SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: Vzduch a Písek (16.část)

Narumi:
Po rozloučení s krásnou Misaki jsem odnesl svou malou sestřičku do nemocnice a tam jí přenechal odborníkům. Chtěl jsem se stavit u táty v pokoji, ale ještě měl zakázané návštěvy. Měl jsem spoustu námitek, ale nakonec jsem se rozhodl odejít.

"Sakra!" zaklel jsem!
V polovině cesty zpět na stadion mi došlo, že by měl teď přijít na řadu můj zápas a…no zrychlil jsem na dvěstědvacet a zběsilým během přeletěl cílovou rovinku! Rozhodčí jen zamrkal a trochu se zakuckal…to asi od toho prachu, který se zvedl, když jsem přiletěl. Pak si prohlédl mě a mého soupeře a přikývl na začátek tohoto posledního zápasu.
Upřímně spěchal jsem a nehodlal se s nikým zdržovat. A proto jsem se rozhodl položit svého nepřítele v prvním tahu! Všech aspektů jsem si všiml hned na první pohled, jako třeba přednostní stranu a druh taijutsu…někteří shinobi si ani neuvědomují, jak hodně o nich vypoví pouhá chůze. Ještě, že mě to táta naučil… Pozorování blbostí. Jo, tak tomu říkal…
Vyrazil proti mně a já…se nechal praštit. Ani mě nedostal do kolen, což znamená, že na to buď nemá, anebo blafuje…Podle jeho obličeje a reakce soudím, že spíš to bude ta první varianta. Když zopakoval své předchozí nadšení, věděl jsem, co mám dělat! Nejenom, že jsem s přehledem uhnul, dokonce se mi povedlo ho zasáhnout natolik, že to s ním na malou chvíli otřáslo! Neváhal sem a uštědřil mu tedy poslední ránu do slabiny, kterou mi tak pěkně po celou dobu souboje ukazoval. Takhle rychle jsem ho zase porazit nechtěl…ještě o mě budou kolovat nějaký drby. Třeba, že jsem namyšlený hokágský spratek,…ale víte co, ať si to klidně myslí! Stejnak už kolují podobné keci.

Můj soupeř ležel na zemi a v tu chvíli začal dav výskat. Rozhodčí mě určil vítězem a rovnou oznámil zítřejší pokračování postupujících. Docela se mi jejich obdiv líbil, ale jen do chvíle než jsem zaslechl ten rozhovor poražených ninjů, kteří stáli u vchodu do stadionu…
"Mladý Uzumaki je dobrý." řekl jeden vyšší než ostatní.
"Jak pak by taky né, vždyť je to syn Uzumaki Naruta." řekl druhý s dlouhými zelenými vlasy.
"Jojo, tím to bude." řekl třetí a podrbal se na plešaté hlavě.
"To se hold někdo má." ozval se znova ten s dlouhými zelenými vlasy.
"Přesně, já mít takového tátu…" řekl čtvrtý s obrovskými brýlemi a zarazil se, když mě uviděl procházet okolo jejich hloučku.
Jejich slova se tak hrozně hluboko zabodávaly do mých zad, až jsem se divil, že se ještě stále držím na nohou! Štvala mě tahle jejich myšlenka,…bohužel, mi něco říkalo, že je na tom něco pravdy.

