Tak,… to by stačilo." vložila se do toho z ničeho ni Hikaru a dost panovačně si stoupla do prostoru mezi mnou a jejím idolem. "Beru si první hlídku a vy si odpočiňte. Dnes toho bylo moc." zavelela a chtěla jít ven z místnosti. Já ale věděl, že to není dvakrát dobrý nápad… potřeboval jsem to vstřebat.
"Jsi hodná Hikaru, ale potřebuju na vzduch." řekl jsem a chytil jí za zápěstí. "Přijď mě pak vystřídat."
"Dobře." řekla a otevřela mi dveře ven na chodbu.

Druhý den už jsme se jaksi tak si uklidnili a začali se soustředit na problém. Shimizu svojí chybu vždycky uzná a já se jaksi nedokážu dlouho zlobit na člověka. Obzvlášť na člověka jako je on.
"Včera jsme se moc nepředvedli…" řekl mi, když se to ráno posadil vedle mě na římsu našeho domu a nabídl mi nějaký sušenky v jednom velkým sáčku.
"Děsnej propadák." konstatoval jsem a vzal si od něj pár sušenek. Oba jsme to přehnali ale kluci se omlouvají jinak než holky. Tak nějak si to nedokážeme říct napřímo… hloupá čest či co.
"Jo." řekl Shimizu a podíval se poprvé na mě. "Můžeš mi ještě jednou popsat, jak si mě…no…?"
"Ztratil z radaru?" řekl jsem a pousmál se vlastní hlášce. Shimizu mě bez zábran napodobil.
"No jo."
"Jasně." řekl jsem a zamyslel se. Bylo toho dost na přemýšlení a ještě víc na hádání. Ale v téhle chvíli to možná chtělo bezkonfliktní konverzaci a probrání všeho, co víme. "Prostě jsme běželi za tebou. Potkali jsme ty dva divný chlápky a pak jsem cítil konec tvojí bitky. A pak to bylo dost zmatený."
"A co ta třetí osoba, o který si mluvil včera?" zeptal se mě a já ani na vteřinu nezaváhal.
"Zmizela." řekl jsem jen. I mě tenhle účastník, který měl být zřejmě jen pozorovatelem, zaujal za všeho nejvíc. Že by třetí strana? "Stejně jako ses mi vytratil na chvilku ty."
"Kdy zmizela ta osoba? Kdy jsem ti zmizel já? A kdy si přestal cítit Sakuru?" řekl Shimizu a já už na něm poznal, že přešel do svého modu výkonného počítače, který analyzuje vše, co se dozví. Vzdychl jsem a neměl nejmenší šanci nějak oponovat či se bránit…v tuhle chvíli jsem ani nechtěl.
Jeho software bych fakt chtěl vidět.
"Ta osoba zmizela, s těmi, co tě napadly, krátce potom, cos jim unikl." začal jsem.
"Takže odešli spolu a to všechny tři?" řekl Shimizu a já věděl, že tím odpadávala možnost toho, že tu máme třetí nezaujatou stranu, což by mi možná došlo…později ale přece.
"Jop." řekl jsem a protáhl si znuděně ruce. Pousmál jsem se nad vzpomínkou, jak jsme tu pobíhali a míjeli jeden druhého… "Ty ses mi ztratil, když jsme se hledali. Musel ses zastavit nebo tak něco."
"Aha. Možná spolu něco půjdeme vyzkoušet." řekl najednou Shimizu, už zase nevnímá moje emotivní výstřelky od boku. To dělá docela často…už na škole jsem si říkal, proč se spolu tak zasvěceně občas bavíme, když se každý z nás spoléhá na jinou věc ve svém těle? No, našim nadřízeným se asi naše kombinace zamlouvala, anebo v ní viděli před lety něco, co já začínám vidět až teď. I když ještě rozmazaně…
"No a Sakuřinu chakru jsem nejdřív cítil docela intenzivně uvnitř domu královský rodiny."
"A pak z ničeho nic taky zmizela." dodal za mě Shimizu, ale nedal tomu žádný výsměšný tón. Ani se netvářil, že by mi nevěřil.
"Jo, přesně tak." řekl jsem a musel vypadat fakt komicky s vykulenýma očima. "Tohle všechno spolu musí přeci nějak souviset?" řekl jsem až příliš rozjařeně a na chvíli se zase posadil zpět na místo.
"Taky že souvisí, jen nevíme jak." okomentoval můj zápal Shimizu a pousmál se. Konečně jsme byli oba zase ve svojí kůži. Upřímně mě už nebavilo hrát si na toho drsňáka, který je v klidu a pohodě. A vůbec nic na světě ho nedokáže vyvést.
...
"Co si to chtěl vyzkoušet?" zeptal jsem se. Shimizu se svedl a pokýval hlavou.
"Pojď. Vezmu tě na místo, kde si mě přestal cítit." řekl a já pochopil. Snad tam najdeme nějaké další vodítko. Už by se tedy hodilo. Je tu až moc hádanek na jedno město. Pak mě něco napadlo a já se na chvilku otočil k oknu našeho pokoje.
"Od teď by jsme se měli držet spolu." řekl jsem a trochu zvážněl. Situace byla stále nebezpečná.
"Pravda. Dojdeš pro Hikaru?" přikývl jsem a na nic nečekal.

