TpN: Vzduch a Písek (9.část)

Ayumi:
Ani v nejmenším případě jsem nepředpokládala, že bude můj táta používat proti té holce z Písečné svoje ninjutsu. Proto jsem společně s Yusukem zírala na tu sílu, která právě teď drtila na kousky Zlatý prach i s jeho majitelem! Bojové pole stadionů se s části drtilo také a to jen díky síle té srážky! Docela jsem měla strach a ne jen o tu holku…
Tohle byl třetí stupeň z pěti základů tátovi stupnice. Nazval jí známým avšak nevhodným názvem Beaufortova stupnice. Od nejslabší po nejsilnější: Odayakana - bezvětří, Soyokaze - vánek, Kyófú - vichřice, Tatsumaki - tornádo a Harikén - hurikán. To ovšem není všechno. Dokonce se u každého z těchto druhů větru naučil i tzv. Poddruhy. Všechny taky dokáže v té nejsilnější i nejslabší podobě kombinovat. To je možná důvod, proč z něj mají všichni respekt. Bohužel jsem dostala opak. Sasuke-san mi jednou řekl, že tuhle svojí větrovou stupnici se naučil až dva roky po mém narození…což znamenalo, že měl a má v zásobě ještě silnější triky. Bože můj táta je asi neporazitelný.

Vítr zmizel a na pár minut nastalo bezvětří. Rozhlédla jsem se a dívala se na toho muže, který tu způsobil menší vichřici. Táta byl opět ve své dospělé podobě a ruce v kapsách dokazovaly, že je po všem. Ta holka, Misaki, klečela na zemi o pár metrů dál a vypadala nezraněně. Neměla ani škrábanec. Jak je to možné? Mohl…aha, táta jí minul. Tohle by jí asi pocuchalo fasádu.
"Prohrála si, Misa-chan." řekl jí a já čekala, že se otočí a odejde. Jeho únava v obličeji se mu vrátila a on nedokázal zabránit velkému zívnutí. Kdybych byla Misaki, tohle gesto by mě urazilo. Ale ona k mému překvapení neudělala nic.
"Jak…?" šeptla Misaki a sevřela rukou kousek zeminy. Trochu jsem jí litovala.
"Už jsem ti to říkal, ne? Chybí ti důvod." řekl můj táta a já věděla, že když o něco jde, nedokáže být zas tak jemný.
"Já mám přeci důvod!" řekla Misaki a to už mi znělo dost zoufale. Jakoby začala pochybovat.
"Nemáš. To, o čem si přesvědčená, že je důvod, je jen iluze. Nepodstatná věc zabalená v silném obalu arogance." řekl táta, jako kdyby se nechumelilo. Jako že nechumelilo.
"To není…"
"Pravda? Ale je a ty to víš." řekl jí táta a podíval se tam, kde stál Kazekage-sama. "Víš, co je důvod?"
"Cože? Co to je za otázku?" řekla a trochu zvedla hlavu.
"Zdá se, že ne." řekl táta bez sebemenšího překvapení.
"Vím!" řekla a podívala se mu do očí. Táta se na ní zahleděl a pak zakroutil hlavou v záporném gestu.
"Zatím ne, Misa-chan."
"A pak kdo je tu arogantní, co?" řekla Misaki a otřela si naštvanou tvář.
"Možná trochu jsem ale, Misa-chan…já si to na rozdíl od tebe můžu dovolit." řekl a čekal na její reakci. Asi jí však odhadl dobře…
"Ty…nenávidím tě!"
"Nebyla bys první ani poslední." řekl můj táta a otočil se k ní zády. Nesmál se a ani se neušklíbl. Buď na to opravdu neměl sílu, anebo…poznala jsem to. Snažil se Misaki něco říct ale ona to nechápala. Takhle zkouší Uzumaki Naruto lidi, kteří neznají svou cestu. Tohle je poprvé, co to vidím na vlastní oči.

