TpN: O mě se snažit (NE)musíš (9.část)

Narumi:
Začal jsem si říkat, že stojím za hov*o. Jasně, bylo vidět, že se moje schopnosti den ode dne zlepšují, ale mě stejnak přišlo, že když přijde na věc, nedokážu zjistit nic podstatnýho a zbytek času se jen předvádím před svým týmem a myslím si, jak nejsem na koni. A co víc, celá tahle naše zapeklitá situace mi jen potvrzuje moje pesimistický domněnky.
Nedokázal jsem najít Sakuru-sensei a ani nedokázal zajistit bezpečnost svého vlastního týmu, což byla podle mého otce zásadní věc v celém přiděleném úkolu. Životy kolegů jsou na prvním místě. Jako bych to nevěděl. Všechny ty poučky a zákony, jak se má správný ninja chovat, mi lezly na nervy. Přitom mi každým dalším dnem docházely detaily faktu, že jsou to spíš zásady Uzumaki Naruta, než zásady Shinobi. Což mě štvalo dvakrát tolik.
Protože jsem jeho životní filosofii jaksi sdílel…

Navíc mi pomalu začal v hlavě vrtat další červík, který se týkal úplně něčeho jiného, než byl náš stávající problém s neznámým RUŠIČEM a ztracenou Sakurou. Přemýšlel jsem o těch dvou, co nás défakto přepadli a měli nás zdržet dál od třetího. Byli vcelku dost podezřelí a to ve více aspektech. Kde se tu vzali? A jak je možné, že znali naše jména a obličeje? Pokud jsem alespoň něco dobře pochopil, tak to byli jejich záměry a ty nebyli v žádném pozorovatelném ohledu špatné. Sami řekli, že nám nemají v úmyslu ublížit,… ne že bych věřil všemu, co mi nepřítel nakuká jen někdy mluví pravdu,… a navíc zmínili vetu: Tomu se říká rozkaz…Takže další plus, někdo jim to přikázal. Třetí zaujatá strana, která má kontakty a moc na to, aby jí tohle informovanost mohla bez chybičky procházet. To se ale možná nikdy nedozvím. Ach jo. Ti dva naši tzv. zachránci mi stejnak přišli zvláštní… Skoro se zdálo, že nás mají hlídat. Hlídat a… chránit…

Chvíli to všechno ve mě šrotovalo, jako jedna velká skládačka, než se v mé hlavě rozsvítila žárovka, jako v těch filmech pro malý děti… BLIK!

No, to snad ne!
TO NEUDĚLAL?!

Křikl jsem ve vlastní mysli a krev se ve mně začala vařit! Hikaru si mého momentálního vzteku nevšimla, ale Shimizu něco tušil! Přesto na to nic neříkal a ani nic říkat v plánu neměl. Věděl, že mě něco dost nasr*lo a taky věděl, že mu to neřeknu dřív, než já sám budu chtít.
Nechce se mi věřit, že to ten parch*nt udělal znovu! I přesto, že jsem ho prosil a vztekal se,… i přesto, že mi slíbil, že se o to už ani jedním prstíčkem nepokusí,… že se ke mně začne chovat jako k dospělému a hlavně… sobě rovnému. Haj*l! Nedodržel to! Budu kašlat na všechny jeho omluvy a výmluvy! Kašlat na vznešená slova nadřízeného. Tohle si odskáče! Jen počkej, ty parch*nte!

Nevím, jak se mi to povedlo, ale zůstal jsem navenek klidný. Nesměl jsem teď ztratit nervy a tak jsem tenhle svůj malý problém odstavil na druhou kolej a prozatím ho ignorovat, abych se mohl dokonale soustředit na náš úkol. Přece jenom jsme museli zjistit, co se tu sakra děje a hlavně najít Sakuru-sensei dřív, než se jí něco stane,… nechtěl jsem totiž vůbec přijmout myšlenku, že je mrtvá a tak jsem raději věřil tomu, že jen zmizela. Ostatně jako moji dva kolegové.
…
Teď nám bohužel nezbývá nic jiného, než se nechat vést tím hezounem, co nás tahá hlouběji a hlouběji do pomyslného středu tohohle honosného bludiště. Prostě, jsem měl takovýho malýho tušáka, že bych sem náš rodinný barák narval pětkrát,… a to jsem nepočítal jejich zahrady. S každým krokem blíž k cíly, to jest kancelář Hibari-sana, mi bylo čím dál tím víc divněji. Jako bych se metr po metru stával pomalu hluchým a slepým, zároveň jsem však slyšel a viděl perfektně. Jen můj šestý smysl, kterýmu Shimizu tak rád říkal Radar, mizel s postupem času do ztracena… což bylo i nebylo dobré znamení. V tom špatném slova smyslu bude v případné krizové situaci můj Radar k ničemu! Ale v tom dobrém… Haha! Náš pan RUŠIČ je někde blízko a navíc o naší přítomnosti ví!

