TpN: O mě se snažit (NE)musíš (8.část)

Shimizu:
Sotva jsem doskočil, už na mě spočinulo několik zvědavých očí, které nevypadaly na to, že by je zajímaly probíhající trhy kolem nás… Jako většinu lidí v ulici. A je tu další voprus. Nebylo mi jasný proč, ale něco za tím určitě bude. Další neznámá v už tak složité rovnici, která mi místy připadala jako z jiné dimenze. Z minuty na minutu jsem tak měnil svůj celkový obraz a tím pádem i plán řešení pro svůj tým. Narumi s Hikaru mě následovali a společně jsme se proplétali mezi nadšenými dětmi a spokojenými rodiči k místu, kde jsem se údajně Narumimu ztratil z radaru. To místo byla ta podezřelá křižovatka cest, kde jsem byl včera svědkem toho nečekaného vylidnění, který teď vůbec nedávalo smysl. Jako nakonec hodně věcí v tomhle áčkovým zapadákově.

Zastavil jsem se v místě pomyslného středu a rozhlížel se kolem dokola. Díval jsem se po lidech, ale i po okolních budovách a staveních. Nic na celé téhle ulici mi nepřišlo podezřelé, ale i přesto jsem na sobě cítil několik ustrašených pohledů, které jasně křičeli: Nesmí to najít!
A tak jsem se dál rozhlížel, i když jsem neměl páru, co to hledám. Narumi jako senzibil si našich pozorovatelů musel všimnout už na střeše, přesto mu,… k mému překvapení…, došlo, co je priorita a tak bez jakéhokoliv příkazu začal jednat. To dělá často, děsná otrava. Měl celkem slušnou výhodu, mohl stát na místě a tím se i líp soustředit na jednu konkrétní věc. Na tu, co jsme potřebovali znát. Když zavřel oči a znehybněl, kývl jsem na Hikaru. Ta pochopila a naklonila se nad Narumiho obličej, chytila ho za tváře a opřela si čelo o jeho. Zavřela taky oči a hrála zamilovaného andílka, který je zrovna štěstím bez sebe, že se mazlí se svým miláčkem.
Nějakým kouzlem se mi ta scéna, i když hraná, přestala po pár minutách líbit a já si musel přiznat, že trochu žárlím. To je takovej ten pocit, o kterým si všichni myslí, že ho nevlastním… To je voprus.
Proč jen jsem si vzpomněl na včerejší rozhovor s Hikaru…

