TpN: Vzduch a Písek (8.část)

Narumi:
Druhý den jsem se probudil relativně brzo. I Ayumi se divila, když kolem desáté vstoupila i s celou mou bandou do pokoje. Měl jsem radost, že je mám všechny kolem sebe a že jsou všichni v pořádku. Jediný, kdo tu nebyl, byl Yusuke. Ale upřímně, to mě nepřekvapovalo. Určitě se někde v koutě obviňuje a nemá odvahu za mnou přijít. No,…to si s ním vyřídím později. Asi bylo hodně vidět, nad čím uvažuju, protože se Ayumi začala hned pídit, co mi je. A chytila mě jemně za ruku a žádala očima odpověď.
"Ale nic jen mě tak napadlo…" začal jsem se vymlouvat a ona poznala tenhle můj obličej.
"Co?" zeptala se a chtěla vědět, co mě trápí.
"No,…víš…" začal jsem, ale nedořekl...
"Narumi-nii-san!" vypískl vysoký hlas a Ayumi už nebyla jediná, kdo seděl na mé posteli.
Malá Sayuri mě chvíli pevně objímala a já byl za její příchod velmi vděčný. Ayumi totiž nechala náš rozhovor na později. Dokonce tomu prckovi ukápla nějaká ta slzička. Musel jsem se pousmát, když přišlo její dvojče a tvářilo se jako, když mě jde zabít. Tomu říkám rozdílné osobnosti.

"Už je vás tu tolik." řekl mužský mě dobře známí hlas. Podívali jsme se po sobě a já se zeptal, jestli se něco stalo. Samo sebou, že jsem tím myslel tátu a Sasuke mě moc dobře chápal. Jenže se rozhodl mi odpovědět stroze a mlhavě. Chvilku jsme se dohadovali, než moje sestra Ayumi zaprosila, aby mi řekl něco víc. "Nemůžu. Hrajeme si na dospělý, kteří chrání své děti." Ayumi to sice nepochopila ale já ano. Něco vymýšlí,…táta se snaží najít řešení…pro mě. Pro mě. Tak proč mu sakra nedůvěřuju?!
Promiň tati. Od teď budu!
Usmál jsem se a už moc nevnímal právě probíhající konverzaci. Konec mi ale neušel…
"Kde je vlastně Yusuke? Vždyť ho dneska měli pustit." řekla Ayumi a měla ve skutečnosti pravdu. Škoda jen, že jako ženský jí unikaly způsoby kluků. A tak se po vražedných pohledech ze Sasukem rozhodla odejít a najít svého prince na bílém koni. Doufám, že se zase pohádají.

O hodinu později jsem v pokoji osaměl, protože Sakura-sensei mi zakázala návštěvy a všechny vyhnala na oběd. Prý sem moc slabí a blablabla! Chtěl jsem všem dokázat opak, ale pravdou bylo, že jen hloupí posazení bylo problém. Nudil jsem se a tak zkoušel sedy častěji a za patnáct minut jsem už chodil po pokoji a docela mi to šlo. Koukl jsem se z okna a přál si jít trochu na vzduch. A sakra, co mi brání? Otevřel jsem tedy okno a vyskočil ven tak, aby si mě nikdo nevšiml.
"Auvajs!" oznámil jsem sám sobě, když jsem skončil na tvrdé zemi a bolel mě snad každej sval v těle. Co to bylo? Normálně mě tahle výška neskolí. Něco se mnou bylo, to mi bylo jasný. Určitě se to týká chakry s ničím jiným problémy nikdy nejsou. Vzdychl jsem a rozhodl se to neřešit a pokračovat dál ve své procházce…s větší opatrností. Bez riskování je život ale tak nudnej.

Po asi deseti minutách jsem došel k nedalekému jezírku, kde jsem se posadil na molo a docela chytal dech. Vůbec jsem netušil, kam se poděla má normální výdrž. Ještě párkrát jsem zopakoval hluboký nádech a výdech než jsem se s klidnou tváří a pár otázka mi v hlavě zahleděl na hladinu.
Co se to se mnou stalo?
Řekl jsem si, když jsem zahlídl ten zafačovaný obličej. Trochu ve mně hrklo!
Co mi je?
Takhle jsem ještě zřízenej nebyl. A něco mi napovídalo, že ani být nemám.
Takhle přeci moje obvyklá zranění nevypadají, nebo jo?
Sklopil jsem ještě víc hlavu a zatnul ruce v pěsti. Bylo to vážné. To, co semnou je. Už mi to konečně dochází…mám asi něco s chakrou. Proto nezvládám seskok základní výšky. Proto táta zmizel. Proto na mě dospělí mluví v hádankách. Proto se sakra všichni tváří, jako…

