TpN: "Protože jsem Uchiha!" (6.část)

Yusuke:
Po dvou měsících jsme konečně já, Ayumi a Hideki opustili hloupé dětské mise a vrhli se na ty těžší. Nic z toho ale nebylo příliš nebezpečné ba ani těžké. Naruto nás prostě šetřil. Co mě překvapilo, bylo to, že s tímto postupem nebyl spokojený ani Lee-sensei, který vždy se vším od Naruta souhlasil.
Bylo to zvláštní vidět, jak se za nás pere, sice jen slovy ale byl tak přesvědčivý…Naruto se na něj jen pousmál a podal mu nějaký papír. Lee-sensei ztuhl, když si ho přečet. Pak se usmál od ucha k uchu a něco začal zběsile psát. Když byl hotov, vyskočil do vzduchu, udělal přemet a otočil se přitom na nás. Ukázal nám šťastně obsah papíru a já myslel, že mám vidinu.
"Chuninské zkoušky: Zápis účastníků." přečetla Ayumi nahlas a všichni tři jsme hleděli na naše jména.

Ten samý den jsme se všichni rozhodli, že budeme ty tři dny trénovat jak divý. A za ty tři dny budeme silnější, …aby jsme to všem na Chuninách natřeli! Dobrej pracovní název, ne? Zatímco Ayumi a Hideki trénovali ty svoje Hyuuga chvaty a pracovali s chakrou. Já jsem si zkoušel drtivé rány a své malo-velké schopnosti uzdravování. Lee-sensei na nás byl pyšný, že jsme se do toho pustili sami. Přesto nám dal pár rad a triků…musel jsem uznat, že většina z nich se nám bude určitě hodit.
Jednu věc jsem ale trénovat nechtěl. Můžete mě mít za blázna ale já o svojí Uchiha sílu prostě nestojím. Nejsem Mayu a asi nikdy nebudu jako můj otec. Jediný, kdo o mém velkém tajemství ví je Narumi. Ne, že bych mu to jen tak řekl, ale…no měli jsme nehodu. A od té doby já vím něco na něj a on zase na mě. Máme takovou menší dohodu…znáte to. Neřeknu, když ty budeš mlčet. A tak si dáváme pozor na pusu.
"Yusuke?"
"Co je, Ayumi?"
"Dokážeš tohle uzdravit?" řekla a ukázala mi šrám na ruce. Pravděpodobně od kunae. Ani nevím proč, ale naštvaně jsem se podíval na Hidekiho. Takhle zranit naší jedinou princeznu.
"Jo. Nehýbej se." Ayumi si klekla ke mně a sledovala mojí práci. Všimla si, že jsem se pousmál.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Jen tak vzpomínám na jeden trénink." řekl jsem popravdě. Vypadala překvapeně, ale usmála se taky.
"Nevydařil se?"
"To je slabý slovo…"

"Narumi!" řekl jsem naštvaně. Byl jsem dost vytočený z jeho názoru.
"Co?! Měl bys mu to říct!" řekl a zamračil se na mě taky.
"Ne! A vůbec, co ti je do toho?!" řekl jsem a pohlédl mu do modrých zklamaných očí. Nesnášel jsem ten pohled! Působil mi bolest. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale tohle musel pochopit.
"Všechno! Jsi můj kamarád, ne?" řekl pomalu a sklopil hlavu. Teď hleděl do ohořelé trávy před sebou.
"Ano. Ale tohle musíš nechat na mě." řekl jsem na vysvětlenou. Pousmál se a upřel svoje zraky zpět na mě. Nic neříkal. Jen se tak jemně usmíval a upíral na mě modré oči, kvůli kterým jsem byl schopný všeho.Uzumaki jsou zvláštní…ta jejich síla dostat se někomu do srdce…úžasný.
"Dobře." ušklíbl jsem se na ně a založil si ruce na prsou.
"Jestli cekneš, řeknu Narutovi co se potají učíš." ušklíbl se na mě kysele a podvedeně odešel.