Takže jsem teď v celku na nic,… teda moje schopnosti senzibila jsou na nic.
Bezva.

Krůček po krůčku jsme se přibližovali k cílové kanceláři, až jsme najednou stanuli, jako před dvěma dny v plném počtu, naproti dubovým dveřím. Nádherná řezba, to se muselo uznat, náš zaměstnavatel měl dobrý vkus, což se nadalo říct o každém našem výnosném týpkovi. Ten hezoun, který tu sloužil zřejmě jen několik týdnu, se nám trochu uklonil a nechal nás, ať se dál staráme sami. Jako by byl děsnej problém otevřít nám ty ohromný a těžký dveře. Vzdychl jsem a podíval se na své dva kolegy. Hikaru i Shimizu přikývli a tak jsem udělal jeden větší krok blíž a zaklepal. Když se nic neozývalo, pokývl jsem rameny a chtěl zkusit kliku.
"Počkej, vždyť je to neslušné!" řekla Hikaru a chytila mě za zápěstí.
"Podle mě je neslušný, že neodpovídá." opanoval jsem jí, ale nesnažil se vysmeknout s jejího lehkého sevření. Chvíli jsme se na sebe mračili, než se do toho zapojil Shimizu.
"Hikaru má občas pravdu, ale v tomhle případě si nejsem jistý." řekl a střídavě zkoumal dveře, u kterých jsme stáli, a taky celou chodbu, která se táhla dalších třicet metrů na obě strany.
"Bože, co je na tom." vzdychl jsem a nechápal, v čem je problém. "Jen otevřu dveře."
"A co když tam na něčem pracuje?" protestovala stále Hikaru a za ruku mě nepouštěla. Jen mě víc stiskla, abych si všiml jejího pevného odhodlání.
"To si teda dává pěkně na čas." poznamenal jsem a ruku z kliky sundal.
"Prostě zaklep znovu." řekla Hikaru a ruku mi konečně pustila. Proč mám ťukat já sakra?
"Fajn." řekl jsem nakonec a znovu, i když s nechutí, jsem zaklepal na dubové dveře.
Ani tentokrát se ale nic zvláštního nestalo. Nikdo neopověděl ani nikterak jinak nedal najevo, že můžeme vstoupit do jeho začarované pracovny plné divných a tajných spisů, které nás stejnak nezajímaly. Otočil jsem se na Hikaru a s nadzvednutým obočím jsem jí myšlenkou sděloval - játoříkal. Ona jen nafoukla uraženě tváře, ale nic neřekla. Zato Shimizu nepřestával používat svoje mozkový závity.

"To je divné." řekl po další minutě. "Narumi, cítíš ve vnitř někoho?" otázal se mě a já jen vzdychl nad myšlenkou, že jsem jim zase nesdělil podstatnou věc a to, že teď jsem zrovinka k ničemu.
"I kdyby tam někdo byl, je to k ničemu." řekl jsem po pravdě. "Asi před dvěma minutami Radar přestal fungovat." dodal jsem a svěsil omluvně ramena.
"A to říkáš až teď?" řekla Hikaru naštvaně. Já se ale bránil!
"A to jsem vám to měl oznámit před tím hezounem, nebo co?"
"V klidu, vy dva." řekl Shimizu a stále se rozhlížel a zkoumal velké rodinné obrazy, kterými byla celá chodba po obou stranách vyzdobena. "Je jasný, co to znamená." dodal a pokýval hlavou.
"To mi došlo dávno." řekl jsem jen. "Jak si řekl, měli dost času se na nás připravit."
"To nevypadá dobře." řekl Shimizu a zaujal postoj znuděného turisty, jako že jím vždycky byl.
"Pořád se nikdo neozývá…" řekla Hikari poplašeně a bylo znát, že trochu nejistila.
"Narumi, otevři dveře." řekl mi Shimizu a podíval se na mě znuděně. Já se na oko ušklíbl.
"Páni, dostal jsem povolení."
"Tak pohni!" řekl nedočkavě Hikaru a já, s protočením očí, vzal za kliku a otevřel dveře.

