TpN: "Protože jsem Uchiha!" (3.část)

Mayu:
Když přišla máma s Yusukem zrovna jsme se Sayuri prostíraly stůl. Večeře byla už dávno hotová. Jediné, co chybělo, byl můj starší bratr. Blbec! My se ti dřeme a on si někde lítá. Proto pro něj mamka musela jít, zatím co my jsme makaly. Táta byl ve své pracovně se vzkazem-nerušit-jako pokaždé, když na něčem dělá. Naruto mu určitě dal zase něco zajímavého. Taky bych chtěla takovou důvěru. Prostě pořádnou akci! Chápejte mě…Je docela trapný, když nemůžete předvést, co už umíte. Já bych jim ukázala! Nejlepší ninja z naší třídy by to nandal každému...Pro vaši informaci, nejlepší jsem já.
"Mayu?"
"Ano, mami?"
"Dojdi pro toho těžce pracujícího muže, prosím."
"Jistě." řekla jsem bez námitek a šla. Směr tátova pracovna. Zaklepala jsem a vešla. Táta seděl za stolem a něco psal. I když se podíval na mě, ruka se mu nezastavila.

"Co se děje, Mayu?"
"Nic, jen jsem pro tebe měla dojít."
"Večeře je hotová?"
"Už dlouhou dobu." řekla jsem trochu ostřeji. Táta se ale pousmál. Hleděla jsem mu do očí a myslela na sílu Uchihů. Sharingan.
"Tati? Můžu se tě na něco zeptat?"
"A na co?" nadechla jsem se.
"V kolika letech Uchiha dostane sharingan?" chvilku na mě překvapeně koukal a pak se rozesmál. Dlouhou dobu jsem jen čekala a tvářila se vážně. Táta se po chvilce uklidnil.
"To je dobrý vtip, Mayu."
"Já nevtipkuju!" řekla jsem naštvaně. Byla jsem naštvaná. Myslela jsem, že probíráme vážnou věc.
"Zlato, sharingan se nedostává. Uchihové se stou schopností rodí."
"Ale to by znamenalo, že ho mám. Ale já vím určitě, že ho nemám. Takže…"
"Takže co? Myslíš si, že když ho nemáš do teď tak ho nebudeš mít vůbec? Omyl děvče." řekl mi najednou stejně přísně jako já jemu. Zrudla jsem.
"Tak jak…?"
"Jak získáš sharingan?" přikývla jsem.
Táta se zamyslel. Pohlédl z okna a pak na mě. Zkoumavě si mě prohlížel.
...
"Tati?"
"Je snadné ho získat a přesto tak těžké."
"Co tím myslíš?" zvedl se a vydal se ke dveřím. Vzal za kliku, ale neotevřel. Vzdychl.
"Dám ti hádanku, když ji uhodneš, řeknu ti, jak jsem získal svůj sharingan."
"Dobře, poslouchám." tohle byla jasná výzva a já výzvy neodmítám! Jak by řekl Naruto. Jdu do toho po hlavě!

"Poprvé své oči otevřeš pro sebe,
světe div se, koukám s nimi do nebe."
"Podruhé své oči otevřeš pro blízkého,
síla, která slouží k ochraně tobě i jiného."
"Nepřestávej však vnímat svět svým vlastním srdcem,
jinak tě zlé oči pohltí a vše předtím bude jen krásným snem."

Byla to ta nejhezčí báseň, jakou jsem kdy slyšela. Bylo v ní spousta pocitů. Těch, kterých jsem chápala, bylo ale málo. Poděkovala jsem a šli jsme se najíst.
Po koupeli ve veliké vaně, jsem si to namířila rovnou do postele. Potřebovala jsem přemýšlet nad tou hádankou ve formě básně.

Už jsem nad tím ztrávila týden. Chodila jsem za mámou pro rady a někdy jsem se zeptala Shikamara-sensee, s kterým jsme zrovna brali základy poezie. Ztráta času, to vám povím, ale z tohohle hlediska výhodná věc. Shikamaru-sensei mi něco málo řekl stejně jako máma. Ještě, že každý věděl něco.
...
Máma říkala, že první dva verše znamená narození. Prostě to jak koukáme na svět jako děti. Podle Shikamara-sensee zase prostřední dvě sloky znamenají, že při ochraně někoho koho miluji, získám více síly a rozumu. Co znamenají poslední dva, nikdo netušil ani já ne. Mohla jsem si je omílat dokola a nic.