"Toshiro, Yori! Zastavte ho!" křikla na své společníky a ti poslechli. Objevili se před mým tátou a zatarasili mu cestu. S tátou to ani nehnulo, jen se zastavil a pousmál.
"Baví vás poslouchat někoho jako je ona?" zeptal se s jemným klidem.
"Nemáme ne výběr, Naruto-sama." řekl Toshiro ale nijak se nepřipravoval k boji. Něco bylo jinak.
"Řekni jí to. Potřebuje to slyšet." řekl táta a pousmál se na něj. Toshiro přivřel oči a sklopil hlavu.
"Říct co?"
"Ty víš co. Trápí tě to, ne?" řekl táta a podrbal se ve vlasech.
"Z té vaší schopnosti jde docela strach, víte to?" řekl Toshiro a snažil se dýchat pomalu.
"Jo. Proto to nerad dělám." řekl táta znuděně a podíval se na oba dva kluky. "Řekněte jí to oba."
"Nic se tím nezmění, Naruto-sama." řekl Yori a sklopil hlavu jako jeho bratr.
"A co když jo?" řekl můj táta a udělal krok stranou, aby jim uvolnil místo. Stále se jim díval do očí a oni jemu. Misaki se zatím sbírala ze země a překvapeně sledovala jejich rozhovor. Když už stála pevně nohama na zemi, začala jí docházet jedna malá skutečnost. Zamračila se.
"Snaží se vás dostat, kam chce, vy pitomci! To mu jde nejlí…"
"Sklapni, Misaki!" okřikl jí ten, od koho bych to nečekala. Toshiro se na svou týmovou partnerku zamračil a rychlými kroky obešel mého tátu a přešel až do její blízkosti. Yori ho následoval. Misaki nehnula ani brvou, chvilku oněměla, ale za chvilku se z toho vzpamatovala a tvářila se jako před tím. Dostala jsem trochu strach ale táta stál stále opodál a celou situaci sledoval stejně jako já s Yusukem.
"Co si to dovoluješ?! Víš, kdo já jsem?" řekla Misaki a k mému překvapení z ní šla stále arogance.
"A víš, kdo jsem já?" oplatil jí Toshiro a já nevěděla, jestli rudne nervozitou nebo vzteky. Asi obojí.
"Jsi můj podřízený! Tak to je a tak to nevždy zůstane, ty blbč…" v tu chvíli se mi v hlavě zpomalil čas a já otevřela zaraženě pusu. To, co Toshiro udělal, nepřekvapilo jen mě. Misaki se asi neudržela na nohou a spadla přitom na zem! Toshiro jí totiž bez jakéhokoliv upozornění uhodil! Prostá facka ale za to asi bolela.
...
"Teď mě poslouchej, ty mrcho! Nikdy jsme nebyli poddruhy. Nikdy jsme nebyli míň než ty! A nikdy jsme nebyli slabší…Hraješ si na nedobytnou pevnost, ale ve skutečnosti do tebe stačí jen cvrnknout a rozsypeš se!"
"To vůbec není pravda, blbče!"
"Vím stoprocentně jen dvě pravdy, Misaki! To, že jsi ta nejhorší osoba, co jsem kdy poznal a to, že tě nezajímá nic krom tvých dlouhých rudých vlasů, se kterými se tak pyšně producíruješ!" řekl a pohlédl krátce na svého bratra Yoriho a ten mu podal kunai. To už jsem se chtěla rozběhnout. Yusuke mě zastavil a než jsem stačila něco říct, ukázal na mého tátu. Mračil se. Asi věděl, co se chystají udělat a nelíbilo se mu to.
"Já…" uniklo z úst Misaki a já jí obdivovala. Kdybych to byla já, tak už dávno brečím nebo utíkám pryč odtud. Ale ona zatím nic. Jen dál klečela na zemi.