Pracovna vcelku vypadala tak, jako když jsme jí viděli naposledy. Jen papíry byly na dvou místech rozházené… a na pár z nich byla krev! Nikdo z nás nečekal, že tohle uvidí zrovna tady a teď!
Za velikým stolem seděl v křesle muž, který kdysi býval vůdcem tohoto města. Z jeho tepny na krku ještě stále tekla krev, jako by ho zrovna někdo podřízl! Jeho ruce byly dvěma kunai přibité ke stolu a z jeho srdce trčel dlouhý dřevěný kůl!
Já se z transu dostal jako první a to jen díky své neblahé zkušenosti, kterou jsem se nikdy nikterak moc nechlubil. Až po pár minutách se nadechly i moji kolegové, a když vstřebaly tu scénu před námi, tak se odhodlaly i ke slovům.

"To,…tohle není…?" šeptla Hikaru poplašeně a opřela se o stěnu.
"Obávám se, že je." řekl Shimizu a párkrát se nadechl a zase vydechl. Vcelku mi jejich velké rozladění přišlo vtipné, i když to v téhle chvíli byla dost nemístná myšlenka.
"Pane bože, co budeme dělat?" řekla poplašeně Hikaru a pokračovala v duchu mých vlastních myšlenek a pozorování. "Všichni si budou myslet, že jsme ho zabili my." dodala.
"O to jim asi šlo." řekl jsem a přešel blíž k mrtvole Hibari-sana. Nemusel jsem ani zkoušet puls, při takových zranění byla smrt jasná. Přesto tu takhle neseděl víc, jak dvě minuty.
"Spíš o to šlo jen jednomu." ozval se Shimizu a já zvedl hlavu k němu.
"Myslíš našeho RUŠIČE?" zeptal jsem se spíš kvůli Hikaru, aby stále nebyla za tu zmatenou.
"Hibari-san byl naživu, když jsme sem běželi. Sám si to cítil." začal Shimizu se svou teorií. "Takže ho zabili, až když si ztratil signál." mluvil dál a přešel ke stolu z druhé strany než já. Prohlédl si pár papírů na stole a chvíli se přehraboval. "Zkus jestli můžeš použít svůj Radar." řekl mi, ale já dost pochyboval o tom, že to teď najednou půjde a mi tak dostaneme alespoň nějakou tu dobrou stopu na…
"Pořád to ne…, moment!" zarazil jsem se při zkoušce... "Můžu…Toho jsem si nevšiml." řekl jsem a samotného mě to dost překvapilo! Vůbec jsem necítil změnu jako předtím, když jsem spojení ztrácel.
"Ta mrtvola tě asi hodně rozhodila." řekla Hikaru, aby si trochu nahnala ztraceného sebevědomí. Popravdě mě ta mrtvola vůbec nerozhodila, tedy alespoň ne v takové míře jako mé dva kolegy. Ne, moje tupost měla jiný důvod, který jsem se už pár dlouhých minut snažil ignorovat. "Proč vůbec přestal Narumiho rušit?" řekla po pár nádechách Hikaru, která se zase zklidnila a začala normálně fungovat. Přesto se vyhýbala té části zorného pole, ve které se mrtvola nacházela.
"Neměl už důvod rušit." řekl Shimizu a přestal se naklánět nad stolem.
"A není to spíš tím, že jeho jutsu má určitý limit?" řekl jsem a snažil se alespoň něčím přispět k jeho změnám plánu, který teď jistě, vzhledem k okolnostem, mění.
"Možné to je." řekl a pokýval hlavou… "Neutíká odtud někdo?" zeptal se mě. Já se zamyslel.
"Ne." řekl jsem s jistotou. "Všichni buďto sedí nebo stojí v různých částech budovy."
"Takže je chytrý." řekl uznale Shimizu a udělal pár kroků k oknu. Tam vzdychl. "O toto bude těžší."
"Shimizu?" řekl jsem a smysly byl jinde. "Vzpomínáš na tu ženu, která tě sledovala?"
