SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: "Protože jsem Uchiha!" (11.část)

Yusuke:
Jediné, co jsem vnímal, byl proud větru a své vlastní cvičené smysly! Když běžíte naslepo někam a přestanete vnímat dav i ostatní šum, tak vše závisí převážně na instinktu. A tak to bylo v této chvíli i u mě. Trvání, pět minut.
Nikdy jsem nebyl moc rychlej, ale tohle bych mohl stihnout. Moje rána, kterou jsem si připravoval,...ta zabijácká, kterou jsem se naučil od mamky,...jsem se chystal teď použít na tohohle blbečka. Je docela těžký se jí naučit, hlavně proto, že to chce nejdříve mít nějakou sílu v ruce. Takže jsem dost dlouho trénoval, aby se mi při každým nárazu o zem nebo tělo nezlomila. A že jsem těch zlomenin měl dost. Nevěděl jsem, co ostatní dělají za obličeje nebo jestli se táta s Narutem napjatě koukají. Jedno ale bylo jistý, jsou tu a něco ode mě čekají...to nesnáším! Proč sakra musím pořád něco dokazovat? Jsem jenom malej kluk, kterej umí trochu bojovat. Proč bych měl bejt hned nejlepší? K čemu?

Správná odpověď: Táta se s tím nesmíří. Jen proto, že on byl premiant, neznamená, že já budu taky. A navíc si vůbec nejsme podobní. Jasně, narodil jsem se s jeho podobou a zelenýma očima ale...ve skrze jsem spíš jako máma. Jen tak proplouvám, nevyčnívám. Nikdy mi to nevadilo, jsem hold jinačí charakter. Ale on? Pořád na mě a mé malé sestřičky kouká tak z vrchu. Pravda je, že na to má právo. Jeho úrovně taky nemusíme nikdy dosáhnout, ale přesto...Proč nám to dává tak okatě najevo?
Někdy je až moc chladný a já netuším proč. Jako,...jako by nám nevěřil nebo co. Vždyť jsme jeho děti,...ty mu přeci nic dokazovat nemusí a obzvlášť ne svou loajalitu. Už od mala vím, že v tomhle je lepší Naruto. Nejen, že se ke svým dětem chová dobře, ale i k nám. Dobře občas to s tou demencí přehání ale na něm je strašně vidět, že v nás věří. Nepodceňuje nás a váží si nás. Jen tak. Dokonce jednou Narumimu řekl, že ať udělá nebo se rozhodne pro cokoliv, že on bude vždycky stát při něm. Ta věta pro mého kamaráda dost znamená, protože se strašně snaží nezklamat Narutovu důvěru. To samé Ayumi...tenkrát jsem měl pocit, že to říká i mě.