"No ty si se vyznamenal!" vytkla mi rovnou Hikaru, sotva zaklaply dveře za Narumim.
"Nechtěl jsem…" řekl jsem popravdě. "Vím, že tyhle narážky nesnáší." ale ze mě to nějak, při tom všem, co se nám děje, vypadlo. Jsem to ale idiot.
"Podívej, já taky nevěděla, že je Narumi senzibil. Ani on ani ty jste mi to neřekli a přesto jsem víc v pohodě než ty." řekla mi naštvaně Hikaru a zjevně jí těšilo, že mi může vynadat. Nebo mi to tak alespoň přišlo. "Tak co se děje?" zeptala se za dalších pět minut ticha a trochu zjemnila svůj hlas, což mě dost vykolejilo a já pohlédl do jejich bílých očí. Tohle se běžně totiž neděje. Ten pohled… Dívala se jen na mě, zkoumala každý milimetr mých hnědých očí a její pohled se pomalu měnil na starostivý. Trochu jí zrudly tváře, když si to uvědomila, ale neuhnula… dokonce se mi zdálo, že ani nemrkla. Jen čekala, čekala na mojí odpověď.
"Nic…" vzdychl jsem a odvrátil se od ní. Což jsem asi dělat neměl, jestli jsem si jen na chvíli myslel, že mi to v něčem pomůže, tak to byla střela vedle. Ani jsem si nevšiml, jak rychle se ke mně dostala a chytila mě za ruku, čímž můj obličej dostala zpět k tomu svému!
"Shimizu." řekla a stiskla mi paži na znamení, že odpověď znát chce ať je jakákoliv. Problémem bylo, že jsem vůbec netušil, co jí mám říct, aby jí to uspokojilo a nechala to být.
"Nevím, co chceš slyšet." řekl jsem popravdě a čekal na její nesouhlasné pokárání.
"Pravdivou informaci." řekla vcelku s klidem. "Nic jiného ani říkat neumíš."
"Mám strach, stačí." řekl jsem první věc, která byla dost samozřejmá a taky relativní, a vysmekl se jí. Odstoupil jsem od okna a posadil se na gauč s příšerným odstínem fialové. Pozorovala mě a zkřížila ruce na prsou.
"To já taky." řekla a udělala pár kroků ke gauči. "Něco takového by tě nerozhodilo." dodala.
"Partička šachů by s tebou mohla být zajímavá." řekl jsem a pousmál se na ní. Bylo docela zábavné sledovat, jak se ve mně snaží číst.
"Jsem spíš na Poker." řekla a přisedla si vedle mě.
"To ledacos vysvětluje." přiznal jsem a dost těžce vzdychl. Jestli to takhle půjde dál tak to ze mě nakonec vytáhne. Po tom jsem tedy moc netoužil ale… je to Hikaru… možná bych to i přežil.
"Nechceš to už vyklopit." řekla rázně a prohrábla si vlasy. "Nikomu to neřeknu." to jsem jí i věřil. Ona jen tak tajemství nevykecá. Ne hned. Nechá si ho pro sebe, třeba i roky, a využije ho proti člověku ve chvíli, kdy to nejméně čeká. To nebyly moc dobré strategické vyhlídky. Vzdychl jsem… Přesto, když jsem pohlédl do jejího pevného odhodlání, ve kterém se mísila touha se strachem, tak nějak jsem nedokázal odolat. Všechno v jejím obličeji říkalo - Mluv - a já jsem nedokázal říct ne a…
"Otec mě doporučil do strategického oddělení." vypadlo ze mě nakonec.
"A co je na tom strašného?" podivila se Hikaru a na jejím obličeji bylo znát štěstí. Kdo by nebyl šťastnej, kdyby ze mě něco konkrétního vytáhl. Vzdychl jsem a předklonil se. Jednou rukou si prohrábl svoje blond vlasy a trochu se i podrbal na temeni.
"Vůbec se mě neptal na názor." řekl jsem na vysvětlenou. "Prostě to rozhodl." koho by to nenaštvalo.
"Aha. Má k tomu nějaký důvod?" zeptala se a mě stále dostávalo, jak moc věděla, na co a jak se ptát.
"Určitě má."
"A ty ho znáš?" zeptala se a přehodila nohu přes nohu. Já se opřel a díval se na strop, jehož barva taky za nic nestála. Hikaru se jen pousmála, asi pomyslela na to samí.
"Tuším ho." přiznal jsem.
"Proč mě to nepřekvapuje." řekla a opřela se stejně jako já s hlavou mírně v záklonu. Trochu se i víc přisunula ke mně, což bylo vcelku jedno… snaha se cení.
"Musím si být jistý, než začnu protestovat." pokračoval jsem a trochu se víc uvelebil.
"To celkem chápu." přiznala Hikaru a na chvíli zavřela oči. Skoro to vypadalo, že usnula, ale ve skutečnosti o něčem přemýšlela. Za pár minut s chápavým pohledem směrem na stropní výzdobu pokračovala. "Dostal by si vlastní tým." řekla dost pyšně. "To nejsou tak špatný vyhlídky."
"Myslíš?" řekl jsem a stále koukal tam, co ona. Na strop.
"Ale no tak." zasmála se a přetočila hlavu na mě. "Snad si nechtěl do konce života smrdět vedle nás?" řekla ironicky a na tváři jí hrál pobavený leč falešný úsměv.
"A co když jo." řekl jsem a podíval se jí do očí. Trochu ztuhla… překvapil jsem jí a ona na jednou věděla, kam s očima. Zrudly jí tváře a vůbec nedokázala popadnout větší objem vzduchu. Chtěla mi něco říct, ale zarazila se… stále ze mě nespouštěla pohled, a když zjistila, že to myslím vážně, pousmála se a sevřela polštář, který ležel vedle ní.
"Super,…tak...To je… bezva…já… Nenapadlo mě, že…" řekla koktavě a zvedla se na nohy. Upravila si sukni a párkrát si prohrábla vlasy, což dělá, jen když je hodně nervózní. "No, měla bych vystřídat Narumiho." řekla nakonec a přešla k nějakému zrcadlu v rohu místnosti, kde se do upravila.
"Jo, to bys měla." řekl jsem a vůbec nechápal její rozpoložení. Co jí tak rozhodilo? To se totiž nestávalo moc často. Když byla spokojená, otočila se zpět na mě a chovala se zase normálně povýšeně.
"Dobrou…" řekla a přešla k oknu, na které vyskočila.
"Dobrou." řekl jsem a stále nechápavě sledoval, jak mizí do tmy. Od kdy je takhle nejistá?