Než jsme na to místo všichni tři dorazili, trochu to trvalo. Přesto jsme ho za dvacet minut našli, nepřišlo mi na něm nic výjimečného, ale Shimizu to viděl trochu jinak. Strašně se divil, že tato frekventovaná křižovatka byla zalidněná a stánek byl na každém centimetru jejího obvodu.
"Ti dva, co vás jen tak zdržovali, mi taky nesadí." promluvil po chvilce překvapivého dojmu z místa Shimizu a dál zkoumal stánky a lidi.
"To tedy nejsi sám." řekla Hikaru a spíš hleděla do dálky. "Vůbec jsem nepochopila jejich cíl."
"Vždyť nám ho řekli." zapojil jsem se a taky spíš sledoval střechy domů. "Měli nás zdržet." dodal jsem a pokýval rameny, na znamení toho, že z toho asi víc informací nevyždímáme.
"Otázka zní: Proč?" zeptal se Shimizu spíš sám sebe než nás, bohužel jen mě to došlo a Hikaru si nedokázala odpustit jakoukoliv větu mířenou na našeho chytrého spolubojovníka.
"Myslíš, že jsme se neptali?" řekla a skoro to vypadalo, že jí to dost urazilo.
"A ty si myslíš, že ti nepřítel řekne všechno?" vrátil ji Shimizu a ani se na ní nepodíval. To jí naštvalo.
"Pochybuju, že to byli naši nepřátele." řekl jsem, abych tak zabránil další milenecké hádce, která byla vcelku zbytečná. Teď i jindy ale to jsem jim říct nemohl. Shimizu si zaujatě prohlídl můj obličej a…
"Podle čeho si to usoudil?"
"Podle jejich vystupování." odpověděl jsem mu a podíval se mu do hnědých šrotujících očí.
"A to bylo jaký?" zeptal se a čekal, co za závratnou odpověď ze mě vypadne. Jako, že ode mě se toho nikdy moc nečeká. Obzvlášť, když jde o sběr důležitých informací, jaksi mi občas uniká smysl důležitá.
"Znali nás, Shimizu." řekl jsem a dost mě to vyvádělo z míry. "Teda, naše jména." co to znamená?
"A to mi říkáš až teď?" vzdychl Shimizu, bouchl se do čela a seskočil dolů do ulice. My ho následovaly.

Misaki:
Tohle jsem úplně nesnášela, když ze mě dělá někdo idiota! Bylo vcelku jasný, že je od sebe nerozeznám, ale mě to hned nedošlo a tak jsem musela vypadat dost napjatě a taky jsem určitě zmateně zamrkala, jak jsem nad tím tak uvažovala. Yusuke se skvěle bavil a Toshiro se najednou přidal na jeho stranu. Jejich úsměvné pohledy přilákaly o to víc zvědavé černé oči, které se chvíli tvářily zmateně, o chvilku později jim ale všechno došlo.
"Misakí-nee-san!" zakřičela jedna z nich nadšeně a mě bylo hned jasné, která z nich to je, jelikož se to rozeběhlo směrem k nám a láskyplně mě to objalo. Taky mi to mohlo dojít dřív, vždyť má na sobě jasně žluté šaty s malým růžovým obi a ve dlouhých růžových vlasech kytku.
"Sayuri, nekřič tolik." řekla jsem ji a snažila se o nestrhnutí davu na naší malou skupinku.
"Pro-miň. Když já mám takovou radost." řekla a pustila mě, přesto nepřestávala mít nefalšovanou radost z toho, že mě vidí. Trochu mě to potěšilo a tak jsem se na ní usmála a složila si ruce na prsou. Mezitím k nám došlo i druhé z dvojčat, s mnohem větším klidem a taky větším egem.
"Takže sis konečně přišla pro svého ženicha?" řekla mi Mayu a i ona se pyšnila šaty až na to, že ty její byly tmavě modré s bílým malým obi. Kytky ve vlasech zdá se příliš v oblibě neměla. Jak jsem si je sakra mohla splést, vždyť mají tak rozdílný charakter, který se jim odráží na stylu oblékání? Bože jsem to ale případ a zase jsem zaklela.
"Tak nějak." přiznala jsem a arogantně se pousmála. Mayu moje reakce zdá se potěšila a tak mi podala jen tak mimochodem pravou ruku na důkaz přivítání jejím stylem.
"Ráda tě vidím, Misaki-san." řekla a pousmála se.
"Nápodobně, Mayu." přikývla jsem a ruku jí stiskla. Kluci to celé pozorovali a raději na naše různé druhy shledávání nic neříkali. Popravdě jejich změny v obličeji toho nakecali ažaž.
"Už vám tu nevadím, co?" zeptal se Yusuke a pousmál se na své dvě sestry.
"Neptej se na věci, na které nechceš znát odpověď." odpověděla Mayu a dál dělal, že k nám vlastně nepatří a zároveň stála v naší blízkosti. Roztomilý střed zájmů.
"Mayu-nee-chan chce jen říct, že jsme tě do teď jaksi přehlížely." řekla omluvně Sayuri a podrbala se na hlavě jako gesto pokory a nechtěnosti ublížit.
"To mi bylo vcelku jasný, Sayuri." řekl nepřekvapený Yusuke a jen si tak s pohledem vybuchující sopky prohlížel jednu z dvojčat a snažil se jí nezabít. To mě trochu pobavilo a tak jsem musela dát rychle ruku před pusu, aby si toho nikdo nevšiml.