"To bylo rychlý." řekl mi někdo po chvilce naštvané chůze Konohou a trochu do mě strčil. Otočil jsem se a překvapeně zamrkal.
"Nestačil si usnout, co?" řekl jsem na svého znuděného partnera a sledoval, jak zívá.
"Ne, dokonce ani trochu zabrat." řekl Shimizu a vydal se semnou cestou k Ichiraku. Z jeho postoje bylo jasné, že jsem na něco zapomněl…no jasně!
"Byl si přede mnou, ne? Jak si dopadl?" řekl jsem zvesela a podíval se mu do obličeje. Vzdychl.
"Vzhledem k tomu, že si odnášel svou malou sestřičku do nemocnice, ti tvojí neúčast odpustím."
"Tak jak? Nenapínej!" řekl jsem znovu jak malé nedočkavé děcko a trochu do něj strčil.
"Stejně jako ty, jen trochu pomaleji." řekl a s poloúsměvem se mi podíval do tváře.
"Paráda!" vykřikl jsem, až se za mnou každý otáčel.
"Proč myslíš?" řekl Shimizu a znovu si znuděně oddechl. Bože, to je mi případ.
"Ale Shimizu, teď nezačínej s těma znuděnýma filozofickýma otázkama!" řekl jsem varovně.
"Nic jsem neřekl." odpověděl mi Shimizu s klidem a díval se dál před sebe.
"Ale chtěl si." řekl jsem a stále z něj nespouštěl svojí znechucenou grimasu.
"Možná."
"Bože, ještě že si můj partner." řekl jsem a raději už ho neřešil.
"V tom případě mě jaksi překvapuje, že sis na mě ještě nezvykl." začal Shimizu a já si všiml jeho poloúsměvu…jo utahovat si ze mě, to mu jde nejlíp.
"Na tebe se nedá zvyknout." vrátil jsem mu stejnou. On se ale překvapivě nedal.
"Upřímně na tebe taky ne."
"Jsme si kvit." řekl jsem a mrkl na něj. Shinizu se usmál a pak se mu opět vrátil jeho zamyšlený pohled.
...
Netušil jsem nad čím zrovna teď přemýšlí, takhle se většinou netváří. Jen když…
"Mimochodem, neviděl si Hikaru?" zeptal se mě a já se zamyslel.
"Ne. Od snídaně."
"Aha." řekl jen a mě zajímala pointa otázky.
"Něco si jí chtěl?" zeptal jsem se tedy…podíval se na mě a vzdychl.
"Nic důležitého. Asi je jen uražená."
"Jo, nesnáší prohru." řekl jsem a nehledal v tom nic závažného…možná jsem měl.
"Tak se měj. Musím ještě něco zařídit pro tátu." řekl a odpojil se ode mě a zmizel postraní uličkou.
"Jasně. Čau." pozdravil jsem jen a pokračoval sám.

Po asi pěti minutách jsem se musel nahlas zasmát. Shimizu za mnou nešel jen tak. Bohužel jeho způsob dodávání sebedůvěry a jistoty je trochu zvláštní. Zná mě dlouho, asi na mě viděl ten vztek, který ve mně vyvolali ti idioti u brány. Jen jsem se divil, že přišel on…aby jste rozuměli vždycky vyšlou na tyhle osobní debaty Yusukeho. Proto mě dosti rozhodilo, že přišel právě ten můj kolega, který je v tomhle ten největší mimoň. Ale třeba to udělali záměrně…kdo ví, ale pomohlo to.
"Hned je mi líp."

Ti, kteří postoupili do finálových bojů, měli dva dny na zotavení. Ať už po fyzické stránce nebo psychické. Já byl bohužel ten tip, co nepotřeboval ani jednu a tak jsem se jen tak flákal po vesnici. Tři zápasy, na které bude zřejmě dohlížet Kazekage, budou poslední a budou určovat vítěznou dvojici. Strašně jsem se těšil. Došel jsem až k rozpisu, který byl přišpendlený na tabuli před stadionem.

[img]
[/img]

