TpN: "Protože jsem Uchiha!" (4.část)

Yusuke:
Každé ráno chodím budit své dvě mladší sestry. Tohle ráno nebylo jiné. Oběma se nikdy nechce z postele, …musím přiznat, že mě taky ne. Jsem nejstarší a tak mi mamka zadala tento náročný úkol.
Když jsem je konečně dostal z vyhřátých pelechů, ozvala se kontrola kontrolní kontroly.
"Snídaně! Doufám, že už jste vstali!" řekla mamka přísně a holky jakoby se probraly z mikro-spánku. Byly najednou čilé. A každá z nich v tom náhlém šoku řekla jedno slovo!
"Musím!" to řekla Sayuri.
"Přemýšlej!" a to zas Mayu.
Překvapeně jsem si je prohlížel, než jsem usoudil, že je hloupost ptát se.

Při jídle…
"Yusuke, dneska se dozvíte, koho vám přidělili?" zeptala se mamka.
"Jo, prý je to velice silný jounin." odpověděl jsem. Táta se vedle mě uchechtl a já na něj nechápavě pohlédl. Pak jsem na něj ukázal prstem a vyhrkl: "Ty něco víš!"
"Přirozeně." řekl mi a dál se cpal nějakým pečivem.
"Co? Koho dostaneme?" žadonil jsem. Táta se podíval na mamku. Oba se pousmáli a táta se otočil zpět na mě.
"Toho nejlepšího v oboru." odpověděl mi a zasněně pohlédl ven z kuchyňského okna. Bylo to zvláštní.

Sraz jsme měli na mostě. Můj tým s číslem 1 tam dorazil celkem brzo. Přišel jsem poslední. Ayumi seděla na zábradlí a Hideki stál kousek od ní, o něčem spolu mluvili. Byli celkem v klidu do chvíle, než si mě všimli.
"No to je dost, pitomče!" řekla mi hned s plných plic Ayumi a seskočila při tom na zem. Ignoroval jsem jí. To jí urazilo. Nafoukla své růžové tváře a otočila se ke mně zády. Hideki nás jen pozoroval a kroutil hlavou.
"A co máš ty za problém?" zeptal jsem se trochu vytočený.
"Já nemám problémy." řekl a pousmál se. A dost!
"To vychází z toho pravýho! Už si zapomněl na svůj omdlívací systém, který se spustí vždycky, když tvoje očka zahlédnou krev?"
"Sklapni, ty náladová nádhero! Vytočí tě každá blbost a děláš holčičí scény!"
"Cože?!" tak teď si skončil, frajere! Napřáhl jsem pravou ruku a chystal se udeřit toho idiota do obličeje. Ayumi se otočila a najednou měla vystrašený pohled. Mě to nedošlo a moje ruka dál letěla k cíly plná síly a hněvu.
Pak mi došlo, že ho touhle ránou můžu zabít! Pozdě! Nedokážu to už zastavit, sakra! Zavřel jsem oči.

BUM! Narazil jsem!

Tohle ale nebyl obličej. Otevřel jsem oči a koukl se na muže před sebou, který jen tak chytil mou ruku. Aniž bych si to uvědomil, otevřel jsem pusu.
"Nazdar děcka, koukám, že už trénujete." řekl muž nadšeně a usmál se. Od zubů mu odletěla hvězda a mě se pusa zavřela. Pustil mou ruku a já o krok ustoupil, abych si ho prohlédl. Měl na sobě zelenou vestu jako každý vyšší ninja. To, co bylo do očí, byl těsný zelený oblek, který byl všude. Navíc mě dorazily jeho vlasy. Byly střižené,…ne vypadalo to, jako když má na hlavě černou helmu s bílým pruhem.
"Vy jste…?" zeptala se Ayumi.
"Ano, jsem váš člověk. Rock Lee, k vašim službám." Muž natáhl ruku a ukázal nám palec. Panebože tohle, že je jounin?
"Vás vybral Naruto-sama, že?" otázal se Hideki. Taky z něho nebyl dvakrát nadšený.
"Jistě. Naruto-kun vybral pro tým 1 mě." on řekl Kun? To by znamenalo, že je starší, než Naruto a vypadá to, že i hloupější. Proto se táta dneska ráno tak připitoměle usmíval.

