TpN: Vzduch a Písek (14.část)

Narumi:
Trvalo to asi deset minut. Jasně, mohl jsem to zrychlit, ale mě se nechtělo. V tu chvíli, kdy jsem Misaki držel v náručí…a ona se vůbec netvářila, že by jí to vadilo,…jsem neměl důvod spěchat a machrovat, že jsem nejrychlejší genin v Konoze. Právě naopak jsem si chtěl užít tý příležitosti, kdy se nechá jen tak nést.
Bohužel i tak jsem byl docela rychlý. Přistál jsem před ubytovnou určenou pro Písečnou vesnici a rozhlídl jsem se. Ještě chvíli byla jako v transu, než si uvědomila, že stojíme před cílem.
"Už mě můžeš postavit na zem."
"Posledních pár sekund tě nezabije, ne? Mimochodem, z toho otevřenýho okna si vyskočila, že jo?"
"Ne asi. Umím procházet zdí, Usuratonkachi!" řekla naštvaně s kapkou ironie. Škoda, že jsem to nepochopil hned.
"Vážně?" řekl jsem překvapeně. Umí ovládat zlatý prach, tak proč ne?
"Ne." řekla a bylo na ní vidět, že jí to naštvalo ještě víc. Co jsem udělal špatně?
"Tak proč si…?"
"Chlapi! Všichni jste stejně zpomalení." řekla a užuž se snažila vyklouznout z mého sevření.
"No dovol..." osočil jsem se, ale nestačil říct nic víc.
"Nedovolím! Tak už tam k čertu vyskoč!" řekla, když si uvědomila, že jí jen tak nepustím. Pousmál jsem se, když jsem si všiml toho, co vlastně řekla.
"Ha! Donutil jsem tě klít." řekl jsem vítězoslavně.
"Cože?" řekla nechápavě a její nádherné černé oči byly poprvé zmatené.
"Řekla si: K čertu." zopakoval jsem její repliku a nepřestával se na ní usmívat. Zrudla a trochu začala koktat. Roztomilá ne?
"T-to jsem…"
"Mám tě." smál jsem se dál a podíval se do jejího rudnoucího obličeje. Nevím, zda to bylo vzteky nebo rozpaky…možná obojím.
"Ale…"
"Bez, ale. A teď se drž." řekl jsem a vyskočil na parapet otevřeného okna.

Pomalu jsem vlezl dovnitř a položil Misaki na její postel. Její růže v obličeji vůbec nezmizela, ba naopak zdála se mi ještě větší. Proto jsem kousek ustoupil a nechal jí, ať se přikryje peřinou a uklidní se. Po chvilce to byla opět moje stará Misaki.
"Budeš tu ještě dlouho okounět?!" řekla naštvaně. Ani se jí nedivím, není vůbec slušný rozhlížet se po holčičím pokoji, jen…no nevím…zaujalo mě to. Trochu jsem se začervenal a rozhodl se odejít.
"No jo, promiň. Už jdu." přešel jsem pokoj a vyskočil na okno. Odhrnul jsem trochu záclonu a snažil se nenadělat kravál nebo něco podobného. Když už jsem se chystal vyskočit, ozval se ze tmy tichý hlas.
"Narumi?" Otočil jsem se po Misaki, která stále seděla a svírala peřinu v ruce.
"Ano?" řekl jsem mile a snažil se jí to usnadnit, i když nevím co.
"Já,…dě-děkuju." řekla koktavě a podívala se mi do očí. Její nádherné rudé vlasy se trochu zavlnily v průvanu, který vytvářelo to otevřené okno za mnou, a já od ní nedokázal odtrhnout oči.
"Nemáš zač." řekl jsem a musel si hodně moc přikázat, abych odešel.
"Zítra se uvidíme na stadiónu. Ne, aby si přišel pozdě."
"Rozumím…Dobrou noc, Misaki." řekl jsem a vyskočil z jejího pokoje na ulici. Pak jsem se vydal, co nejrychleji domů. Neji mě možná zabije, uvědomil jsem si, ach jo.

