TpN: "Protože jsem Uchiha!" (10.část)

Mayu:
To není možné! Zprudka jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.
Je to možné, je to pravda! Ale, jak jsem to udělala? Vždyť jsem nic...ta básnička od táty!
Mluví se v ní o dvou druzích otevření očí. Aha, tak takhle to bylo myšlený.
Poprvé otevřu oči, abych viděla svět jaký je.
A podruhé se svojí vrozenou schopností. Sharinganem! Ale jak jsem jenom...?

"...Podruhé své oči otevřeš pro blízkého,
síla, která slouží k ochraně tobě i jiného..."

Otočila jsem se na důvod svého nedomyšleného činu. Sayuri na mě překvapeně hleděla a při pohledu do mých očí otevřela pusu. To je ono. Jak to, že mi to hned nedošlo. Sharingan, získáš ho jedině, když se snažíš ochránit něco drahého,...někoho koho miluješ víc, jak sebe.
Pousmála jsem se nad svojí hloupostí a otočila se na svého nepřítele. Trochu ztuhl, když mu došlo, co se děje. On se mě bojí, no fajn!
"Co takhle otestovat tebe?!" řekla jsem a udělala krok vpřed! Tu samou chvíli on sám udělal také krok, jenomže zpět. On se mě fakt bojí, anebo je jen opatrný. Sharingan v tuhle chvíli nic moc neznamená. Musím si dát pozor! Až se ho ale naučím pořádně ovládat, to bude ně...
"Tak alespoň jedno ze Sasukeho dětí vlastní sharingan." řekl ten muž a ušklíbl se. Přesto ze mě nespustil oči. Měl ze mě spíš větší respekt, než strach. Sakra to je zlý! Bude mě zkoušet, určitě.
"Ten máme všichni, blbče!"
"Vážně? Tvoje sestra na to nevypadá. A popravdě, ty sama si ho získala až teď." tím mě totálně rozhodil. Jak to sakra poznal? Jasně, měla jsem chvíli zmatený obličej, ale přesto...Co je tenhle chlap zač? A o co mu jde? Jak říká Naruto: Za zeptání nic nedáš.
"O co ti jde? A mluv pravdu!"
"Myslím, že to víš, Mayu."
"Jak sakra...?!"
"Vím toho dost. Slyšel jsem, že má Uchiha potomky. Tak proč nevyužít takovou příležitost k snadnému získání vaší moci?" takže on jde fakt po nás a naší vrozené schopnosti. Můj táta tomu říká vrozené vada. Nikdy jsem pořádně nepochopila, co tím myslí.
"Snadnému?" otázala jsem se dost uraženě. Takhle mě podceňovat! Co si o sobě myslí? Zapomíná, kdo jsem a to nějak moc často. Asi poznal, na co myslím, protože se tak připitoměle pousmál a hrál si přede mnou s jedním svým nožem.
"Myslela sis snad, že mě můžeš porazit?"
"Parchante!" řekla jsem, protože mě nenapadlo nic výstižnějšího. Jasně, mohla jsem mlčet, jak to Uchiha běžně dělá, aby dal najevo svůj nezájem. Mě to ale zajímalo!
"Nikdo tě nenaučil slušnému chování, no nevadí. Koneckonců si prý nejvíce podobná svému otci, co se týče povahy. Ledová a arogantní královna."
"Tss, v tom případě bys měl už utíkat, ne?" řekla jsem a tentokrát se sama ušklíbla.
"Řekl jsem podobná, Mayu." řekl a já sledovala tu nádhernou a zároveň strašnou podívanou.
...
Blížil se ke mně ohromnou rychlostí!...Celou dobu si teda jen hrál, měla jsem pravdu...moje mínus. Za ani ne tři sekundy byl u mě! Sharingan byl bezva a taky si s ním člověk něco uvědomí. Viděla jsem každý jeho pohyb, jeho ránu. Jeho výpad proti mně. Ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Moje oči ho sice stíhaly ale moje malé a zatím nevycvičené tělo toho nebylo schopno.
Takže jsem dostala ránu, jak se patří se vším všudy! S tak velkou bolestí až z toho ztrácíte vědomí...a že jsem ho ztratila doce...la...rych...le...

Sayuri:
Potom, co jsem zahlédla oči Nee-chan se mi trochu ulevilo, ale zároveň jsem dostala divný pocit. Ten muž vypadal, že mu šlo právě o tohle, aby Nee-chan získala sharingan,...ale já...nedokázala jsem se ani hnout. Co to se mnou je? K čemu jsem trénovala? Aby mě teď a tady, když mě někdo potřebuje, porážel můj vlastní strach.

