TpN: "Protože jsem Uchiha!" (5.část)

Mayu:
Příchod mého bratra mě na malou chvilku uvolnil a já se začala smát. Pak jsem ale znovu pomyslela na smysl mé hádanky a nasadila zamyšlenou grimasu. Táta si toho všiml a přivřel své oči. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, co to pro mě znamená.
"Tak a je čas jít na kutě." řekla mamka a začala nás nahánět do koupelny. Řekla jsem, že chci jít poslední a tak jsem mohla ještě chvíli zůstat v kuchyni. Mamka šla pomoct Sayuri a Yusuke odběhl do svého pokoje. Osaměli jsme. Teď byla šance!
"Tati?"
"Už si na to přišla, co?" došlo mu, o čem chci mluvit.
"Ano." odpověděla jsem ihned.
"Tak mluv."
...
"První dva verše znamenají narození. Jak koukáme na svět jako děti." začala jsem. Přikývl.
"Ano, dál."
"Prostřední dvě sloky znamenají, že při ochraně někoho koho miluji, získám více síly a rozumu."
"Správně. A závěr?" řekl s úsměvem a dál mě pozoroval.
"Poslední dva verše nás varují před silou, kterou snadno získáme. Upozorňují nás na to, že když si budeme hrát s ohněm, spálí nás nebo hůř…pohltí nás." řekla jsem a sledovala spokojený výraz.
"Dobře ti poradili." řekl jen a sledoval můj překvapený výraz.
"Nevím o čem…"
"Máš mě za idiota? Kdo ti poradil?" řekl trochu přísně a tak mi bylo jasné, že na něj to nefunguje.
"Mamka, Shikamaru-sensei a…" začala jsem po pravdě.
"Naruto." dořekl a pousmál se. Trochu mě to překvapilo. Jak může vědět…?
"Jak to víš?"
"Protože Naruto tu básničku vymyslel, Mayu." tak to byl pro mě velký šok. Jako by do mě pustili proud nejvyššího napětí. Naruto? Jasně, vysvětlovalo by to, proč znal odpověď na mou otázku ale…no prostě mě to dostalo.
"Takže to znamená, že mi nic neprozradíš, co?" řekla jsem zklamaně. Podváděla jsem a tak si určitě pravdu o sharinganu nezasloužím znát.
Sklopila jsem hlavu a chtěla odejít, než mě něco chytlo za ruku. Táta jí chytl a klekl si přede mne, aby mi viděl do očí.
"Ninja nemusí znát všechno, ale musí vědět, jak zjisti to, co potřebuje. A ty si to splnila." Usmála jsem se vítězoslavně a pochopila, co tím myslí.
"Takže…?"
"Takže ti povím, jak to bylo."
"Jo, jo, jo!"
"Pojď." vzal mě za ruku a odvedl mě na verandu.

