TpN: Vzduch a Písek (5.část)

Ayumi:
Měla jsem za to, že nejhorší den mého života byl ten včerejší. Zranění Nii-chana, tátovo zmizení i Yusukeho strašná zpráva, jejíž smysl mi hned nedošel. To vše se stalo včera.
Dnešek mě však měl dorazit, měl být horší…asi vás zajímá v čem byl horší. Až dnes jsme totiž směli navštívit Nii-chana, my děti, dospělí už za ním jistě byli. Vletěla jsem do pokoje jako první a zamrzla na místě. Můj Nii-chan vypadal, jakoby utrpěl válečná zranění za celý pluk. Přesto se na mě ten pitomec usmíval.
"Ahoj, jste tu nějak brzo." věděla jsem, že je to velký spáč a naše přítomnost ho asi netěšila, vždyť je jenom deset odpoledne. Přesto všechno, jsem hodila naštvaný pohled jeho směrem. Všiml si ho a omluvně si mě prohlížel. Bylo mi jedno, jestli ho to zabolí. Skočila jsem k němu do postele a objala ho! Přitom se mi zpustily slzy štěstí a lítosti. Chtěla jsem ho takhle opatrovnicky držet navždy.
"Nii-chan,…je…je mi to…tak líto, víš." vykoktala jsem ze sebe a dal ho svírala ve svém obětí.
"Není to tvoje chyba, Ayumi. A povol trochu." rychle jsem ho pustila a trochu zrudla. Asi ho to pořád bolí. Aby taky ne, vždyť je skoro celý zafačovaný.

"Tebe fakt nic neskolí." ozval se Hideki a já si teprve teď uvědomila, že nejsme sami. Přistoupil společně se svou starší sestrou Hikaru blíž k nám a snažili se nekazit atmosféru. Všichni jsme se snažili chovat normálně, i když jsme všichni věděli, jak na to je.
"To víš, jsem nepřemožitelnej." odpověděl Nii-chan s úsměvem.
"No nevím, nevím. Do toho máš ještě daleko." ozvala se Hikaru a prohrábla si svoje nádherné hnědé vlasy. Byla taky trochu ovázaná, ale její zranění rychle hojila.
"Ty vždycky umíš člověka potěšit, Hikaru." řekl Shimizu a opřel se znuděně vedle okna. Přesto jsem na něm zahlédla stejnou obavu jako u ostatních. A to už tedy bylo něco u kluka, kterého nic nerozhodí a většinu času ani nezajímá.
"Ach, ty mluvíš? A se mnou? Slyšte všichni, stal se zázrak!" řekla hraně šťastná Hikaru.
"To nadšení oceňuju." řekl jen Shimizu a koukl se na Narumiho.
"Nadšení? To si mě špatně pochopil, hochu. Já jsem…" pokračovala rázně Hikaru než…
"Hikaru-nee-chan." ozval se Hideki a trochu jí zatahal za rukáv. Už bylo na čase jí trochu usměrnit. Celé jsem to sledovala a byla ráda za to, že se opravdu chováme normálně. Přesto si nešlo nevšimnout toho ztrápeného výrazu u mého Nii-chana. Chytla jsem ho za ruku a dožadovala se odpovědi.
"Ale nic jen mě tak napadlo…" začal se Nii-chan vymlouvat a já poznala jeho obličej.
"Co?" zeptala jsem se a chtěla vědět, co ho trápí.
"No,…víš…" začal, ale nedořekl.
...
"Narumi-nii-san!" vypískl vysoký hlas a už jsem nebyla jediná, kdo seděl na Nii-chanově posteli. Malá Sayuri Uchiha byla pro nás oba jako mladší sestřička. Proto nám nevadilo, že nás tak oslovuje. Její šťastný obličej, kterým si Nii-chana prohlížela, nešel přehlédnout. Nechala jsem jí při tom, vždyť je ještě malá. Mačkala se z druhé strany na našeho zraněného a já si všimla i pár ukápnutých slziček. Pousmála jsem se a pustila Nii-chanovu ruku.
"Uklidni se, Sayuri. Ještě mu něco uděláš." řekl podobný sladký hlas s ledovým zabarvením.
"Mayu? Ty si přišla taky?" zeptala jsem se a usmála na druhé starší dvojče. Stočila na mě svůj přísný pohled a ladně se posadila vedle mě na kraj postel. Složila si ruce na prsou a s klidem gentlemana se na Nii-chana pousmála.
"Vidíš ne?" řekla stejně nadneseně a pak zavřela oči. Byla roztomilá, svým způsobem z ní šel strašný respekt. U osmileté, růžovo-vlasé holčičky je to něco. Chvilku se nic nedělo, než za malými Uchihy vešel doprovod.