Za malou chvíli, kdy si spolu ti dva o něčem povídali, ten muž znovu zaútočil a já věděla, že je zle! Nee-chan byla dřív na zemi než jsem stačila mrknout! Nevnímala...a já chvíli taky ne.
"Mayu-nee-chan!" řekla jsem vystrašeně a chtěla k ní přiskočit, jenže moje nohy mě neposlouchali a...
"Promiň ale tvoje starší sestřička je teď moje." řekl ten muž s úsměvem. Vzal Nee-chan, která byla očividně v bezvědomí, a zmizel s ní pryč!
Bylo mi hrozně! Moje nohy se nechtěly hnout, ale moje srdce chtělo jít za nimi. Takhle to nenechám skončit. Řekla jsem a chytila do ruky kunai, který před chvílí upustila Nee-chan.
"Naruto-sama říkal, že...strach se dá překonat, ne zahnat...jedinou věcí." zopakovala jsem nahlas, abych si přidala víc odvahy a nasměrovala kunai proti svojí pravé noze! Zatnula jsem zuby a bodla se do nohy. "Hni se!" řekla jsem a čelila svému strachu tím, že jsem ho nahradila bolestí! Bolelo to teda dost, to vám povím. Tohle bylo poprvé, kdy jsem si zarazila kunai do těla. A doufám, že naposledy.
...
Strach mě přešel a já mohla znovu hýbat nohama. Postavila jsem se tedy, udělala dva cvičné kroky a hodila jsem svůj nejvážnější výraz. Pak jsem se rozhodla jít pro Nee-chan. Rozeběhla jsem se směrem, kterým mi zmizeli z dohledu, a nepolevovala v ostražitosti.
Neviděla jsem ani nikoho ve vesnici, všichni byli na tom turnaji. Jsem na to sama! Sklopila jsem hlavu a zatřásla s ní. Na tohle nesmím myslet!
Když jsem se zase podívala před sebe, stálo mi něco v cestě. A já do toho no...narazila. Zelené hvězdičky mi lítali kolem hlavy tak dlouho, než jsem se vzpamatovala a zjistila, kdo přede mnou stojí. Kdo to sakra je?
"Kam ten spěch?"
"Já,...musíte mi po...moct..." řekla jsem a teprve teď zaznamenala, jak mám udýchaný hlas. Ta zelená šelma, jinak jsem toho muže nazvat nemohla, se na mě zamyšleně podívala a pak jako by jí něco došlo.
"Aha, ty si jedna z dvojčat Uchihů. Mayu, že?"
"Sayuri. To je...jedno..."
"Co se ti stalo a proč ti krvácí noha?" zeptal se a mě došlo, že to musí být ten zvláštní sensei Nii-sana. Za zeptání nic nedáš!
"Vy jste...Lee-sensei?"
"Ano, ale proč...?"
"Musíte mi...pomoct. Mamku napadli a teď nevím,...kde je Nee-chan..."
"Cože?! Sakura-chan byla zraněna a tvoje setra unesena?"
"Ano."
"Dobře, hlavně se uklidni. Sakuře-chan seženu pomoc a tvojí sestru najdeme. Zůstaň tady!" řekl a zmizel.

Já ho ale nehodlala poslechnout a tak jsem běžela směrem, kterým běžel ten muž! Lee-sensei utíkal na opačnou stranu a tak jsem měla šanci, že ho naženou přímo na mě. Teď je čas na moje nové jutsu.
Je čas dokázat, že jsem Uchiha!
Chytla jsem si levou ruku a sundala z ní ten tři dny starý obvaz. Jestli budu mít nějakou šanci trefit toho únosce tak jedině na stadionu a pak...zahlédla jsem v dálce Nee-chan a toho chlapa! Na nic jsem nečekala a vyběhla schody, které vedly na vrchol stadiónu.
Potřebuju být co nejvýš. K mému štěstí a neštěstí zrovna bojoval Nii-san a že to svému soupeři fakt pěkně dával. Ještě pár úderů a je po něm...ale teď na to nemám čas. Vyběhla jsem až do té strašné výšky a čekala s připravenou rukou. Jsem od přírody levák, ale Naruto říkal, že to nevadí, právě naopak. Ten chlap se s mojí sestrou nedostal daleko. Dospělí, které Lee-sensei sehnal, ho obstoupili a mě se tak naskytla jedinečná příležitost. Podívala jsem se přes okraj a zavřela oči.

"Nádech, výdech. Dýchej, Yuri-chan a pak...dej do toho všechno!"

Narutova slova mi zněla v hlavě a já prudce otevřela oči! Soustředila jsem chakru do nohou a skočila z té výšky nebojácně dolů!
Prostředek stadiónu.
Únoscova pravá ruka versus já a moje levá ruka s Hlasem tisíce ptáků…! Dokážu to!