SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: Vzduch a Písek (4.část)

Nowaki:
Jako každý den jsem se snažil pomoct s něčím matce. Počasí se dnes moc nevydařilo a tak jsme se oba zaměřili na domácí úklid. Suna byla svým způsobem strašně krásná vesnice. I když měla své mouchy. Chvílemi jsem záviděl své Nee-san, která odešla s otcem do Konohy. Věřil jsem, že si to tam užívá a zároveň analyzuje svého nepřítele. To jí totiž strašně baví.
Konohagakure no Sato.
Strašně rád bych jí chtěl spatřit. Na rozdíl od mé sestry, já byl zvědavý na její vzhled a polohu. Vždycky mě fascinovala geografie. Jistě, je mi osm ale to neznamená, že nemůžu mít nějakého koníčka na úrovni.
"Nowa-chan, došel by si pro chleba?" zeptala se mě matka z vedlejšího pokoje. Nikdy bych se na ní nevykašlal. Lenost podědila Nee-san, škoda, že já ne.
"Jistě. Už jdu." řekl jsem jen a vyrazil do ulic.

Venku zrovna nebylo moc vlídně. Prašné větry mi vháněly písek do očí a pusy. Než jsem se dostal do obchodu, vypadal jsem jako sněhulák až na to, že místo sněhu jsem byl obalený pískem.
"Nowaki-sama?" pozdravil mě muž s tmavě zelenými delšími vlasy. Já se zamračil.
"Jen Nowaki."
"Co si budete přát, Nowaki-sama?" mluvil dál a mě bylo úplně jasný, že se mě snaží vyprovokovat. Jako pokaždé se mu to vedlo. Podíval jsem se jinam a nafoukl své tváře.
"Tahle hra mě nebaví."
"Jaká hra, Nowaki-sa…?" řekl a podíval se na mě hraný překvapením. Jeho hnědé oči mě přitom pobaveně sledovaly.
"Shin-san!" vyletěl jsem, a kdybych byl větší prásknul bych pěstí do pultu před sebou. Oslovený se mi začal smát a obešel tu blbou věc, která nás od sebe dělila.
"Jseš strašně roztomilý, když se naštveš, Nowa-chan." řekl a pohladil mě po mých rudých vlasech.
"Je mi osm. To je přirozený."
"Tak promiň, no. Co potřebuješ?" zeptal se a klekl si, aby mi viděl do zelených očí.
"Matka mě poslala pro chleba." řekl jsem upřímně a pousmál se. Měl jsem Shina moc rád.
"Hned to bude, malý roztomilý pane." řekl a odskočil někam za pult. Pak mi dal na mě velkou tašku a v ní bylo to, co jsem chtěl. Vzal jsem si jí a potěžkal.
"Díky. Už musím. Uvidíme se pak. Matka říkala, že…"
"Já vím. Tak už běž." nijak moc jsem nad některý jeho chování nepřemýšlel, asi věci dospělých.

Před naším domem bylo nějak moc dospělých. To samo o sobě nebylo moc divné. Vždyť je to dům Kazekage a jeho rodiny. Ale něco na tom nebylo v pořádku, stál tam totiž posel. Že by se něco stalo Nee-san nebo otci? Zrychlil jsem krok a za pár minut si všiml obličeje své matky. Byla…šťastná?
"Nowa-chan! Odcházíme, běž se sbalit, ano." vykřikla na mě a já v tu chvíli pochopil ty tři dospělé s batohy, kteří stáli za ní.
"Kam jdeme?"
"Do Konohy. Tvůj otec nás zve. A vzkazuje ti, že Misaki se po tobě stýská." odpověděla mi s úsměvem, až mi zrudly tváře. Nee-san se po mě stýská. Šel bych klidně nakonec světa, jen abych jí viděl. Pousmál jsem se taky a rychlosti blesku zmizel ve svém pokoji. Tam jsem si sbalil vše potřebné.
...
Když jsem stál už pár minut připraven před domem, vyšla matka a vzala mě za ruku. Hned na to jsme vyrazili. Já, matka, dva jouninové a…
"Ty se nějak těšíš, Nowa-chan?" ozval se za mnou známí hlas.
"Shin-san. Co tu děláš?"
"Jdu taky, proto si mě tvoje maminka předtím zavolala, víš." usmál se na mě a vychutnával si moje překvapení. Trochu jsem opět nafoukl tváře. Tomu nešlo zabránit.
"Aha. Super." řekl jsem potichu.
"To neznělo moc nadšeně." řekla mi matka a zasmála se.
"Ty taky zrovna nevypadáš šťastně, Matsuri." řekl Shin a dloubl prstem do ramene mé matky.
"Kdo by byl, kdyby měl sebou takového mluvku, jako seš ty?" řekla a vyplázla na něj jazyk.
"Haha, takhle ty se předvádíš před synem?"
"Kdo se předvádí? Jen konstatuju tvojí situaci." řekla moje matka vítězoslavně a já věděl, že tenhle spor vyhrála. Shin hlasitě vzdychl a udělal pár kroků před nás.
"Tos nemusela, Matsuri."

Nejkratší doba na zdolání naší cesty je přibližně týden. Kvůli mně jsme však často zastavovali a tak jsem začal mít pocit, že už žádný zápasy nestihneme. Možná proto jsem trochu posmutněl, čímž jsem si vysloužil ustaraný pohled od své matky a dech beroucí úsměv od Shina. Byl jsem rád, že jsou tu oba, nevím, zda bych to bez nich zvládl. Přece jenom je to štreka.
"Netvař se tak, vždyť jdeme teprve den." řekl mi večer u praskajícího ohně Shin. Já se pokusil o úsměv a přitáhl si jeden hrníček teplého čaje.
"Já vím."
"Je čas jít spát, Nowa-chan."
"Ano, mami." zahulákal Shin a zasmál se výrazu mé matky. Já si jen lehl do spacáku a sledoval horké plameny, které mě hřály.
"Dobrou." stačil jsem ještě zašeptat, než jsem se odebral do říše snů.