"Už je vás tu tolik." řekl mužský dospělí hlas, jehož ledovatost se stala předmětem legend.
"Sasuke-san." řekla jsem a hned mě sledovaly černé oči.
"Děje se něco, Sasuke-san?" zeptal se Nii-chan a já si všimla, jak se jeho zoufalý pohled změnil na jiný. Sebejistota a odvaha se mu vracely a jeho modré oči zářily nadějí jako vždy. Sasuke si toho také musel všimnout, on ovšem pouze vzdychl.
"Nic." řekl stroze jako vždycky. Chtěla jsem něco namítnout, ale byla jsem předběhnuta.
"Jestli nic, tak kde je táta?" řekl napřímo Nii-chan až všichni v místnosti úplně ztichli a dávali pozor.
"Už jsem ti to říkal, pryč."
"Jak sakra pryč?!" rozčiloval se Nii-chan a já ho chápala, dokonce jsem s ním souhlasila. Táta se od včerejška neukázal ani doma ani jinde. Měla jsem trochu strach, ale zároveň ve mně narůstal vztek. Tahle situace byla stále horší a horší. K tomu všemu boje dnešním dnem pokračují, což bylo největší překvapení mého dnešního rána.
"Řekni mu to, Sasuke-san." zaprosila jsem a vysloužila si jeden s ledových pohledů.
"Nemůžu. Hrajeme si na dospělý, kteří chrání své děti."
"Cože?" nechápala jsem, ale někomu tahle odpověď hodně stačila.
"Fajn. Tak si hrajte." řekl Nii-chan a odvrátil hlavu od Sasukeho a mě. Je naštvaný ale rozhodl se to chápat a nevměšovat se do záležitostí dospělých. Já tolik síly neměla a nebyla jsem jediná.
"Proč vůbec pokračují boje?" ozval se po chvilce Shimizu. Sasuke si ho prohlídnul a přemýšlel, zda mu na jeho otázku odpoví. Asi uznal, že to neuškodí.
"Byl to rozkaz. Předal jsem ho Kazekagemu a on převezme iniciativu při nastávajících bojích."
"To rozkázal Naruto-sama?" zeptal se Hideki.
"Jo." odpověděl Sasuke a opřel se o futra.
"Takže by jsme se měli připravit." řekla jsem a pousmála se po ostatních. Hikaru to zřejmě urazilo.
"Mluv za sebe. Já už vypadla." řekla mi a přešla k oknu. Takhle ranit její pýchu, to si potom odpykám, to mi bylo jasný. Ještě jsem sama nebojovala, ale hádala jsem, že to bude drsný. Shimizu měl mít také zápas a to někdy přede mnou. Hikaru byla z kola ven a Hideki a Yusu…
"Kde je vlastně Yusuke? Vždyť ho dneska měli pustit." řekla jsem a podíval se na Sasukeho. Ten nevypadal nadšeně, že jsem si vzpomněla zrovna na tohle. Nečekala jsem na odpověď a rovnou vyrazila ze dveří.

Yusukeho pokoj byl prázdný a na sesterně mi řekli, že brzo ráno šel domů. Ani nevím, proč mě to tak vytočilo, ale pravdou bylo, že hrozně moc vytočilo a tak jsem se rozhodla navštívit svého týmového partnera. Do Uchiha čtvrti to zrovna blízko není, ale mě to nevadilo. Stejnak jsme bydleli naproti. Když jsem zaklepala a nikdo mi dlouho neodpovídal, rozhodla jsem se, přelézt zeď do zahrady. Na mé náladě nic nezměnil ani fakt, že to bylo snadné se jsem vloupat. To se mi povedlo poprvé.
Věděla jsem, kde má Yusuke pokoj ale jedna věc byla, když jsem do něj chodila jako malá a druhou věcí byla stávající situace, když se do něj chystám jít, teď poprvé, řekněme, ve starším věku. Polkla jsem a s trochu rudou tváří jsem prolezla oknem dovnitř.
Chvíli jsem se rozkoukávala, než si uvědomila, že vlastně šmejdím v Yusukeho pokoji. Zatřepala jsem rudým obličejem a párkrát se do něj uhodila.
"Prober se. Nezapomeň proč tu si." zašeptala jsem a…
...
"To by mě taky zajímalo?" řekl Yusukeho hlas a já nadskočilo, jak moc jsem se ho lekla.
"Nemůžeš zaklepat! Málem jsem vypustila duši!" ohradila jsem se. On nebyl pozadu.
"Ty klepeš, když jdeš do vlastního pokoje?"