Až do dnešního rána se ve mně mísily dva pocity. Ten první se týkal Misaki a toho, že když je poblíž je mi moc fajn. Ten druhý, se zaměřoval na stav mého táty. Měl jsem o něj hroznej strach, ale zároveň jsem si uvědomoval situaci. Teď jsem jediný funkční Uzumaki v Listové. Táta mi jednou řekl, že když bude z nějakého důvodu mimo, je mojí povinností starat se o světový mír. Tím měl na mysli starat se o lidské štěstí. Náš rod za to jistě jednou získá nějakou hloupou přezdívku, třeba: Správci míru. Nebo: Mírový strážci. A podobný výmysly lidí, kteří vůbec netuší, co ty slova znamenají.
"Jsi v pořádku, Nii-chan?" zeptala se mě Ayumi, když jsme snídali. Byl jsem tu nejstarší, protože dospělí někam brzo ráno odešli. A tak jsem hlídal děti…
"Jojo, jen jsem se zamyslel." zalhal jsem a znovu nasadil ten ne-vážný výraz. Yusuke nadzvedl jedno obočí, ale nic neřekl. Podal Mayu nůž, o který žádala a nijak nereagoval na Ayumininu obavu.
...
"Co si vlastně udělal z tou noční návštěvou?" zeptal se a úplně mě tím rozhodil. Takhle rychle měnit téma mu vůbec nebylo podobný. Ayumi, Hikaru, Hideki, Shuichi, Sayuri, a Mayu se po nás zvědavě podívali a čekali na mou odpověď. Taky se mě musel ptát před nima, blbec!
"O čem to mluví, Narumi?" zeptal se Hideki a napil se mléka, které stálo celou dobu před ním.
"Pche, že by sis našel holku?" řekla posměvačně Hikaru a dál si rozčesávala vlasy velkým kartáčem. Ani nevím, proč mě to napadlo,…asi jsem jí chtěl uzemnit…neměl jsem to říkat ale v tu chvíli…bylo toto jediné čím si zachovat čest.
"Bingo, a hned na první pokus, Hikaru." řekl jsem s klidem Angličana a nestačil se divit, co tahle moje věta vyvolala za ohlas. Ayumi a Hideki se málem zadusili bábovkou, kterou zrovna jedli. Mayu se radši napila, aby nikdo nepoznal, že se začervenala. Hikaru a Sayuri zůstala otevřená pusa a obou něco vypadlo z ruky. Jediný, kdo pouze párkrát zamrkal a pousmál se, byla malá Shuichi. Yusukeho ne-překvapení nepočítám do popisu.
"Dobrý vtip. Měl by ses naučit líp lhát, Narumi." řekla Mayu a dál se zavřenýma očima a trochou růže v obličeji popíjela ranní čaj.
"Já tu ale fakt měl holčičí návštěvu." bránil jsem se.
"To můžu potvrdit, protože jsem jí tu našel pobíhat jako první." zachránil mě konečně Yusuke a trochu se po mě ušklíbl. Parchant jeden! Za chvíli mi ale bylo jasné, že mě spíš hodil do jámy se lvy.
"Kdo to byl?" Jedna. " Tak už nás nenapínej!" Druhá. "Už to řekni!" mluvili přes sebe Hikaru společně s Ayumi a Sayuri. Očividně se jim tohle téma líbilo. Hideki s Yusukem se na mě šklebili a já věděl, že v tuhle chvíli jsem poražený.
"Tak fajn. Jmenuje se…"

