TpN: Vzduch a Písek (2.část)

Narumi:
Když jsem si uvědomil, že se Ayumi nevyhne Yusukeho útoku, bylo jasné, co musím udělat. A proto jsem ani na sekundu nezaváhal a skočil k ní pomocí jednoho tátova jutsu, které mu leželo v papírech.
Odstrčil jsem její lehké tělo stranou a věděl, že před černými plameny už neuniknu! Obalil jsem se proto chakrou, jak nás to učila máma jednou v létě na zahradě svého otce. Zavřel jsem oči a čekal na příval obrovské bolesti, která měla přijít.

Obrana mi nijak nepomohla!
Bolest, pálení a pach spáleného masa!
Celé tělo jsem měl v ohni. Bolestném, neustupujícím a nezkrotném ohni!

Najednou mi bylo všechno fuk.
Zapomněl jsem na svou mladší sestru Ayumi. Zapomněl jsem na svého nejlepšího kamaráda Yusukeho, kvůli kterému teď tady zoufale řvu bolestí. Zapomněl jsem na svůj tým, Hikaru a Shimizu. Zapomněl jsem na své rodiče i na jejich blízké, kteří se stali i mými blízkými. Prostě jsem zapomněl na sebe sama.
Jediné, co neopouštělo mou mysl, byla bolest! Cítil jsem jí všude, navenek. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit…nic jiného jsem nedokázal vnímat.

Ayumi:
V jednu chvíli jsem se chtěla propadnout do země. Prostě někam zmizet. Bylo mi špatně z toho všeho, co se událo a taky z toho, že…můj starší bratr…
Nemůžu.
Nedokážu na to ani myslet, i když popravdě to mám pořád před očima. Proč se té scény nemůžu zbavit?! Já to nechci vidět…už ne! Já…je mi špatně. Nevím, kde jsem, ani s kým tu jsem. Jediné, co vím je, že táta tu není. Kde je? Kde? Vždyť já…já ho moc potřebuju. Možná je to sobecký ale jo…potřebuju ho, teď hned…ta bolest. Chci, aby mě jí zbavil,…prosím alespoň na chvíli.
Narumi-nii-chan.
Jeho jméno. Jméno mého milovaného bratra. Nemůže mě opustit. Slíbil mi to! Slíbil.
Konečně jsem do své hlavy nacpala jinou vzpomínku. Tu, když nám bylo osm. Byl krásný sluneční den…

"Ayumi. No tak, už neplač." řekl Nii-chan a přitom mi foukal na odřené koleno. Bolelo to, ale byla jsem tak nějak spokojená. Za to, že mě ty dva starší kluci strčili a já si ublížila, je Nii-chan zmlátil. Věděla jsem, že se na něj můžu vždycky spolehnout. Proto jsem se pousmála, abych ho potěšila.
"Dobře. Díky, Nii-chan." řekla jsem a objala ho. Můj bratr je silnější než já ale tak to asi má být. Vždycky jsem byla větší nemehlo než on a asi jím zůstanu. Nemám ráda boj, snažím se mu vyhnout, no…i když se to některým členům mé rodiny nelíbí. Já ale nechci nikomu ublížit.
"Ayumi?" ozval se Nii-chan a ustaraně si mě prohlížel.
"Co?"
"To mi řekni ty? Tváříš se jak u mučení." řekl překvapeně a nadzvedl jedno obočí.
"Ne, já…jsem v pohodě." začervenala sem se a raději se koukala jinam. Můj bratr na mě vždycky bral ty největší ohledy. Když mu něco nechci říct hned, dál se neptá.
"Fajn. Jdeme?"
"Dobře." řekla jsem a postavila se. Trochu jsem zavrávorala ale Nii-chan mě chytil a přidržel.
"První kroky jsou nejtěžší, co hihi…?"
"No jo,…" řekla jsem a trochu se pousmála. "Narumi-nii-chan?"
"Ano?"
"Slib mi, že mě nikdy neopustíš." řekla jsem naštvaně. Můj Nii-chan se ale usmál od ucha k uchu.
"To chceš, abych za tebou lítal, až budeš mít manžela, se kterým no…"
"Narumi-nii-chan!" řekla jsem naštvaně a nafoukla své růžové tváře.
"Slibuju, že tě nikdy neopustím a budu tu jen pro tebe." řekl vážně a propletl si svůj malíček s tím mým. Cítila jsem, jak se mi dostává krev do obličeje. "Děj se co děj." řekl a já věděla, že to dodrží.

