TpN: Vzduch a Písek (15.část)

Misaki:
Pohlédla jsem překvapeně na pramen vlasů, který mi záhadně dorostl, a otevřela pusu. Nedokázala jsem zachovat chladnou hlavu a to mě štvalo. Co mě ale štvalo dvakrát tolik, bylo to, že jsem netušila, jak to udělal. Narumi mě nechal chvíli zkoumat mé vlastní vlasy, než se odvážil něco říct.
"Spokojená?" pohlédla jsem jen do jeho nádherných modrých očí a zavřela pusu.
"Je ti dobře, Nii-chan?" ozvala se starostlivě Ayumi, která se držela jen vůlí na nohou, kousek od nás.
"Je mi fajn. Odvedu tě do nemocnice, ano?" řekl a usmál se na ní. Žárlila jsem, i když jsem věděla, že je to jeho sestra, tak…nešlo tomu zabránit.
"No jo." řekla jen a nechala ho, aby jí vzal do náruče. Myslela jsem, že už na mě zapomněl, ale to jsem se mýlila.
"Takže, tímhle jsme to myslím vyřešili, co říkáš?"
"Jo." řekla jsem jen a odvrátila od těch dvou pohled.
"To jsem rád…Zatím, Misaki." řekl a vyskočil i se svojí sestrou do vzduchu. Když jsem mrkla, už byl pryč. Párkrát jsem ještě zamrkala, než si znovu prohlédla své vlasy. Pak jsem se pousmála do země a otočila se k odchodu. Nikdo se mě nepokoušel zastavit. Byla jsem vítěz…

Nowaki:
Moje věž byla dokonalá ve všech směrech. Všiml jsem si, že tenhle fakt dost popudil mojí vrchní stavitelku. Nejdřív se začervenala a překvapeně zamrkala a pak tváře nafoukla.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptal jsem se naschvál a nevině se na ní podíval. Zakroutila hlavou a usmála se na mě.
"Vůbec nic. Je to perfektní." řekla a já mě opět možnost vidět ty zvláštní bílé oči.
"Díky. To tvoje je taky moc pěkný." řekl jsem, abych jí trochu zvedl náladu.
"Ale no tak. Víš, že to nestojí za nic." řekla a nafoukla trochu své tváře.
"Tak promiň."
"Kde ses to vůbec naučil? Takových detailů." řekla, když se naklonila až k mé věži a podrobně jí zkoumala. Nikdo se mě na můj koníček moc neptá, protože mě nedokážou poslouchat. A upřímně jsem schopný o tom mluvit i hodiny. Možná proto jsem jí nechtěl moc znechutit a řekl něco stručného.
"V knize. Baví mě to."
"Aha. To je super…co ještě umíš?" řekla nadšeně a upřela na mě své oči, přišlo mi, že mě obdivuje. Zrudnul jsem nad tím jejím pohledem, který byl no…jako by koukala na boha.
"No, spoustu věcí. Nejlíp mi jdou stavby a mapování krajiny." řekl jsem skromně.
"Vážně? To mi musíš ukázat!" vykřikla radostí a vyskočila na nohy. Oklepala si písek s šatiček a párkrát poskočila na místě.
"J-jasně…a hned teď?" řekl jsem a stále překvapeně pozoroval její radostné chování.
"Jasně!" vykřikla znovu a podívala se na mě.
"A nebude on proti?" řekl jsem a ukázal prstem na její gorilu.
"Ne. A i kdyby, tak to nějak uděláme…prosím, chtěla bych to vidět." mávla rukou a udělal srandovní obličej, který jasně říkal, že mám mít z něho vítr. Vzdychl jsem poraženě a pousmál se.
"Tak jo. Víš o nějakém skvělém místě?"
"Samo sebou…jo a mimochodem, já jsem Shuichi." řekla a podala mi ruku. Já se nechal zvednout z písku. Je roztomilá a navíc mi řekne, kde se skvěle mapuje.
"Nowaki. Rád tě poznávám." představil jsem se taky a byl rád za tuhle osůbku.
"Já taky. Tak pojď." řekla a místo, aby mě pustila, mě táhla přes hřiště nadšených krokem. Zmateně jsem jí následoval a vůbec mi nevadilo, že mě drží za ruku.