Ayumi:
Ve chvíli, kdy nám chtěl Nii-chan sdělit jméno svého nového objevu, vřítila se do jídelny Hanabi-san. Byla trochu udýchaná, což se u dospělých moc často nevyskytuje.
"Mám dobrou a špatnou zprávu, mládeži." všichni jsme se podívali po Nii-chanovi a čekali. Měl v téhle naší partě hlavní slovo, protože byl nejstarší. Poznala jsem na něm, že má jasno.
"Nejdřív tu špatnou." rozhodl za všechny posluchače a Hanabi-san se ušklíbla.
"Fajn. Další zápas začíná za pár minut, takže sebou hněte." řekla a my se nestačili divit.
"Cože?!" vykřikli všichni i ti ne-účastníci a užuž se chtěli vyřítit z jídelny!
"Moment! A co ta dobrá?" zeptal se Nii-chan a všichni se na pár minut uklidnili s pohledy upřenými na jedinou dospělou ženu. Pousmála se a jen tak nenápadně chytila malou Shuichi za ruku.
"Ach ano. Dobrá zpráva je, že Naruto bude v pořádku." řekla a já si moc dobře povšimla Nii-chana a jeho obličeje. Oddechl si, stejně jako my všichni.
"Vážně?" zeptala jsem se dojatě a semkla ruce k sobě. Hanabi-san přikývla a já nedokázala nic jiného než jí obejmout. Pohladila mě po hlavě a dala na sobě znát, že jí moje reakce vůbec nepohoršila.
...
"A teď mazejte!" řekla a my se jako stádo buvolů přehnalo po domě a pokračovali jsme směr stadion. Ani nevím, kdo z nás si jako první uvědomil, že nám někdo chybí. No jasně, malá Shuichi musela zůstat s mámou. Asi jí dá zase nějakýho ochránce a odvede jí na pískoviště, kde si ráda hraje. Podle toho, co o ní všechno vím, má radši hraní než boj.
Hanabi-san měla pravdu! Na stadionu už se pár minut losovalo. Dnes jsou vlastně na řadě poslední semifinálová kola. Ale to znamená, že…Ve chvíli, kdy jsme si hledali místa na sednutí, se na tabuli objevilo moje jméno.

"Ke mně dámy." řekl rozhodčí a já si trochu v duchu oddychla. Budu bojovat s dívkou, tak to nebude tak hrozný. Moje nadšení jaksi vyprchalo, když jsem zjistila, kdo proti mně stojí.
"Ayumi Uzumaki. Těší mě." promluvila na mě, ale nevypadala, že to, co právě řekla myslí vážně.
"Ty si,…Misaki." řekla jsem a nedokázala s dlouhovlasé rudovlásky zpustit oči. Ona přivřela své černé oči, které se podobaly Sasukeho výrazu, a pak se podívala někam za mě. Na malou milisekundu jsem postřehla zjemnění jejích rysů. Pak se opět vrátila ke své normální fasádě. Zamračila jsem se a zaujala bojovou pozici! Rozhodčí se koukl na mě a pak na Misaki.
"Začněte." řekl a já vyrazila. Jasně, byl to možná hloupý začátek ale…
"Víš, že přímý útok na mě nebude účinkovat a stejnak ses rozeběhla proti mně jen s holýma rukama. Zajímavé." řekla Misaki a postavila se do své útočné pozice! Její postoj se mi nelíbil.
"Do toho ti nic není, Misaki."
"Ale je. Nemám zájem tě snadno odstranit. Tak se snaž." řekla a udělala pár pečetí. "Sakin."
"Sakra!" zaklela jsem a vyhnula se prvnímu jejímu útoku zlatým prachem!
"Říkala jsem ti to. Tvoje taijutsu, ať už jakkoliv dokonalé a silné, nemá šanci."
"To se ještě uvidí!" řekla jsem naštvaně.

Jsem Uzumaki! My se nevzdáváme, když je situace beznadějná. My neutíkáme, protože máme strach. My…jdeme vstříc smrti. S úsměvem na rtech!