Možná se mi to jen zdálo, ale nemohlo to Hikaruno včerejší chování znamenat i to, že se jí…? Blbost! Taková pěkná holka nemá zájem jen tak o někoho, což jsem vydedukoval s jejích stále se měnících partnerů. Ne. Ona je ten typ, o který se musí chlap snažit… a k tomu ještě vypadat dobře.
Za minutu se od sebe v klidu odklonili, jako by nic, a oba se na mě podívali. Narumi přivřel oči a naznačil, abychom se stáhli. Přikývl jsem a následoval jejich pár nenápadně pryč z hlavního tahu trhových stánků, který se táhl docela daleko a to všemi uličkami zapadákova. Za dvě postraní ulice, které jsme bez problému přešli, jsme se spojili do jedné skupiny, ale pořád se beze slova vzdalovali od místa plného zvědavých očí, které už teď na našich zádech nevysely. Prostá otrava.

"Nic jsem necítil, Shimizu." řekl Narumi a trochu zklamaně si povzdechl.
"Tak trochu jsem to čekal." řekl jsem jen a přešlápl z nohy na nohu.
"Zvláštní." řekl Narumi a podělil se tím s námi o svůj pocit z místa.
"Myslíš ty nevítané pohledy?" zeptal jsem se a tím trochu rozhodil Hikaru. Zase si nevšimla.
"Jop. Vypadaly jako by něco hlídaly." řekl Narumi až moc zvesela na můj vkus. Zřejmě ho něco na tomhle všem těšilo, anebo… ho něco dopalovalo a maskoval to.
"Bohužel nevíme, co." poukázal jsem na fakt a stále dával pozor jako ostatní.
"A co Sakura-sensei?" zeptala se Hikaru a znovu se prohrábla své hnědé vlasy. Dnes asi pošesté.
"Ať už je to místo něčím důležitě zvláštní nebo ne, určitě mě tam nic neruší." řekl Narumi po svém a tím jí vlastně i odpověděl na její otázku. Kde nic tu nic. Stejně jako jemu i mě to přišlo dost zvláštní, i když zjevně v úplně jiném úhlu pohledu.
"Takže Sakuru-sensei nemáš?" začala Hikaru a v jejích očích byla znát obava.
"Ani ťuk." řekl Narumi. "Nevím, coby mělo takovou sílu, aby mě to mátlo v takovém měřítku." dodal a upřímně ho to štvalo, jak se zdálo po krátkém zkoumání jeho obličeje.
"Člověk. Je to určitě člověk…" řekl jsem s jistotou, protože není možný jiný závěr.
"Taky mě to napadlo, ale jak by to dokázal?" zeptal se Narumi zjevně zmatený ve svých vlastních nápadech na rozluštění šifry. Docela mě to pobavilo… a tak jsem začal s nejjednodušším vysvětlením.
"Stejně jako ty umíš přijímat…"
"Jasně! Tak on umí blokovat!" bliklo Narumimu hlavou a já jen nadzvedl obočí. Jak je to snadné.
"A je to vůbec možný?" ozvala se Hikaru pochybovačně, což se taky dalo čekat. "Myslím jako v lidských silách?" dodala a zamotala si jeden pramen vlasů na prstě.
"Co v tomhle světě není možný?" bránil jsem svou teorii jediným. "Jen si vzpomeň na Naruta."
"Taky fakt." přiznala Hikaru a pousmála se. Zjevně jsem jí pobavil myšlenkou na našeho Hokage.
"Teď ještě zjistit, kdo a odkud to dělá?" řekl jsem. To by mohl být problém. Další voprus.
"Rozhodně má dosah jedině ve městě." řekl Narumi. "Za jeho hranice nedosáhne." dodal.
"To zatím tvrdit nemůžeme." oponoval jsem. "Může být menší, ale i větší… k naší smůle."

