Tři kočky v jednom bytě 2 - Edie jde na scénu

Tři kočky v jednom bytě 2 – Edie jde na scénu

17.5.2011 - Noc, kdy se narodila koťata nebyla ničím vyjímečná. Tedy tím, že Tori přišel domů z odpolední v 11 večer a padl do postele naznak. Chidori už poslední dny mohla soutěžit s koulí, břicho tahala pomalu po zemi a byla ke všem extrémně milá, mazlivá a přítulná. A také extrémně žravá. Totálně pažravá. Sežrala co viděla. Připomínalo mi to tu pohádku o otesánkovi: Snědl jsem mámu, snědl jsem tátu a tebe, tebe taky sním! Docela jsme se těšili, až porodí. Počítala jsem každý den. Večer už byla protivná a pohybovala se pouze v okolí své krabice – porodnice. Pak se za námi zavřeli dveře od ložnice a všude bylo noční ticho.

Ráno vstával Tori na ranní. Sice v zákoníku práce je to trochu jinak a ranní hned po odpolední je proti zákoníku, ale tak který zaměstnavatel na to dnes hraje...
Nemohl si odpustit kontrolu papírové porodnice. V okamžiku, kdy nahlédl, skončila pro mě noc. Rozrazil dveře do ložnice a začal na celý barák ječet.
"Jsou tam! Jsou tam! Kníkaj tam! A já je viděl jako první! A sou pruhovaný!" A zase zmizel. Rozlepila jsem nejdřív jedno oko, pak druhé. Sice se mi chtělo spát, ale zvědavost mě přemohla. Než byste napočítali do tří, skláněla jsem se i já nad papírovou porodnicí a nakukovala dovnitř. Bohužel jsem neviděla nic, než svítící oči Chidori. Došla jsem do kuchyně pro nůž. Zvědavost byla přeci jen silnější. Nožem na maso jsem rozpárala střechu porodnice tak, abych neohrozila svojí mazlinku chlupatou.

Neni nic roztomilejšího, než vidět 4 polomokrý pruhovaný uzlíčky, který kníkaj máme u cecku. Byly jako nakreslení, naprosto kouzelní. Číča jako pozdrav mňoukla. Pohladila jsem jí po hlavě.
"Jsi moje hodná a šikovná holčička, kočičko moje." Zasloužila si chválu, to co porodila rozhodně nebyly drobečci, ale pořádný koťata. Až jsem se divila, kde v tý malý kočce byly takový cvaldové. Každopádně tak začal náš očistec.

Dokud koťata nelezla a byla jen u Chidu, bylo všechno v pohodě, ale jakmile začala zkoumat svět, museli jsme si sakra dávat pozor, kam šlapeme. Co krok, to kočka nebo kotě. Chidori fungovala jako chodící mlíkárna. Kam se dobatolila koťata, tam se přesunula Chidu, plácla sebou do prostoru a nechala svoje potomky, aby se obsloužily. Rodinná idylka. Navíc, všechna koťata byla pruhovaná po tatínkovi, ani jedno černé po mamince. Ten kocour tedy měl silný genetický materiál, jen co je pravda...

Jak se koťata začala vybarvovat, začalo jedno vyčnívat. Oproti ostatním bylo stříbrné s pruhováním. A ještě jedna zvláštnost. To kotě byl jediný kocour ve vrhu. Zbylá tři koťata byly holky. Jak šel čas, projevoval se i jejich charakter. Nejblíž kocourovi, co se týče barvy, byla holčička s velkým puntíkem na boku. Jelikož splňovala whiskas barvičku, prodali jsme ji. Dostala jméno Ami a s majiteli jsme doteď v kontaktu. Kocour dostal jméno Edie a já se zařekla, že se toho kocoura prostě nevzdám. Tori mi v bytě druhou kočku nechtěl dovolit, tak jsem prozatím mlčela a Edieho vychovávala. Zbylé dvě holčičky byly tmavé, karamelové, což sice není vada, ale nejsou tak žádané jako stříbrné. Proto si je vzali příbuzní jako mazlíčky zadarmo. Dostali jméno Karamelka a Prskavka. Prskavka byla po mamince, jen svojí nevoli nedokázala tak dobře krotit a kontrolovat jako Chidori.

I když tedy Chidori si ostudu taky nedělala. Po porodu se vrátilo vše do starých kolejí a já měla zpět svojí hlídací kočičku. Na koťata se přišel podívat Miaki. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Chidori ho vyprovodila raketovou rychlostí a rovnou po návštěvě u nás si mohl jet Miaki koupit nové kalhoty. Ty, které měl na sobě, měl úhledně nasekané. Podobně dopadl i Reita. Taky se přišel jen podívat, ale on ke své smůle měl jen kraťasy. Jizvy po Chidoriině drápkách má i teď po víc jak roce a půl. Holt kočka mazlíček, mno. Od té doby k nám návštěvy nechtějí chodit.

Edie rostl jako z vody, jako první přešel z mlíka na vodu, pak na granulky, naučil se na záchůdek a celkově jsme ho pořád měla za zadkem. Zůstal nám jako poslední. Tori už po mě pokukoval kdy odjede i Edie a já se pořád k ničemu neměla. Přeci jen to byl úžasný whiskas kocour. Jako z reklamy. Zachránila mě zase babička. S dědou slavili výročí svatby. Už ani nevím kolikáté. Dědovi se po Chidu stýskalo, ale oba se drželi toho, že kočku do bytu ne. Tak jsem 4.7.2011 vzala škopek na prádlo, naložila Edieho do auta (přepravku opravdu nevlastním, tak se nedivte škopku na prádlo) a odvezla ho k babičce. Strategii jsem měla promyšlenou.

Vstoupila jsem do bytu a zula se. Kotě jsem k sobě tiskla aby bylo co nejméně nápadné a mohla jsem ho propašovat do obýváku. Tam jsem ho položila dědovi na břicho. Roztál jako kostka ledu v parném létě. Nechala jsem ho tak čtvrt hodinky, abych měla jistotu, že pak už kocoura z ruky nedá a oznámila jim, že je to jejich dárek k výročí. Překvapivě děda mlčel, ale babička prskala. Šli jsme hodit řeč do kuchyně a nechali dědu s Ediem samotného. Než se babička stihla rozjet s protestama, už volal z obýváku děda.
"Mnooo, tak si ho teda necháme, mnooo... On je z toho auta chudák tak vyjukanej, tak aby nemusel jet zpátky." A bylo vyhráno. Edie měl páníčky a já nebyla od Edieho daleko. Pořád mi kouskem zůstal. Kdybych tenkrát věděla, co z něj vyroste..

Jaká matka, takový syn...
Alespoň, že je whiskas...