Vyběhla jsem a snažila se dostat k jejímu tělu! Odrážela mě a nenechala mě přiblížit se víc jak na metr. Byla dobrá, ale už od začátku mi bylo jasný, že taijutsu skoro vůbec neovládá. To by mohla být moje výhoda.
Pravá strana. Dobře zakrytá! Levá strana. Ještě lépe zakrytá,…je pravačka. Táta nás učil fígle. Jak poznat druh chakry, jak poznat leváka od praváka atd. Je to užitečné, když víš, jak s tím naložit. Pro uživatele taijutsu jsou to zajímavé informace. Usmála jsem se a vyměnila nohy! Levou jsem dala do zadu a pravou ruku dopředu. Postavení leváka! Misaki si toho nevšimla a bojovala dál. Já věděla něco, co neví.
Můj soupeř je pravák, je to dobrý pravák. Druh chakry: Podle všeho živel Země. Ty mají silnou obranu a středně tvrdý útok. Slabiny: Vzduch, voda a při správném použití i oheň. Já mám vodu. To znamená, že dokážu plynule přecházet od bojového postavení praváka k levákovi. Jsem pravák ale to Misaki nemusí vědět.
"Máš dobrý výcvik, uznávám…ale stále je to málo, Uzumaki Ayumi."
"Nikdy neříkej nikdy, protože nikdy nikdy není." řekla jsem jedno z tátových pravidel, které nás učil společně s jeho taijutsu a ninjutsu. Zdědila jsem stejně jako můj Nii-chan filosofii Uzumaki Naruta. To je samo o sobě dost silné na to, aby mi to zajistilo vítězství.
"Slovní hříčky jsou blbosti."
"Uvidíme." řekla jsem a změnila útoky na pravou stranu! Všimla si, že je něco špatně, ale už nestačila zareagovat na můj útok. Její zlatý prach se přemístil na levou stranu a prává tak zůstala na pět sekund odkrytá. Teď byla má šance! Nedržela jsem se zpátky jako do teď a zvýšila svou rychlost na maximum! Misaki to nečekala a tak dostala přímý zásah. Celkem jsem jí udeřila třikrát do stejnýho místa. Trochu jí to odhodilo do zadu ale…udržela se na nohách!
"Ty…!"
"Překvapená? Neměla si mě podceňovat." řekla jsem a trochu se ušklíbla. Vůbec mi nedocházela moje situace.
"Ty,…jak se opovažuješ!" řekla až moc naštvaně.
"Cože?" do teď klidná Misaki se na mě podívala, jakoby mě chtěla zabít! Trochu jsem se toho pohledu lekla a ustoupila krok za sebe. Co se jí stalo? Co jí tak vytočilo? Podívala jsem se na místo, kde jsme se střetly, a chvíli přemýšlela. Pak mi to došlo!
...
Na zemi, kousek ode mě, ležel malý pramínek rudých vlasů. Když jsem se podívala na Misaki, všimla jsem si, že jsem jí kousek svým útokem ustřihla.
"Aha, tak slečna je háklivá, když jí někdo šahá na vlasy."
"Sklapni! Toho budeš litovat." řekla a postavila se jinak než předtím. Že by nová bojová pozice?
"Ty toho naděláš. Vždyť jsou to jen vlasy."
"Možná pro tebe, ty huso! Připrav se na to, že ti zlámu kosti!"
"S touhle novou bojovou pozicí? Tak se ukaž!" řekla jsem a připravila se. To, co jsem nečekala, byl její nastávající zlovolný smích, který se najednou ozval z jejích úst. Co se to zase děje? Nejdřív je naštvaná a teď se směje? O co jí jde? Co mi uniká?
"Ty hloupá. To, co jsem doteď dělala, byla obraná fáze. Tohle…JE útok!"

Zlatý prach byl všude kolem mě! Neměla jsem jedinou šanci někam utéct! Jak to udělala? I když jsem měla aktivované své oči, nevšimla jsem si jakýchkoliv pečetí. Ani náznak toho, že by se mě moje soupeřka snažila zabít. Jak ale bylo zcela očividné, chtěla mě zabít. Stála jsem na místě ochromená strachem a ptala se sama sebe, jak jsem mohla být tak namyšlená. Síla Misaki a jejího jutsu se ke mně přibližovala pět milimetrů za sekundu a já nedokázala nic jiného, než jí sledovat svým byaguganem. Moje tělo nedokáže v čas zareagovat, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Je konec…