"Je mi fuk, co ty chceš! A už mám dost tý tvojí arogance. Škoda, že vím, jak tě ranit." řekl a než stačila Misaki protestovat, Yori jí přidržel ruce a Toshiro jí chytil za velký kus jejich nádherných vlasů a chystal se je…!
"To by stačilo." řekl Uzumaki Naruto a držel Toshirovi ruku s kunaem. "Puste jí, hned." řekl a zabodl se do nich svým modrým vážným pohledem. Z tohohle jsem měla docela strach. Oba ho neochotně poslechli a udělali pár kroků od něj.
"Jsi sama. Nezapomeň na to, Misaki. Jdeme, Yori." řekl Toshiro a společně s bratrem odešel. Misaki si držela všechny svoje dlouhé vlasy a nebyla chvíli schopná slova. Po asi pěti minutách, kdy nikdo nic neřekl, se zvedla a kráčela pryč ze stadiónu. Měla jsem za to, že odtud uteče, ale ona šla naprosto vyrovnaně až soustředěně…Všichni se za ní dívali dokavaď nezmizela za rohem.

"To bylo něco." řekl Yusuke a až teď pustil mojí ruku, čímž mě vrátil zpět vedle sebe. Trochu jsem zrudla, ale nešlo mi přestat myslet na Misaki. Brečí? Nebo jí je o opravdu jedno. Asi se to nikdy nedozvím.
"Jo." Povzdychla jsem si a zadívala se na svého tátu. Vypadal zamyšleně a unaveně. Pak ale zavřel oči a podíval se směrem k nám.
"Kam jsme to šli?"
"Přece něco s tím udělat, Naruto-sama." připomněl Yusuke a trochu se pousmál. Táta mu úsměv oplatil a přikývl.
"No, jasně. Tak jdeme." řekl a rozešel se ze stadionu ven. My ho s Yusukem následovali a i když jsem měla spousty výhrad k jeho chování k ženám, napadla mě pouze jediná otázka, která mě opravdu zajímala.
"Tati?"
"Hmm?"
"Myslíš, že bude v pořádku?" zeptala jsem se a sledovala jeho obličej. Táta se jen podíval do dálky a zavřel oči. Chvíli se soustředil a pak…se usmál. Když otevřel oči, neměly v sobě kousek únavy.
"V tom nejlepším." řekl nadšeně a pokračoval dál směrem ke své kanceláři.
"Co tím mys…"
"Později to pochopíš. Teď máme práci." přerušil mě a dal mi tak staré myšlenky a obavy. Narumi-nii-chan mě potřebuje.
"Dobře." řekla jsem odhodlaně a otec mě pohladil po hlavě.
...
"Co přesně od nás potřebuješ, Naruto-sama?" řekl po další odmlce Yusuke, když táta otevíral dveře od pracovny hokage. Táta si ho změřil pohledem a beze slova přešel k pohovce a lehnul si na ní. My si sedli naproti.
"Nejste hloupí. Narumiho stav znáte." řekl táta se zavřenýma očima a čekal.
"Bohužel ano." řekla jsem zklamaně a sevřela ruce v pěsti.
"Co když se neocitáme v beznadějné situaci?" řekl táta a podíval se na náš výraz.
"Je šance, že…?" řekl Yusuke nadšeně.
"A když řeknu, že jo?" podívala jsem se do Yusukeho obličeje a on do toho mého. Usmívali jsme se a zároveň v nás vykvetla nová naděje. Pak jsme pohlédli zpět na Rokudaimeho. Ten se na nás ušklíbl a ještě pár minut čekal, co ze sebe vypustíme.
"Tak na co ještě čekáme?" zeptal se Yusuke a vyšvihl se zpět na nohy. Já ho napodobila.
Táta si nás překvapeně prohlédl a párkrát zamrkal. Pak hodil jeden z velkého výběru obličejů, který se týkal vždy a jen Sasukeho Uchihy.
"Na tvého tatíčka. Asi by mě zabil, kdybych začal bez něho." vzdychl otráveně táta a opět svůj pohled věnoval stropní výzdobě.