Venku bylo trochu chladněji, ale mě to bylo fuk. Posadila jsem se na lavičku a táta vedle mě.
"Kolik ti bylo?"
"Dvanáct. Tenkrát nás prohlásili za geniny a posílali nás na trapné jednoduché mise."
"A co se stalo?" zajímalo mě. Táta trochu zkřivil svůj poloúsměv.
"Díky Narutově umíněnosti nám Sandaime-sama přiděl těžší misi."
"Vydupal si jí?"
"Doslova jo. Měli jsme doprovázet Tezunu-stavitele mostů do jeho rodné země. Vše mělo jít hladce, ale nakonec nešlo. Několikrát nás napadli a zkoušeli zabít Tezunu. Nepovedlo se jim to. Tenkrát jsme museli podstoupit Kakashiho trénink, abychom zesílili."
"A co bylo dál? Jak si získal Sharingan?" byla jsem nervózní a hrozně natěšená.
"Když jsem řekněme bojovali v závěrečné bitvě proti dvěma zabijáků-expertům, šlo do tuhého. Kakashi bojoval se Zabuzou, Sakura měla hlídat Tezunu a Já dostal Hakua."
"Kde byl Naruto-sama?" divila jsem se. Vždyť on také patřil do týmu sedm. Táta se ušklíbl.
"Řekněme, že zaspal. Po tom, co jsme dokončili trénink, spal jako zabitý." musela jsem se zasmát. Tata se pousmál také.
"Jaký byl Naruto-sama, když jste byli malý?"
"Ukecanej a otravnej idiot. Naprostej břídil a nemehlo. Jediný v čem vynikal, byly ptákoviny."
"Tomu se těžko věří, když je to Hokage a ninja nejvyšší úrovně." řekla jsem tišeji. Znělo to jako bručení. Táta se usmál a řekl takovým jemným tónem.
"Kdyby takový nebyl, nikdy by se to nestalo."
"Co by se nestalo?"
"Sharingan je pocit. Je to něco, co naučíš své oči, které k tomu mají vlohy. Proti Hakuovi jsem ho použil poprvé."
"Jak?" otázala jsem se. Něco mi stále unikalo.
"Snažil jsem se vidět jeho rány, jeho hozené zbraně a pak... jsem je viděl."
"Z ničeho nic? To nechápu." řekla jsem popravdě a pohledem žadonila o odpověď.
"Když jsem byl v pasti, Naruto mi přišel pomoc. Jenže to udělal ještě horší. Oba jsme tak byli v pasti a bojovali proti nepříteli. Jenže po chvíli ani jeden z nás nemohl a Naruto dokonce omdlel. V tu chvíli po nás Haku hodil svoje zbraně a já věděl, že musím vidět. A najednou jsem je všechny odrazil. Haku si toho všiml a zaútočil na mou slabinu."
"Na Naruta." řekla jsem věcně. Táta si mě uznale prohlédl a kývl.
"Správně…Ani jsem nevěděl, co dělám. Do té chvíle jsem ho nenáviděl. Tu jeho bezstarostnost. Ale nedokázal jsem jen stát a dívat se jak…" odmlčel se…ale nedokončil to...
...
"Zachránil si mu život?" zeptala jsem se a čekala, že odpoví ano. On to však neudělal, jen se tak zamyšleně díval před sebe a pak zavřel černé oči. Po chvíli se podíval na mě a pousmál se.
"V tu chvíli jsem si něco uvědomil." připadalo mi, že sedíme u zpovědi. Tak se na mě totiž ten obávaný muž vedle mě díval. Takovým omluvným pohledem, který nepatřil za žádnou cenu mě.
"A co?"
"Objevil jsem sám v sobě sílu, kterou jsem ani nevěděl, že mám." usmál se tak zatraceně divně. Tohle jsem u něj ještě neviděla. Smutný úsměv plný citů. Takže tohle je sharingan.
"To je tvoje tajemství sharinganu?" zeptala jsem se pro pořádek. Táta se usmál jako nějaká liška a hodil na mě stejnou zamrzlou grimasu, jako to dělá každý den na všechny.
"Ano i ne."
"Počkat, jak to…?"
"Mayu, si na řadě!" zavolala mamka a já se podívala s otazníky na tátu.
"Je konec. Teď si v tom sama, jako každý Uchiha před tebou. Běž." zamračila jsem se a šla udělat to, co mi mamka řekla. Táta zůstal sedět na lavičce, a když jsem odcházela, podíval se na noční oblohu. Vanou jsem proletěla, ale v posteli jsem se ještě dlouho převalovala.

Sayuri:
Nic závratného jsem nedokázala. A to už je to pár týdnů, co jsem si předsevzala, že se zlepším v tom být ninja.
Můj otec si mě stále nevšímal a nad mými výsledky vždycky jen zklamaně zakroutil hlavou a odešel z místnosti. Mamka mě utěšovala pokaždé, když mi jeho obličej vehnal slzy do očí. Dokonce jsem je dost často přistihla, jak se hádají,…kvůli mně.
Měla jsem té bezmoci dost! A tak jsem se pro něco rozhodla. Dokážu svému otci, velkému Sasuke Uchihovi, že jsem Uchiha!

