TpN: Vzduch a Písek (10.část)

Misaki:
Osaměla jsem ale… už jsem se necítila tak mizerně jako, když jsem sem doběhla. Co to bylo za kluka? A proč se semnou dal tak bez okolků do řeči? Vždyť mě viděl podruhé v životě. Jednou plnou arogance a sobeckosti a podruhé jako sesypanou hromádku neštěstí. Bude mě mít za extrém! Trochu jsem zrudla a nechápala, proč mi to tak vadí. Ještě chvíli jsem se dívala směrem, kterým tak ve spěchu odešel, než jsem sklopila hlavu k zemi.

Narumi
Proč mi to zní tak povědomě? Nevím, na takové věci jsem vždycky měla Toshira, který si za mě pamatoval jména lidí. Při vzpomínce na toho zrádce jsem si promnula bolavou tvář. Pak jsem ale trochu zrudla, když se mi do hlavy vrátil Narumiho obličej plný obav a vzteku. Vadilo mu, že mi někdo ublížil. Nechápala jsem proč, ale líbilo se mi to. Neměla jsem nikdy potřebu pamatovat si něčí jméno ale teď? Podívala jsem se k obloze. Proč na to jeho jméno nedokážu zapomenout? Proč nedokážu zapomenout na jeho úsměv? Rychle jsem zakroutila svojí hlavou a snažila se vyhnat jeho obraz z hlavy! Stále jsem se ale nedokázala zbavit té hloupé růže v obličeji. Řekl, že se uvidíme později a já nevím proč, jsem mu to věřila a…těšila se na něj. Nedalo mi to a sama pro sebe jsem se pousmála.

"Nee-san!" vykřikl z ničeho nic dětský hlas odkudsi z lesa a já v něm poznala svého bratra.
"Nowaki?" řekla jsem s trochou překvapení a stočila svůj pohled na přicházející skupinku, která vyšla z druhé strany břehu. Kde se tu vzali? Nowaki ke mně doběhl jako první a nadšeně mě objal.
"Nee-san, tak strašně jsem se na tebe těšil!" řekl a dál mě objímal a svojí hlavu tisknul na můj hrudník. Nevadilo mi to. On jediný směl, byl to můj brácha. Když k nám dorazili i ostatní, trochu jsem ho odstrčila a nahodila svůj pevný výraz ledové královny.
"Misa-chan? Co to máš na obličeji, proboha?" řekla mi matka hned z kraje a už mě osahávala všude, kde to šlo. Chytla jsem jí za jednu ruku.
"Nic mi není, opravdu. Jen malá hádka s týmovými kolegy." řekla jsem a sledovala její oči, které jsem po ní zdědila. Měla v očích stejný chlad jako já,…ale jen chvílemi. Jako třeba teď.
"Cože?"
"Nechci o tom mluvit." řekla jsem jí na rovinu a odvrátila se. Pohladila mě po druhé tváři a vzdychla.
"Dobře. Kde máš otce?"
"Na stadionu. Chcete odvést?" řekla jsem a po očku si prohlížela konožský doprovod v podání dvou mužů a jedné rusovlasé ženy s divnou vizáží.
"To budete laskavá, Misaki-sama." řekl Shin a zářivě se na mě usmál. Bože jak tohle nesnáším. Ten muž s cigaretou se pousmál a popotáhl. Pak dlouze vydechl kouř a podíval se do dáli. Svým způsobem mi na něm něco přišlo povědomé. Asi si všiml, že ho zkoumám a pohlédl do mých očí.
"My se ještě neznáme, slečno. Já jsem Konohamaru. A tohle jsou Udon a Moegi." řekl a pousmál se.
"Na nic jsem se neptala." řekla jsem a otočila se na podpatku. Dala jsem si hodně záležet, aby to vypadalo hodně povýšeně. Pak když jsem se rozešla zpět k centru Listové, celá skupina mě následovala.
"Jsi vždycky tak protivná?" zeptal se mě ten Konohamaru a dál se věnoval cigaretě, kterou svíral v ruce. Nepodívala jsem se na něj a šla pevnými a ráznými kroky dál.
"Máte s tím problém?"
"Upřímně ani ne. Moje žena je stejně orientovaná." řekl a zašklebil se na své partnery. To jsem nepochopila. Asi jsem ale neměla. Proč mám kolem sebe takové idioty?
Chvíli jsem se zamyslela a nedokázala se zbavit myšlenky na nemocnici. Moc dobře jsem věděla, proč na ni stále myslím. Tam někde leží ten kluk. Říkal, že ho někdo zabije, protože má být v nemocnici. Už tam asi dorazil. To bych mohla…