Asi za hodinu mě dovedla někam do skalisek a pak jen řekla: "Co ty na to?" ukázala směrem ke konci skály a já se podíval…
"Úžasný..." řekl jsem nadšeně zase já a nedokázal spustit oči z toho nádherného výhledu na Listovou. Pak mi to došlo, Shuichi mě odvedla nad hlavy bývalých i stávajícího Hokage. Ani jeden z nás si nevšiml, že ta gorila je pořád s námi. No co, zdálo se, že to Shuichi vůbec nevadí…tak mě taky nebude.
Otočil jsem se a chtěl Shuichi poděkovat, ale když jsem jí zahlédl v tom slunci, a jak jí vítr cuchá její krátké vlasy…oněměl jsem. Teď se její vlasy zdály být skoro černé a její pleť byla tmavší než jeho druha, který stál kousek od ní. Byla docela krásná…další věc, co jsem na ní začal mít rád. Ta první byla její bezstarostnost. Já se nedokázal takhle odvázat…nevím proč, ale nějak jsem z toho předčasně vyrostl. Ona ale ne. Byla stále tak roztomile dětinská, až mě to zaujalo…
"Nowa-kun?" zeptala se Shuichi opatrně a vrátila mě tím do reality.
"Promiň. Co si říkala?" řekl jsem a omluvně se na ní usmál.
"Nic, jen ses tak nebezpečně zasnil." řekla a začala se vesele smát, když se můj výraz snažila napodobit.
"Aha. Promiň." řekl jsem a posadil se kousek od kraje srázu.
"To neva. Ukážeš mi, jak kreslíš budovy?" řekla a stále s veselou náladou si ke mně přisedla a dívala se mi do klína na můj připravený sešit.
"Jasně. Podívej, začnu od začátku." řekl jsem, prolistoval pár dřívějších nákresů a pak otevřel na nové bílé stránce.
"Dobře." přikývla a sledovala mě při práci. Začal jsem malovat nízko položená místa a pak pomalu přecházel výš a výš…vedle sebe jsem cítil ten fascinující pohled a ty hltající oči, které byly upřené na mou pravou ruku. Trochu jsem se začervenal, ale jinak si toho moc nevšímal.

Asi po třech hodinách jsem měl hotovo. Udělal jsem poslední čárku a předal svůj výtvor do rukou Shuichi, aby si ho mohla lépe prohlédnout. V její tváři bylo jasně vidět, že se jí to moc líbí ba co víc, skoro se mi zdálo, že se do toho zamilovala…
"To je úžasný!" řekla nadšeně a ještě párkrát střídavě koukla na mě a pak na ten výkres. Soupeřila sama se sebou, ale nakonec mi ho podala zpět. Bylo mi jí docela líto, čekala tu se mnou takovou dobu a já jí nemám, co dát na oplátku…a pak mě to trklo!
"Co děláš zítra?" řekl se a podíval se do těch jejich krásných očí.
"Cože?" řekla překvapeně a trochu se začervenala.
"Co děláš zítra, Shuichi-chan?" zeptal jsem se znovu a nechápal, co je na tom k nepochopení.
"Já no, nevím o ničem důležitém." řekla a koutkem oka krátce pohlédla na svou gorilu a pak zpět na mě. Pochopil jsem a naklonil se blíž k ní, aby nás neslyšel.
"Chtěl bych ti něco nakreslit, za to, že si mi ukázala tohle místo." pošeptal jsem jí do ucha.
"Vážně?!" vypískla tak šťastně a nečekaně, až jsem na malou chvíli ohluchl.
"Zcela vážně." řekl jsem jen a pousmál se.
"Jupííí! Platííí, Nowa-kun!" vypískla a objala mě, pak si asi uvědomila, co děla protože mě rychle pustila a omluvně se na mě usmála. Já jí úsměv oplatil a měl strašnou radost z té její bláznivé radosti.
"Kde a kdy se sejdeme?" šeptal jsem dál, když se opět uklidnila.
"No, zkusím se vytratit v devět ráno a místo raději vyber ty." sklonila se a pošeptala mi naspátek.
"Dobře, tak v devět u…u, u, u…budovy Hokage. To vím přesně, kde je." zašeptal jsem jediné místo, které mě napadlo.
"Domluveno." šeptla a mrkla na mě spiklenecky. Líbilo se mi, že se nebojí riskovat. Chvíli jsme se na sebe culily, než k nám klidnými a pomalými kroky přistoupila Shuichina gorila.
"Shuichi-sama, už je na čase jít domů."
"Dobře, Benjiro-san." řekla Shuichi poslušně a ten típek jí pomohl na nohy. Nebyl sice asi moc starší - tak osmnáct,…proti nám ale byl silný obr.
"Tak se měj, Shuichi-chan. A díky."
"Nemáš zač, Nowa-kun. Ahoj." řekla a ještě v dálce se otočila a zamávala mi. Já jí to oplatil a pak zvedl ze země svůj blok a tužku.

Cestou zpět na ubytovnu jsem přemýšlel, co pěkného jí nakreslit, aby z toho měla radost…Taky mi do hlavy vlezla otázka: Jak se zítra vytratím já? Už jen za ten dnešek mě nechá moje matka hlídat dvakrát tolik. Ach jo, že já blbec si to nenaplánoval jinak. K tomu všemu jsem promeškal dnešní zápas Nee-san. Jak je možný, že jsem si na to vzpomněl až teď? Nevím, bylo to fajn i bez všeho, co jsem normálně chtěl dělat. Pousmál jsem se a otevřel dveře ubytovny. Bylo mi jasný, že teď dostanu seřváno ne-li hůř…přesto jsem dnešního celodenního výletu nelitoval. Viděl jsem spoustu zajímavých věcí a poznal jednu moc milou dívku, která byla stejně stará, co já.
"Kde si byl, Nowa-chan?!" zaslechl jsem křik mojí matky a s povzdechem raději vše vyklopil.