Zbývala mi poslední možnost. Poslední osoba. Poslední naděje...

Jednoho odpoledne jsem zaťukala na dveře kanceláře Hokage. Byla jsem červená, protože jsem šla prosit o pomoc jediného člověka, který podle mě neměl o nic víc rozumu, než moje malá sestra.
"Dále?" řekl známý nadpřirozeně šťastný hlas. Už jsem chtěla couvnout, ale tu myšlenku jsem zahnala.
"Dobrý den, Naruto-sama." rokudaime se na mě podíval. Postavil se a přešel ke mně. Vzal mě do náruče a posadil na svůj velký stůl. Pořád jsem se červenala.
"Nemusíš tak formálně, Mayu-chan."
"Jsem tak vychovaná."
"No jo, no jo… Tak, jak ti můžu posloužit, krásná slečno?" usmál se a já pochybovala, zda je to dobrý nápad. Přesto jsem mu řekla všechno a podala mu kousek papíru s básničkou. On mě celou dobu poslouchal. Nedovolil si byť jen chvilku nedávat pozor. Pak mě pohladil po vlasech.
"To je přece jednoduché, Mayu." vykulila jsem své černé oči. Opravdu řekl…?
"Ty víš, co to znamená?"
"Ano."
"A povíš mi to?"
"Jistě, poslouchej…Poslední dva verše tě varují před silou, kterou snadno získáš. Upozorňují tě na to, že když si budeš hrát s ohněm, spálí tě nebo hůř…Pohltí tě." řekl mi Naruto. Jeho hlas byl smutný, jakoby něco takového sám prožil. Chápala jsem to. Z jeho úst jde chápat všechno i to nejsložitější.
"Co se stane, když mě pohltí?"
"Budeš oheň, Mayu-chan." řekl důrazně. Jeho pohled zabloudil z okna a vzápětí se vrátil ke mně.
"Co je na to špatného? Můj klan je pánem ohně." Naruto si povzdech a položil mi ruku na rameno.
"A tak to musí zůstat…Buď silným pánem, Mayu. Nenechej se zlomit jen proto, abys utišila svou bolest." do teď jsem chápala. Ta poslední věta mě ale rozhodila. Vím, nijak to nesouviselo s tou básničkou, ale přesto jsem měla pocit, že to, co mi Naruto řekl, na to navazuje.

I potom co jsem opustila jeho kancelář, jsem nebyla o moc chytřejší. Básničku jsem vyřešenou měla, to ano ale…ten pocit, který ve mně vyvolala Narutova slova, mě pořád tížil. Nedokázala jsem to dostat z hlavy! Chtěla jsem nad tím uvažovat logicky: Všichni ví, že Naruto používá metafory a přirovnání. Co myslel teda tím ohněm, když ne skutečný oheň? A ta poslední věta? Proč bych se sakra měla vzdát jen kvůli vlastním uspokojení? Usoudila jsem, že všichni rádi zkouší mou trpělivost.