V tom se stalo něco nečekaného! Misaki Zlatý prach mě minul asi o metr a rozmetal vše, co mu přišlo do cesty! Chvíli jsem držela ruce před obličejem a měla zavřené oči. Když konečně opadla clona prachu, podívala jsem se před sebe. Můj Nii-chan stál hned vedle Misaki a držel jí pravou ruku ve vzduchu. To byla asi ta, která směrovala útok. Netvářil se moc příjemně i Misaki si toho všimla. Když si vzpomenu na tu událost…Narumi- nii-chan je schopný kvůli mně i zabít. Jako tenkrát…
"To by stačilo, nemyslíš?" řekl klidným hlasem, až jsem si říkala, zda je vůbec naštvaný. Misaki se mu stále dívala do očí stejně jako on jí a nenápadně polkla.
"Tak na tohle si háklivý zase ty." řekla klidně zase ona. Tenhle jejich vztah jsem vůbec nechápala. Vždyť se spolu vybavují jako by se znali. Něco strašně důležitého mi unikalo.
"Vlasy a sestra je trochu rozdíl." řekl Nii-chan a pomalu dával Misakinu ruku dolů, společně s tou svou. Nepustil jí, což pro mě bylo překvapení.
"Vážně? Ani bych neřekla. Obojí je to nejdůležitější pro každého z nás, ne?" řekla Misaki a vůbec si nevšímala faktu, že stojí jen pár centimetrů od mého staršího Nii-chana, který ji držel za ruku.
"V tom případě máš hrozně divný žebříček hodnot." řekl a jeho pohled začínal zjemňovat svou náturu, což avšak probíhalo velmi pomalu.
"To sis všiml brzo, Usuratonkachi." řekla a odvrátila pohled jinam. Asi se chtěla otočit, protože si až v tom uvědomila, že jí Nii-chan stále drží. Než stačila cokoliv říct, pustil jí a zavřel svoje modré oči.
"Nech toho a jdi. Vyhrála si." řekl jen a mě chvíli trvalo, než mi došel obsah jeho slov. Tohle ne jako! Otevřela jsem pusu a začala protestovat slovně ale…
"Ale…já…" vypadlo jen za mě a s těžkostmi si klekla. Zasáhla mě do ruky. Kdy? Jak? Já…!
"Řekl jsem, že vyhrála Misaki. Chceš k tomu něco dodat, Ayumi?" řekl mi Nii-chan rázně a až teď se podíval na mou maličkost. Jeho pohled mi byl naprosto jasný. Neustoupím! Sklopila jsem hlavu a držela si zraněnou paži, i když nemám absolutně potuchy, jak jsem k tomu přišla.
"Ne." řekla jsem klidným hlasem a dál zkoumala zemský porost.
"Fajn, dokážeš jít sama?" řekl už klidněji a s trochou starosti. Taky bylo na čase.
"Za koho mě máš, Uzumaki?" šeptla jsem a podívala se mu zpříma do očí.
"Za svou malou sestřičku, Uzumaki." řekl mi stejně a pár kroky došel ke mně a pomohl mi vstát. Nedokázala jsem se na něj nikdy zlobit moc dlouho, na to byl až moc milý a pravdomluvný. Rozhodčí naší malou scénu chvíli pozoroval, než vyhlásil oficiálního vítěze, kterým byla bezesporu Misaki.
...
"Je mi líto, ale tohle přejít nemůžu, Usuratonkachi." řekla Misaki a podržela pramen svých ustřižených vlasů před svým obličejem. Její pohled byl opět ledový a neproniknutelný. Trochu jsem se lekla a polkla. Nii-chan však jen hlasitě vzdychl a otočil se čelem k ní.
"Když jinak nedáš." řekl a pousmál se. Udělal pár kroků zpět k rudovlásce, která jeho postavením nebyla dvakrát nadšená. Když byl Nii-chan těsně u Misaki a chtěl jí sáhnout na vlasy, plácla ho razantně přes prsty! "Au!"
"Nesahat!"
"Proč?" řekl Nii-chan překvapeně a mnul si poraněné místo.
"Protože jsem to řekla!" bránila se tím nejhorší argumentem Misaki.
"Ale no tak, chceš je spravit nebo ne?" řekl Nii-chan trochu nevrle a podrbal se na hlavě.
"Spravit?" řekla překvapeně Misaki a vůbec to neskrývala.
"Věř mi." řekl Nii-chan a podíval se jí zhluboka do očí. Chvíli jsem je pozorovala, ten jejich pohled…
"Narumi-nii-chan? To, to…to přece máme zakázané." řekla jsem na protest, protože jsem konečně pochopila, co tím slovem spravit myslí.
"Pššt, Ayumi." řekl mým směrem a pak se opět soustředil na Misaki. Ta jen polkla a sledovala Nii-chanovi pomalé pohyby. To, jak se natahuje a pramen ustřižených vlasů, který Misaki držela, vzal společně s její dlaní do těch svých…pak se jen usměje a zavře oči…
I já jsem cítila sílu jeho chakry,…mísila se s jeho jasně zlatými dlaněmi, pod kterými se děly zázraky.
Když slabá záře zmizela, Nii-chan otevřel oči. Pousmál se a hleděl na Misaki pohled. Její vlasy dorostly.