Krok!
Drsné dupnutí o zem a soustředění chakry do pravé ruky, mě probralo z přemýšlení! To se občas stane, když máte dlouho zavřené oči. Katsu zpustil to svoje jutsu a já věděl, že teď mám šanci.
Pět minut!
Znělo mi pořád v hlavě. Cítil jsem, že se přibližuju k jeho osobě. Tímhle tě dostanu! Řekl jsem si a rozhodl se mu ukázat první možnost, když selže základ.
Taijutsu! Taijutsu mého táty opepřené smrtelnými údery mojí mamky, které ničí i skály. Při tom se vždycky každému zlomí pár kostí. A k tomu moje vrozené instinkty. No dával jsem mu to. Dvě přímé rány a náš rádoby bezdomovec letěl do ostrůvku ze zelení. Narazil o jeden strom a sesunul se podél něj. Nechtěl jsem ho zabít, a proto jsem zvolil jemnější verzi svého útoku. Zatím mě moc nevytočil, takže budu milý.
"Hej, si v pohodě?" zavolal jsem na něj a složil si ruce na prsou.
"Ty,...jeden." řekl jen Katsu a pomalu se dostával na nohy.
"Zřejmě jo." prohlédl jsem si ho a bylo mi jasný, že jeho tělo je v čudu. Jedna ruka je určitě zlomená a žebra taky nevypadala, že ještě něco vydrží. Hold jsem měl základy medicíny a některý věci mému oku prostě neujdou.
"Tohle bylo dobrý." řekl Katsu, když ke mě dokulhal a odplivl si. Samo sebou, že krev.
"Díky." řekl jsem a pousmál se. Na tom ho něco pobavilo, protože se pousmál také.
"Takže svůj nedostatek vyvažuješ silnějším a odolnějším tělem?" on mě chce naštvat nebo co? Protože jinak si jeho postoj ani vysvětlit nedokážu. Tohle měl prohraný tak o co mu šlo?
"Nedostatek?" řekl jsem podrážděně.
"Ano...tvůj otec to neví, že ne?"
"A co?"
"To o tvém malém tajemství." jak to sakra může vědět? To je jedno, hlavní je, že se to nesmí nikdo dozvědět, nebo budu mít průšvih...no spíš se mi to nechce vysvětlovat mému tátovi.
"Dost řečí. Ukončíme to." řekl jsem a rozhodl se, být o něco hrubější.
První rána, trefa! Druhá a třetí. Trefa! Cítil jsem, jak se mu lámou další kosti a bylo mi to fuk. Co si o sobě sakra myslí, takhle mě rozhodit a naštvat v jednom. Jsem dost náladový a tohle se hold povede každému. Pak jsou ale připraveni následky.
...
S další salvou ran se jeho tělo sesunulo na zem a já udělal krok od něj, abych uvolnil místo rozhodčímu...měl mě zastavit dřív, než jsem z něj udělal polo mrtvolu.
"Konec. Vítězem je Yusuke Uchiha." oznámil a dav se probral ze spánku, do kterého jsem ho dostal. Taková vlna radosti nad tím, že jsem někoho zmlátil do bezvědomí. No úděsný, tyhle lidi. Zavrtěl jsem nad těma blbečkama hlavou a podíval se zpět na svého protivníka. Je to takhle správně? Je vážně tak důležité vyhrávat,...a být lepší než ostatní? Zasekl jsem se svým pohledem plným obav na tom nehybném těle a říkal si, jestli náhodou já nejsem ten zlý. Jako to už v minulosti u Uchihů bývá. Řaděj nás do kategorie zlo, už jen z principu. Můj klan si za to ale může sám...mohl, my už do něj nepatříme. Nejsme jako naši předci. Já nejsem jako oni! Sevřel jsem tu nezraněnou ruku v pěst a přivřel své zelené oči.
"Děje se něco, Yusuke?" zeptal se mě rozhodčí. Já jen zakroutil rychle hlavou a pousmál se.
"Nic...Bude v pohodě?" řekl jsem a kývl na Katsua, kterého zrovna nakládali na nosítka.
"Ale jo. I když,...si ho docela zrychtoval." řekl a pousmál se se zvednutým obočím.
"Neměl provokovat." ohradil jsem se nafoukle a odvrátil obličej jinam. Zaslechl jsem jeho vzdychnutí a pak ucítil jeho ruku na rameni.
"Běž za ostatníma než..." nestačil ani doříct a doprostřed, kousek od nás, dopadl nějakej chlap a v ruce držel...Mayu! Hned jak jsem si uvědomil, co se asi stalo, obstoupili toho chlapa dospělí v čele s Lee-senseem!
...
"Polož Mayu Uchiha na zem a ustup od ní dva kroky!" řekl Lee-sensei a já se nestačil divit, jaký mám při jeho slovech strach. Rozeběhl jsem se, ale rozhodčí mě chytl za bolavou ruku. Otočil jsem se na něj s naštvaným výrazem.
"Chceš vážně riskovat život své sestry v tomhle stavu?" zeptal se a já musel sic nechtěně přiznat, že má pravdu. Nebylo to velké zranění, ale pořád to bylo zranění. Sakra!
"Mayu je moc vzácný poklad, než abych udělal to, co po mě chcete." řekl ten chlap.
"Potom..." začal Lee-sesei, ale nestihl to doříct. Všichni dospělí sebou najednou škubli a podívali se k obloze! Já je napodobil.
Něco strašně rychlého se přiřítilo a mířilo to na toho muže! Bylo to něco neskutečného. Světlo v podobě malých výbojů...a ten písklavej zvuk. To světlo bylo kolem něčeho malého. Obklopovalo to,...takovou malou postavu. Bleskovej trpaslík? To je blbost!
Pak jsem si všiml toho růžového kimona, které mi bylo nějak povědom... Ne, to nemůže...

"CHIDORI!" vykřiklo to a narazilo do svého cíle!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Kdo vyhrál souboj a kdo zachraňuje tak náhlou nebezpečnou situaci Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)