Sayuri:
Milovala jsem školu. Bylo bezva chodit ven nebo sedět ve třídě a dozvídat se nové věci. Ne všichni to ale sdíleli se mnou. Obzvlášť jeden můj spolužák, který mě pořád shazoval před ostatníma. Jmenoval se Mosuke Nara. Myslel si bůhví co, a protože mu všechno šlo, jak po másle stal se mým rivalem. Mě ale nešlo skoro nic. Jako vždy…
"Tak co poděláš dneska, ty strašpytle uplakanej?" řekl mi a tak pitomě se usmál. Nafoukla jsem své růžové tváře a vyplázla na něj jazyk.
"Trhni si, pitomče!" Ve stejnou chvíli vešel do třídy učitel. Všichni mí spolužáci se posadili a poslouchali. My s Mosukem jsme po sobě házeli pořád ty hloupé obličeje. Shikamaru-sensei začal výuku.
"Takže, děcka. Dnes si vás vyzkouším z přeměny…" řekl a ve třídě se ozval šramot a nesouhlasné kňučení. Shikamaru-sensei vzhlédl se znuděným obličejem a podíval se na nás. "Jsem z toho víc otrávenej než vy, takže…první půjde…?"
"Já, já, no tak sensei, já…!" přeřvávalo se pár nadšených jedinců. Byli průměrní. Stále lepší než já. Moje sestra Mayu byla nejlepší ze třídy, proto se nehlásila. Mohla si dovolit machrovat stejně jako Mosuke a jim podobní. Já však ne. Seděla jsem tiše a čekala.
"Nara Mosuke." jmenovaný se zvedl a před tabulí a svým tátou předvedl vynikající přeměnu. Proměnil se na Rokudaimeho. Trochu mě to naštvalo. Za ním bylo vyvoláno pár dalších. Byli horší než Mosuke ale trochu mě zahřálo u srdce, že ho moje sestra troufla. Ani jsem nezahlédla, kdy se soustředila.
"Výborně, Mayu…A poslední,…jsi ty…" ukázal na mě prstem a pousmál se. Já jsem vzdychla a přešla k tabuli. "Do toho, Sayuri."
"Dobře." řekla jsem a dala ruce do správného gesta. Soustředila jsem se. Teď nebo nikdy! Přeměna. Moje tělo zmizelo v oblaku kouře a proměnilo se na něco, co nevypadalo ani jako člověk. Byla jsem kus rozpláclého želé. Ozval se hlasitý smích, celá třída se mi smála. Proměnila jsem se zpět a chtělo se mi brečet.
"SKLAPNĚTE, UBOŽÁCI! NEBO SI VÁS PODÁM!" zařvala Mayu a já ji byla vděčná za to, že se mě pokaždé zastala. Přesto jsem začala brečet. Ten den byl prostě nepovedený.

Doma jsem se raději položila do teorie. V tom jsem si vyrovnávala průměr. Zachraňovala mě hlava, nic jiného, než přemýšlet jsem neuměla.
"Sayuri, mamka nás volá na svačinu." řekl mi Yusuke-nii-chan. Poslechla jsem a následovala ho. Mamka nám dala něco sladkého a všichni si na tom pochutnali. Pak ale s úsměvem řekla, že jí to dala Hinata-sensei. Celá rodina se tomu musela zasmát, bylo nám totiž divné, že je to jídlo tak dobré. Naše milá maminka totiž nevynikala ve vaření.
...
Po té skvělé svačině jsem si sedla na střechu našeho domu. Dívala jsem se do nebe a počítala mraky, co pluly kolem. Proč je život tak strašně zlý ke slabím?
Vždycky jsem chtěla být tím, co nikoho nezklame. Vždy jsem chtěla předvést to, co se ode mě čekalo. Chtěla jsem být pravým Uchihou! Chtěla jsem, aby na mě byl otec pyšný, …aby na měl byl pyšný sám Uchiha Sasuke. Aby vyprávěl všem o svých nadaných dětech, kteří mají plno talentu. Ale tak tomu není. V každé rodině je černá ovce a v téhle jsem jí já. Možná je to tím, že jsem nejmladší. Anebo jsem prostě nešikovná. Pořád se jen snažím, a nic víc.
Stále se snažím dohnat své starší sourozence. Stále se mi to nedaří.
Stále se snažím vypadat, že mě to netrápí…Stále mi to všichni věří…
No všichni ne… Existuje výjimka.
"Proč si tak smutná, Yuri-chan?" zeptal se mě Naruto, který si z ničeho nic sedl vedle mě. Trochu jsem se ho lekla. Usmál se a nedělal radši žádné prudké pohyby.
"Nejsem smutná, jen přemýšlím, Naruto-sama."
"Lhaní ti nejde, princezno."
"Já,…no, já ne-nelžu..." řekla jsem trochu červená. Naruto se zasmál z upřímného pobavení.
"Lžeš tak špatně, když říkáš: Já ne-nelžu." když se mi nafoukli tváře pohladil mě po hlavě. Tomuto gestu jsem nikdy nedokázala odporovat. Ani u otce, u matky, u Yusukeho-nii-chan, a už vůbec ne u Naruta. Napodobila jsem jeho úsměv a cítila se hned lépe. Narutova přítomnost vás vždycky dostane do jiné dimenze, kde neexistují problémy a starosti.
Uklidňoval mě. Neptal se dál, když zahlédl můj spokojený výraz. Naruto byl vždycky tak šťastný, když mohl někomu pomoci. Teď pomohl mě a tak je to pořád. Pořád mi někdo pomáhá. Musím to změnit! Musím dokázat, že jsem silná. Musím!...Protože jsem Uchiha!