V tom se z druhé strany cesty přiřítila ta nejkrásnější dívka, co jsem kdy viděl! Úplně mě oslnila a přitom jsem měl pocit, že už jsem jí někde viděl. Zapomněl jsem na svojí depresi a pozoroval jí, jak utíká směrem ke mně. Měla nízké boty, černé vysoké podkolenky, krátkou sukni a bílé tričko s krátkými rukávy. Co mě ale uchvátilo jako první, co mi rozbušilo srdce, byly její nádherné dlouhé rudé vlasy. Když byla pár metrů ode mě, všiml jsem si, jak z jejích černých očí proudí potoky slz. Až teď mi došlo, kdo to je…nepoznal jsem jí proto, že na sobě neměla ten tmavej kabátek…no, a taky proto, že teď se netvářila jako vrchní zabiják. Teď to byla normální zranitelná dívka, kterou něco rozrušilo. Pousmál jsem se.
Je silná a nechce, aby si ostatní mysleli, že ne…líbila se mi.
Vůbec si mě nevšimla a posadila se na břeh těsně vedle mola. Brečela strašně moc a párkrát bouchla pěstí do země. Bylo mi jí líto a navíc jsem chtěl…no, chtěl jsem jí poznat. Asi mě nejspíš vyžene nebo zmlátí, s holkama to neumím, ale za pokus nic nedám. A tak jsem se zvedl, přešel molo a snažil se jí nevyděsit. Bohužel jsem nemehlo a tak jsem zakopl o kus nějakého provazu a rozplácl se jak dlouhý tak široký na konci dřevěného mola. S těžkostmi jsem se snažil postavit a…
"Co tu děláš?!" vyjela na mě hned. Jo, teď už se mi její osobnost vybavuje líp. Je to ta holka a písečné. Ta, co bojovala s Yusukem, Ayumi a Hidekim. Jestli si myslela, že si to nechám líbit…
"Byl jsem tu první! Radši řekni, co tu děláš ty?"
"Do toho ti nic není a teď vypadni!" snažila se mi nekoukat do očí, abych si nevšiml, že brečela. Ale na to už je pozdě. Viděl jsem tě bez tvé hrdosti, holka.
"Ne."
"Ne?" zatvářila se překvapeně, jako kdybych neuposlechl nadřazený rozkaz.
"Už to tak bude…Jak se jmenuješ?" pousmál jsem se a šel rovnou k věci. To jí překvapilo ještě víc a s nehraným naštváním se po mě podívala.
"Cože?! Teď jsem ti řekla, že…"
"Buď nepříjemná jak chceš! Já neodejdu! Možná si to ale rozmyslím, když mi řekneš své jméno a co se ti stalo." řekl jsem a pohlédl na ní pevným pohledem, ze kterého lze usoudit jediné. A to, že si nedělám srandu.
"A proč bych měla? Změní se tím něco?" zjemnila, ale stále si zachovávala svou hrdost v hlase.
"Možná jo a možná ne. Ale…" já jen vzdychl a pohlédl do jejích černých uslzených očí, které byly stále připravené kdykoliv zaútočit.
"Ale?" řekla už skoro šeptem a já pokrčil rameny a pousmál se na ní.
"Rozhodně to bude lepší než teď." řekl jsem a nehraně mi trochu zrudly tváře, když přivřela oči a její tváře chytaly menší růži. Podívala se jinam a utřela si oči. Já tam chvíli asi dva metry od ní stál a neodvažoval se něco říct. Koukala se ještě pár minut do svého klína než zvedla hlavu a obdivovala modrou hladinu jezírka. Vypadala, že nad něčím přemýšlí a…
...
"Misaki." šeptla poraženě a mě poskočilo nehraně srdce. Ona mi to fakt řekla. Až teď jsem si všiml, že mě bolí docela nohy a tak jsem si sedl kousek od ní a sledoval hladinu taky. Pak jsem se podíval na ní a jemně se snažil zjistit víc.
"Kdo ti ublížil, Misaki?"
"Všichni a…nikdo."
"Co tím myslíš?"
"Jsi první, kdo mě takhle vidí. Takže jestli to někomu řekneš, tak…!" řekla přísným hlasem a přivřela na mě vážné oči.
"Neřeknu. Slibuju." myslel jsem to vážně a ona to zdá se poznala taky. Proto zase zjemnila a rozhodla se mi to říct.