Ta vzpomínka mi vehnala slzy do očí ve chvíli, kdy se hned za ní mihl ten strašný obraz smrti. Schoulila jsem svůj obličej víc do něčího klína a můj pocit prázdnoty se ještě víc prohloubil. Z části za tohle všechno může moje osoba. Protože jsem nemehlo a neumím si poradit sama, nebo si to alespoň myslím. Uvědomovala jsem si, sice nechtěně, že za to druhou částí může Yusuke. Ale můj vztek se nedokázal obrátit ani proti Nii-chanovi, který si přede mně jen tak skočí a přizabije se! Ale dokonce ani proti mému týmovému partnerovi Yusukemu, který používá něco, co ještě tak dobře neumí. Jsem obklopena idioty…idioty, kteří dělají vše proto, aby se mi nic nestalo…
Jak já nenávidím bezmoc.

Dveře se otevřely několikrát, ale jen to poslední zavrzání mě zaujalo! Vyšvihla jsem se do sedu a konečně vnímala, koho mám kolem sebe. Přesto, to, co mě nejvíc zajímalo, byly nové zprávy, se kterými přišla Ino-san.
"Takže,…takže je v pořádku?" zeptala jsem se a mé oči naplnily slzy štěstí. Ino-san nic neodpovídala, ale mě to nepřipadalo nijak divné. Shikamaru-sensei jí ještě oslovil a dal jí tak jasně najevo, aby řekla víc.
"Bude žít." řekla a potom se podívala lítostivě po mé mamce. "Bude žít normální život." dodala.
...
V tu chvíli se v pokoji odehrálo něco hodně divného. Jedna strana alias Já, Sayuri, Hideki a Hanabi-san, jsme si neuvěřitelně oddechli a šlo na nás vidět, že jsme potěšeni zprávou. Naproti tomu druhá strana alias Sasuke-san, Hinata-san, Yusuke, Mayu, Shimizu a Shikamaru-sensei, vypadali jako by ta zpráva od Ino-san byla fatální. Jediný, kdo se do našeho rozhovoru nemísil, byla moje malá sestřenka Shuichi. Oproti Mayu a Sayuri, které byly stejně staré, vypadala jako dítě…tím myslím svým charakterem, ne vzhledem.
"Ino?" zeptal se Sasuke-san o podíval se jí přímo do očí. Oslovená jeho nevyřčenou otázku zřejmě pochopila, protože mu rovnou odpověděla.
"Ne." řekla a mě se zdálo, že to, co to znamená, pochopila jen jedna strana. Já v ní teda nejsem.
"Co se děje, Sasuke-san?" řekla jsem a dožadovala se odpovědi. Velký Uchiha se na mě podíval a pak zavřel oči. Až teď jsem si všimla, že křečovitě drží mou matku za obě ramena. Ona sama má na jedné jeho ruce tu svou. Měla už minutu sklopenou hlavu a po tváři jí tekly tiché slzy.
"Ayumi, pojď ke mně." zašeptala mamka a já jí poslechla. Ve chvíli, kdy jsem k ní došla a chytla jí za druhou volnou ruku, pustila se té Sasukeho-sana. Ten udělal krok od nás. "Ty běž." řekla a Sasuke-san zmizel. Divila jsem se. Moje mamka byla úžasná žena, když si dokázala vydobýt respekt u Sasukeho Uchihy. Ještě chvíli se třásla, ale pak se uklidnila. Nevím, jak to udělala a proč, ale…
"Pamatuješ, co jsme si říkaly o ženách?" začala mamka a trochu si utřela tvář.
"Ano. Ženy musí být silnější než muži." odpověděla jsem jistě. Tohle do mě tloukla pořád.
"A víš proč?" zeptala se a poprvé se mi podívala do očí. Všimla jsem si v jejich očích něčeho zvláštního.
"Ne." odpověděla jsem a nechápala, co tímhle sleduje.
"Protože jinak by neměly dost sil na čekání." řekla a pousmála se. Na jejích tvářích bylo stále viditelné, že brečela, ale její oči už byly pevné.
"Co tím myslíš, mami?" zeptala jsem se ještě víc zmateně, než před pěti sekundami.
"Teď musíš být silná, ano?" řekla a přivřela své krásné oči, které mám po ní. Nerozuměla jsem, stále.
"Ale,…"
"Ano?" řekla přísně a sevřela víc mou ruku. Nespustila jsem jí z očí stejně jako ona mě.
"Ano, mami." řekla jsem a vycítila v tom slib. Uvolnila se trochu a přivinula si mě na svou teplou hruď.
"Fajn." zašeptala a sledovala mé rudé tváře.

