Tři kočky v jednom bytě 3 - Marimo jde na scénu

Tři kočky v jednom bytě 3 – Marimo jde na scénu

5.5.2012 Druhý den Animefestu v Brně
5.5.2012 Den narozenin mojí nejmilovanější sestřenice Yumi
5.5.2012 Den narození Marima

Pár dní před porodem vlezla jedna toulavá kočka do sklepa jedné učitelce v malé městské části. Po pár dnech tam nechala i pár malých dárečků – konkrétně 5 malých koťátek. Stala se spousta věcí, jisté ale je, že matka s jedním kotětem nakonec zůstali u učitelky, jedno kotě štastně našlo svého majitele, dva kluci jsou v městském útulku v nabídce pod jmény Ríša a Jára a poslední, páté kotě si vzala naše sousedka, která již jednoho kocoura vlastní. Takového toho velkého, s polodlouhýma chlupama, černobílého. Má divné jméno a je rozmazlený, až z toho bolí zuby. Bylo jasné, že to malé kotě se tam neuchytí. Kocour ho do rodiny nevzal a sousedce nezbylo nic jiného, než maličkého kocourka vyšoupnout na zahradu.

Byl začátek července a my s Torim jsme stavěli bazén. No, bazén byl postavený a my dělali prostor okolo, aby se tam dalo ležet.
"Zlato, tady brečí dítě?!" Ten zvuk drásal uši.
"Ne, tohle je kotě."
Pátrali jsme po původu zvuku, nemuseli jsme hledat dlouho. U sousedky za plotem se krčila bílá chlupatá kulička s rezavými odznaky a usedavě plakala. Natáhla jsem k němu ruku.
"Ty seš ale pěknej kus kočičáka, pojď sem, pohladim tě." Hned bylo po kraválu. Kotě bylo tak malé a vyhublé, že se protáhlo plotem a už jsem ho od sebe nedokázala odlepit.
"Čí ty seš, drobečku? Neni Yuukin?" Podívala jsem se pátravě po Torim.
"Zavolej jí. Tohle je ještě hodně malý kotě." Volala jsem Yuuki na mobil, zvedla to až po dlouhé chvíli.
"Jóó, jasně, ten je náš, kocour ho nesnesl, tak musel ven." Hm, tak kocourek měl majitele.

Dali jsme se dál do úklidu prostoru kolem bazénu, ale kocour se nám pořád pletl pod nohy. Kdykoli jsem ho přehodila sousedce přes plot (nebojte, nemá vysokej), vrátil se jako bumerang zpátky. A brečel. Během chvíle se tam objevila Yuuki.
"Tak koukám, že se do vás mladej zamiloval." Uchichtla se.
"Jo, jo, simuluje nám tu vteřinový lepidlo." Okomentoval to Tori.
"No, když vás má tak rád, nechcete si ho nechat? Pucín ho nesnese a mě je ho líto, když musí být takhle venku."
Jednohlasně: "Bereme!"
A kocour byl náš.

"Jaké mu dáme jméno? Musí se nám to hodit k Chidori! Mourka zavrhuju! Co třeba Pocchiri?" Překvapený pohled Toriho mě nenechal na pochybách, Pocchiri ne.
"Tak třeba Pachinko." Zkoušela jsem to dál, přeci jen mám tyhle jména ráda a k Chidori by se mi to hodilo. Bohužel, ani tohle jméno mi neprošlo.
Oba ujíždíme na One piece a kotě tudíž bude vychováno v milující otaku rodince.
"Teda, podívej, Sakuro, jak mi loví nohu." Smál se Tori.
"Jo, jo, je to lovec, jako Zoro." Tori se na mě podíval.
Já na něj.
Bylo to víc než jasný.
Jednohlasně: "Marimo!!"
Teď s odstupem času ale musíme říct, že Luffy by bylo trefnější.

Kocourka sme vzali do bytu a hned do koupelny a vykoupat, bílej kožíšek se mu hemžil blechama a jelikož Chidori je na blechy alergická, museli se zlikvidovat opravdu důkladně. Marimo to snášel víc než klidně. A pak že kočky nemaj rády vodu...
Hned po vykoupání jsme mu nabídli misku s vodou. Setkali jsme se ale s naprostým nepochopením. Kocour se dožadoval mléka. Nechápu, jak někdo může dát kotěti kravské mléko, vždyť to koťatům ničí střeva. Bohužel Marimo byl zrovna ten případ.
Když jsme neuspěli s vodou, zkusili jsme mu nandat trochu kočičí kapsičky, tu vyluxoval okamžitě a dožadoval se přídavku. Zkusili jsme to znova s vodou. Odmítla jsem mu dávat mléko a páchat tím víc škody než užitku, však kočky z mléka nic nemají, ani se ho nenapijí. (pozn. Neuhasí žízeň, mléko je pro kočky bráno jako potrava, ne pití) Kocour se zdál bezedný, ale nic se nemá přehánět, jelikož jsme nevěděli, čím byl krmený, navíc podle toho, jak mu trčeli kosti asi strádal. Taková koťata nevědí, kdy mají dost, takže je na páníčkovi, aby dával přesné množství.
Celý den jsme s ním trávili u záchůdku, aby se naučil chodit na píseček. Ale víc než píseček ho zajímala Chidoriina miska s jídlem. Pustil se jí do granulí, Chidu se mohla uvztekat.

Nakonec jsme tři dny měli pod nohama bouřky, Chidori prskala, syčela, řvala, ale bez úspěchu, kocour byl náš, musela si zvyknout. Celé tři dny vydával kocour na záchůdku divné zvuky. Třetí den jsem to nevydržela a jela na veterinární pohotovost. Nechala jsem tam šest stovek s tím, že kocour byl odčervený, měl vyčištěné uši od svrabu a dostal zkumavku, tak jsme měli skladovat bobky. Další tři dny jsme skladovali vzorky bobečků a pak jeli k naší veterinářce. Kocour jezdil v přepravce. To byly v autě koncerty, řval jako pominutej. Na veterině jsme odevzdali bobky, dostali antibiotika, kapky na čištění uší, protože takový případ ušního svrabu dlouho neviděla a já v tom byla za dva tisíce. Do toho jako bonus dietku z kočičích kapsiček. Na týden. Jedna kapsička 40 korun a rozdělit jednu kapsičku na tři porce na den. Kocour mi doma pod nohama řval hlady. Ale překonal to a pak chodil na záchůdek bez zvukových projevů a krve. Začal nabírat. Pomalu se začal i učit na povely. Poustu toho odkoukal od Chidori. Samozřejmě hlavně to, co neměl.

V současnosti je z něj úžasně mazlivej čtyřměsíční kocourek, vážící dvě a půl kila. Tolik měla chidori, když jí byl rok. Uši musíme čistit pořád každý týden, svrab je opravdu vytrvalý protivník. Jelikož jeho averze k přepravce byla nebetyčná, musel se taky naučit jezdit na popruzích do auta. Přední sedadlo bylo obsazeno Chidori, a tak jsme ho naučili jezdit vzadu. Žere co vidí, není vybíravý v jídle. I když tedy občas žere i to, co se žrát nedá.

Každopádně my se na ty naše chlupatý potvory díváme doma s láskou, když Chidu jde ladným krokem a ze židle jí skočí na záda Marimo a strhne se černo-bílá bitka. Někdy bych chtěla být kočkou.