Za dva dny tvrdého tréninku jsem měl dost. Moje malé sestry si mě dobíraly a nebyly jediné. Naruto se mi vždycky poškleboval, když mě s mým tátou viděli přicházet domů. Seděli venku na zahradě a něčemu se smáli. Zase se ozval ten hloupej pocit žárlivosti…
"Sasuke? Můžeš na chvilku?" zavolala ho mamka.
"Jo." odpověděl jen a šel za ní do našeho domu. Já se usadil vedle Naruta, ale nic jsem neřekl.
Přemýšlel jsem, jestli se ho na to můžu zeptat…udělám to…
...
Táta říkal, že tu vlastnost, žárlivost, má každý Uchiha v krvi. Takže mě ani nepřekvapuje, že žárlím a závidím. Jsem Uchiha a některé věci se prostě nezmění. Když jsem toho večera tenhle názor říkal Narutovi, tak jsem mu zkazil náladu, protože se mu to vůbec nelíbilo. A tak mě zase poučil.
"Nejenom Uchiha umí žárlit, Yusuke. Já taky ledacos záviděl tvému otci."
"Co třeba?" Naruto se zamyslel. Moje otázka ho zaskočila. Pohledl na hvězdnou oblohu.
"Pamatuju si, že jsem chtěl mít tolik holek co on."
"Cože? Můj táta byl d***ař?" Naruto sklopil hlavu a udělal takový zvláštní výraz.
"To zrovna ne…I když mohl mít, kterou chtěl."
"Tak si nevybral žádnou, co?" pochopil jsem velice dobře. Já to dělám taky. Naruto se na mě usmál a znovu se podíval na nebe. Tentokrát na měsíc.
"Víš, Yusuke, tenkrát jsem ho obdivoval, protože byl o tolik lepší než já…V tolika věcech mě převyšoval, že jsem si dlouho myslel, že…" zasekl se při rachotu, který udělala naše kočka Kasumi. Zavřel oči a už dál nemluvil. Jakoby mu ta myšlenka utekla z hlavy.
"Že co, Naruto?" podíval se na mě. Neusmíval se.
"Yusuke, já udělal chybu. Ale nikdy jsem jí nelitoval...Nikdy jsem neměl otce a tak jsem si ve svém mládí našel jiný mužský vzor."
"Mého tátu?"
"Budeš se divit, ale ano…" zase se na mě usmál a uvolnil tak tuhle atmosféru. To mu šlo ze všeho nejlépe. "Strašně jsem si přál být jako on…Ale já nebyl on. Věděl jsem to moc dobře…Já byl něco horš…"
"Hloupějšího." opravila Naruta příchozí mě moc dobře známá osoba.
"Tati?" oba dva jsme se podívali na muže stojícího ve dveřích. Netvářil se zrovna moc nadšeně. Jako pokaždé.
"Už zase nemáš co dělat?" řekl přísně. Já sem trochu ucouvnul strachy. Naruto se jen ušklíbl. On si to hold mohl dovolit.
"Chci tě naštvat."
"A mazej!" jak to můj otec dořekl, hokage zmizel. Nechápal jsem, proč je na něj otec takoví. Žárlil jsem, to ano ale jinak jsem měl svého hokage rád. Vždyť je tak neskutečně milý a hloupý.
"Proč si na něj takový?"
"Mám k tomu své důvody." řekl mi a jasně mi tím dal najevo konec tohoto tématu. Já se ale odmítal vzdát!
"Máš ho rád."
"Rád je silný slovo, Yusuke."
"Já jsem se neptal, tati. Já to oznamoval." přivřel svoje černé oči a podíval se na mě tím tajemným pohledem. Pak pohlédl na noční oblohu.
"Slabé slovo." řekl skoro šeptem. Sklonil hlavu, abych mu neviděl do obličeje a odešel dovnitř. Já to ale viděl…V tu chvíli jsem zase žárlil! Záviděl jsem tomu muži, kterého můj otec obdivuje a kterého si tolik váží...Viděl jsem, jak se červená a to dělá jenom tehdy, když něco myslí upřímně.
"Je čas jít spát, Yusuke." uslyšel jsem maminčin hlas.
"Ano, mami." odpověděl jsem a vrátil se do domu. V pokoji jsem ještě chvíli přemýšlel a pak si lehl. Přece jenom bych se měl vyspat. Zítra je velký den.