"Vyzvala jsem na souboj Uzumaki Naruta." řekla a čekala na něco, co jsem neudělal.
"Cože? A on tě zranil? To mu nedaruju!" řekl jsem naštvaně a už se zvedal. Ten můj táta je fakt pitomec! Zadržela mě její ruka a její překvapený pohled. Pak se mě s rudým zabarvením svého obličeje rychle pustila, soustředila se jen na svůj klín. To jsem nepochopil. Urazilo jí to nebo co?
"Tebe to vůbec nepřekvapuje? Vůbec ti to nepřijde směšný?" řekla jemně.
"Ne. Proč by mělo? Už to dlouho nikdo neudělal,…máš docela kuráž…To se mi líbí a…" pak jsem se zarazil a další ruku před pusu. Trochu jsem zrudnul a po očku se podíval na Misaki. Překvapeně zamrkala a pak se s poloúsměvem podívala radši jinam.
"Tohle mi řekl taky." řekla a podívala se na mě detailněji.
"Kvůli tomu si ale nebrečela, že ne? Totiž proti němu každý prohrává." řekl jsem a upřímně mě těšilo, že jí nevadí, když jí řeknu, že se mi na ní něco líbí.
"Ne. Ale jeho pravdivá slova,…najednou si Toshiro a Yori nenechali nic líbit a…Toshiro mě uhodil a…já…nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Ani jednoho z nich a…" začala si mnout místo na tváři, kde jí asi ten Toshiro uhodil.
"Klid. Nic tak strašně hroznýho si jim přeci udělat nemohla, no ne?" řekl jsem a nevědomky se k ní přisunul blíž. Zřejmě jí to nevadilo a taky se na mě podívala tak zvláštně…
"A co když udělala?"
"Záleží na tom, co?" řekl jsem a čekal, jestli mi to poví. Teď už jí to asi bylo jedno.
"Celý život jsem se k nim chovala jako k podřízeným, jako ke kusům hadru, se kterýma můžu kdykoliv vytřít podlahu. A přitom, byli vždycky milý a vstřícní…nestěžovali si a já si nikdy plně neuvědomila, že jsou stejně staří a stejně…silní." poslouchal jsem jí a vzpomněl si na její postoj, když jsem jí viděl poprvé. Ano, byla na všechny kolem sebe trochu drsnější, ale to k ní prostě patřilo, svým způsobem se tím chránila před bolestí. Chránila se svou hrdostí a arogancí…to mi sakra někoho připomíná.
"Dobrá. Možná to, co si dělala, nebyl nejlepší přístup ale...nezapomínej, kdo si."
"C-cože?" pozorně mě sice poslouchala, ale tohle nepochopila,…tak jinak.
"Nehraj si na někoho, kým nejsi jen kvůli názoru ostatních." řekl jsem. "Slib mi to, Misaki." dodal jsem a nastavil před ní malíček. Její obličej zrudl a chvilku si hrála nervózně s prsty. Pak ale přikývla a propletla svůj malíček s tím mým.
"Zkusím to." šeptla, ale do očí se mi nepodívala.
"Fajn, to mi stačí." pustila mou ruku a chvíli jsme se jen tak dívali na hladinu jezírka. Viděl jsem skrz obraz ve vodě, že už jí je líp a tak jsem si v duchu pogratuloval. Minuta sem, minuta tam…

Z čista jasna ve mně hrklo, když jsem si vzpomněl, jak dlouho už sem venku! Sakura-sensei mě zabije! Zvedl jsem se a chytl se za hlavu. Misaki se postavila taky a překvapeně si mě prohlížela.
"Co se děje?"
"Musím jít, jinak mě jedna Pani zabije. Uvidíme se pak." řekl jsem a dal se do polo běhu.
"Počkej! Za co tě zabije?" křičela na mě Misaki. Asi nepochopila ironii. Ženský.
"Za to, že nejsem v nemocnici." odpovídal jsem jí svým křikem a běžel dál.
"Ty máš být v nemocnici?"
"Jo, to je na dlouho. Zatím!" křikl jsem znovu a nechtěl jí děsit svým stavem, i když to v téhle zafačované verzi moc nešlo.
"Ani ses nepředstavil, Usuratonkachi!" zaslechl jsem poslední naštvaný křik. Pousmál jsem se a zastavil se. Nadechl se, a co nejvíc nahlas zařval jejím směrem:
"JSEM NARUMI, KRÁSNÁ SLEČNO!"