TpN: "Protože jsem Uchiha!" (7.část)

Sasuke:
Nemůžu uvěřit, že mě už dokáže prokouknout i vlastní syn. Jasně, zná mě dvanáct let a z toho pět let měl dětskou nevědomost, ale přesto je to na jeho věk úspěch. Když nepočítám toho blbce, tak skoro všichni mě pochopili až mnohem později. Hold jsem zapomínal na důležitý fakt a tím bylo to, že on je taky Uchiha. A není jediný…mé dvě princezny ať jsou jakékoliv, taky nebudou věčně slepé,…tím jsem si jistý.
Co s tím mám dělat?
Vždycky jsem se snažil, abych vypadal jako muž, který si je sám sebou jistý. Jinak to nešlo, než být přísným a arogantním. Byl se vůdce, hlava naší rodiny,…stejně jako kdysi můj otec. Ledacos jsem po něj podědil…nebo jsem si to alespoň myslel.
"Co šrotuješ?" zeptal se mě Naruto a přitom si objednával třetí rámen.
"Nic."
"Svěř se mi, Sasuke-kun." řekl a za dvě sekundy se ke mně lísala nahá blonďatě sladká žena. Nesnášel jsem tuhle jeho podobu, obzvlášť když jí používal na mě. Trapně si pořád myslel, že mě to rozptyluje. Ani na minutu jsem nezaváhal a vrazil mu takovou, že slítl ze židle a přistál před Ichirakem.
"Usuratonkachi!" řekl jsem, když se vyškrábal na nohy a posadil se vedle mě.
"Trápí tě chování tvých následovníků?" řekl najednou a já stále nedokázal pochopit, proč mě tyhle jeho věcné otázky překvapují.

"Trochu. Přestávám jim rozumět."
"Rozuměl by si, kdyby si byl víc všímavý."
"Co tím jako myslíš?"
"Jsou to tvoje děti, NE tvoji podřízení, Sasuke." podíval jsem se na něj ledově jako už dlouho ne. On mě tu poučuje, jak mám vychovávat vlastní děti? To už trochu přehání! Není mi patnáct, aby mi takhle kecal do života. Položil jsem na pult prachy a dal se na odchod. Tohle nehodlám poslouchat a navíc jsem neměl náladu se hádat. A tak jsem zase utekl, i když jsem přísahal, že už to nikdy neudělám.

Pár kroků v před a…zastavil jsem se nad smyslem té hloupé staré věty. Za sebou jsem slyšel Narutův hlas, jak se loučí a zároveň platí. Pak bylo jasný, že stojí kousek ode mě a čeká.
"Ty mi neřekneš, čeho jsem si nevšiml, že ne?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Naštvalo by tě to, že si na to nepřišel sám."
"To mě štve už teď." řekl jsem po pravdě. Neměl o tom vůbec mluvit. Nevědomost by mi dala ještě chvíli klidu ale zároveň hodně nejistoty.
"Vážně ti nic nepřišlo alespoň jako zvláštní situace?" řekl a mě to donutilo zamyslet se.
"Sayuri pořád trénuje, protože mi chce dokázat, že je taky silná."
"Jo. Docela jí to poslední dobou trápí." řekl a udělal ten obličej, který mi říkal: Já vím mnohem víc.
"Snad nečteš jejich pocity, Naruto. Jestli jo, tak…!"
"Ani nemusím. Je to na nich až moc vidět. Škoda, že je jejich tatínek slepý." to mě trochu popudilo a rozešel sem se pryč od Ichiraku. Naruto mě doběhl a šel vedle mě.

"Taky,…v nich občas zahlédnu moje vlastní chyby."
"Všichni chybují, Sasuke. Tvoje děcka nejsou výjimka." řekl Naruto klidně a pousmál se.
"Co když nechci, aby udělali stejný chybný krok jako já?"
"Jestli se tak rozhodnou, tak jim v tom nezabráníš, Sasuke." řekl a já se na něj nedokázal nedívat. V takovýhle chvílích je moudřejší než kdokoliv, koho znám. Možná proto jsem naši debatu rozvedl dál a do větší hloubky…možná mi naznačí víc.
...
"Mayu až moc touží po sharingannu."
"A proto ho ještě nezískala." dodal jako by se nechumelilo, ale já věděl, že takhle schopnost Uchihů nefunguje. Právě když po tom toužíš, se to stane…jen musíš mít ještě jednu věc. Důvod.
"A co Yusuke? Poslední dobou po nás divně kouká?" řekl jsem svou další vnitřní otázku, která mě už docela dlouho hlodá. Naruto se usmál a podíval se na mě. Zvedl jedno obočí a zatvářil se pochybovačně.
"Ten jeho pohled ti nic známého nepřipomíná?"
"Ne."
"Vážně?"šťoural dál, pitomec!
"Ne."
"Sasuke. Nepřemýšlej nad tím tak." on toho nenechá. No fajn.
"Co tím…?"
"Jé, hele! Zmrzlina. Dáš si taky?" přerušil mě a utíkal ke stánku, který stál na jednom rohu akademie. Vůbec mu nedocházelo, že je to pro děti a že zrovna přerušil vážný rozhovor, kvůli hovadině!
"Za tohle tě jednou zabiju, fakt že jo." řekl jsem jeho směrem a krev se ve mně začala vařit! Naruto se jen s úsměvem otočil a hned byl u mě zpátky s dvěma kornouty.
"Hihi, nedělej, že si nedáš." řekl a jeden mi podal.
Kdyby to byl někdo jiný, už by ho měl na hlavě, ale že je to Naruto. Vzal jsem si od něj zmrzlinu a pustil se do ní. Tohle je asi jediná věc, co máme společnou…Oba milujeme vanilkovou zmrzlinu.