Lee-sensei byl zvláštní člověk. Byl do všeho zapálený a vůbec se nenechal odradit od jakékoliv výzvy. Tím mám na mysli pitomé výzvy! Měli jsme úkol…hloupej úkol. Museli jsme najít zaběhlou kočku. Kráčeli jsme po jejích stopách tak dlouho dokavaď jsme nevyhládli. Hideki nám teda skočil něco koupit, když se vracel, měl divnej pohled.
"Lee-sensei, támhle ten pán vás vyzívá na souboj. Co mu mám říct?" řekl Hideki a rozdával nám jídlo. Jak jsem zahlédl oči našeho sensee, bylo mi jasné, co se bude dít. Lee-sensei chytil Hidekiho za ruce a zcela vážným tónem řekl: "Přijímám!" hádejte, co bylo dál?

Měl jsem úkol odstartovat tenhle směšný závod. Oba vyzyvatelé se postavili na ruce a měli na nich chodit co nejdéle. Vítězem se stane ten, kdo oběhne víckrát Konohu.
"Start." řekl jsem nezaujatě. Oba muži vyrazili. Pak už jen Ayumi počítala kolečka.
"Jeden,…dvanáct,…dvacet jedna,…třicet…" a pak jsem usnul.
...
Probudila mě až Ayumi, která v tomhle pozdě večerním slunci vypadala fakt moc pěkně. Prohrábla si blonďaté mikádo a s radostí mi oznámila, že Lee-sensei vyhrál.
"O kolik kol?" zeptal jsem se. Ne, že by mě to zajímalo, ale nechtěl jsem jí kazit náladu. Ayumi se usmála, jako kdyby věděla, že já svůj zájem hraju.
"Ten chlap, ten jeho soupeř měl dvěstě kol." řekla a já jsem jí pohlédl do bílých očí. Hyuuga očí.
"To je dost. A čím ho sensei trumfnul?...O dva, o tři kola víc?" Ayumi se ušklíbla.
"O třista kol." zase mi spadla čelist. To už dneska potřetí. Vážně řekla tři sta?
Když jsem zahlédl přicházet tu zelenou šelmu, zavřel jsem radši pusu.
"Bezva rozcvička, co mládeži?" řekl Lee-sensei a podíval se na mě.
"To jo, super. Ale nezapomněl jste na něco, sensei?" řekl jsem. Lee se zamyslel a pak si to uvědomil.
"Měli jsme misi, ne? Tak na co čekáme vzhůru za kočkou!" řekl a vedl nás do hustého lesa. Ani nevím proč, ale šli jsme všichni za ním.

Tu blbou kočku jsme našli až za čtyři hodiny! Domu jsme se proto vrátili pozdě v noci. Od mamky ani táty jsem nedostal vynadáno, i když by to bylo lepší, než to co udělali. Když mě viděli přicházet špinavého a unaveného začali se smát.
"Jaký je váš nový sensei?" zeptala se mamka a pořád se usmívala. Hodil jsem jeden ze svých znuděných výrazů.
"Super! Fakt eso v oboru dement." řekl jsem a mé dvě mladší sestry se začaly smát také.
"Věř mi, že na Narutovu demenci nemá." řekl táta a dál si něco četl. Ten jeho úsměv mě štval.
"Ty si věděl koho nám Naruto-sama přidělil, že jo?"
"Přirozeně." řekl mi táta a podíval se na mě.
"Nesnáším to tvoje přirozeně!" řekl jsem si pro sebe.
"Přirozeně." řekla mamka a usmála se. A sakra! Zapomněl jsem, že mají dobrý sluch.