"Kde je tu nemocnice?" řekla jsem ještě rychleji, než jsem nad tím začala přemýšlet a trochu zrudla. Nedošlo mi, že vlastně nikdo nemůže vědět, co touhle otázkou sleduju. Ten Konohamaru si mě zvláštně prohlédl, ale pak jen pokrčil rameny.
"Když se dáš tudy, uvidíš po asi pěti minutách bílou budovu po levé straně." řekl a ukázal na opačnou stranu, kudy byl stadión. Nezaváhala jsem a no,…prostě jsem se od nich odtrhla a šla tím směrem. Nikdo to neřešil kromě…
"Kam jdeš, Nee-san? Můžu jít s tebou?" řekl Nowaki a přiběhl ke mně. Já se zastavila a podívala se na něj. Nemohl jít se mnou, dnes…
"Dnes ne. Běž s matkou a ostatními. Já vás dohoním."
"Jasně." řekl zklamaně a vrátil se ke skupině, která pokračovala tam, kam měla namířeno. Já se k nim otočila zady a párkrát se zhluboka nadechla. Pak jsem pokračovala k místu, kde by měl být.

Nemocnice byla dost velká a nepřehledná. Jak ho tady proboha najdu a co mě to vůbec napadlo sem jít? Všichni na mě jen divně zírají. Od pacientů až po doktory a sestřičky. Copak jsem morče s červenými pruhy? Nezírejte ne mě a raději mi někdo řekněte, kde je…
"Hledáš něco?" řekl mi dost známí ledový hlas. Otočila jsem se, a koho to nevidím stát opřeného o jednu stěnu.
"Ty." Uchiha Sasuke se na mě pousmál a pár kroky přešel ke mně. Byla jsem ve střehu!
"Slyšel jsem, že si dostala nakládačku." řekl a nepřestával se tak divně šklebit. Přivřela jsem oči.
"Do toho vám nic není!"
"Jistě." řekl klidně a podíval se směrem k recepci. Na co tu čeká on? Jeho žena tu pracuje, ale to přece neznamená…nebo jo? Něco se asi chystá, zatracení dospělý.
"Co tu vůbec děláte? Sledujete mě?!" řekla jsem, abych nějak navázala konverzaci.
"A proč bych to dělal? Jsi nezajímavá." řekl chladně Uchiha a ani se na mě nepodíval.
"Co si to…?"
"Tak hele, radši přejdi k věci." podíval se na mě přísně a tím mě na malou chvíli umlčel. Nechápala jsem, ne úplně tedy.
"Cože?"
"Něco tu hledáš, ne?" řekl na rovinu a sledoval, jak sem trochu zrudla v obličeji.
"Ne!"
"Tak proč se tu tak zoufale rozhlížíš?" asi si to hodlal vychutnat, protože stále stál a díval se na moje reakce. Já se ale uklidnila a už s klidnou tváří odpovídala.
"Nudím se."
"Myslíš, že se to v nemocnici zlepší?" řekl a zkoušel mě dál. Marné snaha. Tak proč jsem trochu nervózní. Stále se v jeho přítomnosti trochu třesu.
"Možná."
"Ty si ale otravná. No nic, musím. Měj se." řekl a udělal pár kroků k východu. Něco se ve mně v tu chvíli zvedlo jako opona a já chtěla pomoct…od něj.
"Počkat! Já,…mám otázku."
"To, co hledáš je na pokoji sedmnáct." řekl Uchiha Sasuke a s úšklebkem zmizel v oblaku kouře.
...
Pokoj číslo sedmnáct. Stojím u jeho dveří. Ještě jsem si to mohla rozmyslet a odejít. Nikdo by to nezjistil. Nikdo by se mi nesmál ale…co můžu ztratit, když vejdu? Nic. Ano správně, nic. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Pak jsem s pevným arogantním výrazem zaklepala a otevřela dveře. Přišly hned dva pocity. Úleva a zklamání. Nebyl tu, postel byla rozházená ale prázdná. Přešla jsem až k ní a sáhla na povlak. Je ještě teplý. Musel tu být chvíli přede mnou. Jak to, že jsem ho neviděla odcházet? Nebo tu někde je a schovává se…nebo, že by zase zdrhnul? To je možná pravděpodobnější. Vzdychla jsem a naštvaně bouchla do polštáře! Takhle se tu kvůli jednomu klukovi ponižovat! Na co jsem myslela? Ještě párkrát jsem uhodila do polštáře, než jsem se rozhodla, rozhlídnout po pokoji.
Byl celkem velký, byla tu postel, dvě židle a gauč. Na stolku vedle postele leželo cosi nedojedeného, co jsem nedokázala identifikovat a pár zmuchlaných kapesníků. Nějaká slupka od banánu a celé jablko. Když jsem přišla blíž, všimla sem si, že je z jedné strany nakousnuté. Moc čistotný teda není. Mezi vším tímhle bordelem ležel i nějaký kus popsaného papíru. Jsem od přírody zvědavá a tak mi to nedalo a sáhla jsem po něm.
"Přání brzkého uzdravení?" přečetla jsem kousek a zamyslela se. "Jsou tu i nějaké podpisy." pod nějakou krátkou básničkou bylo podepsáno spousta jmen. To znamená spousta lidí, spousta přátel. Trochu jsem se zastyděla, že žárlím na kluka, který tu ani není…a který má tolik lidí, kterým na něm záleží. Přečetla jsem si to ještě několikrát a pak jsem se pousmála a vrátila to na místo. Otočila jsem se na podpatku a chystala se odejít. Stejnak tu nejsi…
Narumi
To jméno mi stále znělo v hlavě. Zastavila jsem se ve dveřích a otočila se zpět dovnitř. Mé oči se upínaly ke stolku s přáním. Nedalo mi to a vrátila sem se k němu. Našla jsem v šuplíku nějakou červenou tužku a napsala to první, co mě napadlo. Pak jsem si to prohlédla a zjistila, že můj vzkaz je jediný, který je psaný červenou. Všechny ostatní jsou modré, panebože co teď? Nemůžu to vrátit, a tak jsem nervózně vrátila tužku i papír na místo a rychle opustila pokoj.