"Navrhuju navštívit královskou rodinku." řekl nadšeně Narumi z ničeho nic a teatrálně ukázal ukazováčkem směr, který byl stejnak všem jasný, už když vyslovil místo navrhovaného cíle.
"Máš k tomu nějaký zvláštní důvod, Narumi?" optal jsem se, jen tak ze zvědavosti po idiotizmu.
"Jen jeden." řekl Narumi. "Sakura-sensei se mi ztratila právě tam." dodal a pousmál se.
"Takže máš za to, že toho RUŠIČE najdeme právě u nich v obýváku, jo?" řekla Hikaru ale dala jasně najevo, že mluví ironicky a s ne moc velkým obdivem.
"Jop." nenechal se Narumi rozhodit. To bude vážný… něco ho fakt žere… Vzdychl jsem a prohlídl si oba své partnery, kteří jaksi nějaký ten kus ideálu ninji, ztratily. Podrbal jsem se a promluvil.
"I když moc nechápu tvůj důvod, jsem stejného názoru začít tam."
"Takže vyrážíme!" řekl Narumi nadšeně. "Směr - Její výsost!" a jako na povel jsme se rozeběhli rychlostí blesku a drželi jeho bláznivý kurz. To je zase otrava.

"Nechápu, proč si tak natěšený?" zeptala se Hikaru při cestě mezi střechami domů.
"V tom velkým domě není jen Hibari-san." řekl Narumi a pousmál se.
"To je snad jasný, ne. Jeho rodina má teď nespíš obě…" vytkla mu Hikaru.
"Tak jsem to nemyslel." přerušil jí Narumi ve výčitkách. "Je tam víc mě známých tváří."
"Například?" zeptal jsem se a nadzvedl obočí. Tak tenhle jeho stav je vážně vážnej… Narumi si toho všiml a rázem s nenápadností medvěda změnil téma ke starýmu… to mu nepomůže.
"Všichni sedí v jednom pokoji, takže asi vážně obědvají a…"
"Narumi?" řekl jsem a dal mu najevo, že ho nehodlám vyzpovídat, co ho žere.
"Je tam i ten malej kluk Kami-chan, kterýho jsem potkal včera. A taky…" řekl ale pak se zarazil.
"A taky co?" řekl jsem, to dělal, jen když fakt něco našel.
"Tomu neuvěříte…" řekl skoro šeptem a tak pobaveně se ušklíbl. Parchant jeden!
"Tak už to sakra vyklop!" řekla Hikaru nedočkavě, už neměla nervy snášet to jeho natahování.
"Sedí tam dalších pět členů rodiny, který neznám ale ten jeden…" začal. "Jeho chakra mi je nějak povědomá." Narumi přivřel oči a zastavil. Soustředil se víc na tu osobu, o které se zmínil a malou chvíli znehybněl. Já a Hikaru jsme přistáli vedle něj a čekali.

"Podobá, komu?" zeptal jsem se po minutě.
"Tomu třetímu, Shimizu!" odpověděl mi Narumi. "Tomu, kdo tě sledoval při boji proti těm krasotinkám." dodal a sledoval naše překvapené obličeje. Tak tohle jsem nečekal!
"To mi vysvětlovalo pár věcí…" řekl jsem. "Je z rodiny. To by znamenalo, že má něco proti Hibariho rozhodnutí a naší návštěvě." přemýšlel jsem dál nahlas a Narumi přikyvoval.
"Ten chlap musí mít ale nervy, to se musí…" uznala Hikaru, který se zjevně zátah proti hlavě rodiny líbil a obdivovala ho, což jsem vcelku chápal. Bohužel byla rychle vyvedena z omylu.
"Žena." opravil jí Narumi a pousmál se tomu, že je teď na koni.
"Cože?" řekla Hikaru překvapeně. Mě to tedy taky celkem dostalo… kdo by to čekal.
"Je to žena." zopakoval Narumi a pokračoval společně s námi k našemu cíly.