Začala jsem s náročným, pro mě náročným, tréninkem. Z některých hodin jsem zjistila, že mi jde ovládaní chakry. Trochu…no, nikoho jsem při zkoušce nezranila ani sama sebe. To byl pokrok a tak usuzuji, že by to mohla být moje silná stránka. Po chvilkovém přemlouvání jsem začala ověřovat svou teorii. Špatná teorie…
První pokusy nedopadly dobře. Padala jsem a za pár minut jsem měla odřené klouby a několik modřin. Nijak jinak to ale nejde a tak jsem vytrvala. Odhodlaná vydržet svou bolest jsem pokračovala ještě dvě hodiny. Zkoušela jsem ty jednoduší věci. Přeměny, krytí, šplhání a podobně. Pak jsem po krátké přestávce zkusila něco těžšího. Učil nás to otec, mě a mé sourozence. Učil nás chodit po stromech a po vodě. Já jako jediná jsem z toho nic nezvládla…
Nikdy nezapomenu na ten výraz, který všichni měli…byla v něm známka zklamání a i trocha pohrdání.
Aby taky ne jsme hrdí Uchihové. Jsme?…Oni jsou.
...
No nic druhej pokus! Soustředila jsem se. Řekla jsem si, že začnu s vodou. Když jsem si byla jistá svojí chakrou , přistoupila jsem k vodní hladině a udělala jsem krok vpřed. Stalo se to, co pokaždé.
"Áááááááá,…žbluňk!" Naše jezírko na zahradě nebylo zas tak hluboké, ale přesto zase jsem byla mokrá. Zklamaně jsem vylezla a vyždímala jsi oblečení i vlasy. Takže znovu! Celý cyklus se opakoval několikrát, než jsem byla unavená ze ždímaní a vylízání na břeh. A taky už mi byla zima.

Začalo se stmívat a já věděla, co to znamená. Koneckonců jsem byla malá…ještě hodně malá. Bylo mi teprve osm let. Koukla jsem se na sebe do odrazu čisté vody. Vypadala jsem, jak po bitvě, ...až to uvidí mamka. Ach jo, mám malér…
"Hmm...?" zabručel mužský hluboký hlas. Rychle jsem se otočila. Stál tam! Ten, kvůli kterému jsem se tak snažila. Začervenala jsem se a sklonila hlavu.
"Ah-ahoj, já…no…"
"Jak to vypadáš, Sayuri? To si nemůžeš hrát a neumazat se!" řekla mamka, když vyšla za mým otcem. Vzala mě za ruku a táhla mě dovnitř. Já jí ale nevnímala. Zkoumala jsem otcův obličej, on věděl, co jsem tu dělala,…určitě. Když jsme ho míjely, pousmála jsem se na něj, …ale on nic. Já se ale nevzdám! To mě naučil Naruto. Zajímavá věta.

V koupelně mě mamka umyla a nasadila mi pyžamo. Pak mi dala večeři a já sen poprvé zjistila, jakej mám hlad. Ten trénink mě úplně vyčerpal. Pak mě odvedla do pokoje, kde mi vyprávěla pohádku. Na konci mě políbila na čelo.
"Dobrou noc, sluníčko." řekla a já se zachumlala pod peřinu.
"Dobrou mami." po chvilce, kdy mamka zavřela dveře od mého pokojíčku, jsem vylezla a přistoupila k oknu. Byl úplněk. Zítra Yusuke-nii-chan pozná svého nového sensee. Těším se, až mi to bude vyprávět. Usmála jsem se a vlezla zpět do postele. Před očima jsem měla stále ten obličej svého otce.