Před nemocnicí jsem se ještě podívala vzhůru k jednomu oknu…usmála jsem se. Ten vzkaz se mi stejnak líbil, přesně vystihoval mojí stávající situaci. Moje pocity.
"Dlužíš mi slib, Usuratonkachi."
Rychle jsem schovala svůj úsměv za tu svou běžnou ledovou masku a kráčela zpět ke stadiónu, zpět k problémům…teď sem sama.

Nowaki:
Měl jsem takovou radost, když jsme se objevili pár metrů od mojí Nee-san. Dokonce jsem na malou chvíli zapomněl na zeměpisnou polohu, do které nás před malou chvilkou odnesli Konohamaru-san, Moegi-san a Udon-san. Pevně jsem ji chvilku objímal, než jsme vyrazili k stadiónu. Cestou jsem si všímal té nádherné zeleni kolem. Už chápu proč je to Listová. Její umístění v ekosystému a vychytání všech možných slabin bylo úžasné. Ani na chvilku jsem nezaváhal a vytáhl si blok s tužkou. Zakresloval jsem si a psal si poznámky. Nezapomněl jsem na nic od listů po kameny! Moje Nee-san se po chvilce mého bádání zeptala, kde je tu nemocnice. Konohamaru-san jí dal stručný popis a já si to zapsal. Pak udělala moje Nee-san něco, co jsem nečekal. Odtrhla se od nás a šla tím směrem, kterým měla být údajně Listová nemocnice. Rychle jsem zavřel blog a zandal tužku, uklidil jsem je do tašky a hnal se za ní. Chtěl jsem jít s ní a být s ní. Možná to i věděla a proto se na mě tak ledově podívala. Jsem docela chápavý a hned mi došlo, že chce být asi chvíli sama…nebo aspoň tam, kam jde, chce jít sama.
...
Když mi zmizela z dohledu, posmutněl jsem. Moegi-san si toho všimla a pohladila mě po hlavě.
"Neboj, vrátí se za tebou."
"Já vím." řekl jsem jí a usmál se. Chvíli jsem se nedokázal zbavit svého zklamání ale sotva jsem koutkem oka zahlédl vytesané hlavy ve skále, smutek mě přešel a já opět vytasil svůj poznámkový blog! Konohamaru-san se nade mnou sehnul a zkoumal, co dělám.
"Kdybych nedostal info o tom, že tě zajímá geografie Konohy, myslel bych si, že si špion." řekl a pousmál se na mě. Já mu úsměv oplatil.
"Jednou ze mě bude ten nejlepší špion." řekl jsem a udělal falešnou grimasu lotra.
"To doufám, začíná být nedostatek schopných padouchů." řekl Konohamaru-san a rozcuchal mi trochu vlasy. Pak mi obrátil hlavu k obrovské budově před námi. "Vítej na stadiónu, Dr. Padouchu."