"Zdá se mi to, nebo se tu množíte?" oznámil Toshiro ne moc nadšený a ukázal kamsi za nás.
"Co tím…?" zeptal se Yusuke a podíval se stejným…
"Ahojky, ahojky. Známé tváře." pozdravil nadšeně mladší Hyuuga naše stávající osazenstvo, když se vymotal od stánkařů a lidí s dětmi kolem.
"Proč tak zvesela?" zeptal se Toshiro zaujatý jeho úsměvem. Yusuke se k němu spiklenecky naklonil a řekl mu bez obalu:
"On tu nikoho nehlídá, víš."
"Ale hlídám, koukni…" bránil se Hideki a ukázal prstem do strany. "A začíná to být dost zajímavý." řekl a připravil si svoje vševidoucí oči. Asi ho děsně bavilo pozorovat nic netušící lidi. Bohužel, když jsem zjistila koho si vybral za dnešní oběť nedokázala jsem nějak zůstat v absolutním klidu. V dálce stála malá Shuichi Sarutobi a vedle ní otráveně přešlapoval můj bratříček Nowaki.
"Neměl bys je od sebe spíš hnát, Hideki?" zeptal se na oko Yusuke a očividně ho to vůbec nepřekvapovalo jako mě.
"A přijít o zábavu… si upadl, ne?" odpověděl mu, ale nespouštěl oči ze svého dnešního cíle.
"Jak dlouho je sakra špehuješ, ty drbno?" zeptala se Mayu a já se divila, že ji něco takového zajímá.
"Já špehovat, no dovol?" bránil se hraně Hideki. "Jen hlídám svojí malou sestřenku." dodal a ušklíbl se. Raději jsem ani nechtěla vědět, co tím sleduje… nebo jestli jen chce vědět o každém novém páru.
"Tak takhle se tomu v Konoze říká, jo?" rejpnul si Toshiro a byl za to na sebe náležitě hrdý.
"Ach jo, čistá suchařina ze Suny." posteskl si Hideki a plácl si dlaní s Yusukem. Ty jejich blbý úšklebky!
"To jsou základy etiky a morálky." řekla jsem a trochu už v sobě nedokázala zadržovat tu touhu…
"Ale prosím tě… tím mě nekrm." řekl Hideki a pousmál se na mě s nadzvednutým obočím.
"Misaki, asi ještě nedošlo, odkud se berou děti." rejpnul si teď Yusuke, což dělat neměl! Ne teď!
"Ještě slovo a postarám se, aby si žádný neměl." řekla jsem a můj písek mu zajel mezi jeho nohy a zastavil se těsně před důležitým nádobíčkem. To bych přece Ayumi nemohla udělat ale Yusuke znejistil a raději se strachem v očích přikývl. Toshiro se zasmál, asi poprvé od srdce.
"Už tak budou jeho děti postižený, jen bys to zhoršila, Misaki." řekl a smál se dál.
"Páni, to je mi přeběhlík." řekl Yusuke, kterému jsem už zase dovolila volného pohybu.
"Nevím, čemu se tak divíš?" řekla jsem nezaujatě a složila si nepřístupně ruce na prsou, ještě pořád jsem byla trochu naštvaná ale na druhou stranu se mi tyhle jednoduché hádky a rozpravy líbily.
"Chlapy jsou všichni stejní." řekla Mayu a napila se svého džusu, který si celou dobu pečlivě schovávala. "Naskytne se nová příležitost a frnknou." dodala a arogantně pohodila hlavou.
"Tvoje sestra se dost vyzná, hm?" řekl opět spiklenecky Toshiro k Yusukemu.
"Jo, možná proto si ještě nikoho nenašla." řekl a zase hráli kluci proti holkám. To se měnilo často.
"Rozhodně se rozhoupám rychleji než ty, až na to dojde." řekla na svojí obranu Mayu a všichni moc dobře věděli, na co tím naráží.
"Jestli vůbec." řekl Yusuke a mezi ním a Mayu chvíli létali pomyslné hromy a blesky.
"Lidi, lidi. Jsou u stánku se zmrzlinou!" ozval se najednou přehlížený Hideki a ukazoval nám směr. Měla jsem za to, že nás nikoho nezajímá špehování, ale jak se zdálo, tak se všechny hlavy ať už s malým či velkým zájmem otočili přikazovaným směrem.
"Ach bože, zajímá tě i něco jinýho než špehování osta…?" zeptal se Yusuke po pěti minutách.
"Slovo špehování bych nepoužil." bránil se znovu nesmyslně Hideki a dál nespouštěl své bílé oči z dvou tak zajímavých cílů, co se nedrželi ani za ruce. No ještě že ne!
"A co takhle, otravný pozorování nevinných občanů?" zeptala jsem se a ťukala si jedním z prstů o druhou ruku a s každým nádechem se uklidňovala.
Co je to kolem mě za blázny?
"To už je výstižnější." přiznal Hideki nadšeně až úchylně se zasmál. Ten má ale hloupýho koníčka, ještě že se můj bratr zajímá o šutry, které nic neříkají a nedělají.
"Nech toho, nebo to řeknu Hikaru až se vrátí." pohrozil mu Yusuke, který tohle jeho chování už asi nemohl vydržet. Zřejmě překročil nějakou nevyřčenou mez či co. Ale při těch slovech Hideki na dost dlouhou chvíli ztuhnul.
"A pak kdo je tu zrádce." řekl zklamaně, když se postavil, protáhl a vypnul svoje oči. Yusuke se starostlivě pousmál a poplácal ho po rameni. Pak řekl s dost krytým strachem…
"Jen jsem tě varoval…než, aby tě přistihla a…"