Narumi:
Bolest stále neustupovala. Místy jsem měl dokonce pocit, že se mi zhoršuje. Jasně, moje hlava to přestala vnímat asi před půl hodinou. Ale přesto jsem jí nedokázal vytěsnit úplně.
Když překonáte prvotní bolesti a pálení, začnete pomalu získávat nazpět své smysly.
První se mi vrátil sluch. Slyšel jsem hlasy, které jsem nedokázal chvílemi rozeznat. Různé malé zvuky, když někomu něco spadlo a tak…
Pak přišla chuť. Ani nevím, jak moc jsem na tom zle, ale jestli cítím na jazyku chuť spáleniny, tak asi moc zle. Fuj, jako by mi někdo dal k svačině uhlí…
Další v pořadí byl čich. Ten jen potvrdil mou domněnku, že se něco pálí. Ten puch byl přímo odporný, jako když jsme byli jednou na obědě u Yusukeho. Jeho máma neumí absolutně vařit a podařilo se jí spálit celé prase. Ten smrad se mi vryl do paměti a teď je tu zase. Škoda, že to není prase…
Teprve, když se mi vrátil i hmat, zjišťoval jsem, kde tak asi jsem. Pode mnou bylo něco napůl studeného a měkkého. Takže ležím pravděpodobně na nemocničním lůžku. Cítil jsem dokonce, i jak se mě pár lid dotýká, ten jeden dotek byl moc známí…
...
Těžce jsem zvedl víčka a snažil se rozkoukat. Ležím na jednotce intenzivní péče. Všude plno světla a lidí. Stočím svůj pohled na toho, kdo mě drží. Střetnu se jen s láskou a něhou. S úlevou a lítostí.
"Narumi, slyšíš mě?" zeptala se mamka. Chtěl jsem jí říct, že ano, ale když jsem otevřel pusu ucítil jsem zas ten kousek uhlí a následně si všiml, jak mám vyschlí krk. Zavřel jsem tedy pusu a pokýval jen hlavou.
"Chvíli nebudeš moc mluvit, Narumi. Tak se o to zatím nepokoušej, ano?" řekla mi Sakura, která stála před mou postelí. Pokýval jsem jen hlavou a dožadoval se odpovědí.
To, že mi bylo, jako kdybych přežil výbuch supernovy, jsem říct nechtěl a ani nemohl. Přesto mě zajímalo, co se stalo s ostatními a jak jim je. Sebe budu řešit až potom. Mamka mou otázku asi vycítila a pousmála se na mě.
"Ayumi i všichni ostatní jsou v pořádku. Nemusíš mít strach." to se mi ulevilo. Zavřel jsem na chvíli oči a pousmál se. Pak mi něco došlo. Rozhlédl jsem se po pokoji a viděl tu jen pár lidí. Sakura a moje mamka byly nejblíže, proto jsem si jich všiml jako první. Naproti seděl Shikamaru s Ino a strýček Neji stál u dveří. Když jsem projel očima nazpátek, abych si je mohl všechny spočítat, byl tam někdo navíc.
...
Sasuke se najednou opíral o rám okna a díval se mi do očí. Kde je táta? Ptal jsem se ho přímo myslí. Sasuke jen uhnul pohledem a podíval se po ostatních. Pak se vrátil ke mně a důkledně si mě prohlédl. To vypadám tak hrozně? Copak jsem černá skříňka? Chci vědět, kde je táta?!
"Pryč." bylo mi jasně a stručně odpovězeno. Co taky jiného čekat od Sasukeho?
"Chrr…?" zapomněl jsem, že ze sebe nic nedostanu. Snažil jsem se polknout ten příval zklamání a vzteku ale nešlo to a tak se mi z očí vyplavila všechna bolest. Jediná stávající možnost, jak ze sebe dostat ten chaos pocitů a nevědomosti byla právě jen tahle. A tak jsem brečel. Před všema s nepřítomným výrazem a s máminou lítostí, která mě pevně držela za ruku.

Šel jsem docela pozdě spát. Nešlo mi však usnout. Nemohl jsem se otočit ani se celkově hýbat. Teprve, když jsem zjistil, co všechno mě bolí při tom a tom pohybu, mi začalo docházet, jak strašně na tom jsem. Nebyl žádný důvod na lítost. Mohl jsem si za to sám, koneckonců bylo to mé vlastní rozhodnutí. Vzdychl jsem a pocítil opět to uhlí na jazyku. Pokoj byl prázdný, všichni už odešli. Moje mamka nechtěla, ale nakonec byla vyhnána Sakurou s tím, že si musím odpočinout. Mě ale připadalo, že jsem víc a víc unavený. Přesto se moje oči zavřely.
Cítil jsem závan nočního větru a pak teplo něčí ruky na svém popáleném čele. Najednou se mi dělalo líp. Z ničeho nic moje bolest a lítost odešly do pozadí a kus uhlí na mém jazyku zmizel. Pootevřel jsem jedno oko a vnímal jeho blízkost. Pak jsem klidně usnul.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Kdo je druhý písečák na scéně, kam by se rád podíval Smile Co se Narumimu honí hlavou a kdo nad ním stále s láskou bdí Laughing out loud To ví snad jen déšť...

5
Průměr: 5 (3 hlasy)