Hikaru:
Potom skvělém sdělení už jsem vážně netušila, co nás v našem cíly čeká. Dům královské rodiny byl už z dálky hodně honosný, což se dalo čekat. Přesto mě trochu překvapilo, jak moc jsou vyzdobeny hlavní vrata do dvora. Dva andělíčci vzpínající ruce k mraku z jednou obří hvězdou s jedním okem uprostřed, které se tak nepříjemně koukalo, celé dlouhé minuty po zaklepání, na naší malou skupinku. Stání se tak proměnilo na dost dlouhé týrání tzv. propichování jedním okem.
Po pár minutách teroru se konečně otevřelo jedno křídlo vrat, za kterými stál postarší sluha a zřejmě místní dveřník. Uklonil se a promluvil na nás chraplavým hlasem.
"Přejete si?"
"Ano, jsme ninjové z Listové najatí Hibari-sanem." řekl Shimizu. "Jdeme si promluvit." dodal.
"Hibari-sama obědvá se svojí rodinou a příbuznými." řekl sluha. "Je opravdu nutné, aby jste…?"
"Bohužel je." přerušil ho Shimizu. "Zůstaneme, jak dlouho bude třeba… Kde tu můžeme počkat?"
"Zavedu vás do přijímacího pokoje" řekl sluha neochotně "Následujte mě, prosím." ustoupil nám a nechal nás vejít do nádvoří. Zavřel za námi s velkými potížemi dveře, jako by byl děsný problém překonat je. Ušklíbla jsem se nad tou myšlenkou a následovala toho kulhavého stařečka stejně jako moji dva hoši. Vedl nás přes pár neskutečně přepychových pokojů, než nám ukázal přijímací místnost, která byla velká jako můj a Hidekiho pokoj dohromady. A to nebyla jediná úžasná věc!
Páááni, ty sedačky jsou boží!
"Zde vyčkejte, prosím." řekl s jistou dávkou nespokojenosti. "Oznámím vaší přítomnost."
"Dobře. Děkuji vám." řekl Shimizu a stařík se s úklonem ztratil za prvním rohem. V tu chvíli jsem využila naší samoty a hupsla do jedné z těch přepychových křesel, které se k tomu stejnak vybízely. Narumi se na mě chvíli usmíval, než usoudil, že to vcelku není špatný nápad. A tak si vyhlídl velký karamelový gauč, přešel k němu a rozvalil se do něj. Chvíli se v něm vrtěl, než našel správnou polohu pro lenošení. Jen Shimizu se rozhlížel kolem a odmítl se usadit. Což bylo dost podezřelé.
"Jak dlouho si myslíte, že budeme čekat?" zeptala jsem se a dál se uvelebovala.
"Dost na to, aby se domluvili a připravili." řekl Shimizu stroze.
"V tom případě sedej a řekni nám svůj plán." zavelel Narumi a pousmál se při klepání na gauč.

Plán byl skrz na skrz skvěle promyšlený. Ale nic menšího jsem ani od našeho stratéga nečekala. Shimizu nijak nedával najevo, že by se za tenhle svůj myšlenkový pochod zbožňoval. Pýcha nebyla jeho silná vlastnost, podle mě ho to ani nenapadne, pochválit se. To já se chválím v jednom kuse i za úplné hlouposti, a o samochvále Narumiho Uzumakiho raději ani nebudu mluvit. Hold Shimizu byl VIP kapitola sama pro sebe. Podívala jsem se po svých dvou dlouholetých kolezích a pousmála se nad tím, jak moc jsou rozdílní. Shimizu si nakonec sedl vedle Narumiho ale až po nějaké chvíli koukání z okna, která mi přišla i na něj moc dlouhá. Aby jste rozuměli, většinou si sedá první a proto mě zajímalo, co ho veku tak zaujalo. Proto jsem se zvedla z toho luxusu, prohrábla si vlasy, což dělám často, a pár kroky se přesunula k oknu přesně na místo, kde stál Shimizu.
Venku se řadily asi dvě čety stráží ve stejných uniformách, které na sobě nesly znaky města a královské rodiny. Možná proto do toho našeho plánu započítal i rychlý ústup do města.
"Oba o tom víte, co?" řekla jsem naštvaně, ale snažila se nikterak zvyšovat svůj hlas! Přeci jen jsme v akci a hlasitá hádka by teď nebyla moc vhodná volba komunikace. Ani jeden z nich nic neříkal, jen si mě tak zvláštně prohlédli s vepsaným HUPS v obličeji. Za to jsem je snad nesnášela dvakrát tolik! "Takže víte." řekla jsem. "Bezva!" dodala jsem a obou jim dala malý pohlavek, když jsem šla okolo!

"Hibari-sama vás příjme ve své kanceláři." řekl neznámí hlas. "Následujte mě, prosím." dodal klidně příchozí, mnohem mladší a stonásobně hezčí sluha, který už nějakou dobu stál mezi dvoukřídlými dveřmi. Pousmála jsem se na něj a šla nadšeně za jeho okouzlujícím pozadím. Kluci mě jen z nechutí a pochopením v obličeji následovali. Bylo jim celkem fuk, jestli ho balím nebo ne. V tuhle chvíli jim to přišlo jako docela dobrý nápad.