SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: Vzduch a Písek (3.část)

Misaki:
Bod mého soustředění byla Ayumi Uzumaki. Její styl boje by byl trochu oříšek, ale zvládla bych to. Ale upřímně mě vytočila, když se pár kroků přede mnou zastavila a nenapadla mě. Její smůla, první šanci nováčkům dávám jako příležitost. Pak už jsem tvrdá a to ve všech směrech boje. Jeden z jejích příbuzných byl aktivnější. Tuším, že se jmenoval Hideki Hyuuga. Docela to Yorimu nandával. Pro teď jsem se rozhodla nezapojovat a můj soupeř se mi to nijak nesnažil rozmluvit.
"Misaki-sama!" vykřikl na mě najednou Yori a rozběhl se ke mě,…já nehnula ani brvou. Taková drzost na mě útočit taijutsu! Ten Hyuuga mě zkouší nebo co? Yori byl přede mnou akorát včas, aby odrazil tu blbost zvanou útok. "Jste v pořádku?"

"Hleď si radši boje." řekla jsem stroze a přehlížela jeho obavu. Yori zklamaně vzdychl a vrátil se k Hyuugovi. Zadívala jsem se jinam, na dvojici Uchiha a Toshiro. Jejich boj nebyl vůbec k zahození. Obzvlášť ve chvíli, kdy Uchiha použil svou sílu. Nezabránila jsem svému obličeji, aby se zatvářil překvapeně. Ušklíbla jsem se. Bylo celkem zajímavé zjistit, že Uchiha Yusuke umí používat svůj sharingan. Sice ne tak dokonale, jak jsem očekávala ale budiž. Pro teď mu to prominu. Poslední, co bylo slyšet, byl praskající oheň, řev Uzumaki a obrovská rána.
"V pořádku, Misaki-sama?" zeptal se mě Toshiro, když opadl prach a všude začal být chaos. Nechala jsem se zvednou a pak udělala krok v před. Založila jsem si ruce na prsou a hleděla na tu spoušť. Tohle by nikdo nepřežil. Stočila jsem svůj pohled na muže, který z čista jasna najednou seděl u mladého Uchihy. Kousla jsem se do rtu a pevně stiskla své lokty.
Uzumaki Naruto.
Muž, ze kterého měli všichni respekt. Včetně mého otce a jeho sourozenců. Proč? Nějaká moje lhostejná část to strašně toužila vědět. Něco mi ale říká, že na to přijdu. Podle všeho se Naruto baví s každým a každého si pouští k tělu. Budu to muset otestovat ale ne hned. Ušklíbla jsem se a po těle se mi rozlil příjemný pocit.
"Toshiro, Yori. Jdeme." řekla jsem a oba mě bez protestů následovali.

V domě, který nám Listová dočasně přidělila, bylo celkem fajn. Sice jsem všechno přeměřila svým metrem ale i tak jsem musela uznat, že je o nás skvěle postaráno. Posadila jsem se na okno a sledovala lidi, kteří procházeli kolem. Nikdy jsem nepochopila, co je tak důležité na tom, porozumět druhým. Obešla jsem se bez toho doteď a heleme se, stále jsem naživu.
Něco mi chybí.
To mi z ní v hlavě už dva roky. Odpovědi se mi ale zatím nedostávalo. Nebo jsem si ji nevšimla. Možná proto jsem souhlasila, že sem s otcem zajdu. Třeba jsem si hloupě myslela, že tu najdu odpověď. Taková hloupost…Ale možná…možná by jí Uzumaki Naruto mohl znát.
...
"Misaki?" řekl známí hlas a já se nezáživně otočila. Můj otec je sice tichý ale jeho náhlá přítomnost a rychlé odchody mě nikdy neděsily ba ani nerozhodily.
"Děje se něco?"
"Ne."
"Nic mi není."
"Dobrá. Už jsem poslal zprávu tvé matce o tom, že vše probíhá bez komplikací."
"Přijde? A co Nowaki?" řekla jsem a snažila se moc nedávat najevo, že bych je ráda viděla.
"Možná. V každém případě jsem jí to navrhl. Teď je to na ní."
"Rozumím." řekla jsem a podívala se raději z okna. Cítila jsem totiž, jak se mi nahrnul oheň do tváře. Můj otec se nenápadně pousmál a zavřel oči. Chvíle ticha byli mezi námi běžné. Tahle byla ale ze všech nejdelší.
Asi po hodině otec nejistě přešlápl.
"Yusuke Uchiha neminul Ayumi Uzumaki."
"Neměla přeci žádnou šanci uhnout…ona…" začala jsem s klidem konstatovat.
"Byla odstrčena z dosahu. Yusuke trefil jejího zachránce." přerušil mě otec a čekal, až tu informaci zpracuji trochu víc. Přivřela jsem své černé oči.
"Proč mi to vůbec říkáš? Vždyť jsem se neptala."
"To neznamená, že tě to nezajímá, Misaki. Navíc, shinobi by měl vědět o všem."
"Dobře, dobře. Kdo jí teda zachránil život?" řekla jsem a čekala na odpověď. Až v tuhle chvíli otec vypadal, že mi to říct vůbec nechce. Asi na mě fakt poznal, že mě to nezajímá. Co je mi do nich? Já je přeci neznám a oni neznají mě. A navíc za jejich necvičenost a chaos nemůžu. To, že to byl od začátku náš záměr, tím myslím mého týmu, jsem nikdy nechtěla říkat nahlas.
"Její starší bratr." tohle mě zaujalo. Překvapeně jsem vykulila oči. Postavila jsem se na nohy a došla ke svému stolu. Chvíli jsem se přehrabovala v papírech, až jsem našla ten s informacemi.
"Nikde se tu nepíše o tom, že má Uzumaki Naruto dvě děti."
"To proto, že se psal před narozením Ayumi Uzumaki."
"Takový nedostatek. Měla jsem vědět, že ten muž má i syna." řekla jsem a posadila se za psací stůl. Dopsala jsem chybějící údaje a na pár věcí, jako věk a hodnost, se zeptala ještě otce. Když jsem byla hotova, vzdychla jsem a podívala se na otcův výraz.
...
"Žádný strach. Nezneužiju to proti tomu muži, …i když bych mohla." zamyslela jsem se a trochu se ušklíbla na list papíru. Možná jsem si v tu chvíli měla víc všímat obličeje svého otce.
"Dítě?" řekl po další dlouho chvilce ticha. Já jsem vzhlédla.
"Ano?" řekla jsem a sledovala, jak ke mně udělal pár kroků. Chytl mě za ramena a naklonil ke mně svou klidnou tvář.
"Nikdy přede mnou nemluv o Uzumaki Narutovi tímhle tónem." řekl a tím mě dostal do takové té strach ovládající křeče. Pak své ruce přesunul na mé tváře a přisunul mou hlavu blíž k té své. Ve chvíli, kdy mě políbil na čelo přes mé rudé vlasy, jsem se probrala a třas přestal.
"Otče?" řekla jsem tiše.
"Musíš pochopit, že některé věci jsou pro mě důležité." řekl tím nejmilejším tónem, který od něj znám. Pousmála jsem se. Dala si záležet, aby nerozpoznal moje pohrdání.
"Třeba jako, činy Uzumaki Naruta?" šeptla jsem.
"Ano." řekl stroze.
"Dobrá. Budu se to snažit chápat." kývla jsem a svým způsobem to myslela vážně.
"Misaki. Já věřím, že ti pomůže najít tu odpověď, kterou hledáš. Stejně jako pomohl mě." řekl a podíval se z okna na ulici. Pak se zamyšleně zasekl a já věděla, že už s ním nehnu. Proto jsem se rozhodla jít ven.