"HIDEKI HYUUGO!" zakřičel z ničeho nic vysoký naštvaný a mírně hysterický hlas!
"A sakra!" křikl Hideki a dal se na útěk někam na opačnou stranu toho ne moc příjemného ženského řevu. V tu chvíli jsme se, bůh ví proč, všichni rozutekli! A to do všech světových stran!
Proč sakra utíkám i já?

Možná to bylo nakonec dobře, protože jsem konečně byla sama. Úžasný pocit, být chvilku v klidu, neposlouchat zbytečné otázky nebo vítání. Ne, že bych nikoho odtud ráda neviděla. Všichni mi tak moc chyběli ale přesto… ten hlavní kluk tu scházel. V tomhle jinak perfektním světě.
Narumi, kdy už tě uvidím?
Těšila jsem se na naše shledání a taky se možná i trochu bála. Co když se mu už nelíbím? Co když se zamiloval do jiné arogantní a paličaté holky? Moc jsem tomu sice nevěřil, ale malá pochybnost se za těch pár let ve mně našla. I přes veškerou mojí vůli a víru, že by mi nic takového neudělal. Bohužel jsem věděla, že by to ani nebyla jeho vina… prostě by jen poslouchal svoje srdce, jako vždycky.
Nesmím myslet na takové kraviny!
Koho jiného by miloval než mě? Jasně znělo to dost namyšleně, ale já to tak opravdu cítila a nehodlala ze svých pravých citů nikterak upustit ani v jediném svém pomyslném bodě. Rozhodně ne jen tak z minuty na minutu…

Sedla jsem si do trávy pod nějaký menší strom a pozorovala mraky plující po čistě modré obloze, která mi tak moc připomínala Narumiho oči. Kéž by se rozfoukaly tím správným směrem a na malou chvíli vytvořili obraz toho, co zrovna děláš? Jestli jste všichni v pořádku, anebo máte potíže s nějakým tím malým městským zaměstnavatelem, který vám nevěří. Ach jo, kdybych věděla alespoň něco.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Menší hádka u naší trojce, kdo za co může Smile A kdo další se setká s naší arogantní rusovláskou Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)