"Co to proboha je?" kdybych neměl ve svém krevním oběhu DNA svého praštěného otce, nerozuměl bych tomu vůbec, jen by mě to možná vyděsilo a zmátlo zároveň.
"Taky ti to nedává smysl?" řekl mi velmi známý nepříjemný hlas. Vždycky jsem se zahleděl na její dlouhé rudé vlasy a pak až na její obličej.
"Ne jen, mě to děsí." řekl jsem a obrátil svou pozornost zpět na rozpis.
"Takže ty těmhle šifrám rozumíš?" zeptala se mě Misaki a postavila se vedle mě.
"Jo. Podívej, první tým má žluto-oranžového smajlíka proto, že jsem v týmu já." začal jsem svou teorii, která by měla být správná. Misaki zavřela své nádherné černé oči a arogantně si oddechla.
"Jsi nějaký domýšlivý."
"Nejsem, jen…no půjdeme dál." řekl jsem a raději na to nijak nereagoval.
"Dobře." přikývla a dál mě poslouchala.
"Druhý tým má modrý měsíc…"
"Nech mě hádat, oba mají rádi modrou barvu." přerušila mě Misaki se svojí myšlenkou.
"Ne tak docela. Hidekimu se líbí tenhle tvar měsíce, no a Shimizu nejraději hledí do modré oblohy."
"A můj…tým?" řekla tak…no povýšeně. A pak kdo je tu domýšlivý.
"No, Yusuke má ve svém znaku rudou barvu a ty máš nádherné rudé vlasy. Síla slunce."
"Samé blbinky, kdo se v tom má pak vyznat." řekla Misaki nespokojeně a otočila se k tabuli zády.
"Víš, tenhle rozpis psal táta před dvěma týdny." řekl jsem a přešel k ní.
"Aha, a proč se to mu nedá rozumět?"
"Napsal to tak, aby tomu rozuměl hlavně on." řekl jsem a usmál se.
"Ale ty tomu taky rozumíš. Takže...?" řekla a podívala se na mě a tabuli.
"Rozumí tomu hlupáci s čistým srdcem." řekl jsem a zazubil se.
"Moc hezké…A co znamenají ty čáry?"
"Vítězové prvního a třetího týmu se spolu utkají. A vítěz druhého týmu bude bojovat nakonec s jedním z nich."
"Takže, když vyhraješ, budeme stát proti sobě." řekla věcně.
"Jo, ale jak víš, že vyhraješ ty?" rejpnul jsem si.
"Víš, kdo já jsem? Nepamatuju se, že bych někdy prohr…"
"Já jo." rejpy rejpy…chacha…
"Tvůj táta se nepočítá."
"A od kdy?"
"Od teď!"
"Dobře." řekl jsem a na chvíli se odmlčel. Misaki stále mlčky stála vedle mě a dál hleděla na rozpis. Nedokázal jsem se na ní občas nekouknout. Takhle zblízka jsou její vlasy ještě hezčí než zdálky. Pousmál jsem se a podíval se na tu tátovu obrázkovou hádanku. "Možná bych to měl říkat druhé straně, ale já to chci říct tobě."
"A co?"
"Chci s tebou bojovat, Misaki."
"Rozumím." řekla a usmála se. Hleděl jsem do jejich černých očí a zpozoroval, jak se její líčka zabarvují slabě růžovou barvou. Ve chvíli, kdy jsem si toho všiml, se odvrátila. Přesto jí ten blažený úsměv neslezl z tváře.
"Pojď." řekl jsem a vzal jí jemně za ruku.
"Kam?" podivila se a dávala si pozor na to, co dělám…ale ruku mi nechala.
"Někdo by tě rád poznal." řekl jsem a usmál se na svojí krásnou kamarádku.
"Narumi, to nemys…" protestovala s trochou té červeni v obličeji ale…
"Ale no tak. Kvůli mně, jen jednou." zaprosil jsem a dlouze se jí zahleděl do tváře.
Po asi pěti minutách vzdychla a podívala se jinam.
"Fajn, ale uvědom si, že k tomuhle si mě donutil napos…" nenechal jsem jí doříct větu, kterou mi chtěla očividně vyhrožovat a táhl jí za ruku směrem od stadionu.
"Super! Přesvědčil jsem Misaki! Juhůůů!"

Ayumi:
Narumi-nii-chan mě včera odnesl do nemocnice a řekl, že se tu pro mě dneska staví. Nečekala sem, že přijde hned ráno, ale taky si nemusel dávat tak na čas. Čekala jsem asi do jedné odpoledne, než jsem se rozhodla zabalit si věci a tím si zkrátit dobu nudy. Vůbec jsem nečekala, že přijde někdo jiný a bude mě s úsměvem pozorovat.
"Koukám, že Narumi ještě nedorazil." řekl Yusuke a trochu se u toho šklebil.
"Ne, a jestli nepřijde do deseti minut, tak odcházím sama." řekla jsem a nedávala moc najevo jako jsem ve skutečnosti naštvaná.
"Pochybuju, že si naštvaná z toho, že si prohrála." řekl mi Yusuke, jak mě tak pozoroval, muselo mu to dojít. Známe se až moc dlouho na to, abych dokázala dobře lhát.
"To jsem tak průhledná?"
"Ani ne, jen se známe dlouho." řekl mou vlastní myšlenku a pousmál se na mě. To mě trochu zahřálo.
"Myslíš, že na mě zapomněl, Yusuke?" zeptala jsem se.
"Neboj, ukáže se, jen mu musíš dát…" začal Yusuke s obhajobou mého Nii-chana a s mým uklidňováním, ale než jsem…
"AHOJ, UŽ JSME TADY!" vykřikl zvesela můj Nii-chan ode dveří a někoho za sebou tahal.
"Nii-chan! Co to…?" stačila jsem jen říct, než mě příchozí osoba umlčela.
"Kam si mě to proboha zatáhnul?" řekla Misaki a střídavě hleděla na mě a Yusukeho.
"Ale kuš. Jdeme Ayumi…Jdeš taky, Yusuke?" řekl jen Nii-chan a chytil jí za ruku, aby nezdrhla.
"Proč ne. Na tohle se rád podívám." řekl mu Yusuke a pousmál se. Nezbylo mi nic jiného než je následovat a doufat, že se od nás Misaki odpojí.