"Co je sní?" zeptal se nezaujatě… tahle situace se mu přestávala líbit… jako fakt, že se nemůže nudit.
"Teď se zvedla a…" řekl jsem a přivřel oči. "…jde k východu." dodal jsem a vypadal zasněně.
"Jde sama?" zeptal se už víc zaujatě Shimizu a přešel ke mně.
"Ne." řekl jsem jen a trochu zakroutil hlavou. "Jde s ní i Kami-chan." ten prcek… Co tam dělá?
"To je ten malej kluk, kterýho jsme včera potkali?" zeptala se Hikaru překvapeně.
"Jop." řekl jsem jen a zamyslel se. "Vzpomínám si, že říkal něco o tom, že má starší sestru."
"Jaká je pravděpodobnost, že naším RUŠIČEM je právě ona?" zeptal se Shimizu přímo, jako bych na tuhle otázku sám nemyslel, přesto jsem jí nechtěl moc uvěřit.
"Asi tak šedesátosm procent." řekl jsem. "Sice je to víc, než u ostatních z domu, ale přesto to není jisté." pokračoval jsem se svým názorem. "Nemusí s tím taky mít nic společného." dodal jsem ještě.
"Ale přesto by jsme jí měly vyslechnout ohledně tvého pozorování." ozvala se Hikaru a zatahala Shimizua trochu za rukáv. Asi se jí nezamlouvalo, že na malou chvíli není v záři reflektorů.
"To asi ano." přikývnul k mému překvapení Shimizu. "Nic tím neztratíme." dodal a podíval se jinam.
"Myslíš, že těm dvou holkám velela, nebo jen využívala situace a sledovala bitku dvou stran?" zeptal jsem se, protože ta žena byla naší upřímnou neznámou a to ve všech směrech.
"Nevím." přiznal Shimizu. "Možné je obojí." pokračoval a dál dělal, že u něj Hikaru nestojí tak blízko a nedrží ho za rukáv. Ušklíbl jsem se… Ty jeden. "Třeba zjistíme víc, až s ní budeme mluvit přímo."
"Tak jdeme." řekl jsem a zase se soustředil na sledování. "Už je u hlavních dveří."
"Ale co s ním?" zeptala se Hikaru a ukázala jedním prstem na mrtvolu našeho zaměstnavatele.
"Jak chceš dokázat, že jsme ho nezabili?" zeptal se Shimizu a podíval se přímo do jejích očí.
"Přeci když utečeme, budeme ještě víc podezřelý a…" bránila svůj názor Hikaru… marně.
"Tohle je v našem současném stavu jen poleva problémů." začal Shimizu, donutil jí, aby pustila jeho rukáv a udělal pár kroků ke dveřím. "Třešnička na dortu ještě dorazí a my musíme být připraveni." dodal a otevřel dveře na chodbu. Já ho s Hikaru dobrovolně následoval a vzdychl.
"Mohl bys přestat s těmi metaforami." řekl jsem dost uraženě. "Takový hlupáci zase nejsme, aby si musel zjednodušovat informativní věty." dodal jsem a sledoval jeho nepatrný úšklebek, který rychle zase skryl za znuděnou grimasu. Hikaru se ušklíbla taky.
"Že to říkáš zrovna ty." dovolila si říct a zjevně se jí ulevilo, že jsme pryč z místnosti s mrtvolou. Já se na ní podíval s dost jasně říkající tváří -jdikčertu! Jak se mám při tom soustředit?
"Alespoň jednou bych chtěl od tebe slyšet něco, co by mě nediskrimi…" začal jsem ale…
"Neříkal si, že pospícháme?" řekl Shimizu a vrátil mě tím zpět k našim problémům, které se kupily jako odpadky v mém pokoji. Já se přesunul před ně a soustředil se jen na náš úkol a hledanou osobu. Chvíli, asi sekundu, jsem byl mimo a pak udal jasný směr.
"Tudy." řekl jsem jen a oba mě bez řečí následovaly ven z tohohle děsného bludiště.