Proto jsem teď tady. Před domem nedaleko toho našeho…stál naproti našemu. Nádech, výdech! A zaklepala jsem a zaslechla hluk.
"Ano?" zeptala se nejkrásnější žena, jakou jsem kdy měla čest poznat, když otevřela dveře.
"Dobrý den, Hinata-sama. Já hledám…no, je tu…?" začala jsem koktat. To je zlé. Hinata se na mě ale usmála a odpověděla.
"Ano je. Pojď dál, Sayuri-chan." A tak jsem jí s vděčným obličejem následovala.
Dům Uzumaki rodiny jsem dobře znala. Hrála jsem si tu docela často společně s mými staršími sourozenci. A taky s Uzumakijci juniory. Ráda jsem jim tak říkala, protože se jim to strašně líbilo. Říkali, že to zní vznešeně. Nepochopila jsem, co tím myslí.
"Naruto, máš návštěvu." řekla najednou Hinata a vytrhla mě z přemýšlení. Jmenovaný seděl v kuchyni a něco si četl. Pak, když zvedl hlavu a zpozoroval mě, odložil papíry a usmál se. Hinata mě vzala za ruku a donutila mě se posadit. Neprotestovala jsem.
"Dáš si čaj, Sayuri-chan?" zeptala se a já nervózně přikývla. Všimla jsem si, že mě Naruto pozoruje. Musí to tušit. Ve chvíli, kdy přede mě přiletěl horký čaj a Hinata se posadila na židli vedle, jsem mohla spustit svou řeč. Museli mi ale pomoc. Naruto to poznal.
"Tak povídej, princezno. Copak se děje?" řekl a upil ze svého hrnku. Čekal s klidným obličejem na mou odpověď. A já sebrala veškerou odvahu.
"No já,…já,…já,…" koktala jsem tiše. "Já jsem tě přišla požádat o pomoc, Naruto-sama!" vykřikla jsem zoufale a Naruto se na mě ztrápeně podíval. Hinata se zatvářila překvapeně, ale pak se pousmála.
"Jsem si jistá, že jí chceš ode mě?"
"A-ano." byla jsem si jistá stoprocentně. Naruto se zamyslel.
"Proč já? Proč si nepožádala někoho za své ro…?"
"N-nikdy!" řekla jsem rázněji, než bylo potřeba. "Já,…já chci,…já jsem…nechtěla jsem." řekla jsem nevině a chtělo se mi brečet. Na hlavě jsem ucítila jeho ruku. Podíval jsem se mu do očí a slzy skončily.
"Já vím. Chceš, aby tě uznal." vzdychl Naruto a usmál se na mě tím nejzvláštnějším úsměvem. Jako by říkal: To byl taky můj sen.
"A-ano." přiznala jsem a utřela si oči. Naruto se podíval na Hinatu.
"Zabije tě." řekla jen a pousmála se.
"Ať si to zkusí." řekl Naruto už normálním praštěným způsobem. "Yuri-chan, jdeme na to!"
"Dobře!" křikla jsem ve stejném duchu a usmála se od ucha k uchu.

Byla jsem si jistá dvěma věcmi:
Za prvé, že mě Naruto něco naučí a za druhé, že to bude něco!
První dny nestály za starou grešli. Naruto se mi dokonce při některých pózách smál. Já jenom nafoukla své malé růžové tváře a pokračovala. Můj hokage to asi nemohl po pár dnech vydržet,…proto mi zadal úkol. Měla jsem začít zlepšováním základů. To mi jak tak šlo.
Asi za dva týdny jsme trénovali moje těžký a nemotorný tělo. Padala jsem víc, než bylo nutné. Já si ale asi nechtěla pomoc. Na konec jsme se přemístili na ovládání chakry. To bylo ze všeho nejtěžší.
Naruto mě za ten měsíc dost utahal a tak se mi rozhodl dát volno se slovy: Všeho moc škodí. Já ho ale odmítla, myslím to volno. Neměla jsem,…nebyla jsem dost silná na to, abych si dávala přestávku! Už dávno jsem se rozhodla trénovat každý den do vyčerpání jen, abych něco dokázala. Dokázala své rodině,…svému otci.
U nás doma jsem nic neřekla. Dokonce i svého blonďatého učitele jsem přesvědčila o bobříku mlčení. Později mi řekl, že některé věci musí říct člověk sám. Pochopila jsem, že tuhle část nechá na mé maličkosti.

"Ovládání chakry ti pořád moc nejde, co?" řekl mi jedno odpoledne.
"Ne." odpověděla jsem stroze a dál jsem se soustředila.
"A víš proč? Moc se soustředíš na to, co ti říkám, Yuri-chan."
"Nechápu?" Naruto přišel až ke mně a posadil se, aby mi viděl do očí.
"I když na tebe ve tvém soustředění někdo promluví, neměla bys mu odpovídat, víš." řekl a usmál se. Já se usmála taky a začala znovu.
Asi po dvou měsících jsem dokázala lépe ovládat svou chakru a k tomu i své tělo. Měla jsem z toho ohromnou radost a Naruto jí sdílel se mnou. Při poslední ukázce mi zatleskal a udělal na mě takový zamyšlený pohled. "Mám nápad. Jdeš do toho." líbilo se mi, že se mnou mluví narovinu.
"A-ano, Naruto-sama!" řekla jsem nadšeně. To jsem ještě netušila, co mě hodlá Hokage naučit.