U nás doma…
"Máš určitě hlad." zeptal se Nii-chan naší návštěvy.
"Ne." řekla Misaki stroze a stále naštvaně seděla za stolem a ruce měla složené na prsou.
"Lžeš…dokonce i hrdost má hlad."
"Ne."
"Misaki, nebuď zlá a řekni, že máš hlad." zaprosil Nii-chan, takhle jsem ho ještě neviděla.
"Ne."
"Páni, vy máte výdrž." řekl Yusuke, když vešel se čtyřmi sklenicemi s vodou. Položil je na stůl a sedl si vedle mě.

Po asi dvou hodinách mi došlo o co se to můj Nii-chan snaží. Misaki nebyla zezačátku moc milá ani na jednoho z nás ale i já jsem si všimla, jak se mezi nás skvěle hodí. Měla vážně nádherné rudé vlasy a celkově byla možná hezčí než já. Mě to ale nevadilo…koneckonců, některé její záliby se shodovaly s těmi mými. Začala jsem jí mým ráda…občas jsem jí zahlédla, jak se pousmála na Nii-chana a hned mi byla jasná další věc…a to proč tu vlastně s námi sedí. Docela hodně rychle jsme se skamarádili, i když byste to jako náhodný pozorovatel vůbec netvrdili…ať žijí hádky.
"Ha! Složím tě hned, jak se odpíská začátek!" vykřikl nadšeně Yusuke.
"To bych chtěla vidět, Uchiho." řekla klidně a nadneseně Misaki.
"Uvidíš, to ti můžu slíbit!" řekl a postavil se na nohy.
"Nemám důvod, věřit tvým slibům, ale…" řekla Misaki a zavřela své černé oči.
"Ale co?"
"Rozhodně to nebudu brát na lehkou váhu." řekla a ušklíbla se. Yusuke se ušklíbl po ní a já věděla, že se oba moc těší.
...
"Podle vašeho rozhovoru soudím, že rozpis už jste četli." řekl nám Neji-sama, když vešel do společenské místnosti. Hned jsme se zvedla a objala ho. Měla jsem ho strašně ráda a navíc se mi líbilo jeho vystupovaní.
"Neji-sama, děje se něco?"
"Ne. To nemůže dospělý přijít jen tak mezi děti?"
"Ano, no…"
"Většinou nechodíte jen tak, Neji-san." řekl Nii-chan a pousmál se. Neji-sama se mu úsměv oplatil a zároveň si všiml Misaki.
"Netušil jsem, že máme hosta." řekl Neji-sama a Misaki se všemi ostatními vstala.
"Á, jistě…Misaki, tohle je můj strýček a zároveň vůdce Hyuuga klanu. Hyuuga Neji-sama…Neji-sama, tohle je Misaki." řekla jsem a čekala.
"Těší mě."
"Taky mě těší, slečno."
"A teď by se hodilo říct, co se stalo, Neji-san?"
"Nic jen…váš otec se brzo probudí. Sakura říkala, že jeho stav se hodinu od hodiny lepší."
"Vážně?!" vykřikli jsme s Nii-chanem naráz a oba objali jediného dospělého v místnosti. Yusuke se usmál a díval se na naše šťastné tváře.
"No hurá. To by táta mohl přestat trucovat a vrátit se domů." řekl si, ale všichni ho slyšeli.
"Neboj, vrátí se. Juhůů…! Všechno se vrací do normálůůů…!" povzbuzoval Nii-chan a…
...
"Do lepšího normálu." řekl slabí hlásek ode dveří. Všichni přítomní se na ně otočili. Na dvě totožné roztomilé holčičky. Ani nemusí dělat klony.
"Mayu, Sayuri? Kde jste byly?" řekl Yusuke, který je očividně neviděl celý den.
"Venku a hádejte co?" řekla Mayu a podívala se na svou natěšenou sestru. Když všichni řekli: Co?
"Shuichi má nový objev!" vykřikla Sayuri a obě se usmály, i když každá svým způsobem.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Kam to Narumi zatáhne Misaki Smile A kdo je nový objev roztomilé sestřenky Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)