Misaki:
"Ach jo, kdybych věděla alespoň něco." řekl hlas, který vycházel zpoza kmenu stromu! Rychle jsem otevřela oči, otočila se a nestačila se divit, kdo to sedí na krok ode mě! Ono se to dalo i čekat po tý jeho větě, kterou imitoval můj jemný hlas zamilované dívky. Zamračila jsem se na něj a opět nedokázala pochopit, jak to udělal. Neumí číst myšlenky, tak jak sakra pokaždé věděl, na co zrovna…? "Myslím…?"
"Děláte mi to schválně, Naruto-san?!" křikla jsem a pohodila hlavou, tak abych si svůj rudý obličej co nejvíce zakryla svými dlouhými vlasy.
"Možná." uznal s úsměvem na tváři a dal si ruce za hlavu. Chvíli jsem si ho prohlížela, oči měl zavřené a jeho blond vlasy cuchal každou chvíli poryv větru. Pousmála jsem se a složila ruce na prsou, a že už jsem se neměla za co stydět.
"Zase se nudíte, že?"
"Tak nějak." přiznal, ale oči neotevřel.
"A nemůžete s tou vaší nudou jít otravovat jinam?" řekla jsem a dávala dost najevo, že chci být sama. Od rána to ještě nikdo nepochopil… copak to na mě není dost vidět?
"Ne." řekl a otevřel nebesky modré oči, na modrou oblohu bez jediného mráčku, které po něm zdědil i můj Narumi. "Většinou jdu prudit Sasukeho, ale tomu jsem dal ráno práci." řekl a zatvářil se zklamaně. Asi si neuvědomil, že pak nebude mít koho otravovat… pak mi došla další věc.
"Takže jsem byla v pořadí?"
"Druhá není špatné umístění, no né?" řekl a poprvé za celou dobu se na mě podíval.
"Záleží na situaci a okolnostech." řekla jsem a tentokrát se podívala na oblohu já. Naruto mě pořád sledoval a já cítila jeho ochranitelský pohled, který měl dost velkou sílu. Asi jsem se na tu krásu dívala moc smutně, protože jsem zaslechla, jak si vedle mě Naruto ztrápeně oddechl.
"Trápí tě, jestli Narumi nemá jinou?" řekl jako by se nechumelilo.
"Ne… Já… to je… Ne…" začala jsem koktat a snažila se vybruslit z té trapné situace, kterou jsem si vlastně zavinila celou sama. Naruto se celý můj výstup usmíval… usmíval, on se nešklebil, neměl narážky nic… jen se tak usmíval, jako by tušil co…
"Jen klid." řekl mi. "Nikomu to neřeknu."
"Takhle vidíte do všech lidí?" vzdychla jsem a otočila na něj svojí růžovou smířenou tvář. Před tímhle mužem nedokážu nic skrývat dlouho. A něco mi říká, že nejen já.
"Takhle snadno jen do zamilovaných lidí." přiznal a podrbal se na hlavě.
"Aha." řekla jsem a sklopila hlavu k té zelenkavé trávě pod námi. A to jsem si myslela, že dobře skrývám fakt, že jsem zamilovaná. Zamilovaná do Uzumaki Narumiho. Netušila jsem, jak se Naruto tváří, protože mi skoro všechny vlasy přepadly přes oči, ale jeho hlas zněl tak konejšivě.

"Misaki?" řekl jemně. "On miluje jen tebe." dodal a donutil mě tím zvednout hlavu od zeleně a podívat se do jeho pravdivých očí, které mi v žádném případě nechtěly způsobit bolest.
"Vážně?"
"To si piš." řekl už veseleji a pak se zamyslel. "A jak se zdá není jediný." řekl si spíš pro sebe, ale já ho slyšela moc dobře. Jen jsem vůbec nepochopila, o čem to mluví a…?
"Co tím myslí…?"
"Nemáš chuť něco dělat?" přerušil mě a cvrnknul mě do čela. "Potřeboval bych pomoc."
"No já…" zapochybovala jsem a mnula si místo, kam mě cvrnknul. Docela to bolelo a bylo to nemístné, i když co je u Uzumaki Naruta místné, že jo.
"Ale no tak." usmál se. "Alespoň přijdeš na jiné myšlenky." pokračoval a svojí velkou rukou mě pohladil po mých vlasech, jejichž barvu miloval, protože stejnou měla i jeho zesnulá matka. Vím to od Narumiho, když jsme byli mladší, řekl mi o tom. "Nebo tu vážně chceš další dva dny vysedávat?"
"Tak dobře." přikývla jsem, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. Pořád to byla lepší myšlenka jak se zabavit, než vyhlídka na dva dny nic nedělání a čekání na příchod Narumiho týmu.
"Super! Tak jdeme." zavelel zvesela Naruto a postavil se. Podal mi ruku a já se nechala zvednout, když mě ale nepustil a táhl mě pryč, dostala jsem špatný pocit z jeho úšklebku a dobré nálady.
Do čeho jsem se to zase nechala navléct?
Vzdychla jsem a usoudila, že teď už neuteču a ani se z toho nevymluvím žádným známým způsobem.