Po dalších pár hodinách, kdy Ino-san odešla, se Hanabi i se svou malou dcerou Shuichi, vydali domů. Dokonce i Sakura-sensei odvedla Sayuri a Mayu. Hold už byla tma. Shimizu se omluvil a šel se podívat na Hikaru, která už je podle všeho v pořádku. Shikamaru-sensei šel s ním kvůli hlášení a taky ještě něčemu, co nechtěl říct. Já se se svou mamkou posadila do volného gauče a Hideki se posadil na tu volnou židli vedle Yusukeho postele. Do nepříjemného ticha někdo zaklepal.
"Ještě jste tady?" zeptala se Sakura-san a očkem se koukla na Hidekiho.
"Kde jinde bychom měli být?" řekl a s rudou tváří se podíval z okna.
"Starost je na místě ale…Yusuke tu zůstane přes noc a Ayumi by se měla vyspat."
"Je mi fajn, Sakura-sansei. Já…"
"Já se tě neptala!" řekla přísně a prohlížela si každého z nás. Pak skončila u mé mamky.
"Promiň." řekla jí jen a pousmála se. Sakura-san zjemnila a udělala pár kroků k ní.
"Hina…" skoro šeptala, ale její hlas byl plný bolesti. Než to stačila doříct, moje mamka vyskočila na nohy a pevně ji objala.
"Děkuju…moc ti děkuju, Sakuro." řekla a hlas se jí zlomil. Sakura-san jí objetí vracela a utěšovala jí.
"To je v pořádku. V pořádku…"
"Můžu s tebou ještě mluvit?" řekla, když stály jen vedle sebe a držely se za ruce.
"Jo. Půjdeme ke mně." řekla a pohladila jí po tváři, jako kdyby jim bylo deset.
"Vy tu zůstaňte. Pak pro vás přijdu a půjdeme, ano?" řekla ještě moje mamka tím svým nepřímým rozkazem, kterej měl sílu, a obě se vydaly pryč.
"Dobře." odpověděla jsem i za Hidekiho a dospělé ženy odešly. Zbil tu jen můj tým.
...
"Vám to nedošlo, co?" řekl po pár minutách Yusuke, když si nás smutně prohlížel.
"Co tím myslíš?" zeptal se Hideki a překvapeně si ho prohlížel.
"Na…už to nebude jako dřív."
"Vysvětli mi to."
"Ayumi, já…"
"HNED!" zařvala jsem a cítila na své bezmocné tváři tu hloupou slanou vodu, kterou jsem se vždycky před všemi, co jsem milovala, snažila skrýt. Teď to ale bylo fuk a navíc svojí slabou chvilku ukáži jen jim. Svému týmu. Svému bratranci. Svému Yusukemu Uchihovi…
Díval se na mě a věděl, že teď musí dát jasnou odpověď. Teď,…mě nesmí zklamat.
"Pamatuješ, co řekla Ino-san?"
"Jo."
"Bude žít normální život." zopakoval Yusuke vážně a já viděla ten vztek, co na sebe má. Dal důraz na slovo normální a teď mi hledí zpříma do očí. Já neuhýbám před jeho krásnýma zelenýma očima, na kterých je ještě poznat beznaděj a snažím se najít tu nápovědu.

Najednou to uvidím.

"Ne." zašeptala jsem a mé tělo se začalo třást. "Řekni, že ne." šeptla jsem, ale žádný protest nepřicházel. Objala jsem své tělo pažemi a snažila se přijmout to, co mi došlo až teď.
"Řekne to už někdo konečně?" řekl naštvaně Hideki, který stále nechápal a očividně ho štvalo, že všichni kolem něj mluví v hádankách. Chtěla jsem mu říct pravdu, chtěla jsem říct všechno,…ale z nějakého důvodu to nešlo! Nedokázala jsem se pohnout, natož promluvit. Pak jsem uslyšela hlas, který mi pomohl s tou těžkou větou.
"Narumi už není shinobi, Hideki." řekl Yusuke skoro šeptem a sevřel kraj přikrývky.