"Ne, já…no…" zakoktala jsem se. Na tom něco bylo.
"Co tu vlastně děláš?" přešel rovnou k věci a zněl fakt naštvaně.
"A co tu děláš ty? Nii-chan už je vzhůru a…" chtěla jsem mu to vrátit i s úroky ale…
"Nemůžu tam jít, Ayumi." řekl a tím mě umlčel. Né však na dlouho!
"Proč ne? Co ti zase přelítlo přes nos?!"
"Nic." řekl stroze. To na Uchiha klanu nesnáším.
"Yusuke, odpověz mi prosím." řekla jsem prosebně a sledovala jeho zelené oči. Vzdychl a já věděla, že mám vyhráno.
"Prostě to není správný, jít tam a…tvářit se, že…" řekl a já moc dobře věděla, kam tím míří. Udělala jsem krok blíž k němu a sledovala každý záhyb jeho smutného obličeje. Dokonce jsem ho chytila i za rukáv, aby mi věnoval víc své pozornosti.
"Není to tvoje chyba, Yusuke. Není to ničí vina." po chvilce, kdy měl sklopené oči k zemi a přemýšlel, jsem si říkala, jak jsem pitomá a že jsem sem vůbec neměla chodit. Byla jsem asi hodně zamyšlená, protože jsem ani necítila, kdy se mi vyškubl a začal na mě ukazovat prstem.
"Je to moje chyba a ty to moc dobře víš. V duchu to na mě všichni házíte a máte pravdu!"
"Ne! Tak to není!" ohradila jsem a plácla do té ruky, která na mě ukazovala, jako na viníka.
"Tak proč tu teda si?!" řekl naštvaně a já věděla, že se pohádáme a to dost.
"Protože mě zajímalo, proč nejsi s námi u Nii-chana, blbče!" já se ale nedám.
"Tak si to zjistila a můžeš jít." řekl jen a otočil se k odchodu. Já ho však chytla za ruku a podržela na místě. Naštvaně se na mě otočil.
"Cože? Nic jsem nezjistila, protože si mi to neřekl!"
"Řekl jsem ti to. Já tam nemůžu jít! Co si o mě pomyslí?" řekl a vypadal, že mu na tom opravdu záleží. Pitomí kluci a ta jejich čest!
"Co by si měl myslet? On ví, že za to nemůžeš! Možná by čekal omluvu, ale…"
"Ale co?!" řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. Já ale pokračovala ve svém úsilí dozvědět se víc.
"Nepřijal by jí! Znám ho! Řekl by, že…"
...
"… Že mu to za to stálo." dořekl za mě přívětivý, klidný hlas, který jsem dobře znala. Už dva dny jsem ho neslyšela. Otočila jsem se a hleděla do tváře muži, kterého tolik miluji a obdivuji. Yusuke mě napodobil a kousek ode mě ustoupil. Já pustila jeho ruku a oba jsme zasněně hleděli na tu osobu na konci chodby.
"Tati." šeptla jsem a rozeběhla se k němu. Neuhnul ani nijak neprotestoval, když jsem ho objala a vdechovala jeho nádhernou vůni. Cítila jsem i jeho ruku, která mě konejšivě hladila po vlasech. Stále mi říká, jak jsem krásná. Trochu jsem se odtáhla, abych mu viděla do tváře. "Tati, Nii-chan, on…"
"Já vím." řekl jen a dál mě hladil. Vypadal unaveně a celkově neupraveně. Asi nespal, kruhy pod očima to dokazovaly. Co ale proboha dělal a kde? Tady? Možná ale co by tu mohl vymýšlet? Na nové jutsu ani podobné blbosti teď není čas a já myslela, že…
"Dá se s tím něco dělat, Naruto-sama?" zeptal se najednou do ticha Yusuke, na kterého jsem na malý okamžik zapomněla. Otočila jsem se, když k nám přišel blíž a střídavě hleděla z něj na svého tátu.
Ten po asi minutě přivřel ospale modré oči a ušklíbl se, což v této situaci nevypadalo moc dobře. Nebylo to pro mě dobré znamení, ale pro Yusukeho…jeho obličej se změnil a ze zoufalých zelených očí, poprvé za několik hodin, byly náhle jiné. Bylo v nich tolik světla. Malého ale silného.

Ve chvíli, kdy mu chtěl můj táta odpovědět, se chodbou prohnal šílený zvuk. Byl směsicí bučení krav a kvokání žab. Já a Yusuke jsme se s pozdviženým obočím podívali po tátově břiše a pak do jeho obličeje. Náš unavený hokage se pousmál a začal se drbat na hlavě.
"Dva dny, jsou dva dny."