Venku se mi ale líp neudělalo. Trochu mě štvalo, že obdiv mého otce směřuje k tomu muži, ale zároveň jsem chtěla vědět proč. Po zdokumentování některých shinobi v téhle vesnici, jsem zamířila zpět ke stadiónu. Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Zrovna uklízeli tu spoušť po mladém Uchihovi a tak jsem se rozhodla, že si tu chvíli sednu. Skoro nikdo tu nebyl a nikdo se o mě nestaral.
...
Buď jsem byla hodně nevšímavá, anebo je ten člověk vedle mě dobrej! Rychle jsem otočila hlavu a dávala si dohromady, kdo to vedle mě sedí. Došlo mi to asi ve dvou sekundách, protože tenhle muž byl strašně podobný…Nedokázala jsem zabránit vzrůstajícímu strachu! Vyvolal ho ve mně jen svým ledovým pohledem.
"Hmm,…Gaarova dcera." řekl, ale jinak nahnul ani brvou. Ten třas nechtěl přestat! Seděl těsně vedle mě. Tenhle muž. Jeden z nejlepších shinobi v Konoze. Úplně mi vzal vítr z plachet. Musel si všimnout, že jsem z něho mimo, protože ty své černé oči přivřel. "Kam se poděla tvá sebejistota?"
"Co…? Co chcete?" vysoukala jsem nakonec ze sebe. Ušklíbl se tak, jak to dělávám já. Štvalo mě to, ale nedokázala jsem s tím nic udělat.
"Byl jsem za Narutem, má něco za lubem. Řekl, ať souboje pokračují." oznámil mi a dál nehnutě seděl a koukal se před sebe. Chvíli jsem zpracovávala to, co mi sdělil. Pak mi něco došlo.
"Proč,…to říkáte mě?"
"Měl jsem to říct tvému otci, ale…řekněme, že se moc nemusíme." řekl a zavřel na chvilku své ledové oči.
...
Když dlouho dobu nic neříkal, značně jsem znervózněla. Ten třas způsobovala jen jeho přítomnost. Proč nejde pryč?
"To,…je vše?" vysoukala jsem ze sebe, když už moje situace začala být neúnosná. Uchiha Sasuke se na mě podíval takovým zvláštním pohledem a pak se k mému upřímnému překvapení nehraně pousmál. Jak rychle se jeho úsměv proměnil ve škleb. On si ze mě střílí.
"Neřekl ti, proč je z Naruta paf, že ne?" řekl tak najednou, jako by mi viděl do hlavy.
"Jak…?" otázala jsem se, ale moje myšlení bylo stále zpomalené.
"No, myslím, že se to dozvíš brzo sama." řekl a postavil se, přitom opět hleděl na opraváře, kteří dávali dohromady stadión. Vstat se mi nepovedlo, ale můj hlas nabral na síle…alespoň něco.
"Počkat! Co tím mysl…?"
"Řekni svému otci o situaci." řekl jen a tak jak rychle se objevil, tak taky zmizel. Co mi uniká?

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Kdo je prvním písečákem na scéně a jakou má osobnost Smile Písek nemůže dýchat, Oheň mu vzal všechen kyslík, který potřeboval. Setkání dvou ledovců Laughing out loud

4.75
Průměr: 4.8 (4 hlasy)