"On žárlí, Sasuke." řekl Naruto jen tak a já zamrzl na místě. A ne z té zmrzliny.
"Cože?"
"Yusuke žárlí, protože mám víc pozornosti než on."
"Víc pozornosti? U koho, u čeho?" řekl jsem nechápavě. I když já jsem to dobře znal. Záviděl jsem mu tu pozornost taky, ale alespoň sem už nedělal ty obličeje, které to prozrazovaly.
"U tebe, přeci."
"Hloupo…"
"Je to možné. Schválně ho pozoruj a pak mi řekni, jestli se mýlím."
"Nikdy se nemýlíš, v tom je ten problém,…co mě štve už několik let." řekl jsem a pousmál se jeho směrem. On mě napodobil a vůbec to dál neřešil. Teď bylo na mě, jak se zachovám k postoji svých dětí.

Sayuri se snaží dohnat ostatní, ale nejde jí to. Jsem z ní dost zklamaný a možná to dávám moc najevo, protože jsem se kvůli tomu párkrát pohádal se Sakurou. Mayu je posedlá adrenalinem a snaží se hledat sílu a moc. Vidí jí ve své přirozenosti - v sharinganu. Já vím, že bude první, kdo ho získá. Také ale vím, že zatím na něj nemá ty správné ingredience. Chybí jí ta nejzákladnější, až na ní přijde, …no doufejme, že bude hodná. A v neposlední řadě Yusuke, který je mi snad nejmíň podobný. Co se chování týče. To je možná dobře alespoň mám jistotu, že ho nezblbne moc nebo pomsta. Stejnak je poslední rok nějaký divný. Jako když si něco odmítá připustit…u koho jsem tenhle pocit ještě cítil?

Bylo to se mnou fakt špatné, když sem tolik let tolik věcí dokázal přehlídnout nebo ignorovat. K tomu všemu začali dneska Chuninské zkoušky a ten pitomec Lee zapsal celý svůj tým. Což znamená mého Yusukeho, Narutovu Ayumi a Hidekiho. Nechtěl jsem být hnusný, když i já sám jsem prodělal v jejich věku to samé, ale přeci jenom jsem měl trochu strach. Asi díky vzpomínce na tu naší zkoušku, která nedopadla moc dobře. Naruto mě ale při prvních výsledcích ujišťoval, že se zatím nic vážného nestalo. No tím mě výrazně uklidnil.
Po prvním kole už bylo jasný, kdo z dětí ustál tu pitomost s testem a byl poslán na pár dní do Lesa smrti. To už jsem se doopravdy bál. Ještě, že jsem tak dobrý herec. Jediný, kdo to zase poznal, byl ten idiot. On si svojí holčičku taky hlídal, a proto měl přehled, co se týmu jedna zrovna děje. Moje plus. Dělali jsme jako, že nic a přitom jsme byli bez sebe strachy…hrůza.
První úleva přišla, když jeden z poslů Naruta přinesl zprávu, že náš tým dorazil v pořádku a s oběma svitky na místo určení. Nahlas jsme oba vydechli a usmáli se na sebe.
"Ty mi teda dávají zabrat."
"To mi povídej." řekl Naruto a já se koukl z okna jeho kanceláře.
"Teď vlastně mají první rozřazovací kola, ne?"
"Jo, budou bojovat." odpověděl a zvesela na mě mrkl.
Bylo celkem jasný, že si na finální zápasy ještě nějakou dobu počkáme, ale přesto jsme už výsledky prvních věděli. Hideki, ten omdlévací prcek z týmu mého syna, zrovna vyhrál.